Febiofest 2022

Febiofest v Praze se měl konat od 19. do 28. dubna. Tak jsem si na něj vzal dovolenou. Když pořadatelé 29. března oznámili nový termín akce: 28. dubna až 4. května, bral jsem to jako další naschvál. Když v minulých dvou letech akci přesunuli na září, dalo se to pochopit, ale proč posun o devět dní? Dodnes netuším. Nejdřív jsem si řekl: taky dobře, aspoň ušetřím. Ale v práci se mi dovolenou kupodivu povedlo aspoň částečně přesunout, takže jsem nakonec do Prahy přece jen vyrazil.

 

Filmovou dovolenou jsem zahájil francouzsko-mexicko-švédským dovolenkovým filmem Západ slunce (Sundown, 2021, 83 min.) ze sekce Panorama: Ikony. Mexický filmař Michel Franco v něm sleduje londýnskou rodinu (Tim Roth, Charlotte Gainsbourgová a dvě dospívající děti) v oblíbeném mexickém turistickém letovisku Acapulcu. Dovolenkovou idylu naruší špatné zprávy z domova. Žena se hroutí, protože jí zemřela matka, rodina spěšně balí a vyráží na letiště, kde jim Tim Roth sdělí, že nemá pas, rozloučí se s nimi a vrací se taxíkem do jiného hotelu. Pár dní si vymýšlí o vydání náhradního pasu na konzulátu, pak mobil strčí do šuplíku v hotelovém pokoji a považuje tím situaci za vyřešenou. A sbalí pohlednou mladou Mexičanku (Iazua Lariosová). Až po víc jak půlhodině se divák dozví, že jeho původní předpoklady byly mylné. Tim Roth a Charlotte Gainsbourgová byli sourozenci a hlavní hrdina byl tedy pouze strýcem obou dětí. Podle mě to z něho o nic lepšího člověka neudělalo. Ale i po zbytek filmu je pasivní, téměř nekomunikuje, ani když mu hrozí, že stráví zbytek života v mexickém vězení za objednávku vraždy. V závěru se to autor snaží zdůvodnit vytažením dalších klišé (mezi které ostatně patří i název filmu), ale už to na mne nefungovalo. Tim Roth to sice celé utáhne svým charismatem, ale jinak tu nic mimořádného není.

 

Britský film Svět plný barev (The Colour Room, 2021, 108 min.) ze sekce Panorama: Nové proudy do Prahy doprovodila dvojice producentek Thembisa Cochranová a Georgie Pagetová. Obě vypadaly upřímně nadšené, že vidí svůj film v kině s živými diváky. Australská režisérka Claire McCarthyová pro ně natočila jeden skutečný příběh z počátků ženské emancipace. Film je zasazen do Londýna na začátku 20. let minulého století. Do šedého města dušeného pod vrstvou prachu, kouře a popela. Hlavní hrdinka pracuje v keramické továrně, kde se jí nakonec povede hotová revoluce. Do světa ovládaného muži jako návrhářka pošle barevné nádobí a pokusí se tím svět trochu rozzářit. Že tahle v podstatě až pohádková historka funguje, do značné míry stojí na výborné Phoebe Dynevorové v hlavní roli. Trochu kýč, ale pěkně se na něj koukalo. Nenapadlo mě, na co bych se asi tak chtěl producentek zeptat, a tak jsem hned po projekci opustil sál.

 

Za chvíli jsem byl zpátky před sálem a (ne)trpělivě čekal s ostatními, až si v sále dopovídají. Se zhruba dvacetiminutovým zpožděním startovala španělská komedie Dobrý šéf (El buen patrón, 2021, 120 min.) zařazená do sekce Soutěž komedií. Režisér Fernando León de Aranoa obsadil Javiera Bardema do role ředitele továrny na výrobu vah. Deklaruje, že pro své zaměstnance udělá všechno, ostatně je vydává za svou rodinu. Aspoň do chvíle, kdy se jich potřebuje zbavit. Dbá o čest firmy, podřízeným neváhá zasahovat i do osobních vztahů a jeho touha po ocenění firmy se mění v posedlost. Že si sám užívá se sexy stážistkou, je jistě v pořádku. A když čestné metody vyjednávání selžou, neváhá použít ani jejich drsnější varianty, a nakonec jít přes mrtvoly. Situační komedie je tak ke konci o dost černější, než jsem čekal, ale převážně jsem se bavil.

 

V sobotu dopoledne se hrály tři filmy. Tak jsem to vzal vylučovací metodou… a během chvilky mi nezbylo nic. Buď jsem si mohl najít alternativní program, nebo tvrdohlavě preferovat Febiofest. Zvolil jsem druhou možnost. Proč jsem tedy skončil na pro mne nejméně vhodné projekci z celého programu? Protože její součástí byl i třináctiminutový předfilm Zuza v zahradách Lucie Sunkové, který jediný na mne působil dojmem, že stojí za vidění. A byla to pravda nejen kvůli krásné ruční animaci na skle. Vyprávění pro děti, které nepodceňuje své diváky, může chytit i dospělého. Samotný hlavní film Mimi & Líza – Zahrada (Mimi a Líza – Záhrada, 2022, 56 min.) režisérské dvojice Ivana Šebestová a Katarína Kerekešová vzniklý ve slovensko-české koprodukci se hrál v rámci sekce Generace Junior. A od 21. dubna se (včetně předfilmu) hrál v kinech po celé republice. Byly to čtyři díly animovaného seriálu o dvou malých kamarádkách, z nichž jedna je nevidomá, doplněné o titulní středometrážní dobrodružství. Stejně jako předchozí pásmo Mimi & Líza: Záhada vánočního světla mě to pořád nepřesvědčilo, že se něco takového hodí do kina. Opravdu si myslím, že tomuto formátu lépe sedí televize.

 

Srbský film O příbuzných a želvách ninja (Kelti, 2021, 106 min.) patřil do sekce Queer Now. Režisérka Milica Tomovićová zasadila vyprávění do Bělehradu v zimě 1993. Do doby, kdy se rozpadala Jugoslávie. Slovinsko vyhlásilo nezávislost, mezi Chorvatskem a Bosnou zuřila válka, a díky mezinárodním sankcím se v Bělehradě roztáčela kola inflace. A sem je zasazena jedna dětská oslava narozenin. Zatímco děti ujížděly na želvách ninja, dospělí jsou mnohem nepřehlednější směskou. Jsou mezi nimi gayové, lesby, náckovský pankáč, herečka i učitelka. Alkohol teče proudem, který následují lehké drogy. A domem bloudí jeden chlapeček, na jehož přítomnost zapomněli všichni dospělí i děti. Žádný dějový oblouk, nic zásadního se nestane, nikdo se nezmění, až vystřízliví, nastane další šedivý den jejich životů. Kdybych se hodně nudil, asi bych zkusil přemýšlet, zda se k filmu méně hodí ten původní, nebo ten český název.

 

Polský večer jsem začal dramatem Tichá země (Cicha ziemia, 2021, 113 min.) patřícím do Hlavní soutěže. Vzniklo jako koprodukce Polska, ČR a Itálie. Režisérka Agnieszka Woszczyńská, která přijela film osobně uvést, zasadila vyprávění na nejmenovaný italský ostrov, ale točilo se na Sardinii, takže nevím, proč to nepřiznat naplno. V centru pozornosti je mladý polský pár, který si na léto pronajal dům s bazénem. Bazén je ovšem rozbitý. A ač jsou kousek od moře, trvají na jeho opravě. Tu přijde provést nelegální (syrský?) imigrant, který přitom nešťastnou náhodou zemře. Opravdu ho nemohli zachránit? Nebo se jich to prostě netýká (stejně jako všechny problémy místních), když tu jsou na dovolené? Čím dál víc je zřejmé, že tihle dva k sobě moc nepasují, a že dramatické události to jen zdůrazňují. Známý herec Jean-Marc Barr je tu jen ve vedlejší roli instruktora potápění, takže drobná připomínka skvělé Magické hlubiny. Film se ale na rozdíl od hrdinů pod hladinu nepouští. Na diskuzi s režisérkou jsem nezůstal. Mělo by mě snad zajímat, proč zrovna na její film přispívali čeští koproducenti? Nebo proč film zakončila nemožným happy-endem? Dovolenková dramata mě prostě letos neoslovila.

