sobota 30. července 2022

MFF Karlovy Vary 2022

 Prolog

 


Tak zase po čtyřech letech ve Varech. Naposledy jsem byl na zdejším filmovém festivalu v roce 2018. O rok později jsem v termínu akce trávil dovolenou kondičním ozdravným pobytem v nejzapadlejším koutě Slovenska. V roce 2020 se nekonalo nic. V následujícím roce jsem měl dovolenou prvních jedenáct dnů v červenci, ale festival byl odložen na druhou půlku srpna, kdy jsem se v práci nedokázal zbavit ani jediné směny. Od 18. června jsem na nastudování programu neměl moc času, takže jsem mnohé potenciálně zajímavé filmy přehlédl. Vypsal jsem si 14 filmů, které bych chtěl vidět, a zbytek programu zkusil doplnit, aby to vyšlo. Poprvé jsem se měl potýkat s rezervacemi vstupenek přes festivalovou aplikaci. Chtěl jsem ve Varech strávit asi pět a půl dne, tak jsem si koupil Festival Pass na celý festival. V jeho ceně 1500 Kč byl i festivalový katalog a program, které by jinak vyšly na 200 Kč. Na každý den jsem si mohl rezervovat tři vstupenky, na zbylé projekce jsem se hodlal zkusit dostat bez nich. Den před začátkem se prodávaly lístky na první dva festivalové dny. Můj plán byl Zapomenutá země, Atlantida a Men v pátek a Klondike, Slepý muž, který neviděl Titanic a Krásné bytosti v sobotu. Do Varů jsem dorazil vlakem 30. června ve tři čtvrtě na jedenáct a zhruba v jedenáct už jsem měl koupenou akreditaci. První pokus, a hned odpověď, že Zapomenutá země už je vyprodaná. Takže jsem místo ní vzal lístek na film Něha, zbytek už dopadl dle plánů.

 

Pátek 1. července

 


Jediný den festivalu, kdy se vyplatilo nosit deštník, jsem dopoledne vyrazil do hotelu Pupp, kde se měla od 10:00 hrát Rodinka Bélierových. Návštěvníky bez lístků běžně pouští do sálu pět minut před začátkem projekce, ale tady ani nečekali a klidně nás pustili dovnitř už ve tři čtvrtě. A měli dobrý odhad, sál se ani zdaleka nezaplnil. Rodinka Bélierových (La famille Bélier, Francie / Belgie, 2014, 101 min., režie: Éric Lartigau, sekce Lidé odvedle) ve skutečnosti došla do českých kin už 3. března 2016, ale já se k ní dostal až tady. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Paula, která vyrůstá jako jediná slyšící v neslyšící rodině (dokud se nad tím nezamyslíte, tak nemáte ponětí, jak hlučná je to domácnost). Když se zamiluje do nového spolužáka, impulzivně se přihlásí do pěveckého sboru. Jeho učitel zjišťuje, že má Paula opravdu talent. Může ale Paula odjet na konzervatoř do Paříže, když je rodina závislá na její komunikaci se zbytkem světa? A může jim nějak vysvětlit, proč chce zpívat, když ji nikdo z rodiny neuslyší? Zcela neznámá mladá herečka Louane Emera zvládá nejen zpěv a znakovou řeč, ale bez problémů utáhne skoro celý film. A koho nechytne závěr za srdce, ten ho nejspíš ani nemá. Pozdě, ale přece. Začátek vyšel nad očekávání dobře. 90%

 

Odpoledne začínám ve 13:00 v Lázních III filmem Něha (Szelíd, Maďarsko, 2022, 92 min., režie: László Csuja a Anna Eszter Nemesová, sekce Horizonty). Hlavní hrdinkou je profesionální kulturistka Edina, která se připravuje na mistrovství světa. Přitom přichází o sponzora a ceny vší té chemie, kterou si cpe do těla, nejsou zrovna zanedbatelné. Kulturistika je totiž stále sportem, kde se doping neřeší, takže ho musí brát všichni. Edina si začne přivydělávat jako profesionální společnice, přičemž se do jednoho z klientů neprofesionálně zamiluje. Žije přitom se svým trenérem, který je také bývalý profesionální kulturista. A ví, že její tělo má té chemie dost, a jestli ji do sebe nepřestane cpát, nejspíš se zabije. Něco žádná herečka nezahraje, takže v hlavní roli je samozřejmě bývalá profesionální kulturistka. Eszter Csonka má obdivuhodnou muskulaturu, ale nic na ní nepůsobí žensky, ani její tvář. Namalovaná mi připadala jako nějaký filmový transvestita. Nevím, zda je to ztrátou 74% tělesného tuku, nebo vší tou chemií. Pokud se ale chcete přesvědčit, že i kulturistky mají srdce, jste na správné adrese. 60%

 

Kašlu na změnu plánů. Při předchozích dvou projekcích v sále zbývalo dost volných míst, takže to zkusím zamířit do kina Drahomíra. A vyšlo to, v 15:00 jsem v sále. Zapomenutá země (Vanskabte Land / Volaða Land, Dánsko / Island / Francie / Švédsko, 2022, 143 min., režie: Hlynur Pálmason, sekce Horizonty) je film o dánském misionáři Lucasovi, který se vydává postavit kostel v odlehlé části Islandu. Film je to natolik dvojjazyčný, že má hned v úvodních titulcích název v dánštině i v islandštině. Hlavní roli tedy představuje dánský herec Elliott Crosset Hove a jeho islandského průvodce Ragnara hraje Islanďan Ingvar Sigurdsson. Protože film je natočen na základě několika nalezených fotografií, odehrává se na konci 19. století a Lucas s sebou vláčí neskladnou fotografickou techniku. A islandský režisér v souladu s tím zvolil klasický fotografický formát obrazu 4:3 (dokonce s mírně zaoblenými rohy). Bohužel je jeho obrazová složka výrazně zajímavější než cokoli z děje. Takže film celkem zklamal má očekávání. Přes účast dvou výborných herců v hlavních rolích ke mně nedoputovaly skoro žádné emoce. 60%

 

V 19:30 jsem v divadle Husovka a netuším, co mám čekat od filmu Atlantida (Atlantide, Itálie / Francie / USA / Katar, 2021, 100 min., režie: Yuri Ancarani, sekce Imagina) ze sekce zaměřené na experimentálněji pojaté snímky. Film vypráví o italských mladících jezdících po Benátské laguně na rychlých motorových člunech. V centru řídkého děje je mladík Daniele z ostrova Sant'Erasmo, který udělá cokoliv, aby jeho člun byl nejrychlejší. Ani si nejsem jistý, jestli tu byli herci, nebo zdejší mládež před kamerou ochotně předváděla sama sebe. Každopádně film končil nekonečným záběrem jízdy benátskými kanály, který je po prvních pár minutách ještě o 90° otočen. Fakt jsem v jeho průběhu začal uvažovat, že vstanu a opustím sál. Takhle asi vypadá nekonečno. Jinak vlastně velmi dobrý film s hodně výraznou hudební složkou. 60%

 

Ve 22:00 začíná v Kongresovém sále hotelu Thermal projekce filmu Men (Men, Velká Británie, 2022, 100 min., režie: Alex Garland, sekce Půlnoční filmy). Hlavní hrdinka Harper přijíždí na anglický venkov, kde si na pár týdnů pronajala rozlehlé sídlo, aby se vzpamatovala z osobní tragédie. Její manžel se s ní totiž odmítl rozvést a radši se přímo před jejími zraky zabil. Poklidné putování idylickou krajinou nevydrží dlouho a Harper zjišťuje, že ji někdo (proná)sleduje. Znepokojivý folk horor byl fajn, Jessie Buckley v hlavní roli také. Originálním nápadem se zdálo, že všechny mužské obyvatele vesnice hrál občas zcela k nepoznání namaskovaný Rory Kinnear. Smysl to začalo dávat až v závěru, kdy se film zvrhl v body horor a já začínal chápat, k čemu to směřuje. Bohužel jsem se moc nespletl. A právě závěr mě velmi zklamal. Tak nějak jsem pokrčil rameny – a to je jako všechno? To všechno předtím jen kvůli tomuhle? Alex Garland v roce 2014 natočil komorní sci-fi Ex Machina, a od té doby se snaží být originální, ale výsledky tak nějak zaostávají za očekáváním. 60%

 

Od půlnoci jsem ještě mohl stihnout projekci filipínského filmu Leonor nikdy nezemře, ale rozhodl jsem se to nepřehánět a jít spát.

