Knihy 2020

Jestli bylo na něco v roce 2020 obecně dost času, tak to bylo čtení, a tedy i knihy. Ale museli jste jich mít doma vlastní zásobu. Vládní opatření totiž na jaře uzavřela všechna knihkupectví. Ta proto přestala posílat peníze vydavatelům, protože je potřebovala na pokrytí vlastních nákladů. Během pár týdnů se celý knižní trh zhroutil jako domek z karet. Velká vydavatelství měla aspoň své e-shopy, malá je zkoušela spouštět, pokud tedy měla co prodávat. Mnohé knihy prostě fyzicky ležely v těch zavřených knihkupectvích. A prodeje e-knih vydavatele nezachrání, rozhodně z něj nejsou dostatečné příjmy pro nákup práv, platy redaktorů a překladatelů…

 

Podobné problémy řešily časopisy, kterým náhle ubyla inzerce. Některé prostě přestaly vycházet (Auto 7, Cykloturistika, Fakker, Počítač pro každého), jiným se změnila periodicita (nejviditelnější to bylo na jaře u časopisu Týden). Literární časopis XB–1 na inzerci nikdy nestál, ostatně až na ojedinělé výjimky se tam vyskytovala pouze na 2., 3. a 4. straně obálky. Jenže ve stavu, kdy polovina inzerentů zmizela a druhá přestala platit, se na hraně existence ocitl také. A jak dopadla „pomoc“ státu? Po velkém papírování se redakci dostalo vysvětlení, že na podporu nemá nárok, protože o ni nežádala v předchozím roce… Naštěstí se scifisté tak snadno nevzdávají, takže časopis stále vychází.

 

Jelikož ještě není jasné, jakou paseku tahle vládní omezení způsobí, přejdu k tomu, co jsem stihl přečíst já. Bylo to jen 15 knih, takže kvantitativně se u mě žádná změna neprojevila. Rok jsem příhodně zahájil románem Kate Mosseové Hrobka, který se mi válel v knihovně už tak deset let. Je to totiž bichle velká, tlustá a těžká. Roky se mi s ní nechtělo tahat. Tak jsem se těmi 568 stranami zbytečně silného papíru konečně proklestil. Rád bych věděl, proč jsem si ji kdysi pořídil (jen kvůli názvu snad ne). Byla to nuda, a nic horšího jsem naštěstí po zbytek roku nečetl.

 

Když pak v březnu vláda udeřila, hned jsem věděl, kam sáhnout. První přišel na řadu román Harukiho Murakamiho 1Q84. Ten vyšel rozdělený do dvou svazků, první označený jako Kniha 1 + Kniha 2 (768 stran) a druhý jako Kniha 3 (464 stran). Pak jsem vytáhl pár let odkládaného Stephena Kinga a jeho román Pod kupolí (944 stran). Nato jsem se vydal do světa Star Treku a přečetl si trilogii Zkouška ohněm, kterou napsal David R. George III. Ta je nezvyklá i tím, o kolik má každý další díl kratší rozsah, než ten předcházející. První kniha McCoy – Odkud přicházejí stíny (672 stran), druhá kniha Spock – Oheň a růže (384 stran) a třetí kniha Kirk – Hvězda všem zbloudilým (272 stran). Běžnější je spíš stav, kdy série s každým dalším dílem bobtnají. Trilogie vyšla v USA během šesti měsíců na přelomu let 2006 a 2007 ke čtyřicátému výročí Star Treku. Česká vydání nesou copyright z let 2008, 2014 a 2019. (Ano, už jsem ten třetí díl v podstatě nečekal. Je mi jasné, že kdyby nevyšel o rok dříve, tak v roce 2020 už by si vydavatel poslat ztrátovou knihu na trh nedovolil.) Shodou náhod by se první tři knihy, které jsem přečetl během jarního covidového částečného lockdownu (tedy 1Q84, Pod kopulí a Zkouška ohněm: McCoy – Odkud přicházejí stíny) daly popsat jako příběhy lidí snažících se uniknout ze světa, ve kterém se shodou různých okolností ocitli.

 

Star Trek: Zkouška ohněm

Pár vybraných přečtených knih, které mi stojí za zmínku:

 

Haruki Murakami: 1Q84

Dílo japonského prozaika je u nás populární už někdy od začátku století, ale já se mu dosud vyhýbal. 1Q84 je tedy mým prvním setkáním s tímto fenoménem. A rovnou na ploše celkových 1232 stran (naštěstí mám knihu v elektronické podobě, takže se moc nepronesla). Děj začíná v Tokiu roku 1984. Ve dvou paralelních liniích sledujeme příběh třicetileté masérky Aomame, která si přivydělává i jako vražedkyně zabíjející muže, kteří ubližují ženám. Učitel matematiky a neúspěšný spisovatel Tengo zatím přijímá zakázku přepsat jako ghostwriter fantasy román Kukly ze vzduchu sedmnáctileté vítězky literární soutěže Fukaeri, která má fantazii, ale díky dyslexii také problémy s japonštinou. Aomame postupně zjišťuje, že okolní svět se změnil, a nikdo si toho nevšiml. Přitom na obloze svítí dva měsíce. Přemýšlí, jak tento svět označit, a napadá ji 1Q84, kde Q = question mark (= otazník). Dva měsíce na nebi svítí i v ději románu Kukly ze vzduchu, a když je na obloze spatří i Tengo, dojde mu, že přepisovaný román není až takové fantasy, jak si myslel. A je-li pravdivý i zbytek, je to svět dost nebezpečný. Ve třetí knize překvapivě přibývá třetí linie přinášející vyprávění soukromého očka Ušikawy, který jde po stopě Aomame. Aomame i Tengo se znali ze základní školy, a je jasné, že ve finále se jejich linie nějak propojí. Obdivuji, že autor vyprávění na celé ploše pojal stylem, že jsem vždy na konci kapitoly měl dojem, že právě opouštím tu zajímavější část příběhu. A kupodivu nepřišel ani pocit, že by román potřeboval zkrátit.

