Další rok, kdy se rozhodně nedařilo hudebníkům. Obzvlášť situace kolem koncertů stála opět většinu roku za prd. Částečné uvolnění restrikcí využili pořadatelé v létě ke konání menších lokálních akcí. Takže pro mne byl hudební událostí roku Párkový festival jičínských kapel, který se konal v neděli 18. července v jičínském zámeckém parku. Z původního překlepu udělali pořadatelé oficiální název, který se odrazil na podávaném občerstvení. (Děkuji pěkně, nemám zájem. Radši jsem si odskočil jinam.) Některé z vystupujících už si ani nevybavuji (The Hops Party ani Tcheichan nejsou zrovna můj šálek kávy). Začínala Sranda, hlavním tahákem pro mne byly Bludy, moje oblíbená jičínská kapela z přelomu století, která v posledních letech vystupuje jen sporadicky, a o závěr se postarali Wooden Ships. Ty jsem ostatně viděl v zámeckém parku ještě ve čtvrtek 9. září, byť na jiném pódiu. A po koncertě jsem si koupil jejich desku! A to je pro nedostatek dat o koncertech všechno.
 |
| Bludy v parku |
Co
se týká nákupu nových CD, už jsem to nepřeháněl tolik jako předchozí rok, spíš
jsem se soustředil na své oblíbence (řazeno tak, jak mi cédéčka přibývala doma):
Transatlantic: The Absolute Universe: Forevemore, Epica: Omega,
Alice Cooper: Detroit Stories, Therion: Leviathan, Accept: Too
Mean to Die, Liquid Tension Experiment: 3, Powerwolf: Call of the
Wild, The Neal Morse Band: Innocence & Danger, Dream Theater: A
View from the Top of the World, Flotsam and Jetsam: Blood in the Water
a Evile: Hell Unleashed. Jediným domácím přírůstkem do sbírky se mi
stalo album Miloše Doda Doležala My Little World, což je ovšem reedice
jeho debutu původně vydaného v roce 1991. Čeští interpreti buď tento nosič
vzdali, nebo čekají s vydáním nových alb na ukončení kovidových restrikcí.
V digitální formě (ve formátu FLAC) jsem si pořídil album Lunatic Soul: Through
Shaded Woods a čtyřpísňové EP projektu Zemětřesení 2: Epilog.
Další
početnou várkou nosičů v mé sbírce se staly záznamy koncertů. Měl jsem i
takový dojem, že jich vycházelo ještě více než obvykle, ale v mnoha
případech u mne šlo o starší tituly, kterými jsem si chtěl připomenout dávné
časy, kdy bylo normální zajít na koncert. Nejdříve bych měl zmínit záznamy z londýnských
koncertů dvou skupin, na jejichž pražských zastávkách při stejných turné jsem
byl osobně přítomen, takže jsem viděl téměř to samé: Devin Townsend: Order
of Magnitude – Empath Live Volume 1 na 2 CD a 1 DVD a Dream Theater: Distant
Memories: Live in London na 3 CD a 2 DVD.
Když
už jsem v tom Londýně, tak tu mohu ještě pokračovat: Flying Colors: Third
Stage: Live in London na 2 CD a 1 DVD, Devin Townsend: The Retinal
Circus na 2 CD, 2 DVD a 1 BD a Idiot Prayer – Nick Cave Alone at
Alexandra Palace na 2 CD. Ale koncerty se občas nahrávají i jinde, třeba
v New Yorku: Armored Saint: Symbol of Salvation Live na 1 CD a 1
DVD, Oberhausenu: Blind Guardian: Imaginations from the Other Side na 3
CD a 1 BD (z nichž 1 CD a 1 BD obsahují zmiňovaný živák), Amsterdamu: A
Decade of Delain: Live at Paradiso na 2 CD, 1 DVD a 1 BD, Paříži:
AC/DC: Let There Be Rock na 1 BD či obsahuje záběry ze švýcarského
Prattelnu a německé Bochumi na jednom nosiči: Gamma Ray: Skeletons &
Majesties Live na 1 BD. Nebo to může být celé uměle virtuální jako Devin
Townsend: Galactic Quarantine na 1 CD a 1 DVD. Záznamy na více nosičích
obsahují identický materiál, takže mám doma 1 DVD Delain a 2 DVD Devina
Townsenda, u kterých si neumím představit důvod, proč bych si je pustil znovu,
když z BD to vypadá i zní lépe.
 |
| Delain jsem měl rád... |
K některým
starším živákům by to chtělo pár slov navíc. Koncert AC/DC byl nahrán
v Paříži v prosinci 1979, takže zaznamenává kapelu ještě se zpěvákem
Bonem Scottem (zemřel v únoru 1980 na otravu alkoholem). Tedy éru kapely,
kterou jsem znal jen z doslechu. Já vlastně slavné Australany dosud slyšel
jen s Brianem Johnsonem, který s nimi zpívá od roku 1980. Starší je i
živák Gamma Ray z roku 2012, který na e-shopu Musicrecords spadl do
zajímavé cenové kategorie. Nosiče s výročním koncertem nizozemských Delain
byly nahrány v prosinci 2016 (a vyšly v následujícím roce). Já jsem
jejich zakoupením zareagoval na informace o rozpadu mé oblíbené kapely
z února 2021 (z celé sestavy zbyl pouze skladatel a klávesák Martijn
Westerholt – ať už si k sobě najde kohokoliv, bude to prakticky jiná kapela).
