Když jsem viděl první reklamu
na koncertní zastávku aktuálního turné amerických thrashmetalistů Overkill,
ještě na ní nebyli uvedení němečtí Destruction, ale po chvíli googlení, jsem je
stejně uhodl. Ale už jen Overkill a Flotsam and Jetsam mi přišli jako dost
dobré lákadlo, tak jsem zkusil, jestli se té noční, co jsem zrovna v den
konání akce měl mít, dokážu zbavit. Ostatně ani zbývající z předkapel –
němečtí Rezet nejsou k zahození. Ale já se stejně jednoznačně těšil více
na obě americké kapely. Nejpřekvapivější na celé akci mi ovšem přišlo místo
konání: Eurocentrum Jablonec nad Nisou. Velké kapely většinou jezdí spíš do
větších měst, ale pro mne lépe, aspoň jsem to jednou měl blíž. V Jablonci
jsem byl naposledy před dvěma lety na koncertě norských Pristine v klubu
Na rampě, což je hned vedle Eurocentra, takže jsem nemusel nic hledat.
Na plakátech byl uveden
začátek akce v 19:00. Po večeři (a třech jedenáctkách Cvikov) jsem
vyrazil, abych na místě byl o chvilku dřív. V 18:50 vcházím do sálu a
němečtí Rezet už hrají. Kapela ze
samého severu Německa (spolková republika Šlesvicko-Holštýnsko) existuje od
roku 2003 a letos v únoru vydala své čtvrté album s názvem Deal with It. Čtveřice muzikantů po dobu
mé přítomnosti v sále zahrála tři písně (jistý jsem si skladbami Thunder Raiders a Have Gun, Will Travel) a v 19:02 skončila. Nikde před ani
během konání akce jsem nenarazil na časový rozvrh vystoupení jednotlivých
kapel. Přestože v zatím poloprázdném sále skoro nikdo nepřijel na nějaké
Rezet, zdá se mi takovýto přístup špatný. Mladé thrashové kapely to totiž mají
těžké. Každý rok vyjde několik špičkových alb kapel, které tu thrashovou káru
táhnou od začátků někdy v první polovině 80. let (letos například všechny
tři dále vystupující skupiny). To pak fanouškům na nové kapely nezbývají čas
ani peníze. Jenže letos se konalo poslední turné amerických Slayer a brzy budou
končit další mohykáni (často ze zdravotních důvodů). Takže ignorování nových
jmen na tomto hudebním poli se nám může z dlouhodobějšího pohledu
nevyplatit. Nechat je hrát před oficiálním začátkem akce je prostě zbytečná
podpásovka. Každopádně jsem se nikoho neptal, jak dlouho hráli, a o co jsem
tedy přišel.
Pětice Flotsam and Jetsam z arizonského Phoenixu hraje od roku 1981.
Jejich třinácté album The End of Chaos
vyšlo letos v lednu. Zpěvák Eric „A.K.“ Knutson je podle mne nejlepším ze
čtveřice vokalistů tohoto večera. Bohužel měli jen třičtvrtěhodinku času. Jak
je u nich zvykem, hráli novinky a pecky ze začátku kariéry. Nic mezitím se asi
nestalo. Pět klasik z prvních tří alb tedy doplnily čtyři písně ze dvou
posledních. Těmi byla pocta heavymetalové legendě Iron Maiden z minulého alba a trojice z letošní novinky: Prisoner of Time, Demolition Man a Recover.
Možná jsem tedy nečekal, že budou hrát Suffer
the Masses ze třetího alba, ale jinak žádné překvapení. Každopádně jim to
hrálo skvěle a přišlo mi, že jejich vystoupení skončilo příliš brzy. Ale to už
je holt úděl předkapel. Protože mám místo, zkusím rozebrat jejich název.
Sousloví „flotsam and jetsam“ v současné angličtině znamená přibližně něco
jako cetky, krámy, harampádí, přeneseně to může znamenat i ztroskotanci. Původ
má v námořnické hantýrce, kde tyto výrazy označovaly troseční zboží.
