pátek 20. června 2014

S Demou kolem světa

V červenci roku 2011 jsem se rozhodl koupit si nové krosové kolo. Jelikož jsem se chystal absolvovat projekt 6 x 1000 km po šesti kontinentech, chtěl jsem kolo, které to se mnou celé vydrží. Tou dobou jsem zrovna vlastnil pouze 29“ horáka. Při oprávněném předpokladu, že naprostou většinu projektu bude tvořit ježdění po asfaltových silnicích, pouze občas nějaké ty horší cesty, zdálo se mi ideální uvažovat o krosovém kole za cenu zhruba 20 až 25 tisíc korun. Karbonový rám jsem považoval za něco pouze pro závodníky, co na krosovém kole nedává smysl. Jelikož v létě roku 2011 stále trvala soutěž slovenské značky Kellys o 33 333 eur (ano, je to zhruba stejně nepravděpodobné jako výhra ve Sportce), začal jsem u jejich místního prodejce. Ten mi vychválil přednosti kotoučových brzd, přičemž se zapomněl zmínit o jejich nevýhodách. Asi byl přesvědčivý, v každém případě jsem od té doby měl jasno v poslední nerozhodnuté otázce, takže jsem dále vybíral už jen z kol s kotoučovými brzdami. Pro úplnost dodávám, že před třemi lety se špalkové brzdy ještě zcela běžně objevovaly i mezi plně vybavenými modely.

Jelikož jsem kolo potřeboval rychle, a nehodlal jsem ho nekupovat přes žádné e-shopy, bral jsem v úvahu pouze značky prodávané přímo v Jičíně. Takže žádná Kona, GT, ani řada dalších. Celkem rychle jsem se dobral ke dvěma favoritům: jedním byl Trek 7700, druhým Superior RX650. Cena byla prakticky shodná, každý model měl své výhody i nevýhody proti soupeři, takže jsem brzy zjistil, že se mezi nimi nedokážu rozhodnout. Tak jsem se ještě jednou pustil do prohledávání nabídky značek, které jsem ze začátku trochu přehlížel. A tady jsem se dostal i k další slovenské firmě, kterou je senická Dema. Vrchol krosové sekce jejího katalogu tvořily modely Magma a Aveiro. Po srovnání jejich specifikací jsem usoudil, že rozdíl za těch 2800 Kč stojí, a uvažoval už jen o top modelu. Od jičínského prodejce navíc přišla informace, že Dema chystá plošnou slevu svých modelů. Ta sice opravdu následující týden přišla, ale netýkala se několika modelů, mimo jiné Magmy a Aveira. Buď jsem se mohl pustit do dalšího kola vybírání, nebo nad tím rezignovaně mávnout rukou a objednat vybraný model za původní cenu. Odjezd na první z dovolených se blížil, takže jsem se rozhodl pro druhou možnost a nechal v obchodě 500 Kč zálohy.

Informace z webu výrobce
23. 7. 2011, rovný měsíc před odjezdem na první etapu projektu, jsem se tedy stal v jičínské prodejně Velomat majitelem zcela nového kola Dema Aveiro s rámem velikosti 18“. Nové kolo samozřejmě ještě potřebuje dovybavit. Většinu jsem toho zvládl sám, pouze rohy jsem si nechal na řídítka přidělat rovnou při nákupu. Kolo tedy dostalo navíc doplňky od firem BBB (rohy na řídítka, jednostranné nášlapné pedály, zvonek, zadní blikačka, zámek a montpáky) a Bontrager (podsedlová brašna, košík na láhev a dvě duše), zbývá už jen lepení na duše Ferdus, brašna do rámu Sport Arsenal, pumpička Beto, přední světlo Author a sada nářadí Merida (ano, nakupoval jsem i u konkurence). Stojánek ke kolu BBB zrovna neměl skladem ani český dodavatel, takže jsem ho za půl roku nemusel sundávat. Místo computeru používám GPS logger Holux, který naštěstí měl v balení dva úchyty na řídítka. Kolo mám tedy kompletní. Léto 2011 bylo mimořádně studené a velmi deštivé. Díky tomu jsem toho na kole opravdu mnoho nenajezdil. 19. 8. jsem na něm zajel do sousední vesnice Robousy, ve které má Velomat servis a dílnu. Tam mi celé kolo důkladně prohlédli, všechno dotáhli a já se na něm vrátil domů. Mám najeto zhruba 200 km a garanční prohlídkou pro mne přípravná fáze končí.

Evropa


23. 8. 2011 cestuje kolo nejdříve na střešním nosiči našeho auta do Prahy, kde se přestěhuje do
Já a kolo po dojezdu do Benátek
dvoupatrového cyklopřívěsu na kola. To je při podobných cestách ozkoušená a asi nejpraktičtější metoda. Po zhruba 700 km jsme dorazili poblíž města Travemünde na pobřeží Baltu, kde začala naše cyklistická pouť napříč Evropou. Po cestě nás čekaly ještě dva autobusové přesuny, jeden uprostřed Německa, druhý bohužel přes Brenner, který bych si býval radši vyšlápl vlastními silami. 3. 9. jsme dojeli k „Jadranu“, i když ve skutečnosti šlo o Benátskou lagunu. Evropská trasa byla pro mnohé z nás jedinou cenově dostupnou, další ji brali jako dobrou zkoušku toho, zda v projektu chtějí nadále pokračovat. Jezdili jsme po silnicích a cyklostezkách, pouze na jihu Německa si pamatuji jednu terénní vložku, na kterou ovšem krosové kolo bez problémů stačilo. Na dovolené došlo jen k pár drobnějším technickým problémům, které většinou zkušení cyklisté zvládli řešit svépomocí. Jeden expert dokonce bouchnul duši při jejím huštění nožní pumpičkou s manometrem, takže ani tento způsob není ve všech rukou bezpečný. Moje kolo jezdilo jako nové, žádné technické problémy jsem nepředpokládal, ani neměl. Najezdil jsem 1176 km. Po návratu domů jsem kolo jen umyl a namazal, a pokládal ho za připravené na další cestu.

Afrika


23. 3. 2012 už kolo cestovalo složené v papírové krabici přivázané na střeše našeho auta na pražské letiště. Před opravdu exotickou dovolenou jsem na něm udělal pár změn. Brašna do rámu zůstala doma, sundal jsem i držák na pumpičku, místo kterého jsem přidal druhý košík na láhev. Pumpičku Beto jsem mezitím ozkoušel a radši ji nechal doma, vzal jsem s sebou pumpičku Bontrager, která jinak patří do příslušenství mého horského kola. Její místo bude v cyklobatohu na mých zádech. Kdybych tam ale vozil i fotoaparát, mnoho fotek bych nenadělal, takže jsem na představec připevnil dvojici malých brašniček značky Author. Na cestu do exotiky jsem zakoupil i speciální olej na řetěz a pro jistotu jeden rezervní plášť Maxxis Overdrive Maxxprotect. Už jsem měl za sebou dvě letecké dovolené s kolem (Mallorka a Lanzarote), takže jsem byl částečně připraven. Letěli jsme ale se společností Emirates, u které je váhový limit zavazadel v turistické třídě 30 kg na osobu. Takže jsme se do něj museli vejít. Když jsem do papírové krabice poskládal kolo plus nejméně skladné doplňky (přilba, cyklistické tretry, dvě lahve na pití, plášť, olej na řetěz, klíč číslo 15 na pedály), vážila 20 kg. Při dalším balení už jsem se tedy musel zamyslet, co s sebou opravdu potřebuji. Ano, tady jsem začal chápat, že i na krosovém kole může dávat smysl lehčí karbonový rám.

