Většinou jsem se přes léto na moc koncertů nedostal, takže
jsem paběrkoval na akcích konaných mimo sezónu. To by se sice mohlo výhledově
zlepšit, ale letos to stejně moc nadějně nevypadá. Takže nápad pořádat festival
na přelomu května a června jsem přivítal, a letos jsem do Plzně na Metalfest
vyrazil už popáté. Vždycky mě nejvíce lákají kapely, které jsem ještě naživo
neviděl, letos tedy zejména Flotsam and Jetsam, Blues Pills, Delain a Dark
Gamballe. Samozřejmě neuškodí si zopakovat metalovou show v podání
osvědčených jmen, tentokrát Rage, Brainstorm, Alice Cooper, Doro a Powerwolf. A
na programu je několik velkých jmen, které sice hrají trochu mimo oblast mého
zájmu, ale byla by škoda je vynechat. To mluvím o skupinách Sepultura, Tiamat a
The 69 Eyes. Zato kapely, které nehodlám vidět, byly na letošní soupisce pouze
tři: Aborted, Mayhem a Grave. To mi za 750 Kč vstupného a tři dny času stálo.
Pátek 30. května
Ve 13 hodin startují festival němečtí Winterstorm. Pětice
z bavorského Baroutu má na kontě tři alba napěchovaná power metalem. Tento
styl má u nás solidní posluchačskou základnu, takže hned od začátku nebylo pod
pódiem prázdno. Písně jako Kings Will Fall, Cathyron nebo Metalavial nenechaly
metalové hroziče odpočívat. Drobným plusem kapely je plynně česky hovořící
basák, jehož jméno Peter Cerveny naznačuje, jak k této schopnosti přišel.
Zpěvák Alexander Schirmer sice vypadal nervózní, když do mikrofonu mluvil někdo
jiný, navíc pro něj nesrozumitelným jazykem, ale fanoušci to ocenili. Humorný
moment nastal, když se zpěvák ptal, kdo je z České republiky. Zvedla se sotva
třetina rukou. Kdo je z Německa. Dalších pár desítek lidí. A kdo
z jiných zemí. Zhruba podobné množství jako Němci. Jemu se výsledek zdál
divný, což korunoval větou „Mluvím přece anglicky, takže mi všichni rozumí“.
Vítej v Čechách, chlapče! ;-) Kapela za jí vyměřených 50 minut zanechala
dobrý dojem, a pokud k nám čas od času hoši zajedou, mají tu slušný
předpoklad k růstu jejich posluchačské základny.
 |
| Charlotte Wessels |
Hned druzí jsou na řadě Delain z nizozemského města
Zwolle. Melodický symfonický metal ozdobený ženským vokálem je bohatě
zastoupeným holandským exportním zbožím. Ostatně klávesák Martijn Westerholt
předtím hrál v řadách Within Temptation, což je aktuálně zřejmě
nejzářivější jméno tamější scény. Jak bývá v této kategorii obvyklé,
většinu pozornosti na sebe strhává zpěvačka, v tomto případě Charlotte
Wessels. Dívá se na ni rozhodně dobře, ale hlavně má výborný hlas. Z aktuální
letošní řadovky The Human Contradiction zazněly písně Army of Dolls, Tell Me,
Mechanist a samozřejmě hitovka Stardust. Jejich 50 minut mi uteklo velmi rychle
a moje vysoká očekávání v ničem nezklamali.
Hodina času mezi 15:20 a 16:20 byla vyhrazena švédské
deathmetalové kapele Grave, takže jsem vyrazil do města na oběd. Death metal
není můj oblíbený styl, takže radši vyklidím pole.
Od 16:40 jsou na scéně Die Apokalyptischen Reiter
z německého Výmaru. Pětice muzikantů má čerstvě venku album Tief.Tiefer.
Svoji show odstartovali klipovkou Freiheit, Gleichheit, Brüderlichkeit.