Flotsam byly plující trosky, jetsam znamenalo náklad vhozený do moře
k záchraně lodi. Třetím výrazem do party je lagan – náklad ze ztroskotané
lodi ležící na dně (často s přivázanou bójí). Podle anglického zákona
z roku 1622 „flotsan, jetsan a lagan jsou zboží na nebo v moři… a
patří králi“. A když už jsem to tak napsal, pak zajímavé jsou i proměny zápisů
slov napříč stoletími: floatsome – flotsen – flotzam – flotzon – flotsan –
flotsome – flotsam; jottsome – jetson – jetsan – jetsome – jetsam.
Fronty na pivo byly strašné,
ještěže jsem se napil do zásoby. Uvnitř jsem dal jedno, a znovu jsem to
nehodlal zkoušet. Německá úderka Destruction
pochází z města Weil am Rhein, takže to má kousek do Švýcarska i do Francie (a
tedy z německého úhlu pohledu úplně nejdál k předkapele Rezet). Hraje
od roku 1982 a letos v srpnu vydala čtrnácté album Born to Perish. Času měla stejně málo jako předchozí kapela, takže
ho taktéž představila třemi písněmi: Born
to Perish, Inspired by Death a Betrayal. Kapela hrála v posledních
dvaceti letech pouze ve trojici, takže k letošním překvapením patří
přibrání druhého kytaristy, kterým se stal Švýcar Damir Eskic (když připočítáme
kanadského bubeníka Randyho Blacka, je to už dost mezinárodní sestava). Nováček
dostal prostor se předvést, ale kapelu jsem nikdy předtím naživo neviděl, takže
jeho přínos celkovému zvuku nemohu zhodnotit. Základní dvojice, tedy zpívající
basák Marcel „Schmier“ Schirmer a kytarista Mike Sifringer, ale zůstává
stabilní a fanoušci kapely, ke kterým se zrovna nepočítám, aniž by mi bylo
úplně jasné proč, byli určitě spokojení.
S kapelou Overkill mám trochu pravopisný problém.
Jejich název je všude uváděn jednoslovně, ale v jejich logu jasně vidím
dvě čtyřznaká slova oddělená mezerou. Kapela z amerického New Jersey hraje
od roku 1980, přičemž po celou dobu jsou v sestavě zpěvák Bobby „Blitz“
Ellsworth a basák D. D. Verni. Stávající kytaristé Dave Linsk a Derek Tailer
přišli na přelomu století, nejnovějším členem je tedy bubeník Jason Bittner
(který nabubnoval mimo jiné minulé album výše uvedených Flotsam and Jetsam).
Tato kapela je také nejpilnější, protože letos v únoru jim vyšlo už
devatenácté album The Wings of War. Jako
hlavní hvězda měli hodinu a půl času, ale stejně jako obě předchozí kapely,
také oni vybrali z novinky trojici písní: Last Man Standing, Head of a
Pin a Welcome to the Garden State.
Z posledních let zazněly třeba ještě Electric
Rattlesnake, Bring Me the Night, Mean, Green, Killing Machine a Ironbound. Zbytek byl průlet kariérou až
k úplným začátkům, včetně coveru Fuck
You, který mají také v repertoáru už od osmdesátých let (a bez něhož
je koncert Overkill téměř nepředstavitelný). Když tedy zaznělo i nezbytné Fuck You, kapela se rozloučila poslední
novinkou, kterou vzdává poctu svému rodnému státu, tedy Welcome to the Garden State. Song o tom, že všude dobře, doma
nejlíp („I've been everywhere but it's never like home“, doslovně „byl jsem
všude, ale nikdy to nebylo jako doma“) nám zřejmě měl naznačit, že už se těší domů.
Tak šťastnou cestu a zase někdy příště! Nemohu sice napsat, kdy akce začala,
ale skončila ve 23:20. Za těch 790 Kč vstupného to určitě stálo, a kdo nebyl,
prohloupil.
Každá z kapel k letošním albům natočila jeden videoklip, takže volba doprovodných videí byla snadná. A tady je jedno navíc:
