Koncerty po dvouleté pauze aneb Za vším hledej ženy

Po dvou letech koncertního půstu bych jel málem na cokoliv, ale shodou okolností jedním z prvních větších koncertů zahraničních kapel bylo turné Double the Metal, které spojilo čistě ženské bandy Nervosa a Burning Witches. Ani tohle turné nemělo jednoduchou genezi. Původně se ostatně jmenovalo Double the Thrash a jeho headlinery byly kapely Nervosa a Warbringer. Už v této fázi se počítalo s předkapelami Warfect a SystemHouse33. Na trase byly dvě zastávky v ČR: v sobotu 26. března ve zlínském klubu Masters of Rock Café a o den později v žižkovském klubu Nová Chmelnice. Netuším, co přesně se stalo v táboře kalifornských Warbringer, každopádně svou účast odpískali s odůvodněním „zdravotními problémy“. A když jejich místo zaujaly divoženky Burning Witches, přestal dávat smysl původní název turné, který se okamžitě změnil. Další problémy nastaly v Praze, kde klub Nová Chmelnice patří k podnikům, které nepřežily kovidové zákazy kultury. Akce zůstala na Žižkově, ale v klubu Storm. 26. března se po dvou letech nucené pauzy šel v Jičíně pochod Rumcajs, takže výlet do Zlína nepřipadal v úvahu. Náhodou jsem měl volný víkend, takže jsem se v sobotu prošel Českým rájem a v neděli vyrazil do pražských Letňan na cyklistický veletrh For Bikes a večer do žižkovského klubu Storm.

 

Klub Storm a cyklostezka
(jediná vlastnoručně pořízená fotka v tomto příspěvku)

Ve Stormu jsem nikdy nebyl. Pořadatelé uváděli, že vstup bude pouze vchodem z cyklostezky pod Vítkovem. Na místě se ukázalo, že bych to v pohodě zvládl i bez té přípravy v Letňanech. 😊 První kapela začínala hrát v 19 hodin (a rád bych věděl, kde přišli na svůj název). SystemHouse33 je groove-thrashová kapela z Bombaje. Zpěvák v tričku Pantera, turné v USA jako předkapela Soulfly, což jsou nejlepší indicie, odkud vítr vane. Sympatická indická čtveřice byla sice lepší než většina neznámých předkapel, ale ani jedna jejich píseň mi neutkvěla v paměti. Švédové Warfect už jsou jiná liga, a v sále byli diváci, kteří přišli vyloženě na ně. Melodický thrash s přehledem hrnou ve třech. Zpěvák a kytarista Fredrik Wester měl tričko Exodus, takže se dalo čekat, že jeho srdce tepe v rytmu klasického thrashmetalu. Fotku basáka Krise Wallstroma bych dal do encyklopedie k heslu švédský metalista. Pecky typu Left to Rot, Pestilence či Hail Caesar už mají na to v hlavě nějakou dobu vydržet. Koncert se slušně rozjel už před hlavním chodem.

 

SystemHouse33

Švýcarské metalistky Burning Witches vypálily svůj eponymní debut v roce 2017 a ihned strmě stoupaly na metalové scéně. Hned po druhém albu se jim sice změnila sestava, když kytaristka Sonia Nusselder odešla do kapely Crypta (viz dále) a zpěvačka Seraina Telli dala přednost vlastní kapele Dead Venus. Od roku 2019 třímá mikrofon holandská zpěvačka Laura Guldemond. Ale tím, kdo pevně třímá v rukou opratě této smečky, je rozhodně kytaristka Romana Kalkuhl. Jejich klasický heavy/power metal šlape jako hodinky a rozhodně jsem neměl problém skákat, jak na mě Laura blýskala piercingem v pupíku. Setlist už si nepamatuji, ale rozhodně zazněly hity We Stand as One, The Witch of the North, Hexenhammer či kapelní hymna Burning Witches. Přiznávám, že se mi víc líbil zpěv předchozí zpěvačky, ale Laura mě naživo rozhodně přesvědčila, že je stejně dobrá.