Vjíždím do brodu
O dva dny později už jsme na kolech vyráželi z Windhoeku, hlavního města Namibie, a mimo jiné jediného města v zemi, ve kterém je cyklistická prodejna. Většinu prvního dne jsme jeli po asfaltu hlavní namibijské silnice číslo 1, po větru, s kopce. Hned druhou etapu jsem ovšem kvůli počasí v půlce vzdal. Asfalt jsme opustili, začalo pršet a v uježděné směsi hlíny a písku se pláště nepříjemně bořily. Usoudil jsem, že tohle prostě na krosovém kole nemá smysl. Ten den večer kolem sedmnácté vypukl liják apokalyptických parametrů, který vydržel až do devíti ráno následujícího dne. Z nejhoršího ubytování v průběhu naší africké trasy jsme rozhodně chtěli vypadnout a doprovodný autobus vězel pravým předním kolem v díře, do které ho píchnul náš domorodý šofér. Takže jsme vyrazili na kolech. Tolik brodů jsem v životě neviděl, ale i na brodění se dá rychle zvyknout. Jen ten závěrečný brod tedy projet nešel. Když jsme jím přenášeli kola, sami po pás ve vodě, ani nám nepřišlo, že kousek na západ od nás je Namib, nejsušší poušť v Africe. Ještě další den dopoledne nás zastavil další brod. Vody v něm bylo tak po kolena, ale proud byl natolik silný, že by nad námi vyhrál. Takže přes 30 km dlouhá zajížďka, abychom vodní tok objeli po mostu. A to jsme byli v zemi, kde většina řek doteče do oceánu jen několikrát za rok.

Po vodních hrátkách z úvodu vypadal zbytek namibijského putování pohodově. Stále jsme jezdili po
Vycházím z brodu
širokých šotolinových cestách, kde nám největší problémy dělaly vybržděné valchy, které způsobily i několik pádů. Domorodci si nás občas fotili ze svých offroadů japonské výroby, opravdu jsme tam byli na kolech jako exoti. Po autobusovém přesunu na jih země jsme poblíž Keetmanshoopu opět jeli většinu jedné etapy po asfaltu. Ale vítr tentokrát nefoukal do zad, takže jsme si to moc neužívali. Namibijská cyklistika stylově skončila na Apríla dojezdem do termálních lázní Ai-Ais, které se nacházejí v oblasti, kde často teplota vzduchu překračuje 45°C. Odtud nás druhý celodenní přejezd přesunul do Lamberts Bay na jihoafrickém západním pobřeží. Tady naše trnitá cesta pokračovala. Jednak jsme dva dny doslova bojovali s větrem, ale také s trny. Defektů bylo v naší skupince neuvěřitelné množství. Od dvou lidí jsem slyšel, že jich měli osm za den. Dvakrát jsem na vlastní oči viděl, že někdo vyměnil duši v zadním kole, uklidil nářadí, nasedl, zjistil, že má prázdné přední kolo, takže pokračoval výměnou druhé duše. Nevím, co přesně znamená to Maxxprotect v označení pláště, ale byl jsem jeden z mála, co neměl ani jeden defekt. Takže díky, Demo! Od druhého z těchto dnů jsem s sebou ale začal vozit i druhou ze svých náhradních duší.

Jižní Afrika už znamenala větší podíl asfaltových silnic, ale nějaké ty písečné cesty jsme si užívali i tady. 6. 4. jsme dojeli na Mys Dobré naděje. Najel jsem 1015 km. Odtud jsme se autobusem přesouvali do hotelu v Kapském Městě, a protože jsme k němu dorazili až za tmy, nechali jsme kola v autobuse. Jenže v zemi, která vyniká vysokou kriminalitou, se to neukázalo jako dobrý nápad. Autobus byl v noci vykraden, a mimo jiné zmizela dvě celá kola. Moje bylo v autobusu třetí na ráně, takže následující den už první. Dana měla podsedlovou brašnu přišroubovanou k sedlovce, takže si vždycky na pokoj nosila sedlo. Její kolo bylo v autobuse druhé, takže z mého zmizela sedlovka se sedlem a podsedlovou brašnou. Zloději zjevně nebyli blbí, a chtěli z místa činu na kolech odjet. Nepotěšilo mě to, ale nemusel jsem si hlídat, co kam dávám při balení. Do váhového limitu se vejdu.

Po návratu domů jsem torzo kola umyl a odvedl do servisu. To už jsem měl zjištěno, že sedlovka od FSA se dá běžně koupit, což ovšem neplatí o bílém sedlu WTB Pure V Race. Slováci z Demy se ovšem tvářili, že není problém oboje poslat. Věřil jsem jim to přesně měsíc. Pak jsem se rozhodl, že sedlovku nechám stejnou, jako byla ta původní, ale sedlo vyberu jiné (a doufám, že lepší – i když o tom původním bych nemohl říci nic špatného). Jičínský Velomat prodává kromě Demy (a Wheelera) hlavně Treky, tak jsem si vybral z katalogu Bontrageru. Servis je v prvním roce vlastnictví kola zdarma, a já ho koupil loni koncem července. Řetěz ani brzdové destičky prý vyměnit nepotřebovaly, takže mi to jen všechno seřídili a přidělali nové sedlo. Druhá etapa je za mnou a kolo se začíná mírně měnit.

Severní Amerika


Na podzim 2012 se jela Severní Amerika, konkrétně Route 66 z Chicaga do Los Angeles. Před startem projektu to vypadalo, že se to všechno potom ještě minimálně jednou protočí. Jenže iniciátor projektu Petr Chaloupka mezitím prodal CK S.E.N., čímž se akce stala jednorázovou. Jako běžný zaměstnanec dvě exotické dovolené ročně neutáhnu finančně, a nejspíš by mi nestačila ani dovolená. Severní Ameriku jsem tedy vynechal, a stále jsem přesvědčen o tom, že to byla nejméně zajímavá mimoevropská trasa.

