Prolog
Tak zase po čtyřech letech ve
Varech. Naposledy jsem byl na zdejším filmovém festivalu v roce 2018. O
rok později jsem v termínu akce trávil dovolenou kondičním ozdravným
pobytem v nejzapadlejším koutě Slovenska. V roce 2020 se nekonalo
nic. V následujícím roce jsem měl dovolenou prvních jedenáct dnů
v červenci, ale festival byl odložen na druhou půlku srpna, kdy jsem se
v práci nedokázal zbavit ani jediné směny. Od 18. června jsem na
nastudování programu neměl moc času, takže jsem mnohé potenciálně zajímavé
filmy přehlédl. Vypsal jsem si 14 filmů, které bych chtěl vidět, a zbytek
programu zkusil doplnit, aby to vyšlo. Poprvé jsem se měl potýkat
s rezervacemi vstupenek přes festivalovou aplikaci. Chtěl jsem ve Varech
strávit asi pět a půl dne, tak jsem si koupil Festival Pass na celý festival. V jeho
ceně 1500 Kč byl i festivalový katalog a program, které by jinak vyšly na 200
Kč. Na každý den jsem si mohl rezervovat tři vstupenky, na zbylé projekce jsem
se hodlal zkusit dostat bez nich. Den před začátkem se prodávaly lístky na
první dva festivalové dny. Můj plán byl Zapomenutá země, Atlantida
a Men v pátek a Klondike, Slepý muž, který neviděl Titanic a Krásné bytosti v sobotu. Do Varů jsem dorazil vlakem 30.
června ve tři čtvrtě na jedenáct a zhruba v jedenáct už jsem měl koupenou
akreditaci. První pokus, a hned odpověď, že Zapomenutá země už je
vyprodaná. Takže jsem místo ní vzal lístek na film Něha, zbytek už
dopadl dle plánů.
Pátek 1. července
Jediný den festivalu, kdy se
vyplatilo nosit deštník, jsem dopoledne vyrazil do hotelu Pupp, kde se měla od
10:00 hrát Rodinka Bélierových. Návštěvníky bez lístků běžně pouští do
sálu pět minut před začátkem projekce, ale tady ani nečekali a klidně nás
pustili dovnitř už ve tři čtvrtě. A měli dobrý odhad, sál se ani zdaleka
nezaplnil. Rodinka Bélierových (La famille Bélier, Francie / Belgie,
2014, 101 min., režie: Éric Lartigau, sekce Lidé odvedle) ve skutečnosti došla
do českých kin už 3. března 2016, ale já se k ní dostal až tady. Hlavní
hrdinkou je šestnáctiletá Paula, která vyrůstá jako jediná slyšící
v neslyšící rodině (dokud se nad tím nezamyslíte, tak nemáte ponětí, jak
hlučná je to domácnost). Když se zamiluje do nového spolužáka, impulzivně se
přihlásí do pěveckého sboru. Jeho učitel zjišťuje, že má Paula opravdu talent. Může
ale Paula odjet na konzervatoř do Paříže, když je rodina závislá na její
komunikaci se zbytkem světa? A může jim nějak vysvětlit, proč chce zpívat, když
ji nikdo z rodiny neuslyší? Zcela neznámá mladá herečka Louane Emera
zvládá nejen zpěv a znakovou řeč, ale bez problémů utáhne skoro celý film. A
koho nechytne závěr za srdce, ten ho nejspíš ani nemá. Pozdě, ale přece.
Začátek vyšel nad očekávání dobře. 90%
Odpoledne začínám ve 13:00
v Lázních III filmem Něha (Szelíd, Maďarsko, 2022, 92 min., režie:
László Csuja a Anna Eszter Nemesová, sekce Horizonty). Hlavní hrdinkou je
profesionální kulturistka Edina, která se připravuje na mistrovství světa.
Přitom přichází o sponzora a ceny vší té chemie, kterou si cpe do těla, nejsou
zrovna zanedbatelné. Kulturistika je totiž stále sportem, kde se doping neřeší,
takže ho musí brát všichni. Edina si začne přivydělávat jako profesionální
společnice, přičemž se do jednoho z klientů neprofesionálně zamiluje. Žije
přitom se svým trenérem, který je také bývalý profesionální kulturista. A ví,
že její tělo má té chemie dost, a jestli ji do sebe nepřestane cpát, nejspíš se
zabije. Něco žádná herečka nezahraje, takže v hlavní roli je samozřejmě
bývalá profesionální kulturistka. Eszter Csonka má obdivuhodnou muskulaturu,
ale nic na ní nepůsobí žensky, ani její tvář. Namalovaná mi připadala jako
nějaký filmový transvestita. Nevím, zda je to ztrátou 74% tělesného tuku, nebo
vší tou chemií. Pokud se ale chcete přesvědčit, že i kulturistky mají srdce,
jste na správné adrese. 60%
Kašlu na změnu plánů. Při
předchozích dvou projekcích v sále zbývalo dost volných míst, takže to
zkusím zamířit do kina Drahomíra. A vyšlo to, v 15:00 jsem v sále. Zapomenutá země (Vanskabte Land / Volaða Land, Dánsko / Island / Francie / Švédsko,
2022, 143 min., režie: Hlynur Pálmason, sekce Horizonty) je film o dánském
misionáři Lucasovi, který se vydává postavit kostel v odlehlé části
Islandu. Film je to natolik dvojjazyčný, že má hned v úvodních titulcích
název v dánštině i v islandštině. Hlavní roli tedy představuje dánský
herec Elliott Crosset Hove a jeho islandského průvodce Ragnara hraje Islanďan Ingvar
Sigurdsson. Protože film je natočen na základě několika nalezených fotografií,
odehrává se na konci 19. století a Lucas s sebou vláčí neskladnou
fotografickou techniku. A islandský režisér v souladu s tím zvolil
klasický fotografický formát obrazu 4:3 (dokonce s mírně zaoblenými rohy).
