čtvrtek 13. ledna 2022

Knihy 2021

V roce 2020 jsem přečetl rekordně málo knih, takže i seznam těch nejlepších bude patřičně kratší.

 

Stephen King: Ústav

 

Jistou dobu jsem smutně sledoval, že King stárne, a ty knihy už tak nějak nejsou ono. Jenže pak se něco změnilo, a rozhodně to nemohu říci o jeho posledních knihách. Ústav sice začal vyprávěním o něčem úplně jiném, než co slibovala obálka, ale to mě nemohlo rozhodit. Po zhruba třiceti stránkách prologu jsme přeskočili k vyprávění o dvanáctiletém nadaném chlapci Lukovi, který je brutálně vytržen ze svého života. Jednu noc je unesen a následující den se probudí v pokoji, který vypadá přesně jako ten jeho, jen nemá žádná okna. A zjišťuje, že to není jediné, co má s ostatními obyvateli tajemného ústavu společného. Do dramatického vyprávění prostě bylo snadné se začíst, a o to těžší se od něj odtrhnout. Nakonec se samozřejmě Lukova linie protne s příběhem muže, kterého jsme poznali na začátku knihy. Od Stephena Kinga jsem loni přečetl ještě knihu Když teče krev, což je sbírka čtyř nijak nesouvisejících textů, titulní novely (která je volným pokračováním jeho románu Outsider) a tří povídek.

 

Dvě kingovky

Jarosław Grzędowicz: Vycpávač zvířat

 

Sbírka třinácti povídek polského autora obsahuje sedm krátkých a šest delších textů. Dobře tak vynikne, že jsou to vlastně dvě odlišné disciplíny. Krátké povídky založené na nosném nápadu a úderné pointě jsou možná čtenářsky vděčnější (ostatně se sbírka jmenuje podle jedné z nich). Ale větší potenciál uvíznout v paměti pro mne mají delší texty, které autor původně napsal jako příspěvky do různých antologií. Sbírka je pestrá, což také nahrává čtivosti. Je tu cestování v čase, alternativní realita, vánoční povídka, horor i severská mytologie. Za mne byly nejlepší Buran vane z druhé strany, Vlčí vánice a Víkend ve Spezeku. Z krátkých povídek hned ta první – Koníček tety Konstancie. Vznik všech povídek autor vysvětlil v doslovu.

 

Hilary Mantelová: Za temnotou

 

Žánrové knihy ve své čisté podobě dnes doplňují všelijaké mixy. Tohle není žádná duchařina ani okultní román. Tohle je moderní společenský román, který sleduje a vypráví všední život svých hrdinek po dobu zhruba sedmi let na přelomu 20. a 21. století. Tedy je to román, který vlastně postrádá tradiční příběh, který by se dal odvyprávět. Prostě jen popisuje obyčejné scény ze života ne právě obyčejné postavy. Hlavní hrdinka Alison je totiž profesionální vědma a médium, pro kterou je komunikace s mrtvými stejně samozřejmou součástí života jako komunikace s živými. Jak se v podobných případech dá čekat, titulní temnota pochází zejména z našeho světa. Napětí přichází až v poslední kapitole, kde autorka pronikne za temnotu v hrdinčině paměti a vypoví příběh, který malá Alison zcela vytěsnila z hlavy. Pozoruhodné, netriviální čtivo.

úterý 11. ledna 2022

Rok 2021 (nejen) na plátnech kin

V roce 2021 jsem na plátnech kin viděl 36 filmů. Stálo mě to 4510 Kč (průměrné vstupné zhruba 125 Kč za projekci). Nakonec mi to přijde celkem dost. Kina totiž směla hrát až od 24. května, navíc aspoň ze začátku za pravidel, která se měnila tak rychle, že jsem občas opravdu nevěděl, zda zrovna do kina legálně smím jít nebo ne (někdy tou dobou jsem prošvihl filmy Nadějná mladá žena a Rytíři spravedlnosti). Filmový rok pro mne každopádně začal papírově nejsilnějšími filmy, z nichž mě ovšem žádný právě nenadchnul – Chlast (Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film, cena pro nejlepší evropský film a mnohé další), Smolný pich aneb Pitomý porno (Zlatý medvěd z Berlinale) a Země nomádů (Oscary za nejlepší film, režii a herečku v hlavní roli, u čehož souhlasím pouze s tou třetí kategorií).

