Sport 2023

Rok 2023 jsem zahájil sportovně. 1. ledna jsem za hodinu a půl uběhl 15,96 km. A schválně jsem se to nesnažil dotáhnout na 16, abych po zbytek roku nebyl otrokem čísel. Poklid začátku roku dostal značnou trhlinu 17. ledna, když mi od Petra Chaloupky přišel e-mail s hlasováním, zda v dubnu vyrazit na kole na Havaj nebo do Spojených arabských emirátů. Myslel jsem si, že jsem s exotickou cyklistikou už skončil, ale Havaj na kole? Tak jsem pár dní zkoušel, jestli mi to projde v práci. A když překvapivě prošlo, už bylo vlastně rozhodnuto. Nebo jsem měl říci, že jsem to jen zkoušel, a zůstat doma? Spojené arabské emiráty v hlasování nedostaly ani jeden hlas, takže naprosto jednoznačný výsledek. Termín se sice ještě o pár dní změnil, ale i tak mi to v zaměstnání procházelo.

 

Moje kolo na druhém konci světa

Zimní přípravu jsem cyklistice nijak neuzpůsobil. Každé pondělí večer hodina spinningu a půlhodina posilování. Když jsem měl volno a počasí dovolilo, chodil jsem běhat. Do toho teoretická příprava na dovolenou. Na chvíli jsem si pohrával s myšlenkou koupě nového kola, ale pak mi došlo, že se nechci bát o fungl nové kolo, které bych nejspíš sotva stihl zajet, takže poletím se starým (ročník 2011). Do 10. dubna jsem měl naběháno 352 km (22. února jsem si dokonce dal půlmaraton: 21,06 km v čase 1:56:23).

 

Můj běh 22. února 2023

13. dubna nás 13 odletělo na druhou stranu světa (časový posun o 12 hodin), takže nic pro pověrčivé. Sice jsme neměli v plánu najezdit na Havaji tisíc kilometrů jako v počátcích projektu 6x 1000, ale říkal jsem si, že 500 km stačí. Zároveň jsem toto číslo bral jako minimální vzdálenost, kvůli které má cenu řešit všechny ty problémy s taháním kola přes půl světa. Věděl jsem, že Havaj je nejdeštivější stát USA, takže tahle dovolená nebude úplně na pohodu. Ale problémů byla celá řada. Nejdříve důkladné seznámení s fenoménem jménem pásmová nemoc. Pak všudypřítomné chlazené nápoje, ze kterých jsem nastydl, takže jsem se z toho vyhrabával ještě týden po návratu domů. Pak neuvěřitelné ceny skoro všeho, takže jsme se místo v restauracích bohužel stravovali tím, co jsme potkali v supermarketu. A tam jsem nedokázal nakoupit tak, aby můj kalorický příjem odpovídal výdeji. Nakonec jsem na Havaji na kole najezdil 492 km. Nic moc, a asi mi to za všechny ty problémy ani nestálo.

 

Po této cyklistické etapě jsem měl k večeři polévku v thajské jídelně

V květnu jsem zjistil, že mi to vůbec neběhá. Energie mi citelně docházela už někde na 10., 11. kilometru. Bolela mě lýtka (to pro mne byla úplná běžecká novinka). Objednal jsem se na převážení na zařízení InBody 270 a výsledky mě moc nepřekvapily, jen jsem je měl černé na bílém. Asi by bylo dobře, že jsem shodil 3,2 kg váhy a procento tělesného tuku mi kleslo o 0,9%, kdyby v tom nebyl ten úbytek rovného kilogramu kosterních svalů. Ano, to jsou ty nevítané následky kalorického deficitu. V sobotu 13. května jsem ovšem dokázal uběhnout 17 km a neumřel jsem při tom, tak jsem se přihlásil na půlmaraton, který se běžel týden poté. Za normálních okolností bych neblbnul a přihlásil se na desítku, ale v pondělí 22. května jsem odjížděl na 12 dní do lázní, tak mě tam snad dají dohromady…

 