 

Sobota 2. července

 


V 7:00 jsem si myslel, že jsem si rezervoval na neděli vstupenky na filmy Odraz, Erupce lásky a Kousek nebe. Až ve frontě před last minute pokladnou jsem zjistil, že jsem fungování festivalové aplikace nepochopil a žádnou rezervaci nemám. No, teď už s tím nic nenadělám, uvidím, co zbyde po filmu…

 

Ve tři čtvrtě na devět jsem si u last minute pokladny bez problémů vyzvedl lístek a šel do Malého sálu hotelu Thermal na projekci filmu Poslední valčík (The Last Waltz, USA, 1978, 117 min., režie: Martin Scorsese, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na film, který už jsem viděl v televizi? Protože ho natočil jeden z mých nejoblíbenějších režisérů a patří k základním kamenům svého žánru. Což je v tomto případě filmový záznam koncertu. Kapela s možná nejjednodušším možným jménem The Band se po šestnácti letech rozhodla, že je čas skončit a v sanfranciském Winterlandu uspořádala poslední speciální koncert s plejádou hostů. Těmi byli například Bob Dylan, Eric Clapton, Neil Diamond, Joni Mitchell, Neil Young, Muddy Waters, Van Morrison, Ringo Starr, Ron Wood… Záběry z koncertu sice režisér přerušuje rozhovory s muzikanty, ale na zážitku to moc neubírá. Parádní večírek na rozloučenou zaznamenaný na věčné časy. Umění odejít na vrcholu zvládá málokdo (kapely, které už jedou několikáté „poslední turné“, by zabraly celý odstavec). Zatímco jsou v závěru titulky ohledně restaurování zvuku, i obraz dává na frak leckterým záznamům z posledních let. 90%

 

Po projekci se ukázalo, že mám naštěstí celkem menšinový vkus, takže jsem měl na neděli lístky na filmy Opening Night, Odraz a Kousek nebe.

 

Ve 13:00 jsem opět v Lázních III na filmu Klondike (Klondajk, Ukrajina / Turecko, 2022, 100 min., režie: Maryna Er Gorbačová, sekce Horizonty). Manželé Irka a Tolik žijí na východě Ukrajiny (konkrétně v Donbasu), když do jejich životů v červenci 2014 zasáhne válka. Nejdříve jim zbloudilá střela místních ostrostřelců zasáhne stěnu domu, ale situace se už dále bude jen zhoršovat. Třeba když jim kus od domu spadnou trosky sestřeleného malajského letadla. Irka je od začátku v pokročilém stadiu těhotenství. Pokud to režisérka zamýšlela jako film o ženské odpovědnosti za dítě narozené do války, tak to na mě moc nefungovalo. Dotyčná v té době už stejně jinou možnost než porodit nemá. Silnější je to jako obrázek běžných lidí, kteří zcela přicházejí o právo rozhodovat o čemkoli, co se jich týká. Oceňuji i výbornou práci s prostorem, kde se v mnoha scénách odvíjí důležitý děj v popředí i vzadu za hlavními postavami. 80%

 

V plánu jsem měl od 15:00 Felliniho film Silnice promítaný jako nejoblíbenější film letos zemřelé Evy Zaoralové k její poctě, ale zájem byl větší než kapacita Malého sálu. O půl čtvrté jsem si šel stoupnout do fronty před last minute pokladnou, ale moc vstupenek na filmy od 16:00 také nezbylo, tedy opět smůla. Poslední možností byl film Spojené státy americké od 16:30, ale z jeho anotace jsem nabyl dojmu, že ho ocení pouze lidé, kteří toho o titulní zemi dost ví (nejlépe místní). Takže pauza.

 

V 19:00 jsem zpátky v Lázních III na projekci filmu Slepý muž, který neviděl Titanic (Sokea mies joka ei halunnut nähdä Titanicia, Finsko, 2021, 82 min., režie: Teemu Nikki, sekce Lidé odvedle). Film začíná titulky v Braillově písmě, které čte hlasový komentář. Děj opíšu: „Jaakko je slepý a postižený, upoutaný na invalidní vozík. Miluje Sirpu. Žijí daleko od sebe, nikdy se osobně nesetkali, ale každý den se spojují po telefonu. Když Sirpu zdrtí šokující zpráva, Jaakko se rozhodne, že za ní, nehledě na svůj stav, okamžitě pojede. Musí se však spolehnout na pomoc pěti cizích lidí na pěti místech: z domova do taxíku, z taxíku na nádraží, z nádraží do vlaku, z vlaku do taxíku a nakonec z taxíku až k ní.“ Režisér se originálně a funkčně rozhodl zprostředkovat divákům svět nevidomých, takže jediný, koho v celém filmu vidíme, je herec Petri Poikolainen. Všechno kolem něho je rozostřené a stává se světem z tmavších a světlejších skvrn. Scénář, který se z toho snaží udělat kriminální thriller sice není z nejlepších, ale jinak je to originální zážitek, který se povedl. 80%

 

Ve 21:00 v kině Čas uvádí koproducent Pavel Strnad film Krásné bytosti (Berdreymi, Island / Dánsko / Švédsko / Nizozemsko / ČR, 2022, 123 min., režie: Guðmundur Arnar Guðmundsson, sekce Horizonty). Úvodu je přítomen ještě český tvůrce zodpovědný za vizuální efekty, ale ten se rozhodl nic neříci. Žádná krásná islandská příroda nás tu nečeká. Film se celý odehrává v nějakých horších částech Reykjavíku. Drama o šikaně nám představuje čtveřici kluků z rozvrácených rodin, kteří mají problémy sami se sebou, mezi sebou i s vlastními rodiči (pokud jsou zrovna na scéně). A pokud školního otloukánka Balliho nečekaně vezmou pod ochranná křídla, znamená to postarat se i o jeho problémy. A podobné plány často nevyjdou ani dospělým, natož dětem… Film kromě syrové reality obsahuje i záblesky magické esoteriky (ano, to jsou ty vizuální efekty), což se kupodivu netluče, takže klobouk dolů. 80%

 

O půlnoci jsem zpátky v kině Čas na filmu Zalava (Zalava, Írán, 2021, 93 min., režie: Arsalan Amiri, sekce Půlnoční filmy). Z Íránu znám jen jejich festivalová dramata, takže zástupce zdejšího žánrového filmu jsem si nenechal ujít. V titulní kurdské vesničce řádí démon, což se pozná podle toho, že se postiženému spustí krev z nosu. Je třeba postiženého střelit do nohy, jenže místní velitel policie nechal místním zabavit všechny zbraně. Na scénu nastupuje šaman, který ho přemůže a zavře do zavařovací sklenice (že je ve sklenici démon se dokáže tím, že se sklenice vyhodí do vzduchu a po dopadu na zem se nerozbije). Jenže šéf policie šamana prohlásí za šarlatána a nechá ho zavřít. Celé se to dá číst i čistě realisticky jako souboj racionality s pověrčivostí. Asi není vhodné od toho čekat opravdu horor, protože na pohled prázdná zavařovačka asi vyděsí málokoho, ale kromě zábavy film přináší i celou řadu vážných otázek. Celkový dojem spíše pozitivní. 60%

 

Neděle 3. července

 


Už vím, jak aplikace funguje, takže v 7:00 rezervuji na pondělí lístky na filmy Čaroděj ze země Oz, Lynch/Oz a Zběsilost v srdci. Trvalo to sice dlouhé čtyři minuty, ale nakonec jsem měl u všech potvrzené, že rezervace byla úspěšná.

 

Od 9:30 je v Karlovarském městském divadle projekce filmu Opening Night (Opening Night, USA, 1977, 144 min., režie: John Cassavetes, sekce Návraty k pramenům). Film uvedl umělecký ředitel festivalu Karel Och, který přiznal, že krále amerického nezávislého filmu objevil až pozdě, ale teď se snaží každý rok na festival dostat aspoň jeden Cassavetesův film. Takže mohu navázat přiznáním, že pro mne tohle bylo první setkání s Cassavetesovou tvorbou. Film vypráví o divadelní herečce, která zápasí se svou rolí, kvůli jejímuž úspěšnému zvládnutí by musela připustit, že už stárne. V hlavní roli exceluje režisérova manželka Gena Rowlandsová, která ostatně za svůj výkon v tomto filmu byla nominována na Oscara. Režisér zjevně věděl, čeho je jeho žena schopná, a dokázal to z ní dostat. Finále, kdy konečně dojde k premiéře nastudované hry, a hlavní hvězda na ni dorazí pozdě a navíc opilá na plech, je skoro thrillerově napínavé. Jeden z nejlepších filmů o herectví (byť v tomto případě divadelním) ukázal, že jeho pověst nepřeháněla. 100%

 

