čtvrtek 19. července 2018

53. MFF Karlovy Vary (první polovina)


Přípravná fáze (a změny za pochodu)

Sté výročí z písku
Na přípravu jsem tentokrát neměl moc času (a podle toho to pak na místě vypadalo). Za zmínku snad stojí jen to, že jsem ze svých hrubě načrtnutých plánů vyškrtl filmy Studená válka, Tísňové volání a Mama Brasil, které budu moci vidět po návratu v jičínském biografu, a zase na seznam připsal trojici českých filmů, které jsem během jeho rekonstrukce prošvihl: Hmyz, Nic jako dřív a Na krátko. Na první den jsem si naplánoval pětici lotyšských a litevských poetických dokumentů od 9:00 (Prádlo, Přívoz, Pošta, Země nevidomých a Antigravitace – to půjde i bez vstupenky), po obědě americká Převýchova Cameron Postové, více než dvouhodinový japonský Můj přítel „A“ a z něj rovnou na skoro čtyřhodinový čínský film Sedící slon. První den budu ještě svěží, tak by to neměl být problém. Jenže pak šlo jako obvykle v práci všechno do kytek a já měl najednou zpátky svoji noční ze čtvrtka na pátek. Takže páteční dopoledne strávím na cestě a večerní šestihodinový dvouprogram je blbost. Alespoň jsem si ve čtvrtek stihl připravit podrobný program na první dva dny (a skoro jsem ho pak nepotřeboval). Po půl páté odpoledne dorazil do Varů můj známý Tomáš, který mi koupil pětidenní akreditaci a vyzvedl lístky na první dva dny (měli skoro všechno kromě pár výjimek, z mých plánů to odskákala pouze páteční projekce Převýchovy Cameron Postové). Až na místě mi došlo, že jsem si ani nevzal fotoaparát. Takže připojuji jednu doprovodnou fotku z mobilu.

Pátek 29. června

Do Varů jsem dorazil autobusem asi v 11:40, tašku jsem uložil do úschovny, koupil si program, skočil si na oběd a pak šel před kino Čas čekat na Tomáše se vstupenkami. První projekce (a první náhradní program) pro mne začíná ve 12:30 a jedná se o americký film Dítě-věc z roku 2012 uváděný v sekci Made in Texas: Pocta Austin Film Society. Bratři David a Nathan Zellnerovi začali společně natáčet filmy v 90. letech, přičemž David byl režisér a scenárista a Nathan producent a kameraman. Ve svých nízkorozpočtových filmech se ovšem oba vyskytovali i před kamerou. Nejinak je tomu v tomto jejich čtvrtém celovečerním filmu. Ten sleduje asi desetiletou dívku, která žije pouze s otcem (Nathan Zellner) a dny tráví drobnými krádežemi a ničením věcí. Jednoho dne narazí v lese na studnu, ze které ji prosí o pomoc hlas staré ženy, která do ní spadla. Jenže v naší hrdince by se člověk empatie nedohledal. Ostatně vidláčtí dospělí ve filmu vyznávají zábavu jako destrukční derby, stírací losy apod. Hodně divný nezávislý film hned na začátek. (David Zellner později na festival dorazí s letošním filmem Dáma.) Do další projekce mám dost času, takže si jdu vyzvednout tašku z úschovny a mířím se ubytovat do stanového městečka, ať si nemusím stan stavět za tmy.

V 16:30 v divadle Husovka začíná projekce pěti krátkých filmů ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí. První je belgický film Naruby ze světa, kde žijí lidé s Downovým syndromem, až se jednou narodí chlapec, který se odlišuje. A ten tedy v tomto světě zažívá mnohé problémy vyplývající z jeho odlišnosti. Vtipné, krátké, promyšlené, dokonalé. Nejlepší na začátek. Český film Bo Hai je většinou ve vietnamštině s českými titulky. Jeho hrdinou je mladík Viet, který by chtěl žít jako jeho kamarádi, ale místo toho musí pomáhat v otcově večerce. Film o vztahu mladé a starší generace Vietnamců u nás byl také dobrý. Francouzské drama Miranda a Ferdinand sleduje mladíka Tonyho, kterého čekají talentové zkoušky, ale jeho kámoš Steven nedorazil, a Tony má problém, kdo s ním sehraje dialog ze Shakespearovy Bouře. Vše se pokazí až natolik, že se tento dialog stane zlatým hřebem filmu v provedení na policejní stanici. Druhý nejlepší film z kolekce. Slovenská Atlantida, 2003 je skoro celá v ruštině s titulky. Mladý ruský pár je na útěku na vysněný Západ, což tu znamená v první řadě Slovensko. Proto je film už názvem zasazen do doby, než se tato země stala součástí schengenského prostoru. Syrové drama s mrazivým koncem. Poslední v této sekci je japonský příspěvek s dlouhým názvem A tak jsme daly zlaté rybky do bazénu. Uječený příběh čtyř zhruba patnáctiletých puberťaček z díry, ve které nevidí žádnou budoucnost, mě o svých kvalitách moc nepřesvědčil. Nejslabší na konec.

Beru to fofrem, v 19:00 v kongresovém sále Thermalu začíná kanadský dokument Hladká kůže, což mám časově jen tak tak. Režisér Denis Côté byl ve Varech naposledy loni, kdy jsem viděl první den festivalu večer v kongresovém sále jeho debut Radisson. Letos přijel do Varů také, ale ne hned na zahájení festivalu. Jeho observační dokument ze sekce Jiný pohled sleduje velmi zblízka šestici siláků. Převažují kulturisté, ale je tu i zápasník a strongman (to jsou ta individua, co vlastní silou tahají kamiony a předvádějí další podobné věci). Ve filmu zní angličtina i francouzština, jeden z protagonistů je Asiat, další muslim. Je to zkrátka tak rozložené, že by z autora měli radost i v dnešním ultrakorektním Hollywoodu. Šestice lidí, kteří si zakládají na svém vzhledu, je zabírána při posilování, masážích, foceních, soutěžích, dietách a dalších běžných součástech jejich životů. Na druhou stranu rodinný či profesní život je téměř ignorován, v tomto ohledu se o nich nedozvíme skoro nic. Některé záběry sice jsou záměrně humorné, ale autor se svým kolosům nevysmívá. Po filmu zajdu na večeři a zamířím do stanu. Na Vary je to sice rekordně brzy, ale přece jen jsem po noční…

Sobota 30. června

V 7:00 odesílám SMS s rezervací filmů na neděli: Léto, Převýchova Cameron Postové a Vzplanutí. Po nečekaně dlouhé době (přes šest minut) se dozvídám, že první dvě byly úspěšné, třetí nikoliv. Fajn, to mi stačí. Jdu v klidu do sprchy a pak do města na snídani. Po ní si jdu stoupnout do fronty před Thermalem a za chvíli si vyzvednu tři vstupenky – obě rezervované plus plánované Vzplanutí. Kolem desáté dorážím k divadlu Husovka, kde má v 10:30 začít projekce českého filmu Na krátko, kterou si tady vystojím na akreditaci. Adaptace povídky Petry Soukupové líčí příběh jedenáctiletého chlapce Jakuba, jehož život je jedna velká lež, a on se s tím bude muset vyrovnat. Jeho otec zjevně nežije ve Švédsku, ale na sousedním sídlišti, jen o něj celý život neprojevil zájem. Teď se mu vlastní rodina rozsypala, tak by to s Jakubem rád zkusil, jenže mu role otce moc nejde. Film s velmi dobře napsanými postavami, kdy má divák šanci pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Režisér Jakub Šmíd dobře pracuje s herci i prostředím a kupodivu to není žádná bezvýchodná deprese, ale dobře vystavěné psychologické drama ze současnosti. Na domácí poměry určitě nadprůměr.

Ve 13 hodin začíná v Národním domě projekce íránského filmu Tři tváře ze sekce Horizonty. Zakázaný režisér Jafar Panahi (nebo je správně verze Džafar Panahí?) pokračuje v podobném stylu jako u svého předchozího filmu Taxi Teherán, jen nejezdí taxíkem po hlavním městě, ale zamíří off-roadem do hor směrem k hranicím s Ázerbájdžánem. Zde se hodí i fakt, že se Panahi domluví turecky, protože místní obyvatelstvo perštinu příliš nepoužívá. Film rozjíždí záběr z mobilu nastojato, který režisérovi poslala mladá herečka, které rodina nechce umožnit tuto profesi, a tak se rozhodla to řešit sebevraždou. S režisérem jede do aféry osobně zaangažovaná herecká hvězda Behnaz Jafariová (Džafaríová?) a film tak postupně předkládá portréty hereček tří generací, byť o té nejstarší se ve filmu spíš mluví a zahlédneme ji jen krátce a z dálky. Kombinace reality a fikce rozkročená od detektivky přes road-movie až k psychologickému dramatu obdržela v Cannes cenu za nejlepší scénář. A nepřipadalo mi to jen jako gesto vůči zakazovanému tvůrci.