Trasa půlmaratonu se mi nelíbila na první pohled. Ta „cílová rovinka“ přes Ostružno a Březinu do Jičína bude dost nekonečná. Navíc jsme tentokrát nestartovali všichni najednou, aby se na nás vytrvalce nemuselo v cíli tak dlouho čekat. Start půlmaratonu byl ve 14:45 a běžci na trasách 5 a 10 km vybíhali v 15:15. Jelikož nás na půlmaraton bylo přihlášených 20, učinil jsem naprosto pitomé rozhodnutí, že nebudu při úvodním proběhnutí centrem zbytečně zdržovat dopravu a poběžím s těmi rychlíky vepředu. Chvilka startovního tempa kilometr za 3:30 mi sice dlouho nevydržela, ale tak nějak jsem po první dva kilometry držel tempo pod 4:50, což by byl naprosto šílený start, i kdybych byl v kondici. A přitom jsem věděl, že jsem na tom fyzicky podstatně hůř než v březnu. ☹ Aspoň že všechny oba kopce byly hned na začátku. Po 4,57 km jsem u Zebína ve výšce 320 metrů n.m. a to je pro celou trasu nejvýše. Mezi Zebínem a Čeřovkou je po 5,67 km první občerstvovací stanice, kde do sebe kopnu panáka ionťáku a pokračuji. Čeřovka je naštěstí trochu nižší, takže po 6,31 km (nadmořská výška 309 metrů) mám oba kopce za sebou.

 

Půlmaraton 20. května 2023

Prvních 9 km jsem zvládl za 46 minut, takže jsem si mohl oddechnout. Tady se naše trasa oddělovala od té, co běželi nejen běžci na desetikilometrové trati, ale dokonce i na pětikilometrové. A opravdu jsem nestál o to, aby mě předběhnul někdo, kdo vyběhl půl hodiny po mně. Po 10,46 km jsem byl u druhé občerstvovací stanice. Ta byla na rozcestí, kde jsme odbočovali po polní cestě podél letiště, a ještě jednou ji využijeme, až se budeme „řítit“ do cíle. Tempo jsem měl ještě pořád někde kolem 5:30 a už cesta k otočce na silnici kus za Ostružnem mi připadala nekonečná. Po 15,2 km jsem tedy oběhl kužel na silnici a další kilometr zjišťoval, že přece jen ještě běží pět lidí za mnou. Rovinka k Jičínu byla přesně tak nekonečná, jak jsem se obával. Po 18,89 km jsem potřetí zastavil na občerstvovací stanici, a sám jsem byl zvědav, zda se ještě dokážu rozeběhnout. Kupodivu ano. Moje tempo už se blížilo spíš šestce a ani na cílovém Lidickém náměstí jsem se pod 5:30 nedostal. To samozřejmě byly očekávatelné následky přepáleného startu. Oficiální čas 1:53:02, 14. místo (a moje hodinky ukazovaly vzdálenost 21,01 km). Třináctý doběhl za 1:47:30, takže odtud pramenil můj dojem, že běžím sám. Pět a půl minuty je pořádná díra. Čas ani pořadí pro mne nemají žádný význam. Z mé strany to bylo pouze o vůli závod dokončit. Časem jsem sice byl lepší než toho 22. února, kdy jsem to také běžel celé na pohodu a měl v tom kopce, díky kterým jsem měl v nohou o více než sto výškových metrů více, ale asi nikdy jsem si při běhu nepřipadal tak bídně, jako při tomto závodu. (Ostatně na všech fotkách ze závodu vypadám jako těsně před smrtí, takže jsem se rozhodl sem žádnou nedat.)

 

Merida Silex 700 hned po zakoupení

Delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou koupě gravelového kola. Tedy kategorie tak moderní, že byla rovnou i nedostatkovou. Třeba Merida prodávala skladová kola předchozích modelových roků, dokud se u těch nových neobjevilo „v prodeji od 13. července“. Zase třináctého? Divný rok. Každopádně jsem si tedy 13. července koupil kolo Merida Silex 700 červené barvy. A jelikož jsem celé léto strávil v práci, tak jsem ho do konce měsíce stihl projet třikrát (a v srpnu dvakrát). V srpnu jsem si ještě koupil cyklistický radar, což je doplněk, který jsem vlastně potřeboval už dávno, jen jsem o tom nevěděl. Rozhodně doporučuji každému cyklistovi! (V srpnu jsem také na pár týdnů přestal s veškerým sportem, dokud nahoře v řízení počasí zase nedostali aspoň trochu rozum.) Trochu více jsem začal jezdit až v září, ale nikdy nešlo o nic dlouhého. Jen odpolední projížďky po okolí do třech hodin času. 7. října jsem se na něm projel naposledy, kolo umyl a uložil k zimnímu spánku do jara 2024.