Od 13:00 se hrály čtyři potencionálně zajímavé filmy najednou (asi bych preferoval Osm hor, které se hrály ve Velkém sále). Tak jsem šel do fronty před last minute pokladnou… a nezbylo na mě nic. No, plán B už zbýval jen jediný, takže jsem vyrazil do divadla Husovka, kde od 13:30 začínala projekce filmu Radikální posuny (El gran movimiento, Bolívie / Francie / Katar / Švýcarsko, 2021, 85 min., režie: Kiro Russo, sekce Imagina). Film se odehrává ve městě La Paz, kde sídlí bolivijská vláda a které je nejvýše položeným velkoměstem na světě. Město je zde podáno jako dusivá urbánní džungle, kde sledujeme pár hlavních hrdinů. To jsou propuštění horníci, kteří do města přijeli protestovat před sídlo vlády, a teď tu zkoušejí najít nějakou práci. A po náhorní plošině kolem města chodí osamělý šaman a vymítač. Lidé před kamerou zřejmě vůbec nepoužívají mimiku, takže se bráním označit je za herce. Záběry často začínají tak, že jsem chvíli tápal, na co to vlastně koukám. A ke konci přišel nějaký magický realismus, či co, a výsledkem byly jakési záběry mezi nebem a zemí. Nepochopil jsem nic – plán B nevyšel. 40%

 

V 16:30 v Lázních III začíná projekce filmu Odraz (Vidblysk, Ukrajina, 2021, 126 min., režie: Valentyn Vasjanovyč, sekce Horizonty). I druhý ukrajinský film začíná v roce 2014 a jeho hlavní hrdina chirurg Serhij odjíždí z města pomáhat vojenským lékařům na východě země. Tady padne do ruského zajetí, jehož peklo tvoří zhruba první polovinu filmu. V té druhé se Serhij snaží vrátit k normálnímu životu po prožitých hrůzách. Film je vyprávěn pomocí dlouhých, centrálně komponovaných, převážně statických záběrů, což opravdu vyžaduje diváckou trpělivost. Přestože i mně tu připadalo pár záběrů zbytečných, emocionálně to všechno funguje, jak má. 80%

 

Na film Erupce lásky se mi v 19:00 v hotelu Pupp nepodařilo dostat a žádný plán B nebyl. Pauza.

 


Ve 21:30 jsem byl v kině Drahomíra na projekci filmu Kousek nebe (Drii Winter, Švýcarsko / Německo, 2022, 136 min., režie: Michael Koch, sekce Horizonty). Dlouhé, centrálně koncipované, převážně statické záběry, ze kterých je složeno tohle drama, dávají divákovi cítit, jak je film dlouhý (i já bych ho bral kratší). Ano, po předchozí projekci jsem si poněkud naběhl, dva takovéto filmy v řadě rozhodně nejsou normální. Film o svobodné matce Anně, která žije v malé alpské vesnici, začíná její láskou k Marcovi, který sem přijel jako pomocný dělník. Jenže idyla pod alpskými velikány nevydrží dlouho. Ukazuje se, že Marco má nádor na mozku, který mění jeho chování. Annina láska je tak vystavena těžké zkoušce. Aby to nebyla až taková depka, je tu patnáctičlenný uniformovaný antický chór, který mě poprvé nachytal nepřipraveného, ale rozhodně doporučuji věnovat pozornost tomu, co zpívá. Je to pro děj důležité. Pokud byli opravdu všichni neherci v tomto filmu poprvé před kamerou, tak rozhodně smekám. Kdybych si to nepřečetl, tak by mě to ani nenapadlo. 80%

 

Pondělí 4. července

 


V úterý jsem mohl stihnout sedm projekcí, takže jsem hned v 7:00 vyslal do rezervačního systému požadavky na filmy All inclusive, Rubikon a Kouření způsobuje kašel. Jak začaly zoufale pomalu chodit zprávy o neúspěšných rezervacích, přidal jsem Fucking Bornholm a pak další tři filmy. Skončil jsem s úspěšnými rezervacemi na dva filmy ze sekce První podání, Ticho 6–9 a Saloum. Což bylo samozřejmě úplně špatně. Už po prvních třech (a nejpozději po čtvrté) neúspěšné rezervaci jsem měl být na cestě do koupelny a pak rovnou do fronty před do osmi hodin zavřenými pokladnami. Takhle jsem měl tři lístky na projekce, na které bych se s nejvyšší pravděpodobností dostal i bez nich, a první z nich začínala v 18:00. Každopádně jsem měl mít připravené náhradníky v čase těch neúspěšných rezervací, a ne jenom sedm titulů na časové ose. Snad se z toho poučím.

 

V pondělí dopoledne jsem chtěl jít na Trojúhelník smutku. Stejně jako skoro všichni, co byli na festivalu kvůli filmům. Letošního vítěze z Cannes chtěli vidět nejspíš úplně všichni a projekce měl jen dvě, tak jsem po zkušenostech z předchozího dne přešel rovnou na hledání plánu B a C. A vyrazil jsem na 10:00 do hotelu Pupp, abych se podíval na film Druhořadí (The Ordinaries, Německo, 2022, 120 min., režie: Sophie Linnenbaumová, sekce Hlavní soutěž), který přišla uvést početná tvůrčí delegace včetně režisérky. Zaujal mě anotací, takže ji tu ocituji: „Paula je zatím jen obyčejná vedlejší postava, brzy ji ale čekají závěrečné zkoušky ve škole pro hlavní postavy. Z ničeho nic jí však začne zlobit generátor emotivní hudby, a to je problém. Žádná hvězda se bez doprovodu burácivých smyčců a tklivého klavíru neobejde. Nikdo netuší, v čem by mohl být problém, a tak je dívka nucena začít pátrat sama. Vydává se nejen do minulosti své rodiny, ale i do světa na okraji, do světa vystřižených postav a pokoutních kšeftařů s ruchy…“ Režisérka už na stejné téma natočila krátký film Mimo záběr. Škoda, že jsem ho neviděl. Takže budu hodnotit desetkrát delší útvar, který ukazuje, že z tohoto nápadu mohl být výborný krátký film, průměrný celovečerák či špatný seriál. Filmového fanouška tohle dílo samozřejmě od začátku zaujme, jenže netrvá dlouho, než se okouzlení vytratí. A dvě hodiny vydrží málokomu. Na diskuzi s tvůrci jsem nezůstal. 60%

 

Ve 13:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází režisér Alexandre O. Philippe uvést filmovou klasiku Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, USA, 1939, 102 min., režie: Victor Fleming, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na klasický pohádkový muzikál, který si mohu kdykoliv pustit doma (zvlášť když tím zároveň přicházím o jedinou projekci němého filmu Pražský kat se živým hudebním doprovodem)? Protože to byl začátek filmového bloku, který mi dával smysl buď celý nebo vůbec. A jako fanoušek Davida Lynche jsem zvolil první variantu. Ve skutečnosti tedy tento blok filmů sestával ze čtyř kousků, přičemž tím druhým byla sci-fi komedie Návrat do budoucnosti. Ale tu jsem se rozhodl vynechat. Čaroděj ze země Oz je klasika s obrovským vlivem na nespočet dalších filmů, ostatně v severní Americe žádný jiný film nevidělo tolik lidí. Režisér Alexandre O. Philippe pochází ze Švýcarska, a tak se s tímto fenoménem seznámil až jako dospělý. Vida, takže máme něco společného. A z toho pramení také moje hodnocení: uznávám ho rozumem, ale mojí srdcovkou asi nikdy nebude. 90%

 

Od 16:00 jsem odmítl jít na Návrat do budoucnosti, protože jsem se chystal na restaurovaný Žert. A kupodivu jsem se najednou zarazil, jestli těch archivních filmů není za jeden den až moc, přece tu nebudu až do konce festivalu. Vytahuji program a mířím ke Karlovarskému městskému divadlu, kde jsem si půl hodiny na slunci vystál frontu na film Ještě jedno jaro (Još jedno proleće, Srbsko / Katar, 2022, 90 min., režie: Mladen Kovačević, sekce Soutěž Proxima). Umělecký ředitel Karel Och film uvedl jako snímek, který jim pomohl definovat novou soutěž jako prostor představující pozoruhodná díla začínajících filmařů i renomovaných tvůrců hledajících nové definice své tvorby. Režisér filmu zase přiblížil vznik filmu. Na začátku roku 2020 měl začít točit hraný film, ale kvůli lockdownu to nešlo. Když se s producentem bavil, co by za těchto podmínek natočit šlo, rychle je napadl dokument z archivních materiálů. Dokument označovaný ne až tak přehnaně za medicínský thriller se vrací k epidemii pravých neštovic, která proběhla v Jugoslávii na jaře 1972. Všechno jsou pouze archivní záznamy, které doplňuje mluvený komentář jednoho z lékařů odpovědných za vítězství nad tímto virem (dotyčný lékař byl podle režiséra v sále s námi, jen nechtěl vystoupit před filmem). Chápu, že po dvou letech s kovidem je na to zvědav jen málokdo, ale za vidění to rozhodně stálo. 80%

