Koncertní začátek roku 2023

Dream Theater – plakát

Dream Theater jsem naposledy viděl naživo 15. února 2020, což byl pro mne poslední koncert předtím, než šel celý svět do hajzlu. Zařekl jsem se po něm, že se koncertům vsedě začnu vyhýbat. O to horším překvapením bylo pro mne pocovidové turné, které zavítalo 26. května 2022 do téže pražské haly. A opět se prodávaly pouze vstupenky k sezení. Navíc jako předskokan vyrazil s kapelou Devin Townsend. No nic, nejel jsem. Další možnost přišla v sobotu 28. ledna v brněnské Winning Group Areně. Sice se toho dne dělo vícero zajímavých akcí (třeba v Praze výroční koncert ke 40 letům Arakainu), ale přednost dostali Dream Theater.

 

Winning Group Arena zevnitř

V 19 hodin koncert otevírala finská kapela Arion hrající symfonický power metal. Existuje od roku 2011 a na kontě má tři alba. Pětice hudebníků sice patřila do jiné žánrové škatulky, ale myslím, že je to před Dream Theaterem celkem jedno. Během vymezené půlhodiny vystřihli šest písní. Songy typu No One Stands in My Way asi budou na metalové publikum zabírat pořád, proti jejich výkonu nemohu říci nic, ale prostě se mi do paměti ani nijak výrazně nezapsali.

 

Arion v Brně

Po půlhodinové přestávce (Starobrno za 40 Kč) nastoupili na pódium Dream Theater. A rovnou vypálili píseň The Alien z posledního alba, za kterou dostali Grammy za nejlepší metalovou nahrávku roku 2021. A pak přišel ostrý budíček 6:00 z alba Awake (1994). Z něj ještě o chvíli později zazněla píseň Caught in a Web. Na setlistu bylo vidět, že jde o turné zahájené v roce 2022, takže kapela slavila kulatiny. Oprášila závěrečné pasáže rozsáhlé suity Six Degrees of Inner Turbulence (2002) a poté i první velký hit Pull Me Under z alba Images and Words (1992). Závěr koncertu patřil více než dvacetiminutové titulní kompozici z posledního alba A View from the Top of the World. Po chvíli se kapela vrátila s přídavkem, kterým byla devatenáctiminutová The Count of Tuscany z alba Black Clouds & Silver Linings (2009). Špičkové výkony muzikantů, výborný zvuk, celkově parádní koncert. Už v nekonečné frontě na bundu (jediná šatna – dalo se to čekat) bych si na nic od Arionu nevzpomněl. Dream Theater mi je kompletně přemazali v paměti. Tak snad nebudu na další koncert této kapely na stojáka čekat zbytečně dlouho.

 

Koncertní setlist Dream Theater v Brně

Když jsem si v den s krásným datem 20.02.2020 kupoval lístek na brněnský koncert v rámci The Epic Apocalypse Tour 2020, ani ve snu by mě bývalo nenapadlo, že nejen termín 26.10.2020, ale i několik dalších (12.03.2021 a 12.01.2022), budou nereálné. Když už jsem na koncert prakticky přestal věřit, tak to nakonec 24.03.2023 konečně klaplo. V pátek večer se k hale Vodova v brněnském Králově Poli vinula dlouhá fronta. Naštěstí se brzy proslechlo, že je to fronta na sezení, takže jsem ji skoro celou předešel ke kratším frontám na stání a stání pod pódiem. Na vstupence jsem měl stání u pódia, takže nehledě na jinou předložku byla nejkratší frontička moje. Naštěstí bylo relativně teplo, takže jsem mikinu nechal v penzionu – tentokrát žádné fronty na šatnu. Měl jsem na sobě tričko s logem v podobě WM. Kupodivu se ozval hlas „Hele, Wishmasters“. Copak to asi bylo za znalkyni? Ano, svět je malý, byla to jejich zpěvačka Shirley Tracanna. Mluví česky tak dobře, že by neznalého ani nenapadlo, že je to Italka.