Jejich mix heavy metalu s bůhvíčím doplněný zpěvem v němčině mi
nepřipadal moc lákavý, ale počasí bylo příznivé, takže jsem se z města
vrátil včas. Jinak bych měl volných hned několik hodin. Kupodivu to naživo
znělo mnohem lépe, než jsem čekal, takže hodina strávená v jejich
přítomnosti utekla rychle. Zpěvák Fuchs mezi písněmi komunikoval perfektní
angličtinou, rozhodně srozumitelnější než v podání mnohých anglicky
zpívajících interpretů.
Čas mezi 18:00 a 19:10 byl vyhrazen pro norské Mayhem,
blackmetalové rarachy s historií temnější než jejich hudba, a to už je co
říci. Zkrátka řečeno, nic pro mne. Mizím. Jen dodávám, že kapela letos slaví 30
let své existence.
 |
| Andy B. Franck |
V 19:40 už nastává čas pro německé Brainstorm, které
sice v Plzni můžete vidět každý sudý rok, ale vždy to za to stojí. Pětice z Heidenheimu hraje power metal a podle mého názoru disponuje jedním z nejlepších frontmanů v tomto ranku. Andy B. Franck je totiž nejen perfektním zpěvákem, ale také mistrně ovládá komunikaci s publikem. Zatímco jiní se snaží fanoušky dlouhé minuty hecovat, jemu stačí jedno gesto, a je vymalováno. Kapela letos vydala desáté album Firesoul, ale hitů mají pěknou
zásobu, takže začali osvědčenou písní Highs Without Lows. Z novinky
zazněla například titulní Firesoul nebo otvírák alba Erased by the Dark. Ze
starších kousků zazněly například Fire Walk with Me nebo Shiva’s Tears. Samozřejmě
nesměla chybět ani zřejmě největší pecka z jejich repertoáru, kterou je
Falling Spiral Down. 80 minut v kotli pod pódiem jsem si užil skvěle.
Brainstorm pro mne opět byli nejlepší kapelou dne, což nezkazil ani fakt, že
půlhodina od 20:05 do 20:35 propršela. Možná stojí za to zmínit jejich cenovou
politiku. Před dvěma lety jsem si koupil jejich tričko mimo jiné proto, že bylo
inkriminovanou neděli nejlevnější ve stánku s merchandisingem, a
potřeboval jsem něco suchého na cestu domů. Letos byla obvyklá cena trička 600
Kč. Brainstorm měli pozici druhých největších hvězd dne, ale trika prodávali po
400 Kč. Zřejmě si umějí spočítat, že jich tak prodají víc, a nakonec třeba i
vydělají víc než ti, co chtějí o polovinu více. A ještě bude větší množství
lidí chodit s jejich logem na hrudi.
Ve 21:30 začíná hlavní hvězda prvního dne, Alice Cooper a
jeho shock rock. Asi nemá cenu ho nějak představovat, ale pár základních údajů.
Je mu 66 let, přiletěl k nám z arizonského Phoenixu a první album
vydal před 45 lety. Za tu dobu má nespočet hitů, které může sázet jeden za
druhým. K tomu jeho typická show, ve které nechyběla svěrací kazajka,
gilotina, Frankensteinovo monstrum (obří loutka s velice dobrou
animatronikou obličeje) a další propriety. Kromě pětice muzikantů se na scéně
občas objevilo i pár herců (chlap a sexy ženština). Jelikož má hotovo album
plné rockových předělávek, vyhradil ve vystoupení blok pro čtyři z nich.
Za ním byly náhrobní kameny se jmény John Lennon, Jimi Hendrix, Jim Morrison a
Keith Moon. Takže zazněly známé písně Break On Through (To the Other Side) od
The Doors, Revolution od The Beatles, Foxy Lady od The Jimi Hendrix Experience
a My Generation od The Who. A zbytek? Nepamatuji si všechno, ale rozhodně
zazněly písně No More Mr. Nice Guy, Billion Dollar Babies, Hey Stoopid, Feed My
Frankenstein, Dirty Diamonds, Under My Wheels, Welcome to My Nightmare, House
of Fire, I’m Eighteen a Poison. To bylo minutu po 23. hodině, ale Alice Cooper
se ještě vrátil s nesmrtelnou klasikou School’s Out, kterou doplnil
mezihrou v podobě Another Brick in the Wall od Pink Floyd. Ono to krásně
navázalo: známý refrén school’s out for summer, school’s out forever najednou
vhodně doplnila věta we don’t need no education, a už se mohlo pokračovat dál.