 

V 19:00 už jsem zpátky v Kongresovém sále hotelu Thermal, kde režisér Alexandre O. Philippe po dvou cizích konečně uvádí vlastní film Lynch/Oz (Lynch/Oz, USA, 2022, 108 min., režie: Alexandre O. Philippe, sekce Návraty k pramenům). Pokud je třeba rozklíčovat název, tak je to dokument o tom, jaký vliv měl film Čaroděj ze země Oz na filmy režiséra Davida Lynche. I tento film vznikal za kovidového lockdownu. Takže opět žádné mluvící hlavy. Šestice lidí pouze namluvila své audiokomentáře a k tomu režisér se střihačem dodali vizuál plný scén z citovaných filmů. Mezi spolupracujícími jsou tedy hlasy filmařů Johna Waterse, Davida Loweryho a dalších, či filmové kritičky Amy Nicholsonové. Z následné diskuse s autorem vybírám jen pár drobností. David Lynch o tomto filmu věděl, ale podílet se na něm odmítl (což režiséra nepřekvapilo, protože ví, že David Lynch nic ze svého díla zásadně nevysvětluje). Komentáře vznikaly na základě několikahodinových telefonních rozhovorů, ze kterých hodil režisér na papír základní kostru, kterou si pak s dotyčným posílali tam a zpátky tak dlouho, dokud nebyly obě strany s výsledným tvarem spokojené. Pak to už jen dotyčný došel namluvit do nejbližšího studia. Hodnocení velmi subjektivní od fanouška Davida Lynche (nemám ponětí, proč by na to také chtěl koukat někdo jiný). 80%

 

Ve 22:00 opět v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází naposledy Alexandre O. Philippe uvést film Zběsilost v srdci (Wild at Heart, USA, 1990, 125 min., režie: David Lynch, sekce Návraty k pramenům). Tenhle film jsem už viděl několikrát, takže jsem byl zvědav, co s tím při sledování udělají nové informace z předchozího dokumentu plus čerstvá dávka Čaroděje ze země Oz. Popravdě řečeno, žádné změny jsem nezaznamenal. Výběr filmu samozřejmě nebyl náhodný, v žádném jiném Lynchově filmu není tak otevřeně citován. Minimálně pro obě hlavní postavy je samozřejmé, že ho znají a několikrát na něj narážejí v dialozích. Ale jinak je to prostě klasická vyšinutá Lynchova kriminální jízda s perfektní dvojicí Nicolas Cage a Laura Dernová v čele. A navíc tu jsou ještě Willem Dafoe, Diane Laddová a Harry Dean Stanton. K tomu parádní kamera a výborná hudba (Angelo Badalamenti i výběr písní). 100%

 

Úterý 5. července

 


Dlouho jsem si myslel, že pojedu domů ve středu v 17:30 autobusem do Prahy. Takže stihnu ještě tři filmy. Ale potřeboval bych, aby autobus do Prahy dorazil včas. Pak honem na metro (lístek na něj jsem si koupil už cestou do Varů) a s trochou štěstí bych chytil poslední vlak domů. Ale tahle středa bude spíš jako neděle. Někdy v pondělí jsem vyměkl a usoudil, že i kdyby to vyšlo, tak mi to za ty nervy nestojí, takže z Varů pojedu v 15:15 vlakem. Takže žádný ukrajinský válečný Pohled motýla od 15:00, ale i tak bylo možností dost. Nakonec jsem v 7:00 úspěšně zarezervoval vstupenky na filmy Mutzenbacherová a Povodeň (rusko-francouzské drama z roku 1993 s Isabelle Huppertovou v hlavní roli a ani jedním hodnocením na ČSFD bylo přesně něco na moji zvědavost).

 

Za pokus nic nedám, tak jsem si ráno zkusil stoupnout před last minute pokladnu. A přinesli tam jeden jediný lístek na film All inclusive, který se hraje od 9:00 v Kinosále B hotelu Thermal (70 míst, takže spíš větší obývák než kino). A ta ženská přede mnou ho odmítla, protože film už viděla. Takže zase jednou pro změnu klika. Sice nechápu nahrazení anglického názvu jiným názvem v angličtině, ale budiž, je to All inclusive (Aftersun, Velká Británie / USA, 2022, 98 min., režie: Charlotte Wellsová, sekce Horizonty). Film se odehrává kdysi v 90. letech v letovisku na turecké riviéře. Hlavními hrdiny jsou mladě vypadající otec Calum se svojí jedenáctiletou dcerou Sophií. Už jen časovým zařazením to vypadá na filmově zpracované vzpomínky režisérky. A moc se toho tam nestane, tohle je spíš film o pocitech než o ději. V tom se jim i díky dvojici představitelů hlavních rolí velmi daří. Osobně jsem sice nepochopil, proč ve filmu jsou ty dvě scény, ve kterých je Sophie dospělá, ale jinak velmi dobré. 80%

 

Štěstí jsem si vybral po ránu, pak už se nepovedlo nic. Natož divácký hit Fucking Bornholm. O hodinovém čekání v kině Drahomíra před filmem Rubikon ani nemluvě. Sem dokonce zřejmě dorazili všichni, takže do sálu bez vstupenky nepustili nikoho. Takhle dlouhou pauzu bez filmu jsem ve Varech nikdy neměl, to jsou ty následky včerejšího rána…

 


V 18:00 v Malém sále hotelu Thermal použiji vstupenku, na které stojí První podání IV. Tato sekce představuje desítku filmů začínajících tvůrců a tohle je poslední ze čtyř bloků. Má jen dvě položky, přičemž tou první je film Kdybys jen věděl (Hvis du vidste, Dánsko, 2021, 43 min., režie: Nicolai G. H. Johansen, sekce První podání). Hlavní hrdinka Leonora navzdory měsícům terapie nemůže vyhnat z hlavy svého bývalého přítele. Když se naskytne šance, okamžitě po ní skočí. A je překvapená, že se jí její bývalý přítel bojí (asi by bylo přesnější napsat, že je vyděšený, když se s ní ocitl sám v jedné místnosti). Je to určitě zajímavý pokus, natočit příběh z pohledu psychicky narušené postavy, a zatajit divákům, co se předtím stalo. Režisér v následné diskusi uvedl, že on i herci to věděli, ale divákům tuto informaci schválně neposkytl, aby hlavní postavu nezačali soudit. Druhým kouskem je Chléb náš vezdejší (Chlieb náš každodenný, Slovensko, 2021, 26 min., režie: Alica Bednáriková, sekce První podání). Vnučka Zoja přijede do rodinného domku na jihu Slovenska (jediná vesnice v okolí, která nemá kromě slovenského i maďarský název) a trochu se všichni opijí. Film je krátký, vtipný a hravý už od úvodní ve zkratce odvyprávěné historie rodiny. Chvíli jsem si myslel, že to režisérka natočila dokument o vlastní rodině, ale ne, všechno to jsou herci. Třígenerační tragikomedie se mi možná nakonec zdála o trochu lepší než dánské drama. Na diskusi s režisérkou nezůstávám, za chvíli mi o dvě schodiště dolů a jedno nahoru vedle začíná další film. 80%

 

Asi by to chtělo aspoň jednou za festival navštívit Velký sál hotelu Thermal. Mně se to povedlo ve 20:00, kdy tu začínal film Ticho 6–9 (Isihia 6–9, Řecko, 2022, 81 min., režie: Christos Passalis, sekce Hlavní soutěž). Světová premiéra filmu se odehrála za účasti delegace tvůrců, mezi kterými nechyběl ani debutující režisér a zároveň představitel hlavní role, či jeho herecká partnerka Angeliki Papoulia, která prý v posledních deseti ročnících patří k pravidelným hostům festivalu. Jejich hrdinové Aris a Anna se potkávají v podivném městě, ze kterého mizejí lidé. Nikdo neví kam, ale hlasy zmizelých zachytávají antény nad městem. Melancholická love story z podivného dystopického světa má vlastně jen dvě postavy, zbytek je pozadí. Režisér před filmem prohlásil, že stvořil svět, ve kterém by chtěl žít. To mi vrtá v hlavě víc, než cokoli ze samotného filmu. Hodnocení je oříšek. Věděl jsem, že to bude divné, a skončilo to dřív, než jsem se začal nudit. 60%

 