 

Odpolední vyjížďka 10. září 2023

Přes zimu tradičně kašlu na kolo (kola) a stávám se běžcem. 25. prosince jsem tedy vyběhl shodit trochu kalorií ze štědrovečerní večeře. Pak jsem vzal kalkulačku a zjistil, že mám naběháno 784 km. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si šel 28. prosince zaběhnout zhruba stejnou dálku jako prvního ledna, abych to zakulatil. Pak už jsem měl důvod, proč do konce roku nevyběhnout ještě jednou. Pokud jsem se tedy na začátku roku snažil nebýt otrokem čísel, tak jsem na konci roku zjistil, že to nefunguje.

 

Podtrženo, sečteno: v roce 2023 jsem najezdil na kole 1747 km (pro srovnání: v roce 2022 to bylo 1190 km), z toho 771 km na novém gravelu, naběhal jsem 800 km (2022: 633 km). Takže všechny ukazatele kromě formy šly nahoru.

 

Ještě pár sportovních akcí, kterých jsem se zúčastnil jako divák. Z Jičínské 50 jsem viděl jenom starty, protože pak už jsem se připravoval na vlastní běžecký závod. Od 19. do 26. srpna se v Jičíně konalo mistrovství světa v MTBO. Mistrovství světa v čemkoliv jsem v Jičíně nikdy nečekal. Ale evidentně se našel dostatečně obskurní sport, který dělá asi deset lidí, z toho tři Češi. O orientačních závodech na horských kolech jsem poprvé slyšel koncem léta 2022, kdy jsem zachytil první informace o chystané události. A protože jeden závod na rozdíl od běžné praxe pořadatelé udělali přímo ve městě, rozhodně se událost nedala jen tak přehlédnout. Každopádně to byla zajímavá podívaná. Při vyhlášení výsledků v zámeckém parku jsem několikrát slyšel i českou hymnu. Další mistrovství světa v čemkoliv už v Jičíně nečekám. A v sobotu 14. října se v Jičíně konal cyklokrosový závod v rámci Toi Toi Cupu. Ideálně objednané počasí, kdy to juniory a dorostence nechali odjezdit za sucha, teprve pak přišel lehký deštík, aby dospělí mohli předvést, jestli na tom opravdu umějí jezdit.

MTBO v Jičíně (fotka z FB pořadatele)

Knihy 2023

Opět jen krátký výběr tří knih, které jsem přečetl v roce 2023.

 

Všechny tři knihy vedle sebe

Tomáš Macek: Příběhy biatlonového šílenství

 

Dva roky mi ležela doma, protože jsem se s tou bichlí nechtěl tahat. Nakonec jsem ji zhltl za tři dny. Pomohlo tomu i velkém množství fotografií. Možná by oficiální fotograf českého týmu Petr Slavík měl být uváděn jako spoluautor. Podtitul knihy sice zní Kronika zlatého věku 2012 – 2020, ale vyprávění začíná rokem 2004. A končí smutnou atmosférou covidových závodů bez publika. V závěru knihy je ještě kompletní přehled vítězů světového poháru a v období vymezeném podtitulem knihy i první desítky světového poháru, výsledky českých závodníků, vítězové malých glóbů, pořadí poháru národů, výsledky ZOH a Mistrovství světa. Vyprávění je čtivé. Jelikož mne také před lety pobláznil biatlon, tak jsem to slupnul jako malinu.

 

Stephen King: Pohádka

 

Stephen King napsal knihu pro dospívající čtenáře plus mínus ve věku hlavního hrdiny (17 let). Už od začátku připomíná, že pohádky dříve bývaly o dost temnější, takže pro děti to vyloženě není. Dokonce se tentokrát krotil i rozsahem (pouhých 728 stran), protože tohle mohlo být klidně mnohem delší. Děj čtenáři ledacos připomíná, ale nepůvodnost tu není zástěrkou pro nedostatek fantazie či autorskou lenost, ale konceptem, na němž je celý příběh postaven. Inspirační zdroje jsou ostatně v textu opakovaně jmenovány. A jelikož se v závěru dostane i na hrůzy z temné studny děsů Howarda Phillipse Lovecrafta, přijde si na své i dospělý čtenář. Výborným zpestřením jsou také ilustrace na začátku každé kapitoly (Gabriel Rodriguez na začátku lichých kapitol a Nicolas Delort sudých). Název se ke knize perfektně hodí, i když si nejsem úplně jistý, jestli bych v cca 17 letech chtěl být viděn s knihou s názvem Pohádka. 😉