Ve 23:10 je konec. Klobouk dolů před Panem Muzikantem, ale u mě prostě laťku
nastavenou Brainstorm nezdolal. Dost možná za to může vysoký počet předělávek.
Sobota 31. května
V 10:30 otevírá sobotní program pražská legenda
Kryptor. Sami svoji produkci označují jako old school sadistic thrash metal.
Stále propagují svoji návratovou kompilaci Best of Fuck Off!!! Nejsem žádným
odborníkem na jejich produkci, ale určitě zazněly songy Rychlost vítězí a
Klášterní tajemství. Jejich 35 minut dlouhý set si své fanoušky našel. Mě nijak
zvlášť neoslovili.
Další domácí legenda následovala. Brněnský Titanic loni
vstal z mrtvých čerstvým albem Double Time, ale naživo to vypadalo, že se
hrálo nejvíc z debutu Metal Celebration z roku 1989. Nejvýraznější
posilou je bubeník Martin Škaroupka, který toho stíhá opravdu hodně. 45 minut
kvalitního klasického heavy metalu s písněmi jako Tchýně, Simulant, Zrcadlo, Metalový svátek a dalšími uteklo velmi rychle.
Z města Charlotte v Severní Karolíně do Plzně
zavítala kapela Bloody Hammers, která hraje něco mezi hard rockem a doom
metalem. Tři pánové a klávesistka mají na kontě čerstvé třetí album Under
Satan’s Sun. Vzhledem k tomu, že existují od roku 2012, je to docela fofr.
Naživo mi jejich hudba připadala dobrá po celých 50 minut, ale stejně si moc
neumím představit, že bych si libovolné jejich album koupil.
 |
| Dark Gamballe |
Crossoverová kapela Dark Gamballe z Vyškova předčila má
vysoká očekávání. Zpěvák Desed měl kromě červených kontaktních čoček nasazený i
klobouk s rohy, což vypadalo velmi stylově. Jeho hrátky se slovy
v písních jako Baletky v hlavě, Netopýr, Oni, Zlatonoš nebo Svět za
dekou jsou výborné. Čtveřice muzikantů také předváděla velmi dobré výkony a
zpěvák mezi písněmi občas utrousil i nějakou vtipnou průpovídku. Dalších 50
minut, které jsem spokojeně strávil v kotli pod pódiem.
 |
| Elin Larsson |
Ve 14:30 přišla řada na bluesrockovou kapelu Blues Pills ze
švédského Örebro. Zeměpisné označení je hodně zjednodušené, jelikož Švédka je pouze zpěvačka Elin Larsson. Rytmická sekce pochází z americké Iowy a sedmnáctiletý (!) kytarista je pro změnu Francouz. Moderátor je přirovnal k Led Zeppelin a Thin Lizzy, což podle mne nejsou nejvhodnější jména pro srovnání, ale každopádně to vypadalo, že do metalového zaměření festivalu zrovna nezapadají. Jejich hudba se dá zřetelně zařadit do druhé poloviny 60. let. Kytarista je takový mladý bílý Jimi Hendrix, zpěvačka zase disponuje hlasem Janis Joplin. Ideální hlas pro tento žánr, ostatně stačí si poslechnout úvod skladby Devil Man.
Většinu mé sbírky tvoří prog, thrash, power, symphonic a heavy metal. Blues
Pills nejsou nic z toho, každopádně pro mne 50 minut v jejich
společnosti znamenalo divácký a posluchačský vrchol celého festivalu. Život
občas přináší nečekaná překvapení. Jejich debut vyjde v červenci, pro mne
jde o jasnou koupi. A k nejlepšímu festivalovému setu přidávám i video, což je v podstatě polovina jejich živého EP Live at Rockpalast.