 

The Epic Apocalypse Tour plakát s programem

V 19:10 začíná půlhodinka pro předkapelu, kterou byla finská progmetalová čtveřice Wheel. Našel jsem si na ně čas dva dny před koncertem. Jsou z Helsinek, existují od roku 2017, mají v sestavě dva kytaristy (z nichž jeden i zpívá), basáka a bubeníka. Vydali dvě alba v letech 2019 a 2021. Pustil jsem si to novější a pak ještě čerstvější EP. Své dojmy bych shrnul takto: Hraje jim to dobře, ale neslyšel jsem žádný důvod, proč bych si je měl pamatovat. A v hlavě mi z toho také nic neuvízlo. Koncertní realita bývá často jiná, třeba mě kapela překvapí. Ale kdepak, své hodnocení bych mohl klidně zkopírovat a vložit znovu i jako hodnocení jejich pětipísňového živého setu. Mám dvacet minut čas, jdu na pivo. S přehledem jsem si stoupl do nejpitomější fronty. Co mě čeká: 70 Kč záloha za kelímek a do něj buď Plzeň za 65 Kč nebo desítka Radegast za 55 Kč. Chápu, za ty tři roky všechno zdražilo, tak se náklady musejí nějak pokrýt. V 19:59 jsem stále minimálně deset minut od pípy, takže kašlu na drahé nápoje a spěchám zpět k pódiu. Nějak jsem předpokládal, že tady se budou dodržovat hrací časy. A také to tak bylo.

 

Nizozemská symfometalová kapela Epica loni oslavila dvacetiny. Skladatel, kytarista a zpěvák Mark Jansen v roce 2002 opustil kapelu After Forever a založil si Epicu. K mikrofonu postavil svoji tehdejší sedmnáctiletou přítelkyni Simone Simons a nejdůležitější postavy kapely máme pohromadě dodnes. Také klávesák Coen Janssen je v kapele celých už více než dvacet let. Šestice hudebníků propagovala poslední, celkově osmé album Omega, takže hned jak doznělo intro Alpha – Anteludium, stejně jako na albu plynule naživo navázali písní Abyss of Time – Countdown to Singularity. Z posledního alba zazněly ještě další tři písně, ve zbytku času projeli svou bohatou historii. Dokonce zazněla i píseň The Final Lullaby z o rok novějšího EP The Alchemy Project. Všichni vypadali v dobré náladě, takže klávesák Coen Janssen skákal ke klávesám z přinesené bedny, na chvíli se mu za nástroj postavila i Simone Simons. A protože jsou to přece jen pořádní metalisté, jejichž hudba stojí hlavně na dvou kytarách, při závěrečné Consign to Oblivion se pod pódiem rozjela klasická „wall of death“, a fanoušci v uvolněném prostoru i poté předváděli věci, které evidentně pobavily nejen je, ale i samotného Marka Jansena. Finále, jako by už byl konec koncertu. Paráda! Oba palce nahoru! Dál už bych to nasucho nezvládl, naštěstí jsem se poučil z chyb a během následující půlhodiny jsem stihl jednu Plzeň vypít a druhou koupit a spěchat s ní zpět do sálu.

 

Finská Apocalyptica představuje jiný druh symfometalu. Ostatně v roce 1996 vtrhla na metalová pódia s albem plným coververzí písní Metalliky hraných na čtvero violoncell. Po dalších dvou albech jedno cello ubylo, zato přibyly bicí. Kapelník Eicca Toppinen také začal psát vlastní písně. Od začátku s ním hraje Paavo Lötjönen, od třetího alba i Perttu Kivilaakso. Za bicími je zezadu od roku 2003 jistí Mikko Sirén. Protože s výjimkou alba Shadowmaker z roku 2015 jsou jejich alba instrumentální, mám trochu problém zapamatovat si názvy jednotlivých písní. Kapela mi to naštěstí zjednodušila, jelikož i jejich koncert začal úplně přesně stejně jako jejich poslední album Cell-0, tedy písní Ashes of the Modern World. Pak následovala jejich letitá klasika Path. Po třetí písni kapelník přivítal na pódiu amerického zpěváka Frankyho Pereze, který nazpíval výše zmiňované album Shadowmaker. Kupodivu ale spustili píseň I'm Not Jesus, kterou Apocalyptice v roce 2007 nazpíval Corey Taylor. Takže už méně překvapivě pokračovali písní Not Strong Enough, kterou v roce 2010 nazpíval Brent Smith. Pak se na pódium vrátila Simone Simons, která s Apocalyptikou zhruba před třemi měsíci vydala singl Rise Again. Perfektní píseň i využití společného turné obou kapel. Po aktuální instrumentálce En Route to Mayhem se vrátil Franky Perez a konečně si zapěl titulní píseň Shadowmaker. Ale aby neměl starších songů málo, ještě nám zapěl I Don't Care, co kapele v roce 2007 nazpíval Adam Gontier. Ale musím podotknout, že jsem nečekal, že Franky Perez také na chvíli vystřídá Mikka Siréna za bicími, zjevně víceúčelový frontman. Na coververze od Metalliky samozřejmě také došlo, ale ty zůstaly v instrumentální podobě (Nothing Else Matters a Seek & Destroy), stejně jako Sepultura (Inquisition Symphony). Kapela se vrátila ještě s dvojicí přídavků. Poslední byl stylový, jelikož to jsou klasičtí hudebníci, rozloučili se klasikou, což znamenalo jejich verzi Hall of the Mountain King (česky Ve sluji Krále hor) norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Finále jako hrom! Celkovou spokojenost s koncertem jsem si nehodlal zkazit frontou na vrácení zálohy za kelímek, takže jsem do ní nešel. Při východu ze sálu jsem naštěstí z pravoboku zaslechl dívčí hlásek „Ještě musíme vrátit ty pojebaný kelímky“, tak jsem jim přidal i ten svůj. Celkově to za ty roky čekání rozhodně stálo.