 

Fialoví ďábli

 

Antologie hororu cca 20. a 30. let 20. století z Ostravy a okolí sestavená editorem Martinem Jirouškem. Meziválečné krváky a horory mají své kouzlo, avšak nejstarší kousek je ještě z doby Rakouska-Uherska. Čtenářsky méně vděčný fakt je, že jde převážně o sbírku ukázek z románů, které vycházely v sešitech na pokračování. Žánrový rozptyl je veliký – od dvoustránkové atmosférické povídky přes atrakci v podobě povídky napsané v půlhodině až po katastrofické drama tří lidí čelících přírodní katastrofě. Někteří grafomani zaplavovali trh hned pod několika pseudonymy. Editor Martin Jiroušek nám v tom zkouší dělat trochu jasno, ale jeho úvody k jednotlivým textům obsahují i časově a geograficky zcestná přirovnání např. k filmům italského žánru giallo (a lze v nich zakopnout i o spoilery). Vizuální doprovod je působivý, byť se samotnými texty nijak nesouvisí. Citace veršů jsem nedocenil. Za pozornost stojí i medailonky autorů (a pseudonymů) a barevná obrazová příloha v závěru knihy. Ostraváci to možná ocení víc než já, který v tomto městě byl asi dvakrát za život.

Rok 2023 (nejen) na plátnech kin

V roce 2023 jsem na plátnech kin viděl 34 filmů a stálo mě to 5 166 Kč (průměrná cena vstupenky se tedy blíží 152 Kč). Šest filmů jsem viděl v pražských kinech: dva v Lucerně (KaprKód a Oběť) a po jednom ve Světozoru (On se bojí), IMAXu (Oppenheimer), Pilotů (FAMU Four) a Oku (Jagna). Zbývajících 28 projekcí připadá na domovský biograf Český ráj, který 16. prosince 2023 oslavil přesně 100 let od svého otevření. Slavilo se celý týden. Vždycky, když se mělo hrát něco zajímavého, byl jsem v zaměstnání. Jen toho 16. večer jsem si nenechal ujít zážitek jménem Kinoautomat: Člověk a jeho dům (za 200 Kč).

 

Plakáty všech 34 filmů

Desítka nejlepších filmů (projekcí):

 

Plakát filmu KaprKód

1.      KaprKód – dohánění restů z roku 2022 na začátku roku nasadilo laťku do výšky, kterou pokořila jedině půlhodinová Electra

2.      Zabijáci rozkvetlého měsíce – Martin Scorsese patří k mým nejoblíbenějším režisérům, a ani nejdelší film roku má očekávání nezklamal

3.      Ziggy Stardust & The Spiders from Mars – koncertní záznam poslední show, kterou před padesáti lety odehrál David Bowie jako Ziggy Stardust, sice není v pravém slova smyslu filmem, ale jsem rád, že jsem ho mohl vidět ve velkém

4.      Oppenheimer – pražský IMAX byl široko daleko jediný sál, kde největší film roku šlo vidět tak, jak ho autor zamýšlel, a rozhodně to za ten výlet stálo

5.      Minulé životy – korejsko-americká romance byla hitem festivalu Sundance a ukazuje, že ani moderní nezávislá tvorba nemusí být divácky náročná

6.      Doručovací služba čarodějky Kiki – animovanou pohádku z roku 1989 už jsem sice viděl, ale její zopakování v kinosále mi přišlo jako dobrý nápad

7.      John Wick: Kapitola 4 – sice nepatřím k fanouškům seriálů, zvlášť když jsou jejich díly čím dál delší, ale výjimka potvrdila pravidlo

8.      FAMU Four – čtyři filmy studentů FAMU zabraly dohromady hodinu a hlavně závěrečná půlhodinová Electra tomuto pásmu zajistila místo v tomto mém seznamu

9.      Srdce dubu – francouzský přírodopisný dokument bez jakéhokoli komentáře oplýval řadou opravdu úžasných záběrů

10.  Tonda, Slávka a kouzelné světlo – předposlední den roku se do žebříčku dostal nejlepší český celovečerní film roku 2023, pro změnu animovaný (ne dokument, jako v roce předcházejícím)

 

Plakát filmu Electra

Nejlepším filmem roku 2023 bez ohledu na kategorie bych vyhlásil film Electra. Režisérka Daria Kaščejevová pochází z Tádžikistánu a studuje animaci na pražské FAMU. Už za předchozí studentský film Dcera posbírala řadu filmových cen, včetně Studentského Oscara. Teď si vzala za základ nelehké téma v psychologii známé jako Elektřin komplex a vytvořila z něj „půlhodinový velkofilm“ (údaje o délce se na internetu pohybují v rozmezí 25 až 30 minut, já jsem v kině stopky nepouštěl). Střídá několik animačních technik včetně pixilace, takže ve filmu používá i čtyři herce. Gejzír nápadů mě dokázal strhnout a hned po skončení projekce jsem to chtěl vidět znovu. A to se mi nestává moc často.

