Koncertní začátek roku 2023

Dream Theater – plakát

Dream Theater jsem naposledy viděl naživo 15. února 2020, což byl pro mne poslední koncert předtím, než šel celý svět do hajzlu. Zařekl jsem se po něm, že se koncertům vsedě začnu vyhýbat. O to horším překvapením bylo pro mne pocovidové turné, které zavítalo 26. května 2022 do téže pražské haly. A opět se prodávaly pouze vstupenky k sezení. Navíc jako předskokan vyrazil s kapelou Devin Townsend. No nic, nejel jsem. Další možnost přišla v sobotu 28. ledna v brněnské Winning Group Areně. Sice se toho dne dělo vícero zajímavých akcí (třeba v Praze výroční koncert ke 40 letům Arakainu), ale přednost dostali Dream Theater.

 

Winning Group Arena zevnitř

V 19 hodin koncert otevírala finská kapela Arion hrající symfonický power metal. Existuje od roku 2011 a na kontě má tři alba. Pětice hudebníků sice patřila do jiné žánrové škatulky, ale myslím, že je to před Dream Theaterem celkem jedno. Během vymezené půlhodiny vystřihli šest písní. Songy typu No One Stands in My Way asi budou na metalové publikum zabírat pořád, proti jejich výkonu nemohu říci nic, ale prostě se mi do paměti ani nijak výrazně nezapsali.

 

Arion v Brně

Po půlhodinové přestávce (Starobrno za 40 Kč) nastoupili na pódium Dream Theater. A rovnou vypálili píseň The Alien z posledního alba, za kterou dostali Grammy za nejlepší metalovou nahrávku roku 2021. A pak přišel ostrý budíček 6:00 z alba Awake (1994). Z něj ještě o chvíli později zazněla píseň Caught in a Web. Na setlistu bylo vidět, že jde o turné zahájené v roce 2022, takže kapela slavila kulatiny. Oprášila závěrečné pasáže rozsáhlé suity Six Degrees of Inner Turbulence (2002) a poté i první velký hit Pull Me Under z alba Images and Words (1992). Závěr koncertu patřil více než dvacetiminutové titulní kompozici z posledního alba A View from the Top of the World. Po chvíli se kapela vrátila s přídavkem, kterým byla devatenáctiminutová The Count of Tuscany z alba Black Clouds & Silver Linings (2009). Špičkové výkony muzikantů, výborný zvuk, celkově parádní koncert. Už v nekonečné frontě na bundu (jediná šatna – dalo se to čekat) bych si na nic od Arionu nevzpomněl. Dream Theater mi je kompletně přemazali v paměti. Tak snad nebudu na další koncert této kapely na stojáka čekat zbytečně dlouho.

 

Koncertní setlist Dream Theater v Brně

Když jsem si v den s krásným datem 20.02.2020 kupoval lístek na brněnský koncert v rámci The Epic Apocalypse Tour 2020, ani ve snu by mě bývalo nenapadlo, že nejen termín 26.10.2020, ale i několik dalších (12.03.2021 a 12.01.2022), budou nereálné. Když už jsem na koncert prakticky přestal věřit, tak to nakonec 24.03.2023 konečně klaplo. V pátek večer se k hale Vodova v brněnském Králově Poli vinula dlouhá fronta. Naštěstí se brzy proslechlo, že je to fronta na sezení, takže jsem ji skoro celou předešel ke kratším frontám na stání a stání pod pódiem. Na vstupence jsem měl stání u pódia, takže nehledě na jinou předložku byla nejkratší frontička moje. Naštěstí bylo relativně teplo, takže jsem mikinu nechal v penzionu – tentokrát žádné fronty na šatnu. Měl jsem na sobě tričko s logem v podobě WM. Kupodivu se ozval hlas „Hele, Wishmasters“. Copak to asi bylo za znalkyni? Ano, svět je malý, byla to jejich zpěvačka Shirley Tracanna. Mluví česky tak dobře, že by neznalého ani nenapadlo, že je to Italka.

