úterý 4. února 2020

Disillusion v Praze

Plakát

Dá se vysledovat, že progresivní metal jsem začal poslouchat někdy v roce 1992 pod vlivem alba Images and Words skupiny Dream Theater. I když v mých posluchačských preferencích neustále převažuje zámořská podoba žánru, trochu představu o tom, co se děje na této straně od Atlantiku, mám. Jednou z kapel, které nejsou z daleka, ale za pozornost stojí, jsou němečtí Disillusion. Právě na jejich koncert jsem vyrazil v sobotu 1. února do dejvické Klubovny. Vstupné bylo 390 Kč v předprodeji a 450 Kč na místě. Měl jsem po Praze dost rozlítaný program, ale všechno mi časově vycházelo, takže jsem na místo dorazil zhruba v 19:20. Nenápadného stavení bych si možná ani nevšiml, kdybych neměl předem na mapě nastudováno, kde ho mám hledat. A uvnitř hned první výhoda akcí v malých klubech: pivo točené do skla. Přitom na čepu bylo osm druhů piva (od desítky po třináctku, tmavé, nefiltrované, pšeničné…). Odvážně jsem zkusil nefiltrovanou jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč, a už jsem u ní zůstal.

Thari Kaan
Od 19:30 začíná hrát první předkapela. I když to tentokrát není zrovna přesný výraz. Thari Kaan byla mladá sympatická zrzka s kytarou, spoustou pedálů, elektroniky a dalších nástrojů. A v neposlední řadě zpěvačka s pěkným hlasem. Jsem zvyklý na to, že mnozí hudebníci skládají i nahrávají muziku úplně sami. Těch, kdo si takhle vystačí i naživo, ale zase tolik není. Začínající hudebnice z Lipska právě vydala své debutové EP Ghost Blossom a kapela Disillusion ji pozvala na své turné. V Praze hrála poprvé, a nejen to, bylo to její první vystoupení mimo Německo. Hudebně nevím, kam s ní, snad alternativní rock s příměsí ambientu (videoklip Four). Ale kupodivu jsem rychle dospěl k tomu, že bych ji vydržel poslouchat i déle, než těch asi 35 minut. Takže další palec nahoru pro kapelu Disillusion, která ví, že její posluchači zvládnou i něco žánrově dost odlišného.

Pražská progresivně hardrocková kapela Votchi měla hrát od 20:15, ale program začínal nabírat skluz. Kapela existuje od roku 1999, ale já jsem s ní dosud neměl tu čest. Čistě teoreticky jsem je měl vidět v srpnu 2010 na festivalu Řípfest, kde ovšem nakonec nevystoupili. Ale neúčast na organizačně nejhůře zvládnuté akci, na které jsem kdy byl, nikomu vyčítat nehodlám. Hrají v šestičlenném složení, kde se kromě obvyklých pozic (zpěv, kytara, baskytara, klávesy, bicí) nachází i hráč na příčnou flétnu. Zpěv byl převážně anglicky (snad proto si pamatuji píseň Nejdou, protože to byla výjimka). Zaznělo třeba Stereo, další píseň Unicorn mě zaujala úvodem citujícím skladbu Ve sluji Krále hor Edvarda Griega. To kapela ještě na závěr trumfla předělávkou hitu Maria Magdalena, který v polovině 80. let nazpívala Sandra. Kupodivu to v jejich podání znělo spíš hardrockově.

Andy Schmidt
Kapela Disillusion prý existuje od roku 1994, ale prvních deset let o ní sotva kdo slyšel. Až v roce 2004 rozvířili vody svým debutem Back to Times of Splendor řazeném do škatulky progresivní death metal. O dva roky později vyšlo druhé album Gloria, pro změnu napěchované elektronikou. Pak následovala dlouhá pauza s několika sporadickými koncerty, po které se kapela dala znovu dohromady v roce 2015. Kapela pochází ze Cvikova, ale přesunula se do Lipska. Dnes je jediným původním členem zpěvák a kytarista Andy Schmidt. V Praze měli hrát od 21:15, ale na pódium přišli až po půle. V první řadě trojice kytaristů, za nimi basák a bubeník. Černá trička či černé košile s vykasanými rukávy, bubeník černý nátělník. Civilní vzhled narušoval maximálně kroužek v nose u jednoho z kytaristů. Doprovodné vokály zvládali jeden z kytaristů a basák, klávesy se občas ozývaly z playbacku. Loňské comebackové třetí album The Liberation přehráli skoro celé. Nebo možná úplně celé (In Waking Hours je intro a nejsem si jistý, jak přesně koncert začínal). Kromě progresivně metalových pecek Wintertide a The Mountain stojí za zmínku jejich působivá klipovka Time to Let Go, která tedy naživo se třemi kytarami zněla ostřeji. První starší píseň přišla po čtyřiceti minutách koncertu, což je také docela unikát. Zahráli desetiminutovou samostatně vydanou skladbu Alea z roku 2016 a samozřejmě i svůj dosud největší hit – titulní píseň z debutu Back to Times of Splendor. Aktuální album končí skladbou The Mountain, kterou se kapela ve 23 hodin tvářila, že skončil i pražský koncert. Za zmínku mi stojí, že píseň jménem Hora neobsahuje ani jednou anglický výraz „mountain“, zato se v ní zpívá „góra“. Docela by mě zajímalo, proč je v jinak jednolitém moři angličtiny najednou jedno slůvko polsky. Každopádně kapela přidala ještě jednu píseň, kterou byla ...And the Mirror Cracked z debutu. Koncert skončil ve 23:11. Klubový koncert, při kterém má divák kapelu dva metry před sebou, má úplně jinou atmosféru než velké akce. Obávám se, aby laťka nebyla nastavena moc vysoko i pro velikány Dream Theater, na které budu o 14 dní později v Praze koukat přes půl haly. Já jsem byl totiž se sobotním večerem spokojený na 100%.

Žádné komentáře:

Okomentovat