Jižní Amerika


15. 3. 2013 už jsem ale zase mířil i s kolem na pražské letiště. Tentokrát byl naším dopravcem Air France, takže jsem si mohl zabalit vše, co jsem mohl potřebovat. Za přepravu kola se platilo 100 eur cestou tam a 100 amerických dolarů cestou zpět (což nás tedy vyšlo o pětistovku levněji). Náhradní plášť už jsem s sebou ale nebral. Stejně tak zůstaly doma brašničky na představec. Čekal jsem nezanedbatelné kopce, a s tímto jinak praktickým vynálezem se téměř nedá šlapat ve stoje, takže budu muset nějak vytahovat foťák z batohu na zádech. Oproti původnímu plánu jsme naši cestu od oceánu k oceánu nezačínali přímo v Buenos Aires, ale vyjeli jsme z něj asi 170 km autobusem. Vzhledem k rozlehlé velkoměstské oblasti to bylo jedině rozumné řešení.

Zaparkoval jsem u slaniska
Hned první den cyklistiky jsme jeli kus po hliněné cestě a navzdory slunečnému počasí na ní v lese číhalo pár blátivých kaluží přes celou její šíři. Takže kola vydržela čistá až do prvního dne. Po zbytek cesty už jsme nikde bláto (ani déšť) nepotkali. Podél řeky Paraná jsme dojeli až do Rosaria. Následoval autobusový přejezd kus za Córdobu, který skončil ve dvoutisícových horách, ze kterých jsme si jen sjeli. Mastňácká cyklistika. Další dva dny jsme pokračovali podél hor k jihu. Tady už to bylo klasické nahoru, dolů. Pak jsme přejeli do oblasti San Luis. Tady nás čekala hnusná písečná cesta namibijského typu směrem ke zdejšímu slanisku. Rozhodně nejhorší terén z celé jihoamerické trasy. Zpět do města už jsme se radši svezli autobusem. Odtud vedl i poslední asi 170 km dlouhý autobusový přejezd, který nás vyplivl v nadmořské výšce 564 metrů nad mořem. Dál už jsme jeli přes Mendozu (před ní dokonce chvíli s policejní asistencí po dálnici) krajem vína do podhůří And, kterými jsme pak čtyři dny stoupali, nejdříve na vyhlídku na nejvyšší horu Ameriky (Aconcagua, 6960 metrů), a nakonec jsme opustili asfalt a vyšlapali až do sedla Cristo Redentor (3854 metrů nad mořem). Pak už jsme byli v Chile, do kterého jsme se dostávali šílenými serpentinami plnými šutrů, takže jsem často před zatáčkou zastavil, prošel ji, a pak zase pokračoval ve sjezdu. Další úsek vhodný jen pro horská kola. Zbytek sjezdu už byl po asfaltu, což platí i o pár dalších etapách v Chile, které jsme zakončili 29. 3. v pobřežním letovisku Valparaíso. Ujel jsem 1058 km.

Výš už se dost možná s kolem nedostanu
Při přejezdu And dvěma lidem vytekla kotoučová brzda. Jeden to s pomocí argentinského servisu ještě Author Avion. Co se mě týká, tak jsem si jen blbě zabalil. Někdo u Air France nebo na letištích se k našim kolům choval jako hovado, takže plastovou rozporku do přední vidlice jsem měl rozlámanou na tři kusy a v krabici zela díra, kterou se vytrousilo pár drobností. Když o dlažbu buenosaireského letiště cinknul patnáctka klíč, věděl jsem, že mám problém. Do stejného igelitového bublinkového sáčku omotaného kolem sedlovky jsem zalepil i přední rychloupínák. Naštěstí pár kolegů bylo dobře vybavených, takže jsem si mohl jeden půjčit a pak ho na konci cesty zase vrátit. Doma jsem tedy koupil jeden nový rychloupínák a odvezl kolo do servisu. Kromě seřízení jsem platil ještě za výměnu řetězu. Takže tentokrát žádné drama.
spravil, druhý už měl o den později smůlu a musel to dojezdit jen s jednou funkční brzdou. Až tady jsem pochopil, že základním pravidlem pro nákup kola určeného k cyklistice v exotických končinách je jeho jednoduchost. Aby nebyl problém si ho sám opravit. Tedy žádné kotoučové brzdy, u kterých si nejsem schopný vyměnit ani brzdové destičky, ale lehké, jednoduché a raz dva opravitelné špalkové brzdy. Kdybych všechny potřebné informace měl o dva roky dříve, nic bych nehledal a prostě bych si koupil kolo

Asie


20. 10. 2013 už jsem zase byl na cestě na letiště. Bylo to nečekané překvapení i pro mne, ale v práci mi to prošlo a banky se mohou přetrhnout, aby mi „výhodně“ půjčily finance. Vietnam na kole se ukázal jako větší exotika než nějaká Namibie. Vyráželi jsme ze severovietnamského města Ha Long a museli se srovnat s pravidly provozu v zemi, kde oficiálně platí zákon silnějšího, většinu dopravy tvoří doslova milióny motorek a o půl šesté večer je tma. Zejména večerní dojezdy do měst, kde kolem kruháčů kroužily motorky ve čtyřech až pěti vrstvách, byly docela stresujícím zážitkem. Motorkáři vůbec nekoukají do zpětných zrcátek, protože doprava je natolik komplikovaná, že všichni řeší jen to, co mají před sebou. Co se děje za nimi, není jejich problém. Silnější a těžší vozidlo si o pozornost zatroubí. Cyklista má právo zvonit maximálně na chodce, a ti se ve Vietnamu téměř nevyskytují. Tři dny jsem si zvykal na to, že jsem v postavení bělocha na kole ve Vietnamu, takže kuriozita k popukání. Ze všech stran na nás někdo mával, všude rozesmáté tváře místních, každou chvíli na nás někdo volal „hallo“, což bylo pohříchu jediné slovo, které domorodci pochytili z angličtiny.

Já během odpoledne po držkopádu
Čtvrtého dne se mi jeden malý Vietnamec stal osudným. Až později mi došlo, že si se mnou asi chtěl jen tlesknout, ale když už jsem ho měl prakticky před řídítky, zkusil jsem ještě kličku. Tu jsem ovšem neustál a předvedl něco jako pokus o parakotoul na kole. Levé rameno mi to citelně vyčítalo ještě pár měsíců, ale naštěstí jsem si nic nezlomil. Z předního kola jsem ovšem vyrobil osmu, která by mi ani neprošla vidlicí. Než jsem se vzpamatoval, už mi to cyklomechanik Karel tradiční metodou skákáním po ráfku na cihle jakž takž srovnal. Zbytek dne jsem na tom dojel, ale z pohledu na to šmajdající přední kolo mě bolely oči. Karel si mé kolo vzal do parády ještě večer ve městě Thanh Hoa, kde se nám nepovedlo najít žádný cyklistický obchod. Našel další cihlu, povolil dráty a celkem obstojně to srovnal. Pořád mi doporučoval to v zatáčkách moc neklopit, ale to mě nijak neomezovalo. Po svém držkopádu jsem si ani nevšiml, že ho odneslo i sedlo. S ním se toho moc dělat nedalo, tak mi ho Karel jen srovnal do roviny. Po zbytek vietnamské expedice prostě budu mít levou půlku níž než pravou.

Na dva vietnamské delší přesuny jsme si na kola objednali náklaďáček. Kola do něj nakládali sami Vietnamci, kteří nás k něčemu jako práci většinou vůbec nepouštěli. Vzhledem ke stavu zdejších silnic je pro mne stále záhadou, jak to mohla ta kola přežít. Sám si stále stojím za tím, že celodenní přejezd autobusem byl mnohem více vyčerpávajícím než celodenní cyklistika. Další tři dny jsme jezdili na kolech v centrálním Vietnamu. Před Danangem bylo trochu vlhčeji, někdo tomu dokonce říkal déšť. Já to i vzhledem k viditelnosti beru jen jako průjezd mlhou. Z ní také vždycky vyjedete navlhlí. Každopádně výšlap do sedla v nadmořské výšce 496 metrů nad mořem mi to celkem zkazilo. Od Danangu jsme ovšem byli oficiálně v tropickém pásmu. Po dalším dni cyklistiky následoval druhý přejezd do jižního Vietnamu.

Tam nás hned první etapa měla zavést do známého střediska Dalat. Vyráželi jsme z nulové nadmořské
Skoro na kopci
výšky, po 31 km zahřívací rovinky přišel kopec. Typické tropické klima, tedy 43°C, vlhkost jako v prádelně, slunce se nám nad hlavami tlemilo na plný výkon. Tenhle kopec skončil 1627 metrů nad mořem, zbytek etapy byl takový normální Český ráj, tedy pořád nahoru a dolů, rovina nikde. Jenže s tou Sněžkou v nohách už nám to přece jen moc nejelo. Výškové maximum toho dne bylo 1652 metrů a poslední hodinu a půl jsme jeli po tmě. V těch zhruba patnácti stech metrech už tropické klima nebylo, a po západu slunce nám začala být zima, takže jsem ještě navlékal rukávy. Proti tomu byl přejezd And pohodička. Když jsem se tedy dozvěděl, že následující den nás čeká 170 km dlouhá poslední etapa do přímořského letoviska Mui Ne, hned jsem věděl, že do toho nejdu. I když se dá předpokládat, že to bude převážně s kopce. Odjel jsem tedy necelých 114 km a zbytek dojel naším autobusem. I kdybych měl na to, abych poslední etapu dojel až do konce, situaci by to nezachránilo, na plánovanou tisícovku kilometrů by to stejně nestačilo. Takhle jsem ujel necelých 903 km, a zařekl jsem se, že do tropů už mě na kole nikdy nikdo nedostane. Přece jen jsem chladnomilný tvor.

Po návratu domů jsem usoudil, že kolo už by si zasloužilo generálku. Takže jsem si řekl o celkovou kontrolu a spravení všeho, co je třeba, včetně servisu přední vidlice, která už si to určitě také zasloužila. Na účtu se tedy kromě nového předního ráfku a 32 drátů objevila i řada dalších drobností, ale přes dvě třetiny ceny stejně tvořila práce. Jediné, co se zatím nepovedlo vyřešit, byly kónusy v předním náboji, které potřebovaly vyměnit, ale nikde nebyly k sehnání. U sedla mi vysvětlili, že by mohli zkusit jeho levou vzpěru narovnat zpátky, ale nejspíš by jim praskla pod rukama, a i kdyby ne, už to nikdy nebude bezpečné. Takže jsem jim řekl, ať si sedla nevšímají. Bontrager se tedy dlouho neohřál, tak jsem se vrátil zpět k původní specifikaci a přes internet jsem si sehnal sedlo WTB Pure V Race, třebaže černé a ne bílé.

Oceánie


Aveiro v současné podobě a mechanik Martin po ránu
8. 3. 2014 jsem naposledy v tomto projektu mířil s kolem na pražské letiště. Stejně jako do Vietnamu, i na Nový Zéland jsme letěli s Emirates, takže jsem toho kromě kola moc nevezl. Navíc v předním kole byly kónusy, které potřebovaly vyměnit, což mě moc neuklidňovalo. Cyklistiku jsme začínali na jihovýchodě Jižního ostrova. Hned první den odpoledne jsme najeli na cyklostezku po zrušené železniční trati. Ta sice neměla asfaltový povrch, ale zase to bylo jediné místo, kde jsme nejezdili pořád jen nahoru a dolů. Všechny ty náspy, zářezy, mosty a tunely nám cestu pěkně zarovnaly. Jinak je na Novém Zélandu úplně normální, že se jezdí neustále do kopce a s kopce, ať už je to silnice podél moře, jezera či řeky. Druhého dne jsem měl na této cyklostezce defekt zadního kola. První defekt po 4470 km? To beru. Čtvrtého dne pobytu na ostrově jsme si vyšlápli i do nejvýše položeného sedla s asfaltovým povrchem vozovky na Novém Zélandu, které se nachází v nadmořské výšce 1076 metrů. Pak jsme pokračovali středem ostrova k severu a později uhnuli na jeho západní pobřeží, kde nám život znepříjemňoval hmyz s českým jménem koutule. Druhá půlka naší trasy vedla po Severním ostrově, zejména vulkanickou oblastí v jeho středu. Nepříjemné překvapení mi nachystalo poslední ráno, kdy jsem zjistil, že mám prázdné přední kolo, takže jsem musel ještě jednou vyměňovat duši. Dvakrát za jednu dovolenou, to už je můj osobní rekord.

Na konci dovolené jsem zjistil, že někam zmizel vzorek ze zadního pláště. Nebyl jsem jediný. Že by na
Slavím dojetí poslední etapy projektu
Novém Zélandu měli hrubší asfalt? Plášť jsem si koupil už před cestou do Afriky, takže jsem ho po návratu domů jen vyměnil. Servisu jsem dal čas až do května. Pak jsem si řekl, že ty kónusy shánějí od listopadu, tedy už půl roku. Pokud se je nepodařilo sehnat za půl roku, je nesmysl na ně dál čekat, takže je nejvyšší čas přejít na plán B a vyměnit celý náboj. Kdybychom to před půl rokem tušili, tak jsem nemusel platit dvakrát za přepletení kola, protože by bývalo rozumnější ho vyměnit celé. Takže teď mám v předním kole místo náboje Shimano M525 model XT od téže značky. To plně odpovídá mé zásadě měnit díly za stejné nebo lepší.

