V roce 2022 jsem na plátnech kin viděl 70 filmů a stálo mě to 7 099 Kč (průměrné vstupné tedy kousek přes 101 Kč). Zlatá léta kin už zjevně skončila, takže se ani u mne už takto vysoké číslo pravděpodobně nebude opakovat. Ostatně jsem 11 projekcí stihl v průběhu pražského festivalu Febiofest, který loňským ročníkem skončil. Dalších 25 projekcí jsem si připsal v průběhu karlovarského filmového festivalu (a tak nějak si nejsem jistý, zda na něj mám jet i letos). Dva filmy jsem viděl v pražském Světozoru (Osm hor a Zkouška umění). Vyhrál jsem dva volné lístky do multiplexu Cinema City. Když už se blížil konec jejich platnosti, vyrazil jsem do Prahy a na Novém Smíchově viděl hned po sobě filmy Všechno, všude, najednou a Černý telefon. Také jsem vyhrál dva lístky do CineStaru na film Vyšehrad: Fylm platné do 30.9. Bylo to na jaře, ale v září už jsem film na programu CineStaru nenašel (takže už bych je asi mohl vyhodit). Zbývající třicítka projekcí tedy připadá na domovský biograf Český ráj (zřejmě ročník kulatých čísel).
Plakáty všech 70 filmů
Desítka nejlepších filmů:
9.
Fabelmanovi
10. Zkouška umění
Plakát filmu Opening Night (1977)
Rovnou polovinu z první
desítky zabírají karlovarské projekce, o kterých jsem se rozepisoval
v samostatném reportu. Co ke zbytku? Trojúhelník smutku u mne potvrdil
pozici nejlepšího evropského filmu roku, šuškanda tentokrát nepřeháněla. John
Cameron po třinácti letech přišel s nejdražším filmem všech dob a opět je
to podívaná, která si zaslouží velké plátno. A pro mne první projekce ve
formátu 3D po několika letech. Steven Spielberg je jedním z nejlepších
filmových vypravěčů na světě. A i když vypráví „jen“ o vlastním dětství a
dospívání, tak to stojí za to. Nejlepšími českými filmy pro mne byly opět
dokumenty. Do první desítky se mi vešly hned dva a pod oběma je podepsán Tomáš
Bojar, pod tím prvním sám, pod druhým spolu s Adélou Komrzý (což
z něho u mne jednoznačně dělá filmaře roku).
Neviděl jsem žádný
superhrdinský komiks (uvažoval jsem o Batmanovi, ale jeho 176 minut se mi
v kalendáři nikam nepovedlo napasovat), zato jsem viděl jeden film, který
si z nich střílel: Super-Blb. Co se týče domácí kinematografie, tak hned
v den premiéry v našich kinech (19. 5.) jsem prošvihl dokument Mára jde do nebe. Informace žádné, jen divný název a divný plakát, pár dalších
projekcí už jsem propásl v zaměstnání. Druhým se stal slovensko-český
koprodukční film Oběť, který u nás hráli jen jednou, a to pro mne
nepochopitelně v sobotu večer od 21:40 hodin. Sice jsem náhodou měl volno,
ale toho dne jsem vstával ve 4:40, abych mohl strávit 12 hodin
v zaměstnání, takže mi pak tento noční program nepřišel jako dobrý nápad.
A v půlce prosince vyrazil do kin dokument KaprKód, který podobně jako
třeba výše uvedená Zkouška umění do Jičína rozhodně nedorazí. Ostatně hned
dvakrát jsem na projekci ve zdejším biografu byl jediným divákem, a v obou
případech šlo o dokumenty (Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles a Ti, kteří tancují ve tmě). Na KaprKód jsem vyrazil do Prahy hned na začátku letošního roku, kdy
jsem díky České televizi už viděl i horolezecký dokument Mára jde do nebe. A
jelikož se dohnání prvního restu setkalo s úspěchem, vyrazil jsem ještě
podruhé do Prahy na Oběť. Když vezmu na milost i jeden v jádru slovenský,
byť v koprodukci s Českem vyrobený film, mohu vyhlásit domácí filmy
roku 2022.
Desítka nejlepších českých (a
koprodukčních) filmů uvedených do kin v roce 2022:
1.
KaprKód
5.
Pražský výběr –Symphony Bizarre
6.
Oběť
7.
Síla
10. Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles
Plakát filmu KaprKód
Do kin každopádně doputovalo
rekordní množství domácích filmů, takže se mnohé z nich k nám „na venkov“
vůbec nedostaly a jejich uvedení se v tom množství ztratilo. Ty velké,
mohutně propagované filmy jsem mohl vidět všechny, ale z nejrůznějších
důvodů se mi na ně do kina nechtělo. Když už jsem sem dal dva různé vzájemně se
překrývající žebříčky, tak jsem si trochu naběhl. Takže, pokud bych KaprKód měl
zařadit do toho hlavního žebříčku za uplynulý rok, tak by byl druhý, každopádně
mě už dlouho žádný nový film nepřišel jako tak fascinující zážitek. Možná se
z dokumentární opery o životě a díle skladatele Jana Kapra divák nedozví
tolik jako z tradičně pojatého filmového portrétu, ale o to víc mu utkví
v paměti.
Kompletní seznam filmů, které
jsem si zakoupil na Blu-ray discích nezabere mnoho místa: Kmotr, Kmotr II a
Star Trek: Film. Tedy tři americké klasiky ze 70. let. DVD žádné. Vlastně jsem spolu s níže ukázanými volnými vstupenkami vyhrál dévédéčko s názvem Vyšehrad: Seryjál. Pustil jsem si ho, dost možná díky tomu se mi pak ani moc nechtělo na ten Fylm...
Třikrát filmová klasika
V televizi jsem osm
měsíců po premiéře v kinech dohnal dokument Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Těch domácích dokumentaristů, které bych měl sledovat, je
prostě víc. Nejpříšernějším filmovým zážitkem roku se s přehledem stal
televizní film Ruce v záruce, který měl být zřejmě komedií, ale místo toho
jsem viděl jen koncentrované trapno a nudu k nepřežití.
Vyhráno. Vyfoceno. Vyhozeno.
Letošní filmový start jsem už
trochu nakousl. Snad ještě něco přijde…