Bohužel je jeho obrazová složka výrazně zajímavější než cokoli z děje. Takže
film celkem zklamal má očekávání. Přes účast dvou výborných herců v hlavních
rolích ke mně nedoputovaly skoro žádné emoce. 60%
V 19:30 jsem v divadle
Husovka a netuším, co mám čekat od filmu Atlantida (Atlantide, Itálie /
Francie / USA / Katar, 2021, 100 min., režie: Yuri Ancarani, sekce Imagina) ze
sekce zaměřené na experimentálněji pojaté snímky. Film vypráví o italských
mladících jezdících po Benátské laguně na rychlých motorových člunech. V centru
řídkého děje je mladík Daniele z ostrova Sant'Erasmo, který udělá cokoliv,
aby jeho člun byl nejrychlejší. Ani si nejsem jistý, jestli tu byli herci, nebo
zdejší mládež před kamerou ochotně předváděla sama sebe. Každopádně film končil
nekonečným záběrem jízdy benátskými kanály, který je po prvních pár minutách
ještě o 90° otočen. Fakt jsem v jeho průběhu začal uvažovat, že vstanu a
opustím sál. Takhle asi vypadá nekonečno. Jinak vlastně velmi dobrý film s
hodně výraznou hudební složkou. 60%
Ve 22:00 začíná
v Kongresovém sále hotelu Thermal projekce filmu Men (Men, Velká
Británie, 2022, 100 min., režie: Alex Garland, sekce Půlnoční filmy). Hlavní
hrdinka Harper přijíždí na anglický venkov, kde si na pár týdnů pronajala
rozlehlé sídlo, aby se vzpamatovala z osobní tragédie. Její manžel se
s ní totiž odmítl rozvést a radši se přímo před jejími zraky zabil. Poklidné
putování idylickou krajinou nevydrží dlouho a Harper zjišťuje, že ji někdo
(proná)sleduje. Znepokojivý folk horor byl fajn, Jessie Buckley v hlavní
roli také. Originálním nápadem se zdálo, že všechny mužské obyvatele vesnice
hrál občas zcela k nepoznání namaskovaný Rory Kinnear. Smysl to začalo
dávat až v závěru, kdy se film zvrhl v body horor a já začínal
chápat, k čemu to směřuje. Bohužel jsem se moc nespletl. A právě závěr mě
velmi zklamal. Tak nějak jsem pokrčil rameny – a to je jako všechno? To všechno
předtím jen kvůli tomuhle? Alex Garland v roce 2014 natočil komorní sci-fi
Ex Machina, a od té doby se snaží být originální, ale výsledky tak nějak
zaostávají za očekáváním. 60%
Od půlnoci jsem ještě mohl
stihnout projekci filipínského filmu Leonor nikdy nezemře, ale rozhodl
jsem se to nepřehánět a jít spát.
Sobota 2. července
V 7:00 jsem si myslel,
že jsem si rezervoval na neděli vstupenky na filmy Odraz, Erupce lásky a Kousek nebe. Až ve frontě před last minute pokladnou jsem
zjistil, že jsem fungování festivalové aplikace nepochopil a žádnou rezervaci
nemám. No, teď už s tím nic nenadělám, uvidím, co zbyde po filmu…
Ve tři čtvrtě na devět jsem
si u last minute pokladny bez problémů vyzvedl lístek a šel do Malého sálu
hotelu Thermal na projekci filmu Poslední valčík (The Last Waltz, USA,
1978, 117 min., režie: Martin Scorsese, sekce Návraty k pramenům). Proč
chodit ve Varech na film, který už jsem viděl v televizi? Protože ho natočil
jeden z mých nejoblíbenějších režisérů a patří k základním kamenům
svého žánru. Což je v tomto případě filmový záznam koncertu. Kapela
s možná nejjednodušším možným jménem The Band se po šestnácti letech
rozhodla, že je čas skončit a v sanfranciském Winterlandu uspořádala
poslední speciální koncert s plejádou hostů. Těmi byli například Bob
Dylan, Eric Clapton, Neil Diamond, Joni Mitchell, Neil Young, Muddy Waters, Van
Morrison, Ringo Starr, Ron Wood… Záběry z koncertu sice režisér přerušuje rozhovory
s muzikanty, ale na zážitku to moc neubírá. Parádní večírek na rozloučenou
zaznamenaný na věčné časy. Umění odejít na vrcholu zvládá málokdo (kapely,
které už jedou několikáté „poslední turné“, by zabraly celý odstavec). Zatímco
jsou v závěru titulky ohledně restaurování zvuku, i obraz dává na frak
leckterým záznamům z posledních let. 90%
Po projekci se ukázalo, že
mám naštěstí celkem menšinový vkus, takže jsem měl na neděli lístky na filmy Opening Night, Odraz a Kousek nebe.