Dema Aveiro ve zkoušce obstála se ctí. Při jejím výběru jsem sice vycházel z nesprávných předpokladů, například jsem netušil, jak zásadním parametrem se pro mne u tří z pěti dovolených stane hmotnost kola, ale to už je moje smůla. Několik dílů jsem musel vyměnit, ale za to Dema v zásadě nemůže, jednou šlo o krádež, podruhé o pád. Zbývají jen ty kónusy, které výrobci zřejmě záměrně komplikují, aby místo malých levných náhradních dílů mohli prodávat celé náboje. Ani na výměně pláště po 5366 km (drobné jízdy do servisu a zpět nepočítám) není špatná. Škrábanců kolo utržilo nepočítaně, ale vzhledem k přepravě v autobusech (Afrika a Jižní Amerika), náklaďáčcích (Vietnam) či dodávce (Nový Zéland) se s tím muselo počítat. Teď mám kolo opět v pořádku a nemusím ho šetřit na další etapy projektu, takže zbývá jedině ho vytáhnout z garáže a jet se trochu projet… A kdo by chtěl v roce 2014 slušně vybavené krosové kolo se špalkovými brzdami, měl by asi začít u brněnských Pell's.

neděle 8. června 2014

Plzeňský sraz třicátníků

Většinou jsem se přes léto na moc koncertů nedostal, takže jsem paběrkoval na akcích konaných mimo sezónu. To by se sice mohlo výhledově zlepšit, ale letos to stejně moc nadějně nevypadá. Takže nápad pořádat festival na přelomu května a června jsem přivítal, a letos jsem do Plzně na Metalfest vyrazil už popáté. Vždycky mě nejvíce lákají kapely, které jsem ještě naživo neviděl, letos tedy zejména Flotsam and Jetsam, Blues Pills, Delain a Dark Gamballe. Samozřejmě neuškodí si zopakovat metalovou show v podání osvědčených jmen, tentokrát Rage, Brainstorm, Alice Cooper, Doro a Powerwolf. A na programu je několik velkých jmen, které sice hrají trochu mimo oblast mého zájmu, ale byla by škoda je vynechat. To mluvím o skupinách Sepultura, Tiamat a The 69 Eyes. Zato kapely, které nehodlám vidět, byly na letošní soupisce pouze tři: Aborted, Mayhem a Grave. To mi za 750 Kč vstupného a tři dny času stálo.

Pátek 30. května


Ve 13 hodin startují festival němečtí Winterstorm. Pětice z bavorského Baroutu má na kontě tři alba napěchovaná power metalem. Tento styl má u nás solidní posluchačskou základnu, takže hned od začátku nebylo pod pódiem prázdno. Písně jako Kings Will Fall, Cathyron nebo Metalavial nenechaly metalové hroziče odpočívat. Drobným plusem kapely je plynně česky hovořící basák, jehož jméno Peter Cerveny naznačuje, jak k této schopnosti přišel. Zpěvák Alexander Schirmer sice vypadal nervózní, když do mikrofonu mluvil někdo jiný, navíc pro něj nesrozumitelným jazykem, ale fanoušci to ocenili. Humorný moment nastal, když se zpěvák ptal, kdo je z České republiky. Zvedla se sotva třetina rukou. Kdo je z Německa. Dalších pár desítek lidí. A kdo z jiných zemí. Zhruba podobné množství jako Němci. Jemu se výsledek zdál divný, což korunoval větou „Mluvím přece anglicky, takže mi všichni rozumí“. Vítej v Čechách, chlapče! ;-) Kapela za jí vyměřených 50 minut zanechala dobrý dojem, a pokud k nám čas od času hoši zajedou, mají tu slušný předpoklad k růstu jejich posluchačské základny.

Charlotte Wessels
Hned druzí jsou na řadě Delain z nizozemského města Zwolle. Melodický symfonický metal ozdobený ženským vokálem je bohatě zastoupeným holandským exportním zbožím. Ostatně klávesák Martijn Westerholt předtím hrál v řadách Within Temptation, což je aktuálně zřejmě nejzářivější jméno tamější scény. Jak bývá v této kategorii obvyklé, většinu pozornosti na sebe strhává zpěvačka, v tomto případě Charlotte Wessels. Dívá se na ni rozhodně dobře, ale hlavně má výborný hlas. Z aktuální letošní řadovky The Human Contradiction zazněly písně Army of Dolls, Tell Me, Mechanist a samozřejmě hitovka Stardust. Jejich 50 minut mi uteklo velmi rychle a moje vysoká očekávání v ničem nezklamali.

Hodina času mezi 15:20 a 16:20 byla vyhrazena švédské deathmetalové kapele Grave, takže jsem vyrazil do města na oběd. Death metal není můj oblíbený styl, takže radši vyklidím pole.

Od 16:40 jsou na scéně Die Apokalyptischen Reiter z německého Výmaru. Pětice muzikantů má čerstvě venku album Tief.Tiefer. Svoji show odstartovali klipovkou Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit. Jejich mix heavy metalu s bůhvíčím doplněný zpěvem v němčině mi nepřipadal moc lákavý, ale počasí bylo příznivé, takže jsem se z města vrátil včas. Jinak bych měl volných hned několik hodin. Kupodivu to naživo znělo mnohem lépe, než jsem čekal, takže hodina strávená v jejich přítomnosti utekla rychle. Zpěvák Fuchs mezi písněmi komunikoval perfektní angličtinou, rozhodně srozumitelnější než v podání mnohých anglicky zpívajících interpretů.

Čas mezi 18:00 a 19:10 byl vyhrazen pro norské Mayhem, blackmetalové rarachy s historií temnější než jejich hudba, a to už je co říci. Zkrátka řečeno, nic pro mne. Mizím. Jen dodávám, že kapela letos slaví 30 let své existence.

Andy B. Franck
V 19:40 už nastává čas pro německé Brainstorm, které sice v Plzni můžete vidět každý sudý rok, ale vždy to za to stojí. Pětice z Heidenheimu hraje power metal a podle mého názoru disponuje jedním z nejlepších frontmanů v tomto ranku. Andy B. Franck je totiž nejen perfektním zpěvákem, ale také mistrně ovládá komunikaci s publikem. Zatímco jiní se snaží fanoušky dlouhé minuty hecovat, jemu stačí jedno gesto, a je vymalováno. Kapela letos vydala desáté album Firesoul, ale hitů mají pěknou zásobu, takže začali osvědčenou písní Highs Without Lows. Z novinky zazněla například titulní Firesoul nebo otvírák alba Erased by the Dark. Ze starších kousků zazněly například Fire Walk with Me nebo Shiva’s Tears. Samozřejmě nesměla chybět ani zřejmě největší pecka z jejich repertoáru, kterou je Falling Spiral Down. 80 minut v kotli pod pódiem jsem si užil skvěle. Brainstorm pro mne opět byli nejlepší kapelou dne, což nezkazil ani fakt, že půlhodina od 20:05 do 20:35 propršela. Možná stojí za to zmínit jejich cenovou politiku. Před dvěma lety jsem si koupil jejich tričko mimo jiné proto, že bylo inkriminovanou neděli nejlevnější ve stánku s merchandisingem, a potřeboval jsem něco suchého na cestu domů. Letos byla obvyklá cena trička 600 Kč. Brainstorm měli pozici druhých největších hvězd dne, ale trika prodávali po 400 Kč. Zřejmě si umějí spočítat, že jich tak prodají víc, a nakonec třeba i vydělají víc než ti, co chtějí o polovinu více. A ještě bude větší množství lidí chodit s jejich logem na hrudi.