V 16:30 už jsem zpět v divadle Husovka, kde začíná promítání pěti krátkých filmů ze sekce Odrazy času: Pobaltský poetický dokument. A kromě sekce je snad nespojuje nic kromě černobílého obrazu. Litevské Sny stoletých z roku 1969 portrétují generaci nejstarších obyvatel, což se režisérovi vtipně podařilo protlačit do realizace jako film ke stému výročí narození Lenina. J Humorný, divácky vstřícný dokument. Následující estonská Ulice Pikk z roku 1966 byla sice jen desetiminutová, ale už během ní první diváci začali opouštět sál. Portrét jedné z nejdůležitějších ulic tallinnského Starého města přitom zaujme jak neobvyklými úhly pohledu, tak prací se zvukem (hlavně klapání podpatků). Estonský dokument Rolníci z roku 1968 byl dvacet let zakázaný a tehdejší zdůvodnění schvalovatelů bylo při restaurování umístěno na jeho začátek jako pevná součást snímku. A přitom mě by ani nenapadlo, že někomu mohl tento pohled na život na venkovském kolchozu připadat protirežimní. Litevský film Byli jsme na vlastním poli z roku 1988 znamenal skok v čase. Dokument je o vesnici, kterou sovětští kolchozníci zlikvidovali a udělali na jejím místě pastviny pro dobytek. Zbyl tu jen hřbitov, na kterém se jednou ročně scházejí bývalí obyvatelé se svými rodinami. A právě jedno z těchto setkání bez jakéhokoli dalšího komentáře zachycuje tento film. Podle mne nejspíš nejlepší kousek z této pětice. Tu zakončoval čtyřicetiminutový litevský film Na památku uplynulého dne z roku 1990. Dokument o lidech na okraji městské společnosti mě ovšem jako jediný nezaujal, což vzhledem k tomu, že byl suverénně nejdelší, nebyla nejlepší kombinace. Po jeho skončení jsem si spočítal, že nás v sále zbylo 13, ale další hlavy jsem viděl na balkóně, kam bývají vpouštěni lidé, kteří přišli bez vstupenky, jen na akreditaci (tedy ti, co většinou vědí proč a nač přišli).

Tento způsob vstupu jsem ostatně vzápětí zvolil pro německý dokument Krajina ticha a temnoty z roku 1971, který byl zařazen do sekce Lidé odvedle, letos zaměřené na sluchově hendikepované spoluobčany. Promítal se od 20 hodin v kině Drahomíra. Přilákalo mě jméno režiséra, kterým byl tehdy devětadvacetiletý Werner Herzog ještě předtím, než natočil všechny ty filmy, které ho proslavily. A to dokument o životě hluchoslepých lidí natočil s minimálními prostředky ve třech lidech, přesto se mu povedlo divákům tento pro většinu z nich nepředstavitelný svět představit. ;-) Ústřední postavou je Fini Straubingerová, která sama měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem. Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s hluchoslepými. A sociální problémy dobře ilustruje scéna schůzky několika hluchoslepých, při které je potřeba dvakrát tolik lidí, jelikož každý z nich má svého tlumočníka do dotykového jazyka. Pak jsou tu ovšem i otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní pojmy a jejich svět si nikdo nedokáže představit. A co teprve, když byly ponechány napospas a žily v naprosté izolaci. Hodně silný dokument.

Cestou do Národního domu, kde od 22 hodin bude projekce norského filmu Utøya, 22. července ze sekce Horizonty, jsem si všiml, že se venku citelně ochladilo. Což se k hrané rekonstrukci řádění 32letého norského pravicového extremisty na norském ostrově Utøya docela hodilo. Režisér Erik Poppe zvolil poměrně extrémní formu jediného dlouhého záběru, který nám v úvodní čtvrthodině představí několik hlavních postav a v následujících minutách předvádí jejich útěk a skrývání se před neznámými střelci (nikdo na ostrově si po celou dobu útoku neuvědomil, že útočník je jen jeden). Ať už se 22. července 2011 na letním táboře Norské sociálně demokratické strany na ostrově ležícím asi 40 km severozápadně od Osla stalo cokoliv, filmové postavy jsou přiznaně smyšlené, a jejich pohyb po ostrově odpovídá nejznámějším scenáristickým poučkám. Pokud se soustředíte třeba na to, že samotná střelba ve filmu nikdy nepřeruší žádný dialog, nejspíš z výsledného produktu odejdete otrávení. Řádění toho pošahaného magora opravdu trvalo 72 minut, takže v tom si film nevymýšlí. Na konci bylo 77 mrtvých a 99 vážně zraněných, což konstatují závěrečné titulky. Silná podívaná záhy vstupuje do české distribuce, ale byl jsem natolik připravený, že jsem věděl, že ji v jičínském biografu budou promítat v době, kdy budu v práci. Ve Varech jsem tak nějak předpokládal, že po ní už na žádný půlnoční film nejspíš nebudu mít chuť. Takže směr stan…

Neděle 1. července

V 7:00 jsem opět začal esemeskou. Napsal jsem do ní filmy Jeřábi táhnou, Šťastný Lazzaro a 11 x 14. Úspěšná byla pouze ta třetí, přestože první dvě projekce probíhaly ve velkém sále s 1146 místy k sezení. Naštěstí jsem na výsledek ani nečekal a hned po odeslání rezervace jsem se vysoukal z promrzlého (nadsázka) spacáku a šel vstříc ranní hygieně. A pak tedy rovnou k Thermalu do fronty. Tam jsou lístky snad úplně na všechno, takže jsem si nakonec ještě koupil třídenní akreditaci za 600 Kč na pondělí až středu (čímž jsem také vyřešil problém se středou, tedy šestým dnem festivalu), za chvíli jsem měl šest vstupenek na pondělí (ale nedával jsem úplně pozor, takže jsem měl dvě půlnoční projekce, což zřejmě nezvládnu). Pozor nedával ani Tomáš, takže mi záhy věnoval lístek na turecký soutěžní film Bratři, který se mu překrýval s něčím, co chtěl vidět víc. Náhodou to byla přesně ta moje pauza, takže pondělí mám vyřešené. Nejdříve jsem si myslel, že v neděli ráno půjdu do malého sálu na dalších sedm krátkých pobaltských poetických dokumentů, ale nakonec jsem zvolil cestu menšího odporu a šel do sálu velkého. Lístky na pondělí jsem měl v 8:50, projekce australského westernu Sweet Country ze sekce Horizonty začíná v 9:00, takže jsem tentokrát bez snídaně. A držitel zvláštní ceny poroty z benátského festivalu byl jen takový normální western, ozvláštněný snad jen tím, že líčil rasismus bílých statkářů vůči domorodým Austrálcům. Navíc půjde na začátku srpna do běžné kinodistribuce. Cesta menšího odporu se nevyplácí – zapamatovat!

Po obědě, tedy ve 12:30, jdu s lístkem od last minute pokladny do malého sálu na projekci dalších pěti krátkých filmů ze sekce Odrazy času: Pobaltský poetický dokument. U vstupu do sálu dostanu vytištěné noviny Baltic New Wave v angličtině. Ne vždy stačí sečíst časy promítaných filmů na to, aby člověk odhadl, kolik mu zaberou času. Tady nejdříve představili lotyšskou filmařku Lailu Pakalninovou, posléze promítli její tři filmy Prádlo, Přívoz a Pošta z let 1991, 1994 a 1995, načež následovala diskuze o nich s jejich autorkou. Filmy jsou občas prezentovány jako trilogie, s čímž autorka nesouhlasí a říká, že mají společné, že je natočila ona se stejným kameramanem a jsou všechny černobílé a bez jakéhokoliv komentáře. První je ještě jejím studentským filmem, ve kterém sledovala lidi kolem dodávky svážející a rozvážející prádlo z nemocnic. Druhý sleduje činnost lidí na přívozu přes řeku Daugava a jejich zdánlivě nekonečné cesty tam a zpátky. Jenže najednou přišly politické změny, řeka se stala lotyšsko-běloruskou hranicí a přívoz se zastavil. Třetí film sleduje jednu poštovní doručovatelku na její každodenní roznášce. Podle režisérky s nimi pošťačka nijak nespolupracovala, jen souhlasila s natáčením. Kamera tedy vždy musela být na místě předem. Ozvučování filmů probíhalo až v postprodukci, což souviselo s používáním zastaralé kamery. Nejlepší z první trojice mi přišel prostřední film. Pak přišel na řadu litevský filmař Audrius Stonys, aby v podobné pozici představil své první filmy Země nevidomých a Antigravitace z let 1992 a 1995. Poetické záběry odněkud z konce světa v prvním případě představují život nevidomých starců a stařen a ve druhém jsou zaměřeny na práci lidí ve výškách, kde by stačil jediný neopatrný pohyb a byl by jejich posledním. V následující diskuzi režisér mimo jiné zmínil inspiraci u prvního z filmů Herzogovým dokumentem Krajina ticha a temnoty, takže se mi to tu propojovalo i napříč sekcemi. A při jeho natáčení viděl staříka šplhajícího na tovární komín, což nakonec vedlo k tomu, aby podobných záběrů natočil víc a pospojoval je do druhého snímku. Opět mi starší film připadal lepší, snad mě ten sci-fi název nalákal na něco jiného. Režisér si vystačil téměř beze slov (sem tam některá postava něco řekne) a opět s černobílým filmem.