 

Plakáty všech 36 filmů

Zatímco jsem měl prvních 11 dnů v červenci dovolenou, MFF v Karlových Varech byl odložen na konec srpna, kdy jsem se nedokázal v práci zbavit ani jediné směny, takže jsem aspoň v mimořádně hnusném počasí nezmrznul někde pod stanem. (Ale na podzim poslali šest filmů do kin po celé republice, tak jsem zašel na všechny tři, které hráli, když jsem nebyl v práci.) Z května na září byl odložen i pražský Febiofest, na který jsem tedy pilně dojížděl, dokud jsem neviděl 10 filmů (viz samostatný report). Jeden film jsem viděl v letním kině v Karviné (Duše), zbývajících 25 projekcí připadá na jičínský biograf Český ráj.

 

Desítka nejlepších filmů:

 

1.      Kid – Necelou hodinu dlouhý film Charlieho Chaplina si sice mohu kdykoliv pustit doma, ale položil jsem si jednoduchou otázku, kdy jsem naposledy viděl v kině 100 let starý film, a jelikož rychle následovala odpověď „nikdy“, vydal jsem se to napravit. Pro speciální příležitost návratu klasiky do kinosálů vznikly tři nové hudební doprovody, mezi kterými si všude diváci mohli vybrat. Naše hrstka se rychle dohodla na hudbě Laca Décziho, která k filmu celkem pasovala.

2.      Sebevražedný oddíl – Jediný komiksový film, který jsem za rok 2021 viděl, se drží na předních místech seznamů největších propadáků roku. Asi jsem divný, ale já se u toho nad očekávání skvěle bavil. Zápletka je sice nepodstatná a celá ta zábavná komiksová jízda hodně připomíná Strážce Galaxie či Deadpoola, ale James Gunn dokázal všechny ty šílenosti dobře namixovat a hrnout je na diváky vysokou rychlostí. Takže u mne velká spokojenost, aneb nejlepší nový film.

3.      Nikdo to neví – Nejlepší film, který jsem viděl na pražském Febiofestu, patřil do profilové sekce představující klasika japonského sociálního dramatu jménem Hirokazu Kore'eda. A byl z této sekce i filmem nejstarší s datem premiéry v roce 2004. Mistrovská ukázka práce s mladými neherci a výborné rodinné drama.

4.      Drazí soudruzi! – Ruský klasik Andrej Končalovskij už má pár let za sebou osmdesátku, ale na kvalitě jeho filmů to není nijak znát. Řemeslo má evidentně v malíku, takže už jen najít správnou látku. Novočerkasský masakr z počátku června 1962 si za připomenutí říkal. Černobílý obraz klasického formátu vytváří iluzi z trezoru vytaženého filmu pro pamětníky. Režisérova manželka Julija Vysockaja je navíc v hlavní roli opravdu výborná.

5.      Myši patří do nebe – Nejlepší domácí film a nejlepší animovaný film roku v jednom. Klasické loutkové animaci ve finále sice trochu pomáhaly počítače, ale je to spojeno s citem, takže to výtvarnou podobu filmu nijak nekazí. Tvůrci sice cílí na diváky od šesti do dvanácti let, ale stejně silný zážitek je to i pro dospělého. A vůbec nevadí, že oba hlavní hrdinové na začátku filmu zemřou.

6.      Nikdo – Ruský režisér Ilja Najšuller se hned svým druhým celovečerním filmem přesunul do Hollywoodu, kde hned natočil akční film roku. A kupodivu mu kromě originálně ztvárněných bitek typu rubačky v autobuse jde i práce s atmosférou a dokáže tak vytvářet až hmatatelné napětí. Stěžejní je ovšem obsazení Boba Odenkirka do hlavní role, jakou jsem od něj vážně nečekal.