 

The Epic Apocalypse Tour plakát s programem

V 19:10 začíná půlhodinka pro předkapelu, kterou byla finská progmetalová čtveřice Wheel. Našel jsem si na ně čas dva dny před koncertem. Jsou z Helsinek, existují od roku 2017, mají v sestavě dva kytaristy (z nichž jeden i zpívá), basáka a bubeníka. Vydali dvě alba v letech 2019 a 2021. Pustil jsem si to novější a pak ještě čerstvější EP. Své dojmy bych shrnul takto: Hraje jim to dobře, ale neslyšel jsem žádný důvod, proč bych si je měl pamatovat. A v hlavě mi z toho také nic neuvízlo. Koncertní realita bývá často jiná, třeba mě kapela překvapí. Ale kdepak, své hodnocení bych mohl klidně zkopírovat a vložit znovu i jako hodnocení jejich pětipísňového živého setu. Mám dvacet minut čas, jdu na pivo. S přehledem jsem si stoupl do nejpitomější fronty. Co mě čeká: 70 Kč záloha za kelímek a do něj buď Plzeň za 65 Kč nebo desítka Radegast za 55 Kč. Chápu, za ty tři roky všechno zdražilo, tak se náklady musejí nějak pokrýt. V 19:59 jsem stále minimálně deset minut od pípy, takže kašlu na drahé nápoje a spěchám zpět k pódiu. Nějak jsem předpokládal, že tady se budou dodržovat hrací časy. A také to tak bylo.

 

Nizozemská symfometalová kapela Epica loni oslavila dvacetiny. Skladatel, kytarista a zpěvák Mark Jansen v roce 2002 opustil kapelu After Forever a založil si Epicu. K mikrofonu postavil svoji tehdejší sedmnáctiletou přítelkyni Simone Simons a nejdůležitější postavy kapely máme pohromadě dodnes. Také klávesák Coen Janssen je v kapele celých už více než dvacet let. Šestice hudebníků propagovala poslední, celkově osmé album Omega, takže hned jak doznělo intro Alpha – Anteludium, stejně jako na albu plynule naživo navázali písní Abyss of Time – Countdown to Singularity. Z posledního alba zazněly ještě další tři písně, ve zbytku času projeli svou bohatou historii. Dokonce zazněla i píseň The Final Lullaby z o rok novějšího EP The Alchemy Project. Všichni vypadali v dobré náladě, takže klávesák Coen Janssen skákal ke klávesám z přinesené bedny, na chvíli se mu za nástroj postavila i Simone Simons. A protože jsou to přece jen pořádní metalisté, jejichž hudba stojí hlavně na dvou kytarách, při závěrečné Consign to Oblivion se pod pódiem rozjela klasická „wall of death“, a fanoušci v uvolněném prostoru i poté předváděli věci, které evidentně pobavily nejen je, ale i samotného Marka Jansena. Finále, jako by už byl konec koncertu. Paráda! Oba palce nahoru! Dál už bych to nasucho nezvládl, naštěstí jsem se poučil z chyb a během následující půlhodiny jsem stihl jednu Plzeň vypít a druhou koupit a spěchat s ní zpět do sálu.

 

Finská Apocalyptica představuje jiný druh symfometalu. Ostatně v roce 1996 vtrhla na metalová pódia s albem plným coververzí písní Metalliky hraných na čtvero violoncell. Po dalších dvou albech jedno cello ubylo, zato přibyly bicí. Kapelník Eicca Toppinen také začal psát vlastní písně. Od začátku s ním hraje Paavo Lötjönen, od třetího alba i Perttu Kivilaakso. Za bicími je zezadu od roku 2003 jistí Mikko Sirén. Protože s výjimkou alba Shadowmaker z roku 2015 jsou jejich alba instrumentální, mám trochu problém zapamatovat si názvy jednotlivých písní. Kapela mi to naštěstí zjednodušila, jelikož i jejich koncert začal úplně přesně stejně jako jejich poslední album Cell-0, tedy písní Ashes of the Modern World. Pak následovala jejich letitá klasika Path. Po třetí písni kapelník přivítal na pódiu amerického zpěváka Frankyho Pereze, který nazpíval výše zmiňované album Shadowmaker. Kupodivu ale spustili píseň I'm Not Jesus, kterou Apocalyptice v roce 2007 nazpíval Corey Taylor. Takže už méně překvapivě pokračovali písní Not Strong Enough, kterou v roce 2010 nazpíval Brent Smith. Pak se na pódium vrátila Simone Simons, která s Apocalyptikou zhruba před třemi měsíci vydala singl Rise Again. Perfektní píseň i využití společného turné obou kapel. Po aktuální instrumentálce En Route to Mayhem se vrátil Franky Perez a konečně si zapěl titulní píseň Shadowmaker. Ale aby neměl starších songů málo, ještě nám zapěl I Don't Care, co kapele v roce 2007 nazpíval Adam Gontier. Ale musím podotknout, že jsem nečekal, že Franky Perez také na chvíli vystřídá Mikka Siréna za bicími, zjevně víceúčelový frontman. Na coververze od Metalliky samozřejmě také došlo, ale ty zůstaly v instrumentální podobě (Nothing Else Matters a Seek & Destroy), stejně jako Sepultura (Inquisition Symphony). Kapela se vrátila ještě s dvojicí přídavků. Poslední byl stylový, jelikož to jsou klasičtí hudebníci, rozloučili se klasikou, což znamenalo jejich verzi Hall of the Mountain King (česky Ve sluji Krále hor) norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Finále jako hrom! Celkovou spokojenost s koncertem jsem si nehodlal zkazit frontou na vrácení zálohy za kelímek, takže jsem do ní nešel. Při východu ze sálu jsem naštěstí z pravoboku zaslechl dívčí hlásek „Ještě musíme vrátit ty pojebaný kelímky“, tak jsem jim přidal i ten svůj. Celkově to za ty roky čekání rozhodně stálo.