V 16 hodin jsem zasedl v Národním domě na projekci korejského filmu Vzplanutí ze sekce Horizonty. Režisér Lee Chang-dong adaptoval povídku japonského spisovatele Harukiho Murakamiho a výsledkem je jakýsi mysteriózní thriller na půdorysu podivného milostného trojúhelníku. Jong-su potkal známou z dětství, které se vysmíval, že je ošklivá. Jenže Hae-mi si nechala udělat plastiku a teď je z ní kočka. A o její kočku se má starat Jong-su, než se ona vrátí z cesty do Afriky. Jenže z ní se vrátí se svou novou známostí, Benem, co jezdí sporťákem značky porsche a jehož koníčkem je podpalování fóliovníků. A pak Hae-mi náhle zmizí. Nemá tajemný Ben těch nelegálních koníčků náhodou víc? A zvládne s tím prosťáček Jong-su něco udělat? Čekalo se, že nejnovější film bývalého korejského ministra kultury dostane v Cannes některou z cen, ale nakonec odešel s prázdnou. Dnes je asi rozhodování porot spíš o politice než o umění. Nebo jim to na thriller připadalo moc pomalé? Já si to nemyslím. Kupodivu s necelými dvěma a půl hodinami nejdelší film, co jsem ve Varech viděl.

V 19:30 v kongresovém sále začíná ruský film Léto, opět ze sekce Horizonty. Film režiséra Kirilla Serebrennikova, který je už téměř rok držen v domácím vězení, je černobílý a kupodivu se odehrává na půdorysu podivného milostného trojúhelníku. Jen to není žádný thriller, ale životopisný film podle skutečných událostí. Ocitáme se v Leningradu na počátku 80. let, kde se mládež chtěla také bavit. Sledujeme příběh skutečné rockové skupiny Kino a hlavně jejího frontmana Viktora Coje. Zatímco Majk má skupinu Zoopark a krásnou ženu, Viktor ještě název nemá (ale už ví, že to bude jedno slovo, dvě slabiky), ale Majkově ženě se líbí – a Majk se tváří, že s tím nemá problém. V několika klipových scénách se film pořádně rozjede a dokonce je doplňován jednoduchou animací. Viktor Coj byl potomek rodičů pocházejících odkudsi z východních stepí, a tak jeho obsazení asi nebylo úplně jednoduché, nicméně Teo Yoo roli zvládl bravurně. Film se možná jmenuje podle písně „Končiťsja leto“, která zní k závěrečným titulkům, ale hlavně je to ideální letní pohodový film. Naštěstí to došlo i českému distributorovi, a tak plánovanou podzimní premiéru přesunul na srpen. Pro mě nejlepší film viděný letos ve Varech.

Původně jsem chtěl jít ve 22 hodin do Puppu na americký western Nepřátelé, ale první den jsem udělal programovou změnu, takže jsem třetí den ve stejný čas seděl v Národním domě na druhé projekci amerického dramatu Převýchova Cameron Postové. Režisérka Desiree Akhavanová ve svém druhém filmu adaptovala předlohu zasazenou do počátku 90. let, což tady sice zmíněno nebylo, ale měl jsem pocit, jako bych nesledoval příběh ze současnosti. Sympaťačka Chloë Grace Moretzová tu představuje titulní hrdinku, která se zamilovala do spolužačky. Když to zjistí její opatrovníci, pošlou ji na převýchovu do speciální instituce pro mladistvé, kde jsou teenageři léčeni z homosexuality pomocí křesťanské víry. A jsme zpátky u festivalové politiky. Hlavní cenou poroty na festivalu v Sundance oceněný film je totiž tak dokonale průměrný, že nebýt v něm sympatické mladé obsazení, byl by zřejmě k nepřežití. Vzhledem k očekávání zřejmě největší zklamání festivalu. A zase kupodivu mířím do stanu ještě před půlnocí. Tentokrát je to tím, že po původně plánovaných Nepřátelích už bych nic dalšího nestihl.

Pondělí 2. července

Mám teď sice dvě akreditace, ale po předchozích zkušenostech jsem usoudil, že posílat víc než jednu esemesku nemá smysl. Rezervační fiasko je den ode dne větší, tentokrát nevyšlo nic – posílal jsem rezervace na filmy Nic jako dřív, Dívka a Tiché místo. Fronta před Thermalem mi také přišla den ode dne delší. Když jsem se dostal k pokladně, už byly vyprodané všechny tři výše uvedené projekce i dvacetiminutové Tiché dítě, o kterém jsem také uvažoval. A tady se projevila má malá připravenost. Měl jsem program doplněný o film Nina na ráno a Mandy na půlnoc, ale mezi tím nic. A tak jsem improvizoval na místě a skončil s pěti vstupenkami, z toho dvěma na soutěžní filmy, dokonce jeden český. Přípravu se nevyplácí podceňovat. V 9 hodin už jsem byl v kině Čas na korejském filmu Stébla ze sekce Jiný pohled. Režisér Hong Sang-soo patří k nejvýznamnějším korejským filmařům, tak jsem vyrazil na jeho 26. film. Černobílý snímek sleduje běžné konverzace zákazníků jedné kavárny a tajemnou dívku s notebookem, která jejich konverzace sleduje (nebo snad píše?). Kavárna je nekuřácká, což se po třech úvodních rozhovorech ve dvojicích projevilo jako scenáristická finta, jak kuřáky vyhnat před kavárnu, a povídající si páry trochu promíchat. Pokud je u nás zavedený pojem „pražská kavárna“, tak tohle bude taková „soulská kavárna“ – což mi došlo nejpozději při třetím dialogu, kdy se už potřetí ukázalo, že jedna ze dvou postav je povoláním herec. Ale celkově šlo o dobře napsaný i natočený film. Jen je v něm jeden dlouhý záběr, ve kterém jedna z postav pořád běhá nahoru a dolů po schodišti, který jsem vůbec nepochopil. Jinak velmi dobré.

Sice jsem své předsevzetí, že si z festivalu letos nebudu dělat přehlídku archivních filmů jako loni, vzal natolik vážně, že jsem vynechal i němý film Bílý ráj s živým hudebním doprovodem, což bývala obvykle projekce, kolem níž jsem si uspořádal den, ale jedna klasika se mi do programu přece jen vloudila. Takže jsem v 11:30 zasedl ve velkém sále na ruském filmu Jeřábi táhnou z roku 1957, uváděným v sekci Návraty k pramenům. Příběh lásky Veroniky a Borise naruší začátek 2. světové války, po kterém se Boris dobrovolně přihlásí do armády. Veronika zatím podléhá svodům Marka, se kterým se ožení. Manželství s mužem, který udělá cokoliv, aby se vyhnul aktivní vojenské službě, není samozřejmě šťastné, když Veroniku nakonec dožene svědectví o Borisově smrti, tak se její svět úplně hroutí. Nebo je lepší zlé zprávě prostě nevěřit? Zlatá palma z Cannes 1958 nejen za průlom do schematismu sovětské kinematografie. Michail Kalatozov natočil nadčasový film, který funguje dodnes. A díky výkonům herců (zejména Taťjany Samojlovové), práci kameramana a střihačky nakonec stálo za to film vidět na opravdu velkém plátně.