7.      Duna – Pro kanadského režiséra Denise Villenevea mám sice slabost, ale ohledně zfilmování románové klasiky Franka Herberta jsem byl stejně dost skeptický. V rozmáchlé adaptaci sice za dvě a půl hodiny odvyprávěl jen polovinu románu, ale za pár let by tu měl být druhý díl. A neodpustím si pochvalu pro temně burácející hudbu Hanse Zimmera, která také funguje na jedničku. Zatím dobré, ale nemá to konec…

8.      Duše – Digitálně animovaný film od Pixaru se stejně jako výše uvedený domácí animák odehrává převážně v zásvětí. Jenže použitím dospělého hlavního hrdiny, jako by film oslovoval spíše dospělé diváky. Technické provedení je samozřejmě opět dokonalé, a ve filmu o jazzovém hudebníkovi samozřejmě hraje důležitou roli i dokonalý soundtrack.

9.      Atlas ptáků – Slovinec Olmo Omerzu točí jedny z nejzajímavějších domácích filmů. Zrovna tenhle sice většinu diváků nepřesvědčil, ale já patřím k výjimkám. Opět studuje dynamiku vztahů v rodině, tentokrát arogantního podnikatele v podání Miroslava Donutila. Postavy jsou výborně napsané i obsazené, a že děj komentují ptáci, mi přišlo jako vtipný nápad.

10.  Poslední souboj – Historické drama Ridleyho Scotta zřejmě dominuje žebříčku největších finančních propadáků roku. Což ovšem nic neříká o jeho kvalitách. Spíš o tom, že ho studio nedovedlo prodat. Historický velkofilm, který má tři hlavní a zhruba stejně tolik vedlejších postav, totiž cílí spíš na starší publikum, než na puberťáky, kteří válcují pokladny multiplexů.

 

Plakát k výročnímu uvedení Kida

Nevešlo se, aneb ve stručnosti pár dalších výrazných titulů: Animovaný film Michaely Pavlátové Moje slunce Mad, který se stal tak aktuálním, až mu to trochu škodí. Psychothriller Emila Křižky Hrana zlomu, na kterém jsem by v kině jako jediný divák. Francouzsko-německo-český animovaný film Přes hranici, vytvořený v celovečerním formátu raritní metodou malby na sklo. Norský mix romantické komedie a melodramatu Nejhorší člověk na světě, jehož epizodická struktura ve vážnějších částech oslabuje jeho celkové vyznění. A samozřejmě Není čas zemřít, rozlučka Daniela Craiga s rolí Jamese Bonda.

 

Neviděl jsem, aneb u těchto filmů mi to vadí nejvíc: Quo vadis, Aida?, Zelený rytíř a Poslední noc v Soho. A bohužel široké domácí okno: Nedostaly se ke mně hrané filmy Okupace, Zrcadla ve tmě a Marťanské lodě. Ještě více bylo dokumentů: Filmy Jednotka intenzivního života, Každá minuta života a Rekonstrukce okupace se v Jičíně hrály, když jsem byl v práci nebo v Praze na Febiofestu. Láska pod kapotou a Nová šichta vůbec (stejně tak norský dokument o české umělkyni Malířka a zloděj). A na Karla jsem nešel, protože nebyl pro mne.

 

Čestné uznání pro nejnudnější film: Zhoubné zlo je horor, u kterého jsem se nejdřív nudil a nakonec smál. A vždycky když narazím na další nadšenou recenzi, kladu si otázku, jestli jsem opravdu byl na stejném filmu.

 

Vydávání fyzických nosičů s filmy se ocitlo v naprosté krizi. Koupil jsem si čtyři filmy na Blu-ray discích: Malé ženy a Maják přes americký Amazon, protože Sony nemá od roku 2020 českého distributora, ale češtinu na své disky ještě stále umísťuje. A pak už jen (polo)domácí klasika z produkce NFA / SFÚ: Daleká cesta a Ružové sny. DVD jsou na tom ještě hůře, takže nic (nebo něco málo, co si šetřím, až budu bilancovat s hudbou).

 

Všechny novinky pohromadě

Něco k vypíchnutí z toho, co jsem viděl v televizi: Bavila mě první řada italského seriálu Geniální přítelkyně. U druhé řady jsem se už bohužel bavil o poznání méně. Z domácí tvorby byly nejsilnější krátké studentské filmy: animovaná Dcera a hraná Anatomie českého odpoledne. Konečně jsem viděl skvělé americké kriminální drama 25. hodina a tři čtvrtě století starou britskou pohádku pro dospělé Otázka života a smrti.

 

Snad bude na co chodit i letos…