Vydání reedice slavné nahrávky kapely Blind Guardian k 25. výročí obsahuje
i dva nosiče se živými záznamy pořízenými v Oberhausenu v prosinci
2016.
Kanadského
kytaristu a zpěváka Devina Townsenda, který je na den přesně o tři roky starší
než já, jsem si nechal zvlášť. Koncert k albu Empath jsem viděl
v pražském klubu Roxy v listopadu 2019. Když ho v prosinci 2019
nahrál v Londýně, bylo to prakticky totéž. Radost dívat se i poslouchat (v
Praze i v Londýně). V červnu 2021 ovšem vydal album s kompletním
názvem Devolution Series #2 – Galactic Quarantine obsahujícím záznam
streamovaného koncertu ze září 2020. Je to celé naprosto umělé. Bylo to
natočené během třech měsíců, přičemž každý ze čtveřice zúčastněných hudebníků
své party nahrál v jiném městě (a v pár případech i jiné zemi). Pak
to někdo dal v počítači dohromady, a mě výsledek jejich práce nebaví
sledovat, a vlastně ani poslouchat. Je to prostě celé očividně umělé, a
nepomůže tomu ani výborný výběr písní. Ne, tohle jsem si ani neměl kupovat,
protože si to stejně nebudu pouštět.
 |
| Tři živáky Devina Townsenda |
Zato
The Retinal Circus na dávno vyprodaných nosičích (zakoupeno na Aukru) si
zaslouží samostatný odstavec. Záznam jediné speciální show z října 2012
v Londýně je totiž naprostá pecka. Devin tímto koncertem slavil 20 let na
hudební scéně a pojal to ve velkém: s tanečníky, akrobaty, herci i
speciálními hudebními hosty. Jen slavný kytarista Steve Vai (jehož album Sex
& Religion z roku 1993 Devin nazpíval) byl předtočený a jako
konferenciér tuto show uváděl ve formě projekce. Ve většině písní
s Devinem zpívala Anneke van Giersbergen, zazněly i dvě písně Devinovy
předchozí kapely Strapping Young Lad, jejichž repertoáru se jinak na koncertech
vyhýbá, a zahrát si je s Devinem přišel i druhý z kytaristů této již od
roku 2007 neexistující kapely, Jed Simon. Třeba píseň Hyperdrive si
Devin zazpíval sám jen za vlastního doprovodu na akustickou kytaru. Prostě
speciální show se vším všudy (a v bonusech ještě zhruba padesátiminutový
dokument o její přípravě). CD verze navíc neobsahuje povídání Steva Vaie, což
jejímu poslechu určitě prospívá. Napadlo mě, že další kulatiny tedy musí mít
letos. Přichystá tedy zase něco speciálního, nebo to ještě nejde?
V létě
jsem si pořídil hi-fi sestavu. První album, které jsem poprvé slyšel na ní, byl
právě Townsendův The Retinal Circus. V hlavě mi vrtalo, jestli ji
ještě nemám rozšířit o čím dál populárnější gramofon. Až jsem si 9. září večer
koupil po koncertě jičínské kapely Wooden Ships jejich vinyl Pochybnosti.
Říkal jsem si, že nevím o žádné jiné místní kapele, která by něco takového
mohla mít, takže jako rodilý Jičíňák mám ojedinělou příležitost. Je to ovšem
nahrávka z roku 2016, a kapela už je o dost dál, takže se jako jediná
deska ve sbírce moc neosvědčila. Nejdříve jsem zapátral na Aukru, a domů mi
přišel deset let starý vinyl brněnského projektu Cales: Return from the
Other Side. Pak jsem si pořídil pár starých klasik: Hrrr na ně… od
Jiřího Schelingera a skupiny Františka R. Čecha z roku 1977 a Balls to
Picasso, které vydal Bruce Dickinson v roce 1994. Ale na vinylech
vychází i nová hudba, takže mám doma i alba Wardruna: Kvitravn (na dvou
vinylech), Panychida: Gabreta Aeterna, Cheap Trick: In Another World
a Anneke van Giersbergen: The Darkest Skies Are the Brightest. Posledně
jmenované album vyšlo na vinylu s přiloženým CD. Takže vinyl na doma a
z cédéčka naripovat empétrojky do mobilu, vlastně praktické balení.
 |
| Můj první vinyl |
Poznámky
na okraj:
Pořád
mám doma vstupenku na společný koncert nizozemské skupiny Epica a finské
skupiny Apocalyptica. Je na něm datum 26. října 2020. Odložen byl nejdříve na
12. března 2021, pak na 12. ledna 2022 a aktuálně platí termín 24. března 2023.
Skoro už na něj přestávám věřit, ale třeba to jednou vážně klapne…
Se
soundtracky jsem to ještě úplně nezabalil, jen už těžko hledám důvod pořizovat
si muziku, co byla složena k novým filmům. Ale koupil jsem si CD s hudbou
Christophera Younga z filmu Hellraiser (1987), která určitě patří
do užší špičky soundtracků k filmovým hororům.