Po obědě, ve 14 hodin, jsem zpátky ve velkém sále, tentokrát na italském filmu Šťastný Lazzaro ze sekce Horizonty. Režisérka a scenáristka Alice Rohrwacherová za svůj třetí film dostala v Cannes cenu za nejlepší scénář (ex aequo s výše uvedenými Třemi tvářemi). V první části snímku sledujeme život zaostalých venkovanů, kteří žijí jako pachtýři na pozemcích markýzy De Luny a prakticky pro ni otročí bez nároku na mzdu. Markýza je se svým správcem udržuje v nevědomosti a poslušnosti. Lazzaro je místní prosťáček, který udělá cokoliv, co po něm kdokoliv chce. Až markýzin syn Tancredi zinscenuje vlastní únos, aby z matky vyrazil výkupné, je nedopatřením do situace zatažena policie, která zjistí, v jakých podmínkách zde lidé žijí, což končí skandálem, ale Lazzaro mezitím spadl ze skály a zemřel. V dalším záběru ho probudil vlk a film se přehoupl do druhé části. Lazzaro se stává biblickým prosťáčkem božím a jelikož se probudil v současnosti, za chvíli narazí nejdříve na migrující uprchlíky a pak na dospělé / zestárlé verze svých bývalých spoluobyvatel + Tancrediho. Zatímco první polovina mi přišla velmi dobrá, všechny ty biblické paralely a střet hlavní postavy s pro ni neznámým městským životem bych radši kompletně vystřihl. Pokud už ženou vedená porota v Cannes chtěla ocenit nějaký ženou natočený film, tak měla radši tu cenu dát režisérčině starší sestře Albě Rohrwacherové, která tu rozhodně předvádí víc talentu, než její mladší sestra. Koukám, že orientace podle festivalových cen u mě také selhává.

Na 17 hodin jsem sice měl od Tomáše lístek na turecký soutěžní film Bratři, ale pořád mi vrtalo hlavou, že bych radši viděl animovaný dokument Švýcar Chris uváděný od stejného času v kinosále B. Nechal jsem, ať to rozhodne last minute pokladna, kam jsem se před tři čtvrtě na pět vypravil. A jak jsem před ní stál, všiml jsem si vylepeného listu papíru s upozorněním na to, že se od 17 hodin místo filmu Švýcar Chris hraje Nic jako dřív. Tedy film, na jehož zítřejší projekci se mi lístek opatřit nepovedlo. Zadařilo se, nechal jsem tam vstupenku na Bratry a s lístkem na Švýcara Chrise jsem vyrazil na český dokument Nic jako dřív. Jak jednoduché! Když už byl kinosál B plný, dorazili organizátoři oznámit lidem v sále programovou změnu (zřejmě jsem byl jeden z mála lidí v sále, kdo věděl, na co přišel!). Kdo film vidět nechtěl, měl se okamžitě vypravit k hlavní pokladně, kde mu bude vráceno vstupné, většina lidí to vzala stylem „když už jsem tady…“. Pokud včas dorazí promítatelná kopie filmu Švýcar Chris, bude přidána jeho další projekce. Takže nakonec znám i důvod. Ale zpět do Varnsdorfu k dokumentu partnerské dvojice Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. Ti se rozhodli zaznamenat situaci hrdinů na přechodu mezi koncem školní docházky a začátkem toho, co bude pak. Tři zhruba půlhodinové epizody mají čtveřici hrdinů. První je Teo, který se kromě školy bude muset vyrovnat s nečekaným těhotenstvím své partnerky. Druhá Renata si při škole přivydělává jako barmanka i dýdžejka, což nemá na její studium nijak kladný vliv. Spolužačky Anička a Nikola vyrážejí na praxi do řeckého hotelu, což rozhodně nebude taková pohoda, jak si představovaly. Lukáš Kokeš je i kameramanem a Klára Tasovská střihačkou, dohromady zastupují malý, ale čím dál důležitější proud českých dokumentaristů, kteří přemýšlejí o tom, jak bude jejich film vypadat, a mají tedy dopředu promyšlenou práci s jedinou kamerou tak, aby se to ve střižně dalo sestříhat, a vypadalo to jako film. A když to celé v postprodukci ještě ořízli na širokoúhlý formát, vypadalo to, že byli svým hrdinům ještě blíž. Všechny tři příběhy mají otevřené konce a autoři nepoužili záběry, které by mohly jejich protagonistům ublížit. Ostatně ze sto šedesáti hodin natočeného materiálu měli z čeho vybírat.

Cestou z kinosálu B do divadla Husovka jsem usoudil, že jsem asi minoritní divák i na festivalové poměry. V 19:30 jsem měl na programu americký film 11 x 14 ze sekce Imagina. Ta je zaměřena na experimentální kinematografii a mezi všemi filmy z uplynulého roku se prostě vyjímal tento kousek z roku 1977. Řekl jsem si, že asi obstál ve zkoušce času, a šel ho zkusit. Můj předpoklad potvrzoval úvodní titulek, podle kterého film loni ke 40. výročí vzniku zrestaurovalo vídeňské Muzeum filmu. Celovečerní debut Jamese Benninga zastupuje tzv. nenarativní film – tedy film, který nevypráví příběh. Obsahuje pečlivě komponované záběry, které se mi ovšem nespojovaly do žádných souvislostí či tvaru. U neuvěřitelně dlouhého záběru skrz čelní sklo vlakové soupravy už jsem se psychicky připravoval, že takhle bude vypadat zbytek filmu, ale ani to nebyla pravda. Co tím chtěl básník říci, a co na tom obdivovat, bych si musel nechat vysvětlit. Ale nevím od koho. Moc nás v sále nezůstalo a i ve zbytku se objevovaly vtípky, kdy si třeba někdo odskočil na záchod a po návratu se trochu hlasitěji zeptal: „O co jsem přišel?“ Film bez návodu, v původním znění bez titulků (stejně neobsahoval žádné dialogy ani komentář), ale jednou za pár let to není zkušenost k zahození… Možná je to zbytečné, ale dodávám, že nemám nejmenší představu, co znamená název filmu.

Do půlnoci zbývá přes tři hodiny času, co mohu ještě stihnout? Americký film Holky sobě nevypadal špatně, ale na festivalech občas zkouším všelijakou exotiku, takže jsem nakonec se vstupenkou z last minute pokladny zamířil do kina Čas, kde se od 21:30 hrály Verše zapomnění ze sekce Jiný pohled. Celou dobu tu nekorektně pomíjím koprodukce několika států a uvádím jen jediný. Tady by to nešlo, takže musím napsat, že šlo o koprodukci Francie, Německa, Nizozemska a Chile, která byla celovečerním debutem Íránce Alirezy Khatamiho. Projekci uvedl jeden z producentů Giancarlo Nasi. Ve filmu sledujeme starého správce márnice, která má být zrušena. To je samo o sobě dost poetický obraz zmaru. Jenže pak vypuknou protivládní protesty a milice se rozhodne márnici využít, aby se zbavila těla neznámé ubité dívky. Správce se navzdory rozumu i zastrašování rozhodne nedělat mrtvého brouka, ale dívku řádně pohřbít. Pomůže mu s tím i hrobník, který sbírá příběhy svých „klientů“. A v magickorealistickém filmu je nakonec možné všechno – i létající velryba. Z následné diskuze s producentem vyplynulo, že autor psal film podle osob, které znal ze svého mládí v Íránu, a jednu chvíli se předpokládalo, že by se to natočilo třeba v Turecku. Nakonec filmaři skončili v Chile, načež se režisér rozhodl celý film realizovat ve španělštině, tedy v jazyce, kterým vůbec nevládl. Prý také pozná, jestli herec v rumunském filmu hraje dobře, i když mu nerozumí, a tohle bude stejné, jen se na to nebude dívat, ale bude to natáčet. Scénář na nové místo určení upravovali další dva scenáristé, jeden z nich Chilan. I takhle v dnešním multikulturním světě vznikají filmy. A režisér ho španělštině navzdory natočil tak, aby neodkazoval k žádnému konkrétnímu místu či času. Takže jsem náhodou natrefil na velmi dobrý snímek.

Lístek na Velké nesnáze v Malé Číně jsem věnoval tomu jedinému divákovi, co před Časem zatím stál v prostoru pro vstup na akreditace, sám jsem měl jasno, že od půlnoci budu sedět v malém sále na japonském filmu Naneživo. Šiničiró Ueda natočil zřejmě ideální půlnoční film. Ze začátku jsem nechápavě sledoval až nepochopitelně špatný zombie horor o malém filmovém štábu točícím zombie horor, když na něj zaútočí skutečné zombie. Celé to vypadalo extrémně levně a extrémně špatně, takže jsem se celkem bavil. A po 35 minutách běžely závěrečné titulky. Trochu nechápavě jsem koukal na hodinky. To myslí vážně, nebo je to další fórek? B bylo správně, následoval další záběr a podtitulek „o měsíc dříve“. A za chvíli už jsem sledoval komedii o natáčení těch úvodních 35 minut, které ambiciózní producent chtěl prodat jako zombie horor natáčený v jediném záběru a vysílaný naživo (odtud tedy velmi padnoucí český název – vylepšit by šel už jedině vykřičníkem). A pokazilo se, co se pokazit mohlo, díky čemuž už jsem chápal, proč třeba některé záběry v úvodním krváku byly tak nesmyslně protahované. Na konci nechyběly ani záběry ze skutečného natáčení této druhé poloviny filmu, aby to bylo dostatečně meta. A ty závěrečné titulky vypadaly napodruhé stejně (ale uznávám, že japonština je pro mne značně nečitelná).