Čas mezi 15:35 a 16:25 byl vyhrazen pro belgickou chásku
Aborted a jejich deathgrind. Pro mne jasná zpráva, že si nemám kazit zážitek a
vypadnout daleko mimo doslech. Vrátil jsem se trochu rychleji, abych ještě
zastihl Blues Pills v podpisovém stanu, ale nebyla tam ani noha. Vedle na
rozpisu autogramiád byl jejich čas červeně přeškrtán a doplněn dvojjazyčným
popiskem zrušeno / cancelled. Nejlepší kapela festivalu nepřivezla jediné
tričko (nebo cokoli jiného na prodej) a nakonec se ani nedorazila setkat se
svými fanoušky. A to jsem rozhodně při jejich setu nebyl před pódiem sám. L
 |
| Eric A.K. |
V 16:45 na pódium nastupuje další interpret
z arizonského Phoenixu. Tentokrát jde o thrashmetalovou legendu Flotsam
and Jetsam. Možná je to zeměpisnou vzdáleností od sanfranciské oblasti Bay
Area, ale jejich thrash vždycky zněl trochu jinak. V dnešním světě, kde
pobíhají tisíce podobných kapel, je to deviza k nezaplacení. Kapela letos
slaví třicetiny, ke kterým znovu nahrála své druhé album No Place for Disgrace.
Trochu jsem se obával, aby na něm nepostavila většinu setu. Ale kdepak,
z debutu Doomsday for the Deceiver těch písní zaznělo ještě více. Snad
jsou takové jen festivalové sety, ale já jsem většinou zvědav hlavně na
aktuální tvorbu. Tady z posledních dvou alb nezaznělo vůbec nic. Zpěvák
Eric A.K. zabodoval, když si na jednu píseň nasadil ocelovou helmu jako
z klasického brnění, prostě když metal, tak metal. Celkově hodně povedená
hodina thrashe.
 |
| Viktor Smolski |
Z německého Herne dorazila dobře známá powermetalová
trojka Rage. Pokud budeme počítat i začátky pod jménem Avenger, tak už mají také na krku třicítku. Ostatně si k ní právě nadělili kompilaci The
Soundchaser Archives. Pamatuji si, že se mi jejich raná alba nelíbila. Nepamatuji
si proč. Vzal jsem je na milost až v roce 1996 s albem Lingua Mortis,
které tehdy bylo ještě metalově novátorským počinem. A jinak znám vlastně jen
alba nahraná v tomto století, takže je pro mne běloruský kytarista Viktor
Smolski neodmyslitelnou součástí Rage, stejně jako zpívající basák Peavy
Wagner. Během jim vyhrazených 70 minut tedy řádně provětrali svoji hudební
pokladnici, ze které vytáhli šlágry jako Soundchaser, Enough Is Enough, Carved
in Stone, War of Worlds, Great Old Ones nebo Higher than the Sky. Jak poslední
léta jedu převážně v thrashi, čekal jsem, že u mne sobotní souboj třicátníků
vyhrají Flotsam and Jetsam. Ale chyba lávky, Rage byli prostě lepší.
Z největšího brazilského města São Paulo dorazila
Sepultura. Kapela založená v roce 1984. Jestli jsem od nich někdy něco
záměrně poslouchal, tak to bylo v letech 1993 až 1996, tedy v období
alb Chaos A.D. a Roots. Jinak mě jejich groove metal úspěšně míjí. Jejich
současný frontman, černý Američan Derrick Green má impozantní zjev. Kytarista
Andreas Kisser občas také komunikoval s publikem, i kdyby to byly věty
typu „So, Czech Republic, obrigado!“ A pár písní si i zazpíval, také
portugalsky. Aktuální loňské album má stručný název The Mediator Between Head
and Hands Must Be the Heart, a jestli z něj něco hráli, nepoznal bych to. Nejvíce se mi líbily pasáže, ve kterých Derrick mlátil do vlastních velkých bubnů. Na té zdvojené rytmice bylo něco šamanského. Jinak jsem je prostě 75 minut z uctivé vzdálenosti sledoval, podobně jako před pár lety
tamtéž Soulfly, kteří mě podobně míjejí.
