 |
Dream Theater – plakát |
Dream Theater jsem naposledy
viděl naživo 15. února 2020, což byl pro mne poslední koncert předtím, než šel
celý svět do hajzlu. Zařekl jsem se po něm, že se koncertům vsedě začnu
vyhýbat. O to horším překvapením bylo pro mne pocovidové turné, které zavítalo
26. května 2022 do téže pražské haly. A opět se prodávaly pouze vstupenky
k sezení. Navíc jako předskokan vyrazil s kapelou Devin Townsend. No
nic, nejel jsem. Další možnost přišla v sobotu 28. ledna v brněnské
Winning Group Areně. Sice se toho dne dělo vícero zajímavých akcí (třeba
v Praze výroční koncert ke 40 letům Arakainu), ale přednost dostali Dream
Theater.
 |
Winning Group Arena zevnitř |
V 19 hodin koncert
otevírala finská kapela Arion hrající symfonický power metal. Existuje
od roku 2011 a na kontě má tři alba. Pětice hudebníků sice patřila do jiné
žánrové škatulky, ale myslím, že je to před Dream Theaterem celkem jedno. Během
vymezené půlhodiny vystřihli šest písní. Songy typu No One Stands in My Way
asi budou na metalové publikum zabírat pořád, proti jejich výkonu nemohu říci
nic, ale prostě se mi do paměti ani nijak výrazně nezapsali.
 |
Arion v Brně |
Po půlhodinové přestávce
(Starobrno za 40 Kč) nastoupili na pódium Dream Theater. A rovnou
vypálili píseň The Alien z posledního alba, za kterou dostali
Grammy za nejlepší metalovou nahrávku roku 2021. A pak přišel ostrý budíček 6:00
z alba Awake (1994). Z něj ještě o chvíli později zazněla
píseň Caught in a Web. Na setlistu bylo vidět, že jde o turné zahájené
v roce 2022, takže kapela slavila kulatiny. Oprášila závěrečné pasáže
rozsáhlé suity Six Degrees of Inner Turbulence (2002) a poté i první
velký hit Pull Me Under z alba Images and Words (1992).
Závěr koncertu patřil více než dvacetiminutové titulní kompozici z posledního
alba A View from the Top of the World. Po chvíli se kapela vrátila
s přídavkem, kterým byla devatenáctiminutová The Count of Tuscany
z alba Black Clouds & Silver Linings (2009). Špičkové výkony
muzikantů, výborný zvuk, celkově parádní koncert. Už v nekonečné frontě na
bundu (jediná šatna – dalo se to čekat) bych si na nic od Arionu nevzpomněl.
Dream Theater mi je kompletně přemazali v paměti. Tak snad nebudu na další
koncert této kapely na stojáka čekat zbytečně dlouho.
 |
Koncertní setlist Dream Theater v Brně |
Když jsem si v den
s krásným datem 20.02.2020 kupoval lístek na brněnský koncert v rámci The
Epic Apocalypse Tour 2020, ani ve snu by mě bývalo nenapadlo, že nejen
termín 26.10.2020, ale i několik dalších (12.03.2021 a 12.01.2022), budou
nereálné. Když už jsem na koncert prakticky přestal věřit, tak to nakonec
24.03.2023 konečně klaplo. V pátek večer se k hale Vodova
v brněnském Králově Poli vinula dlouhá fronta. Naštěstí se brzy
proslechlo, že je to fronta na sezení, takže jsem ji skoro celou předešel ke
kratším frontám na stání a stání pod pódiem. Na vstupence jsem měl stání u
pódia, takže nehledě na jinou předložku byla nejkratší frontička moje. Naštěstí
bylo relativně teplo, takže jsem mikinu nechal v penzionu – tentokrát
žádné fronty na šatnu. Měl jsem na sobě tričko s logem v podobě WM.
Kupodivu se ozval hlas „Hele, Wishmasters“. Copak to asi bylo za znalkyni? Ano,
svět je malý, byla to jejich zpěvačka Shirley Tracanna. Mluví česky tak dobře,
že by neznalého ani nenapadlo, že je to Italka.
 |
The Epic Apocalypse Tour plakát s programem |
V 19:10 začíná
půlhodinka pro předkapelu, kterou byla finská progmetalová čtveřice Wheel.
Našel jsem si na ně čas dva dny před koncertem. Jsou z Helsinek, existují
od roku 2017, mají v sestavě dva kytaristy (z nichž jeden i zpívá), basáka
a bubeníka. Vydali dvě alba v letech 2019 a 2021. Pustil jsem si to
novější a pak ještě čerstvější EP. Své dojmy bych shrnul takto: Hraje jim to
dobře, ale neslyšel jsem žádný důvod, proč bych si je měl pamatovat. A
v hlavě mi z toho také nic neuvízlo. Koncertní realita bývá často
jiná, třeba mě kapela překvapí. Ale kdepak, své hodnocení bych mohl klidně
zkopírovat a vložit znovu i jako hodnocení jejich pětipísňového živého setu. Mám
dvacet minut čas, jdu na pivo. S přehledem jsem si stoupl do nejpitomější
fronty. Co mě čeká: 70 Kč záloha za kelímek a do něj buď Plzeň za 65 Kč nebo
desítka Radegast za 55 Kč. Chápu, za ty tři roky všechno zdražilo, tak se
náklady musejí nějak pokrýt. V 19:59 jsem stále minimálně deset minut od
pípy, takže kašlu na drahé nápoje a spěchám zpět k pódiu. Nějak jsem
předpokládal, že tady se budou dodržovat hrací časy. A také to tak bylo.
Nizozemská symfometalová
kapela Epica loni oslavila dvacetiny. Skladatel, kytarista a zpěvák Mark
Jansen v roce 2002 opustil kapelu After Forever a založil si Epicu.
K mikrofonu postavil svoji tehdejší sedmnáctiletou přítelkyni Simone
Simons a nejdůležitější postavy kapely máme pohromadě dodnes. Také klávesák Coen
Janssen je v kapele celých už více než dvacet let. Šestice hudebníků
propagovala poslední, celkově osmé album Omega, takže hned jak doznělo
intro Alpha – Anteludium, stejně jako na albu plynule naživo navázali
písní Abyss of Time – Countdown to Singularity. Z posledního alba
zazněly ještě další tři písně, ve zbytku času projeli svou bohatou historii.
Dokonce zazněla i píseň The Final Lullaby z o rok novějšího EP The
Alchemy Project. Všichni vypadali v dobré náladě, takže klávesák Coen
Janssen skákal ke klávesám z přinesené bedny, na chvíli se mu za nástroj
postavila i Simone Simons. A protože jsou to přece jen pořádní metalisté,
jejichž hudba stojí hlavně na dvou kytarách, při závěrečné Consign to
Oblivion se pod pódiem rozjela klasická „wall of death“, a fanoušci
v uvolněném prostoru i poté předváděli věci, které evidentně pobavily
nejen je, ale i samotného Marka Jansena. Finále, jako by už byl konec koncertu.
Paráda! Oba palce nahoru! Dál už bych to nasucho nezvládl, naštěstí jsem se
poučil z chyb a během následující půlhodiny jsem stihl jednu Plzeň vypít a
druhou koupit a spěchat s ní zpět do sálu.
Finská Apocalyptica
představuje jiný druh symfometalu. Ostatně v roce 1996 vtrhla na metalová
pódia s albem plným coververzí písní Metalliky hraných na čtvero
violoncell. Po dalších dvou albech jedno cello ubylo, zato přibyly bicí.
Kapelník Eicca Toppinen také začal psát vlastní písně. Od začátku s ním
hraje Paavo Lötjönen, od třetího alba i Perttu Kivilaakso. Za bicími je zezadu
od roku 2003 jistí Mikko Sirén. Protože s výjimkou alba Shadowmaker
z roku 2015 jsou jejich alba instrumentální, mám trochu problém
zapamatovat si názvy jednotlivých písní. Kapela mi to naštěstí zjednodušila,
jelikož i jejich koncert začal úplně přesně stejně jako jejich poslední album Cell-0,
tedy písní Ashes of the Modern World. Pak následovala jejich letitá
klasika Path. Po třetí písni kapelník přivítal na pódiu amerického
zpěváka Frankyho Pereze, který nazpíval výše zmiňované album Shadowmaker.
Kupodivu ale spustili píseň I'm Not Jesus, kterou Apocalyptice
v roce 2007 nazpíval Corey Taylor. Takže už méně překvapivě pokračovali
písní Not Strong Enough, kterou v roce 2010 nazpíval Brent Smith.