Plakát vyprodaného olomouckého koncertu

Když se mě v prosinci kolega Jindřich v práci ptal, jestli bych s ním jel na Bruce Dickinsona, radši jsem si nejdříve ověřil na komandu, že to dvěma výpravčím z téže stanice projde. Když jsem dostal předběžný souhlas, koupil jsem dva lístky doprostřed páté řady, 2.990 Kč za jeden. Název koncertu byl snad až příliš dlouhý: Jon Lord’s Concerto for Group and Orchestra and the Music of Deep Purple. Konal se v neděli 2. dubna v hale Univerzity Palackého v Olomouci od 20:00 hod. Co se počtu účinkujících týče, tak na prvním místě musím zmínit 78 členů Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína, k tomu se sluší doplnit jméno dirigenta Paula Manna. Rockovou kapelu v popředí tvořili klávesák John O’Hara, kytarista Kaitner Z Doka, nepřehlédnutelná baskytaristka Tanya O’Callaghan a bubeník Bernhard Welz. Největší hvězdou byl už výše zmíněný Bruce Dickinson s mikrofonem. Vzhledem k výše uvedeným koncertům doplním informaci, že pořadatelé nabízeli Plzeň za 65 Kč a Birell za 55 Kč, oboje v půllitrových plechovkách. S Jindřichem jsme nápoje vynechali.

Uvidím dobře, jen filharmonie bude za plexisklem

 

Concerto for Group and Orchestra napsal klávesák Deep Purple Jon Lord, takže při jeho prvním uvedení v září 1969 v Londýně logicky tou kapelou z názvu byli kompletní Deep Purple. Ostatně autorem textu byl jejich zpěvák Ian Gillan. Ale to je spíš jen poznámka na okraj, zpěvu tu není ani pět minut. Concerto se skládá ze tří vět a jeho původní délka zhruba 53 a půl minut se podle provedení o pár minut plus mínus liší. Přišlo mi, že v Olomouci to bylo minimálně 55 minut. Pořád mi to přijde spíš jako vystoupení klasické filharmonie doplněné o kapelu, než že by se to nějak propojovalo, ale za ten zážitek to stálo. Pak následovala skoro půlhodinová přestávka.

 

Po přestávce přišel Bruce Dickinson oznámit, že následuje píseň Jona Lorda Sarabande a zase odešel. Další instrumentálka už začínala být pro lidi, kteří přijeli hlavně na Dickinsona moc. Ty zase potěšily dvě Dickinsonovy pecky propašované do párplovského setu: Tears of the Dragon a Jerusalem. Od Deep Purple zazněly například písně When a Blind Man Cries, Hush a když došlo na výbornou píseň Perfect Strangers, koukl jsem na hodiny na stěně a usoudil, že ano, tohle je výborná pecka na závěr. Jenže jsem se mýlil, ještě se všichni vrátili na přídavek, kterým nebylo nic méně známého než párplovská hymna Smoke on the Water. Úplný konec tedy přišel ve 22:40. Paráda, a nakonec uznávám, že písňová část byla lepší. Dickinsonovi je 64 let a před jeho hlasem i energií nezbývá než hluboce smeknout.