 

1Q84

Stephen King: Outsider

Poté co byl v městském parku brutálně zavražděn jedenáctiletý chlapec, všechny stopy včetně řady věrohodných svědků vedou k populárnímu trenérovi místního školního baseballového týmu Terrymu Maitlandovi. Detektiv Ralph Anderson dává příkaz dotyčného veřejně zatknout, což je provedeno přímo během baseballového utkání. Jenže poměrně záhy se ukazuje, že Terry Maitland má stejně dokonale neprůstřelné alibi na to, že byl v době zločinu v jiném, dosti vzdáleném městě. Tak se rozjíždí další hororová detektivka Stephena Kinga. A to jsem ještě netušil, že v polovině knihy do vyprávění vstoupí další osoba známá ze tří předchozích autorových knih, spád děje přeřadí ještě na vyšší stupeň a já skoro přestanu knihu odkládat. Mimochodem, zápletku si autor vypůjčil z mexické legendy. Pro mne nejlepší King za poslední roky. Kdybych tu představoval jako obvykle top 5, tak by na třetím místě byl Kingův špalek Pod kupolí a na čtvrtém pro změnu Kingova jednohubka Povznesení. To je buď novela nebo dlouhá povídka a její přečtení zabere tak půl dne. Objektivně vzato to neznamená, že by Stephen King byl tak skvělý spisovatel, ale spíš je to důsledek toho, že jeho styl sedí mému vkusu.

 

K. J. Pleskač: Život na Měsíci

Náchodský učitel Karel Josef Pleskač vydal svoji románovou prvotinu v roce 1881. Tou dobou mu bylo 23 let. Dokonale zapomenutý román byl kritikou zcela ignorován už v době vydání. Druhé vydání měla na svědomí Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v roce 2019. První český románový výlet na Měsíc (pan Brouček Svatopluka Čecha tamtéž cestoval až o pět let později) si zkrátka zaslouží připomenout. Děj je jednoduchý, cesta na Měsíc zcela nevědecká (samotný vypravěč se za to v ději stydí a Měsíčňanům radši cituje kus Vernovy Cesty kolem Měsíce), příliš mnoho náhod, neobratně do textu zařazené naučné pasáže, a zastaralá čeština také čtivosti nepřidává. A to je ještě na třinácti stranách závěrečné ediční zprávy podrobně vypsáno, co všechno bylo z archaického originálu upraveno k obrazu současného českého jazyka. Sedmnáct stran vysvětlivek sice na jednu stranu vysvětluje i samozřejmé věci, ale často bych bez nich něco nepochopil. Učitel chtěl čtenáře nadchnout pro vědu a poučit, takže se jako vypravěč na Měsíci setkal se zdejšími vědci z rozličných oborů, ať už šlo o matematiku, astronomii, chemii, teologii či spiritismus. Ten jsem si schválně nechal na konec, protože mě ani nenapadlo, že byl někdy v minulosti považován za vědu. Ohledně teologie je to jasné, Bůh stvořil svět, takže i na Měsíci jsou logicky křesťané. (Něco málo z dobové češtiny: lučba = chemie, síla pudná = hnací síla, parokruh = zemská atmosféra, myriametr = 10 000 metrů.) Součástí publikace je i šestnáct stran o českém literárním lunatismu od Václava Vaňka. (Nejstarší literární dílo o cestě na Měsíc a jeho obyvatelích bylo zřejmě napsáno v Čechách. Vytvořil ho roku 1608 astronom Johannes Kepler.)

 

Rodrigo Blanco Calderón: Kniha noci

Kdy jste naposledy četli knihu od venezuelského spisovatele? Nebo dokonce současného venezuelského spisovatele? Já také nikdy. Ale jestli si někdo pamatuje zprávy z doby před covidem, byla to země dost exponovaná (kdo je vlastně prezident, Maduro nebo Guaidó?). Pokusy se socialismem mají sice všude stejné průvodní znaky (nedostatek toaletního papíru se kupodivu dostaví snad všude), ale tady to dotáhli hodně daleko. Inflace 63%, potraviny na příděl, přerušované dodávky elektřiny, nárůst kriminality spojené zejména s drogami. První místo na světě v počtech loupeží a vražd. Dost apokalyptické prostředí. Do hlavního města Caracasu v roce 2010, kdy byl ještě u moci Hugo Chávez, nás zavádí zmiňovaný román. Calderón líčí Caracas jako město těsně před apokalypsou, ale nevypráví jeden příběh, sleduje jich několik. Z textu jsem brzy pochopil, že si autor rád hraje se slovy – anagramy, palindromy, holorýmy. A podobně netradiční (hravou?) strukturu má i děj. Není zřejmé, co je hlavní příběh a co odbočka. Děj se stěhuje kromě Latinské Ameriky i po Evropě (Paříž, Praha, Varšava, Atény). Za rohem čeká srovnání životních příběhů Marka Sandmana a Jamese Ellroye, které je následně zužitkováno kapitolou nazvanou podle ikonické písně skupiny Metallica. A skončíme u vzniku hry Tetris. Nemá cenu kreslit si pavouka se vztahy postav, lepší je nechat se unášet textem a jít po emocích. Kniha se i ve španělském originále jmenovala The Night, stejně jako román, který psala jedna z postav knihy podle stejnojmenné písně skupiny Morphine. Rozhodně pozoruhodné dílo. Na závěr ještě poklona překladateli, který s těmi všemi jazykovými hrátkami určitě měl dost práce. Překladatel Vít Kazmar je ostatně i autorem doslovu, na jehož začátku je výčet všech venezuelských knih vydaných v češtině (a jedné ve slovenštině), který není moc dlouhý.

