V roce
2021 jsem na plátnech kin viděl 36 filmů. Stálo mě to 4510 Kč (průměrné vstupné
zhruba 125 Kč za projekci). Nakonec mi to přijde celkem dost. Kina totiž směla
hrát až od 24. května, navíc aspoň ze začátku za pravidel, která se měnila tak
rychle, že jsem občas opravdu nevěděl, zda zrovna do kina legálně smím jít nebo
ne (někdy tou dobou jsem prošvihl filmy Nadějná mladá žena a Rytíři spravedlnosti). Filmový rok pro mne každopádně začal papírově nejsilnějšími
filmy, z nichž mě ovšem žádný právě nenadchnul – Chlast (Oscar za nejlepší
neanglicky mluvený film, cena pro nejlepší evropský film a mnohé další), Smolný pich aneb Pitomý porno (Zlatý medvěd z Berlinale) a Země nomádů (Oscary za
nejlepší film, režii a herečku v hlavní roli, u čehož souhlasím pouze
s tou třetí kategorií).
 |
| Plakáty všech 36 filmů |
Zatímco
jsem měl prvních 11 dnů v červenci dovolenou, MFF v Karlových Varech
byl odložen na konec srpna, kdy jsem se nedokázal v práci zbavit ani
jediné směny, takže jsem aspoň v mimořádně hnusném počasí nezmrznul někde
pod stanem. (Ale na podzim poslali šest filmů do kin po celé republice, tak
jsem zašel na všechny tři, které hráli, když jsem nebyl v práci.) Z května
na září byl odložen i pražský Febiofest, na který jsem tedy pilně dojížděl,
dokud jsem neviděl 10 filmů (viz samostatný report). Jeden film jsem viděl
v letním kině v Karviné (Duše), zbývajících 25 projekcí připadá na
jičínský biograf Český ráj.
Desítka
nejlepších filmů:
1. Kid – Necelou hodinu dlouhý film Charlieho Chaplina si sice
mohu kdykoliv pustit doma, ale položil jsem si jednoduchou otázku, kdy jsem
naposledy viděl v kině 100 let starý film, a jelikož rychle následovala
odpověď „nikdy“, vydal jsem se to napravit. Pro speciální příležitost návratu
klasiky do kinosálů vznikly tři nové hudební doprovody, mezi kterými si všude
diváci mohli vybrat. Naše hrstka se rychle dohodla na hudbě Laca Décziho, která
k filmu celkem pasovala.
2.
Sebevražedný oddíl – Jediný komiksový film, který jsem za
rok 2021 viděl, se drží na předních místech seznamů největších propadáků roku. Asi
jsem divný, ale já se u toho nad očekávání skvěle bavil. Zápletka je sice
nepodstatná a celá ta zábavná komiksová jízda hodně připomíná Strážce Galaxie
či Deadpoola, ale James Gunn dokázal všechny ty šílenosti dobře namixovat a
hrnout je na diváky vysokou rychlostí. Takže u mne velká spokojenost, aneb
nejlepší nový film.
3.
Nikdo to neví – Nejlepší film, který jsem viděl na pražském
Febiofestu, patřil do profilové sekce představující klasika japonského
sociálního dramatu jménem Hirokazu Kore'eda. A byl z této sekce i filmem
nejstarší s datem premiéry v roce 2004. Mistrovská ukázka práce
s mladými neherci a výborné rodinné drama.
4.
Drazí soudruzi! – Ruský klasik Andrej Končalovskij už má pár
let za sebou osmdesátku, ale na kvalitě jeho filmů to není nijak znát. Řemeslo
má evidentně v malíku, takže už jen najít správnou látku. Novočerkasský masakr z počátku června 1962 si za připomenutí říkal. Černobílý obraz
klasického formátu vytváří iluzi z trezoru vytaženého filmu pro pamětníky.
Režisérova manželka Julija Vysockaja je navíc v hlavní roli opravdu
výborná.
5.
Myši patří do nebe – Nejlepší domácí film a nejlepší
animovaný film roku v jednom. Klasické loutkové animaci ve finále sice
trochu pomáhaly počítače, ale je to spojeno s citem, takže to výtvarnou
podobu filmu nijak nekazí. Tvůrci sice cílí na diváky od šesti do dvanácti let,
ale stejně silný zážitek je to i pro dospělého. A vůbec nevadí, že oba hlavní
hrdinové na začátku filmu zemřou.
6.
Nikdo – Ruský režisér Ilja Najšuller se hned svým druhým
celovečerním filmem přesunul do Hollywoodu, kde hned natočil akční film roku. A
kupodivu mu kromě originálně ztvárněných bitek typu rubačky v autobuse jde
i práce s atmosférou a dokáže tak vytvářet až hmatatelné napětí. Stěžejní je
ovšem obsazení Boba Odenkirka do hlavní role, jakou jsem od něj vážně nečekal.