 

Hudba 2022

Po dvou letech se na jaře 2022 opět začaly konat koncerty. Vyrazil jsem, hned jak to šlo. Už jsem tu ostatně publikoval příspěvky o koncertech jarních, letních i podzimních. A abych tento převažující „babinec“ dokončil, zbývá mi ještě druhý „zimní“ koncert Tarji, na kterém jsem byl 15. prosince ve Velké synagoze v Plzni. Byl to koncert v rámci turné Christmas Peace, které mělo jen v Česku pět zastávek. Viděl jsem fotky z Ostravy i Prahy, a (stejně jako nejspíš ve Zlíně) to byl úplně jiný zážitek než v Plzni a Olomouci. Tam jste přišli do vymrzlé synagogy / kostela, sedli jste si na lavici a hodinu a půl se snažili nezmrznout. A já pro jistotu dorazil o půl hodiny dříve. Tarju doprovázelo hudební trio ve složení elektrická kytara, klávesy a violoncello. Cellista Max Lilja měl na rukou bezprsté rukavice a na hlavě kulicha. Ty další dva hudebníky neznám, ale také nevypadali teplotně v pohodě. A Tarja se jako obvykle během koncertu dvakrát nepřevlékla, ale setrvala zjevně v tom nejteplejším, co si na šňůru vzala. Tu a tam se pár diváků zvedlo a odešlo, což bylo pravděpodobně způsobeno právě klimatem chladným i na „ledovou královnu“ z Finska.

 

Usedl jsem a začínám tuhnout

I když to byl koncert Tarji, začalo ho instrumentální trio samo. A v průběhu koncertu byly ještě další dvě instrumentálky, to jsou ty Tarjiny tradiční převlékací pauzy. Pak zaznělo několik verzí Ave Maria, přičemž poslední byla ta Tarjina verze. Se zbytkem toho asi nejde moc vymyslet. Takže zazněly očekávané tituly jako Pie Jesu, O Come, O Come, Emmanuel a O Tannenbaum… K tomu asi tři písně ve finštině. Na závěr Walking in the Air. Přídavek jediný: Tichá noc. Přesně tak, jak to píšu, Tarja ji celou odzpívala česky. Tedy ne, že by jí úplně rozuměl někdo, kdo tuhle píseň nezná, ale i tak klobouk dolů! Venku už byly všechny stánky se svařákem zavřené, tak jsem si šel rozmrazit nohy do sprchy na penzionu. Už jsem byl na jejím vánočním koncertě před čtyřmi lety, takže je to dilema. Koncert v akusticky nevhodně zvolené hale mě moc nechytil, tady v Plzni to mělo aspoň atmosféru. Dilema, které by mohl vyřešit jedině vánoční koncert v srpnu. 😊

 

Tarja – český plakát

Nějaké koncerty se konaly i v Jičíně, ale nic mi z nich neuvízlo v hlavě, takže jdeme dál. Novinky v mé bobtnající sbírce CD: Infected Rain: Ecdysis, Evergrey: A Heartless Portrait – The Orphean Testament, Hammerfall: Hammer of Dawn, James LaBrie: Beautiful Shade of Grey, Sabaton: The War to End All Wars, Blind Guardian: The God Machine, Nazareth: Surviving the Law, Eluveitie: Ategnatos, Derek Sherinian: Vortex, Pure Reason Revolution: Above Cirrus, eponymní alba skupin Ignite a Helloween, Ozzy Osbourne: Patient Number 9, Joe Lynn Turner: Belly of the Beast, Visions of Atlantis: Pirates a Devin Townsend: Lightwork. Zvlášť jsem si nechal následky povedených koncertů: Burning Witches: Burning Witches & Burning Alive, Persefone: Metanoia, Obscura: Diluvium a The Gentle Storm: The Diary.

 

Živáků tentokrát minimum: na DVD Marek Ztracený v O2 areně 2020 a Masters of Rock ’22 a na 2 BD Doro: Strong and Proud.