Hudba 2020

Na hudebníky dopadla v roce 2020 vládní omezení ještě větší silou než na filmaře. V době, kdy si lidé hudbu skoro nekupují, jich většinu živí příjmy z koncertů. A ty jsou právě po celém světě zakazovány. Navíc spousta muzikantů svá nová nahraná alba ani nevydala, protože by je nemohla propagovat koncerty. Také pořád hrozí, že až (jestli?) tohle covidové období jednou skončí, ukáže se, že mezitím z map zmizely hudební kluby a zkrachovali pronajímatelé koncertní ozvučovací a osvětlovací techniky. Ale nepředbíhejme…

Podporuji svůj oblíbený rockový magazín, jak jen to jde

Začnu tedy od koncertů. Dokud to šlo, stihl jsem jen dva. 1. února koncert německých Disillusion v dejvické Klubovně a 15. února koncert amerických Dream Theater v holešovické Tipsport Aréně. Obě akce už jsem dostatečně popsal, takže se nebudu opakovat. Jen shrnu, že koncertem roku pro mne byli jednoznačně Disillusion, protože někoho z Dream Theater napadlo, že u jejich produkce budou diváci pouze sedět. O pár dní později jsem si ještě koupil lístek na The Epic Apocalypse Tour 2020, jak zněl název společného turné nizozemské skupiny Epica a finské skupiny Apocalyptica. Na lístku je datum 26. října 2020. Koncert byl odložen na 12. března 2021. I toto datum se rychle stalo něčím z říše fantastiky, takže momentálně platí termín 12. ledna 2022. Pořadatelé stále ohlašují nové termíny koncertů či nové festivaly a jejich obsazení, ale věnuji tomu minimální pozornost. Rozhodně si nehodlám pořizovat žádnou vstupenku na cokoliv, dokud nebude jasné, že se akce opravdu konat budou.

 

Jelikož jsem od března až na ojedinělý výlet do Hradce Králové nevytáhl paty z Jičína, byl jsem omezen jen na čistě lokální akce. V neděli 21. června se kupodivu uskutečnil 9. ročník festivalu Svátek hudby. Snad jen s výjimkou pražských Vobezdud to byla velice lokální přehlídka. Za hlavní scénu festivalu bych označil zámecký park, kde po sobě vystoupily kapely Emergency Call, After Past, KomuTykáš a Odstín. Vesměs od pohledu místní školáci. Tak třeba není nutno nad dnešní mládeží lámat hůl. Byla tam i schopná zpívající bubenice, což není právě obvyklá kombinace. Třeba se od někoho z nich něčeho ještě dočkáme. Ze zbytku festivalu jsem měl dojem, že všichni odněkud vytáhli harmoniky a některé místní hudebníky poznám i podle jejich smyslu pro humor (za kapelou Večené pepřové stál stejný člověk jako za loni účinkujícím Hubnutím řízeným počítačem). Program v zámeckém parku zakončili Fénix, kteří mají na dodávce napsáno heavy punk. Nevím, co mají společného s punkem (možná snad způsob, jakým to před sebou hrne bubeník?), ale rozhodně mě jejich heavy rock s dobrými českými texty bavil. (Výše zmínění Vobezdud hráli až od 21 hodin ve Valdštejnské lodžii, takže jsem o nich vzhledem k mému pondělnímu vstávání ve 4:40 do práce ani neuvažoval.)

Program 9. ročníku jičínského Svátku hudby

V zámeckém parku se pak přes léto hrálo živě ještě každou neděli (většinou od 17 hodin). Moc jsem toho nestihl (třeba v srpnu jsem neměl volnou ani jednu neděli), ale z toho zbytku u mne převládal hlavně dojem, že si dnešní kapely nedokážou vymyslet jméno. Nehledě na to, že spoustu z nich je i problém si na internetu vygooglit. Názvy jako Emergency Call, The Others, Portrait, Nice To Meet You (ano, přijeli k nám z Ostravy, aby zahráli jen půlhodinku) se dají dohledat, jen když za ně dopíšete třeba název jejich města. Takže z jičínských koncertů u mě vítězí místní Wooden Ships o kus před Fénixem.

 

Většinu hudby stále streamuji, ale služba Google Play ukončila činnost a nahradila ji o trochu slabší verze YouTube Music. (Až jednou přijde nějaká změna k lepšímu, dám vědět.) V digitální podobě jsem si pořídil i několik tuzemských nahrávek. Kromě rockových The Agony a jejich EP Eclectic jsou to většinou alba pro můj vkus méně obvyklá: Jan Burian & Bizarre Band: Jihotaje, Horňácká muzika Petra Mičky & Jiří Hradil: Hrubá Hudba a Marian Friedl, RukyNaDudy & Grunik: Píseň země. Asi už mi rocková hudba přestává stačit. 😉

 

Obal alba Píseň země

Jak jsem nemohl na koncerty, tak jsem podporoval hudebníky aspoň nákupem CD (a možná jsem to až trochu přehnal). Protože 63 nových hudebních alb, to už je docela nálož. Dva kotoučky jsem koupil na koncertě (Disillusion: The Liberation a Thari Kaan: Ghost Blossom), jeden vyhrál z časopisu Spark (Lindemann: F & M), zbytek bude kombinace Aukra a běžně dostupných nových CD. Pouze čtyři alba přitom zastupují domácí tvorbu: letité soundtracky Starci a klarinety (tedy písně z filmů Starci na chmelu a Kdyby tisíc klarinetů na jediném nosiči) a Tajnosti, výběrovka Sebastien: Identity 2010–2020 a album Whishmasters: Afterworld. Ve dvou případech šlo o audio verze koncertů, které jsem si pořídil kvůli jejich obrazovému záznamu na disku Blu-ray: Overkill: Live in Overhausen a Opeth: Garden of the Titans. Jen pro názornost uvádím seznam všech zakoupených alb vydaných v roce 2020: Thari Kaan: Ghost Blossom, Delain: Apocalypse & Chill, Demons & Wizards: III, Morse/Portnoy/George: Cov3r to Cov3r, Alanis Morissette: Such Pretty Forks in the Road, Deep Purple: Whoosh!, Pure Reason Revolution: Eupnea, Sons of Apollo: MMXX, Sebastien: Identity 2010–2020, Derek Sherinian: The Phoenix, Neal Morse: Sola Gratia, Armored Saint: Punching the Sky, John Petrucci: Terminal Velocity, Ozzy Osbourne: Ordinary Man a Blues Pills: Holy Moly!

 

Když nebudu počítat celá alba, ale čistě kotoučky kompaktních audio disků, tak jich mám doma rovných 1000 kusů. Nikdy jsem nic nevyhodil ani neprodal, takže jsou mezi tím i nějaké ty výhry mimo můj hudební vkus či příbaly časopisů, které už si nejspíš v životě nepustím, ale i tak je toho až nad hlavu. Sbírku jsem doplnil i o další čtyři kompilace záznamů z festivalu Masters of Rock z let 2016 až 2019 na DVD. Na perspektivnějších nosičích Blu-ray mi přibyly do sbírky tři záznamy koncertů: Overkill: Live in Overhausen, IQ: Scrape Across the Sky a Opeth: Garden of the Titans.

Obal koncertního záznamu kapely IQ

Nejposlouchanějším albem roku se u mne stalo The Liberation z roku 2019 od německých Disillusion. Z alb vydaných v roce 2020 bych (v aktuálním rozpoložení mysli) na nejvyšší příčku pasoval MMXX od Sons of Apollo. Trochu mne zklamala domácí scéna. Ostatně jsem si pořídil pouze jedno dvacetiminutové EP v digitální podobě a jednu výběrovku bez jediné novinkové písně na disku. Jsem v pokušení za nejlepší domácí album roku 2020 prohlásit My Little World Miloše Dodo Doležala, i když to je jen reedice jeho debutu původně vydaného v roce 1991. A tak zase vykročím ze své obvyklé rockové škatulky a prohlásím domácím albem roku Řeku Lenky Dusilové. Tu jsem sice poslouchal kdysi v dobách Sluníčka a Pusy, ale od těch časů se posunula do výrazně alternativnějších vod.

 

Obal alba skupiny Sons of Apollo

Zbývá ještě zmínit existenci hudebních videoklipů. Ty také za poslední třičtvrtěrok prošly značnou změnou. Nejdříve se začaly objevovat videoklipy nahrané v domácí izolaci na mobilní telefony. Pak už následoval strmý nárůst lyric videí, vizualizací, těžko říci jak s písní souvisejících náladových záběrů, animovaných klipů a v neposlední řadě videoklipů redukujících hudební skupinu na jejich zpěváka / zpěvačku. I mezi nimi se sice dají najít lepší kousky, ale obávám se, že tento trend zůstane i v době, kdy už to nebude nutné.

 

Výběr videoklipů:

Cattle Decapitation: Bring Back the Plague – takhle tvrdý death metal obvykle neposlouchám, ale s touto konkrétní písní nemám takový problém. Jedna z prvních zmáknutých ukázek videoklipu, který natočili muzikanti v izolaci doma na mobilech. Plusem pro kapelu samozřejmě bylo, že měla píseň s textem vhodným do epidemie.

 

Long Distance Calling: Immunity – německá kapela byla ve výhodě, že tvoří čistě instrumentální hudbu. A jelikož také měla na aktuálním albu píseň s vhodným názvem, zrekapitulovala v jejím klipu první tři měsíce pandemie.

 

Massive Wagons: Bangin in Your Stereo – konec epidemie, jdeme se bavit, třeba s britskou rockovou kapelou, pro jejíž animovaný videoklip posloužilo Lego.

 

Amaranthe: Boom!1 – z našláplého zombie klipu švédské kapely čiší energie. Je zvláštní, že mě zaujal právě kousek, kde na jejich zpěvačku Elize Ryd zbylo minimum prostoru. (Pokud o vás YouTube neví, že jste plnoletí, tak se na klip nepodíváte.)

P/\ST: Tíseň – i v domácím prostředí vznikají animované klipy. Tenhle od dvou režisérek k písni českého rapového dua mne zaujal, přestože k podobné muzice mám normálně ještě dál než k tomu výše zmíněnému death metalu.

 

Sebastien: Sweet Desire – ukázka obvyklého karanténního videa. Každý ve vlastním (nejspíš i každý v jiném městě) a pak se to sestříhá dohromady.

 

The Agony: Say Hey – a nakonec tu je klip, na jehož vznik jsem i přispěl. Tak si to aspoň pamatuji z crowdfundingové kampaně na Hithitu. A za odměnu jsem si stáhl jejich EP Eclectic ve FLACu.

Rok 2020 (nejen) na plátnech kin

V roce 2020 jsem na plátnech kin viděl 38 filmů. Stálo mě to 4 490 Kč, což znamená průměrné vstupné zhruba 118 Kč. Hodnocení roku je ovšem nutno rozdělit na etapy. První etapa „všechno je ještě normální“ byla od začátku roku do 12. března. 10. března vláda oznámila první zmatečné omezení kulturních, sportovních a společenských akcí nad 100 osob. Několik hodin jsem tápal, jestli to znamená, že film, na který jsem ten večer plánoval jít, a na nějž by přišlo tak pět diváků, se nebude hrát, ale večer vše nasvědčovalo tomu, že bude. Moc jsem se nespletl, na srbský historický film Král Petr I. jsme dorazili čtyři. 11. března byl na programu jičínského biografu dokument 11 barev ptáčete a 12. března už byla projekce vyprodaného dokumentu V síti zrušena. Od 13. března byla uzavřena všechna kina v republice.

