neděle 26. května 2019

Příběh mého prvního půlmaratonu


Když se vloni na programu závodu City Run Jičín objevil půlmaraton, bral jsem to jako zpestření, které se mě netýká. Ostatně to byly teprve dva roky, co jsem se přihlásil na běh na 10 km, abych zjistil, jestli tuto vzdálenost opravdu dokážu uběhnout. Rok se sešel s rokem a historie se opakuje. Jen na více než dvojnásobné trati. Jak jsem se k tomu dostal?

Začalo to někdy v únoru, kdy jsem si všiml, že jsem se v minulém roce byl častěji proběhnout než projet na kole, a začal jsem si klást otázky, proč se to na mně nijak neprojevilo. Stačila trocha internetového samostudia a některé záhady přestaly být záhadami. Pak jsem ještě k běžeckým hodinkám dokoupil hrudní pás a 7. března jsem se šel proběhnout „jako vždycky“. Trochu jsem to čekal, ale skutečnost mě přece jen překvapila. Takže jsem opravdu roky dělal špatně všechno.


Léta jsem běhal stejnou trať stejným tempem. Teď se ukázalo, že jsem onu vzdálenost 5,78 km zdolal při průměrné tepové frekvenci 172 tepů za minutu, což se velmi blíží mé maximální tepové frekvenci. Při této zátěži je metabolismus spalování tuků vyřazen ze hry, takže hubnout jsem při tom nemohl. A protože jsem běhal stále tutéž trasu plus mínus stejným tempem, tak nedocházelo ani k rozvoji síly či vytrvalosti. Prostě se z toho stala zátěž, na kterou si tělo zvyklo.

Co s tím teď? Za prvé jsem mohl běhání nechat. Ale vybral jsem si druhou možnost a zkusil běhat lépe. To už bylo 25. března, kdy jsem se poprvé vydal běžet „pomalu“. Skončil jsem s průměrnou tepovkou 168 tepů. A sakra, to je tedy houby rozdíl. Já to tušil, že to nebude tak jednoduché, když jsem to dělal přes dvacet let špatně. Každopádně jsem se do konce dubna dostal až ke 150 tepům za minutu, takže nějaký zřejmý pokrok proběhl.

Jak se snižovala moje tepovka, tak jsem úměrně tomu prodlužoval běžecké trasy. Na velikonoční pondělí dopoledne jsem tedy běžel 14,77 km a nepřipadal jsem si, že by mi docházely síly. Tak jsem se hned následujícího večera (tedy 23. dubna) přihlásil na půlmaraton. Záhy na to se zkazilo počasí a plánovaný trénink se začal hroutit. Dvakrát jsem dokonce přes hodinu běžel v dešti, což rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle.

Chvíli jsem vážně uvažoval o tom, že to prostě poběžím „na jistotu“ pohodovým tempem s výsledným časem někde kolem dvou hodin a dvaceti minut. Ale je to závod, a mně by to prostě nedalo, takže jsem od 8. května do tréninku opět začal zařazovat běh vyšší rychlostí, abych zjistil, co od sebe mohu čekat. Na otázky známých za kolik to chci zaběhnout, jsem už prostě potřeboval něco vymyslet. Tak jsem přišel s tím, že bych nerad, aby mě předbíhali běžci běžící dvojnásobnou vzdálenost. Jelikož to v Jičíně přímo nehrozí, znamenalo to čas 2 hodiny, 1 minuta a 39 vteřin (ano, hodnota světového rekordu v maratonu). Pak mě přestalo bavit to vysvětlovat a zaokrouhlil jsem čas na 2 hodiny (stejně mám slabost pro kulatá čísla). Extrapolací mých běžeckých výkonů jsem ostatně dospěl k tomu, že by to mělo být v mých silách.

Poslední týden mi podle plánu nevycházelo takřka nic. Poslední lehčí trénink byl v pondělí dopoledne v lehkém dešti (10,38 km v čase 1:03:42). Pak už žádný sport až do sobotního závodu. Mezi patnáctou a šestnáctou hodinou přes Jičín přešla studená fronta a slušně to venku zalila. Start závodu byl v 17:00. Úspěšně jsem otestoval své sebeovládání a vůbec jsem nemyslel na to, jak bude trať vypadat. Prostě uvidím na místě a pak se s tím nějak vypořádám. Stresovat se předem nemělo smysl.


Z Lidického náměstí jsme vyběhli do centra, přes Valdštejnovo náměstí a pěší zónu, pak jsme uhnuli směrem k aquacentru a u něj to střihli do lipové aleje. Tu jsme si dali směrem zpět k centru, abychom si ji pak na druhém chodníku mohli vychutnat v celé délce. V Sedličkách jsme vyběhli pod Zebín, což byl nejvyšší bod trasy (332 m). To bylo ještě v pohodě, měli jsme za sebou úvodních 4,6 km. Pak seběhnout dolů k Prostřednímu mlýnu a pokračovat do Železnice. První občerstvovací stanice byla nahoře pod Zebínem, druhá na začátku Železnice (tedy na sedmém kilometru).

Na silnici směrem k Zámezí mi začaly tuhnout nohy. To jsem za sebou neměl ještě ani 9 km. Sakra, tohle jsem teda fakt nečekal. Rozhodně ne žádné fyzické problémy během první hodiny běhu (tedy během prvních 11 km). Naštěstí to po chvíli přešlo, a když jsem ze silnice odbočil na stezku v trávě, už jsem byl zase v pohodě. Což byla klika, protože v tom svahu nad rybníkem Valcha to opravdu klouzalo a jednou jsem asi byl jen kousek od toho, abych se tam natáhl. Ale soudě podle stop přede mnou jsem rozhodně nebyl první, kdo tam klouzal.

Na jedenáctém kilometru jsem byl zpátky na silnici. I když jsem vyběhl přímo proti té druhé občerstvovací stanici, tentokrát jsem se tam nezdržoval a tekutiny jsem nedoplňoval. První hodina běhu za mnou a plán nedodržen o několik sekund. Zatím dobrý, furt byl dvouhodinový limit reálný. U pily jsme zahnuli směrem na Dílce a hned za mostkem přes Cidlinu to začalo. Celá cesta do Dílců byla vlastně sérií různě velkých kaluží. Ty hlubší naštěstí vždycky šlo přeskočit nebo oběhnout. Cesta z Dílců ke Kbelnici byla záludnější. První část bylo stoupání, při kterém mě moc nepotěšilo, že jsem byl náhle o centimetr vyšší. Tato zdánlivá výhoda byla totiž vykoupena půlkilovou zátěží bláta na každé podrážce. Běh mokrou trávou sice brzdí, ale rychle jsem dospěl k závěru, že je to ta lepší ze dvou špatných možností. Naštěstí je většina této cesty z kopce. Pak krátká spojka po lepší cestě (byť s nejhnusnější kaluží jako bonusem) a další blátivá cestička zpět k silnici pod Zebínem. To už jsem se nekrotil a nadával nahlas. (Dodatek: Až v pondělí jsem se dozvěděl, že v sobotu pršelo v Železnici ještě více než u nás v Jičíně.)


Mám za sebou 15,3 km (a tedy už jsem toho uběhl více než kdy předtím v životě) a čeká mě dle předpokladu nejpomalejší pasáž. Druhý výběh ke koňským výběhům pod Zebínem s vrcholem na 16. kilometru končil sice níž, než už jsme běželi (322 m), ale s výrazným poklesem tempa na tomto úseku jsem předem počítal. Nahoře poslední ionťák a hurá dolů, pak si ještě vyběhnout Čeřovku (sice mi GPSka ukázala 325 m, ale přišlo mi to v pohodě) a pak už je to skoro jen z kopce. Ale někde na 18,5 km jakoby mě přestávaly poslouchat nohy. Tak vida, že bych si přece jen ukousl moc velký krajíc? Naštěstí stejně jako u první krize, i tato ustala sama asi po pár stech metrech.

Pak už jsem vyběhnul u koupaliště, cestičkou mezi rybníkem Kníže a Cidlinou jsem doběhl ke schodům z palet vedoucích pod silniční most. Tam jsem v klidu přešel na druhý konec a po lešeňové konstrukci přeběhl zpět na pevnou zem. Tahle atrakce je postavená pro závod horských kol Jičínská 50, která se jela téhož dne dopoledne. Závodníci si závod aspoň pamatují a silniční doprava ve městě není blokována po celý den. Pak už zbýval jen běh po cyklostezce podél Cidliny a po silnici za hřbitovem zpátky na Lidické náměstí. Tam pořadatelé nakličkovali za pomocí pásky posledních bůhvíkolik set metrů, až jsem tedy nakonec opravdu dosáhl cíle v čase 2:00:58 (svoje hodinky jsem vypnul o pár vteřin později, proto ten drobný rozdíl v časech).
 
Cílové foto i s mým jménem a časem
Plán tedy zůstal nesplněn, ale jsem si jist, že v tom blátě jsem ztratil více než 58 sekund a můj odhad, že půlmaraton pod dvě hodiny je v mých silách, i nadále pokládám za správný. Nakonec jsem tedy na 21,1 km trase skončil 21., což se dobře pamatuje. Tedy, ne že by mi na pořadí záleželo, přece jen jsem to bral, jakože jediným mým soupeřem jsem já sám. Zjistil jsem tedy, že půlmaraton uběhnout dokážu, ale že bych se do toho chtěl pouštět častěji, to zatím nevypadá. Asi už bych zase mohl osedlat kolo…

pondělí 15. dubna 2019

Febiofest 2019


Další rok, dalších deset filmů viděných na pražském Febiofestu. Tentokrát zkrátím úvod a obvyklý výčet filmů, které jsem chtěl vidět a neviděl. (No dobře, neviděl jsem dokument Petera Jacksona o vojácích 1. světové války Nikdy nezestárnou, který rozhodně patřil mezi nejpozoruhodnější položky festivalového programu.)

První festivalové odpoledne byl zřejmě nejlepším filmem dánsko-švédský Pelle Dobyvatel. Ale je to film dlouhý, a pokud jsem chtěl jet domů o vlak dříve, šel jsem jinam. Film s festivalovým titulem Prázdniny byl sice natočen v koprodukci Dánska, Nizozemska a Švédska, ale tím také společné prvky končí. Debutující švédská režisérka Isabella Eklöfová natočila film převážně v dánštině na turecké riviéře. Mladá protagonistka Sascha přiletěla do Turecka z Kodaně, aby tam dělala přítelkyni dánskému mafiánovi. Žije si na vysoké noze v luxusu, značkovém alkoholu, cigaretovém dýmu a drogách. Sice za to musí občas dělat něco, co jí zrovna není po chuti, ale to k této životní kariéře patří. Scéna se skútrem sice byla jako z vtipu o blbé blondýně, ale jinak tu moc humoru nebylo. Vlastně tu nebylo ani žádné drama a ve výsledku byla docela otrava se na Saschin prázdný život koukat. Hned na začátku jsem si tedy odbyl tu nejméně vydařenou položku, a protože mám místo, pokusím se naznačit, proč podobné filmy vznikají. Každý milovník filmů dokáže vyjmenovat několik dobrých současných švédských režisérů (Roy Andersson, Ruben Östlund, Lukas Moodysson, Lasse Hallström, Tomas Alfredson), ale ve Švédsku se rozhodli udělat něco pro genderovou vyváženost kinematografie, takže 50% státní finanční podpory dostávají filmy natočené režisérkami. Pokud se tento film dostal na festival Sundance, tak to bude zřejmě ještě jeden z těch lepších kousků. Je možné, že si zanedlouho budu na pohlaví režisérů u švédských filmů dávat pozor.

Britský dokument s českým distribučním názvem Westwood: Punk, Icon, Activist jsem viděl necelý týden před jeho zdejší distribuční premiérou. V dávných dobách, kdy se aspoň názvy překládaly, by se zřejmě jmenoval Westwoodová: punkerka, ikona, aktivistka. Sedmasedmdesátiletá módní návrhářka Vivienne Westwoodová ovšem o dávných dobách, kdy žila s Malcolmem McLarenem, manažerem punkové kapely Sex Pistols, moc mluvit nechce. Byla to ona, jejíž rozježené vlasy se mezi anglickými punkery staly módou takřka přes noc. Ona začala roztrhávat oblečení a spínat ho zavíracími špendlíky. Ve filmu je ovšem vidět jen pár starých triček s pohoršujícími motivy. Její návrhářská kariéra, za kterou byla například v letech 1990 a 1991 oceněna jako nejlepší britský módní návrhář roku (a stala se první, komu se to povedlo dva roky po sobě), je pro mne docela málo zajímavá. Žádný z jejích modelů bych si zřejmě nebyl ochoten vzít ani na maškarní. To už Westwoodová radši mluví o nebezpečí klimatických změn a dostáváme se ke třetí části podtitulu. Bývalá modelka a debutující režisérka Lorna Tuckerová to se starou paní určitě neměla lehké, ale povedlo se jí natočit dílo, které má na rozdíl od spousty jiných obdivných dokumentů aspoň nějaký přesah. Mimochodem, Vivienne Westwoodová se od konečné podoby filmu distancovala.

Druhým filmem, který jsem viděl necelý týden před jeho českou distribuční premiérou, byl vzápětí snímek Zraněná srdce natočený v koprodukci Velké Británie, Německa a USA převážně na Barrandově. Mám pořád jistou slabost pro herečku Keiru Knightleyovou, takže jsem vyrazil i na adaptaci literárního bestseleru s českým názvem z kategorie romantického kýče. Film se odehrává během první poválečné zimy v ruinách rozbombardovaného Hamburku, kam za svým manželem z Londýna přiletěla hlavní hrdinka. Britský plukovník pověřený obnovou města obsadil rozlehlou německou vilu, a protože v ní bylo místa dost, nechal v podkroví žít i jejího předchozího německého majitele s dcerou. Na milostný trojúhelník je zaděláno a na cestě od počátečních antipatií po sex usmiřující národy diváka nic nepřekvapí. Pokud bylo v předloze něco víc, do filmu se to nevešlo. Režisér James Kent místo historického dramatu opravdu inscenuje spíš tuctové melodrama, které si nakonec ten kýčovitý český název i zaslouží. Nejpozoruhodnější na něm nakonec byly trikové záběry rozbombardovaného Hamburku. Ale v závěrečných titulcích bylo tolik českých jmen, že mezi pozitiva skoro mohu přiřadit i fakt, že spousta našinců měla práci.

Jihokorejský špionážní thriller s názvem Špion, který se vydal na Sever vypráví příběh založený na skutečných událostech. Přísně tajné poslání agenta s kódovým jménem Černá Venuše, o jehož existenci věděli všeho všudy tři lidé, včetně jihokorejského prezidenta, nabízí dostatečně dramatický materiál pro filmové zpracování. Bere to postupně, kdy agent nejdříve začal chlastat první ligu a půjčovat si peníze, které nevracel. Tím přišel o reputaci, přátele i práci. Pak teprve začal kšeftařit, aby si vydělal na živobytí. Postupně se přesune do Pekingu, kde naváže první spolupráci s prodejci severokorejského zboží, o které je na Jihu zájem. Cesta do Pchjongjangu prostě musela být během na hodně dlouhou trať, jinak by to neprošlo. Ale náš hlavní hrdina se časem opravdu dostane až k samotnému Kim Čong-ilovi. Jenže ani v Jižní Koreji není všechno podle představ těch nejvýše postavených, takže se hlavní hrdina musí třeba před blížícími se jihokorejskými volbami snažit zařídit severokorejský útok, aby to voliče vystrašilo a šli volit ty „správné“ lidi. To jeho situaci ještě významně komplikuje, ale také dovádí k zamyšlení, zda tuhle hru chce hrát. Sice si nepamatuji zpravodajské informace o tom, co se dělo na korejském poloostrově v 90. letech minulého století, ale za to tvůrci nemohou. Jong-Bin Yun film natočil za použití standardních, ale stále funkčních žánrových postupů. Nejpůsobivější ale každopádně byly pasáže odehrávající se v KLDR.

Turecký film Motýli mě dokázal upoutat hned na začátku. Pokud totiž film začíná stávkou tureckých kosmonautů, dá se z toho vysuzovat mnohé. Rozhodně to nebude úplně běžná podívaná, a určitě se nebude brát vážně. Ale tady jen představoval prvního z nesourodé trojice sourozenců, kteří po úvodních komplikacích sednou do jednoho auta a vyrážejí na dalekou cestu do své rodné vesnice Hasanlar za otcem, o kterém žádný z nich už třicet let ani neslyšel. Možná i samotné road-movie o této cestě by na film stačilo, jenže oni do cíle opravdu dorazí a tam je ještě čeká nejedno překvapení, z nichž vybuchující slepice představují jen jeden z absurdních střípků. Tím se ovšem dostávám k hlavnímu nedostatku filmu, kterým je jeho téměř dvouhodinová délka, na kterou tento materiál nakonec nemá. To už dávno většinu filmu táhne hlavně charisma představitelů naší hlavní sourozenecké trojice (dva bratři a jedna setra). Film má typicky balkánský charakter, ale občas jsou ty přechody mezi vážnem a zběsilou komedií či naopak příliš ostré. Ale i tak klady převažují a film Tolgy Karaçelika o vážných věcech s notnou dávkou humoru za vidění jednoznačně stál.

Jedním z hostů festivalu měl být americký herec Peter Fonda a trojice jeho filmů se tak dostala do festivalového programu. Peter Fonda nakonec onemocněl a do Prahy nepřiletěl, ale filmy zůstaly. Poprvé v životě jsem se tedy vydal do pražského kina Ponrepo, kde jsem s hrstkou diváků viděl film Vězeňské blues z roku 1977, který natočil jinak převážně televizní režisér Richard T. Heffron. Snad by jich v případě účasti amerického herce dorazilo víc, ale to je jen spekulace. Film jsem dosud neviděl, a dokonce jsem ani nevěděl, že mám čekat romantickou hudební komedii nadopovanou celou řadou akčních scén. Film začíná ve vězení, kam přijela koncertovat slavná country hvězda. Ta čistě pro vyzkoušení pódia a snímací techniky, která má koncert zaznamenat, nechá jako prvního vystoupit zdejšího trestance Bobbyho. Ten má sice blízko k propuštění na podmínku, ale je ještě ve vězení, když svoji píseň, která dala název celému filmu, slyší z rádia jako nový hit dotyčné country hvězdy. Po propuštění tedy ihned zamíří do texaského Austinu, kde čeká uznání a podíl na zisku. Místo toho onu country hvězdu v zápase postřelí, a jelikož je v podmínce, dává se na útěk. Z místa činu zmizí v kufru auta nic netušící nejkrásnější z trojice sboristek oné country hvězdy. Sboristka mu časem začne pomáhat budovat kariéru hudební hvězdy na útěku před zákonem. Honičky v autě, na motorce, v náklaďáku i na motorovém člunu dobře využívají možnosti Austinu. Peter Fonda byl výborný a pro mne zcela neznámá Susan Saint Jamesová se pro mne stala zjevením. Škoda, že je to nejspíš její jediný film, který obstál ve zkoušce časem.

Životopisná sportovní komedie z prostředí wrestlingu Souboj s rodinou vznikla v britsko-americké koprodukci. Saraya-Jade Bevisová vyrůstala ve wrestlingové rodině v anglickém Norwichi. Tento sport provozovali oba rodiče i oba starší bratři. Kdyby něco nepochytila, nejspíš by ani nepřežila dětství. Když jí bylo 13, její otec řešil problém s onemocněním jednoho z dětských zápasníků, a ukecal dceru, aby se poprala se svým bratrem Zakem před diváky v ringu. Ta si zvolila wrestlingové jméno Britani Knight a zjistila, že ji potlesk publika baví. O pár let později doprovázela bratra Zaka do Londýna na draft do americké profesionální soutěže WWE. Jediný, koho americký hledač talentů vybral, byla Saraya (ale musela si změnit jméno, jednu Britani už tam měli). Tak začal tvrdý americký dril a přišlo nové umělecké jméno Paige. Pod ním v závěru filmu dokráčí pro vítězství v profesionálním šampionátu, kterého dosáhla v jednadvaceti letech jako nejmladší šampiónka v historii. Většina filmu stojí na výborném výkonu dvaadvacetileté Florence Pughové v hlavní roli. Humor tvoří především Nick Frost a Lena Headyová jako její rodiče a Dwayne Johnson, který tu jako bývalý profesionální wrestler „The Rock“ hraje sám sebe. Stephen Merchant je osvědčený komediální scenárista, takže vypointované dialogy nepřekvapí, ale tento film i s přehledem zrežíroval. Téměř dokonalá oddechovka pro zlepšení nálady, u které vůbec nevadí, že jste se v životě na wrestlingový zápas nedívali.

Zafinancovat film není snadné, takže ten další vznikl v koprodukci Lucemburska, Belgie, Izraele a Francie a nese jméno Tel Aviv v plamenech. Odehrává se v současnosti v prostředí televizního studia, ve kterém vzniká stejnojmenná soap opera zasazená do doby krátce před začátkem šestidenní války v roce 1967. Hlavní hrdina Salam tu dostal práci díky svému strýčkovi a je to jen palestinská podržtaška zaměstnaná oficiálně jako jazykový poradce hlavní ženské hvězdy seriálu. Ta totiž pochází z Paříže (i když její herecká představitelka Lubna Azabalová je ve skutečnosti z Bruselu) a hebrejsky vůbec neumí, takže si text pouze foneticky přepisuje a pak se ho učí nazpaměť. Salam denně jezdí domů přes hraniční kontrolu mezi izraelským a palestinským územím. Tady se při kontrole pochlubí, že je scenáristou seriálu. Na ten ovšem kouká i manželka důstojníka na onom kontrolním stanovišti, takže ten za chvíli začne chtít změny v ději, jinak Salam přes kontrolu neprojede. Ten navíc řeší i vlastní romanci, v níž některé vzkazy pro svoji partnerku vkládá do úst seriálovým postavám, takže se musí snažit čím dál víc, a čím dál víc se do toho zamotává. Diváci u televizí se tedy ještě dočkají nejednoho překvapení, ale v podobných seriálech projde všechno. Film Sameha Zoabiho toho říká hodně o vztahu mezi Palestinci a Izraelci, a přesto zůstává v první řadě opravdu vtipnou komedií.

Febiofest každoročně oceňuje několik umělců cenami za zásluhy. A vždy kromě několika zahraničních dojde i na někoho z domácích. Letos došlo na Jiřinu Bohdalovou a ta si logicky ze své bohaté filmografie vybrala drama Ucho z roku 1970. Paní Bohdalová dostala cenu na slavnostním zahájení festivalu, ale do neděle, kdy se konala jediná projekce jejího filmu, stihla ochořet. Pořadatelé se s ní spojili prostřednictvím telefonu a po chvilce technických potíží nám ji pustili i do reproduktorů v sále. Tak nějak mi připadá, že ocenění Febiofestem způsobuje zdravotní problémy a je lepší se mu vyhnout. ;-) Strhující drama, které natočil Karel Kachyňa podle předlohy Jana Procházky, jsem sice viděl v televizi a kdykoliv si ho mohu pustit doma z DVD, ale tady v programu zrovna nekolidovalo s ničím, co bych chtěl vidět, tak jsem se rozhodl, že vidět ho na plátně neuškodí. Jinak mi nepřipadá, že bych tu mohl o trezorovém filmu s Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích napsat něco nového, tak se o to ani nehodlám pokoušet. Jen jsem se opět podivil, že je to tehdy soudruzi vůbec nechali dokončit.

Posledním filmem tohoto ročníku festivalu se pro mne stal americký dokument Free Solo. Když zkusím trochu rozklíčovat horolezeckou hantýrku, tak by se to dalo přeložit jako sólový výstup bez jištění. Hlavním protagonistou filmu je totiž americký profesionální horolezec Alex Honnold, který se této velmi nebezpečné technice hodně věnuje. Štáb ho zřejmě sledoval déle než rok, takže to je více o něm, než o jeho zřejmě životním výkonu, který z dokumentu dělá strhující thriller. Alex Honnold se totiž rozhodl technikou free solo jako první horolezec na světě zdolat kalifornskou skalní stěnu El Capitan. 900 metrů vysoká stěna je oblíbeným horolezeckým cílem, ale bez lan to vypadá spíš jako pokus o sebevraždu. Ale Alex se ukázal jako natolik profík, že první pokus odpískal ještě celkem nízko, slezl zpět dolů a nechal to na další rok. Pak i uznal, že ho přítomnost filmařského štábu rozptyluje, byť samozřejmě jde bez výjimky o profesionální horolezce, a řekl si, ve kterých pasážích chce být na stěně úplně sám. Filmaři se pak zamysleli a nainstalovali na stěnu dálkově ovládané kamery. Takže nikde nikdo, ale obraz máme. 3. června 2017 tuto stěnu na druhý pokus zdolal za 3 hodiny a 56 minut. Manželská horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin za film sbírají spousty cen, včetně Oscara za nejlepší celovečerní dokument. Kromě hazardéra Alexe Honnolda na tom má dost zásluh i hudba Marca Beltramiho. Já sám jsem sice věděl, jak to dopadne, ale i tak už jsem se u filmu dlouho takhle nezpotil. Píšu, že jde o nejlepší film, co jsem letos viděl (s plným vědomím faktu, že jsem viděl mimo jiné Ucho a Schindlerův seznam). Poznámka pod čarou – 6. června 2018 zdolali stěnu El Capitan Alex Honnold a Tommy Caldwell za 1 hodinu a 58 minut, čímž stanovili nový rekord mezi rychlostními lezci (takže ano, s jištěním lany to jde přesně dvakrát rychleji). Navíc byly pražské festivalové projekce díky National Geographic zadarmo, takže díky!
Kolik z toho asi dělá DPH? ;-)

středa 13. února 2019

John Garcia and the Band of Gold


V první polovině 90. let existovala kalifornská kapela Kyuss. Ta stihla vydat čtyři alba a následně se rozpadla. Zatímco kytarista Josh Homme si založil novou kapelu Queens of the Stone Age, se kterou hraje dodnes, zpěvák John Garcia si každých pár let zakládal další kapelu, aby s ní většinou vydal jen jedno album (Slo Burn, Unida, Hermano, Vista Chino). Když v roce 2014 vydal první album pod svým jménem, vypadalo to, že už ho vymýšlení nových názvů přestalo bavit. Ale 4. ledna 2019 vyšlo aktuální album pod názvem John Garcia and the Band of Gold, takže jsem ho asi podcenil. Krátce po jeho vydání vyrazili na evropské turné, jehož jedna zastávka se konala 4. února v pražském Rock Café. Kyuss jsem sice v době jejich existence rozhodně neposlouchal, ale v posledních letech si rozšiřuji hudební obzory všemožnými směry, takže nevynechávám ani stoner rock. Podle plánu měla hrát od 20:00 do 20:40 předkapela a od 21:10 do 22:40 legenda a spol.

Z kanadského Vancouveru přijela předkapela Dead Quiet (hrobový klid). Kapela se dala dohromady koncem roku 2013, v roce 2015 vydala bezejmenný debut a v roce 2017 druhé album Grand Rites. Někdy od té doby vyměnili klávesáka za usměvavou potetovanou černovlásku. Základ je stejný už od začátku: dva kytaristé, z nichž jeden má na starost i zpěv, baskytarista a bubeník. Pětice během své třičtvrtěhodinky (ano, o pět minut přetáhli) hrála nejen z obou alb, ale zařadila i jednu úplně novou píseň. Možná byla trochu méně slyšet baskytara, ale jinak paráda, zřejmě nejlepší předkapela za poslední roky. Soudě dle jejich prezentace, je to celkově veselá kopa.

Po půlhodinové přestávce nastoupili na pódium bubeník, basák a kytarista a spustili instrumentálku Space Vato, která otevírá i aktuální album. Pak dorazil i samotný John Garcia a stejně jako na desce se pokračovalo klipovkou Jim's Whiskers. Za setlist nalezený na webu neručím, zejména za jeho závěr. Pokud opravdu byla poslední píseň Kylie, tak jsem ji nepoznal. Což je mi divné, protože je to dost výrazná píseň. V tom případě by to byla jediná výjimečná položka na seznamu. Z jedenácti písní na novinkovém albu jich naživo zaznělo šest, zbytek byla první polovina 90. let a repertoár starých Kyuss. (Kylie je Garciův singl z roku 2016, který se následně objevil v roce 2017 i na jeho druhém sólovém albu.) Problém s rozeznáním písně způsobuje i zvláštní textařský přístup, kdy většinou netuším, proč se daná píseň jmenuje, jak se jmenuje. Opakující se text z názvu se vyskytuje pouze v písních One Inch Man a My Everything. V písni El Rodeo odezní celý text a až na závěr Garcia desetkrát po sobě zazpívá „rodeo“ (naživo radši zazpíval znovu předcházející verš a „rodeo“ tedy zaznělo jen párkrát). Žádná z písní obsahujících v názvu jméno ono jméno nemá nikde v textu. Takže třeba výše zmíněná Jim's Whiskers (Jimovy vousy) neobsahuje ani Jima, ani vousy, takže Jim klidně může být třeba Garciův kocour. V Kentucky II je jeden verš o řekách bourbonu, takže asi proto. A ještě extrémnější příklady: v textu Don't Even Think About It (ani na to nemysli) se z názvu vyskytuje pouze neurčité zájmeno „to“ (it) a v textu písně s nesmyslným názvem Supa Scoopa and Mighty Scoop se vyskytuje pouze spojka „a“ (and). Ani jeden text mi nedává smysl, přestože jsou v nich většinou samá známá slova. Zato je v mnoha z nich dost místa pro užívání všelijakých citoslovcí. Jako příklad sem umísťuji odkaz na text písně Whitewater (zpěněná voda, i když se to normálně píše jako dvě slova), která má v albové verzi délku osm minut. Trochu mě překvapilo zařazení instrumentálky Molten Universe od Kyuss, ale Garcia evidentně potřeboval vypadnout na cigáro. Zvuk byl výborný, tři muzikanti zjevně lepší než legendární zpěvák, ale jeho výkon k tomuto hudebnímu stylu sedí. Žádné přídavky, často ani žádné přestávky mezi písničkami, konec přišel už ve 22:33. Na závěr ještě odkaz na fotky z pražského koncertu.

sobota 26. ledna 2019

Rok 2018 – konec bilancování


Tímto bych chtěl ukončit bilancování roku 2018 a dál se dívat již jen vpřed. V práci se toho mění tak málo, že to snad ani nestojí za řeč. Snad jen můj průměrný čistý měsíční příjem stoupl o 403 Kč. Jak moc tato částka odpovídá kontinuálnímu zdražování téměř všeho, radši nebudu rozebírat. Takže hlavně že jsem zdravý, že? V roce 2017 jsem vyměnil praktického lékaře za praktickou lékařku, o rok později se mi totéž povedlo se zubařem / zubařkou. Za ním už nemusím dojíždět do Nové Paky, ale jen se projdu Jičínem. Obě mé lékařky jsou také mladší než já, takže se nemusím obávat, že je něco naštve, vykašlou se na to a odejdou do důchodu.

Své skromné sportování jsem už probral, čtyři koncertní zážitky rozdělil na dvě poloviny, o filmech už jsem toho také napsal dost. Žebříček nejlepších knih jsem dělal několik let po sobě, takže je nejvyšší čas to změnit. O dvou knihách jsem se rozepsal . Obě spojuje třeba to, že jsem na jejich česká vydání nevěřil, či že to není beletrie. Takže oblast literatury uzavřu stručným prohlášením, že nejlepší kniha, kterou jsem v roce 2018 přečetl, byla novela Advent od islandského spisovatele Gunnara Gunnarssona. Tedy kniha malého formátu o 96 stránkách, včetně doslovu a ilustrací spisovatelova syna Gunnara Gunnarssona mladšího. Slova Antoina de Saint-Exupéryho evidentně platí: „Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“

Poslední zbývá kategorie hudby. Většinu jí streamuji přes Google Play. Za nejlepší album roku prohlásím Long Night's Journey into Day kapely Redemption. CD od svých oblíbených interpretů si sice ještě občas koupím, ale ubývá jich (Silent Stream of Godless Elegy: Smutnice, Sebastien: Act of Creation, Tarja: From Spirits and Ghosts, The Neal Morse Band: The Similitude of a Dream, Devin Townsend Project: Transcendence, Mike Oldfield: Return to Ommadawn, Blind Guardian: Live Beyond the Spheres). Sbírku jsem si koncem roku zkompletoval i o koncepční dvoualbum Dream Theater: The Astonishing, které už se dostalo na výprodejovou cenovou úroveň. Zhruba 130 minut dlouhá nahrávka ovšem stále nedokáže udržet moji pozornost. I když si ji pustím do sluchátek a jdu ven, mysl se okamžitě začne toulat všude možně a hudbu odsune kamsi za okraj, odkud si občas o pozornost řeknou pouze agresivnější pasáže typu písně Moment of Betrayal. Takže si ho asi moc pouštět nebudu. Pár CD jsem si koupil i přímo po koncertech: Between the Planets: Immersion into the Unknown a Deloraine: Vlaštovka.

Na konci listopadu jsem si za deset tisíc pořídil nový mobilní telefon Sony Xperia XZ1, který mimo jiné umí přehrávat Hi-Res audio. Už na začátku srpna jsem si za 2200 Kč koupil sluchátka Sony MDR-ZX770BN, která jsou bezdrátová a přes Bluetooth hrají velmi dobře. Hi-Res audio tedy letos vyzkouším, a klidně ta sluchátka zkusím připojit i kabelem, jestli poznám nějaký rozdíl. Hudebně tedy kráčím vstříc digitální přítomnosti.

Copak mi asi přinese hned v roce 2019? Uvidím…

čtvrtek 24. ledna 2019

Danse macabre


Na vydání Kingovy teoretické knihy o hororu už jsem opravdu nevěřil, ale spisovatel už zřejmě nevydává novinky jako na běžícím pásu, tak po ní nakonec jeho obvyklý český vydavatel sáhl nejspíš ze zoufalství. Pozdě, ale přece. Pokud někdo potřebuje vysvětlení názvu, může to zkusit na tomto odkazu.

Kniha začíná třemi předmluvami k vydáním z let 2010, 1981 a 1983. V té nejnovější se autor snaží postihnout, jak moc se probíraný žánr změnil za třicet let od doby, kdy knihu napsal. Těch dvacet stránek je ovšem pouze o filmech. Vypíchnuty jsou hlavně tři konkrétní filmy. Nejprve je to Záhada Blair Witch, jejíž vliv na celý proud dalších filmů je neoddiskutovatelný. Druhý je remake Úsvitu mrtvých z roku 2004, kterému se povedl zřídka vídaný kousek, když je lepší než výborný originál. Pak už se dostaneme k Poslednímu domu nalevo z roku 2009, podle Kinga nejlepšímu filmovému hororu nového století. Další filmy, které Kingovi stály za zmínku, už mají jen po odstavci prostoru. Kupodivu jsou mezi nimi i Aronofského a Hanekeho Funny Games. Pro mne první příznaky, že autor definuje horor jinak než já. U Darabontovy Mlhy je napsáno, že mohl natočit film s vyšším rozpočtem, kdyby k němu dodal optimistický, chlácholivý závěr, ale to on odmítl. Ano, tenhle problém, na který jsem narazil už v knize Terryho Gilliama, se vyskytuje i v žánru hororu, kde už vůbec nedává smysl. Jediným zmíněným filmem, o jehož existenci jsem ani nevěděl, byl francouzský Feux rouges.

V nejstarší předmluvě píše o tom, jak se dostal k tomu, aby knihu vůbec napsal. Dále proč nabídku navzdory zrazování mnoha lidí neodmítl. A také proč se rozhodl omezit záběr na posledních zhruba třicet let (jinak by se takové dílo zřejmě táhlo po desetiletí a zabralo čtyři svazky). V předmluvě pro paperbackové vydání z roku 1983 zmiňuje hororového fanouška Dennise Etchisona, kterému King poslal hromadu dopisů od čtenářů prvního vydání s úkolem, aby vymýtil všechny chyby.

4. října 1957 šel čerstvě desetiletý Stephen do kina na film UFO útočí! Promítání bylo ovšem přerušeno a rozechvělý vedoucí kina divákům oznámil, že Rusové vynesli na oběžnou dráhu Země družici, které říkají Sputnik. Autobiografické prvky se do knihy vkrádají častěji, ale tohle je dobrý začátek. Také vede k jedné z častých otázek: „Proč si chcete vymýšlet příšernosti, když je ve světě tolik skutečných hrůz?“ A odpovídá na ni, že si hrůzy vymýšlíme proto, abychom se pak snáze vypořádali s hrůzami reality. Tou historkou se nám ostatně autor jen snažil ukázat spojitost mezi světem fantazie a tím, co označujeme jako „aktuální události“.

Definování hororu se ovšem mistr zcela vyhnul. Místo toho udělal krok do historie a rozhodl se přiblížit čtenářům tři základní archetypy hororového monstra. Vynechal Ducha, kde by psal o Utažení šroubu Henryho Jamese. Ten se svou elegantní salonní prózou a úzkostlivě utkanou logikou má ovšem pramalý vliv na hororový mainstream. Za druhé se archetyp Ducha rozpíná v příliš širokém prostoru, aby se dal omezit na jediný román, bez ohledu na to, jak skvělý.

Prvním archetypem tak je Příšera beze jména. Román Mary Shelleyové Frankenstein se příliš nečte, a nejspíš nebýt filmů, nezůstalo by to jméno tak známé. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že Viktor Frankenstein je zde stvořitelem umělé Věci, a slovo Frankenstein podle nich označuje samotné monstrum. Skromný gotický příběh sepsaný v červnu 1816 na břehu Ženevského jezera měl pouhých sto stran, než autorčin manžel Percy Mary přesvědčil, aby ho přifoukla.

Druhým archetypem je Upír, takže musíme k ryšavému Irovi jménem Bram Stoker a jeho románu Dracula. V Anglii roku 1897 vydaný román rozhodně nebyl prvním upírským příběhem, ale byl o tolik výraznější, že ty starší došly zapomnění. Nehledě na silné sexuální podtóny, které jsou ostatně důvodem, proč s Upírem kinematografie navázala dlouhodobý milostný poměr.

Archetyp Vlkodlaka nám autor kupodivu představuje na postavě jménem Edward Hyde. Robert Louis Stevenson napsal Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda jako komerční drasťák pro snadno vydělané peníze. Jeho manželku ovšem natolik vyděsil, že Stevenson první verzi spálil, příběh přepsal a vetknul do něj drobné mravní poselství. To všechno v rozsahu novely (zhruba sedmdesát stran hustě psaného textu). Literárně je ze všech tří knih nejstylovější, a koneckonců pro autora to byla jen jedna položka úspěšné literární dráhy. Od Shelleyové a Stokera běžný čtenář žádná další díla nezná. Vlkodlak je tedy pojem pro člověka proměňujícího se v něco jiného (a nemusí to být nutně vlk). Ostatně jako jeden z nejlepších filmů s Vlkodlakem je tu zmíněno Hitchcockovo Psycho s Vlkodlakem Normanem Batesem, který místo aby porostl srstí, si obleče kalhotky, kombiné a šaty své mrtvé matky – a hosty nekouše, ale seká.

Dále následuje „protivná autobiografická vsuvka“. Stephen King se stal autorem hororů z jediného prostého důvodu: má na to talent. Vypilování talentu už je pak jen otázkou cvičení. Don King měl dva syny: starší David se narodil v roce 1945 a mladší Stephen v roce 1947. V roce 1949 se po otci slehla zem… Vypařil se a nejspíš skončil někde na moři. Matka od té doby vykonávala celou řadu bídně placených prací, aby své děti uživila. Stephen píše, že ji následujících devět let téměř neviděli. Vyrůstali v Durhamu ve státu Maine, kde jednoho podzimního dne roku 1959 nebo 1960 v podkroví nad garáží matčiny sestry Ethelyn a strýce Orena narazil na krabici s tátovými knihami. Mezi spoustou brakových knížek si pamatuje na jednu sbírku H. P. Lovecrafta, a za nedlouho už byl unesen ponurou a mrazivou hrůzou Barvy z kosmu. A od Lovecraftova dlouhého a vyzáblého stínu už sám objevoval další: Roberta Blocha, Clarka Ashtona Smithe, Franka Belknapa Longa, Fritze Leibera, Raye Bradburyho… I když jeho nejspíš úplně prvním setkáním s hororem už předtím byl film Netvor z Černé laguny, stejně je přesvědčený, že za nasměrování svého vnitřního kompasu vděčí otci, na kterého si vůbec nepamatuje.

Kapitola věnovaná rozhlasu mě celkem překvapila. Zlatý věk rozhlasového dramatu totiž skončil kolem roku 1950, kdy malý Stephen ještě chodil na nočník, takže mohl jako dítě maximálně stát u jeho smrtelné postele, ale ne všechny pořady zanikly hned, navíc se řada jejich nejlepších dílů reprízovala ještě v následujícím desetiletí. Zmiňovány jsou zejména programy Mystery Theater, Inner Sanctum, Dimension X, I Love a Mystery, Suspense a Lights Out. Je tu popsána adaptace povídky Raye Bradburyho Třetí expedice či epizody nejvýznamnějšího hororového dramatika Arche Obolera Kuřecí srdce, které spořádalo svět a Den u zubaře. A některé pořady byly dokonce vydány i na gramofonových deskách.

Moderní americký filmový horor tvoří těžiště knihy. Přitom je nutné si neustále opakovat, že to co je v knize označováno jako „moderní“ jsou dnes všechno „filmy pro pamětníky“. King nám ukazuje, že nejlepší hororové filmy útočí na tlakové body, které už ve společnosti jsou. Takže vysvětluje, jak Horor v Amityville využívá strach ohledně finančních záležitostí, Věc politické strachy, The Horror of Party Beach technologický strach, Stepfordské paničky uvádí jako společenský filmový horor a skončí u široké tůně mystického „pohádkového“ hororu, kde vypočítá rovnou dvacítku nejlepších příkladů. A zde je i spousta filmů, ve kterých se neděje nic fantastického, takže mne je nikdy chápat jako horory ani nenapadlo (Čekej do tmy, Půlnoční expres), ale i „jeden z nejzajímavějších a nejneobvyklejších filmových hororů“ Muž s röntgenovýma očima.

Jenže hororový fanoušek je schopný se bavit i sledováním špatných filmů, takže si King všímá i titulů jako jsou třeba The Blob, Invasion of the Saucer Men, Proroctví, I Married a Monster from Outer Space, Rituals, Past na turisty a v neposlední řadě Rocky Horror Picture Show. Na druhou stranu se vymezuje proti nejhoršímu filmovému hororu – Plánu 9. „Lugosi zemřel nedlouho po uvedení tohoto otřesného, bezohledného a šmejdovského škváru a já v hloubi duše přemýšlím, jestli chudák starý Bela vedle všech těch mnoha nemocí neumřel i hanbou. Byl to smutný a hnusný dovětek za ohromnou kariérou.“

Kapitolu věnovanou televizi moc nadšení neprovází. Kvalitních televizních hororů bylo jmenováno jen pár (Duel, Someone's Watching Me!, The Aliens Are Coming). A z tehdejších seriálů byl nejlepší Thriller, který následovaly The Outer Limits a The Twilight Zone. A i tady se King dostane až k jednomu kouzelně příšernému seriálu, kterým byl Kolchak: The Night Stalker. Ale většina televizních seriálů se pohybovala na škále od naprosto směšných po naprosto nejapné.