Ve 13:00 jsem opět
v Lázních III na filmu Klondike (Klondajk, Ukrajina / Turecko,
2022, 100 min., režie: Maryna Er Gorbačová, sekce Horizonty). Manželé Irka a
Tolik žijí na východě Ukrajiny (konkrétně v Donbasu), když do jejich
životů v červenci 2014 zasáhne válka. Nejdříve jim zbloudilá střela
místních ostrostřelců zasáhne stěnu domu, ale situace se už dále bude jen
zhoršovat. Třeba když jim kus od domu spadnou trosky sestřeleného malajského
letadla. Irka je od začátku v pokročilém stadiu těhotenství. Pokud to
režisérka zamýšlela jako film o ženské odpovědnosti za dítě narozené do války,
tak to na mě moc nefungovalo. Dotyčná v té době už stejně jinou možnost
než porodit nemá. Silnější je to jako obrázek běžných lidí, kteří zcela
přicházejí o právo rozhodovat o čemkoli, co se jich týká. Oceňuji i výbornou
práci s prostorem, kde se v mnoha scénách odvíjí důležitý děj v popředí i vzadu
za hlavními postavami. 80%
V plánu jsem měl od
15:00 Felliniho film Silnice promítaný jako nejoblíbenější film letos
zemřelé Evy Zaoralové k její poctě, ale zájem byl větší než kapacita
Malého sálu. O půl čtvrté jsem si šel stoupnout do fronty před last minute
pokladnou, ale moc vstupenek na filmy od 16:00 také nezbylo, tedy opět smůla.
Poslední možností byl film Spojené státy americké od 16:30, ale
z jeho anotace jsem nabyl dojmu, že ho ocení pouze lidé, kteří toho o
titulní zemi dost ví (nejlépe místní). Takže pauza.
V 19:00 jsem zpátky
v Lázních III na projekci filmu Slepý muž, který neviděl Titanic (Sokea
mies joka ei halunnut nähdä Titanicia, Finsko, 2021, 82 min., režie: Teemu
Nikki, sekce Lidé odvedle). Film začíná titulky v Braillově písmě, které
čte hlasový komentář. Děj opíšu: „Jaakko je slepý a postižený, upoutaný na
invalidní vozík. Miluje Sirpu. Žijí daleko od sebe, nikdy se osobně nesetkali,
ale každý den se spojují po telefonu. Když Sirpu zdrtí šokující zpráva, Jaakko
se rozhodne, že za ní, nehledě na svůj stav, okamžitě pojede. Musí se však
spolehnout na pomoc pěti cizích lidí na pěti místech: z domova do taxíku, z
taxíku na nádraží, z nádraží do vlaku, z vlaku do taxíku a nakonec z taxíku až
k ní.“ Režisér se originálně a funkčně rozhodl zprostředkovat divákům svět
nevidomých, takže jediný, koho v celém filmu vidíme, je herec Petri
Poikolainen. Všechno kolem něho je rozostřené a stává se světem z tmavších
a světlejších skvrn. Scénář, který se z toho snaží udělat kriminální
thriller sice není z nejlepších, ale jinak je to originální zážitek, který
se povedl. 80%
Ve 21:00 v kině Čas
uvádí koproducent Pavel Strnad film Krásné bytosti (Berdreymi, Island /
Dánsko / Švédsko / Nizozemsko / ČR, 2022, 123 min., režie: Guðmundur Arnar
Guðmundsson, sekce Horizonty). Úvodu je přítomen ještě český tvůrce zodpovědný
za vizuální efekty, ale ten se rozhodl nic neříci. Žádná krásná islandská
příroda nás tu nečeká. Film se celý odehrává v nějakých horších částech
Reykjavíku. Drama o šikaně nám představuje čtveřici kluků z rozvrácených
rodin, kteří mají problémy sami se sebou, mezi sebou i s vlastními rodiči
(pokud jsou zrovna na scéně). A pokud školního otloukánka Balliho nečekaně
vezmou pod ochranná křídla, znamená to postarat se i o jeho problémy. A podobné
plány často nevyjdou ani dospělým, natož dětem… Film kromě syrové reality
obsahuje i záblesky magické esoteriky (ano, to jsou ty vizuální efekty), což se
kupodivu netluče, takže klobouk dolů. 80%
O půlnoci jsem zpátky
v kině Čas na filmu Zalava (Zalava, Írán, 2021, 93 min., režie:
Arsalan Amiri, sekce Půlnoční filmy). Z Íránu znám jen jejich festivalová
dramata, takže zástupce zdejšího žánrového filmu jsem si nenechal ujít. V
titulní kurdské vesničce řádí démon, což se pozná podle toho, že se postiženému
spustí krev z nosu. Je třeba postiženého střelit do nohy, jenže místní velitel
policie nechal místním zabavit všechny zbraně. Na scénu nastupuje šaman, který
ho přemůže a zavře do zavařovací sklenice (že je ve sklenici démon se dokáže
tím, že se sklenice vyhodí do vzduchu a po dopadu na zem se nerozbije). Jenže
šéf policie šamana prohlásí za šarlatána a nechá ho zavřít. Celé se to dá číst
i čistě realisticky jako souboj racionality s pověrčivostí. Asi není vhodné od
toho čekat opravdu horor, protože na pohled prázdná zavařovačka asi vyděsí
málokoho, ale kromě zábavy film přináší i celou řadu vážných otázek. Celkový
dojem spíše pozitivní. 60%
Neděle 3. července
Už vím, jak aplikace funguje,
takže v 7:00 rezervuji na pondělí lístky na filmy Čaroděj ze země Oz,
Lynch/Oz a Zběsilost v srdci. Trvalo to sice dlouhé čtyři
minuty, ale nakonec jsem měl u všech potvrzené, že rezervace byla úspěšná.
