Dream Theater 2020

Dream Theater jsem naposledy viděl naživo 6. února 2017. Když jsem na stránce Ticketportalu viděl uspořádání Tipsport Arény pro koncert konaný v sobotu 15. února 2020, docela reálně jsem zvažoval, že si je tentokrát radši nechám ujít. Jenže měli přehrát celé album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, což je jedno z jejich nejlepších alb vůbec. Takže mi to opět nedalo a za 1290 Kč jsem si koupil lístek. Zbytek setlistu jsem nikde předem nehledal, protože mi to vlastně bylo jedno. Doufal jsem, že zahrají pár novinek, ale kvůli čemu jsem do Prahy vyrazil, jsem už uvedl výše.

Pohled na halu z místa, kde jsem měl sedět

Fronta před Tipsport Arénou byla dlouhá, ale postupovala celkem rychle, takže za deset, patnáct minut jsem byl uvnitř. Nejdříve jsem se vydal najít, kde mám sedět. Pohled na plochu plnou míst k sezení byl neskutečný. Takhle vypadá metalový koncert? Opravdu fanoušci Dream Theater stárnou tak rychle?? Vypadalo to tu večer předtím na koncertě Five Finger Death Punch a Megadeth taky takhle??? Mám ještě čas, jdu se mrknout zpět do přízemí. Pivo Radegast 0,4 l za 55 Kč, ochucený Birell 0,5 l za 50 Kč, normální Birell 0,33 l za 45 Kč. Strašná nabídka (kdyby měli neochucený Birell ve velké plechovce, bylo by to jasné, takhle jsem si dal jednoho předraženého Radegasta). Vypil jsem ho a šel na své místo. Za ty peníze toho tedy přes konstrukci pódia moc neuvidím. Repráky také nevypadají, že by se počítalo s diváky, kteří jsou mimo střed haly. Nevypadalo to moc slibně.

Koncert začíná intrem puštěným z playbacku přesně ve 20 hodin. Fajn, volných míst je tu dost, takže se (jako většina ostatních diváků poblíž) okamžitě stěhuji doprava na pozici, ze které aspoň něco uvidím. Se zvukem, který měl k ideálu daleko, jsem se holt musel smířit. Koncert začal stejně jako právě před rokem vydané poslední album Distance over Time, tedy skladbou Untethered Angel. První část koncertu byla na aktuálním albu postavena skoro celá, jelikož z těch šesti odehraných písní, z něho pocházejí čtyři. U kapely slavící všechna kulatá výročí (i když do Prahy dorazí se zpožděním) nepřekvapí, že se v setlistu tvořeném převážně z písní z alb vydaných v letech 1999 a 2019, našlo místo i na píseň A Nightmare to Remember z alba Black Clouds & Silver Linings z roku 2009. Vlastně se skoro divím, že místo jediné nejubilejní In the Presence of Enemies - Part I nezahráli něco z debutu, který vyšel v roce 1989. ;-) První část koncertu skončila ve 20:58, následuje dvacetiminutová přestávka. Jedno předražené pivo mi stačilo, jdu se zkusit prodrat ke stánku s kapelním merchandisingem. Byl od mého sedadla v západním sektoru haly tak daleko, že už jsem si skoro myslel, že tam žádný není. A bylo před ním tak narváno, že jsem pokus se k němu procpat vzdal. No nic, stejně bych si nic nekoupil, jdu zpátky.

Ve druhé části koncertu kapela opravdu přehrála celé album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory. To bylo v roce 1999 prvním koncepčním albem Dream Theater. Docela mě tehdy překvapilo, že k albu vyprávějícím jeden (navíc docela komplikovaný) příběh napsali texty čtyři z pěti členů kapely. Nezúčastnil se toho tedy pouze klávesák Jordan Rudess, který byl tehdy v kapele úplně čerstvý. Album má čtyři hlavní postavy, tři mužské a jednu ženskou, a odehrává se ve dvou časových rovinách, minulosti a přítomnosti. Všechny postavy zpíval James LaBrie. Takže i tohle kapela zvládla zahrát v pěti skoro všechno. Předtočené a z playbacku pouštěné zůstaly jen hlas hypnoterapeuta, ve dvou písních doprovodné vokály Theresy Thomasonové a ruchy. Těch bylo nejvíc v úvodu a závěru. Součástí alba jsou i dvě instrumentálky. Muzikanti se sice předváděli celou hrací dobu, ale opravdu nejvíc se asi vyřádili v The Dance of Eternity. Po něčem takovém už opravdu není třeba zařazovat žádná sóla. Trochu divně naživo působil jen závěr, kdy najednou pódiová světla zhasla, kapela zmizela ze scény a zbytek byl jen projekce a předtočené ruchy z desky. To by byl asi nejzvláštnější konec koncertu vůbec, takže není divu, že se po chvíli kapela vrátila, a přidala ještě jednu novinkovou píseň jako už definitivní tečku (možná v tom bylo i nějaké poselství – at wit's end = s rozumem v koncích). Takže z devíti písní na aktuálním albu jich zahráli pět, což je solidní porce, ale kupodivu nedošlo na Paralyzed, kterou bych naopak docela čekal. Úplný konec tedy nastal ve 22:54. (Ve 23:00 už jsem byl v hotelu ve čtvrtém patře na pokoji.) Hudebně i jako zážitek to za to stálo, ale nejspíš se začnu koncertům v halách vyhýbat. U metalu můžu sedět doma!