Pak se na pódium vrátila Simone Simons, která s Apocalyptikou zhruba před
třemi měsíci vydala singl Rise Again. Perfektní píseň i využití
společného turné obou kapel. Po aktuální instrumentálce En Route to Mayhem
se vrátil Franky Perez a konečně si zapěl titulní píseň Shadowmaker. Ale
aby neměl starších songů málo, ještě nám zapěl I Don't Care, co kapele
v roce 2007 nazpíval Adam Gontier. Ale musím podotknout, že jsem nečekal,
že Franky Perez také na chvíli vystřídá Mikka Siréna za bicími, zjevně
víceúčelový frontman. Na coververze od Metalliky samozřejmě také došlo, ale ty
zůstaly v instrumentální podobě (Nothing Else Matters a Seek
& Destroy), stejně jako Sepultura (Inquisition Symphony). Kapela
se vrátila ještě s dvojicí přídavků. Poslední byl stylový, jelikož to jsou
klasičtí hudebníci, rozloučili se klasikou, což znamenalo jejich verzi Hall
of the Mountain King (česky Ve sluji Krále hor) norského hudebního
skladatele Edvarda Griega. Finále jako hrom! Celkovou spokojenost
s koncertem jsem si nehodlal zkazit frontou na vrácení zálohy za kelímek,
takže jsem do ní nešel. Při východu ze sálu jsem naštěstí z pravoboku
zaslechl dívčí hlásek „Ještě musíme vrátit ty pojebaný kelímky“, tak jsem jim
přidal i ten svůj. Celkově to za ty roky čekání rozhodně stálo.
 |
Plakát vyprodaného olomouckého koncertu |
Když se mě
v prosinci kolega Jindřich v práci ptal, jestli bych s ním jel
na Bruce Dickinsona, radši jsem si nejdříve ověřil na komandu, že to dvěma
výpravčím z téže stanice projde. Když jsem dostal předběžný souhlas,
koupil jsem dva lístky doprostřed páté řady, 2.990 Kč za jeden. Název koncertu
byl snad až příliš dlouhý: Jon Lord’s Concerto for Group and Orchestra and the
Music of Deep Purple. Konal se v neděli 2. dubna
v hale Univerzity Palackého v Olomouci od 20:00 hod. Co se počtu
účinkujících týče, tak na prvním místě musím zmínit 78 členů Filharmonie
Bohuslava Martinů ze Zlína, k tomu se sluší doplnit jméno dirigenta Paula
Manna. Rockovou kapelu v popředí tvořili klávesák John O’Hara, kytarista
Kaitner Z Doka, nepřehlédnutelná baskytaristka Tanya O’Callaghan a bubeník
Bernhard Welz. Největší hvězdou byl už výše zmíněný Bruce Dickinson s
mikrofonem. Vzhledem k výše uvedeným koncertům doplním informaci, že
pořadatelé nabízeli Plzeň za 65 Kč a Birell za 55 Kč, oboje v půllitrových
plechovkách. S Jindřichem jsme nápoje vynechali.
 |
Uvidím dobře, jen filharmonie bude za plexisklem |
Concerto for Group and
Orchestra napsal klávesák Deep Purple Jon Lord, takže při
jeho prvním uvedení v září 1969 v Londýně logicky tou kapelou
z názvu byli kompletní Deep Purple. Ostatně autorem textu byl jejich
zpěvák Ian Gillan. Ale to je spíš jen poznámka na okraj, zpěvu tu není ani pět
minut. Concerto se skládá ze tří vět a jeho původní délka zhruba 53 a půl minut
se podle provedení o pár minut plus mínus liší. Přišlo mi, že v Olomouci
to bylo minimálně 55 minut. Pořád mi to přijde spíš jako vystoupení klasické
filharmonie doplněné o kapelu, než že by se to nějak propojovalo, ale za ten
zážitek to stálo. Pak následovala skoro půlhodinová přestávka.
Po přestávce přišel
Bruce Dickinson oznámit, že následuje píseň Jona Lorda Sarabande a zase
odešel. Další instrumentálka už začínala být pro lidi, kteří přijeli hlavně na
Dickinsona moc. Ty zase potěšily dvě Dickinsonovy pecky propašované do
párplovského setu: Tears of the Dragon a Jerusalem. Od Deep
Purple zazněly například písně When a Blind Man Cries, Hush a
když došlo na výbornou píseň Perfect Strangers, koukl jsem na hodiny na
stěně a usoudil, že ano, tohle je výborná pecka na závěr. Jenže jsem se mýlil,
ještě se všichni vrátili na přídavek, kterým nebylo nic méně známého než
párplovská hymna Smoke on the Water. Úplný konec tedy přišel ve 22:40. Paráda,
a nakonec uznávám, že písňová část byla lepší. Dickinsonovi je 64 let a před
jeho hlasem i energií nezbývá než hluboce smeknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat