 |
| Plakát |
Čtvrtý ročník festivalu Rock Heart mi připadal až
nepochopitelně utajovaný. Nikde jsem nezahlédl jedinou reklamu nebo aspoň
zmínku o tom, že se bude konat i letos. Kdybych si někdy na přelomu roku sám
nenašel, že na něm mají vystupovat King Diamond, Apocalyptica, Lacuna Coil,
Crematory, Visions of Atlantis a další, tak bych se tam určitě nevypravil.
Koncem ledna jsem si koupil festivalovou permanentku za 1300 Kč a místo pro
stan pro jednoho v červeném kempu za 500 Kč. V Moravském Krumlově jsem
byl už na prvním (tehdy ještě jednodenním) ročníku, tak jsem plus mínus věděl,
do čeho jdu.
Čtvrtek 15. 8.
Cesta na místo proběhla bez
komplikací. Nádraží je od města celkem daleko, takže jsem radši použil místní
autobusovou linku, vystoupil na zastávce U parku, která byla pár kroků od
vchodu do červeného kempu, postavil stan a došel si do města na oběd. Festival
zahajovala ve 12:30 pražská metalová legenda Törr. S rokem založení 1977 tu nemají moc konkurence. Před
deseti lety rozhádaná dvojice Ota Hereš a Vlasta Henych už zase funguje spolu
(netuším jak dlouho, facebook nemám, a jinde jsem informace tohoto druhu
neviděl) a zezadu ji jistil bubeník Radek Sladký. Hodinka jejich typického
black’n’rollu uběhla jedna radost. (Törr naživo) Během půlhodinové přestávky jsem si stihl nabít
náramek, kterým se v areálu platí skoro všechno, s hotovostí tu
člověk moc nepochodí. Celkem logicky nastupuje jako druhá kapela Alkehol. Což znamená, že se ke třem
výše uvedeným muzikantům přidal druhý kytarista Petr „Kuna“ Buneš, takže
vlastně nebylo třeba nic stavět ani zvučit. Nějak mi nepřipadá nutné
k tomu něco dodávat. Hodina veselých písní, jejichž hlavní námět je dán
názvem souboru, zase k tolika komentářům nevybízí. Potěšilo mě ale, že
zahráli i píseň Nechte vlajky vlát
z projektu Hattrick, jehož jádro kdysi tvořili Kuna, Hereš a Aleš Brichta. (Typická alkeholovka)
 |
| Henych, Hereš, Kuna a Sladký = Alkehol |
V 15:30 začíná první
zahraniční kapela, konkrétně němečtí Hämatom.
Ti se u nás stali populárnějšími loni díky tomu, že jeli turné s kapelou
Dymytry. Tomu odpovídala i jejich maskovaná vizáž. Nejjednodušší líčení zvolil
zpěvák, asi aby ho fanoušci mohli snáze napodobovat. Jejich mix několika druhů
rocku, metalu a elektroniky za doprovodu němčiny mě ovšem nijak nezaujal. Když
to nezachránil ani hit I Want It All
z repertoáru skupiny Queen, ve kterém odpadla aspoň ta němčina, šel jsem
si sednout do střední části areálu a čekal, až jejich vystoupení skončí.
Nejslabší položku prvního dne jsem tipnul přesně. (Ukázka)
 |
| Hämatom v zákulisí |
Od 17 hodin hrála kapela Harlej. Zkoušel jsem si vzpomenout,
jestli už jsem je vlastně někdy naživo viděl… a nic. Nevzpomínám si, nejspíš
ne. Sice si občas dělají nemístnou srandu z vážných věcí (úvodní píseň Zfetovanej), ale jinak to šlapalo bez
problémů. Zahráli i známou píseň Michala Tučného Pověste ho vejš a došlo i na poslední album Hodný holky zlý kluky chtěj, ke kterému měli i povedená trička. (Harlejovka) Další domácí kapelou byl Škwor. Ty
jsem trochu poslouchal na začátku století, kdy jsem je viděl i naživo, pak mi
nějak sešli z očí i z mysli. Takže na mě pořád nejlépe zabíraly dávné
hity jako například Mý slzy neuvidíš.
Pochválit ještě musím krásnou malovanou plachtu, kterou měli na scéně. Ani ji
nekazili názvem kapely. (Škwoři) Čistě podle triček účastníků byla největší hvězdou
festivalu kapela Dymytry. A když si
postavili vlastní stánek s merchandisingem, tak se u něj utvořila docela
dlouhá fronta, takže z mého pohledu je tričko Dymytry něco jako metalová
uniforma. Děkuji pěkně, nemám zájem. Stejně mě nikdy hudebně nedostali na svou
stranu. Ale odzívat je nemohu, protože mají Miloše Meiera, rozhodně jednoho
z nejužší špičky českých bubeníků. Takže bylo i parádní sólo na bicí, což
mě u spousty skupin spíše otravuje. Na závěr si s nimi přišli zahrát na
pódium i kámoši z německé kapely Hämatom. To byla jediná anglicky zpívaná
píseň – Behind the Mask. (Dymytry & Hämatom)
 |
| Škwor zezadu |
 |
| Dymytry černobíle |
Ve 21:30 startuje vystoupení
avizované jako Arakain s Lucií
Bílou. Arakain jsem už viděl nespočtukrát v různých verzích:
s Brichtou, s Kolářem, s Toužimským, s Dymytry, ale s Luckou
ještě ne, takže zase trochu novinka. Každopádně spustili jako klasický Arakain
s Honzou Toužimským u mikrofonu (pokud se nepletu, tak první písní byl Paganini). V této fázi zazněla i
píseň Dnes ještě ne z letošního
alba Jekyll & Hyde. Pak Honza
uvedl Lucii Bílou a vyklidil pole. Ta spustila ráznou vypalovačku Metalománie, až mi málem spadla čelist.
Došlo samozřejmě i na očekávané písně Cornoutto
a Dotyky. Pak na pódium přivolala
zpět Honzu Toužimského a třetí část setu byly na řadě samé duety. Ať už
novinkový Jen vaše ruce, nebo staré
klasiky jako Zimní královna a Apage Satanas. Sakra, tady byla hodina
málo! Každopádně mi připadá, že podobné koncerty jsou osvěžením i pro samotnou
kapelu, která zase chvíli hraje něco trochu jiného. (Arakain s Luckou)
Všechny čtvrteční kapely se musely vejít na přední část pódia, protože vzadu už byla za černou plachtou připravena scéna pro hlavní hvězdu večera (a
pro mnohé i celého festivalu). Ta slyší na jméno King Diamond. To je umělecké jméno dánského zpěváka a také název
jeho kapely. Ta funguje od roku 1986, ale její aktivita se postupně zpomalovala
až do úplného zastavení. Poslední studiové album vyšlo v roce 2007, ale naživo už roky hraje mnohem starší písně. Koncertní setlist je většinou postaven
na materiálu z druhého alba Abigail
(1987) a jednou za čas obměňovaném zbytku písní. Myslím, že nejnovější zahranou
písní byla titulní skladba z alba Voodoo
(1998). Jinak to byly písně od prvního alba (The Candle, Halloween) po
začátek 90. let (Behind These Walls, Welcome Home, Sleepless Nights). King byl ve výborné hlasové formě a navzdory
svému věku (63), neměl nejmenší problémy se všemi těmi šílenými výškami a svým
typickým falzetem. Převážně švédskou doprovodnou sestavu tvořili kytaristé Andy
LaRocque a Mike Wead, baskytarista Pontus Egberg a americký bubeník Matt
Thompson. Ani této sestavě se nedalo nic vytknout. Ještě tam byla doprovodná
zpěvačka a jakási víceúčelová herečka. Bylo to sice heavymetalové retro, ale
King Diamond je jedinečný zpěvák, který u nás nevystupoval už přes pět let,
takže se jeho hororová show nestihne okoukat. Ani já bych jeho pozici hlavní
hvězdy festivalu nezpochybňoval. (King!)
Pátek 16. 8.
Páteční program odstartovala
v 10:00 kapela Forrest Jump
hrající crossover vycházející z hardcoru s českými texty. Není to
zrovna můj hrnek čaje, ale musím uznat, že na živo byli dobří. (Forrest Jump) Druhou dopolední
kapelou byl teplický Motorband.
V něm se od vzniku v roce 1986 vystřídala spousta muzikantů.
Nejslavnější počáteční fázi s Kamilem Střihavkou u mikrofonu už jsem
definitivně prošvihl, ale ani současná forma této rock-metalové sebranky není
špatná a Luděk Struhař sice nemá slavné jméno, ale hlasově je na tom dost
dobře. Jo, tuhle kapelu jsem vlastně viděl naživo poprvé. (Motorová banda) Po poledni pokračoval
rockový program s další domácí kapelou s početnou fanouškovskou
základnou, kterou byla Doga. Hlavně
nezaměnitelný frontman Roman „Izzi“ Izaiáš dokáže rychle upoutat divákovu a
posluchačovu pozornost. Kapela vloni slavila 30 let, takže letos slaví 31, nebo
jak to podal Izzi. ;-) Hit z prvního alba Nejsi nevinná hrají pořád, ale samozřejmě došlo i na současnější
písně. (Nejsi nevinná) S poslední písní Dogy začalo pršet, naštěstí za těch dvacet minut (nebo
spíš o něco víc) do další kapely zase skoro přestalo. Na chvíli jsem se schoval
do pivního stanu, pak zase do kotle. Brněnské Jerem.I (nebo možná JEREM’I či JE:REM’I) jsem viděl už na prvním
ročníku festivalu, ale tehdy to byla trochu jiná kapela. Jádro tvořili dva
kytaristé z heavymetalového Titanicu Jiří Remo a Georgi Enchev, kteří
kapelu táhli sami včetně anglických vokálů za pomoci bubeníka a basáka. Jenže
letos se rozrostli na pětici, za mikrofon postavili ostříleného pěvce Lukáše
Písaříka, známého třeba z kapely Seven, angličtinu nahradila čeština,
prostě všechno je najednou jinak. A ač nemám nic proti Písaříkovi ani češtině,
kapela najednou zní víc jako ostatní domácí rockové stálice. Tudíž se mi nejvíc
líbila jediná ukázka předchozí tvorby ve formě písně Jack in the Box. Prostě jakoby zahodili jakoukoliv osobitost, což
mi přijde škoda. (Džeremi)
 |
| Forrest Jump |
 |
| Motorband |
 |
| Doga zezadu |
Ve 14:30 měla hrát
deathmetalová kapela z Bejrútu Kimaera.
Ač se tomuto podžánru spíše vyhýbám, na exoty z Libanonu jsem byl celkem
zvědavý. Takže mě moc nenadchlo, když se na scéně objevilo jméno Dirty Shirt. Šel jsem se podívat na
rozpis napsaný fixou na kartonu ve festivalovém stánku u vchodu do areálu a tam
bylo napsáno totéž. Vytáhl jsem tedy mobil a vygooglil si, že jde „crossover
folk metalovou“ kapelu ze severu Rumunska. Nikdy jsem o nich neslyšel a na
překvapení jsem zrovna nebyl zvědavý, tak jsem se sebral a vyrazil do města na
pozdní oběd. Až doma jsem se z festivalového facebooku dozvěděl, že
Libanonci nedostali česká víza. Z oběda jsem to vzal přes COOP a
s nákupem šel rovnou do stanu. Cestou kolem parku jsem neměl dojem, že přicházím
o něco, co mě bude mrzet. Vracím se na moldavský Infected Rain. Nejspíš to nebude nic pro mne, ale Moldavsko je
skoro Rumunsko, tak proč ne. ;-) Moc se v těch moderních žánrech
neorientuji, takže nevím, zda je to nu metal či metalcore, každopádně mi to nic
neříká. Potetovaná a opiercingovaná divoženka s převážně oranžovým hárem
Lena Scissorhands sice lítala jak utržená ze řetězu, ale když po prvních třech
čtyřech písních opět začínalo pršet, okamžitě jsem odešel zpět do stanu. Kvůli
tomuhle jsem moknout nehodlal. Takže i z mého úhlu pohledu nejméně
zajímavou kapelu druhého dne jsem tipnul přesně. (Moldavané)
 |
| Dirty Shirt jsem neviděl |
Grupa z Kišiněva měla
hrát od 16 do 17, ale ve tři čtvrtě na pět se rozhostilo ticho. Sakra, co bude
teď? Delší přestávka, nebo další kapela vtrhne na scénu o čtvrthodinu dříve?
