 |
| Bicí v setmělém sále před začátkem koncertu |
1. února 2020 jsem byl
v dejvické Klubovně na koncertě saských Disillusion, jejichž album The
Liberation jsem si na místě koupil. A od té doby je vlastně mým
nejpřehrávanějším hudebním albem vůbec, takže jsem ho určitě slyšel častěji než
třeba poslední alba Devina Townsenda či Dream Theater, což jsou takové mé
největší trvalky posledních let (ale poslouchám i interprety, kteří nezačínají
písmenem D 😊). Disillusion o sobě dali znovu vědět letos 9. srpna,
kdy vypustili do světa píseň se záhadným názvem Am Abgrund. Po chvíli
pátrání jsem zjistil, že to je německy „v propasti“. Hned jsem v hledání
informací pokračoval. Vzápětí jsem věděl, že nové album AYAM vyjde
v listopadu. A také, že 1. srpna z Disillusion odešel jeden
z kytaristů a kapela pokračuje dál ve čtyřech. A v neposlední řadě,
že v září vyrážejí na evropské turné s kapelami Obscura a Persefone,
jehož čtvrtá zastávka je v pražském Futuru. Podle časového rozpisu měli
Disillusion sice hrát jen půl hodiny, ale usoudil jsem, že mi to za těch 520 Kč
vstupného stojí.
Upoutávka na nové album
7. září ještě kapela
vyrukovala s videoklipem k písni Tormento (= utrpení, muka,
agónie, ale v podobě, která se používá ve španělštině, portugalštině či
italštině). Na kapelu, která má texty v angličtině, čím dál divnější.
Každopádně jsem si klip přehrál hned několikrát a nepřestával žasnout, co se
jim všechno vešlo do čtyř a půl minut. Na minulém albu měli tři zhruba
dvanáctiminutové skladby, čemuž se blíží i první odhalená novinka Am Abgrund,
ale občas dokáží být i stručnější.
Ale jejich texty jsou pro mne
stejně neproniknutelné. I když používají snadná slova, skládají je do podivných
vět. Kapela, jejíž název by šel přeložit jako „rozčarování“, vydala desku
s názvem The Liberation (= osvobození). Hned první píseň na ní se
jmenuje Wintertide, což je zřídka používaný výraz pro zimu ve smyslu
ročního období. Jenže pak si najdu celý verš, ve kterém se daný výraz vykytuje
(here in my wintertide of faith), a jsem v koncích. Co to má být ta jeho
„zima víry“? Druhá píseň se jmenuje The Great Unknown (= velká neznámá),
do toho tedy bude asi také lepší nešťourat. Takže si pod třetí A Shimmer in
the Darkest Sea (= mihotání v nejtemnějším moři) prostě představím
nějaké lovecraftovské monstrum a mám vystaráno. A tak dále až do konce.
Časový rozpis koncertu
O tři dny později, 10. září
jsem si na dveřích smíchovského klubu Futurum přečetl aktuální rozpis večera, a
vida, Disillusion už tam měli pětačtyřicet minut hrací doby (19:15 –
20:00). Fajn, dojdu si na večeři a do sedmi budu zpátky. Kapela se na to vrhla
zostra a rovnou do nás začala hrnout jednu nových písní. Párkrát zavzpomínala
na svůj albový debut Back to Times of Splendor z roku 2004 (např.
písní …And the Mirror Cracked = …a zrcadlo prasklo). Minulé album
připomenula pouze písní The Great Unknown. V závěru představení
samozřejmě nemohla chybět ani aktuální klipovka Tormento. Vizuálně se
kromě zeštíhlení sestavy na kvarteto moc nezměnilo. Všichni opět v černých
košilích nebo tričkách, jen lídr souboru zpívající kytarista Andy Schmidt odstřihl
ohon na týle, takže všichni vypadali ještě civilněji. A hrálo jim to skoro
stejně skvěle jako před dvěma a půl roky se třemi kytarami.
Andy Schmidt z Disillusion
Čas od 20:25 do 21:15 patřil
progresivní deathmetalové kapele Persefone z Andorry. Už samotná
země původu z nich v metalovém světě dělá docela exoty. Persefoné byla
v řecké mytologii manželka boha podsvětí Háda. Když se podívám na jejich
letošní šesté řadové album Metanoia, najdu na něm písně s názvy Metanoia,
Katabasis, Merkabah či Anabasis. To musí v angličtině
působit stejně exoticky jako u nás. Takže koukneme do slovníku cizích slov:
Metanoia = pozitivní změna či přeměna („obrácení“) prožívání a chování člověka
k vyšší úrovni osobnostní harmonie, kultivovanosti a spirituálnosti. Katabáze =
sestup nějakého typu, jako je pohyb z kopce, potopení větrů nebo slunce,
vojenský ústup, výlet k podsvětí nebo výlet z nitra země dolů na pobřeží (a
také je to opak anabáze). Merkaba = energetická forma známá již v pradávných
dobách. MER představuje světlo, které vše stvořilo. KA představuje lidskou
duši, ducha. BA představuje lidské tělo. Anabáze = složitá cesta spojená s
bojem a překonáváním překážek, nástrah a obtíží (původně v řečtině doslova
„cesta vzhůru“, což označovalo expedice od mořského břehu do vnitrozemí.) A
jelikož je to hudba progresivní, je na albu hned několik instrumentálek, včetně
jedenáctiminutové Consciousness (Pt.3) (= vědomí, tedy opak bezvědomí). Volné
hudební pokračování přechozích dvou instrumentálek z alba Spiritual
Migration (= duševní stěhování) z roku 2013. Další instrumentálka se
jmenuje Leap of Faith (= skok víry, což bude v kontextu s výše
zjištěným s největší pravděpodobností odkaz na dílo dánského filozofa
Sørena Kierkegaarda).
Pětice složená ze dvou
kytaristů, basáka, bubeníka a zpěváka se samozřejmě vzhledem k nedlouhému
přidělenému hracímu času vykašlala na instrumentálky. A nedošlo ani na výlety
do kapelní historie. Nasázela pár kousků z posledních tří alb. Zpěvákovu
řevu jsem nerozuměl ani slovo, takže se mé duševní obzory nijak nerozšířily.
Z letošního alba zazněly pouze písně Merkabah a Katabasis. Kapela
má v sestavě i klávesáka, ale ten s nimi nepřijel, i když něco
z jeho práce z reproduktorů znělo.
Plakát koncertu
Koncert stále přitvrzoval,
takže hlavní hvězdou byla bavorská Obscura patřící do ranku technického
death metalu. Za dvacet let existence má na kontě také šest alb, jejichž
textová náplň vychází převážně z díla německých filozofů (Arthur Schopenhauer, Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schelling…). Death metal
prostě nemusí být jen o smrti a Satanovi… A tohoto večera určitě nebyl.
Zpívající kytarista Steffen Kummerer je ústředním mozkem kapely, jejíž sestava
se na jaře 2020 zcela obměnila poté, co Steffena opustili ostatní tři
spoluhráči (a rychle si našli zpěváka ze Španělska a rozjeli vlastní kapelu
Obsidious). Na pozice druhého kytaristy a basáka se vrátili dva předchozí
členové kapely, takže jediným skutečným nováčkem v Obscuře je bubeník. Ani
oni ovšem do Prahy nepřijeli kompletní, takže do nás svoji vysoce technickou
muziku kupodivu hrnuli jen ve třech. Buď basák není potřeba, nebo šetří
cestovní náklady.
Ze svého loňského alba A
Valediction (= slova na rozloučenou) zahráli snad půlku písní (ale kupodivu
ne píseň The Neuromancer, ke které vyšel videoklip 6. září, tedy den
před začátkem turné), zbytek byl ze druhého a třetího alba, které nahráli tři
ze současných čtyř členů kapely. Obě alba vydaná v mezičase byla
připomenuta vždy jen jedinou písní. Steffenově řevu jsem samozřejmě také nic
nerozuměl, ale kdykoli jeho obličej vykoukl zpoza clony vlasů, byl na něm vidět
úsměv. Docela osvěžující změna po všech těch tvrďácích, co vyplýtvají půlku
energie na to, aby se celou dobu tvářili zle. A jelikož měli času dost, došlo i
na instrumentálku (Orbital Elements II).
Přestože už jsou moc tvrdí, než
abych se stal jejich fanouškem, za koncertní výkon a nasazení si zaslouží
jedině pochvalu. A zajímavá byla i jejich cenová politika, kdy veškerá svá
cédéčka nabízeli po 250 Kč, vinyly po 400 Kč (jen loňská novinka byla za 600
Kč), trička po 600 Kč, trika s dlouhým rukávem po 800 Kč a mikiny po 1200
Kč. Což je ve většině případů levnější, než co prodávali jejich předkapely. A
prodávala se tam i alba skupiny Thulcandra, což je blackmetalový vedlejšák
Steffena Kummerera. Celkově výborný večer se špičkovými muzikanty.