Od 9:30 je
v Karlovarském městském divadle projekce filmu Opening Night
(Opening Night, USA, 1977, 144 min., režie: John Cassavetes, sekce Návraty
k pramenům). Film uvedl umělecký ředitel festivalu Karel Och, který
přiznal, že krále amerického nezávislého filmu objevil až pozdě, ale teď se
snaží každý rok na festival dostat aspoň jeden Cassavetesův film. Takže mohu
navázat přiznáním, že pro mne tohle bylo první setkání s Cassavetesovou
tvorbou. Film vypráví o divadelní herečce, která zápasí se svou rolí, kvůli
jejímuž úspěšnému zvládnutí by musela připustit, že už stárne. V hlavní
roli exceluje režisérova manželka Gena Rowlandsová, která ostatně za svůj výkon
v tomto filmu byla nominována na Oscara. Režisér zjevně věděl, čeho je
jeho žena schopná, a dokázal to z ní dostat. Finále, kdy konečně dojde
k premiéře nastudované hry, a hlavní hvězda na ni dorazí pozdě a navíc opilá na plech,
je skoro thrillerově napínavé. Jeden z nejlepších filmů o herectví (byť
v tomto případě divadelním) ukázal, že jeho pověst nepřeháněla. 100%
Od 13:00 se hrály čtyři
potencionálně zajímavé filmy najednou (asi bych preferoval Osm hor,
které se hrály ve Velkém sále). Tak jsem šel do fronty před last minute
pokladnou… a nezbylo na mě nic. No, plán B už zbýval jen jediný, takže jsem
vyrazil do divadla Husovka, kde od 13:30 začínala projekce filmu Radikální posuny (El gran movimiento, Bolívie / Francie / Katar / Švýcarsko, 2021, 85
min., režie: Kiro Russo, sekce Imagina). Film se odehrává ve městě La Paz, kde
sídlí bolivijská vláda a které je nejvýše položeným velkoměstem na světě. Město
je zde podáno jako dusivá urbánní džungle, kde sledujeme pár hlavních hrdinů.
To jsou propuštění horníci, kteří do města přijeli protestovat před sídlo
vlády, a teď tu zkoušejí najít nějakou práci. A po náhorní plošině kolem města
chodí osamělý šaman a vymítač. Lidé před kamerou zřejmě vůbec nepoužívají
mimiku, takže se bráním označit je za herce. Záběry často začínají tak, že jsem
chvíli tápal, na co to vlastně koukám. A ke konci přišel nějaký magický
realismus, či co, a výsledkem byly jakési záběry mezi nebem a zemí. Nepochopil
jsem nic – plán B nevyšel. 40%
V 16:30 v Lázních
III začíná projekce filmu Odraz (Vidblysk, Ukrajina, 2021, 126 min.,
režie: Valentyn Vasjanovyč, sekce Horizonty). I druhý ukrajinský film začíná
v roce 2014 a jeho hlavní hrdina chirurg Serhij odjíždí z města
pomáhat vojenským lékařům na východě země. Tady padne do ruského zajetí, jehož
peklo tvoří zhruba první polovinu filmu. V té druhé se Serhij snaží vrátit
k normálnímu životu po prožitých hrůzách. Film je vyprávěn pomocí dlouhých,
centrálně komponovaných, převážně statických záběrů, což opravdu vyžaduje
diváckou trpělivost. Přestože i mně tu připadalo pár záběrů zbytečných,
emocionálně to všechno funguje, jak má. 80%
Na film Erupce lásky
se mi v 19:00 v hotelu Pupp nepodařilo dostat a žádný plán B nebyl.
Pauza.
Ve 21:30 jsem byl v kině
Drahomíra na projekci filmu Kousek nebe (Drii Winter, Švýcarsko /
Německo, 2022, 136 min., režie: Michael Koch, sekce Horizonty). Dlouhé,
centrálně koncipované, převážně statické záběry, ze kterých je složeno tohle
drama, dávají divákovi cítit, jak je film dlouhý (i já bych ho bral kratší).
Ano, po předchozí projekci jsem si poněkud naběhl, dva takovéto filmy
v řadě rozhodně nejsou normální. Film o svobodné matce Anně, která žije
v malé alpské vesnici, začíná její láskou k Marcovi, který sem přijel
jako pomocný dělník. Jenže idyla pod alpskými velikány nevydrží dlouho. Ukazuje
se, že Marco má nádor na mozku, který mění jeho chování. Annina láska je tak
vystavena těžké zkoušce. Aby to nebyla až taková depka, je tu patnáctičlenný
uniformovaný antický chór, který mě poprvé nachytal nepřipraveného, ale
rozhodně doporučuji věnovat pozornost tomu, co zpívá. Je to pro děj důležité.