 

Burning Witches

Brazilská Nervosa je na scéně ještě o pět let déle. Od začátku hrála hodně naštvaný thrash/death metal. Kromě krátkého rozjezdu se dvěma kytarami hrála kapela celou dobu ve třech. Když v roce 2020 odešly zpívající baskytaristka Fernanda Lira a bubenice Luana Dametto (které okamžitě rozjely vlastní kapelu Crypta), zůstala už dávno jediná zakládající členka, kytaristka Prika Amaral sama. A zřejmě usoudila, že si za těch deset let udělala na scéně jméno, takže se nemusí po spoluhráčkách rozhlížet jen doma v Brazílii. Takže do mikrofonu teď řve Španělka, která si říká Diva Satanica, basu drtí Italka Mia Wallace a bubenice Eleni Nota pochází z Řecka. Pořád to hrnou maximálně na sílu a možná ještě trochu toho deathu navíc přidaly (možná už by se ty přívlastky měly psát obráceně jako death/thrash). Diva Satanica dobře zvládala roli extrémní frontmanky, rytmická sekce jela pořád na plné obrátky a snad jediná výtka směřuje k samotné Price. Pódium ve Stormu bylo asi malé, každopádně měla svoji sadu pedálů umístěnou úplně na straně pódia, takže kdykoli začala brousit něco hodně zajímavého, byla vlastně z půlky schovaná za sloupem. Některé z písní, které určitě zazněly: People of the Abyss, Genocidal Command, Into Moshpit, Blood Eagle, Under Ruins a samozřejmě titulní píseň aktuálního alba Perpetual Chaos (ne, nejsou to zrovna veselé kopy, ale to by k jejich muzice ani nepasovalo). Sice je to o dost tvrdší, než hudba, kterou běžně poslouchám, ale docela jim držím palce, ať jim nasazení i sestava vydrží. Naživo to každopádně funguje lépe než z desek.

 

Double the Metal Tour 2022 program

Celkově koncert předčil má očekávání. I když kovidová opatření ještě zcela nepominula, tady si z toho nikdo nic nedělal. Zpěvák Indů se pohyboval po klubu celou dobu, Lauru Guldemond jsem viděl u stánku s merchem, jak se tam někomu podepisovala, a když si z respiračních onemocnění nedělají hlavu ani potenciálně nejohroženější vokalisté, tak už bylo asi opravdu na čase tohle zdravotnické šílenství ukončit. Viděl jsem fotky ze Zlína a zcela dle očekávání tam byla přinejmenším dvojnásobná divácká účast. Skoro se divím, že ještě někdo ty kapely tahá i do Prahy. I když to mám výrazně blíž.

  x  x  x  x  x

4. května jsem původně hodlal strávit v zajetí filmů při závěrečném dnu festivalu Febiofest, ale najednou jsem někde na internetu narazil na informaci, že se od dvaceti hodin koná v Rock Café akce nazvaná Queen of Metal Night. Sestava kapel: Tezaura, Wishmasters a Surma. Tři české kapely se zpěvačkami v čele. Všechny znám, od těch prvních dvou mám i nějaké hudební nahrávky doma, žádnou jsem nikdy neviděl naživo. No neber to, za tři stovky. Takže jsem oželel ukrajinský němý film s živým doprovodem, večeři nahradil bagetou a ve 20 hodin jsem byl na místě (kde ještě ani nepouštěli diváky do sálu). A jelikož Tezaura měla při zvučení velké technické potíže, začalo se asi o tři čtvrtě hodiny později. To jsem se klidně mohl normálně najíst. ☹

 

Queen of Metal Night plakát

O brněnské kapele Tezaura vím od roku 2013, kdy vydala album Unleash the Butterflies. Stejně jako o tři roky novější EP Heartcore ho mám doma v digitální formě z nějaké kapelní crowdfundingové kampaně (dávno netuším, o co šlo). Kapela si potrpí na přezdívky, takže zpěvačka si říká Lorieneta (nebo naštěstí zkráceně Lori), kytarista je Nemo, a možná, že kdybych se trochu snažil, našel bych i basáka a bubeníka. Kapela naštěstí snahu o dokonalý zvuk vzdala, jinak by asi vůbec nehráli, ale pořád jim do toho něco bručelo. Lori si zřejmě nejvíc uličnicky užívala novou píseň Scarecrows, kde titul běžně řve basák, ale tady neměl funkční mikrofon, takže to musela zvládat sama (což má dle jejích vlastních slov jinak zakázané). A proč nemají těch nových písní víc? Zatímco většina kapel neměla dva roky co dělat, takže skládali jak diví, kapelní skladatel Nemo je povoláním doktor a poslední dva roky žádné volno neměl. Třeba teď přijdou lepší časy…

 

Tezaura

Kapela Wishmasters vznikla v Jaroměři v roce 2007 jako revivalová skupina hrající písně finských hvězd symfonického metalu Nightwish. Pak si postavili vlastní nahrávací studio, vrhli se na původní tvorbu a v roce 2014 vydali debut Beatrice. V roce 2017 natočili druhé album, k němu i videoklip, načež od nich odešla zpěvačka. Kapela to ovšem nezabalila, na jaře 2018 se její novou zpěvačkou stala Italka Shirley Tracanna, se kterou přetočili album i videoklip, takže druhé album Afterworld vyšlo na podzim 2018. A to jsem si nejen koupil, ale slyšel jsem ho určitě víckrát, než poslední dvě alba Nightwish dohromady. Slušný pokrok, ne? Během kovidového blázince vydali singl Wasteland, na dalším albu se intenzivně maká. A zase bude koncepční. Jestli na něm budou pecky kalibru City of Emrei, tak o ně nemám strach. Možná jsem to moc nečekal, ale naživo hrají i písně z debutu. A na rozdíl od Tezaury už měli i perfektní zvuk, takže spokojenost na maximu.

 

Wishmasters

Surma je kapela, kterou založila zpěvačka Viktorie Surmová se svým přítelem, kterým je kytarista faerské kapely Týr Heri Joensen. Na basu hraje Nizozemec a za bicími sedí Rus (dříve hrával v tamní Arkoně). Mezinárodní sestava se vším všudy. A podepsali smlouvu s americkým hudebním vydavatelstvím Metal Blade. Hudebně velmi dobré, Viktorie je výborná zpěvačka, ale pořád z nich nějak nejsem na větvi. Jejich debut The Light Within jsem slyšel jednou, videoklipy viděl také asi všechny, ale stejně mě první dvě kapely tohoto večera bavily víc.

 

Surma

P.S.: Fotky nakradeny z kapelních facebookových profilů. Kdo tam nic z pražského koncertu nedal, tak tu prostě není.

Febiofest 2022

Febiofest v Praze se měl konat od 19. do 28. dubna. Tak jsem si na něj vzal dovolenou. Když pořadatelé 29. března oznámili nový termín akce: 28. dubna až 4. května, bral jsem to jako další naschvál. Když v minulých dvou letech akci přesunuli na září, dalo se to pochopit, ale proč posun o devět dní? Dodnes netuším. Nejdřív jsem si řekl: taky dobře, aspoň ušetřím. Ale v práci se mi dovolenou kupodivu povedlo aspoň částečně přesunout, takže jsem nakonec do Prahy přece jen vyrazil.