Plakát vyprodaného olomouckého koncertu

Když se mě v prosinci kolega Jindřich v práci ptal, jestli bych s ním jel na Bruce Dickinsona, radši jsem si nejdříve ověřil na komandu, že to dvěma výpravčím z téže stanice projde. Když jsem dostal předběžný souhlas, koupil jsem dva lístky doprostřed páté řady, 2.990 Kč za jeden. Název koncertu byl snad až příliš dlouhý: Jon Lord’s Concerto for Group and Orchestra and the Music of Deep Purple. Konal se v neděli 2. dubna v hale Univerzity Palackého v Olomouci od 20:00 hod. Co se počtu účinkujících týče, tak na prvním místě musím zmínit 78 členů Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína, k tomu se sluší doplnit jméno dirigenta Paula Manna. Rockovou kapelu v popředí tvořili klávesák John O’Hara, kytarista Kaitner Z Doka, nepřehlédnutelná baskytaristka Tanya O’Callaghan a bubeník Bernhard Welz. Největší hvězdou byl už výše zmíněný Bruce Dickinson s mikrofonem. Vzhledem k výše uvedeným koncertům doplním informaci, že pořadatelé nabízeli Plzeň za 65 Kč a Birell za 55 Kč, oboje v půllitrových plechovkách. S Jindřichem jsme nápoje vynechali.

Uvidím dobře, jen filharmonie bude za plexisklem

 

Concerto for Group and Orchestra napsal klávesák Deep Purple Jon Lord, takže při jeho prvním uvedení v září 1969 v Londýně logicky tou kapelou z názvu byli kompletní Deep Purple. Ostatně autorem textu byl jejich zpěvák Ian Gillan. Ale to je spíš jen poznámka na okraj, zpěvu tu není ani pět minut. Concerto se skládá ze tří vět a jeho původní délka zhruba 53 a půl minut se podle provedení o pár minut plus mínus liší. Přišlo mi, že v Olomouci to bylo minimálně 55 minut. Pořád mi to přijde spíš jako vystoupení klasické filharmonie doplněné o kapelu, než že by se to nějak propojovalo, ale za ten zážitek to stálo. Pak následovala skoro půlhodinová přestávka.

 

Po přestávce přišel Bruce Dickinson oznámit, že následuje píseň Jona Lorda Sarabande a zase odešel. Další instrumentálka už začínala být pro lidi, kteří přijeli hlavně na Dickinsona moc. Ty zase potěšily dvě Dickinsonovy pecky propašované do párplovského setu: Tears of the Dragon a Jerusalem. Od Deep Purple zazněly například písně When a Blind Man Cries, Hush a když došlo na výbornou píseň Perfect Strangers, koukl jsem na hodiny na stěně a usoudil, že ano, tohle je výborná pecka na závěr. Jenže jsem se mýlil, ještě se všichni vrátili na přídavek, kterým nebylo nic méně známého než párplovská hymna Smoke on the Water. Úplný konec tedy přišel ve 22:40. Paráda, a nakonec uznávám, že písňová část byla lepší. Dickinsonovi je 64 let a před jeho hlasem i energií nezbývá než hluboce smeknout.