Radši to neriskuji a ve čtvrt na šest už jsem pro jistotu zpátky v areálu.
Už stejně jen drobně kape. Heavymetalový Anvil
z Toronta už měl dávno nazvučeno a vypadalo to, že je čekání přestává
bavit, takže začali hrát v 17:20 a hráli až do plánovaných 18:30. Pokud
budeme počítat i počátky, kdy si kapela říkala Lips, tak hrají už od roku 1978.
A hrají pořád to samé. Anvil byl zkrátka retro dávno předtím, než přišlo do
módy. Když se jejich jméno objevilo na soupisce účinkujících, už jsem měl
lístek, ale potěšilo mě to. Na jejich samostatný koncert bych určitě nejel, ale
tahle sympatická trojice s jejich dřevním heavy metalem dokáže pobavit.
Třeba když zpívající kytarista Lips vyprávěl historku z jejich prvního
turné, které jeli v roce 1983 jako předkapela Motörhead. A když měli
v Birminghamu den volna, šli se s Lemmym napít. Skončilo to tím, že
pro ně přišel tour manažer, že se mají připravit, za chvíli půjdou hrát. „Vždyť
máme dnes volno!“ „Chlastáte tu už 24 hodin, vy zkurvysyni!“ Kapela vypadala,
že už to skoro hodlá zabalit, když jejich kariéru v roce 2008 restartoval
úspěšný celovečerní dokument Anvil! The
Story of Anvil. A tak jedou dál. Původní členové jsou sice jen dva, ale po
41 letech je i to obdivuhodné (navíc jsou to dva ze tří). Z poslední
řadovky Pounding the Pavement zahráli
jen zábavnou klipovku Bitch in the Box,
ale znovu opakuji, že u nich se nepozná, kterou píseň napsali loni a kterou
před třiceti lety. (Heavy metal)
 |
| Anvil |
Od 19 hodin byl na řadě
ostravský Citron. Pokud budeme
počítat i jejich bluesrockové začátky, tak také existují od roku 1976. Jejich
hardrocková podoba pak od roku 1981. Za tu dobu se toho u nich odehrálo mnoho.
Současná podoba vznikla po kapelním zemětřesení z roku 2015, kdy
z kapely zbyl pouze bubeník Radim Pařízek. Ten za mikrofon postavil Láďu
Křížka a angažoval dvojici kytaristů a baskytaristu. S nimi v roce
2016 vyšlo album Rebelie rebelů. Do
sestavy je třeba ještě počítat zpěvačku Tanju, která to s kapelou
s přestávkami táhne už od konce 80. let. Jako třeba v novinkové písni
Máme ruce nad hlavou, která
v Krumlově také zazněla. Ze staré tvorby pouze na závěr exhumovali přes
třicet let starou Zahradní slavnost.
Dobře, kapele to šlape, Láďovi zpívá, ale stejně mi přijde, že z této
kapelní inkarnace moc nadšený nejsem.
 |
| Citron i s Tanjou |
Rakušané Visions of Atlantis hráli od 21:30. Symfonický metal poslouchám,
takže jsem o nich věděl. Na to, že existují od roku 2000, se v jejich
řadách protočila opravdu spousta zpěváků i muzikantů. Jediným původním členem
je bubeník, který v kapele na konci roku 2013 osaměl. Sestavu od roku 2014
jsem sledoval bedlivěji, protože se u mikrofonu objevila půvabná Francouzka Clémentine
Delauney. Od té doby stejně ještě stihli vyměnit kytaristu, baskytaristu i
zpěváka (aktuálně Ital Michele Guaitoli) a přijít o klávesáka. A ten citelně
chyběl i naživo. Předtočené klávesy z playbacku sice používalo nepočítaně
kapel, ale u žádné z nich nehrají tak výraznou roli jako u Rakušanů.
Novinkové album Wanderers vyjde 30.
srpna, takže nám kapela zahrála i pár naprostých novinek. U dvou z nich (A Life of Our Own a Nothing Lasts Forever) tvrdili, že jsme první publikum, které je
slyší naživo. Z novinky samozřejmě zazněla i klipová A Journey to Remember. Hudebně i pěvecky výborné, ale prostě nemají
vlastní ksicht. Když mi od nich něco pustíte a zeptáte se, co je to za kapelu,
nejspíš se spletu. Ale co vlastně čekat, když tu hraje i zpívá každou chvíli
někdo jiný… (Světová živá premiéra)
 |
| Visions of Atlantis |
Od 22 hodin hrající Italové Lacuna Coil jsou jejich zářným
protikladem. Vytvořili si specifickou tvář, kdy jsou snadno rozpoznatelní a moc
nehrozí, že byste si je s někým spletli. Také používají dvojici zpěváků, ale
Cristina Scabbia i Andrea Ferro jsou v sestavě od roku 1996 a změny se u
nich dějí na méně exponovaných pozicích (například letos vyměnili bubeníka).
Také kapela z Milána už má nahranou novou desku, která pod názvem Black Anima vyjde 11. října. Zahráli nám
z ní minimálně Layers of Time.
Jinak mají hitů tolik, že mají z čeho vybírat. A to ještě zahráli Enjoy the Silence od skupiny Depeche
Mode. Pódiu samozřejmě vládla dvojice zpěváků, už jsou také za ta léta báječně
sladění. Navíc běžné rozdělení rolí Cristina – zpěv a Andrea – řev není jediné,
takže i ona umí zařvat a on zpívat. Prostě se posluchač nenudí. Paráda! (Klasická Lacuna Coil)
 |
| Cristina Scabbia laškuje s basákem |
Naprosto se vyjasnilo, svítil
Měsíc i hvězdy, citelně se ochladilo, od úst mi šla pára. Pitný režim už
nějakou dobu flákám, svařáka tu nemají. Hlavní hvězdu pátečního večera asi
celou hodinu a půl nedám a půjdu se zahřát do spacáku. Hlavní pozice švédských Avatar mě trochu překvapila. Bral jsem
je jako symbol generační obměny ve skandinávském melodickém death metalu.
Fotříci ať si dál poslouchají svoje Soilwork, Amorphis, Arch Enemy a další,
mládež chce něco vlastního. Kapela z kolébky žánru Göteborgu je ovšem
kompozičně i instrumentálně vyzrálá a od jejich frontmana Johannese Eckerströma
by se mnozí slavnější kolegové mohli učit. I když z toho občas mezi
písničkami dělal stand-up show. Ale komedianti tu vlastně byli všichni včetně
bubeníka. A frontman předvedl i sólo na pozoun, což se v tvrdém metalu také
nevidí moc často. Všechno dobře ladilo s jeho klaunskou image. Propagovali
hlavně poslední album Avatar Country,
takže se začínalo písní A Statue of the
King (a kupodivu končilo písní The King
Welcomes You to Avatar Country), ale dostalo se i na starší materiál. Mě
třeba potěšila legrácka For the Swarm,
o které jsem předpokládal, že ji hrát nebudou. Takže ano, vydržel jsem až do
čtvrt na dvě ráno a nezmrzl. A pořadatelé věděli, co dělají, z Avatara už
se opravdu stala velká kapela. (Avatar metal)
Sobota 17. 8.
Sobotní program odstartovala
v 11:55 brněnská „babská kapela“ Loretta.
Kapela vznikla v roce 1989, první album vydala v roce 1991, pak 25
let neexistovala a od roku 2015 se zase pustili do koncertování a v roce
2017 přibylo i druhé album Návrat.