 

Režisér Wojciech Smarzowski přišel představit svůj film Svatba (Wesele, 2021, 135 min.) natočený v koprodukci Polska a Lotyšska a zařazený do sekce Panorama: Ikony. Trochu kuriózní je fakt, že stejný název měl i autorův filmový debut z roku 2004. Ale prý je to prostě v Polsku natolik výrazná událost, že ji postavil do centra vyprávění znovu. Autor to se svým přístupem nemá doma lehké, jeho filmy nedostávají ani zlotý státní podpory a polské filmové instituce je nikde nepropagují. A přitom zase dokázal provokovat velkolepou freskou odehrávající se kromě současnosti i na začátku 40. let minulého století. Otec nevěsty je byznysmen, jinak řečeno pěkný darebák, ne-li rovnou mafián. Jak svatba jeho dcery v pokročilém stupni těhotenství pokračuje, ukazuje se, že jeho finanční situace je podstatně horší, než jaký se snaží vzbudit okázalý dojem. Nejen nevěstě hořkne úsměv na rtech. Navíc je to celé prokládané válečnými vzpomínkami na mládí jeho otce, které opět vytahují na světlo historii, na kterou by Poláci radši zapomněli. Tedy to, jak hnáni štvaním církve ve velkém vybíjeli Židy. Ne, že by snad chtěli pomáhat Hitlerovi, prostě jen využili toho, že jejich zabíjení bylo beztrestné. Přiznávám, že na mě tu bylo až moc postav, takže jsem občas tápal, kdo je kdo. Ale jinak další Smarzowského sebevědomá ukázka filmařiny, která umí tít do živého. Robert Więckiewicz v hlavní roli je opět perfektní.

 

Na závěr večera trocha nekorektní zábavy v podobě filmu Ti druzí (Inni ludzie, 2021, 106 min.) z koprodukce Polska a Francie od režisérky Aleksandry Terpińské ze sekce Delikatesy z východu. Hlavním hrdinou je nezaměstnaný raper, který matku a sestru přesvědčuje, že připravuje rapové album. Sestra matce časem vysvětlí, že je to blbost, protože k tomu kromě textů potřebuje ještě beaty, a on žádné nemá. Raper sbalí kočku prodávající v drogerii a začne ji podvádět s vdanou paničkou. Děj není příliš objevný, překvapivá je hlavně forma. V podstatě jde o hiphopový muzikál, kde místo vypravěče děj glosuje rapující Ježíš (má bílou bejsbolku kombinovanou s trnovou korunou). Úžasný byl třeba zpívající sbor bezdomovců, které předtím jedna z postav obdarovala svou krabičkovou dietou i s varováním, že je to tak zdravé, že by jim to paradoxně mohlo ublížit. Zkrátka moderně šlapající nekorektní komedie o temných stránkách naší reality. A hlavní hrdina nakonec Ježíše vyhodí z tramvaje, protože vypadá jak socka. Hudebně to sice bylo na hony vzdálené tomu, co poslouchám, ale vlastně jsem ani v tomto ohledu nijak netrpěl.

 

V neděli dopoledne byly na programu jen dva filmy, ale nabídka byla mnohem zajímavější než v sobotu. Chorvatská režisérka žijící v USA Antoneta Alamat Kusijanovićová natočila film Muréna (Murina, 2021, 92 min.) v koprodukci Chorvatska, Brazílie, USA a Slovinska. Hrál se v Hlavní soutěži. Děj je zasazen do penzionu na pobřeží jednoho z chorvatských ostrovů, kde s rodiči vyrůstá dospívající hrdinka ve věčném souboji s despotickým otcem. Jenže, co je pro ostatní dovolenkový ráj, je pro ni spíš vězením, ze kterého nevidí šanci k úniku. Ani lov murén harpunou ji nijak nebaví, jakkoliv je při něm úspěšnější než její otec. Gracija Filipovićová byla jednoznačně castingovou výhrou. Psychologicky to nebyla nijak lehká úloha, navíc bylo třeba, aby byla doslova jako ryba ve vodě. Ostatně většinu filmu neopouští záběr, a až na pár výjimek je vlastně pořád v jednodílných plavkách (či v neoprenu při scéně hloubkového potápění). Přestože hlavní boj svádí s otcem v podání Leona Lučeva, smysl tu dává i angažování maorského herce Cliffa Curtise do role zámožného otcova známého z dávných časů. Kromě množství podvodních scén je tu vše od letní idyly až po thrillerově dramatické sekvence. Celkově rozhodně velmi povedený film.

