Koncerty – 2. polovina roku 2025

Červenec

 

Účast na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem odpískal, tak se mi přece podaří mít volno aspoň na jeden večer a zajet do Prahy na koncert, ne? No, bylo to těsné. Nakonec jsem vyrážel po třech nočních v řadě s tím, že dalšího dne po návratu domů zamířím na další noční směnu. Ve čtvrtek 3. července jsem se potřeboval dostat do Holešovic, takže na počest mého příjezdu po více jak třech měsících do Prahy vypli do Holešovic metro a zavedli náhradní autobusovou dopravu. Úžasné, skoro jsem se divil, že ten autobus neprojížděl zatáčky po dvou kolech. Často mi připadá, že autobusáci jsou nejhorší řidiči…

 

Že je asi dvě stě metrů od stanice metra Nádraží Holešovice klub Cross jsem vůbec netušil (možná jsem odsud vždycky vycházel opačným směrem k výstavišti). Koncert se ovšem konal na jejich vnějším pódiu, takže zábava pro pěkný kus Holešovic. Uvnitř probíhal nějaký grindcorový koncert se vstupem zdarma (zatímco pro nás venku to bylo za 620 Kč). Do prostoru před vnějším pódiem nás začali pouštět v 19:00. Jediný stánek s pivem a nesmyslně komplikovaným systémem zálohovaných kelímků znamenal, že jsem si za tu půlhodinu do začátku akorát stihl vystát frontu na jedno pivo.

 

V 19:30 zahájila koncert trutnovská thrashmetalová jistota Exorcizphobia, držitelé ceny Anděl za rockové album Spiritual Exodus (Duchovní exodus) z roku 2023. Kvartet v čele se zpívajícím kytaristou Tomášem Skořepou jsem už samozřejmě viděl, ale dobré věci je vhodné opakovat. Měli vyhrazených jen 40 minut, ale myslím, že je využili skvěle. Pak další půlhodina pauzy (takže akorát na druhé pivo).

 

Venkovní pódium klubu Cross

Ve 20:40 nastupuje čtveřice Voivod z kanadské provincie Québec. Hrají od roku 1982, mají slabost pro přehlasovaná písmena (takže bych je měl asi správně psát se dvěma tečkami nad i) a sci-fi témata. Do thrashmetalové škatulky se nedají úplně napasovat, protože mají vlastní, originální zvuk. Od začátku u toho jsou zpěvák Snake a bubeník Away. Původní kytarista Piggy zemřel v roce 2005 a nelehkého úkolu ho nahradit se od roku 2008 se ctí ujal Chewy. Původní basák Blacky se ke kapele sice už jednou vrátil, ale od roku 2014 tento post zaujímá Rocky. Setlist se opíral hlavně o písně z 80. let (ostatně píseň Voivod měli hned na debutu, a sotva čekat, že by ji nezahráli – samozřejmě až úplně nakonec), takže zazněly všechny klasiky jako Tribal Convictions, Ripping Headaches, Forgotten in Space a Nuclear War. Novější tvorbu zastupovaly songy Iconspiracy a Holographic Thinking. Jelikož v roce 2023 vydali album Morgöth Tales, které tvoří znovu nahraná nejstarší tvorba, tak z něj zazněl kousek Condemned to the Gallows. Zpestřením setlistu byla píseň Astronomy Domine, která pochází z debutového alba skupiny Pink Floyd. U venkovní akce samozřejmě musel nastat konec před 22. hodinou. Pak už jen vystát frontu na vrácení zálohy za pivní kelímek a ještě jsem se skočil podívat dovnitř klubu, kde se evidentně dalo pivo koupit i bez front (poučení pro příště).

 

Voivod v Praze (Chewy a Snake)

Srpen

 

Další výlet do Prahy přišel ve čtvrtek 14. srpna. Klub Modrá Vopice se nachází kousek za nádražím Praha-Libeň na křižovatce ulice K Žižkovu, takže to jsou Vysočany. OK, nikdy jsem netvrdil, že rozumím zeměpisu Prahy. Je to malý přízemní klub velikosti většího obýváku s pódiem u jedné stěny a barem naproti. Dřevěné posuvné dveře přes čelní stěnu byly dokořán a venku skoro 35°C. Takže se dal čekat hudební zážitek spojený se saunou. No neberte to, za 650 Kč!

 

Ve 20:00 nás měla „zahřát“ předkapela Lord Volture. To je holandská pětice, která hraje klasický heavy metal ve stylu Judas Priest, Iron Maiden a dalších. Vulture se většinou překládá jako sup, ale je to obecný výraz pro více čeledí dravých ptáků, a podle obrázků na obalech má kapela na mysli spíše kondora, změna jednoho písmena asi má do názvu vnést trochu elektrického napětí. V čele kapely stojí výrazný výškař David Marcelis, hlavním kytaristou je od vzniku v roce 2010 jeho bratr Paul Marcelis a stejně dlouho to s nimi táhne basák Simon Geurts. Druhý kytarista a bubeník to zabalili během covidu, takže kapela musela najít náhradníky. V letech 2010 až 2014 vydali v rychlém sledu tři alba. To už je asi dost písní pro živé hraní, jelikož od té doby nic. Ale aby bylo co prodávat na koncertech, vydali v roce 2023 živák. Pravidelně jezdí na turné se spřátelenými kapelami. Ostatně s tou, na kterou jsem přišel, brázdili pódia i v předchozím roce. Za jim vymezených 50 minut předvedli výborný výkon, ale co je to platné u kapely bez ambicí?