Kouření způsobuje kašel jsem po odpoledních zkušenostech ani nezkoušel, došel jsem se do hotelu osprchovat a vrátil se až na půlnoční projekci v kině Čas, tedy film Saloum (Saloum, Senegal / Francie, 2021, 84 min., režie: Jean-Luc Herbulot, sekce Půlnoční filmy). Saloum je skutečná oblast ve středním Senegalu podél stejnojmenné řeky. Film začal tím, že trojice žoldnéřů polapila drogového bosse včetně jeho zlata a spousty drog. Jenže jejich letadlo má poruchu a musejí nouzově přistát v Saloumu. Tady jsem si pochvaloval, jak je to dynamické a svižné, a čekal co bude dál. Když se schovají v celkem pustém turistickém středisku, setkají se s neslyšící dívkou a hned začnou skoro všichni v pohodě znakovat, začal jsem se ošívat. Akční krimithriller na westernovém půdorysu se na své cestě ke směšně digitálnímu hororovému finále mění, ale nikoli k lepšímu. Nakonec bych to ohodnotil jen jako tajemný závan exotiky, místo kterého jsem se vlastně mohl klidně vyspat a o moc bych nepřišel. 40%

 

Středa 6. července

 


V 9:00 v kině Drahomíra mě čeká dokument Mutzenbacherová (Mutzenbacher, Rakousko, 2022, 100 min., režie: Ruth Beckermannová, sekce Horizonty). Pro méně sečtělé uvádím, že kniha Josefina Mutzenbacherová je jedním ze základních pilířů porno literatury. Poprvé vyšla anonymně roku 1906 ve Vídni. Odborníci soudí, že jejím autorem je Felix Salten, který se proslavil v úplně jiném žánru jako autor příběhu kolouška Bambiho. Režisérka vypsala casting na mužské role ve filmovém zpracování románu pro muže od 16 do 99 let. Posadila je na pohovku, co vypadá, že sloužila někde v nevěstinci, nechala je číst úryvky z díla a pak ho s nimi rozebírala. Sama přitom zůstala neviditelná za kamerou, jen slyšíme její dotazy či pokyny. Zájemců bylo evidentně dost, takže autorka jistě vybrala jen ty zajímavější kousky. Občas to dokonce působí vtipně i vulgárně zároveň. Jenže mi přišlo, že se koncept vyčerpal a film dál nemá čím překvapit asi o půlhodinu dříve než autorce. 60%

 

Včera před šestou večer mi známý říkal, že úvod před Pražským katem zabral asi tři čtvrtě hodiny. Povodeň má jedinou projekci v Karlovarském městském divadle od 13:00, trvá 99 minut a je uváděna jako pocta Jérômu Paillardovi, který je také hostem festivalu. Pěšky to od divadla včetně vyzvednutí kufru z úschovny u Thermalu vidím na nádraží tak na půl hodiny. To nemůže vyjít. Takže plán B, a zase mířím k last minute pokladně. Na Zkoušku umění od 12:00 neměli nic, zbývalo pouze Kde alibi nestačí. Tak jsem to vzal a nechal jim tam lístek na Povodeň.

 

V pravé poledne tedy zasedám v Malém sále hotelu Thermal, kde filmová teoretička Šárka Gmiterková jako největší světová odbornice na Oldřicha Nového pokřtí svoji asi čtyřsetstránkovou knihu s názvem ON (vybírat si můžete ze čtyř různých obálek), kvůli čemuž se tu hraje film Kde alibi nestačí (Kde alibi nestačí, ČSSR, 1961, 91 min., režie: Vladimír Čech, sekce Návraty k pramenům). Od začátku jsem si lámal hlavu, proč tu k poctě Oldřichu Novému je zrovna prostřední díl detektivní trilogie, ve které si zahrál pouze výraznou vedlejší postavu. Ano, úplně jsem zapomněl, že se film natáčel i odehrával v Karlových Varech. Jinak nevím, proč tu psát o domácí klasice mezi filmy pro pamětníky. Dvojice detektivů Karel Höger a Josef Bek jsou na stopě neznámého vraha, což je dovede do mezinárodního hotelu v Karlových Varech, který řídí Oldřich Nový. Natočené s lehkostí, nechybí humor. 70%


 

Šary Vary

 

Oficiální festivalové ozvěny sice probíhají online na platformě KVIFF.TV, ale týdenní přehlídka Šary Vary v Praze a Brně zůstala zachována. Dovolenou za sebou jsem plně zaměstnán objevil skulinu až v poslední den akce, kdy se odpoledne v pražském Světozoru hrály filmy Trojúhelník smutku a Osm hor. První jmenovaný byl vyprodaný, už když jsem se k tomu v úterý večer dostal, takže jsem měl i vybráno. V neděli 17. července v 15:15 tedy zasedám Malém sále kina Světozor na projekci filmu Osm hor (Le otto montagne, Itálie / Belgie / Francie, 2022, 147 min., režie: Felix van Groeningen a Charlotte Vandermeerschová, sekce Horizonty). Městský chlapec Pietro přijíždí s matkou na léto z Turína do alpské vesničky, ve které zbylo 14 obyvatel, včetně stejně starého chlapce Bruna, jediného zdejšího dítěte. A tenhle film vypráví příběh jejich celoživotního přátelství. Proto je postupně hrají tři dvojice herců a film se kromě Alp a Turína dostane i do Nepálu. Docela bych rád věděl, jak se k této látce vlastně dostala dvojice belgických režisérů. Trochu mě překvapil formát obrazu 4:3, ale působivé to je i v něm. Je to pěkné, přehledné, dobře odvyprávěné i zahrané. 80%

 

Epilog

 

Celkově jsem na 56. ročníku karlovarského filmového festivalu viděl 26 filmů. Prvních 25 přímo ve Varech mě stálo 1500 Kč, takže se to dá snadno vydělit z hlavy a vyjde 60 Kč za film. Poslední pražský bonus už mě se 169 Kč vstupného vrací do reality. Celkově se to letos tak nějak samo rovnalo do dvojic: dva filmy z Islandu (Zapomenutá země, Krásné bytosti), dvě ukrajinská dramata ze začátku války s Ruskem (Klondike, Odraz), dva filmy z alpské vesnice (Kousek nebe, Osm hor), dva letošní dokumenty bez jediného nového záběru (Ještě jedno jaro, Lynch/Oz), dva řekněme horory z exotických zemí (Zalava, Saloum), dva filmy s postiženými hrdiny (Rodinka Bélierových, Slepý muž, který neviděl Titanic), dva soutěžní filmy z podivných fantazijních světů (Druhořadí, Ticho 6–9). Ze čtrnáctky filmů, které jsem si vypsal před festivalem, jsem jich viděl deset. Do úspěšného splnění plánu chybí Trojúhelník smutku, Silnice, Žert a RoboCop.

 

Nejlepší filmy:

1.      Opening Night (1977)

2.      Zběsilost v srdci (1990)

3.      Rodinka Bélierových (2014)

4.      Poslední valčík (1978)

5.      Čaroděj ze země Oz (1939)

 

Schválně jsem k nim připsal stáří, protože i ten jeden relativně nový film už je osm let starý. Buď už se skvělé filmy netočí, nebo si blbě vybírám. Od návratu domů hrál jičínský biograf dva filmy z karlovarského programu (Erupce lásky, Díra), když jsem byl v práci. Tak jsem zašel aspoň na film Hodně štěstí, pane Veliký, o kterém jsem ve Varech vůbec neuvažoval. Bude lepší? Nebyl (70%). A do pražského multiplexu jsem zajel na film Všechno, všude, najednou (60%). Takže pořád čekám, jestli mě ještě někdy něco nového nadchne.



neděle 26. června 2022

Koncerty po dvouleté pauze aneb Za vším hledej ženy

Po dvou letech koncertního půstu bych jel málem na cokoliv, ale shodou okolností jedním z prvních větších koncertů zahraničních kapel bylo turné Double the Metal, které spojilo čistě ženské bandy Nervosa a Burning Witches. Ani tohle turné nemělo jednoduchou genezi. Původně se ostatně jmenovalo Double the Thrash a jeho headlinery byly kapely Nervosa a Warbringer. Už v této fázi se počítalo s předkapelami Warfect a SystemHouse33. Na trase byly dvě zastávky v ČR: v sobotu 26. března ve zlínském klubu Masters of Rock Café a o den později v žižkovském klubu Nová Chmelnice. Netuším, co přesně se stalo v táboře kalifornských Warbringer, každopádně svou účast odpískali s odůvodněním „zdravotními problémy“. A když jejich místo zaujaly divoženky Burning Witches, přestal dávat smysl původní název turné, který se okamžitě změnil. Další problémy nastaly v Praze, kde klub Nová Chmelnice patří k podnikům, které nepřežily kovidové zákazy kultury. Akce zůstala na Žižkově, ale v klubu Storm. 26. března se po dvou letech nucené pauzy šel v Jičíně pochod Rumcajs, takže výlet do Zlína nepřipadal v úvahu. Náhodou jsem měl volný víkend, takže jsem se v sobotu prošel Českým rájem a v neděli vyrazil do pražských Letňan na cyklistický veletrh For Bikes a večer do žižkovského klubu Storm.