Úterý 3. července

V 7:00 jsem odeslal poslední esemesku s tím, že ve středu stejně stihnu maximálně dva filmy, tak ať to rezervační systém rozhodne za mne. Ale k mému překvapení jsem byl poprvé zcela úspěšný a vyšly všechny tři projekce: Úkryt, Mosty času a Touch Me Not. Ale stejně jsem si dal ranní sprchu a vyrazil do města na snídani, tentokrát výjimečně v klidu a s dostatkem času. V 10 hodin zasedám v Národním domě na polském filmu Nina ze sekce Jiný pohled. Celovečerní debut Olgy Chajdasové ze začátku sleduje dvě paralelní linie. V jedné učitelka Nina přijímá fakt, že nemůže mít děti, a snaží se najít náhradní matku, která její dítě odnosí za peníze. Snad to zachrání její vadnoucí manželství s Wojtkem. Ve druhé je mladá Magda, která si užívá sexu s letuškou v podání Táni Pauhofové (ta zřejmě expanduje svoji hereckou kariéru do další země). Divák začíná tušit, kam bude příběh směřovat. Jenže pak Nina zjistí, že jí lesbický vztah vlastně není proti mysli a do mladší Magdy se bláznivě zamiluje. Milostný trojúhelník s množstvím psychologicky nemotivovaných dějových zvratů je sice na jednu stranu pěkně zahraný i natočený, na druhou mě hlavně ke konci ty scenáristické kličky iritovaly. Takhle nepravděpodobný konstrukt jsem už dlouho neviděl. A to měl přes dvě hodiny. Výsledný dojem zůstává rozpačitý.

Hned ve 12:30 jsem v malém sále pokračoval v programu, tentokrát snímkem Počítačové šachy z roku 2013 ze sekce Made in Texas: Pocta Austin Film Society. Film natočil Andrew Bujalski, jehož nejnovější film Holky sobě jsem předešlého večera zvažoval, ale zavrhl. A před projekcí je nám film představen jako nejspíš nejdivnější z celé této sekce. Vzpomněl jsem si na mé úvodní Dítě-věc, a usoudil, že laťka divnosti je dost vysoko. Film se odehrává v první polovině 80. let na turnaji, kam se sjeli programátoři, a šachy proti sobě budou hrát jejich programy. S celkovým vítězem si to pak rozdá šachový velmistr z masa a kostí. Málokdy je stylizace tak dotažená, že film vypadá skoro jako nějaký po dekádách nalezený dokument. Převážně černobílý film se dokonce chlubí tím, že je to jediný film natočený kamerou Sony AVC-3260 používanou jen krátce v období přechodu od filmu k videu (výroba zhruba v roce 1969). Takže odtud ten nezvyklý vzhled. Příběh soupeřících programátorů se odehrává v hotelu zamořeném kočkami, navíc šachy nejsou jedinou akcí, která se v něm v daném čase odehrává. Takže prostoru pro (divnou) filozofující komedii o absurditě provázející pokrok bylo dost. Na druhou stranu jsem se vlastně zase tolik nebavil. Na diskuzi s režisérem nezůstávám, mám hlad.

Z oběda jsem zkusil cestu k last minute pokladně, před kterou jsem stál jako třetí. Ve čtvrt na čtyři tam přinesli jeden lístek na Tiché dítě. Ti dva přede mne tam byli spolu, tak jsem jim poděkoval a zamířil do malého sálu, kde v 15:30 začínala projekce výše zmíněného britského filmu ze sekce Lidé odvedle. Nebývá zvykem, aby se konala samostatná projekce dvacetiminutového filmu, ale tenhle letos získal Oscara v kategorii nejlepší krátký film. Uvést ho přišli režisér Chris Overton, herečka a scenáristka Rachel Shentonová, producentka Rebecca Harrisová a asistent režiséra Tom Turner, což byly dohromady dvě partnerské dvojice, aktuálně na dovolené s filmem ve Varech. J Film o pětileté Libby, která je neslyšící a vyrůstá s rodiči a dvěma staršími sourozenci, kteří jen chtějí, aby holčička co nejméně vybočovala z normálu. Až setkání se sociální pracovnicí Joanne zakřiknuté Libby rozšíří obzory, když se začne učit znakový jazyk. Ale rodiče si něco takového nepřejí, ve škole jim přece řekli, že stačí, když Libby bude umět odezírat. Seriáloví herci (a aktuálně snoubenci) Chris Overton a Rachel Shentonová ve svém prvním autorském filmu vsadili na v době natáčení pětiletou neslyšící Maisie Slyovou, která jejich nenápadné drama vytáhla až k oscarovým výšinám. Následující diskuze s tvůrci za účasti několika tlumočníků (jednoho do znakového jazyka, protože v sále byl nezanedbatelný počet neslyšících diváků) a moderátora Saši Michailidise nebyla vůbec jednoduchá. Rachel Shentonová je patronkou britské Národní asociace neslyšících dětí. Sama se k problému dostala, když jí ve dvanácti letech následkem léčby rakoviny ohluchl otec. Po letech lobbování a osvětových besed ji až před pár lety napadlo zkusit napsat scénář. A její partner se ho rozhodl natočit. Téma sociální bariéry neslyšících dětí nikdy nemohli zviditelnit lépe. A dvacet minut na to akorát stačilo. I když Rachel aktuálně píše scénář k celovečernímu filmu na podobné téma. Z debaty odcházím, až když se blíží začátek další projekce, kterou mám v plánu.

Tou je v 17 hodin ve velkém sále soutěžní polský film Panický záchvat. Režisér Paweł Maślona ho i s početnou delegací dalších spolutvůrců přišel uvést osobně. Divácky vděčná komedie střídá šestici hlavních postav, z nichž si jich po týdnu vlastně asi polovinu ani nevybavuji. Což dokládá, že tento zručně natočený příběh přece jenom neměl dostatečně podařený scénář. Sledujeme tu třeba manželský pár na cestě z dovolené, vedle něhož si sedne ukecaný otylý muž, jehož společnost je oběma značně nepříjemná, což se ještě vystupňuje, když muž náhle zemře. A to je třeba utajit, jelikož by to znamenalo okamžité přistání na nejbližším vhodném letišti, což by všem návrat domů ještě více zkomplikovalo. Pak je tam mladá žena, která si vydělává prostřednictvím webové kamery svého notebooku způsobem, o němž nechce, aby někdo věděl, ale najednou se u ní objeví hned několik neohlášených návštěvnic. Dalšímu mladíkovi se zase hroutí impérium v on-line počítačové hře, což se snaží z práce zmírnit telefonickými pokyny své počítačově nepříliš zběhlé matce, přičemž ovšem v práci nesmí ani telefonovat. A tak dále, ke konci se ještě mnohé linie protnou, nebo alespoň potkají. Na film, který začal docela dlouhým záběrem na právě vystřelený mozek na zdi, toho humoru není moc, ani závěrečná gradace se moc nevytáhla. Takže vlastně takový běžný komerční film, jehož vizuální stránka je lepší než samotný obsah. Nepřivodil mi ani panický záchvat, ani záchvat smíchu.

Ve 20 hodin jsem zpět ve velkém sále, tentokrát na domácím soutěžním filmu Domestik, který natočil čerstvě devětadvacetiletý Adam Sedlák. Delegace tvůrců byla logicky ještě početnější (včetně tří čtvrtin hereckého obsazení). Někde jsem zachytil žánrové označení „bytový horor“, což je nakonec celkem přiléhavé. Film má opravdu minimalistickou výpravu a přitom s ní i zásluhou slovenského kameramana Dušana Husára zdařile pracuje. Hlavními postavami jsou profesionální cyklista Roman a jeho žena Šarlota. Vedlejší postavy jsou tu asi další dvě. Roman si chce zvýšit (nebo přinejmenším udržet) svoji fyzickou výkonnost, čemuž podřizuje vše. Šarlota chce otěhotnět, čemuž podřizuje vše. Rozpad jejich vztahu nabere obrátky, když si Roman v ložnici nainstaluje kyslíkový stan pro simulaci pobytu ve vyšší nadmořské výšce. Postupně vlastně nesledujeme pár, ale společnou domácnost dvou egoistů. A když už film opustí byt, přesune se jen do jiných klaustrofobních interiérů. Dokonce i trénink na cyklistickém oválu je zabírán shora, takže je vidět jen cyklista a prkna dráhy. Herce Jiřího Konvalinku jsem nikdy předtím neviděl, ale rozhodně má postavu, že se mu dá věřit profesionální cyklista, a velmi dobře natrénoval i jízdu na cyklistických válcích. Sledování tohoto filmu je časem až fyzicky nepříjemné, ale to byl rozhodně autorský záměr. Šance zabodovat u poroty hlavní soutěže asi nebyla moc velká, ale rozhodně to byl mnohem lepší film než ten polský před ním. Pro úplnost přidávám odkaz na to, co znamená termín domestik v profesionální cyklistice.