Kapitolu věnovanou knihám otevírá rozbor románu Petera Strauba Ghost Story. Hlavním důvodem je to, že Kingovi zbývalo představit čtvrtý ze základních hororových archetypů: Ducha. Od duchů vede přímá cesta k místu jejich přirozeného výskytu: strašidelnému domu. V této kategorii dosáhly nejpůsobivějších výsledků ženy, takže prostor dostaly hned dva romány: Sousední dům Anne Rivers Siddonové a Dům na kopci Shirley Jacksonové. Velkoměstské paranoie využívá Ira Levin v románu Rosemary má děťátko, maloměstské Jack Finney v Lupičích těl. Jakékoli snadné kategorizaci či analýze se vzpírá román Tudy přijde něco zlého Raye Bradburyho. Román Richarda Mathesona Zmenšující se muž byl sice prodáván jako sci-fi, ale už vzhledem k zápletce je to samozřejmě naprosto mylná kategorizace. Do Británie se autor přesune kvůli dvojici spisovatelů. U Ramseyho Campbella rozebere román Parazit, u Jamese Herberta Mlhu. Posledním velkým jménem na seznamu je Harlan Ellison. Ten je jediný, u kterého dal King přednost sbírce povídek (i když i u výše uvedeného Bradburyho napsal, že je to jeho silnější parketa), konkrétně Zvláštnímu vínu.

Závěrečná kapitola je o vztahu hororu a morálky, či hororu a magie. Po doslovu následují přílohy, což jsou autorem doporučené seznamy filmů a knih, a nakonec rejstřík. Zatímco dosud byla míra chyb či překlepů velmi nízká (ale proč je systematicky název románu Dům na kopci v celé knize ve tvaru Dům Na Kopci?), přílohy i rejstřík určitě odpovědná redaktorka neodpovědně vynechala. Jména jako George R. Romero, Darie Argento či Jerry Kozinski mluví za vše. A i po přečtení celé knihy mě řada doporučených hororových knih překvapila (Bradburyho Pampeliškové víno, Kosińského Nabarvené ptáče, Rothovo Ňadro). Pro žánrového fanouška rozhodně podnětná četba, jen je škoda, že u nás vyšla tak pozdě.

Stephen King: Danse Macabre, 1981
České vydání Beta, 2017
464 stran

Poznámka: Knihy, u kterých není odkaz, česky nikdy nevyšly. Ale i jejich názvy jsem se rozhodl uvádět v češtině.

čtvrtek 17. ledna 2019

Gilliameska


Když jsem někdy koncem roku 2015 narazil na nadšenou recenzi memoárů Terryho Gilliama, povzdechl jsem si, že bych si knihu musel objednat zřejmě přes Amazon a naučit se kvůli ní anglicky. Proto mě velmi překvapilo, když se kniha v roce 2017 objevila na pultech v českém překladu. Memoáry slavných sice jako čtenář zásadně vynechávám, ale skoro každé pravidlo má nějakou výjimku…

Kniha s vytištěnou maloobchodní cenou 598 Kč sice vypadá drahá, jenže je to prostě celobarevná publikace, ve které text doplňuje obrovské množství nejrůznějších obrázků, skic, náčrtů a fotografií. Pokud jsem dobře pochopil Varování, tedy osobitě pojmenovanou předmluvu, tak kniha vznikla tak, že ji Terry namluvil na magnetofon, jeho dcera Holly vyprávění přepsala, načež je autor ještě doplnil hojnými poznámkami, kterými zaplnil mezery, na které při svém vzpomínání zapomněl.

Vzal to od dětství (narodil se v listopadu 1940), které má spojené s vyrůstáním v minnesotském Medicine Lake. Když bylo Terrymu jedenáct, jeho otec se rozhodl prodat dům a přestěhovat se s rodinou za prací do Kalifornie. Což v tomto případě znamenalo Panorama City v L. A. Jako většina tehdejších dětí vyrůstal na komiksech, což ho už v minnesotské části dětství přitáhlo ke kreslení.

V pubertě na něho měl největší vliv komiksový časopis Mad, který dokázal být velmi inteligentní a neuvěřitelně praštěný zároveň, což ho vlastně spojuje i s Terryho budoucí rolí člena Monty Python. Z komiksů scenáristy Harveyho Kurtzmana se naučil, jak dělat přiblížené a pohyblivé záběry, záběry zblízka – zkrátka celou filmovou gramatiku. Kreslíři Jack Davis a Willy Elder mu pak byli největšími učiteli po stránce grafické. Také začal zřejmě pod vlivem filmů Lona Chaneyho experimentovat s vyráběním vlastních složitých masek a jeho halloweenské kostýmy (třeba v sedmnácti jako Fantom opery) byly prý nezapomenutelné a spoustu lidí opravdu vyděsily. Na sportovním poli tehdy Terry zvolil méně obvyklou cestu, a stal se roztleskávačem.

Prestižní univerzitu Occidental College mohl studovat díky stipendiu presbyteriánské církve. Píše, že „nastoupil jako vysoce motivovaný, úspěšný osmnáctiletý mladík, a odešel o čtyři roky později jako budižkničemu bez cíle s fantasticky průměrnými studijními výsledky“. Nejdříve si jako hlavní obor zvolil fyziku, ale rychle ho to přešlo a přesedlal na výtvarné umění. Ani to mu ovšem nevydrželo dlouho a díky trpělivosti vedení školy skončil jako student politických věd. Tam měl jen čtyři povinné předměty a zbytek si mohl navolit podle libosti, třeba i divadlo a ruštinu (pro případ, že by se komunisti skutečně dostali k moci, se s nimi chtěl umět aspoň domluvit). Také se dostal do vedení školního časopisu Fang (Tesák), kde začal napodobováním Harveyho Kurtzmana. Další oblíbenou náplní časopisu byly „fumetti“, tedy fotokomiksy, což vlastně byly filmy bez zvuku a kamery, a jejich výroba Terryho tak bavila, že díky nim málem neodpromoval. Díky pestré spleti prázdninových brigád byl po dobu studia finančně soběstačný.

Po škole šel ještě v létě dělat vedoucího na letním táboře v Sierra Nevadě, kde přečetl autobiografii divadelního prominenta Mosse Harta Act One (První jednání). Na jejím základě vypracoval akční plán, jak získat práci svých snů. A tak se vypravil do New Yorku, kde se mu skutečně povedlo stát se asistentem Harveyho Kurtzmana, toho času vedoucího komiksový časopis Help! Jako jeho asistent byl jeho pravou rukou na zemi a prakticky dohlížel na každodenní provoz redakce. Přivítal v New Yorku později veleslavného komiksového kreslíře Roberta Crumba a sám vytvářel mnohá fumetti s lidmi ochotnými pracovat za patnáct dolarů na den (mj. Woody Allen či John Cleese). Další důležitou zmíněnou knihou byl The Film Sense (český název jsem nikde nenalezl) od Sergeje Ejzenštejna, pravděpodobně jediná odborná kniha o filmu, kterou Terry kdy četl.

Na jaře 1964 Terry udělal všechno proto, aby se nestal vojákem ve Vietnamu. Jako nejlepší volba mu připadala Národní garda. To znamenalo šestiměsíční základní výcvik následovaný shromážděními jednou za měsíc a deseti každoročními pobyty ve výcvikovém táboře, aby zůstal ve formě. Základní výcvik absolvoval ve Fort Dix v New Jersey. Tam se naučil i činnosti, pro něj do té doby zcela neznámé: ulejvání. Tak se rozhodl využít absurdní logiku ozbrojených sil ve vlastní prospěch a napsal Národní gardě, že ho vydavatel posílá pracovat do Evropy. Není problém, budete cvičit u kontrolní skupiny v Německu. A tak převážně stopem Evropou cestující Terry na čas zakotvil na řeckém ostrově Rhodos, a Národní garda po dopisech s razítkem z Rhodu uznala, že je to odtud do Německa daleko. Což vedlo k Terryho báječnému korespondenčnímu vztahu s armádou. Dopisy od Národní gardy z Ameriky putovaly na Rhodos k Terryho příteli Daveovi, který je adresátovi vracel zpět do Ameriky. Odpovědi přes Rhodos putovaly ke kontrolní skupině v Německu a všichni byli spokojení. Terry tomu říkal obrácená Hlava XXII.

Na konci roku 1966 se rozhodl přestěhovat zpět do L. A. Tam si vyzkoušel práci v reklamní agentuře a seznámil se s anglickou novinářkou s titulem z Cambridge, která se jmenovala Glenys Robertsová. V té době už měl Terry dlouhé vlasy, absolvoval první velký rockový festival v Monterey a stal se svědkem policejního zásahu v Century City v červenci 1967. Policajti na harleyích najeli rovnou do davu demonstrantů a razili cestu pěšákům s pendreky, kteří to brali hlava nehlava. A to tam toho dne nedemonstrovali žádné sjeté máničky, ale převážně úctyhodní občané (právníci, lékaři, učitelé). Když vidíte policisty mlátit invalidu na vozíku, rychle pochopíte, že je něco špatně. Navíc se Glenys začalo stýskat po domově, takže nastal čas z Ameriky zmizet. Na letiště do New Yorku to navíc vzali autem a zažili několik situací jako z pozdějších filmů Vykoupení a Bezstarostná jízda, kdy je ve Wyomingu či Montaně chtěli jako máničky lynčovat. Což bylo potvrzení správnosti rozhodnutí ze země vypadnout.