 

Klub Storm a cyklostezka
(jediná vlastnoručně pořízená fotka v tomto příspěvku)

Ve Stormu jsem nikdy nebyl. Pořadatelé uváděli, že vstup bude pouze vchodem z cyklostezky pod Vítkovem. Na místě se ukázalo, že bych to v pohodě zvládl i bez té přípravy v Letňanech. 😊 První kapela začínala hrát v 19 hodin (a rád bych věděl, kde přišli na svůj název). SystemHouse33 je groove-thrashová kapela z Bombaje. Zpěvák v tričku Pantera, turné v USA jako předkapela Soulfly, což jsou nejlepší indicie, odkud vítr vane. Sympatická indická čtveřice byla sice lepší než většina neznámých předkapel, ale ani jedna jejich píseň mi neutkvěla v paměti. Švédové Warfect už jsou jiná liga, a v sále byli diváci, kteří přišli vyloženě na ně. Melodický thrash s přehledem hrnou ve třech. Zpěvák a kytarista Fredrik Wester měl tričko Exodus, takže se dalo čekat, že jeho srdce tepe v rytmu klasického thrashmetalu. Fotku basáka Krise Wallstroma bych dal do encyklopedie k heslu švédský metalista. Pecky typu Left to Rot, Pestilence či Hail Caesar už mají na to v hlavě nějakou dobu vydržet. Koncert se slušně rozjel už před hlavním chodem.

 

SystemHouse33

Švýcarské metalistky Burning Witches vypálily svůj eponymní debut v roce 2017 a ihned strmě stoupaly na metalové scéně. Hned po druhém albu se jim sice změnila sestava, když kytaristka Sonia Nusselder odešla do kapely Crypta (viz dále) a zpěvačka Seraina Telli dala přednost vlastní kapele Dead Venus. Od roku 2019 třímá mikrofon holandská zpěvačka Laura Guldemond. Ale tím, kdo pevně třímá v rukou opratě této smečky, je rozhodně kytaristka Romana Kalkuhl. Jejich klasický heavy/power metal šlape jako hodinky a rozhodně jsem neměl problém skákat, jak na mě Laura blýskala piercingem v pupíku. Setlist už si nepamatuji, ale rozhodně zazněly hity We Stand as One, The Witch of the North, Hexenhammer či kapelní hymna Burning Witches. Přiznávám, že se mi víc líbil zpěv předchozí zpěvačky, ale Laura mě naživo rozhodně přesvědčila, že je stejně dobrá.

 

Burning Witches

Brazilská Nervosa je na scéně ještě o pět let déle. Od začátku hrála hodně naštvaný thrash/death metal. Kromě krátkého rozjezdu se dvěma kytarami hrála kapela celou dobu ve třech. Když v roce 2020 odešly zpívající baskytaristka Fernanda Lira a bubenice Luana Dametto (které okamžitě rozjely vlastní kapelu Crypta), zůstala už dávno jediná zakládající členka, kytaristka Prika Amaral sama. A zřejmě usoudila, že si za těch deset let udělala na scéně jméno, takže se nemusí po spoluhráčkách rozhlížet jen doma v Brazílii. Takže do mikrofonu teď řve Španělka, která si říká Diva Satanica, basu drtí Italka Mia Wallace a bubenice Eleni Nota pochází z Řecka. Pořád to hrnou maximálně na sílu a možná ještě trochu toho deathu navíc přidaly (možná už by se ty přívlastky měly psát obráceně jako death/thrash). Diva Satanica dobře zvládala roli extrémní frontmanky, rytmická sekce jela pořád na plné obrátky a snad jediná výtka směřuje k samotné Price. Pódium ve Stormu bylo asi malé, každopádně měla svoji sadu pedálů umístěnou úplně na straně pódia, takže kdykoli začala brousit něco hodně zajímavého, byla vlastně z půlky schovaná za sloupem. Některé z písní, které určitě zazněly: People of the Abyss, Genocidal Command, Into Moshpit, Blood Eagle, Under Ruins a samozřejmě titulní píseň aktuálního alba Perpetual Chaos (ne, nejsou to zrovna veselé kopy, ale to by k jejich muzice ani nepasovalo). Sice je to o dost tvrdší, než hudba, kterou běžně poslouchám, ale docela jim držím palce, ať jim nasazení i sestava vydrží. Naživo to každopádně funguje lépe než z desek.

 

Double the Metal Tour 2022 program

Celkově koncert předčil má očekávání. I když kovidová opatření ještě zcela nepominula, tady si z toho nikdo nic nedělal. Zpěvák Indů se pohyboval po klubu celou dobu, Lauru Guldemond jsem viděl u stánku s merchem, jak se tam někomu podepisovala, a když si z respiračních onemocnění nedělají hlavu ani potenciálně nejohroženější vokalisté, tak už bylo asi opravdu na čase tohle zdravotnické šílenství ukončit. Viděl jsem fotky ze Zlína a zcela dle očekávání tam byla přinejmenším dvojnásobná divácká účast. Skoro se divím, že ještě někdo ty kapely tahá i do Prahy. I když to mám výrazně blíž.

  x  x  x  x  x

4. května jsem původně hodlal strávit v zajetí filmů při závěrečném dnu festivalu Febiofest, ale najednou jsem někde na internetu narazil na informaci, že se od dvaceti hodin koná v Rock Café akce nazvaná Queen of Metal Night. Sestava kapel: Tezaura, Wishmasters a Surma. Tři české kapely se zpěvačkami v čele. Všechny znám, od těch prvních dvou mám i nějaké hudební nahrávky doma, žádnou jsem nikdy neviděl naživo. No neber to, za tři stovky. Takže jsem oželel ukrajinský němý film s živým doprovodem, večeři nahradil bagetou a ve 20 hodin jsem byl na místě (kde ještě ani nepouštěli diváky do sálu). A jelikož Tezaura měla při zvučení velké technické potíže, začalo se asi o tři čtvrtě hodiny později. To jsem se klidně mohl normálně najíst.

 

Queen of Metal Night plakát

O brněnské kapele Tezaura vím od roku 2013, kdy vydala album Unleash the Butterflies. Stejně jako o tři roky novější EP Heartcore ho mám doma v digitální formě z nějaké kapelní crowdfundingové kampaně (dávno netuším, o co šlo). Kapela si potrpí na přezdívky, takže zpěvačka si říká Lorieneta (nebo naštěstí zkráceně Lori), kytarista je Nemo, a možná, že kdybych se trochu snažil, našel bych i basáka a bubeníka. Kapela naštěstí snahu o dokonalý zvuk vzdala, jinak by asi vůbec nehráli, ale pořád jim do toho něco bručelo. Lori si zřejmě nejvíc uličnicky užívala novou píseň Scarecrows, kde titul běžně řve basák, ale tady neměl funkční mikrofon, takže to musela zvládat sama (což má dle jejích vlastních slov jinak zakázané). A proč nemají těch nových písní víc? Zatímco většina kapel neměla dva roky co dělat, takže skládali jak diví, kapelní skladatel Nemo je povoláním doktor a poslední dva roky žádné volno neměl. Třeba teď přijdou lepší časy…

 

Tezaura

Kapela Wishmasters vznikla v Jaroměři v roce 2007 jako revivalová skupina hrající písně finských hvězd symfonického metalu Nightwish. Pak si postavili vlastní nahrávací studio, vrhli se na původní tvorbu a v roce 2014 vydali debut Beatrice. V roce 2017 natočili druhé album, k němu i videoklip, načež od nich odešla zpěvačka. Kapela to ovšem nezabalila, na jaře 2018 se její novou zpěvačkou stala Italka Shirley Tracanna, se kterou přetočili album i videoklip, takže druhé album Afterworld vyšlo na podzim 2018. A to jsem si nejen koupil, ale slyšel jsem ho určitě víckrát, než poslední dvě alba Nightwish dohromady. Slušný pokrok, ne? Během kovidového blázince vydali singl Wasteland, na dalším albu se intenzivně maká. A zase bude koncepční. Jestli na něm budou pecky kalibru City of Emrei, tak o ně nemám strach. Možná jsem to moc nečekal, ale naživo hrají i písně z debutu. A na rozdíl od Tezaury už měli i perfektní zvuk, takže spokojenost na maximu.