 

Plakáty všech 38 filmů

Jako bych to tušil, podařilo se mi za první 2,3 měsíce vidět skoro všechno, co mi za to stálo. Jedinou výjimkou je Richard Jewell, zatím poslední film režiséra Clinta Eastwooda. Mezi těmito prvními 17 tituly jsou dokonce i dva filmy, které v oficiální kinodistribuci vůbec nefigurují. Mládeži nepřístupnou teenagerskou komedii Párty Hárd si diváci museli najít, nejlépe na seznamu domluvených projekcí na jejich webové stránce. Kanadsko-americký Maják si v rámci projektu Moje kino distribuovalo několik kin. Pokud jste bydleli jinde než v Praze, Brně či Hradci Králové, měli jste smůlu.

 

Šest projekcí jsem tedy absolvoval v pražských artových kinech Pilotů (Portrét dívky v plamenech, Bídníci), Světozor (Maják), Aero (Malé ženy), Edison (Srdcová královna) a Mat (Odložený případ: Hammarskjöld). Zbylých 11 jsem stihnul v jičínském biografu Český ráj. A byla to docela barevná kolekce včetně chorvatské zombie komedie, finské sado-maso romance či srbského historického dramatu.

 

Kina se mohla znovu otevřít za zpřísněných podmínek až 11. května. Jenže neměla co hrát. V nabídce přibývaly převážně evropské artové filmy a dokumenty. Teoreticky jsem měl být ve svém živlu. Jenže jsem byl omezen jen na program jediného kina v celé republice (a večery, kdy jsem nebyl v práci), takže jsem v něm viděl jeden slovenský dokument v květnu a jeden makedonský dokument v červnu. Tristní nabídku v kinech dobře ilustroval začátek července, kdy do kin vstoupily filmy Postřižiny, Samotáři a Kouř. V srpnu jsem si do kalendáře zapsal projekci pásma Famu v kině 01, ale na Šarlatána bylo pořád nabito, takže byla projekce pásma osmi oceňovaných krátkých animovaných filmů odložena (přičemž zvolený výraz úplně neodpovídal realitě, protože se žádného náhradního termínu nedočkala). Jediným hollywoodským velkofilmem roku byl Tenet. Na projekci slovensko-českého dokumentu Králové videa jsem nedodržoval vládní nařízení ohledně povinné roušky, jelikož jsem v budově byl jen já a promítač (ale měl ze mne jako platícího diváka radost, i když byl připraven si film pustit jen sám pro sebe). Kina definitivně přestala hrát 12. října (a zatím to nevypadá, že by se na tomto stavu mělo ještě někdy něco změnit).

 

Karlovarský filmový festival byl zrušen a jako malá záplata přišla akce Tady Vary ve vašem kině. Vzal jsem ji útokem a zašel na všech deset projekcí, které jsem mohl díky turnusu v práci stihnout, ale o tom jsem už psal v samostatném reportu. Plánovaná víkendová akce 54½. festivalu v říjnu byla také zrušena. Pražský Febiofest byl přeložen z března na září. Nebál bych se, že něco chytím v kině, zato cesta hromadnou dopravou denně tam a zpátky mi přišla zásadně problematická, takže jsem se nezúčastnil. Podobně to bylo se vzdálenostně dostupným Anifilmem v Liberci. O on-line variantách žádného z mnoha festivalů jsem ani neuvažoval (viz dále).

 

Na jaře provozovatelé kin vymysleli akce typu Moje kino LIVE spočívající v tom, že si divák koupil vstupenku a pak koukal na film doma na počítači. Podobně fungovala i většina proběhlých festivalů. Napíšu to stručně a jasně: představa sledování filmu na počítači mě ničím nezaujala. Z toho důvodu odpadly i streamovací platformy jako Aerovod, Edisonline, DAfilms a další. Na televizi pustím YouTube a mohl bych tam zprovoznit Netflix, Amazon, Google Play, Voyo (a možná i jiné podobné služby). Ale proč? Cena je sice v pohodě (obzvlášť když nemohu chodit do kina), ale na internátu mi neříkali kinomaniak, protože bych vysedával u televize. A dodnes mě tato populární kratochvíle neuchvátila. A platit 199 Kč měsíčně, abych si tam pustil dva filmy za měsíc, což bych reálně zvládnul, se mi prostě nevyplatí.

 

Hollywood každopádně prošel rokem změny, takže mnoho filmů se své plánované kinodistribuce už nedočká, protože jsou dávno dostupné na streamovacích platformách. Jak dlouho vydrží studia sedět na dalších natočených filmech, je zatím ve hvězdách. Letní pokus Warner Bros s Tenetem moc nevyšel. Od té doby se do toho nikdo nehrne. Kina v nejdůležitějších oblastech (Los Angeles a New York) jsou stále zavřená. Teď se vlastní službu chystá rozjet i Sony, takže velkých studií bez vlastní on-line platformy už moc nezbývá. I když se kina otevřou, jejich nabídka zřejmě nebude velká. Přizpůsobila se i naše média, takže recenzí všeho, co přibylo na Netflix, Amazon, HBO GO a další služby, jsou všude mraky.