Ve 21:30 začíná hlavní hvězda prvního dne, Alice Cooper a jeho shock rock. Asi nemá cenu ho nějak představovat, ale pár základních údajů. Je mu 66 let, přiletěl k nám z arizonského Phoenixu a první album vydal před 45 lety. Za tu dobu má nespočet hitů, které může sázet jeden za druhým. K tomu jeho typická show, ve které nechyběla svěrací kazajka, gilotina, Frankensteinovo monstrum (obří loutka s velice dobrou animatronikou obličeje) a další propriety. Kromě pětice muzikantů se na scéně občas objevilo i pár herců (chlap a sexy ženština). Jelikož má hotovo album plné rockových předělávek, vyhradil ve vystoupení blok pro čtyři z nich. Za ním byly náhrobní kameny se jmény John Lennon, Jimi Hendrix, Jim Morrison a Keith Moon. Takže zazněly známé písně Break On Through (To the Other Side) od The Doors, Revolution od The Beatles, Foxy Lady od The Jimi Hendrix Experience a My Generation od The Who. A zbytek? Nepamatuji si všechno, ale rozhodně zazněly písně No More Mr. Nice Guy, Billion Dollar Babies, Hey Stoopid, Feed My Frankenstein, Dirty Diamonds, Under My Wheels, Welcome to My Nightmare, House of Fire, I’m Eighteen a Poison. To bylo minutu po 23. hodině, ale Alice Cooper se ještě vrátil s nesmrtelnou klasikou School’s Out, kterou doplnil mezihrou v podobě Another Brick in the Wall od Pink Floyd. Ono to krásně navázalo: známý refrén school’s out for summer, school’s out forever najednou vhodně doplnila věta we don’t need no education, a už se mohlo pokračovat dál. Ve 23:10 je konec. Klobouk dolů před Panem Muzikantem, ale u mě prostě laťku nastavenou Brainstorm nezdolal. Dost možná za to může vysoký počet předělávek.

Sobota 31. května


V 10:30 otevírá sobotní program pražská legenda Kryptor. Sami svoji produkci označují jako old school sadistic thrash metal. Stále propagují svoji návratovou kompilaci Best of Fuck Off!!! Nejsem žádným odborníkem na jejich produkci, ale určitě zazněly songy Rychlost vítězí a Klášterní tajemství. Jejich 35 minut dlouhý set si své fanoušky našel. Mě nijak zvlášť neoslovili.

Další domácí legenda následovala. Brněnský Titanic loni vstal z mrtvých čerstvým albem Double Time, ale naživo to vypadalo, že se hrálo nejvíc z debutu Metal Celebration z roku 1989. Nejvýraznější posilou je bubeník Martin Škaroupka, který toho stíhá opravdu hodně. 45 minut kvalitního klasického heavy metalu s písněmi jako Tchýně, Simulant, ZrcadloMetalový svátek a dalšími uteklo velmi rychle.

Z města Charlotte v Severní Karolíně do Plzně zavítala kapela Bloody Hammers, která hraje něco mezi hard rockem a doom metalem. Tři pánové a klávesistka mají na kontě čerstvé třetí album Under Satan’s Sun. Vzhledem k tomu, že existují od roku 2012, je to docela fofr. Naživo mi jejich hudba připadala dobrá po celých 50 minut, ale stejně si moc neumím představit, že bych si libovolné jejich album koupil.

Dark Gamballe
Crossoverová kapela Dark Gamballe z Vyškova předčila má vysoká očekávání. Zpěvák Desed měl kromě červených kontaktních čoček nasazený i klobouk s rohy, což vypadalo velmi stylově. Jeho hrátky se slovy v písních jako Baletky v hlavě, Netopýr, Oni, Zlatonoš nebo Svět za dekou jsou výborné. Čtveřice muzikantů také předváděla velmi dobré výkony a zpěvák mezi písněmi občas utrousil i nějakou vtipnou průpovídku. Dalších 50 minut, které jsem spokojeně strávil v kotli pod pódiem.


Elin Larsson
Ve 14:30 přišla řada na bluesrockovou kapelu Blues Pills ze švédského Örebro. Zeměpisné označení je hodně zjednodušené, jelikož Švédka je pouze zpěvačka Elin Larsson. Rytmická sekce pochází z americké Iowy a sedmnáctiletý (!) kytarista je pro změnu Francouz. Moderátor je přirovnal k Led Zeppelin a Thin Lizzy, což podle mne nejsou nejvhodnější jména pro srovnání, ale každopádně to vypadalo, že do metalového zaměření festivalu zrovna nezapadají. Jejich hudba se dá zřetelně zařadit do druhé poloviny 60. let. Kytarista je takový mladý bílý Jimi Hendrix, zpěvačka zase disponuje hlasem Janis Joplin. Ideální hlas pro tento žánr, ostatně stačí si poslechnout úvod skladby Devil Man. Většinu mé sbírky tvoří prog, thrash, power, symphonic a heavy metal. Blues Pills nejsou nic z toho, každopádně pro mne 50 minut v jejich společnosti znamenalo divácký a posluchačský vrchol celého festivalu. Život občas přináší nečekaná překvapení. Jejich debut vyjde v červenci, pro mne jde o jasnou koupi. A k nejlepšímu festivalovému setu přidávám i video, což je v podstatě polovina jejich živého EP Live at Rockpalast.


Čas mezi 15:35 a 16:25 byl vyhrazen pro belgickou chásku Aborted a jejich deathgrind. Pro mne jasná zpráva, že si nemám kazit zážitek a vypadnout daleko mimo doslech. Vrátil jsem se trochu rychleji, abych ještě zastihl Blues Pills v podpisovém stanu, ale nebyla tam ani noha. Vedle na rozpisu autogramiád byl jejich čas červeně přeškrtán a doplněn dvojjazyčným popiskem zrušeno / cancelled. Nejlepší kapela festivalu nepřivezla jediné tričko (nebo cokoli jiného na prodej) a nakonec se ani nedorazila setkat se svými fanoušky. A to jsem rozhodně při jejich setu nebyl před pódiem sám. L

Eric A.K.
V 16:45 na pódium nastupuje další interpret z arizonského Phoenixu. Tentokrát jde o thrashmetalovou legendu Flotsam and Jetsam. Možná je to zeměpisnou vzdáleností od sanfranciské oblasti Bay Area, ale jejich thrash vždycky zněl trochu jinak. V dnešním světě, kde pobíhají tisíce podobných kapel, je to deviza k nezaplacení. Kapela letos slaví třicetiny, ke kterým znovu nahrála své druhé album No Place for Disgrace. Trochu jsem se obával, aby na něm nepostavila většinu setu. Ale kdepak, z debutu Doomsday for the Deceiver těch písní zaznělo ještě více. Snad jsou takové jen festivalové sety, ale já jsem většinou zvědav hlavně na aktuální tvorbu. Tady z posledních dvou alb nezaznělo vůbec nic. Zpěvák Eric A.K. zabodoval, když si na jednu píseň nasadil ocelovou helmu jako z klasického brnění, prostě když metal, tak metal. Celkově hodně povedená hodina thrashe.

