Plakát |
Dá se vysledovat, že
progresivní metal jsem začal poslouchat někdy v roce 1992 pod vlivem alba Images and Words skupiny Dream Theater.
I když v mých posluchačských preferencích neustále převažuje zámořská
podoba žánru, trochu představu o tom, co se děje na této straně od Atlantiku, mám. Jednou z kapel, které nejsou z daleka, ale za pozornost stojí,
jsou němečtí Disillusion. Právě na jejich koncert jsem vyrazil v sobotu 1.
února do dejvické Klubovny. Vstupné bylo 390 Kč v předprodeji a 450 Kč na
místě. Měl jsem po Praze dost rozlítaný program, ale všechno mi časově
vycházelo, takže jsem na místo dorazil zhruba v 19:20. Nenápadného stavení
bych si možná ani nevšiml, kdybych neměl předem na mapě nastudováno, kde ho mám
hledat. A uvnitř hned první výhoda akcí v malých klubech: pivo točené do
skla. Přitom na čepu bylo osm druhů piva (od desítky po třináctku, tmavé,
nefiltrované, pšeničné…). Odvážně jsem zkusil nefiltrovanou jedenáctku Pazdrát
z pivovaru Chříč, a už jsem u ní zůstal.
Thari Kaan |
Od 19:30 začíná hrát první
předkapela. I když to tentokrát není zrovna přesný výraz. Thari Kaan byla mladá sympatická zrzka s kytarou, spoustou
pedálů, elektroniky a dalších nástrojů. A v neposlední řadě zpěvačka s pěkným
hlasem. Jsem zvyklý na to, že mnozí hudebníci skládají i nahrávají muziku úplně
sami. Těch, kdo si takhle vystačí i naživo, ale zase tolik není. Začínající
hudebnice z Lipska právě vydala své debutové EP Ghost Blossom a kapela Disillusion ji pozvala na své turné. V Praze
hrála poprvé, a nejen to, bylo to její první vystoupení mimo Německo. Hudebně
nevím, kam s ní, snad alternativní rock s příměsí ambientu (videoklip Four). Ale
kupodivu jsem rychle dospěl k tomu, že bych ji vydržel poslouchat i déle,
než těch asi 35 minut. Takže další palec nahoru pro kapelu Disillusion, která
ví, že její posluchači zvládnou i něco žánrově dost odlišného.
Pražská progresivně
hardrocková kapela Votchi měla hrát
od 20:15, ale program začínal nabírat skluz. Kapela existuje od roku 1999, ale
já jsem s ní dosud neměl tu čest. Čistě teoreticky jsem je měl vidět v srpnu
2010 na festivalu Řípfest, kde ovšem nakonec nevystoupili. Ale neúčast na
organizačně nejhůře zvládnuté akci, na které jsem kdy byl, nikomu vyčítat
nehodlám. Hrají v šestičlenném složení, kde se kromě obvyklých pozic
(zpěv, kytara, baskytara, klávesy, bicí) nachází i hráč na příčnou flétnu. Zpěv
byl převážně anglicky (snad proto si pamatuji píseň Nejdou, protože to byla výjimka). Zaznělo třeba Stereo, další píseň Unicorn mě zaujala úvodem citujícím skladbu Ve sluji Krále hor Edvarda Griega. To kapela ještě na závěr trumfla
předělávkou hitu Maria Magdalena,
který v polovině 80. let nazpívala Sandra. Kupodivu to v jejich podání
znělo spíš hardrockově.
Andy Schmidt |
Kapela Disillusion prý existuje od roku 1994, ale prvních deset let o ní
sotva kdo slyšel. Až v roce 2004 rozvířili vody svým debutem Back to Times of Splendor řazeném do
škatulky progresivní death metal. O dva roky později vyšlo druhé album Gloria, pro změnu napěchované
elektronikou. Pak následovala dlouhá pauza s několika sporadickými
koncerty, po které se kapela dala znovu dohromady v roce 2015. Kapela
pochází ze Cvikova, ale přesunula se do Lipska. Dnes je jediným původním členem
zpěvák a kytarista Andy Schmidt. V Praze měli hrát od 21:15, ale na pódium
přišli až po půle. V první řadě trojice kytaristů, za nimi basák a
bubeník. Černá trička či černé košile s vykasanými rukávy, bubeník černý
nátělník. Civilní vzhled narušoval maximálně kroužek v nose u jednoho z kytaristů.
Doprovodné vokály zvládali jeden z kytaristů a basák, klávesy se občas
ozývaly z playbacku. Loňské comebackové třetí album The Liberation přehráli skoro celé. Nebo možná úplně celé (In Waking Hours je intro a nejsem si
jistý, jak přesně koncert začínal). Kromě progresivně metalových pecek Wintertide a The Mountain stojí za zmínku jejich působivá klipovka Time to Let Go, která tedy naživo se
třemi kytarami zněla ostřeji. První starší píseň přišla po čtyřiceti minutách
koncertu, což je také docela unikát. Zahráli desetiminutovou samostatně vydanou
skladbu Alea z roku 2016 a
samozřejmě i svůj dosud největší hit – titulní píseň z debutu Back to Times of Splendor. Aktuální
album končí skladbou The Mountain,
kterou se kapela ve 23 hodin tvářila, že skončil i pražský koncert. Za zmínku
mi stojí, že píseň jménem Hora neobsahuje ani jednou anglický výraz „mountain“,
zato se v ní zpívá „góra“. Docela by mě zajímalo, proč je v jinak jednolitém
moři angličtiny najednou jedno slůvko polsky. Každopádně kapela přidala ještě
jednu píseň, kterou byla ...And the
Mirror Cracked z debutu. Koncert skončil ve 23:11. Klubový koncert,
při kterém má divák kapelu dva metry před sebou, má úplně jinou atmosféru než
velké akce. Obávám se, aby laťka nebyla nastavena moc vysoko i pro velikány
Dream Theater, na které budu o 14 dní později v Praze koukat přes půl
haly. Já jsem byl totiž se sobotním večerem spokojený na 100%.
Žádné komentáře:
Okomentovat