 

Podobné je to s vydáváním nosičů s filmy. V roce 2020 to u nás zabalil Bontonfilm, takže jediným distributorem DVD a BD s filmy je u nás Magic Box. Některá studia na to ještě nezareagovala, takže vydala nosiče s českou podporou, které se ovšem u nás neprodávají (z filmů, co jsem v roce 2020 viděl, takto dopadly třeba Malé ženy a Maják na Blu-ray disku). Já jsem každopádně nakoupil přes třicet BD s filmy (Spalovač mrtvol, Akumulátor 1, Adéla ještě nevečeřela, Na samotě u lesa, Tři oříšky pro Popelku, Cesta do pravěku, Ikarie XB 1, Bílá nemoc / Krakatit, Démanty noci, Filmy Jana Kříženeckého, Starci na chmelu, Baron Prášil, Obchod na korze, Rocky, Odtud až na věčnost, Před úsvitem, Forrest Gump…), takže je moje sbírka téměř kompletní. Možná ještě vydá pár restaurovaných titulů NFA, jinak to vypadá, že už v tomto ohledu nebudu mít za co utrácet. Na DVD už delší dobu nevychází skoro nic, ale jeden titul tu zmíním: koupil jsem si krabici s kompletním seriálem Teorie velkého třesku na 36 DVD.

 

Obchod na korze vydal SFÚ

Z těch pár desítek filmů, které jsem viděl v televizi, bych vypíchl šedesát let staré francouzské drama Pravda, izraelsko-německé drama Cukrář a francouzský dokument Agnès Vardová – autoportrét. Ze seriálů bych zmínil třídílný britský Skandál po anglicku. Z webových projektů pak na YouTube dostupnou domácí sérii sKORO NA mizině.

 

Desítka nejlepších filmů:

 

1.      Corpus Christi – polské drama jsem viděl 8. října, takže je zároveň posledním filmem, který jsem viděl v kině. Drama kluka z pasťáku, který se vydává za kněze, zachránilo situaci, takže u mne nakonec nevyhrálo retro.

2.      Postřižiny – restaurovaná verze 40 let staré poetické komedie Jiřího Menzela nestárne. Dlouho to vypadalo, že lepší film v roce 2020 v kině neuvidím.

3.      Malé ženy – vypravěčsky sebevědomá verze klasického románu mne na začátku roku hodně příjemně překvapila.

4.      Tenet – jediný velkofilm roku představoval další složitý rébus z hlavy Christophera Nolana. A opět je to kategorie sama pro sebe.

5.      Portrét dívky v plamenech – francouzské historické romantické drama s minimem postav a maximem atmosféry bylo pro změnu prvním filmem, který jsem v roce 2020 viděl na plátně.

6.      Odložený případ: Hammarskjöld – nejen dokument roku, ale jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů posledních let. Detektivní pátrání po dávno vychladlých stopách okolností smrti generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda přináší dost přesvědčivých důkazů, že oficiální verze je lživá.

7.      Zumiriki – baskická dokumentární esej se pro mne stala vrcholem přehlídky Tady Vary, takže komentář bych jen zbytečně opakoval.

8.      Proxima – také francouzsko-německé drama o jedné astronautce a její dceři jsem komentoval v příspěvku věnovaném akci Tady Vary.

9.      K2 vlastní cestou – domácím filmem roku pro mne byl také dokument, trochu sociologický a trochu horolezecký, o cestě Kláry Kolouchové na nebezpečnou horu K2. Kupodivu tematicky příbuzné hned o stupeň výše zmíněné Proximě.

10.  Naděje – norsko-švédské civilní drama o (ne)umírání na rakovinu natočené podle režisérčiných vlastních zkušeností je rozhodně pozoruhodné.

 

Tak teď už jen doufám, že snad ještě někdy nějaké další filmy přijdou…

Sport 2020

Rok 2020 měl být rokem olympijským, ale nakonec se stal rokem anti-sportovním. Od března totiž naše životy řídilo ministerstvo zdravotnictví, pro které se sport stal úhlavním nepřítelem číslo jedna. Což je samozřejmě špatně a dlouhodobě se nám to vymstí. Ale jediným uznávaným zdravotním ukazatelem se stalo, zda člověk má covid-19, či ne. O kolik let lidem zkrátí život nedostatek pohybu, nikdo nepočítá.

 

Začnu od toho, co jsem stihl jako divák. V neděli 12. ledna se v Jičíně konalo mistrovství ČR v cyklokrosu, bezkonkurenčně největší místní sportovní akce za celý rok. Florbal jičínského extraligového klubu KM automatik FBK Jičín mi moc času nezabral. Jednou 22. února a podruhé 13. září. Obě sezóny byly nezvykle krátké, minulá se nedohrála a letošní se vlastně ani nerozjela (odehráno bylo pět kol). V televizi kromě pár biatlonů a jičínského cyklokrosu (závod mužů Toi Toi Cupu z 22. listopadu) možná trocha ženského tenisu. Rozhodně mi to moc času nezabralo.

 

Můj pravidelný pondělní večerní spinning předčasně skončil 9. března, takže jsem jej stihl desetkrát. Docela jsem si na něj jakožto zimní sport zvykl, takže mi nemožnost tohoto pohybu pořád vadí. Navíc po něm vždycky následovala půlhodinka posilování, což také doma plnohodnotně nenahradím.

 

Cyklistika sice bývala mojí hlavní sportovní disciplínou, ale poslední dva roky už to není pravda. Na kolo jsem sice poprvé usedl ještě „za starých dobrých časů“ 6. března, ale také to bylo nadlouho naposledy. V létě jsem kolo vytahoval častěji, ale už v červenci jsem začal tušit, že svůj počet naběhaných kilometrů jako cyklista nejspíš vůbec nepředjedu. Ony to byly většinou jen kratší vyjížďky na pár hodin, takže ta čísla nenarůstala oproti běhu o moc výrazněji. Nejdelší cyklistickou vyjížďku jsem absolvoval 19. září, kdy jsem ujel přes 62 km. Také to byla ovšem vyjížďka předposlední, protože 22. září jsem pro rok 2020 dojezdil. Celkem jsem za celý rok najezdil 883 km.