Od srpna 1967 tedy Terry žije v Londýně. Glenys byla povýšena na šéfredaktorku týdeníku The Londoner a Terrymu dala práci výtvarného redaktora. Kolega seriózní novinář z Newsweeku John Cleese dal Terrymu kontakt na producenta Humphreyho Barclayho, kterého Terry pronásledoval několik měsíců, až koupil pár jeho skečů pro dětský televizní pořad Omluvte poruchu, v němž vystupovali mladí komici Michael Palin, Terry Jones a Eric Idle. Producent rozjel i další pořad Víme, jak vás rozesmát. Když v jeho redakci přemýšleli, co udělat s nehotovým pospojovaným materiálem, Terry se nabídl, že by z něj udělal animovaný film. Nikdo nehnul ani brvou, zřejmě předpokládali, že s tím má zkušenosti. Určitě netušili, že se do něčeho takového pouští poprvé v životě. Dostal na to dva týdny a čtyři sta liber. Měl zřejmě i trochu štěstí začátečníka, každopádně hned po odvysílání pořadu měl dost dalších pracovních nabídek (první od Erica Idleho). V dubnu 1968 se mu po právní bitvě přes Atlantik povedlo dosáhnout svého propuštění z Národní gardy (Vietnam pořád hrozil), takže rozletu už konečně nic nebránilo.

Na jaře 1968 se také dala dohromady skupina mladých komiků, kteří se zakrátko proslaví jako Monty Python. A těm se hodil do rámce jejich televizních skečů i importovaný Američan, jehož model přínosu skupině na začátku stanovil Terry Jones. Je zbavil nadvlády tradiční pointy a Terry Gilliam dostal přesně stanovený úvodní a závěrečný vtip animace a všechno mezi tím bylo na něm. První natáčení Létajícího cirkusu Montyho Pythona na konci srpna 1969 ve studiu BBC zavánělo všeobecnou nejistotou, protože nikdo netušil, jak to bude všechno fungovat. Ale první série si své publikum rychle našla. Terry celé noci pracoval sám a pak přišel do studia a viděl, jak se ostatní baví, takže zakrátko si začal navlékat kostýmy, které nikdo nechtěl, a začal hrát vesnické hlupáky, rytíře či gumové kuře. Rozchod s Glenys přišel v pravý čas, protože byl volný, když se seznámil s Maggie Westonovou, maskérkou Monty Pythonů. S ní se o pět let později oženil a žijí spolu dodnes.

Po konci druhé řady Pythona už byli natolik populární, že nastal čas na vydávání pythonovských knih, nahrávání alb a pořádání divadelních představení. Jejich první film byla v podstatě kompilace znovu natočených skečů z prvních dvou řad (a minimálně dva členové skupiny byli přesvědčeni, že by ho sami dokázali natočit lépe). Americké studio Columbia po nich chtělo odstranění jedné scény, protože ji za Atlantikem nikdo nepochopí. Pythoni odmítli, a film v Americe propadl. Ale ve Spojeném království si vedl dobře, takže začaly přípravy filmu Monty Python a Svatý Grál. Film, který režírovali Terry Jones a Terry Gilliam, sestavu Pythonů značně rozklížil. Nejprve se proti režisérům stavěli ostatní neTerryové, na konci se vracel Terry G. v noci do střižny a znovu scény stříhal, aniž by o tom Terry J. věděl. Proto už Gilliam nikdy nechtěl režírovat film s někým ve dvojici a radši přišel s vlastním filmem Žvahlav, ve kterém dal z Pythonů roli jen Michaelu Palinovi (a ano, Terryho Jonese nechal sežrat příšerou ještě před úvodními titulky).

V roce 1976 ovšem Pythoni zjistili, že americká ABC sestříhala jejich show do dvou hodinových speciálů a 24 minut „nevhodného materiálu“ vyřadila, aby uvolnila místo reklamám. Naštvalo to všech šest členů skupiny, ale nakonec soudní žalobu podali Terry Gilliam (protože byl Američan) a Michael Palin (protože dokáže být velmi přesvědčivý). První rozsudek byl v jejich neprospěch, ale po dalších žalobách a odvoláních se až při posledním odvolání dostala na přetřes původní smlouva s BBC, do které se Terrymu Jonesovi podařilo dostat klauzuli, která zaručovala odvysílání pořadu přesně v té podobě, jak bude natočen. Právníci se shodli, že BBC neměla právo prodat vysílací práva bez této klauzule, načež následovalo mimosoudní vyrovnání dvou televizních Goliášů se šesti komickými Davidy. BBC jim nakonec přenechala vysílací práva Létajícího cirkusu Montyho Pythona všude s výjimkou Spojeného království. V případě Gilliama to tedy znamenalo, že se už nikdy nemusel pouštět do podřadných kinematografických výtvorů a mohl točit jen to, co vážně dělat chce.

Nabízenou spolurežii Života Briana Gilliam odmítl a po chvíli dohadů se stal výtvarníkem filmu. Pak se sám pustil do filmu Zloději času se Seanem Connerym v hlavní roli. Ten realizoval, aby producentům prodal nápad na Brazil, ale přes velký úspěch filmu v Americe to nebylo nijak jednoduché. Takže dříve vznikl poslední pythonovský film Smysl života. Gilliamův segment z tohoto filmu začal jako nápad na animaci, ale skončil jako hraný krátkometrážní film. Byla to také jeho první zkušenost s překročením rozpočtu. Film byl ovšem natolik odlišný od zbytku Smyslu života, že jeho původně plánované zařazení doprostřed nedávalo smysl, takže nakonec putoval do kin jako jeho předfilm. Nakonec se přece jen podařilo Brazil zafinancovat, a dokonce o roli v něm projevil zájem Robert De Niro, velký fanoušek Monty Pythonů.

Fox v Evropě uvedl Brazil bez problémů, ale Universalu se nelíbilo depresivní vyznění filmu a chtěl k němu happy end. Jako příklad Terrymu předhazoval Blade Runnera Ridleyho Scotta, který byl také výrazně upraven podle přání studia. Terry chápe logiku komerčně smýšlejícího režiséra, který chce dostat další práci, ale rozčílilo ho, když po letech Scott uvedl do kin svůj „režisérský sestřih“. Stejně jako ho rozčílil Spielberg, když nechal odstranit pistole z rukou policistů ve filmu E. T. – Mimozemšťan. Přirovnává ho ke Stalinovi odstraňujícímu Trockého ze sovětských revolučních fotografií. Robert De Niro se kvůli filmu poprvé v životě zúčastnil televizní talk show, kritici z LA Times začali pořádat tajná promítání a nakonec někdo z Asociace kritiků v Los Angeles zjistil, že nemají ve stanovách nic o distribuci filmu v amerických kinech, a losangeleští kritici udělili Brazilu ceny pro nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář. Universal nakonec hodil ručník do ringu a film v Americe uvedl bez výraznějších úprav.

Následující Dobrodružství Barona Prášila přineslo Terrymu nálepku problémového režiséra. Producent podepsal se studiem 20th Century Fox smlouvu, o níž se Terrymu ani nezmínil. Problémy začaly, když byli na třiceti miliónech liber z původního třiadvacetimiliónového rozpočtu. Producent-spekulant byl vyhozen a nastoupil německý producent se zkušenostmi ze Jména růže, do toho tahanice s pojišťovací společností, garanční společností, fiktivní rozpočty, zkrátka jeden velký problém. Film se sice dočkal čtyř nominací na Oscara (a Terry se jich zúčastnil jako doprovod své nominované manželky), ale v Americe byl uveden pouze v omezené distribuci, což finanční prokletí filmu rozptýlit nedokázalo.

Agent Terrymu stále posílal scénáře od filmových studií. V jednom z balíků narazil na Krále rybáře od začínajícího scenáristy Richarda LaGraveneseho, který ho natolik zaujal, že se poprvé rozhodl natočit cizí scénář. Bylo mu jedno, že pro studio byl jen návnadou na Robina Williamse, který hrál v Baronu Prášilovi a stal se Gilliamovým přítelem. Při obhlídkách nádraží Grand Central Satation, kde se odehrává jedna ze scén, Terryho napadlo, že by se tu dala zinscenovat působivá taneční scéna. Tak s tím nápadem šel za scenáristou, který se pro tu myšlenku nadchl, a společně scénu přepsali. To je jediný Terryho zásah do filmu, jinak se ho snažil jen co nejlépe natočit tak, jak byl napsán ve scénáři.

Druhým americkým filmem podle cizího scénáře se stalo temné sci-fi 12 opic, při jehož natáčení pořídili dva absolventi filmových studií Louis Pepe a Keith Fulton celovečerní dokument Křeččí faktor. Tam jsou tvůrci filmu zachyceni i při studené sprše, když se probírají výsledky anketních lístků po testovací projekci. Úžasné na 12 opicích ovšem bylo, že se tvůrci rozhodli všechny výtky ignorovat, a film měl v kinech jako zázrakem úspěch. I paličatost může občas zvítězit.

Zfilmovat Strach a hnus v Las Vegas od Huntera S. Thompsona Terry opakovaně odmítal. Názor změnil, když byli do hlavních rolí obsazeni Johnny Depp a Benicio Del Toro, se kterými naopak pracovat chtěl. Hunter S. Thompson předchozího uvažovaného režiséra Alexe Coxe fyzicky vyhodil z domu, čímž dotyčný o tu práci přišel. Terry napsal scénář s Tonym Grisonim za osm dní (s přepisováním za deset) podle hesla „prostě to udělejme přesně podle knihy“. Johnny Depp chvíli bydlel u Huntera v suterénu, aby ho vstřebal, a ve filmu nosil jeho košile a dokonce si vypůjčil i Hunterovo auto. Podle Stanislavského metod ovšem hrál i Benicio Del Toro, což znamenalo, že se občas ztrácel, bloudil kolem a vyžadoval více pozornosti, než mu režisér měl čas poskytnout. Při premiéře v amerických kinech ovšem film rozdupala Godzilla, takže Strach a hnus v Americe utržil pouze deset miliónů dolarů.

Poté už následovalo katastrofální natáčení filmu Muž, který zabil Dona Quijota s Johnnym Deppem a Jeanem Rochefortem v hlavních rolích. Jeho tehdy jediným výstupem byl „dokument o nenatočení filmu“ Ztracen v La Mancha od osvědčené režijní dvojice Pepe a Fulton. Legrační prý bylo, že když začalo jít opravdu do tuhého, tito dokumentaristé chtěli zbaběle utéct domů. Terry na ně prý řval: „Do prdele, jen hezky dál točte, vy kreténi!“ Ve chvíli, kdy začne zuřit bouře a všechno smete povodeň, se dokumentaristé stejně schovávali v autě a jediné použitelné záběry jim vlastní kamerou natočil filmový kaskadér.

Dalším Terryho filmem po této katastrofě byla v Praze natáčená Kletba bratří Grimmů. Bohužel rozjetá látka nakonec skončila v rukou producentů nevalné pověsti – bratrů Weinsteinů. Nejdříve byla obětována skvělá Samantha Mortonová, místo které se objevila producenty vybraná Lena Headeyová. Pak byl odejit Terryho kameraman, a režisér začal mít oprávněný pocit, že už nemá film pod kontrolou. V Kanadě natočená Krajina přílivu se stala protikladem. Režisér měl sice naprostou svobodu, ale film neměl žádnou propagaci, skoro nikdo ho neviděl a dosud ho skoro nikde nedávají. Oba filmy spojuje Terryho přesvědčení, že pro děti je dobré, aby je pohádky šokovaly a vystrašily. V roce 2006 se také Terry Gilliam úředně zřekl amerického občanství, protože kdyby zemřel, musela by jeho manželka prodat jejich dům v Londýně, aby za něj byla schopná zaplatit americkou dědickou daň.

Imaginárium dr. Parnasse se smutně proslavilo tím, že uprostřed natáčení zemřel představitel hlavní role Heath Ledger. Nebyl čas přetočit celý film, herců dostatečně dobrých bylo minimum, a sotva by z nich měl někdo čas právě teď. Východiskem z nouze se stalo Terryho rozhodnutí nahradit Heatha třemi jinými herci, což zkrátí jejich natáčení jen na několik dní, a navíc to vzhledem ke scénáři (hlavní postava projde třikrát kouzelným zrcadlem) dávalo smysl. O novější filmové tvorbě už toho v knize moc není. O obou režisérových krátkých filmech není ani zmínka a u nás neuvedený Nulový teorém je odbyt třemi odstavečky a dvěma fotografiemi.

V roce 2011 režíroval v Anglické národní opeře Faustovo prokletí Hectora Berlioze. Pak strávil téměř dva roky přemýšlením, jak nastudovat Benvenuta Celliniho. Stejně jako Faust to byla zřídka uváděná opera. Dokonce samotný Berlioz se o to třikrát pokusil neúspěšně. Až do premiéry v červnu 2014 pochyboval, že to může dokázat. Výsledek popsaný slovy autora: „Pětihvězdičkové recenze, vyprodané sály, a jen osm představení. Opera nedává smysl!“ Pak jsou zmíněna už jen živá vystoupení Pythonů v roce 2014.

V knize jsou ještě Závěrečné titulky, což je vlastně čtyřstránkové poděkování (včetně několika českých jmen, např. Miloš Forman a Karel Zeman). Pak je tam překlad obrázků, neboť ty jsou všechny přetištěny v originále. Je to praktická pomůcka, protože zejména ručně naškrabané poznámky u autorových náčrtků pro mne často zůstaly nerozluštitelnými i po přečtení českého překladu. Na konci ještě nechybí rejstřík.

Terry Gilliam: Gilliamesque, 2015
České vydání Jota, 2017
304 stran

pátek 11. ledna 2019

Sport v roce 2018

Na trati City Run Jičín 26.5.2018
Přes zimu jsem sice chodil zhruba jednou týdně na spinning, ale zbytek sportu představoval jen pasivní pobyt u televizoru (ano, konala se Olympiáda). Jelikož jsem si před rokem pochroumal levou nohu, vybíhal jsem pozdě (poprvé 10. dubna) a opatrně, jelikož jsem netušil, co si mohu dovolit, aby se mi problémy nevrátily. Pauza od 24. srpna 2017 byla ovšem dlouhá, takže jsem si stejně připadal, jako bych začínal běhat poprvé. Díky tomu jsem se na čtvrtý ročník závodu City Run Jičín cítil nepřipraven a až asi čtrnáct dní před ním jsem dospěl k názoru, že bych to snad mohl zase uběhnout. I tak jsem udělal dost proto, abych se na trati cítil ještě hůře. Dopoledne téhož 26. května se jako obvykle nejdříve jela cyklistická Jičínská 50, takže jsem přes poledne strávil přes dvě hodiny na sluníčku focením cyklistů. A to jsem si ještě trochu moc hrál s nastavením foťáku, takže za to ty fotky vlastně ani nestály. L Když jsem se pak ploužil k Lidickému náměstí (kde byl start i cíl obou závodů) a uvažoval, zda mám opravdu úžeh, nebo si to jen namlouvám, byl jsem vlastně na cestě pro své startovní číslo. Doma jsem se asi na hodinku natáhl ve stínu, a vyrazil zpět na start. Výsledný čas byl o další tři minuty horší než v předchozím roce, ale já sotva měl vyšší ambice, než těch 10 km vůbec uběhnout. Jinak jsem s výjimkou července (pouze třikrát) běhal celkem pravidelně a vydrželo mi to až do 24. listopadu, takže jsem se byl proběhnout více jak padesátkrát. V tropickém srpnu jsem si kvůli tomu párkrát dokonce přivstal před pátou ráno, abych se šel proběhnout dříve, než se na oblohu vykulí slunce.

Lví stopou 2.6.2018
Kolo jsem sice vytáhl už 11. března, ale to byla jednorázová událost, jelikož po zbytek měsíce už se nic takového neopakovalo. Převažovaly u mne kratší vyjížďky zhruba na dvě až tři hodiny (tedy zhruba 40 až 60 km). Nejdelší cyklistická projížďka se mi povedla v sobotu 2. června, kdy jsem se připojil na část trasy Lví stopy a udělal jsem si kolečko dlouhé 89 km (a to jsem byl zrovna před noční, takže jsem si musel hlídat, abych to včas uhnul k domovu). Už léta jsem spokojeně používal GPS logger Holux GPSport 245, který mi díky softwaru Holux ezTour krásně znázorňoval ujetou trasu na mapě. Zastaralé zařízení sice funguje, zastaralému softwaru ovšem v září vypršela smlouva s Googlem, takže se v něm přestaly korektně zobrazovat Google mapy. Bohužel jsem s tím vůbec nepočítal, takže už si pořádně nezobrazím ani trasy z mých exotických cyklistických dovolených. Obrázky jednotlivých tras jsem si před lety udělal pouze u evropské a africké části projektu 6 x 1000 km po šesti kontinentech, zbytek mám pouze v elektronické podobě, kterou už nejspíš mohu smazat. L To prostě nepotěší. Cyklistiku jsem chtěl zabalit už 6. října, protože jsem měl najeto rovných 1600 km. Takhle kulaté číslo už se mi nemohlo znovu povést, ani kdybych se snažil. Ale o pár projížděk (a deset dní) později už mě to stejně přestalo na kolo táhnout, takže celková nekulatá bilance dělá 1705 km.

Jak tak na to koukám, tak se měním z občas běhajícího cyklisty na občas na kole jezdícího běžce. Uvidím, jestli tato bilance bude pokračovat, nebo to byl ojedinělý výkyv. ;-)