V pauze do půlnoci jsem se dojel do stanového městečka oholit a nechal jsem tam mobil, aby mi ho za symbolický poplatek 5 Kč nabili. Na zítřejší cestu domů se to bude hodit. O půlnoci už sedím v malém sále na americkém filmu Mandy. Režisér Panos Cosmatos natočil letošní nejextrémnější film zřejmě nejen půlnoční sekce. Odehrává se v první polovině 80. let na americkém zapadákově. Rodinná idyla Reda a Mandy vezme za své, když sem dorazí jakási pošahaná hippie sekta. Ta na konci k nepřežití nudné první poloviny filmu zabije Mandy. Pak se konečně sebere Red a v herecky krajně přepjatém podání Nicolase Cage se vydává na cestu odplaty. Jsou tu démoni na motorkách, zápas motorovými pilami a další lahůdky, ale byl jsem první polovinou tak důkladně uspalý, že mi to stejně mozek nepřijímal. Z filmu by se dal sestříhat podklad k několika pořádně temným metalovým videoklipům, ale v téhle dvouhodinové délce to na mě fungovalo úplně špatně. Kromě scény Nicolase Cage s flaškou vodky na záchodku, která je ikonická a zřejmě jediná, která mi zůstala v hlavě, si zmínku zaslouží pouze hudba. K úvodním titulkům zněla píseň Starless od skupiny King Crimson. Zbytek byla psychedelická hudba Jóhanna Jóhannssona, který letos v únoru zemřel, takže to byla jeho definitivně poslední filmová hudba. A další důkaz, že tento Islanďan byl velmi nadaným hudebníkem. Po projekci jsem si šel dát panáka, abych ihned zabil všechny mozkové buňky, které by mohly mít tendenci si tento filmový zážitek pamatovat.

Středa 4. července

Tašku se sbaleným stanem jsem zase nechal v úschovně a v 9 hodin jsem usedl ve velkém sále na svůj předposlední film. Tím byl americký Úkryt z roku 2011 ze sekce Made in Texas: Pocta Austin Film Society. To bylo trochu zvláštní, jelikož se film celý natáčel v Ohiu. Curtis má krásnou manželku a malou neslyšící dceru (další průnik napříč karlovarskými sekcemi). A také čím dál děsivější a velmi živé noční můry. Blíží se opravdu bouře, na kterou nikdo není připraven, nebo na něj útočí psychická choroba? Curtis sám to připouští a vyhledá psychologickou pomoc. Jenže si stejně nemůže pomoci, zadluží se, nechá se vyrazit z práce, ale velký kontejner je úspěšně zahrabán na zahradě, aby v něm mohli přečkat řádění živlů z jeho nočních můr. Nebudu prozrazovat, která varianta se ukázala pravdivá, ale konec se dá popsat jako pecka mezi oči. Film stojí na zřejmě životním hereckém výkonu Michaela Shannona. Jeho manželku ztvárnila tehdy začínající Jessica Chastainová, která od té doby prudce vystřelila do herecké první ligy. Takových amerických blbostí se do našich kin hrne každý měsíc, ale vynikající psychologické drama Jeffa Nicholse si k nám cestu nenašlo. Alespoň že tyhle retrospektivní sekce na festivalech občas něco napraví.

Mosty času z dokumentární soutěže (letošní příspěvek vztahující se k filmům z retrospektivní sekce Odrazy času: Pobaltský poetický dokument) jsem čistě teoreticky mohl stihnout, ale znamenalo by to tři filmy v kuse bez přestávky na jídlo či pití a pak odchod na autobus, takže jsem je vypustil. Ač na sobě běžně nepozoruji masochistické sklony, vydal jsem se až ve 13 hodin do kongresového sálu na projekci filmu Touch Me Not (Nedotýkej se mě) ze sekce Horizonty. Nedalo se čekat, že by se mi film Adiny Pintilieové natočený v koprodukci Rumunska, Německa, České republiky, Bulharska a Francie mohl líbit, ale od té doby, co vyhrál Zlatého medvěda na letošním Berlinale, jsem o něm četl tolik, že jsem se vydal to zažít. Film uvedla tak početná delegace tvůrců, že se i české filmy mohou jít zahrabat. Experimentální drama na pomezí dokumentu zkoumá lidskou intimitu. Afektovaná režisérka se často cpe před kameru, navíc kupodivu v záběru zviditelňuje i samotnou filmařskou techniku. Padesátnice Laura není schopná fyzického kontaktu s jinými lidmi. Sledujeme její terapii. Pak přibývají další protagonisté, nakoukneme do BDSM salónů a já už nevím, co všechno ještě. Přes dvě hodiny dlouhé rumunské umění, ve kterém převážně němečtí protagonisté komunikují špatnou angličtinou, bylo spíš utrpením. Spousta nahoty, ale sex tu vypadal jako něco odpudivého, nenormálního. Nekonečné závěrečné titulky byly delší než u hollywoodských blockbusterů a obsahovaly i oddíly vizuální efekty či kaskadéra. Po filmu se sál docela slušně vyprázdnil. Plánovaná diskuze s tvůrci, na níž byly vyčleněny následující dvě hodiny, se zřejmě stala docela komorní záležitostí. Nezůstal bych tam, ani kdyby mi za půlhodinu a něco neodjížděl autobus do Prahy. Měl jsem chuť na dalšího panáka, ale před dlouhou cestou domů mi to nepřišlo jako dobrý nápad… Chvíli jsem plánoval si zjistit, kdo vlastně byl v té berlínské porotě, ale nakonec jsem usoudil, že to ani nechci vědět. Už bych na ně pak koukal jinak. L

Postskriptum

Hned následující večer jsem v pohodlí svého oblíbeného kinosálu sledoval složitě koprodukční film Muž, který zabil Dona Quijota. Terry Gilliam dokázal svoji srdeční záležitost po téměř třiceti letech natočit, ale těch kompromisů na cestě za svým cílem asi musel udělat příliš, takže film sice existuje, ale stejně jsem z něj měl nakonec pocit, že snílek Terry svůj zápas s větrnými mlýny reality nakonec prohrál. Dalšího večera jsem na iVysílání ČT sledoval loňského karlovarského vítěze, film Křižáček, a měl jsem co dělat, abych u něj neusnul. Po víkendové pauze jsem pokračoval v pondělí polsko-francouzsko-britským dramatem Studená válka. Paweł Pawlikowski zopakoval vzorec osvědčený u jeho oscarové Idy, ale ten příběh lásky na dvou stranách železné opony je natolik studený a bez emocí, že bych navrhoval spíš název Studená láska. V úterý už se kvalita zvedla a dánský psychologický thriller Tísňové volání si pozornost určitě zasluhuje. Debut Gustava Möllera si totiž vystačí s jediným hercem ve dvou místnostech bez oken, a přesto by se tam občas dalo napětí krájet. Už protože většinu děje stejně jako hlavní hrdina nevidíme a musíme si ji představovat na základě promyšlené práce se zvukem. Ve středu jsem uvažoval i o brazilském snímku Mama Brasil, ale nakonec jsem na něj nešel.

Z filmů, které jsem chtěl vidět, jsem nestihl belgické drama Dívka, španělsko-francouzsko-italské drama od íránského režiséra Všichni to vědí, americký western Nepřátelé, švýcarský (!) dokument Jiří Menzel – Komedie není legrace (ale tady je koproducentem ČT, takže to časem zřejmě doženu) a Švankmajerův Hmyz. To mi přijde jako slušná bilance.

Nejlepší filmy shlédnuté v tomto karlovarském ročníku pro mne nakonec jsou ruské celovečerní Léto a belgický krátký film Naruby. Za nimi následují německý dokument Krajina ticha a temnoty, ruská klasika Jeřábi táhnou a britské krátké Tiché dítě.