Ve 21:30 vybíhají na pódium Powerwolf z německého Saarbrückenu.
Další kapela, kterou tu můžete potkat každý sudý rok. Od té doby, co se objevil
rozpis kapel, mi tato jejich pozice přišla neuvěřitelná. Původem rumunský
zpěvák Attila Dorn dokonce ze začátku prohlásil, že jsou trochu nervózní,
protože je to jejich první vystoupení v pozici hlavních hvězd mimo domov.
Jejich melodický power metal má u nás velkou fanouškovskou podporu, dokonce i
já jsem si koupil jejich poslední album Preachers of the Night. Druhou
nejvýraznější postavou souboru je klávesák Falk Maria Schlegel, který snad
v každé písni opouští svůj nástroj a vybíhá hecovat publikum. Zazněly
například písně Amen & Attack, Sacred & Wild, Kreuzfeuer, Coleus
Sanctus, All We Need Is Blood, We Drink Your Blood, Lupus Dei či Resurrection
by Erection. Ale největším prokletím kapely je užvaněný frontman. Začal se
vykecávat hned po první písni. Zbytek kapely většinou na chvíli odešel, občas
na pódiu zůstal bubeník nebo výše zmíněný klávesák. Postupem času mi začalo
připadat, že pauzy mezi písněmi jsou delší než písně samotné. Když Attila a
Falk Maria dlouhou dobu nutili diváky volat „Ha!“, když oni zařvou „Ho!“,
podíval jsem se na hodinky s myšlenkou „dávám vám minutu, buď začnete
hrát, nebo odcházím“. To ještě spustili Werewolves of Armenia včas. Odešel jsem
až v půlce přídavku. Slyšel jsem je ještě ze stanu, takže končili zhruba
ve 23:15 jako včera Alice Cooper. Z mého pohledu byl jejich koncertní
výkon pozoruhodným fiaskem.
Neděle 1. června
První nedělní kapela, Absolut Deafers z Ostravy,
odstartovala svoji rock/metalovou show v 10:00. Tak rychlý jsem nebyl, ale
při druhé půlce jejich půlhodinového vystoupení ještě zel areál prázdnotou.
Neděle ráno prostě nenabízela žádná velká jména, takže se spousta lidí rozhodla
přijít až na Dymytry. Mladá (tedy s výjimkou basáka) pětice na pódiu
nebyla špatná, ale už druhý den jsem si nevzpomněl ani na to, jestli vlastně
zpívali česky nebo anglicky. Tak nějak kompletně vyšuměli z mé paměti.
Druhá na řadě je mladá čtveřice z belgického Limburku
jménem Evil Invaders. Zatím mají na kontě pouze bezejmenné EP. Nejdřív jsem si
říkal, co za kapelu si může dát takhle klišovitý název? Ale jen jsem je
zahlédl, bylo vše jasné. Oni sem přijeli strojem času z 80. let, zlatých
časů speed metalu. Těsné džíny, tenisky, černé nátělníky, dlouhá hára a u
zpívajícího kytaristy i kotlety až po pusu. Ostatně zpěvákův falzet se k hudbě
perfektně hodil, a ještě upevňoval jejich zařazení do dob „tenkrát před 30
lety“. Z názvů písní mi v hlavě utkvěl jen Alcoholic Maniac, takže
zřejmě neřeší žádné globální politické problémy. Ale jejich 50 minut mělo
neskutečný spád. I mezi písněmi aspoň vazbila některá z kytar, jen jednou
se zapomněli a asi na dvě vteřiny nastalo ticho. Trojice vepředu byla neustále
v pohybu (zpěvák tedy jen v instrumentálních pasážích, jinak musel
být u mikrofonu). Takhle to má vypadat, Powerwolf by se mohli jít učit. Pro
jistotu upřesním, že si myslím, že Powerwolf mají lepší písně než Evil
Invaders, ale nijak se to netluče s mým přesvědčením, že naopak Evil
Invaders jsou lepší koncertní kapelou než Powerwolf. Ale zlaté časy speed
metalu už se asi nevrátí, takže kapela nemá kam růst.
 |
| Arven |
Dalším pro mne naprosto neznámým jménem byli Arven
z německého Frankfurtu. Ostatně byli se v Čechách ukázat poprvé.