Viktor Smolski
Z německého Herne dorazila dobře známá powermetalová trojka Rage. Pokud budeme počítat i začátky pod jménem Avenger, tak už mají také na krku třicítku. Ostatně si k ní právě nadělili kompilaci The Soundchaser Archives. Pamatuji si, že se mi jejich raná alba nelíbila. Nepamatuji si proč. Vzal jsem je na milost až v roce 1996 s albem Lingua Mortis, které tehdy bylo ještě metalově novátorským počinem. A jinak znám vlastně jen alba nahraná v tomto století, takže je pro mne běloruský kytarista Viktor Smolski neodmyslitelnou součástí Rage, stejně jako zpívající basák Peavy Wagner. Během jim vyhrazených 70 minut tedy řádně provětrali svoji hudební pokladnici, ze které vytáhli šlágry jako Soundchaser, Enough Is Enough, Carved in Stone, War of Worlds, Great Old Ones nebo Higher than the Sky. Jak poslední léta jedu převážně v thrashi, čekal jsem, že u mne sobotní souboj třicátníků vyhrají Flotsam and Jetsam. Ale chyba lávky, Rage byli prostě lepší.

Z největšího brazilského města São Paulo dorazila Sepultura. Kapela založená v roce 1984. Jestli jsem od nich někdy něco záměrně poslouchal, tak to bylo v letech 1993 až 1996, tedy v období alb Chaos A.D. a Roots. Jinak mě jejich groove metal úspěšně míjí. Jejich současný frontman, černý Američan Derrick Green má impozantní zjev. Kytarista Andreas Kisser občas také komunikoval s publikem, i kdyby to byly věty typu „So, Czech Republic, obrigado!“ A pár písní si i zazpíval, také portugalsky. Aktuální loňské album má stručný název The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart, a jestli z něj něco hráli, nepoznal bych to. Nejvíce se mi líbily pasáže, ve kterých Derrick mlátil do vlastních velkých bubnů. Na té zdvojené rytmice bylo něco šamanského. Jinak jsem je prostě 75 minut z uctivé vzdálenosti sledoval, podobně jako před pár lety tamtéž Soulfly, kteří mě podobně míjejí.

Ve 21:30 vybíhají na pódium Powerwolf z německého Saarbrückenu. Další kapela, kterou tu můžete potkat každý sudý rok. Od té doby, co se objevil rozpis kapel, mi tato jejich pozice přišla neuvěřitelná. Původem rumunský zpěvák Attila Dorn dokonce ze začátku prohlásil, že jsou trochu nervózní, protože je to jejich první vystoupení v pozici hlavních hvězd mimo domov. Jejich melodický power metal má u nás velkou fanouškovskou podporu, dokonce i já jsem si koupil jejich poslední album Preachers of the Night. Druhou nejvýraznější postavou souboru je klávesák Falk Maria Schlegel, který snad v každé písni opouští svůj nástroj a vybíhá hecovat publikum. Zazněly například písně Amen & Attack, Sacred & Wild, Kreuzfeuer, Coleus Sanctus, All We Need Is Blood, We Drink Your Blood, Lupus Dei či Resurrection by Erection. Ale největším prokletím kapely je užvaněný frontman. Začal se vykecávat hned po první písni. Zbytek kapely většinou na chvíli odešel, občas na pódiu zůstal bubeník nebo výše zmíněný klávesák. Postupem času mi začalo připadat, že pauzy mezi písněmi jsou delší než písně samotné. Když Attila a Falk Maria dlouhou dobu nutili diváky volat „Ha!“, když oni zařvou „Ho!“, podíval jsem se na hodinky s myšlenkou „dávám vám minutu, buď začnete hrát, nebo odcházím“. To ještě spustili Werewolves of Armenia včas. Odešel jsem až v půlce přídavku. Slyšel jsem je ještě ze stanu, takže končili zhruba ve 23:15 jako včera Alice Cooper. Z mého pohledu byl jejich koncertní výkon pozoruhodným fiaskem.

Neděle 1. června


První nedělní kapela, Absolut Deafers z Ostravy, odstartovala svoji rock/metalovou show v 10:00. Tak rychlý jsem nebyl, ale při druhé půlce jejich půlhodinového vystoupení ještě zel areál prázdnotou. Neděle ráno prostě nenabízela žádná velká jména, takže se spousta lidí rozhodla přijít až na Dymytry. Mladá (tedy s výjimkou basáka) pětice na pódiu nebyla špatná, ale už druhý den jsem si nevzpomněl ani na to, jestli vlastně zpívali česky nebo anglicky. Tak nějak kompletně vyšuměli z mé paměti.

Druhá na řadě je mladá čtveřice z belgického Limburku jménem Evil Invaders. Zatím mají na kontě pouze bezejmenné EP. Nejdřív jsem si říkal, co za kapelu si může dát takhle klišovitý název? Ale jen jsem je zahlédl, bylo vše jasné. Oni sem přijeli strojem času z 80. let, zlatých časů speed metalu. Těsné džíny, tenisky, černé nátělníky, dlouhá hára a u zpívajícího kytaristy i kotlety až po pusu. Ostatně zpěvákův falzet se k hudbě perfektně hodil, a ještě upevňoval jejich zařazení do dob „tenkrát před 30 lety“. Z názvů písní mi v hlavě utkvěl jen Alcoholic Maniac, takže zřejmě neřeší žádné globální politické problémy. Ale jejich 50 minut mělo neskutečný spád. I mezi písněmi aspoň vazbila některá z kytar, jen jednou se zapomněli a asi na dvě vteřiny nastalo ticho. Trojice vepředu byla neustále v pohybu (zpěvák tedy jen v instrumentálních pasážích, jinak musel být u mikrofonu). Takhle to má vypadat, Powerwolf by se mohli jít učit. Pro jistotu upřesním, že si myslím, že Powerwolf mají lepší písně než Evil Invaders, ale nijak se to netluče s mým přesvědčením, že naopak Evil Invaders jsou lepší koncertní kapelou než Powerwolf. Ale zlaté časy speed metalu už se asi nevrátí, takže kapela nemá kam růst.

Arven
Dalším pro mne naprosto neznámým jménem byli Arven z německého Frankfurtu. Ostatně byli se v Čechách ukázat poprvé. Všude (včetně jejich webových stránek) je pět krásek a bubeník. Každopádně byl poměr pohlaví v Plzni 4:2, a zaplaťpánbu za kytaristu, protože když v jedné písni řešil nějaké technické problémy a na chvíli v tom nechal kolegyni samotnou, vůbec bych neřekl, že nějakou kytarovou hru slyším. A ve zbytku setu zněli stejně jako kapela s jedinou kytarou. Hrají symfonický metal a jejich show byla velmi statická. Kytaristé se ze svých pozic nevzdalovali dál než na dva kroky, klávesistka ani bubeník ani nemohli. Takže se pohybovaly jen zpěvačka a byskytaristka. Což mě vede ještě k poznámce o perfektně nazvučené base, která možná i z této v jádru nevýrazné muziky vyčnívala. Z textů se na festivalech může ujmout zejména Raise Your Cups, pobavila mě genderově obrácená fantasy pohádka o princezně, která se musí utkat s drakem, aby dostala fešného sexy prince. Na 45 minut kolem nedělního poledne to bylo dobré, ale nevím, zda kapela má na to, aby vystoupila z žánrového průměru.