 

Výrazným trendem současné (zejména americké) kinematografie je délka filmů bobtnající k hranicím únosnosti. Jen z toho, co jsem viděl: Zabijáci rozkvetlého měsíce – 206 minut, Babylon – 189 minut, Oppenheimer – 180 minut, On se bojí – 179 minut, John Wick: Kapitola 4 – 169 minut. Smutným stvrzením tohoto fenoménu se stal Napoleon Ridleyho Scotta. Do kin šel sice v délce 158 minut, ale působil dojmem, že je v něm leccos uspěcháno a vynecháno. Ostatně režisérský sestřih filmu, který bude uveden na streamovacích platformách, má mít délku kolem 250 minut (a to je sakra rozdíl).

 

Novinkou v naší distribuci se stal projekt Tady Vary nabízející jednu návštěvu kina měsíčně ve zvýhodněném předplatném. Navíc přináší přenos z pražského kina Světozor, exkluzivní rozhovory s tvůrci filmů (či pro projekt speciálně natočené zdravice). Začal francouzskými snímky Anatomie pádu a Umění jíst a milovat. K tomu prvnímu bylo trochu vtipné poslouchat německou herečku Sandru Hüllerovou ve francouzštině a hned poté francouzskou scenáristku a režisérku Justine Trietovou v angličtině, ale aspoň bylo vidět, že se nedomlouvaly. Pak ovšem přišel Scottův Napoleon, na kterého bych jinak nešel (a o moc bych nepřišel). Navíc s těmi jejich úvody pořád vyhlížím, jestli do kin nepošlou třeba i nějaký film s délkou pod dvě hodiny.

 

Nabídku nových filmů v kinech navíc doplňují obnovené premiéry či speciální uvedení filmů starých, kde je to často sázka na jistotu (ostatně jich většina je v mém výše uvedeném žebříčku). Takže jsem viděl původní animovanou disneyovku 101 dalmatinů (1961) uvedenou v rámci oslav 100 let společnosti Disney (kterou až úplně na konci roku vyšťouchl z mého top 10 český animovaný film), první interaktivní film Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967) v rámci oslav 100 let jičínského biografu, koncertní záznam Ziggy Stardust & The Spiders from Mars (1979) a japonskou animovanou pohádku Doručovací služba čarodějky Kiki (1989).

 

Samozřejmě jsem celou řadu potenciálně zajímavých filmů prošvihnul. Začnu japonskou produkcí. Nestihl jsem jedinou jičínskou projekci anime Suzume, ani jednu ze dvou projekcí monstr akce Gozilla Minus One, a nepočítaně projekcí posledního animovaného filmu Hajaa Mijazakiho Chlapec a volavka. Ze zbytku bych jmenoval třeba australský „horor roku“ Mluv se mnou, americkou komediální rekonstrukci skutečného případu Peníze těch tupců nebo maďarskou animovanou sci-fi White Plastic Sky.

 

Vydávání filmů na discích už je v podstatě minulostí, takže udržuji konstantní přísun v podobě tří filmů ročně. Za rok 2023 to byly filmy Ukradená vzducholoď, Fabelmanovi a 12 opic. Mají něco společného? Ano, natočili je tři z nejlepších režisérů vůbec: Karel Zeman, Steven Spielberg a Terry Gilliam.

 

Mé nové Blu-ray disky

Nejlepším filmem, který jsem viděl v televizi, klidně vyhlásím dvacetiminutový studentský film Atestace Jana Hechta. Filmové dno, které jsem z vlastní blbosti přetrpěl, také tvořily převážně domácí tituly: „komedie“ Zbožňovaný, halucinační trip Lidi krve, experiment Osobní život díry, podobenství Jarmareční bouda a televizní protidrogová agitka Cesta do tmy. Všechno strašná ztráta času.

 

Tak schválně, co mě čeká v roce 2024?