 

Filmovou dovolenou jsem zahájil francouzsko-mexicko-švédským dovolenkovým filmem Západ slunce (Sundown, 2021, 83 min.) ze sekce Panorama: Ikony. Mexický filmař Michel Franco v něm sleduje londýnskou rodinu (Tim Roth, Charlotte Gainsbourgová a dvě dospívající děti) v oblíbeném mexickém turistickém letovisku Acapulcu. Dovolenkovou idylu naruší špatné zprávy z domova. Žena se hroutí, protože jí zemřela matka, rodina spěšně balí a vyráží na letiště, kde jim Tim Roth sdělí, že nemá pas, rozloučí se s nimi a vrací se taxíkem do jiného hotelu. Pár dní si vymýšlí o vydání náhradního pasu na konzulátu, pak mobil strčí do šuplíku v hotelovém pokoji a považuje tím situaci za vyřešenou. A sbalí pohlednou mladou Mexičanku (Iazua Lariosová). Až po víc jak půlhodině se divák dozví, že jeho původní předpoklady byly mylné. Tim Roth a Charlotte Gainsbourgová byli sourozenci a hlavní hrdina byl tedy pouze strýcem obou dětí. Podle mě to z něho o nic lepšího člověka neudělalo. Ale i po zbytek filmu je pasivní, téměř nekomunikuje, ani když mu hrozí, že stráví zbytek života v mexickém vězení za objednávku vraždy. V závěru se to autor snaží zdůvodnit vytažením dalších klišé (mezi které ostatně patří i název filmu), ale už to na mne nefungovalo. Tim Roth to sice celé utáhne svým charismatem, ale jinak tu nic mimořádného není.

 

Britský film Svět plný barev (The Colour Room, 2021, 108 min.) ze sekce Panorama: Nové proudy do Prahy doprovodila dvojice producentek Thembisa Cochranová a Georgie Pagetová. Obě vypadaly upřímně nadšené, že vidí svůj film v kině s živými diváky. Australská režisérka Claire McCarthyová pro ně natočila jeden skutečný příběh z počátků ženské emancipace. Film je zasazen do Londýna na začátku 20. let minulého století. Do šedého města dušeného pod vrstvou prachu, kouře a popela. Hlavní hrdinka pracuje v keramické továrně, kde se jí nakonec povede hotová revoluce. Do světa ovládaného muži jako návrhářka pošle barevné nádobí a pokusí se tím svět trochu rozzářit. Že tahle v podstatě až pohádková historka funguje, do značné míry stojí na výborné Phoebe Dynevorové v hlavní roli. Trochu kýč, ale pěkně se na něj koukalo. Nenapadlo mě, na co bych se asi tak chtěl producentek zeptat, a tak jsem hned po projekci opustil sál.

 

Za chvíli jsem byl zpátky před sálem a (ne)trpělivě čekal s ostatními, až si v sále dopovídají. Se zhruba dvacetiminutovým zpožděním startovala španělská komedie Dobrý šéf (El buen patrón, 2021, 120 min.) zařazená do sekce Soutěž komedií. Režisér Fernando León de Aranoa obsadil Javiera Bardema do role ředitele továrny na výrobu vah. Deklaruje, že pro své zaměstnance udělá všechno, ostatně je vydává za svou rodinu. Aspoň do chvíle, kdy se jich potřebuje zbavit. Dbá o čest firmy, podřízeným neváhá zasahovat i do osobních vztahů a jeho touha po ocenění firmy se mění v posedlost. Že si sám užívá se sexy stážistkou, je jistě v pořádku. A když čestné metody vyjednávání selžou, neváhá použít ani jejich drsnější varianty, a nakonec jít přes mrtvoly. Situační komedie je tak ke konci o dost černější, než jsem čekal, ale převážně jsem se bavil.

 