Všude (včetně jejich webových stránek) je pět krásek a bubeník. Každopádně byl
poměr pohlaví v Plzni 4:2, a zaplaťpánbu za kytaristu, protože když
v jedné písni řešil nějaké technické problémy a na chvíli v tom
nechal kolegyni samotnou, vůbec bych neřekl, že nějakou kytarovou hru slyším. A
ve zbytku setu zněli stejně jako kapela s jedinou kytarou. Hrají
symfonický metal a jejich show byla velmi statická. Kytaristé se ze svých pozic
nevzdalovali dál než na dva kroky, klávesistka ani bubeník ani nemohli. Takže se
pohybovaly jen zpěvačka a byskytaristka. Což mě vede ještě k poznámce o
perfektně nazvučené base, která možná i z této v jádru nevýrazné
muziky vyčnívala. Z textů se na festivalech může ujmout zejména Raise Your
Cups, pobavila mě genderově obrácená fantasy pohádka o princezně, která se musí
utkat s drakem, aby dostala fešného sexy prince. Na 45 minut kolem
nedělního poledne to bylo dobré, ale nevím, zda kapela má na to, aby vystoupila
z žánrového průměru.
Další německou kapelou byl Zodiac z Münsteru. Zodiac je
docela běžný název a mám za to, že jeden takový band brázdí i domácí kluby. Občas
by neuškodilo trochu fantazie. Tahle německá čtveřice se dala dohromady
v roce 2010 a hraje hard rock slyšitelně vycházející z blues. Skoro
si myslím, že si moderátor včerejší příměr k Led Zeppelin a Thin Lizzy
mohl schovat pro ně (pokud si to tedy jen nespletl). Kapela propagovala svoje
loňské album A Hiding Place, ale zahrála i novější materiál ze třetí řadovky,
která by měla vyjít v září. Areál se začal zaplňovat lidmi, kteří přišli
na Dymytry, takže už nehráli jen pro hrstku diváků. 45 minut velmi dobré hudby,
ze čtveřice neznámých kapel nedělního rána rozhodně nejlepší muzika.
Od 13:50 do 14:40 byli na řadě pražští Dymytry. Ty už jsem
dvakrát viděl přímo v tomto areálu, a rozhodně se nestali mojí srdcovkou.
Navíc mají oddaných fanoušků dost, takže jsem usoudil, že je to pro mne ideální
čas skočit si do města, abych zase měl aspoň jedno normální jídlo za den.
 |
| Dianne van Giersbergen |
Ve 14:55 začíná vystoupení kapely Xandria z německého Bielefeldu.
Kapela hraje symfonický metal a v posledních letech se potýká s problémy se zpěvačkami. Od loňského roku je u mikrofonu Holanďanka Dianne van Giersbergen (není v žádném příbuzenském vztahu s Anneke van Giersbergen), která nazpívala aktuální album Sacrificium. Je na ni sice pěkný
pohled, ale po hlasu bych ji nepoznal. Dalším problémem je vysoký podíl kláves
a absence živého klávesáka. Pak dochází k situacím, kdy na pódiu stojí
čtyři lidé, pátý sedí za nimi, a z reproduktorů se line hudba
z playbacku. Chápu, že kytarista Marco Heubaum nezvládá naživo oba
nástroje, ale prostě to takhle vypadá blbě. 50 minut dlouhý set byl dobrý, ale
v této škatulce je prostě moc souborů, které znějí úplně stejně. Xandria tak působí jen dojmem jedněch z mnoha.