 

Wishmasters

Surma je kapela, kterou založila zpěvačka Viktorie Surmová se svým přítelem, kterým je kytarista faerské kapely Týr Heri Joensen. Na basu hraje Nizozemec a za bicími sedí Rus (dříve hrával v tamní Arkoně). Mezinárodní sestava se vším všudy. A podepsali smlouvu s americkým hudebním vydavatelstvím Metal Blade. Hudebně velmi dobré, Viktorie je výborná zpěvačka, ale pořád z nich nějak nejsem na větvi. Jejich debut The Light Within jsem slyšel jednou, videoklipy viděl také asi všechny, ale stejně mě první dvě kapely tohoto večera bavily víc.

 

Surma

P.S.: Fotky nakradeny z kapelních facebookových profilů. Kdo tam nic z pražského koncertu nedal, tak tu prostě není.

sobota 18. června 2022

Febiofest 2022

Febiofest v Praze se měl konat od 19. do 28. dubna. Tak jsem si na něj vzal dovolenou. Když pořadatelé 29. března oznámili nový termín akce: 28. dubna až 4. května, bral jsem to jako další naschvál. Když v minulých dvou letech akci přesunuli na září, dalo se to pochopit, ale proč posun o devět dní? Dodnes netuším. Nejdřív jsem si řekl: taky dobře, aspoň ušetřím. Ale v práci se mi dovolenou kupodivu povedlo aspoň částečně přesunout, takže jsem nakonec do Prahy přece jen vyrazil.

 


Filmovou dovolenou jsem zahájil francouzsko-mexicko-švédským dovolenkovým filmem Západ slunce (Sundown, 2021, 83 min.) ze sekce Panorama: Ikony. Mexický filmař Michel Franco v něm sleduje londýnskou rodinu (Tim Roth, Charlotte Gainsbourgová a dvě dospívající děti) v oblíbeném mexickém turistickém letovisku Acapulcu. Dovolenkovou idylu naruší špatné zprávy z domova. Žena se hroutí, protože jí zemřela matka, rodina spěšně balí a vyráží na letiště, kde jim Tim Roth sdělí, že nemá pas, rozloučí se s nimi a vrací se taxíkem do jiného hotelu. Pár dní si vymýšlí o vydání náhradního pasu na konzulátu, pak mobil strčí do šuplíku v hotelovém pokoji a považuje tím situaci za vyřešenou. A sbalí pohlednou mladou Mexičanku (Iazua Lariosová). Až po víc jak půlhodině se divák dozví, že jeho původní předpoklady byly mylné. Tim Roth a Charlotte Gainsbourgová byli sourozenci a hlavní hrdina byl tedy pouze strýcem obou dětí. Podle mě to z něho o nic lepšího člověka neudělalo. Ale i po zbytek filmu je pasivní, téměř nekomunikuje, ani když mu hrozí, že stráví zbytek života v mexickém vězení za objednávku vraždy. V závěru se to autor snaží zdůvodnit vytažením dalších klišé (mezi které ostatně patří i název filmu), ale už to na mne nefungovalo. Tim Roth to sice celé utáhne svým charismatem, ale jinak tu nic mimořádného není.

 

Britský film Svět plný barev (The Colour Room, 2021, 108 min.) ze sekce Panorama: Nové proudy do Prahy doprovodila dvojice producentek Thembisa Cochranová a Georgie Pagetová. Obě vypadaly upřímně nadšené, že vidí svůj film v kině s živými diváky. Australská režisérka Claire McCarthyová pro ně natočila jeden skutečný příběh z počátků ženské emancipace. Film je zasazen do Londýna na začátku 20. let minulého století. Do šedého města dušeného pod vrstvou prachu, kouře a popela. Hlavní hrdinka pracuje v keramické továrně, kde se jí nakonec povede hotová revoluce. Do světa ovládaného muži jako návrhářka pošle barevné nádobí a pokusí se tím svět trochu rozzářit. Že tahle v podstatě až pohádková historka funguje, do značné míry stojí na výborné Phoebe Dynevorové v hlavní roli. Trochu kýč, ale pěkně se na něj koukalo. Nenapadlo mě, na co bych se asi tak chtěl producentek zeptat, a tak jsem hned po projekci opustil sál.

 

Za chvíli jsem byl zpátky před sálem a (ne)trpělivě čekal s ostatními, až si v sále dopovídají. Se zhruba dvacetiminutovým zpožděním startovala španělská komedie Dobrý šéf (El buen patrón, 2021, 120 min.) zařazená do sekce Soutěž komedií. Režisér Fernando León de Aranoa obsadil Javiera Bardema do role ředitele továrny na výrobu vah. Deklaruje, že pro své zaměstnance udělá všechno, ostatně je vydává za svou rodinu. Aspoň do chvíle, kdy se jich potřebuje zbavit. Dbá o čest firmy, podřízeným neváhá zasahovat i do osobních vztahů a jeho touha po ocenění firmy se mění v posedlost. Že si sám užívá se sexy stážistkou, je jistě v pořádku. A když čestné metody vyjednávání selžou, neváhá použít ani jejich drsnější varianty, a nakonec jít přes mrtvoly. Situační komedie je tak ke konci o dost černější, než jsem čekal, ale převážně jsem se bavil.

 


V sobotu dopoledne se hrály tři filmy. Tak jsem to vzal vylučovací metodou… a během chvilky mi nezbylo nic. Buď jsem si mohl najít alternativní program, nebo tvrdohlavě preferovat Febiofest. Zvolil jsem druhou možnost. Proč jsem tedy skončil na pro mne nejméně vhodné projekci z celého programu? Protože její součástí byl i třináctiminutový předfilm Zuza v zahradách Lucie Sunkové, který jediný na mne působil dojmem, že stojí za vidění. A byla to pravda nejen kvůli krásné ruční animaci na skle. Vyprávění pro děti, které nepodceňuje své diváky, může chytit i dospělého. Samotný hlavní film Mimi & Líza – Zahrada (Mimi a Líza – Záhrada, 2022, 56 min.) režisérské dvojice Ivana Šebestová a Katarína Kerekešová vzniklý ve slovensko-české koprodukci se hrál v rámci sekce Generace Junior. A od 21. dubna se (včetně předfilmu) hrál v kinech po celé republice. Byly to čtyři díly animovaného seriálu o dvou malých kamarádkách, z nichž jedna je nevidomá, doplněné o titulní středometrážní dobrodružství. Stejně jako předchozí pásmo Mimi & Líza: Záhada vánočního světla mě to pořád nepřesvědčilo, že se něco takového hodí do kina. Opravdu si myslím, že tomuto formátu lépe sedí televize.

 

Srbský film O příbuzných a želvách ninja (Kelti, 2021, 106 min.) patřil do sekce Queer Now. Režisérka Milica Tomovićová zasadila vyprávění do Bělehradu v zimě 1993. Do doby, kdy se rozpadala Jugoslávie. Slovinsko vyhlásilo nezávislost, mezi Chorvatskem a Bosnou zuřila válka, a díky mezinárodním sankcím se v Bělehradě roztáčela kola inflace. A sem je zasazena jedna dětská oslava narozenin. Zatímco děti ujížděly na želvách ninja, dospělí jsou mnohem nepřehlednější směskou. Jsou mezi nimi gayové, lesby, náckovský pankáč, herečka i učitelka. Alkohol teče proudem, který následují lehké drogy. A domem bloudí jeden chlapeček, na jehož přítomnost zapomněli všichni dospělí i děti. Žádný dějový oblouk, nic zásadního se nestane, nikdo se nezmění, až vystřízliví, nastane další šedivý den jejich životů. Kdybych se hodně nudil, asi bych zkusil přemýšlet, zda se k filmu méně hodí ten původní, nebo ten český název.

 


Polský večer jsem začal dramatem Tichá země (Cicha ziemia, 2021, 113 min.) patřícím do Hlavní soutěže. Vzniklo jako koprodukce Polska, ČR a Itálie. Režisérka Agnieszka Woszczyńská, která přijela film osobně uvést, zasadila vyprávění na nejmenovaný italský ostrov, ale točilo se na Sardinii, takže nevím, proč to nepřiznat naplno. V centru pozornosti je mladý polský pár, který si na léto pronajal dům s bazénem. Bazén je ovšem rozbitý. A ač jsou kousek od moře, trvají na jeho opravě. Tu přijde provést nelegální (syrský?) imigrant, který přitom nešťastnou náhodou zemře. Opravdu ho nemohli zachránit? Nebo se jich to prostě netýká (stejně jako všechny problémy místních), když tu jsou na dovolené? Čím dál víc je zřejmé, že tihle dva k sobě moc nepasují, a že dramatické události to jen zdůrazňují. Známý herec Jean-Marc Barr je tu jen ve vedlejší roli instruktora potápění, takže drobná připomínka skvělé Magické hlubiny. Film se ale na rozdíl od hrdinů pod hladinu nepouští. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal. Mělo by mě snad zajímat, proč zrovna na její film přispívali čeští koproducenti? Nebo proč film zakončila nemožným happy-endem? Dovolenková dramata mě prostě letos neoslovila.