 

Každý pes, jiná ves

Zato se utěšeně rozrostla moje loni zahájená sbírka vinylů. Jsou v ní jak prověřené hudební klasiky (Arakain: Thrash the Trash, Jean-Michel Jarre: Zoolook, Progres 2: Třetí kniha džunglí, Meat Loaf: Bat Out of Hell, Flotsam and Jetsam: No Place for Disgrace, Jiří Schelinger a skupina Františka R. Čecha: …nám se líbí…, Olympic: Jedeme, jedeme, Motörhead: No Sleep ‘til Hammersmith), tak alba nová (Cathedral in Flames: Hang Me High & Bury Me Deep, Charlotte Wessels: Tales from Six Feet Under, Burning Witches: The Witch of the North, Dark Gamballe: Romance panenky a kladiva). A dokonce dvě alba vydaná na dvou vinylech, které se přehrávají rychlostí 45 otáček za minutu: Greenleaf: Hear the Rivers a Vladimír Mišík: Noční obraz.

 

Mezi vinylové speciality patří Devin Townsend: Snuggles – Beautiful Dream, který si Devin vydal sám, takže se dá koupit jen přes jeho webový obchod. Další je Nervosa: Perpetual Chaos označený jako „strictly limited edition“. Obchody ho neprodávají, ale na koncertě je mají. A největší krabice nakonec: živák Iced Earth: Alive in Athens nahraný v lednu 1999 na pěti LP včetně velkoformátové brožury s fotografiemi a plakátu.

 

Iced Earth po vybalení

Některé vinyly jsou vybaveny i kódem pro stažení alba v digitální podobě. Takže mám v MP3 stažené album Vladimíra Mišíka Noční obraz. Ale s debutem Arakainu to tak jednoduché není a je třeba dávat pozor. Tady je na výběr stažení ve formátech WAV a MP3. Pokud si někdo stáhne Thrash the Trash jen v kvalitnějším WAVu, dělá chybu. Je totiž radno stáhnout oboje. Vtip je v tom, že ve formátu WAV je k dispozici, co je na vinylu, tedy 9 písní. Zato v MP3 si stáhnete, co je na CD, tedy 15 písní. Jinak jsem si v digitální formě ještě stáhl album Postcards from Arkham: Oceanize, což je nečekaný vedlejší efekt jedné starší crowdfundingové kampaně.

 

Postcards from Arkham slaví 10 let na scéně

P.S.: Rok 2022 jsem zakončil se třemi vstupenkami na koncerty pořádané v roce 2023. Rok 2023 jsem zahájil pádným důvodem pro radikální omezení investic (nejen) do hudby v roce stávajícím.

Knihy 2022

Opět jen krátký výběr tří nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2022.

 

Milan Kundera: Nevědění

 

Předposlední román Milana Kundery byl sice napsán ve francouzštině, ale poprvé vyšel v roce 2000 ve Španělsku. Francouzský originál se vydání dočkal po řadě dalších překladů v roce 2003, čeština si musela počkat až do roku 2021. Příběh emigrantky Ireny, která se po sametové revoluci vrací z Paříže do Prahy, je nejen románem o emigraci a nemožnosti návratu z ní, ale i o paměti a o tom, co si nepamatujeme. Její příběh se prolíná s příběhem Josefa, dalšího emigranta, který přijel do Čech na otočku z Dánska, kde žije. Dvě postavy putující krajinou svého mládí stačí. Autor vyprávění vybrousil do tvaru diamantu, takže mu stačilo zhruba 126 stran. Pak v knize následují poznámka překladatelky (Anna Kareninová) a doslov (Sylvie Richterová). I celkových 152 stránek znamená jen tenkou knížečku. Méně je někdy více.

 

Edward St Aubyn: Patrick Melrose II

 

Anglický spisovatel Edward St Aubyn vydal v letech 1992 až 1994 silně autobiograficky zaměřenou trilogii, ve které své alter ego pojmenoval Patrick Melrose. Další dva díly vyšly v letech 2005 a 2012. V roce 2018 měla premiéru pětidílná minisérie, ve které platilo pravidlo, že co román, to jeden díl. Titulní roli ztvárnil Benedict Cumberbatch. Seriál jsem viděl. Dalším z jeho následků bylo vydání předloh v českém překladu. Tady chválím přístup českého vydavatele, který s přihlédnutím k rozsahu jednotlivých románů celou pentalogii vydal ve dvou svazcích. Původní trilogii v prvním a novější dvojici ve druhém. Ostatně autora i jeho postavu proslavil až román Mateřské mléko z roku 2005, který je podle všeho vrcholem celé ságy. A dalo by se napsat, že když už si v původní trilogii vyřídil účty se svým otcem, pokračuje se svou matkou. Závěrečný román Konečně pak této laťky nedosahuje, protože v něm ubylo dialogů a tvoří ho převážně dlouhé sondy do niter postav. Knihu doplňoval doslov od překladatele Ladislava Nagyho.