V sobotu dopoledne se hrály tři filmy. Tak jsem to vzal vylučovací metodou… a během chvilky mi nezbylo nic. Buď jsem si mohl najít alternativní program, nebo tvrdohlavě preferovat Febiofest. Zvolil jsem druhou možnost. Proč jsem tedy skončil na pro mne nejméně vhodné projekci z celého programu? Protože její součástí byl i třináctiminutový předfilm Zuza v zahradách Lucie Sunkové, který jediný na mne působil dojmem, že stojí za vidění. A byla to pravda nejen kvůli krásné ruční animaci na skle. Vyprávění pro děti, které nepodceňuje své diváky, může chytit i dospělého. Samotný hlavní film Mimi & Líza – Zahrada (Mimi a Líza – Záhrada, 2022, 56 min.) režisérské dvojice Ivana Šebestová a Katarína Kerekešová vzniklý ve slovensko-české koprodukci se hrál v rámci sekce Generace Junior. A od 21. dubna se (včetně předfilmu) hrál v kinech po celé republice. Byly to čtyři díly animovaného seriálu o dvou malých kamarádkách, z nichž jedna je nevidomá, doplněné o titulní středometrážní dobrodružství. Stejně jako předchozí pásmo Mimi & Líza: Záhada vánočního světla mě to pořád nepřesvědčilo, že se něco takového hodí do kina. Opravdu si myslím, že tomuto formátu lépe sedí televize.

 

Srbský film O příbuzných a želvách ninja (Kelti, 2021, 106 min.) patřil do sekce Queer Now. Režisérka Milica Tomovićová zasadila vyprávění do Bělehradu v zimě 1993. Do doby, kdy se rozpadala Jugoslávie. Slovinsko vyhlásilo nezávislost, mezi Chorvatskem a Bosnou zuřila válka, a díky mezinárodním sankcím se v Bělehradě roztáčela kola inflace. A sem je zasazena jedna dětská oslava narozenin. Zatímco děti ujížděly na želvách ninja, dospělí jsou mnohem nepřehlednější směskou. Jsou mezi nimi gayové, lesby, náckovský pankáč, herečka i učitelka. Alkohol teče proudem, který následují lehké drogy. A domem bloudí jeden chlapeček, na jehož přítomnost zapomněli všichni dospělí i děti. Žádný dějový oblouk, nic zásadního se nestane, nikdo se nezmění, až vystřízliví, nastane další šedivý den jejich životů. Kdybych se hodně nudil, asi bych zkusil přemýšlet, zda se k filmu méně hodí ten původní, nebo ten český název.

 

Polský večer jsem začal dramatem Tichá země (Cicha ziemia, 2021, 113 min.) patřícím do Hlavní soutěže. Vzniklo jako koprodukce Polska, ČR a Itálie. Režisérka Agnieszka Woszczyńská, která přijela film osobně uvést, zasadila vyprávění na nejmenovaný italský ostrov, ale točilo se na Sardinii, takže nevím, proč to nepřiznat naplno. V centru pozornosti je mladý polský pár, který si na léto pronajal dům s bazénem. Bazén je ovšem rozbitý. A ač jsou kousek od moře, trvají na jeho opravě. Tu přijde provést nelegální (syrský?) imigrant, který přitom nešťastnou náhodou zemře. Opravdu ho nemohli zachránit? Nebo se jich to prostě netýká (stejně jako všechny problémy místních), když tu jsou na dovolené? Čím dál víc je zřejmé, že tihle dva k sobě moc nepasují, a že dramatické události to jen zdůrazňují. Známý herec Jean-Marc Barr je tu jen ve vedlejší roli instruktora potápění, takže drobná připomínka skvělé Magické hlubiny. Film se ale na rozdíl od hrdinů pod hladinu nepouští. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal. Mělo by mě snad zajímat, proč zrovna na její film přispívali čeští koproducenti? Nebo proč film zakončila nemožným happy-endem? Dovolenková dramata mě prostě letos neoslovila.

 