Další německou kapelou byl Zodiac z Münsteru. Zodiac je docela běžný název a mám za to, že jeden takový band brázdí i domácí kluby. Občas by neuškodilo trochu fantazie. Tahle německá čtveřice se dala dohromady v roce 2010 a hraje hard rock slyšitelně vycházející z blues. Skoro si myslím, že si moderátor včerejší příměr k Led Zeppelin a Thin Lizzy mohl schovat pro ně (pokud si to tedy jen nespletl). Kapela propagovala svoje loňské album A Hiding Place, ale zahrála i novější materiál ze třetí řadovky, která by měla vyjít v září. Areál se začal zaplňovat lidmi, kteří přišli na Dymytry, takže už nehráli jen pro hrstku diváků. 45 minut velmi dobré hudby, ze čtveřice neznámých kapel nedělního rána rozhodně nejlepší muzika.

Od 13:50 do 14:40 byli na řadě pražští Dymytry. Ty už jsem dvakrát viděl přímo v tomto areálu, a rozhodně se nestali mojí srdcovkou. Navíc mají oddaných fanoušků dost, takže jsem usoudil, že je to pro mne ideální čas skočit si do města, abych zase měl aspoň jedno normální jídlo za den.

Dianne van Giersbergen
Ve 14:55 začíná vystoupení kapely Xandria z německého Bielefeldu. Kapela hraje symfonický metal a v posledních letech se potýká s problémy se zpěvačkami. Od loňského roku je u mikrofonu Holanďanka Dianne van Giersbergen (není v žádném příbuzenském vztahu s Anneke van Giersbergen), která nazpívala aktuální album Sacrificium. Je na ni sice pěkný pohled, ale po hlasu bych ji nepoznal. Dalším problémem je vysoký podíl kláves a absence živého klávesáka. Pak dochází k situacím, kdy na pódiu stojí čtyři lidé, pátý sedí za nimi, a z reproduktorů se line hudba z playbacku. Chápu, že kytarista Marco Heubaum nezvládá naživo oba nástroje, ale prostě to takhle vypadá blbě. 50 minut dlouhý set byl dobrý, ale v této škatulce je prostě moc souborů, které znějí úplně stejně. Xandria tak působí jen dojmem jedněch z mnoha.

Také další kapela k nám dorazila z Německa, konkrétně z města Reutlingenu. Byla založena v roce 2002 jako školní kapela (roky narození jejích členů jsou 1991 a 1992) a v roce 2007 přejmenována podle stejnojmenné písně od AC/DC na současné Kissin‘ Dynamite. Kapela hraje výbušnou směs hardrocku s heavy metalem a hlavně těží z faktu, že všechny hvězdy tohoto žánru jsou o minimálně čtvrt století starší. Minimálně fanynky na to evidentně slyší. Jejich dva roky staré poslední album nese název Money, Sex & Power, ale při svém hodinovém koncertním setu provětrali všechna tři alba. Na živo jim to docela šlape.

Tiamat
Velkým jménem metalové scény je stockholmský Tiamat. Původně blackmetalová kapela prošla značným hudebním vývojem a aktuálně je na pomezí gothic metalu a gothic rocku. Od roku 1987 byl ústřední postavou kapely zpěvák, kytarista a klávesák Johan Edlund. V Plzni byl jen v sepraných džínách a kulichu, tělo pokryté rozmanitým tetováním. Chvíli s modrou kytarou, zbytek setu jen s mikrofonem. Z písní si kupodivu pamatuji jen Brighter than the Sun, možná že právě při ní se rozplýval nad pohledem na zapadající slunce na obloze. Hráli i čísi coververzi ve švédštině, za což se nám Johan omlouval, ale prý pro něj hodně znamená. Mezi písněmi nás nabádal, ať posloucháme hudbu, chodíme na koncerty, ale prý nemáme na nic hrát a už vůbec ne zakládat kapely. Občas to vypadalo, že si nepamatuje texty. Humorné mi přišlo, když otevřel plechovku Gambrinusu a prohlásil ho za nejlepší pivo na světě. To mu nemohli dát pořádnou Plzeň? Kapela vyslyšela moji kritiku Xandrie a povolala i koncertního klávesáka, ale stejně to vypadalo jako vystoupení kapely Johan Edlund & band. Co bude s Tiamatem dál, poté co Johan letos v dubnu oznámil, že z kapely ze zdravotních důvodů odchází, to je opravdu otázkou. Podle mne to bez něj nemá cenu, protože s kýmkoliv jiným u mikrofonu už to stejně bude úplně jiná kapela. 70 minut dlouhý set pomalé a klidné hudby byl zajímavým zpestřením festivalu.

Finové The 69 Eyes svoji směs gothic rocku s rock’n’rollem příhodně pojmenovali goth’n’roll. A jelikož jim jedno jméno nestačí, tak si také říkají Helsinki Vampires. Za 15 let své existence si vybudovali slušnou posluchačskou základnu. Pětice po celých 80 minut předváděla našlapanou rockovou show, která probudila spoustu lidí uspaných pomalejším vystoupením Tiamat. O.K., v pohodě, ale v jejich fanklubu mě stejně nehledejte. Jen dodám, že nejvíce mě pobavil bubeník na začátku přídavku, když nám oznámil, že v zákulisí viděl Doro, je pořád sexy, a máme s ním zpívat „All we are, all we are, we are, we are all, all we need.“

Doro
Po hodinové přestávce (tuto délku jsem nepochopil, vždyť i Alice Cooper a Powerwolf si vystačili s polovinou) přišla poslední hvězda festivalu, Doro. Kariéru začala před třiceti lety v německém Düsseldorfu a po rozpadu skupiny Warlock pokračovala pod vlastním jménem. Ale proč představovat „Metalovou královnu“, že? Tady snad stačí dodat pár písní, které zazněly: Burning the Witches, I Rule the Ruins, The Night of the Warlock, Raise Your Fist in the Air, Metal Tango, All We Are a Für Immer. Takže na popěvek zmiňovaný bubeníkem The 69 Eyes samozřejmě došlo. Doro měla i pár monologů k fanouškům, které občas pod vlivem emocí znějí, jako by se vůbec nepotřebovala při mluvení nadechovat. Ale stačí jí z těch pár metrů kouknout do očí, a hned je jasné, že to není žádné divadýlko pro fanoušky, ale že tím Doro opravdu žije. A na 49 let vypadala pořád neskutečně dobře (50 jí bylo až o dva dny později, 3. června). Doro naživo se jen tak neomrzí a čtveřice muzikantů, co jí kryla záda, také nejsou žádná ořezávátka.



Celkové dojmy jsou veskrze pozitivní. Počasí pozlobilo jen v pátek večer při Brainstorm a trochu i při vystoupení Alice Coopera, piva bylo dost, organizace nijak nevázla, časový harmonogram plus mínus pět minut vycházel přesně. Tak snad zase příště…