Pokud byli opravdu všichni neherci v tomto filmu poprvé před kamerou, tak
rozhodně smekám. Kdybych si to nepřečetl, tak by mě to ani nenapadlo. 80%
Pondělí 4. července
V úterý jsem mohl stihnout
sedm projekcí, takže jsem hned v 7:00 vyslal do rezervačního systému
požadavky na filmy All inclusive, Rubikon a Kouření způsobuje kašel. Jak začaly zoufale pomalu chodit zprávy o neúspěšných rezervacích,
přidal jsem Fucking Bornholm a pak další tři filmy. Skončil jsem
s úspěšnými rezervacemi na dva filmy ze sekce První podání, Ticho 6–9
a Saloum. Což bylo samozřejmě úplně špatně. Už po prvních třech (a
nejpozději po čtvrté) neúspěšné rezervaci jsem měl být na cestě do koupelny a
pak rovnou do fronty před do osmi hodin zavřenými pokladnami. Takhle jsem měl
tři lístky na projekce, na které bych se s nejvyšší pravděpodobností
dostal i bez nich, a první z nich začínala v 18:00. Každopádně jsem
měl mít připravené náhradníky v čase těch neúspěšných rezervací, a ne
jenom sedm titulů na časové ose. Snad se z toho poučím.
V pondělí dopoledne jsem
chtěl jít na Trojúhelník smutku. Stejně jako skoro všichni, co byli na
festivalu kvůli filmům. Letošního vítěze z Cannes chtěli vidět nejspíš
úplně všichni a projekce měl jen dvě, tak jsem po zkušenostech
z předchozího dne přešel rovnou na hledání plánu B a C. A vyrazil jsem na
10:00 do hotelu Pupp, abych se podíval na film Druhořadí (The
Ordinaries, Německo, 2022, 120 min., režie: Sophie Linnenbaumová, sekce Hlavní
soutěž), který přišla uvést početná tvůrčí delegace včetně režisérky. Zaujal mě
anotací, takže ji tu ocituji: „Paula je zatím jen obyčejná vedlejší postava,
brzy ji ale čekají závěrečné zkoušky ve škole pro hlavní postavy. Z ničeho nic
jí však začne zlobit generátor emotivní hudby, a to je problém. Žádná hvězda se
bez doprovodu burácivých smyčců a tklivého klavíru neobejde. Nikdo netuší, v
čem by mohl být problém, a tak je dívka nucena začít pátrat sama. Vydává se
nejen do minulosti své rodiny, ale i do světa na okraji, do světa vystřižených
postav a pokoutních kšeftařů s ruchy…“ Režisérka už na stejné téma natočila
krátký film Mimo záběr. Škoda, že jsem ho neviděl. Takže budu hodnotit
desetkrát delší útvar, který ukazuje, že z tohoto nápadu mohl být výborný
krátký film, průměrný celovečerák či špatný seriál. Filmového fanouška tohle
dílo samozřejmě od začátku zaujme, jenže netrvá dlouho, než se okouzlení
vytratí. A dvě hodiny vydrží málokomu. Na diskuzi s tvůrci jsem nezůstal.
60%
Ve 13:00 v Kongresovém
sále hotelu Thermal přichází režisér Alexandre O. Philippe uvést filmovou
klasiku Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, USA, 1939, 102 min.,
režie: Victor Fleming, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na
klasický pohádkový muzikál, který si mohu kdykoliv pustit doma (zvlášť když tím
zároveň přicházím o jedinou projekci němého filmu Pražský kat se živým
hudebním doprovodem)? Protože to byl začátek filmového bloku, který mi dával
smysl buď celý nebo vůbec. A jako fanoušek Davida Lynche jsem zvolil první
variantu. Ve skutečnosti tedy tento blok filmů sestával ze čtyř kousků, přičemž
tím druhým byla sci-fi komedie Návrat do budoucnosti. Ale tu jsem se
rozhodl vynechat. Čaroděj ze země Oz je klasika s obrovským vlivem
na nespočet dalších filmů, ostatně v severní Americe žádný jiný film
nevidělo tolik lidí. Režisér Alexandre O. Philippe pochází ze Švýcarska, a tak
se s tímto fenoménem seznámil až jako dospělý. Vida, takže máme něco
společného. A z toho pramení také moje hodnocení: uznávám ho rozumem, ale
mojí srdcovkou asi nikdy nebude. 90%
Od 16:00 jsem odmítl jít na Návrat do budoucnosti, protože jsem se chystal na restaurovaný Žert. A
kupodivu jsem se najednou zarazil, jestli těch archivních filmů není za jeden
den až moc, přece tu nebudu až do konce festivalu. Vytahuji program a mířím ke
Karlovarskému městskému divadlu, kde jsem si půl hodiny na slunci vystál frontu
na film Ještě jedno jaro (Još jedno proleće, Srbsko / Katar, 2022, 90
min., režie: Mladen Kovačević, sekce Soutěž Proxima). Umělecký ředitel Karel
Och film uvedl jako snímek, který jim pomohl definovat novou soutěž jako prostor
představující pozoruhodná díla začínajících filmařů i renomovaných tvůrců
hledajících nové definice své tvorby. Režisér filmu zase přiblížil vznik filmu.
Na začátku roku 2020 měl začít točit hraný film, ale kvůli lockdownu to nešlo.