 

Stephen King: Billy Summers

 

Titulním hrdinou dalšího románu Stephena Kinga je špičkový nájemný vrah. Což je profese, která má svá specifika, takže si hlavní hrdina v různých pasážích vyprávění říká jinak (David Lockridge, Dalton Smith, Benjy Compson). A má pravidlo, že zabíjí jen špatné lidi. Tahle zakázka je ovšem jiná. Znamená čekat na cíl nenápadně dlouhé měsíce a hrát na sousedy divadlo. Ale pohádkový honorář mu umožní odejít do předčasného důchodu a pověsit pušku na hřebík. Ale takovéto kšefty se v knihách ani filmech většinou nevyvíjejí podle plánu. Nezapadl Billy mezi nové sousedy až moc? A co všechno neví o tom, kdo a proč ho vlastně najal? V knize je sice pár víceméně zbytečných odkazů na autorův slavný román Osvícení, ale jinak si tentokrát vystačí zcela bez nadpřirozených motivů. Takže žádný horor, tentokrát spíš kriminální thriller, ale špičkových parametrů. Od Kinga jsem loni přečetl ještě samostatně vydanou novelu Později, která není tak bezradná jako její název, ale na dlouho mi v paměti také neuvízne.

Rok 2022 (nejen) na plátnech kin

V roce 2022 jsem na plátnech kin viděl 70 filmů a stálo mě to 7 099 Kč (průměrné vstupné tedy kousek přes 101 Kč). Zlatá léta kin už zjevně skončila, takže se ani u mne už takto vysoké číslo pravděpodobně nebude opakovat. Ostatně jsem 11 projekcí stihl v průběhu pražského festivalu Febiofest, který loňským ročníkem skončil. Dalších 25 projekcí jsem si připsal v průběhu karlovarského filmového festivalu (a tak nějak si nejsem jistý, zda na něj mám jet i letos). Dva filmy jsem viděl v pražském Světozoru (Osm hor a Zkouška umění). Vyhrál jsem dva volné lístky do multiplexu Cinema City. Když už se blížil konec jejich platnosti, vyrazil jsem do Prahy a na Novém Smíchově viděl hned po sobě filmy Všechno, všude, najednou a Černý telefon. Také jsem vyhrál dva lístky do CineStaru na film Vyšehrad: Fylm platné do 30.9. Bylo to na jaře, ale v září už jsem film na programu CineStaru nenašel (takže už bych je asi mohl vyhodit). Zbývající třicítka projekcí tedy připadá na domovský biograf Český ráj (zřejmě ročník kulatých čísel).

 

Plakáty všech 70 filmů

Desítka nejlepších filmů:

 

1.      Opening Night

2.      Zběsilost v srdci

3.      Trojúhelník smutku

4.      Avatar: The Way of Water

5.      Rodinka Bélierových

6.      Good Old Czechs

7.      Poslední valčík

8.      Čaroděj ze země Oz

9.      Fabelmanovi

10.  Zkouška umění

 

Plakát filmu Opening Night (1977)

Rovnou polovinu z první desítky zabírají karlovarské projekce, o kterých jsem se rozepisoval v samostatném reportu. Co ke zbytku? Trojúhelník smutku u mne potvrdil pozici nejlepšího evropského filmu roku, šuškanda tentokrát nepřeháněla. John Cameron po třinácti letech přišel s nejdražším filmem všech dob a opět je to podívaná, která si zaslouží velké plátno. A pro mne první projekce ve formátu 3D po několika letech. Steven Spielberg je jedním z nejlepších filmových vypravěčů na světě. A i když vypráví „jen“ o vlastním dětství a dospívání, tak to stojí za to. Nejlepšími českými filmy pro mne byly opět dokumenty. Do první desítky se mi vešly hned dva a pod oběma je podepsán Tomáš Bojar, pod tím prvním sám, pod druhým spolu s Adélou Komrzý (což z něho u mne jednoznačně dělá filmaře roku).