 

Má nejdelší projížďka

Zato jako běžec jsem poprvé vyběhl hned 2. ledna a hned druhé vyběhnutí se stalo nejdelším za celý rok (což jsem samozřejmě nemohl tušit). Ona je to vlastně taková veselá historka z běhání. Takže, 7. ledna jsem zdravě poobědval (knedlo, vepřo, zelo se šesti) a o pár hodin později jsem se vyrazil proběhnout. Vzal jsem to přes Holín a pak po žluté turistické stezce na Prachov, což jsem si mohl dovolit, protože bláto bylo stále přimrzlé. Když jsem po cca 7,5 km doběhl na vrchol (to už jsem byl na modré stezce směrem na Brada), přestalo mi být na zvracení a až na pár nebezpečně zledovatělých úseků jsem měl dojem, že se mi běží dobře. Takže místo abych zamířil zpět k domovu, pokračoval jsem směr Železnice, a nakonec z toho bylo málem 20 km.

 

Potříkrálový běh

V trochu rozumnějších výbězích jsem takhle naběhal do 18. března 241 km. Na zimu slušné. Od 19. března platilo povinné nošení roušek mimo domov. Udusit jsem se nehodlal, takže o běhání v roušce jsem ani neuvažoval. Než vláda vymyslela výjimku pro sportovce, tak to chvíli trvalo, takže další proběhnutí následovalo až 8. dubna. A i tak stál duben za prd, protože jsem se byl za celý měsíc proběhnout jen pětkrát. Bohužel stejně smutný počet platil i pro červen, což do značné míry způsobila moje pracovní vytíženost. O obou běžeckých závodech odložených z června na září, kdy se mnoho akcí opravdu stihlo uskutečnit, jsem psal už v samostatném příspěvku, takže se nebudu opakovat.

 

Pak jsem ještě měl skoro čtrnáctidenní výpadek koncem září, za což mohla moje vlastní blbost. Ve druhé polovině září jsem měl dovolenou, takže mě teoreticky mohlo omezovat maximálně počasí. V týdnu, kdy jsem toho už naběhal docela dost (včetně druhého ze závodů), a den po mé nejdelší cyklistické projížďce vůbec (viz výše), jsem měl v klidu regenerovat. Jenže předpověď počasí nevypadala nejlépe, takže jsem regeneraci odložil a vyběhl i 20. září. A skončilo to nepříjemnou bolestí kloubu známou jako „běžecké koleno“. Tak jsem se o dovolené místo běhání léčil. Snad se z toho poučím do budoucna. Za celý rok jsem tedy naběhal 1246,5 km. Sice jsem na Silvestra přemýšlel, že kdybych dal 18 km, tak bych to slušně zakulatil, ale usoudil jsem, že nejsem otrok čísel a nemá smysl všechno dohánět poslední den v roce.

 

Když na jaře v Jičíně otevřel obchod specializovaný na sportovní výživu, zaradoval jsem se, že konečně nebudu muset všechno nakupovat přes internet. Na podzim už ovšem působil dojmem, že mu vázne zásobování, takže mě dvakrát nepřekvapilo, že ho majitelé v prvním týdnu roku 2021 vyklidili. A když jsem už nakousnul nakupování přes internet, tak na jaře jsem takto koupil běžecké boty, tedy něco, co jsem dosud měl na prvním místě seznamu věcí, které nechci nikdy nakupovat na e-shopech. Člověk míní, vládní nařízení mění...

P.S.: Toho dne, kdy se měl konat tradiční pochod Rumcajs, bylo až neskutečně krásně. ☹

Rok 2020, kdy šlo všechno do kopru...

Rok 2020 byl rokem změny. Rokem, ve kterém jsme přišli o skoro všechny osobní svobody, a jako náhradu za ně dostali iluzi bezpečí. Zatímco před sto lety řádila španělská chřipka, dnes máme díky globální připosranosti místo čínské chřipky covid-19. Ten se rozšířil z čínského Wu-chanu do celého světa. V Evropě začalo přituhovat od února, u nás se v reálnou hrozbu změnil v březnu. Od té doby žijeme v nijak neřízeném chaosu. A světlo na konci tunelu stále žádné…

 

Co jsem tedy stihl na začátku roku? Během šesti cest do Prahy jsem viděl šest filmů v tamních kinosálech, dva koncerty a jednu výstavu audiovizuální techniky. Filmy a hudbu si nechám zvlášť, takže začnu 29. únorem, kdy se v pražském hotelu Don Giovanni už pošesté konala Audio Video Show. Za 150 Kč jsem si v pěti hotelových patrech mohl projít více než stovku expozic domácích i světových značek od cenově dostupných až po sestavy s osmicifernou cenovkou v korunách. Rozhodně to za podívání i poslech stálo, kdo ví, kdy bude další možnost.

 

Největší akcí konanou přímo v Jičíně bylo hned v neděli 12. ledna mistrovství ČR v cyklokrosu. Počasí vyšlo dokonale (v podstatě lepší reklamu na cyklokros si mistrovství ani nemohlo přát), trať byla vymyšlená i připravená na Čeřovce výborně a návštěvníků přišly tisíce. Pro první tisícovku platících návštěvníků byly na vstupence i kupóny na pivečko a párek v rohlíku. Ale u obou stánků byly takové fronty, že jsem ani nepřemýšlel, jestli si tam půjdu stoupnout. Za to mi malé pivo nestálo. Elita ženského i mužského domácího cyklokrosu se postarala o dramatickou zábavu, takže to byla hodně vydařená neděle.