Když se s producentem bavil, co by za těchto podmínek natočit šlo, rychle
je napadl dokument z archivních materiálů. Dokument označovaný ne až tak
přehnaně za medicínský thriller se vrací k epidemii pravých neštovic,
která proběhla v Jugoslávii na jaře 1972. Všechno jsou pouze archivní
záznamy, které doplňuje mluvený komentář jednoho z lékařů odpovědných za
vítězství nad tímto virem (dotyčný lékař byl podle režiséra v sále
s námi, jen nechtěl vystoupit před filmem). Chápu, že po dvou letech s kovidem
je na to zvědav jen málokdo, ale za vidění to rozhodně stálo. 80%
V 19:00 už jsem zpátky
v Kongresovém sále hotelu Thermal, kde režisér Alexandre O. Philippe po
dvou cizích konečně uvádí vlastní film Lynch/Oz (Lynch/Oz, USA, 2022,
108 min., režie: Alexandre O. Philippe, sekce Návraty k pramenům). Pokud
je třeba rozklíčovat název, tak je to dokument o tom, jaký vliv měl film Čaroděj
ze země Oz na filmy režiséra Davida Lynche. I tento film vznikal za
kovidového lockdownu. Takže opět žádné mluvící hlavy. Šestice lidí pouze
namluvila své audiokomentáře a k tomu režisér se střihačem dodali vizuál
plný scén z citovaných filmů. Mezi spolupracujícími jsou tedy hlasy
filmařů Johna Waterse, Davida Loweryho a dalších, či filmové kritičky Amy
Nicholsonové. Z následné diskuse s autorem vybírám jen pár drobností.
David Lynch o tomto filmu věděl, ale podílet se na něm odmítl (což režiséra
nepřekvapilo, protože ví, že David Lynch nic ze svého díla zásadně
nevysvětluje). Komentáře vznikaly na základě několikahodinových telefonních
rozhovorů, ze kterých hodil režisér na papír základní kostru, kterou si pak
s dotyčným posílali tam a zpátky tak dlouho, dokud nebyly obě strany
s výsledným tvarem spokojené. Pak to už jen dotyčný došel namluvit do
nejbližšího studia. Hodnocení velmi subjektivní od fanouška Davida Lynche
(nemám ponětí, proč by na to také chtěl koukat někdo jiný). 80%
Ve 22:00 opět
v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází naposledy Alexandre O. Philippe
uvést film Zběsilost v srdci (Wild at Heart, USA, 1990, 125 min.,
režie: David Lynch, sekce Návraty k pramenům). Tenhle film jsem už viděl
několikrát, takže jsem byl zvědav, co s tím při sledování udělají nové
informace z předchozího dokumentu plus čerstvá dávka Čaroděje ze země
Oz. Popravdě řečeno, žádné změny jsem nezaznamenal. Výběr filmu samozřejmě
nebyl náhodný, v žádném jiném Lynchově filmu není tak otevřeně citován.
Minimálně pro obě hlavní postavy je samozřejmé, že ho znají a několikrát na něj
narážejí v dialozích. Ale jinak je to prostě klasická vyšinutá Lynchova
kriminální jízda s perfektní dvojicí Nicolas Cage a Laura Dernová v čele. A
navíc tu jsou ještě Willem Dafoe, Diane Laddová a Harry Dean Stanton. K tomu
parádní kamera a výborná hudba (Angelo Badalamenti i výběr písní). 100%
Úterý 5. července
Dlouho jsem si myslel, že
pojedu domů ve středu v 17:30 autobusem do Prahy. Takže stihnu ještě tři
filmy. Ale potřeboval bych, aby autobus do Prahy dorazil včas. Pak honem na
metro (lístek na něj jsem si koupil už cestou do Varů) a s trochou štěstí
bych chytil poslední vlak domů. Ale tahle středa bude spíš jako neděle. Někdy
v pondělí jsem vyměkl a usoudil, že i kdyby to vyšlo, tak mi to za ty
nervy nestojí, takže z Varů pojedu v 15:15 vlakem. Takže žádný
ukrajinský válečný Pohled motýla od 15:00, ale i tak bylo možností dost.
Nakonec jsem v 7:00 úspěšně zarezervoval vstupenky na filmy Mutzenbacherová
a Povodeň (rusko-francouzské drama z roku 1993 s Isabelle
Huppertovou v hlavní roli a ani jedním hodnocením na ČSFD bylo přesně něco
na moji zvědavost).
Za pokus nic nedám, tak jsem
si ráno zkusil stoupnout před last minute pokladnu. A přinesli tam jeden jediný
lístek na film All inclusive, který se hraje od 9:00 v Kinosále B
hotelu Thermal (70 míst, takže spíš větší obývák než kino). A ta ženská přede
mnou ho odmítla, protože film už viděla. Takže zase jednou pro změnu klika.
Sice nechápu nahrazení anglického názvu jiným názvem v angličtině, ale
budiž, je to All inclusive (Aftersun, Velká Británie / USA, 2022, 98
min., režie: Charlotte Wellsová, sekce Horizonty). Film se odehrává kdysi
v 90. letech v letovisku na turecké riviéře. Hlavními hrdiny jsou
mladě vypadající otec Calum se svojí jedenáctiletou dcerou Sophií. Už jen
časovým zařazením to vypadá na filmově zpracované vzpomínky režisérky. A moc se
toho tam nestane, tohle je spíš film o pocitech než o ději. V tom se jim i díky
dvojici představitelů hlavních rolí velmi daří. Osobně jsem sice nepochopil,
proč ve filmu jsou ty dvě scény, ve kterých je Sophie dospělá, ale jinak velmi
dobré. 80%
Štěstí jsem si vybral po
ránu, pak už se nepovedlo nic. Natož divácký hit Fucking Bornholm. O
hodinovém čekání v kině Drahomíra před filmem Rubikon ani nemluvě.
Sem dokonce zřejmě dorazili všichni, takže do sálu bez vstupenky nepustili
nikoho. Takhle dlouhou pauzu bez filmu jsem ve Varech nikdy neměl, to jsou ty
následky včerejšího rána…
V 18:00 v Malém
sále hotelu Thermal použiji vstupenku, na které stojí První podání IV.