7.
Duna – Pro kanadského režiséra Denise Villenevea mám sice
slabost, ale ohledně zfilmování románové klasiky Franka Herberta jsem byl
stejně dost skeptický. V rozmáchlé adaptaci sice za dvě a půl hodiny
odvyprávěl jen polovinu románu, ale za pár let by tu měl být druhý díl. A
neodpustím si pochvalu pro temně burácející hudbu Hanse Zimmera, která také
funguje na jedničku. Zatím dobré, ale nemá to konec…
8.
Duše – Digitálně animovaný film od Pixaru se stejně jako
výše uvedený domácí animák odehrává převážně v zásvětí. Jenže použitím
dospělého hlavního hrdiny, jako by film oslovoval spíše dospělé diváky.
Technické provedení je samozřejmě opět dokonalé, a ve filmu o jazzovém
hudebníkovi samozřejmě hraje důležitou roli i dokonalý soundtrack.
9.
Atlas ptáků – Slovinec Olmo Omerzu točí jedny
z nejzajímavějších domácích filmů. Zrovna tenhle sice většinu diváků
nepřesvědčil, ale já patřím k výjimkám. Opět studuje dynamiku vztahů
v rodině, tentokrát arogantního podnikatele v podání Miroslava
Donutila. Postavy jsou výborně napsané i obsazené, a že děj komentují ptáci, mi
přišlo jako vtipný nápad.
10. Poslední souboj – Historické drama Ridleyho Scotta zřejmě dominuje žebříčku největších
finančních propadáků roku. Což ovšem nic neříká o jeho kvalitách. Spíš o tom,
že ho studio nedovedlo prodat. Historický velkofilm, který má tři hlavní a
zhruba stejně tolik vedlejších postav, totiž cílí spíš na starší publikum, než
na puberťáky, kteří válcují pokladny multiplexů.
 |
| Plakát k výročnímu uvedení Kida |
Nevešlo se, aneb ve stručnosti pár
dalších výrazných titulů: Animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad,
který se stal tak aktuálním, až mu to trochu škodí. Psychothriller Emila Křižky
Hrana zlomu, na kterém jsem by v kině jako jediný divák. Francouzsko-německo-český
animovaný film Přes hranici, vytvořený v celovečerním formátu raritní
metodou malby na sklo. Norský mix romantické komedie a melodramatu Nejhorší člověk na světě, jehož epizodická struktura ve vážnějších částech oslabuje jeho
celkové vyznění. A samozřejmě Není čas zemřít, rozlučka Daniela Craiga
s rolí Jamese Bonda.
Neviděl jsem, aneb u těchto filmů mi
to vadí nejvíc: Quo vadis, Aida?, Zelený rytíř a Poslední noc v Soho. A
bohužel široké domácí okno: Nedostaly se ke mně hrané filmy Okupace, Zrcadla ve tmě a Marťanské lodě. Ještě více bylo dokumentů: Filmy Jednotka intenzivního života, Každá minuta života a Rekonstrukce okupace se v Jičíně hrály, když
jsem byl v práci nebo v Praze na Febiofestu. Láska pod kapotou a Nová šichta vůbec (stejně tak norský dokument o české umělkyni Malířka a zloděj). A
na Karla jsem nešel, protože nebyl pro mne.
Čestné uznání pro nejnudnější film:
Zhoubné zlo je horor, u kterého jsem se nejdřív nudil a nakonec smál. A vždycky
když narazím na další nadšenou recenzi, kladu si otázku, jestli jsem opravdu
byl na stejném filmu.
Vydávání fyzických nosičů
s filmy se ocitlo v naprosté krizi. Koupil jsem si čtyři filmy na
Blu-ray discích: Malé ženy a Maják přes americký Amazon, protože Sony nemá od
roku 2020 českého distributora, ale češtinu na své disky ještě stále umísťuje.
A pak už jen (polo)domácí klasika z produkce NFA / SFÚ: Daleká cesta a Ružové sny. DVD jsou na tom
ještě hůře, takže nic (nebo něco málo, co si šetřím, až budu bilancovat
s hudbou).
 |
| Všechny novinky pohromadě |
Něco k vypíchnutí z toho,
co jsem viděl v televizi: Bavila mě první řada italského seriálu Geniální přítelkyně. U druhé řady jsem se už bohužel bavil o poznání méně. Z domácí
tvorby byly nejsilnější krátké studentské filmy: animovaná Dcera a hraná
Anatomie českého odpoledne. Konečně jsem viděl skvělé americké kriminální drama
25. hodina a tři čtvrtě století starou britskou pohádku pro dospělé Otázka života a smrti.
Snad bude na co chodit i letos…