Počátky kapely sice pamatují pouze obě kytaristky (z nichž jedna i zpívá), ale to
ničemu nevadí. Nejkrásnější ženu rafinovaně schovaly za bicí (asi aby chlapi
nekoukali jenom po ní). Rozhodně dobré. (Baby z Brna) S havířovskou kapelou Bastard to je podobné. Existovali
v letech 1993 až 1995 a po dvaceti letech kapelu vzkřísili. Už jsem je
viděl na prvním ročníku festivalu, a už tehdy mě nezaujali. Tak jsem si zašel
na oběd a po návratu si sedl na lavičku a čekal, až dohrají. (Bastardi) To brněnští Eagleheart jsou jiná káva. Situace se
v posledních letech sice trochu zlepšila, ale kvalitních powermetalových
kapel je u nás stále jako šafránu, takže by byl hřích si je nechat ujít. Od
mého posledního setkání s kapelou jim vyšla další povedená deska Reverse, takže měli z čeho hrát. A
vypadalo to, že v kapele vládne dobrá nálada, takže tam hoši na pódiu
vzájemně vtipkovali. Vydařená hodinka. (Poslední domácí kapela)
 |
| Loretta |
 |
| Bastard |
 |
| Eagleheart |
Když jsem se doma snažil
vygooglit něco o kapele Chains of Delight ze Sibiře, vyhledávač mi do toho mála
cpal ještě nějaké Chains of Sanity (což
jsem ovšem ignoroval). Totéž jméno se teď objevilo na plachtě na pódiu. Takže
to shrnu: kapela vznikla v roce 2005 v západosibiřském Novosibirsku
jako De-Light, pak název změnila na Chains of Delight a aktuálně už se jmenuje Chains of Sanity (na jak asi dlouho?).
Momentálně sídlí v Nizozemsku a zpívají anglicky. Tedy dokud zpěvák i
zpěvačka nevytáhli papírky a nespustili píseň Ivana Mládka Jožin z bažin. Dobře, s češtinou se popasovali lépe než
Metallica, ale ještě aby ne, jsou to přece Slované. Jenže je to hrozně líné!
Když stejnou píseň loni v O2 areně zahrála Metallica, byla to pecka (když
to letos zopakovali, tak už ne). Jenže od naprosto neznámé kapely to nevyzní
jinak, než jako nejjednodušší cesta, jak najít domácí hit. Jestli hrají všude
to, co loni Metallica, tak je to vlastně trapné. A doufám, že kapel, které nám
budou hrát Jožina, nebude přibývat. Jinak dobré, ale žádný zvláštní dojem na
mne neudělali. (Jožin z bažin)
 |
| Chains of Sanity |
Zato na další kapelu jsem byl
opravdu zvědav. Z Nitry totiž přijela Symfobia,
která si zřejmě uvědomila, že symfonického metalu se zpěvačkou jsou hromady,
tak se to rozhodla ozvláštnit tím, že angažovala ještě jednu zpěvačku. Původní
zpěvačka Erika nazpívala první album Way
of the Queen (2015), na letošním albu Smog
of Tomorrow je slyšet už i její kolegyně Simona. A po koncertě mohu říci,
že Simona má rozhodně lepší hlas (i když jsem chvíli uvažoval, jestli zvukař
Erice nenastavil nižší hlasitost). Byla to také první kapela na festivalu,
která měla na pódiu živého klávesáka. A to tady zrovna hlavní slovo měla
dvojice kytaristů. Bubeníkovi rozhodně nešlo vyčítat nedostatek důrazu a
rychlosti, prostě to hrnul vpřed jako pořádný metal, žádné zpívánky. I když
jsem podle aktuálního videoklipu Bury It
čekal hodně, Slováci mé očekávání ještě předčili. Bravo, jen tak dál! (Atlantis s ohledem na jinou kapelu)
 |
| Symfobia |
Zato s následující