Moje vstupenka

 

Všechno se pak začalo hroutit od druhého březnového týdne. V pondělí 9. března jsem byl v tomto roce naposledy na spinningu, v úterý 10. března nadlouho naposledy v kině a v pátek třináctého večer vláda zakázala skoro všechno. Já byl tou dobou v práci na noční, a když jsem v sobotu dopoledne vyrazil do města, nechápal jsem, proč je skoro všechno zavřené. Ještěže jsem potkal jednoho známého, který mi to vysvětlil. Na další týden jsem byl objednaný na masáž a už jsem potřeboval k holiči, ale všechno bylo náhle nelegální. Za chvíli už jsme směli jen do práce a na nákup. Otec přes měsíc a půl ani nevytáhl paty z baráku, takže všechny nákupy byly na mně.

 

Během na pohled zcela náhodně přijímaných vládních nařízení, docházelo k různým rozvolněním či přitvrzením. Vláda vždycky oznámila pravidla, pak výjimky, poté přicházely změny pravidel a výjimek, takže nakonec už si nikdo nebyl jistý tím, co právě platí, a všem to začalo být jedno. Počty nakažených a zemřelých přestaly stačit, tak stylově v pátek třináctého listopadu vláda představila systém zvaný PES. Prostudoval jsem první tabulku a pochopil, že tohle nebude žádný přítel člověka. A o moc se to nezlepšilo ani tím, že díky různě přijímaným výjimkám vlastně zřejmě ještě neplatil ani jeden den. Ale od té doby naše životy řídí jiná nic neříkající čísla.

 

Přitvrzení opatření se provádělo nejdřív podle Prahy. Jičínsko na tom dlouho bylo nadprůměrně dobře, takže o to víc jsem skřípal zuby, když jsem zase skoro nic nesměl, protože Praha byla červená. Pak oznámili zpřísnění opatření pro Prahu, které bude platit od příštího týdne. O pár dní později přišlo obdobné nařízení pro zbytek republiky, s platností ze dne na den. Občas jsem si připadal, že se opravdu shora snaží rozhádat lidi na co nejvíce úrovních.

 

11. září bylo Jičínsko bílé

Postiženým podnikatelům vláda nabídla účinné kompenzace a ve velkohubých prohlášeních se oháněla ciframi, které na ně vyčlenila. Realita se opět lišila, takže místo účinných kompenzací přišla pokročilá byrokracie. S tou měli problémy zejména podnikatelé, kteří po státu nikdy nic nechtěli, protože byli zvyklí si na sebe vydělat sami. Zato firmy nasáté na různé dotační programy byly ve svém živlu, takže i tady se nůžky opět rozevřely.

 

8. října bylo Jičínsko nejsvětlejší z celé republiky

Hradní pán po nás chtěl, abychom byli vděční Číňanům. Za covid-19!?!?!? Nebo za to, že nám za státní milióny prodali roušky, které už sami přestávali potřebovat!? Premiér celou dobu naslouchal hlasu lidu. Pokud se opatření ministerstva zdravotnictví lidem nelíbila, hned se objevil, aby je změnil. Pokud Češi pokládají dovolenou u moře za své základní lidské právo, tak strávil skoro celé léto přesvědčováním cizích vlád, že je u nás epidemie pod kontrolou, a Čechy ke svým mořím mohou bez komplikací pustit. Když pak v září začal ze dne na den apelovat na lidi, že je situace vážná, mnozí to nechápali. Netvrdil snad celé měsíce přesný opak? Domácí politika byla prostě opět na poblití. V krajských volbách jsem volil Trikolóru, takže mě výsledky opět nezklamaly.

 

Výsledky krajských voleb 2020 v královéhradeckém kraji

Rok jsem tedy skoro celý strávil v práci, nejdelší výpravou se pro mne v létě stala ojedinělá cesta do Hradce Králové. 24. září jsem zašel do jičínského hotelu reStart na přednášku Jana Pirka. Přední český kardiochirurg, sportovec a cestovatel rozhodně má co říci, a i v covidovém mediálním prostoru zaujímal čím dál víc umlčovaný hlas rozumu.

 

V neděli 22. listopadu se v Jičíně na Čeřovce jel zřejmě naposledy cyklokros. Mezinárodní sestava cyklistek i cyklistů ovšem jela závod bez diváků a díky švihlým opatřením hlavní hygieničky i trať mohli stavět pouze lidé s negativním testem na covid-19, takže jich vážně přijel do Jičína autobus, aby podle pokynů pořadatele Petra Kordíka připravili trať. Tak jsem na to lehce otráveně kouknul v televizi (kde přenášeli pouze závod mužů). Letos se má na Čeřovce začít připravovat infrastruktura pro plánované stavební parcely.

 

Nakonec nám 18. prosince odešel do věčných pastvin náš králík. Byl to sice jen domácí škůdce, kterého nám tu zanechal můj nepovedený bratr, ale vydržel u nás přes jedenáct let, takže jsem si na něj celkem zvykl. (A 22. prosince mi dorazila nová uniforma, která se mi také nelíbí, ale nic s tím nenadělám.) To se pak těžko dostává do vánoční nálady. Silvestrovská oslava proběhla dle platných pravidel (maximálně dvě osoby) a s ohledem na to, že 1. ledna ráno musím být střízlivý v práci.

 

Lepší fotku našeho chlupáče jsem v počítači nenašel

Snad bude letošek lepší, i když optimismus už mi nějak došel…☹

Mezi pozitiva bych mohl možná zařadit meziroční nárůst průměrného čistého příjmu o 4.200 Kč. Bohužel za to ze značné části může těch 250 odpracovaných hodin přesčasů. Ale abych zaměstnavateli nekřivdil, občas nám na výplatnicích naskakovaly i různé odměny (třeba jednou 3.600 Kč označených jako „příspěvek na dopravu“).