 

Režisér Wojciech Smarzowski přišel představit svůj film Svatba (Wesele, 2021, 135 min.) natočený v koprodukci Polska a Lotyšska a zařazený do sekce Panorama: Ikony. Trochu kuriózní je fakt, že stejný název měl i autorův filmový debut z roku 2004. Ale prý je to prostě v Polsku natolik výrazná událost, že ji postavil do centra vyprávění znovu. Autor to se svým přístupem nemá doma lehké, jeho filmy nedostávají ani zlotý státní podpory a polské filmové instituce je nikde nepropagují. A přitom zase dokázal provokovat velkolepou freskou odehrávající se kromě současnosti i na začátku 40. let minulého století. Otec nevěsty je byznysmen, jinak řečeno pěkný darebák, ne-li rovnou mafián. Jak svatba jeho dcery v pokročilém stupni těhotenství pokračuje, ukazuje se, že jeho finanční situace je podstatně horší, než jaký se snaží vzbudit okázalý dojem. Nejen nevěstě hořkne úsměv na rtech. Navíc je to celé prokládané válečnými vzpomínkami na mládí jeho otce, které opět vytahují na světlo historii, na kterou by Poláci radši zapomněli. Tedy to, jak hnáni štvaním církve ve velkém vybíjeli Židy. Ne, že by snad chtěli pomáhat Hitlerovi, prostě jen využili toho, že jejich zabíjení bylo beztrestné. Přiznávám, že na mě tu bylo až moc postav, takže jsem občas tápal, kdo je kdo. Ale jinak další Smarzowského sebevědomá ukázka filmařiny, která umí tít do živého. Robert Więckiewicz v hlavní roli je opět perfektní.

 

Na závěr večera trocha nekorektní zábavy v podobě filmu Ti druzí (Inni ludzie, 2021, 106 min.) z koprodukce Polska a Francie od režisérky Aleksandry Terpińské ze sekce Delikatesy z východu. Hlavním hrdinou je nezaměstnaný raper, který matku a sestru přesvědčuje, že připravuje rapové album. Sestra matce časem vysvětlí, že je to blbost, protože k tomu kromě textů potřebuje ještě beaty, a on žádné nemá. Raper sbalí kočku prodávající v drogerii a začne ji podvádět s vdanou paničkou. Děj není příliš objevný, překvapivá je hlavně forma. V podstatě jde o hiphopový muzikál, kde místo vypravěče děj glosuje rapující Ježíš (má bílou bejsbolku kombinovanou s trnovou korunou). Úžasný byl třeba zpívající sbor bezdomovců, které předtím jedna z postav obdarovala svou krabičkovou dietou i s varováním, že je to tak zdravé, že by jim to paradoxně mohlo ublížit. Zkrátka moderně šlapající nekorektní komedie o temných stránkách naší reality. A hlavní hrdina nakonec Ježíše vyhodí z tramvaje, protože vypadá jak socka. Hudebně to sice bylo na hony vzdálené tomu, co poslouchám, ale vlastně jsem ani v tomto ohledu nijak netrpěl.

 


V neděli dopoledne byly na programu jen dva filmy, ale nabídka byla mnohem zajímavější než v sobotu. Chorvatská režisérka žijící v USA Antoneta Alamat Kusijanovićová natočila film Muréna (Murina, 2021, 92 min.) v koprodukci Chorvatska, Brazílie, USA a Slovinska. Hrál se v Hlavní soutěži. Děj je zasazen do penzionu na pobřeží jednoho z chorvatských ostrovů, kde s rodiči vyrůstá dospívající hrdinka ve věčném souboji s despotickým otcem. Jenže, co je pro ostatní dovolenkový ráj, je pro ni spíš vězením, ze kterého nevidí šanci k úniku. Ani lov murén harpunou ji nijak nebaví, jakkoliv je při něm úspěšnější než její otec. Gracija Filipovićová byla jednoznačně castingovou výhrou. Psychologicky to nebyla nijak lehká úloha, navíc bylo třeba, aby byla doslova jako ryba ve vodě. Ostatně většinu filmu neopouští záběr, a až na pár výjimek je vlastně pořád v jednodílných plavkách (či v neoprenu při scéně hloubkového potápění). Přestože hlavní boj svádí s otcem v podání Leona Lučeva, smysl tu dává i angažování maorského herce Cliffa Curtise do role zámožného otcova známého z dávných časů. Kromě množství podvodních scén je tu vše od letní idyly až po thrillerově dramatické sekvence. Celkově rozhodně velmi povedený film.

 

Po pár dnech v práci jsem se vrátil na poslední den festivalu. A vybral jsem si belgické drama Hřiště (Un monde, 2021, 72 min.) režisérky Laury Wandelové zařazené do sekce Generace Plus. Což je vhodná příležitost zmínit se o návštěvnosti, která se nevrátila do předkovidových dob ani o víkendu večer, natož ve všední den odpoledne, kdy nás v sále byl určitě jednociferný počet. I když tady to nakonec bylo úměrné přitažlivosti filmu. Film začíná prvním příchodem hlavní hrdinky do školy. Ta je jediným prostorem tohoto filmu, mimo který nevykročíme. O nedlouho později je svědkyní šikany svého staršího bratra. O životě dětí mimo toto území se dozvíme jen minimum (žijí s otcem, který nemá práci, protože se stará o ně), ale vlastně se dozvíme minimum i o školní šikaně. Kamera je totiž tak nalepená na hlavní hrdince, že často ani netušíme, co sleduje ona. A nakonec z toho vyplyne, že školní šikana je něco, s čím je lepší nic nedělat, protože se to jinak ještě zhorší. Škola ve filmu až na pár ojedinělých výjimek sestává z přestávek a tělocviku. Práce s mladými neherci je solidně zvládnutá a rozumná délka je druhým nesporným pozitivem.

 

Svůj evropský filmový festival jsem zahájil daleko za oceánem, tak jsem ho podobně i zakončil. Projekcí novozélandského filmu Spravedlnost Bunny Kingové (The Justice of Bunny King, 2021, 101 min.) režisérky Gaysorn Thavatové ze sekce Girls in Film. Titulní hrdinka se živí tím, že čeká u rušné křižovatky na červenou, pak vběhne k autům, myje jim čelní skla a doufá, že se za to dočká pár drobných. Bydlí u sestry a pokud chce navštívit své děti, musí nejdřív na sociálce vyplnit množství formulářů. Dělá věci zásadně správně, a ignoruje, jak moc to zkomplikuje život jí samé. Když se se státem nedá jednat čestně, uchýlí se i k podvodu či krádeži. Nakonec míří v ukradeném autě se svou nezletilou neteří napříč zemí za svými dětmi, protože jim tu narozeninovou oslavu slíbila, ať se děje, co se děje. Až když je z toho kriminální drama hollywoodských rozměrů, dozví se divák podstatné okolnosti z její minulosti. Třeba, že seděla ve vězení za zabití manžela, který mlátil ji i děti, a u soudu se hájila tím, že chtěla bránit děti. Přitom už víme, že její syn má doživotní postižení, teď už i odkud. Opravdu dělá sociálka všechno v první řadě pro děti? Opravdu je před takovouto matkou nutné děti chránit? Jsou za všemi těmi lejstry také nějací lidé? Výborná Essie Davisová v hlavní roli exceluje, přesto film viditelně poožije, když je na plátně pohromadě s Thomasin McKenzieovou v roli její neteře.

 


Vím, že na festivalu byla speciální sekce Ukrajina: Střed Evropy, a nevyhýbal jsem se jí záměrně. Za normálních okolností, bych svoji festivalovou pouť také zakončil projekcí filmu Jaro z roku 1929 s živým hudebním doprovodem, což je přesně taková specialitka, na kterou obvykle slyším. Ale stalo se, že jsem objevil ve stejném termínu jinou lákavou akci, takže jsem místo němého filmu šel na koncert. Bojovnice za ženská práva by jistě byly nadšené, že jsem za celou dobu festivalu viděl pouze tři filmy, které natočili muži. Abych tuhle ženskou přesilovku trochu napravil, doplním aspoň informaci, že s přehledem nejlepším z mnou viděných filmů byla polská Svatba. Všichni filmaři, kteří své filmy přišli osobně představit, použili větu, že úspěšné natočení filmu považují za zázrak. Ano, všechny mimo jiné spojuje, že vznikly během kovidových uzávěr a omezení.