Tato sekce představuje desítku filmů začínajících tvůrců a tohle je poslední ze
čtyř bloků. Má jen dvě položky, přičemž tou první je film Kdybys jen věděl
(Hvis du vidste, Dánsko, 2021, 43 min., režie: Nicolai G. H. Johansen, sekce
První podání). Hlavní hrdinka Leonora navzdory měsícům terapie nemůže vyhnat
z hlavy svého bývalého přítele. Když se naskytne šance, okamžitě po ní
skočí. A je překvapená, že se jí její bývalý přítel bojí (asi by bylo přesnější
napsat, že je vyděšený, když se s ní ocitl sám v jedné místnosti). Je
to určitě zajímavý pokus, natočit příběh z pohledu psychicky narušené
postavy, a zatajit divákům, co se předtím stalo. Režisér v následné
diskusi uvedl, že on i herci to věděli, ale divákům tuto informaci schválně
neposkytl, aby hlavní postavu nezačali soudit. Druhým kouskem je Chléb náš vezdejší (Chlieb náš každodenný, Slovensko, 2021, 26 min., režie: Alica
Bednáriková, sekce První podání). Vnučka Zoja přijede do rodinného domku na
jihu Slovenska (jediná vesnice v okolí, která nemá kromě slovenského i
maďarský název) a trochu se všichni opijí. Film je krátký, vtipný a hravý už od
úvodní ve zkratce odvyprávěné historie rodiny. Chvíli jsem si myslel, že to
režisérka natočila dokument o vlastní rodině, ale ne, všechno to jsou herci. Třígenerační
tragikomedie se mi možná nakonec zdála o trochu lepší než dánské drama. Na
diskusi s režisérkou nezůstávám, za chvíli mi o dvě schodiště dolů a jedno
nahoru vedle začíná další film. 80%
Asi by to chtělo aspoň jednou
za festival navštívit Velký sál hotelu Thermal. Mně se to povedlo ve 20:00, kdy
tu začínal film Ticho 6–9 (Isihia 6–9, Řecko, 2022, 81 min., režie: Christos
Passalis, sekce Hlavní soutěž). Světová premiéra filmu se odehrála za účasti
delegace tvůrců, mezi kterými nechyběl ani debutující režisér a zároveň
představitel hlavní role, či jeho herecká partnerka Angeliki Papoulia, která
prý v posledních deseti ročnících patří k pravidelným hostům
festivalu. Jejich hrdinové Aris a Anna se potkávají v podivném městě, ze
kterého mizejí lidé. Nikdo neví kam, ale hlasy zmizelých zachytávají antény nad
městem. Melancholická love story z podivného dystopického světa má vlastně
jen dvě postavy, zbytek je pozadí. Režisér před filmem prohlásil, že stvořil
svět, ve kterém by chtěl žít. To mi vrtá v hlavě víc, než cokoli ze
samotného filmu. Hodnocení je oříšek. Věděl jsem, že to bude divné, a skončilo
to dřív, než jsem se začal nudit. 60%
Kouření způsobuje kašel jsem po odpoledních zkušenostech ani nezkoušel, došel
jsem se do hotelu osprchovat a vrátil se až na půlnoční projekci v kině
Čas, tedy film Saloum (Saloum, Senegal / Francie, 2021, 84 min., režie:
Jean-Luc Herbulot, sekce Půlnoční filmy). Saloum je skutečná oblast ve středním
Senegalu podél stejnojmenné řeky. Film začal tím, že trojice žoldnéřů polapila
drogového bosse včetně jeho zlata a spousty drog. Jenže jejich letadlo má
poruchu a musejí nouzově přistát v Saloumu. Tady jsem si pochvaloval, jak
je to dynamické a svižné, a čekal co bude dál. Když se schovají v celkem
pustém turistickém středisku, setkají se s neslyšící dívkou a hned začnou
skoro všichni v pohodě znakovat, začal jsem se ošívat. Akční krimithriller
na westernovém půdorysu se na své cestě ke směšně digitálnímu hororovému finále
mění, ale nikoli k lepšímu. Nakonec bych to ohodnotil jen jako tajemný
závan exotiky, místo kterého jsem se vlastně mohl klidně vyspat a o moc bych
nepřišel. 40%
Středa 6. července
V 9:00 v kině
Drahomíra mě čeká dokument Mutzenbacherová (Mutzenbacher, Rakousko,
2022, 100 min., režie: Ruth Beckermannová, sekce Horizonty). Pro méně sečtělé
uvádím, že kniha Josefina Mutzenbacherová je jedním ze základních pilířů porno
literatury. Poprvé vyšla anonymně roku 1906 ve Vídni. Odborníci soudí, že jejím
autorem je Felix Salten, který se proslavil v úplně jiném žánru jako autor
příběhu kolouška Bambiho. Režisérka vypsala casting na mužské role ve
filmovém zpracování románu pro muže od 16 do 99 let. Posadila je na pohovku, co
vypadá, že sloužila někde v nevěstinci, nechala je číst úryvky z díla
a pak ho s nimi rozebírala. Sama přitom zůstala neviditelná za kamerou,
jen slyšíme její dotazy či pokyny. Zájemců bylo evidentně dost, takže autorka
jistě vybrala jen ty zajímavější kousky. Občas to dokonce působí vtipně i
vulgárně zároveň. Jenže mi přišlo, že se koncept vyčerpal a film dál nemá čím
překvapit asi o půlhodinu dříve než autorce. 60%
Včera před šestou večer mi
známý říkal, že úvod před Pražským katem zabral asi tři čtvrtě hodiny. Povodeň
má jedinou projekci v Karlovarském městském divadle od 13:00, trvá 99
minut a je uváděna jako pocta Jérômu Paillardovi, který je také hostem
festivalu. Pěšky to od divadla včetně vyzvednutí kufru z úschovny u
Thermalu vidím na nádraží tak na půl hodiny. To nemůže vyjít. Takže plán B, a
zase mířím k last minute pokladně. Na Zkoušku umění od 12:00 neměli
nic, zbývalo pouze Kde alibi nestačí. Tak jsem to vzal a nechal jim tam
lístek na Povodeň.