 

Po pár dnech v práci jsem se vrátil na poslední den festivalu. A vybral jsem si belgické drama Hřiště (Un monde, 2021, 72 min.) režisérky Laury Wandelové zařazené do sekce Generace Plus. Což je vhodná příležitost zmínit se o návštěvnosti, která se nevrátila do předkovidových dob ani o víkendu večer, natož ve všední den odpoledne, kdy nás v sále byl určitě jednociferný počet. I když tady to nakonec bylo úměrné přitažlivosti filmu. Film začíná prvním příchodem hlavní hrdinky do školy. Ta je jediným prostorem tohoto filmu, mimo který nevykročíme. O nedlouho později je svědkyní šikany svého staršího bratra. O životě dětí mimo toto území se dozvíme jen minimum (žijí s otcem, který nemá práci, protože se stará o ně), ale vlastně se dozvíme minimum i o školní šikaně. Kamera je totiž tak nalepená na hlavní hrdince, že často ani netušíme, co sleduje ona. A nakonec z toho vyplyne, že školní šikana je něco, s čím je lepší nic nedělat, protože se to jinak ještě zhorší. Škola ve filmu až na pár ojedinělých výjimek sestává z přestávek a tělocviku. Práce s mladými neherci je solidně zvládnutá a rozumná délka je druhým nesporným pozitivem.

 

Svůj evropský filmový festival jsem zahájil daleko za oceánem, tak jsem ho podobně i zakončil. Projekcí novozélandského filmu Spravedlnost Bunny Kingové (The Justice of Bunny King, 2021, 101 min.) režisérky Gaysorn Thavatové ze sekce Girls in Film. Titulní hrdinka se živí tím, že čeká u rušné křižovatky na červenou, pak vběhne k autům, myje jim čelní skla a doufá, že se za to dočká pár drobných. Bydlí u sestry a pokud chce navštívit své děti, musí nejdřív na sociálce vyplnit množství formulářů. Dělá věci zásadně správně, a ignoruje, jak moc to zkomplikuje život jí samé. Když se se státem nedá jednat čestně, uchýlí se i k podvodu či krádeži. Nakonec míří v ukradeném autě se svou nezletilou neteří napříč zemí za svými dětmi, protože jim tu narozeninovou oslavu slíbila, ať se děje, co se děje. Až když je z toho kriminální drama hollywoodských rozměrů, dozví se divák podstatné okolnosti z její minulosti. Třeba, že seděla ve vězení za zabití manžela, který mlátil ji i děti, a u soudu se hájila tím, že chtěla bránit děti. Přitom už víme, že její syn má doživotní postižení, teď už i odkud. Opravdu dělá sociálka všechno v první řadě pro děti? Opravdu je před takovouto matkou nutné děti chránit? Jsou za všemi těmi lejstry také nějací lidé? Výborná Essie Davisová v hlavní roli exceluje, přesto film viditelně poožije, když je na plátně pohromadě s Thomasin McKenzieovou v roli její neteře.

 

Vím, že na festivalu byla speciální sekce Ukrajina: Střed Evropy, a nevyhýbal jsem se jí záměrně. Za normálních okolností, bych svoji festivalovou pouť také zakončil projekcí filmu Jaro z roku 1929 s živým hudebním doprovodem, což je přesně taková specialitka, na kterou obvykle slyším. Ale stalo se, že jsem objevil ve stejném termínu jinou lákavou akci, takže jsem místo němého filmu šel na koncert. Bojovnice za ženská práva by jistě byly nadšené, že jsem za celou dobu festivalu viděl pouze tři filmy, které natočili muži. Abych tuhle ženskou přesilovku trochu napravil, doplním aspoň informaci, že s přehledem nejlepším z mnou viděných filmů byla polská Svatba. Všichni filmaři, kteří své filmy přišli osobně představit, použili větu, že úspěšné natočení filmu považují za zázrak. Ano, všechny mimo jiné spojuje, že vznikly během kovidových uzávěr a omezení.