 |
| Tiamat |
Velkým jménem metalové scény je stockholmský Tiamat. Původně
blackmetalová kapela prošla značným hudebním vývojem a aktuálně je na pomezí
gothic metalu a gothic rocku. Od roku 1987 byl ústřední postavou kapely zpěvák,
kytarista a klávesák Johan Edlund. V Plzni byl jen v sepraných
džínách a kulichu, tělo pokryté rozmanitým tetováním. Chvíli s modrou
kytarou, zbytek setu jen s mikrofonem. Z písní si kupodivu pamatuji
jen Brighter than the Sun, možná že právě při ní se rozplýval nad pohledem na
zapadající slunce na obloze. Hráli i čísi coververzi ve švédštině, za což se
nám Johan omlouval, ale prý pro něj hodně znamená. Mezi písněmi nás nabádal, ať
posloucháme hudbu, chodíme na koncerty, ale prý nemáme na nic hrát a už vůbec
ne zakládat kapely. Občas to vypadalo, že si nepamatuje texty. Humorné mi
přišlo, když otevřel plechovku Gambrinusu a prohlásil ho za nejlepší pivo
na světě. To mu nemohli dát pořádnou Plzeň? Kapela vyslyšela moji kritiku
Xandrie a povolala i koncertního klávesáka, ale stejně to vypadalo jako
vystoupení kapely Johan Edlund & band. Co bude s Tiamatem dál, poté co
Johan letos v dubnu oznámil, že z kapely ze zdravotních důvodů
odchází, to je opravdu otázkou. Podle mne to bez něj nemá cenu, protože
s kýmkoliv jiným u mikrofonu už to stejně bude úplně jiná kapela. 70 minut
dlouhý set pomalé a klidné hudby byl zajímavým zpestřením festivalu.
Finové The 69 Eyes svoji směs gothic rocku
s rock’n’rollem příhodně pojmenovali goth’n’roll. A jelikož jim jedno
jméno nestačí, tak si také říkají Helsinki Vampires. Za 15 let své existence si
vybudovali slušnou posluchačskou základnu. Pětice po celých 80 minut předváděla
našlapanou rockovou show, která probudila spoustu lidí uspaných pomalejším
vystoupením Tiamat. O.K., v pohodě, ale v jejich fanklubu mě stejně
nehledejte. Jen dodám, že nejvíce mě pobavil bubeník na začátku přídavku, když
nám oznámil, že v zákulisí viděl Doro, je pořád sexy, a máme s ním
zpívat „All we are, all we are, we are, we are all, all we need.“
 |
| Doro |
Po hodinové přestávce (tuto délku jsem nepochopil, vždyť i
Alice Cooper a Powerwolf si vystačili s polovinou) přišla poslední hvězda festivalu, Doro. Kariéru začala před třiceti lety v německém Düsseldorfu a
po rozpadu skupiny Warlock pokračovala pod vlastním jménem. Ale proč
představovat „Metalovou královnu“, že? Tady snad stačí dodat pár písní, které
zazněly: Burning the Witches, I Rule the Ruins, The Night of the Warlock, Raise
Your Fist in the Air, Metal Tango, All We Are a Für Immer. Takže na popěvek
zmiňovaný bubeníkem The 69 Eyes samozřejmě došlo. Doro měla i pár monologů
k fanouškům, které občas pod vlivem emocí znějí, jako by se vůbec
nepotřebovala při mluvení nadechovat. Ale stačí jí z těch pár metrů
kouknout do očí, a hned je jasné, že to není žádné divadýlko pro fanoušky, ale
že tím Doro opravdu žije. A na 49 let vypadala pořád neskutečně dobře (50 jí
bylo až o dva dny později, 3. června). Doro naživo se jen tak neomrzí a
čtveřice muzikantů, co jí kryla záda, také nejsou žádná ořezávátka.
Celkové dojmy jsou veskrze pozitivní. Počasí pozlobilo jen
v pátek večer při Brainstorm a trochu i při vystoupení Alice Coopera, piva
bylo dost, organizace nijak nevázla, časový harmonogram plus mínus pět minut
vycházel přesně. Tak snad zase příště…
Žádné komentáře:
Okomentovat