Režisér Wojciech Smarzowski přišel představit svůj film Svatba (Wesele, 2021, 135 min.) natočený v koprodukci Polska a Lotyšska a zařazený do sekce Panorama: Ikony. Trochu kuriózní je fakt, že stejný název měl i autorův filmový debut z roku 2004. Ale prý je to prostě v Polsku natolik výrazná událost, že ji postavil do centra vyprávění znovu. Autor to se svým přístupem nemá doma lehké, jeho filmy nedostávají ani zlotý státní podpory a polské filmové instituce je nikde nepropagují. A přitom zase dokázal provokovat velkolepou freskou odehrávající se kromě současnosti i na začátku 40. let minulého století. Otec nevěsty je byznysmen, jinak řečeno pěkný darebák, ne-li rovnou mafián. Jak svatba jeho dcery v pokročilém stupni těhotenství pokračuje, ukazuje se, že jeho finanční situace je podstatně horší, než jaký se snaží vzbudit okázalý dojem. Nejen nevěstě hořkne úsměv na rtech. Navíc je to celé prokládané válečnými vzpomínkami na mládí jeho otce, které opět vytahují na světlo historii, na kterou by Poláci radši zapomněli. Tedy to, jak hnáni štvaním církve ve velkém vybíjeli Židy. Ne, že by snad chtěli pomáhat Hitlerovi, prostě jen využili toho, že jejich zabíjení bylo beztrestné. Přiznávám, že na mě tu bylo až moc postav, takže jsem občas tápal, kdo je kdo. Ale jinak další Smarzowského sebevědomá ukázka filmařiny, která umí tít do živého. Robert Więckiewicz v hlavní roli je opět perfektní.

 

Na závěr večera trocha nekorektní zábavy v podobě filmu Ti druzí (Inni ludzie, 2021, 106 min.) z koprodukce Polska a Francie od režisérky Aleksandry Terpińské ze sekce Delikatesy z východu. Hlavním hrdinou je nezaměstnaný raper, který matku a sestru přesvědčuje, že připravuje rapové album. Sestra matce časem vysvětlí, že je to blbost, protože k tomu kromě textů potřebuje ještě beaty, a on žádné nemá. Raper sbalí kočku prodávající v drogerii a začne ji podvádět s vdanou paničkou. Děj není příliš objevný, překvapivá je hlavně forma. V podstatě jde o hiphopový muzikál, kde místo vypravěče děj glosuje rapující Ježíš (má bílou bejsbolku kombinovanou s trnovou korunou). Úžasný byl třeba zpívající sbor bezdomovců, které předtím jedna z postav obdarovala svou krabičkovou dietou i s varováním, že je to tak zdravé, že by jim to paradoxně mohlo ublížit. Zkrátka moderně šlapající nekorektní komedie o temných stránkách naší reality. A hlavní hrdina nakonec Ježíše vyhodí z tramvaje, protože vypadá jak socka. Hudebně to sice bylo na hony vzdálené tomu, co poslouchám, ale vlastně jsem ani v tomto ohledu nijak netrpěl.

 

V neděli dopoledne byly na programu jen dva filmy, ale nabídka byla mnohem zajímavější než v sobotu. Chorvatská režisérka žijící v USA Antoneta Alamat Kusijanovićová natočila film Muréna (Murina, 2021, 92 min.) v koprodukci Chorvatska, Brazílie, USA a Slovinska. Hrál se v Hlavní soutěži. Děj je zasazen do penzionu na pobřeží jednoho z chorvatských ostrovů, kde s rodiči vyrůstá dospívající hrdinka ve věčném souboji s despotickým otcem. Jenže, co je pro ostatní dovolenkový ráj, je pro ni spíš vězením, ze kterého nevidí šanci k úniku. Ani lov murén harpunou ji nijak nebaví, jakkoliv je při něm úspěšnější než její otec. Gracija Filipovićová byla jednoznačně castingovou výhrou. Psychologicky to nebyla nijak lehká úloha, navíc bylo třeba, aby byla doslova jako ryba ve vodě. Ostatně většinu filmu neopouští záběr, a až na pár výjimek je vlastně pořád v jednodílných plavkách (či v neoprenu při scéně hloubkového potápění). Přestože hlavní boj svádí s otcem v podání Leona Lučeva, smysl tu dává i angažování maorského herce Cliffa Curtise do role zámožného otcova známého z dávných časů. Kromě množství podvodních scén je tu vše od letní idyly až po thrillerově dramatické sekvence. Celkově rozhodně velmi povedený film.