kapelou nejspíš budu mít problém ještě dlouho (a možná už napořád). Takže to
zase shrnu: německo-norskou kapelu Leaves'
Eyes v roce 2003 založili hudební i životní partneři Alexander Krull a
Liv Kristine. Zbytek kapely doplnili členové Krullovy kapely Atrocity. Do roku
2015 vydali šest alb a odehráli mraky koncertů. Na začátku roku 2016 manželství
ústředního páru skončilo rozvodem a Liv o pár měsíců později oficiálně ukončila
své působení v kapele. Alexander moc neotálel, dle hesla „blondýna jako
blondýna“ nahradil Norku Finkou, a u mikrofonu se ocitla Elina Siirala. Což je
na palici už kvůli názvu kapely, který od začátku stál na zvukové podobnosti
s Liv’s Eyes. Což je bez Liv nonsens. A stejně, Elina je po všech
stránkách jiná zpěvačka, i písně na loňském albu znějí jinak. Podle mne to už
prostě neměli být Leaves' Eyes, ale měli přijít s novým jménem. Navíc jsem
se párkrát bavil na účet Alexandera Krulla, že dělá v kapele
roztleskávače. Mužských zpěvů nikdy moc nepoužívali, ale vedle éterické víly
Liv to skoro dávalo smysl. Jenže Elina vypadá spíš jako ženská od rány, takže
by si v pohodě vystačila sama. Alexander nakonec zřejmě mé myšlenkové
pochody zachytil, protože na několik písní z pódia zmizel, a podle mne ho
nikdo nepostrádal. Ještě jsem zapomněl dodat, že převážně německá kapela si
hraje na Vikingy, takže tam s nimi na pódiu občas byla i šestice takto
vyšňořených komparzistů. Nové písně jako třeba Riders on the Wind nejsou špatné, ale zkrátka neznějí jako Leaves'
Eyes. Ale vlastně se není čemu divit, protože Krullova druhá kapela Atrocity
také už dávno nezní jako Atrocity. :-/ (Němečtí Vikingové)
 |
| Leaves' Eyes |
Ve 20:15 došlo na německé Crematory. Těm se sice také nevyhýbají
změny na pozicích kytaristů a basáků, ale zbylá trojka je stabilní už od roku
1992: zpěvák Gerhard „Felix“ Stass, bubeník Markus Jüllich a klávesistka Katrin
Jüllich. (Ano, takže to máme druhou a poslední kapelu s živou obsluhou
kláves na festivalu.) Zpěvák už používá spíš angličtinu než němčinu, ale na
písně jako Kommt näher nebo Höllenbrand došlo také. A v jeho
podání mi ta němčina vlastně ani nevadí. Z posledního alba Oblivion zazněly minimálně písně Revenge Is Mine a Wrong Side. Dalším pozitivem je, že kapela i navzdory změnám
v sestavě pořád má svůj nezaměnitelný styl. (Crematory německy)
Předposlední kapelou
festivalu byli němečtí U.D.O. Kapelu
založil zpěvák Udo Dirkschneider v roce 1987 po odchodu z kapely
Accept. Ostatní členové se prostě mění. Nejzajímavější změnou se stalo, že od
roku 2015 v kapele jako bubeník působí Udův syn Sven Dirkschneider. A není
to protekce, on na to totiž má. Druhou zajímavostí bylo, když Udo jezdil předchozích
několik let turné pod svým příjmením Dirkschneider, na kterém hrál staré pecky
od kapely Accept, čímž za touto kapitolou udělal čáru a do budoucna už na
koncertech své kapely hodlá hrát pouze písně napsané pro U.D.O. Já říkám, že už
bylo na čase. Ať si Restless and Wild,
Balls to the Wall a další užívá Mark
Tornillo v oné druhé kapele s jediným původním členem v sestavě.