Pokračování (někdy) příště…

úterý 3. dubna 2018

Febiofest 2018


I v roce 2018 jsem se rozhodl zúčastnit se Febiofestu. Na jeho první víkend jsem si vzal dovolenou a týden před začátkem prozkoumal program. Jako obvykle většinu zajímavých filmů hráli večer, takže filmy jako Wojaczek, Blok 99, McMafia, Těsnota či Když myslím na Německo v noci byly mimo hru. Stejně tak pořádané pocty nepomohly, nemohl jsem stihnout Hlídku, Milence z Pont-Neuf, Zlou krev ani Měsíc Jupitera. A málem jsem se radoval ze zcela nevšedního záměru, než jsem zjistil, že ani tohle nevyjde. Více než dvanáctihodinový film Out byl rozdělen na čtyři projekce o víkendu. Zatímco v sobotu se začínalo hned dopoledne, v neděli až odpoledne a po poslední části už bych se domů nedostal. Nakonec jsem se rozhodl, že do Prahy pojedu v pátek, v sobotu, v neděli a v úterý. Na první tři dny třídenní akreditaci za 699 Kč, v úterý dvakrát za běžných 99 Kč (a na úterní program jsem byl obzvlášť zvědav).

Homosexuální romanci Dej mi své jméno natočenou v koprodukci Itálie, Francie, Brazílie a USA jsem sice měl v závorce s tím, že ji 22. března hrají v kině ve Valdicích, ale nakonec hned v pátek odpoledne mě v programu nic jiného nezaujalo. James Ivory za film dostal Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, což mě trochu překvapilo. Tento režisér totiž nejvíce úspěchů slavil s filmy natočenými podle scénářů Ruth Prawer Jhabvalové, a sám jich ani moc nenapsal. A v 88 letech zabodoval scénářem o prvních letních láskách. Film se odehrává v létě 1983 v severoitalské Lombardii, kde žije i jeho režisér Luca Guadagnino. Sedmnáctiletý Elio si tu sice začne románek s krásnou Marzií, jenže pak se zakouká do 24-letého amerického studenta Olivera, který bydlí ve stejném domě jako host jeho rodičů. Zatímco sex s Marzií nám kamera dovolí vychutnat, jak dojde na Olivera, následuje odjezd kamery na pohled z okna. Takže nakonec asi nejpřijatelnější homosexuální romance pro heterosexuální diváky. Film má dobře navozenou atmosféru a hraje k němu výborný soundtrack, přesto mi těch 132 minut přišlo trochu moc. Mnozí film řadí mezi nejlepší snímky uplynulého roku, já jsem trochu rezervovanější.

Přemýšlel jsem, zda nemám jít radši na Matildu, ale ruské výpravné historické melodrama s Michalinou Olszańskou v hlavní roli se k nám možná časem dostane, tak jsem zvolil větší exotiku. Íránské drama Bez data, bez podpisu navíc natočil Vahid Jalilvand, jehož předchozí film Ve středu 9. května jsem viděl na Febiofestu před dvěma lety. Tentokrát rozehrál drama kolem soudního patologa, který jednoho večera cestou domů způsobil dopravní nehodu. Autem srazil motorku, na které jela chudá rodina (otec, matka, syn a dcera). Policii nepřivolal a rodinu poslal na vyšetření do nemocnice. Tělo osmiletého chlapce ale následujícího rána leželo na pitevně. Kolegyně došla k závěru, že šlo o otravu botulinem, takže se vyptávala rodičů, zda nejedli nějaké staré konzervy či jiné maso, které mohlo být zkažené. Žena chtěla něco říci, ale manžel ji umlčel. Doma žena obvinila manžela ze smrti jejich syna a on šel zmlátit chlapa, který mu prodal až podezřele levná kuřata. Skladovat pošlou drůbež v plechových sudech a pak ji prodávat, to je fakt na zabití. A dotyčný také po několika dnech v nemocnici umřel. Takže osmiletý kluk je mrtvý, jeho otec půjde do vězení za zabití, a náš hlavní hrdina v zájmu vlastního svědomí nařídí exhumaci, aby zjistil, zda chlapcovu smrt nezpůsobil on, protože fatální zranění krčního obratle mohla kolegyně přehlédnout. V době, kdy to už ničemu nepomůže, a chlapec by stejně během pár dní zemřel, mi to přišlo spíš jako něco mezi sebemrskačstvím a egoismem. Takže mi to na rozdíl od režisérova prvního filmu přišlo za hranicí uvěřitelnosti. Co znamená název filmu, jsem také nepochopil.

Přes noc trochu nasněžilo a venku fouká fakt hodně hnusný studený vítr. Takže když v sobotu v poledne usedám v kině, kam jsem přišel na dánsko-islandské drama Zimní bratři, připadá mi to docela stylové. Islandský režisér natočil své drama v Dánsku na místě, které přinejmenším v zimě působí téměř apokalypticky. I když vápencový důl asi nebude o moc veselejší ani v létě. Navíc to tam vypadalo málem jako ve středověku. Na povrchu sice hučí těžké stroje, ale dole jsou zaprášení chlapi s krumpáči a vápencové kameny odvážejí k pásovému dopravníku na kolečkách. A když vylezou nahoru, je tam dánská zimní slota. Když si k takovým záběrům přidáte cosi, co možná kdysi bylo hudbou, než se tomu v nějakém počítači stalo něco zlého, tak máte atmosféru zvládnutou na jedničku. Film ale bohužel obsahoval i něco jako příběh, ve kterém jeden z titulních bratrů figuroval coby místní výrobce samohonky natolik kvalitní, že po ní člověk může i umřít. Ostatní ho tedy ze svého kolektivu raději vyloučili, což u někoho, kdo po konzumaci vlastního produktu už pomalu ztrácí kontakt s realitou, může vést i k tragédii. Ale celkově nic, co by mohlo udržet divákovu pozornost na hodinu a půl.

O chvíli později jdu na americký životopisný film Profesor Marston a dvojí Wonder Woman, který už je pod svým původním názvem dostupný na počeštěných discích DVD a Blu-ray. Překvapivý životní příběh harvardského profesora psychologie Williama Moultona Marstona se odvíjel v době, kdy okolí těžko mohlo mít pochopení pro jeho osobní život. A pokud měl dvě děti se svojí manželkou Elizabeth a další dvě s jejich společnou milenkou Olive (která předtím byla jejich studentkou), neudrží si ani práci na univerzitě, natož poklidný sousedský život. Psycholog, který se proslavil vynálezem prvního prototypu detektoru lži, nakonec začíná novou kariéru jako autor komiksů, který vymyslel první opravdu úspěšnou (a dodnes v popularitě nepřekonanou) superhrdinku Wonder Woman. A jelikož jedno ze základních spisovatelských pravidel zní „piš o tom, co znáš“, naplnil její dobrodružství bondáží a dalšími lehce sado-masochistickými motivy. Takže musel čelit dalším problémům. Zemřel v roce 1947 na rakovinu. Jeho dvě ženy spolu zůstaly až do smrti Olive (1985), Elizabeth zemřela až jako stoletá. Ale to už bylo jen v závěrečných titulcích snímku scenáristky a režisérky Angely Robinsonové. Stejně jako archivní fotografie, které ukazovaly, že realita vypadá o dost všedněji než Hollywood, a ani jeden z protagonistů nebyl tak krásný jako trojice filmových herců. A z nich mi přišla nejlepší Rebecca Hallová v roli manželky Elizabeth.

Nejdříve jsem myslel, že půjdu na Život mrtvých, ale všechny tři pokusy o rezervaci skončily chybovou hláškou, takže jsem nemusel přejíždět do středu města kvůli 54 minut dlouhému filmu. Propojení rezervačního systému kina Ponrepo se systémem Febiofestu asi ještě nefungovalo. Takže místo Francie přišla na řadu Jižní Korea a sci-fi drama Skleněná zahrada. Fyzicky postižená mladá vědkyně (jedna noha jí přestala růst ve dvanácti letech, takže divně pajdá) provádí experimentální výzkum fotosyntézy u lidí. Její krásnější kolegyně jí to částečně obšlehne a navrhne využití v kosmetickém průmyslu. Šéf laboratoře je nadšený, protože budou peníze… Mladý spisovatel sci-fi veřejně obviní populárního autora z toho, že je jen plagiátor. Takže teď už si sám nejspíš neškrtne, ledaže by napsal něco, co bude opravdu bomba. A to se mu začne rodit pod rukama, když začne sledovat jistou divně pajdající mladou ženu. Scenáristka a režisérka experimentuje s hororovým příběhem o šíleném vědci a pokusech na lidech, do toho na více úrovních tematizuje originalitu a plagiáty, a vlastně jí k tomu stačí dva a půl herce a kus tajemně působícího lesa (ve kterém je titulní velký skleník). A podle mne se jí tento nikam nepospíchající mix žánrů povedl.