V pravé poledne tedy
zasedám v Malém sále hotelu Thermal, kde filmová teoretička Šárka
Gmiterková jako největší světová odbornice na Oldřicha Nového pokřtí svoji asi
čtyřsetstránkovou knihu s názvem ON (vybírat si můžete ze čtyř
různých obálek), kvůli čemuž se tu hraje film Kde alibi nestačí (Kde
alibi nestačí, ČSSR, 1961, 91 min., režie: Vladimír Čech, sekce Návraty
k pramenům). Od začátku jsem si lámal hlavu, proč tu k poctě Oldřichu
Novému je zrovna prostřední díl detektivní trilogie, ve které si zahrál pouze
výraznou vedlejší postavu. Ano, úplně jsem zapomněl, že se film natáčel i
odehrával v Karlových Varech. Jinak nevím, proč tu psát o domácí klasice
mezi filmy pro pamětníky. Dvojice detektivů Karel Höger a Josef Bek jsou na
stopě neznámého vraha, což je dovede do mezinárodního hotelu v Karlových
Varech, který řídí Oldřich Nový. Natočené s lehkostí, nechybí humor. 70%
Šary Vary
Oficiální festivalové ozvěny
sice probíhají online na platformě KVIFF.TV, ale týdenní přehlídka Šary Vary
v Praze a Brně zůstala zachována. Dovolenou za sebou jsem plně zaměstnán
objevil skulinu až v poslední den akce, kdy se odpoledne v pražském
Světozoru hrály filmy Trojúhelník smutku a Osm hor. První
jmenovaný byl vyprodaný, už když jsem se k tomu v úterý večer dostal,
takže jsem měl i vybráno. V neděli 17. července v 15:15 tedy zasedám
Malém sále kina Světozor na projekci filmu Osm hor (Le otto montagne,
Itálie / Belgie / Francie, 2022, 147 min., režie: Felix van Groeningen a
Charlotte Vandermeerschová, sekce Horizonty). Městský chlapec Pietro přijíždí
s matkou na léto z Turína do alpské vesničky, ve které zbylo 14
obyvatel, včetně stejně starého chlapce Bruna, jediného zdejšího dítěte. A
tenhle film vypráví příběh jejich celoživotního přátelství. Proto je postupně
hrají tři dvojice herců a film se kromě Alp a Turína dostane i do Nepálu.
Docela bych rád věděl, jak se k této látce vlastně dostala dvojice
belgických režisérů. Trochu mě překvapil formát obrazu 4:3, ale působivé to je
i v něm. Je to pěkné, přehledné, dobře odvyprávěné i zahrané. 80%
Epilog
Celkově jsem na 56. ročníku
karlovarského filmového festivalu viděl 26 filmů. Prvních 25 přímo ve Varech mě
stálo 1500 Kč, takže se to dá snadno vydělit z hlavy a vyjde 60 Kč za film.
Poslední pražský bonus už mě se 169 Kč vstupného vrací do reality. Celkově se
to letos tak nějak samo rovnalo do dvojic: dva filmy z Islandu (Zapomenutá země, Krásné bytosti), dvě ukrajinská dramata ze začátku války
s Ruskem (Klondike, Odraz), dva filmy z alpské vesnice
(Kousek nebe, Osm hor), dva letošní dokumenty bez jediného nového
záběru (Ještě jedno jaro, Lynch/Oz), dva řekněme horory
z exotických zemí (Zalava, Saloum), dva filmy
s postiženými hrdiny (Rodinka Bélierových, Slepý muž, který neviděl Titanic), dva soutěžní filmy z podivných fantazijních světů (Druhořadí,
Ticho 6–9). Ze čtrnáctky filmů, které jsem si vypsal před festivalem,
jsem jich viděl deset. Do úspěšného splnění plánu chybí Trojúhelník smutku,
Silnice, Žert a RoboCop.
Nejlepší filmy:
1. Opening Night (1977)
2.
Zběsilost v srdci (1990)
3.
Rodinka Bélierových (2014)
4.
Poslední valčík (1978)
5.
Čaroděj ze země Oz (1939)
Schválně jsem k nim připsal
stáří, protože i ten jeden relativně nový film už je osm let starý. Buď už se
skvělé filmy netočí, nebo si blbě vybírám. Od návratu domů hrál jičínský biograf dva filmy z karlovarského programu (Erupce lásky, Díra),
když jsem byl v práci. Tak jsem zašel aspoň na film Hodně štěstí, pane Veliký, o kterém jsem ve Varech vůbec neuvažoval. Bude lepší? Nebyl (70%).
A do pražského multiplexu jsem zajel na film Všechno, všude, najednou
(60%). Takže pořád čekám, jestli mě ještě někdy něco nového nadchne.
Žádné komentáře:
Okomentovat