U.D.O. mají dost obsáhlý repertoár, ze kterého vybrali třeba písně 24/7, Mastercutor, Animal House,
Man and Machine a z posledního
alba Steelfactory zazněly Tongue Reaper, Make the Move, Rising High,
Hungry and Angry a One Heart One Soul. Možná by neuškodilo
ubrat inter (stačilo jedno na úvod), ale jinak paráda. Znovu opakuji, písně od
Acceptu mi vůbec nechyběly. (Jedna z novinek)
 |
| U.D.O. |
Hlavní hvězdou posledního dne
byla finská Apocalyptica. Poslouchám
ji od jejich debutu z roku 1996, do Česka jezdí koncertovat každou chvíli,
ale naživo jsem je ještě neviděl. To už je po více než dvaceti letech vlastně
hodně divné. Začínali jako čtyři violoncellisté, pak jeden odešel, přišel
bubeník a nakonec i zpěvák. Nejzajímavější období kapely jsem už zkrátka
prošvihl. Jenže na pódiu se objevila velká plachta s prostým nápisem Apocalyptica Plays Metallica by Four Cellos,
což je název jejich výše zmíněného debutu. Nikdo z kapely nekomentoval, že
cellisté už jsou jen tři (Eicca Toppinen, Paavo Lötjönen a Perttu Kivilaakso),
v pozadí byla hodně fantasticky působící bicí souprava Mikka Siréna,
zpěváka Frankyho Pereze nechali doma. Hurá! Nic proti němu, ale prostě posouvá
kapelu do území, kde zní pomalu jako běžné metalové kapely. Koncertní setlist byl
opravdu postaven na coverech Metallicy (Enter
Sandman, Master of Puppets, The Unforgiven, For Whom the Bell Tolls, Fight
Fire with Fire, Orion, Battery, One, Seek & Destroy a
Nothing Else Matters) plus pár
písních od Sepultury (Refuse/Resist a
Inquisition Symphony) a doplněn dvěma
vlastními kompozicemi (Somewhere Around
Nothing a Path). Mikko Sirén
dokonce na některé písně zmizel z pódia, takže zůstali opravdu jen tři
cellisté. Paráda! Pro mne nejlepší vystoupení festivalu. Skončili pár minut po
jedné ráno, takže mnozí účastníci uslyší stejné písně ještě toho dne večer v Praze
od Metallicy. Eicca Toppinen také potvrdil, že nové album už je nahrané a vyjít by mělo letos na podzim. (A na internetu už se šíří zvěsti, že by mělo být opět instrumentální.) (Metallica po finsku)
 |
| Rozpis |
Celkově jsem byl s festivalem
hodně spokojený. Areál byl celkem úspěšně průběžně uklízen, placení náramkem bylo
opravdu rychlejší a jednodušší a kapely hrály víceméně načas podle rozpisu.
Pokud někdo dlouho zvučil (jako třeba Jerem.I), tak to odnesl sám, protože
prostě stihl zahrát méně písní. Negativa jsou obvyklá: přemrštěné ceny řady
pokrmů i nápojů a příliš smradu. Bohužel tahle hudba přitahuje blbce, jejichž
poznávacím znamením se stala cigareta. Připadalo mi, že kamkoliv jsem si
stoupnul nebo sednul, hned se objevil někdo, od koho jsem byl po větru, a začal
čudit jednu za druhou. Což je zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč na
festivaly moc nejezdím.
Trochu mě překvapilo, že
zatímco většina domácích kapel si v areálu postavila samostatný stánek, ve
kterém prodávaly cokoli, co by jejich fanoušci mohli koupit (Dymytry už mají i
vlastní plastové držáky pod dopravní značky), zahraniční kapely už podobné
příjmy asi nezajímají. Třeba U.D.O., Apocalyptica a Lacuna Coil nepřivezli na
prodej vůbec nic, největší hvězda festivalu King Diamond nabízela tři trička.
Nazvat oficiální festivalový stánek poloprázdným tedy bylo po větší část
festivalu nepřesné, on byl spíš třičtvrtěprázdný.
 |
| Já a krásky ze Symfobie – Simona vlevo a Erika vpravo |
P.S.: Mobil jsem si šetřil (nevěděl jsem, jestli mi čtyři dny vydrží baterka), takže jsem si pořídil přesně jednu fotku (viz výše). Fotografie jsem posbíral na profilech jednotlivých kapel, odkazy na videoklipy v závorce točí převážně lidé, kteří se na koncerty nechodí bavit, ale čučet do mobilu. Kvalita zvuku i obrazu bývá nevalná, ale vypovídací hodnotu o atmosféře festivalu mají. (A našel jsem se i na společné fotce se Symfobií.)