V neděli po obědě jsem usedl do téměř prázdného sálu na jedinou projekci francouzského dokumentu Mr. X o slavném režisérovi Leosi Caraxovi. Takže nejdříve trochu k němu. Jeho dva nejslavnější filmy Zlá krev a Milenci z Pont-Neuf jsem viděl, dávno, dávno tomu. Pak po letech epizoda Merde z triptychu Tokio! a Holy Motors, všechno v televizi. Teď jsem dostal všechny informace pohromadě od debutu Když chlapec potká dívku, přes oba nejslavnější filmy a snímek Pola X (o jehož existenci jsem ani nevěděl) až k těm dvěma posledním. Režisér sám se v dokumentu příliš neobjevuje, a když už, tak je v záběru jednou zezadu, podruhé mírně rozostřený na okraji plátna a podobně. Sem tam zazní nějaká jeho věta („Je to vaše pravé jméno nebo pseudonym?“ „Je to pravý pseudonym.“), režisérka zkrátka kolem jeho osoby zachovává tajemství. Z vystupujících osobností je v dokumentu nejvíce Caraxův dvorní herec Denis Lavant a nejvíce prostoru je logicky věnováno Milencům z Pont-Neuf, jejichž natáčení je obestřeno množstvím legend. Megalomansky drahá produkce natáčená přes tři roky se pak stala velkým propadákem a téměř pohřbila Caraxovu filmařskou kariéru. Slovy jednoho z protagonistů dokumentu „detektivní román o natáčení Milenců z Pont-Neuf kupodivu ještě nebyl sepsán“. Celkově velmi dobrý portrét režiséra, který toho s pěti a půl filmy na kontě hodně dokázal.

Uvažoval jsem sice o makedonské komedii o zdravotní prospěšnosti marihuany Tajná přísada, ale nakonec jsem skončil u sousedů, což byl v tomto případě úplně jiný vesmír. Bulharské drama 3/4 je pohledem do jedné rodiny. Otec, starší dcera a mladší syn. Dcera chvíli před přijímacími zkouškami na německou konzervatoř. Herci natolik přirození, že jsem předpokládal, že se jedná o skutečné sourozence. Ale kdepak, jen naprosto pečlivá práce s neherci. Film se zcela záměrně vyhýbá jakémukoliv ději, nebo aspoň dramatickým situacím. Pár příkladů: dívka má mít první klavírní vystoupení před publikem, takže dlouze sledujeme její přípravu, pak usedne za piano, soustředí se, a v momentu, kdy by přišel první tón, přijde místo toho střih a náhle sledujeme ohlasy onoho publika po jejím vystoupení. Jindy se mladší bratr nevrátil domů, tak jdou s otcem po ulicích a hledají ho, pak střih a jdou všichni tři spolu jakousi přírodou na výletě, opět beze slova vysvětlení, jak dopadla předešlá scéna. Tedy podobně jako výše uvedení Zimní bratři typický ambiciózní festivalový film, ale opět z něj nějak nejsem na větvi. Asi už jsem zpohodlněl a nějaký ten děj přece jenom vyžaduji.

Mohl jsem sice vidět francouzské drama Střídavá péče, které nakonec vyhrálo soutěžní sekci Febiofestu, ale animovaných filmů pro dospělé není nikdy dost, takže bylo předem rozhodnuto. Teherán tabu je natočený v koprodukci Rakouska a Německa, ale všechny postavy mluví persky. Mladá žena s němým synkem přišla do vězení na návštěvu za manželem, ale ten o rozvodu nechce ani slyšet. Soudce nepomůže, nepřinesla nejdůležitější dokument – písemný souhlas manžela. Ale je krásná, takže si ji nastěhuje do svého tajného bytu a udržuje ji v naději, že by jí ten rozvod umožnit mohl. Žena se zatím živí jako prostitutka. Další dívka se trochu napila na (zřejmě nelegální) diskotéce, nechala si dát pár prášků a za chvíli si to s jedním mladíkem rozdává na záchodcích. Druhý den za ním přijde, že mají problém. Za týden se má vdávat, a jestli nebude panna, tak je její nastávající nejspíš oba zabije. A nastupuje zařizování nelegální gynekologické operace, o jejíž možnosti jsem ani neměl potuchy. A to jsou jen dva z propletence menších příběhů z ulic města, kde vás může mravnostní policie zatknout za to, že jste držel za ruku dívku, která není vaše příbuzná, kde se trestá vlastnictví nelegálního satelitu, kde se popravuje na veřejnosti a kde žena potřebuje písemný souhlas manžela, i když chce nastoupit do zaměstnání. Samozřejmě netuším, jestli to tak v Teheránu vypadá, nebo jen scenárista a režisér Ali Soozandeh pochopil, s jakým filmem může mít na Západě úspěch, ale tohle ostatně není dokument, takže není proč to řešit.

Po jednodenní pauze jsem v úterý odpoledne zasedl do kinosálu na projekci irského dokumentu Hranice vesmíru. Jeho autorka Emer Reynoldsová se v něm zaměřila na program vesmírných sond Voyager. Ten byl plánován od konce 60. let, protože se blížila ojedinělá šance proletět kolem planet Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, které jsou takhle v řadě jednou za 175 let. Prezident Nixon projekt seškrtal pouze na průzkum Jupiteru a Saturnu, čímž podle všeho prokázal, že nic nepochopil. Dokument shrnuje konstrukci vesmírných sond včetně přípravy poselství jiným světům v podobě dvou zlatých desek i s obrazovým návodem na jejich přehrání. Pak už jsme v roce 1977, kdy nejdříve odstartoval Voyager 2 a o něco později Voyager 1, který ovšem letěl po rychlejší trajektorii, takže na všech významných milnících cesty obou sond byl první (i když dobová média z toho, že nejdříve startovala sonda s pořadovým číslem 2, měla řádně zamotanou hlavu). Pak už následovala série těch neuvěřitelných záběrů ze čtveřice planet a jejích měsíců s komentářem astrofyziků a závěrečného otočení kamery Voyageru 2 zpět a nafocení sluneční soustavy z míst, odkud nikdy žádné fotografie neexistovaly. 7. července 2014 Voyager 1 vstoupil do mezihvězdného prostoru, kde se stal prvním lidmi vyrobeným objektem. Voyager 2 ho bude následovat koncem roku 2019 nebo začátkem roku 2020. Obě sondy už jsou za hranicí, kdy by se daly ovládat, ale je velká pravděpodobnost, že obě celé lidstvo přežijí při své setrvačné pouti vesmírem. Dvě hodiny na cestě vesmírem utekly jako voda.

Na konec jsem si nechal izraelské drama (natočené v koprodukci se Švýcarskem, Německem a Francií) Foxtrot. Scenárista a režisér Samuel Maoz zaujal před osmi lety svým debutem Libanon natočeným celým uvnitř prostoru tanku, takže jsem byl zvědav na jeho druhý film. Ten je složen ze tří částí. V první sledujeme telavivskou rodinu, jak se vyrovnává se sdělením, že jejich syn padl při vojenské službě. Ve druhé sledujeme syna se třemi spolubojovníky střežící Bohem i lidmi zapomenuté stanoviště. Ve třetí sledujeme s půlročním odstupem, co tato událost udělala se životem rodičů. Přes tíživost tématu je ve filmu i dost humoru, nejvíce ve střední části, kdy absurditu vojenské mise ilustruje například záběr, jak znuděně sedící voják otevře závoru, po cestě projde osamělý velbloud, načež voják závoru zase spustí. Režisér dává vizuálně vzpomenout na svůj debut, takže často servíruje záběry z nezvyklých úhlů, třeba zabírá místnost od stropu pohledem přímo dolů, i když ne vždycky mi tyto záběry přišly k dobru věci. Třetí část filmu způsobila ve své domovině kontroverzi, kdy byl film označen jako protiizraelský. No nevím, mně se zdálo, že je spíše proti úřednické blbosti, a byrokraté jsou zřejmě všude na světě přesvědčeni, že sežrali všechnu moudrost světa a jejich dobře míněné skutky budou přijímány přesně tak, jak si to představovali. Ani tento film není dokonalý, ale je jedině dobře, že v dubnu půjde do našich kin.

Když se za touto desítkou filmů ohlédnu, nejdříve vidím, že aktivistky by ze mne měly radost, hned čtyři filmy z deseti režírovaly ženy. ;-) Nejlepší jsem si asi nechal na konec, protože tím byl Foxtrot, ale hned kousek za ním by byla trojice Profesor Marston a dvojí Wonder Woman, Hranice vesmíru a Skleněná zahrada. (Jeden režisér a tři režisérky. Já vím, aktivistkám se nezavděčím, mám špatné pořadí. J)