 

Neviděl jsem žádný superhrdinský komiks (uvažoval jsem o Batmanovi, ale jeho 176 minut se mi v kalendáři nikam nepovedlo napasovat), zato jsem viděl jeden film, který si z nich střílel: Super-Blb. Co se týče domácí kinematografie, tak hned v den premiéry v našich kinech (19. 5.) jsem prošvihl dokument Mára jde do nebe. Informace žádné, jen divný název a divný plakát, pár dalších projekcí už jsem propásl v zaměstnání. Druhým se stal slovensko-český koprodukční film Oběť, který u nás hráli jen jednou, a to pro mne nepochopitelně v sobotu večer od 21:40 hodin. Sice jsem náhodou měl volno, ale toho dne jsem vstával ve 4:40, abych mohl strávit 12 hodin v zaměstnání, takže mi pak tento noční program nepřišel jako dobrý nápad. A v půlce prosince vyrazil do kin dokument KaprKód, který podobně jako třeba výše uvedená Zkouška umění do Jičína rozhodně nedorazí. Ostatně hned dvakrát jsem na projekci ve zdejším biografu byl jediným divákem, a v obou případech šlo o dokumenty (Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles a Ti, kteří tancují ve tmě). Na KaprKód jsem vyrazil do Prahy hned na začátku letošního roku, kdy jsem díky České televizi už viděl i horolezecký dokument Mára jde do nebe. A jelikož se dohnání prvního restu setkalo s úspěchem, vyrazil jsem ještě podruhé do Prahy na Oběť. Když vezmu na milost i jeden v jádru slovenský, byť v koprodukci s Českem vyrobený film, mohu vyhlásit domácí filmy roku 2022.

 

Desítka nejlepších českých (a koprodukčních) filmů uvedených do kin v roce 2022:

 

1.      KaprKód

2.      Good Old Czechs

3.      Zkouška umění

4.      Ti, kteří tancují ve tmě

5.      Pražský výběr –Symphony Bizarre

6.      Oběť

7.      Síla

8.      Mára jde do nebe

9.      Planeta Praha

10.  Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles

 

Plakát filmu KaprKód

Do kin každopádně doputovalo rekordní množství domácích filmů, takže se mnohé z nich k nám „na venkov“ vůbec nedostaly a jejich uvedení se v tom množství ztratilo. Ty velké, mohutně propagované filmy jsem mohl vidět všechny, ale z nejrůznějších důvodů se mi na ně do kina nechtělo. Když už jsem sem dal dva různé vzájemně se překrývající žebříčky, tak jsem si trochu naběhl. Takže, pokud bych KaprKód měl zařadit do toho hlavního žebříčku za uplynulý rok, tak by byl druhý, každopádně mě už dlouho žádný nový film nepřišel jako tak fascinující zážitek. Možná se z dokumentární opery o životě a díle skladatele Jana Kapra divák nedozví tolik jako z tradičně pojatého filmového portrétu, ale o to víc mu utkví v paměti.

 

Kompletní seznam filmů, které jsem si zakoupil na Blu-ray discích nezabere mnoho místa: Kmotr, Kmotr II a Star Trek: Film. Tedy tři americké klasiky ze 70. let. DVD žádné. Vlastně jsem spolu s níže ukázanými volnými vstupenkami vyhrál dévédéčko s názvem Vyšehrad: Seryjál. Pustil jsem si ho, dost možná díky tomu se mi pak ani moc nechtělo na ten Fylm...

 

Třikrát filmová klasika

V televizi jsem osm měsíců po premiéře v kinech dohnal dokument Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Těch domácích dokumentaristů, které bych měl sledovat, je prostě víc. Nejpříšernějším filmovým zážitkem roku se s přehledem stal televizní film Ruce v záruce, který měl být zřejmě komedií, ale místo toho jsem viděl jen koncentrované trapno a nudu k nepřežití.

 

Vyhráno. Vyfoceno. Vyhozeno.

Letošní filmový start jsem už trochu nakousl. Snad ještě něco přijde…