 

Po pár dnech v práci jsem se vrátil na poslední den festivalu. A vybral jsem si belgické drama Hřiště (Un monde, 2021, 72 min.) režisérky Laury Wandelové zařazené do sekce Generace Plus. Což je vhodná příležitost zmínit se o návštěvnosti, která se nevrátila do předkovidových dob ani o víkendu večer, natož ve všední den odpoledne, kdy nás v sále byl určitě jednociferný počet. I když tady to nakonec bylo úměrné přitažlivosti filmu. Film začíná prvním příchodem hlavní hrdinky do školy. Ta je jediným prostorem tohoto filmu, mimo který nevykročíme. O nedlouho později je svědkyní šikany svého staršího bratra. O životě dětí mimo toto území se dozvíme jen minimum (žijí s otcem, který nemá práci, protože se stará o ně), ale vlastně se dozvíme minimum i o školní šikaně. Kamera je totiž tak nalepená na hlavní hrdince, že často ani netušíme, co sleduje ona. A nakonec z toho vyplyne, že školní šikana je něco, s čím je lepší nic nedělat, protože se to jinak ještě zhorší. Škola ve filmu až na pár ojedinělých výjimek sestává z přestávek a tělocviku. Práce s mladými neherci je solidně zvládnutá a rozumná délka je druhým nesporným pozitivem.

 

Svůj evropský filmový festival jsem zahájil daleko za oceánem, tak jsem ho podobně i zakončil. Projekcí novozélandského filmu Spravedlnost Bunny Kingové (The Justice of Bunny King, 2021, 101 min.) režisérky Gaysorn Thavatové ze sekce Girls in Film. Titulní hrdinka se živí tím, že čeká u rušné křižovatky na červenou, pak vběhne k autům, myje jim čelní skla a doufá, že se za to dočká pár drobných. Bydlí u sestry a pokud chce navštívit své děti, musí nejdřív na sociálce vyplnit množství formulářů. Dělá věci zásadně správně, a ignoruje, jak moc to zkomplikuje život jí samé. Když se se státem nedá jednat čestně, uchýlí se i k podvodu či krádeži. Nakonec míří v ukradeném autě se svou nezletilou neteří napříč zemí za svými dětmi, protože jim tu narozeninovou oslavu slíbila, ať se děje, co se děje. Až když je z toho kriminální drama hollywoodských rozměrů, dozví se divák podstatné okolnosti z její minulosti. Třeba, že seděla ve vězení za zabití manžela, který mlátil ji i děti, a u soudu se hájila tím, že chtěla bránit děti. Přitom už víme, že její syn má doživotní postižení, teď už i odkud. Opravdu dělá sociálka všechno v první řadě pro děti? Opravdu je před takovouto matkou nutné děti chránit? Jsou za všemi těmi lejstry také nějací lidé? Výborná Essie Davisová v hlavní roli exceluje, přesto film viditelně poožije, když je na plátně pohromadě s Thomasin McKenzieovou v roli její neteře.

 

Vím, že na festivalu byla speciální sekce Ukrajina: Střed Evropy, a nevyhýbal jsem se jí záměrně. Za normálních okolností, bych svoji festivalovou pouť také zakončil projekcí filmu Jaro z roku 1929 s živým hudebním doprovodem, což je přesně taková specialitka, na kterou obvykle slyším. Ale stalo se, že jsem objevil ve stejném termínu jinou lákavou akci, takže jsem místo němého filmu šel na koncert. Bojovnice za ženská práva by jistě byly nadšené, že jsem za celou dobu festivalu viděl pouze tři filmy, které natočili muži. Abych tuhle ženskou přesilovku trochu napravil, doplním aspoň informaci, že s přehledem nejlepším z mnou viděných filmů byla polská Svatba. Všichni filmaři, kteří své filmy přišli osobně představit, použili větu, že úspěšné natočení filmu považují za zázrak. Ano, všechny mimo jiné spojuje, že vznikly během kovidových uzávěr a omezení.