 

Ve 21:10 přichází na řadu thrashmetalová pětice Flotsam and Jetsam z arizonského Phoenixu. Kapela založená v roce 1981 jako Paradox se nejdříve přejmenovala na Dreadlox, pak na The Dogz, než zakotvila u definitivního názvu. Ten už jsem tu rozebíral při jedné z minulých příležitostí, dnes tedy znovu a jinak. Kapela se totiž pojmenovala podle stejnojmenné kapitoly ze ságy Pán prstenů, takže stačí nahlédnout do českého vydání a máme tu krásný překlad: „Paběrkování“. Moc metalově mi to nezní, tak asi lepší zůstat u originálu. Od roku 1982 třímá mikrofon Eric „A. K.“ Knutson, od roku 1985 (byť s přestávkami) je v kapele kytarista Michael Gilbert. Proti nim už druhý kytarista Steve Conley, bubeník Ken Mary a basák Bill Bodily zůstanou nováčky, byť v podobě bubenické mašiny Kena Maryho excelentními až hvězdnými.

 

Flotsam and Jetsam v Modré Vopici

Kapela v roce 2024 vydala patnácté album I Am the Weapon (Jsem zbraň), ale stihla z něj zahrát jen dva songy: Primal a A New Kind of Hero. Poprvé naživo jsem slyšel i dvě písně z předešlého alba Blood in the Water, které vyšlo během covidového období: Brace for Impact a The Walls. Jediným překvapením setlistu pro mne byla píseň Smoked Out z pátého alba Drift (1995). Jako vždycky převažovaly klasiky z prvních dvou alb Doomsday for the Deceiver (1986) a No Place for Disgrace (1988), plus jedna píseň ze třetího alba, ale zase ta samá, jako minule: Suffer the Masses. Ano, obě první alba jsou klasikami žánru, obě mám doma, ale radši bych slýchal více novějších písní. Kapela navzdory hicu jela na sto procent, zvuk byl skvělý včetně krásně znělé baskytary, takže všechno super. Když se zpěvák zeptal jednoho z pořadatelů, zda by nebylo lepší otevřít ty posuvné dveře, dočkal se odpovědi, že by to bylo ještě horší. Tak snad příště v rozumnějším klimatu…

 

Flotsam and Jetsam během zvukovky

Září

 

Ve čtvrtek 11. září se v jičínském zámeckém parku v rámci festivalu Jičín – město pohádky konal koncert jičínské hardrockové kapely Wooden Ships. Od 21:00 do 22:00, tedy jako přes kopírák stejně jako v předchozím roce. Počasí během tohoto festivalu sice většinou nijak pohádkové nebývá, ale tentokrát nepršelo, ani jsem nenastydnul, takže to skončilo pohádkovým šťastným koncem.

 

Říjen

 

V pondělí 6. října jsem jel na další hudební výlet do Prahy, tentokrát do Rock Café na Národní třídě, kam zavítaly tři americké kapely. Bez většího přehánění mohu napsat, že jsem žádnou z nich neznal. No neberte to, za 615 Kč. 😉 Od 20:00 začínají Greyhaven z Kentucky, čtveřice hrající progresivní post-hardcore / metalcore. Fungují od roku 2013 ve čtveřici zpěvák, kytarista, basák a bubeník. Jejich čtvrté album Keep It Quiet (Nechte si to pro sebe) mělo těsně před vydáním, jehož termín byl 10. října 2025. Kapela z něho zahrála minimálně písně Burn a Miracle a Cemetery Sun. V životě jsem o nich neslyšel, byli poprvé na turné v Evropě, ale bral jsem je jako příjemné překvapení hned na začátek večera. Rozhodně žádná nudná předkapela.

 

Ve 20:50 je na řadě noise-rockové duo '68 z Georgie. Jeho název mi připadal jako špatný vtip, a nezachránil ho ani apostrof na začátku. Také existuje od roku 2013, jeho čtvrté album je dva roky staré a má podobně úžasný název: Yes, and… (Ano, a…). Divné věci se začaly dít, už když si chystali pódium. Bicí postavili skoro doprostřed bokem k hledišti a přímo proti nim postavili mikrofonní stojan. Takže oba členové kapely zpívající kytarista Josh Scogin a bubeník Nikko Yamada hráli čelem proti sobě. Oba v černých oblecích s kravatou / motýlkem a frontman v lakýrkách. Metal od pohledu. Kytarista měl slabost pro zpětnou vazbu, a i ve dvou to dokázali parádně rozjet. Přitom měl bubeník sestavu čítající kopák, hajtku, dva virbly a jeden činel. A na závěr s tím rozjel neotřelé sólo na bicí. Zatímco hrál, kytarista mu tuto sestavu kousek po kousku rozebíral, až mu tam zůstal jediný buben. O jejich setlistu nemám ani páru, určitě zazněla píseň Removed Their Hooks, což byl ústřední singl posledního alba, ale zbytek je ve hvězdách. (Dodatek: V březnu 2026 kapela oznámila, že po vydání pátého alba odjede poslední americké turné a koncertem 20. června 2026 v domovské Atlantě svoji činnost ukončí.)

 

'68 v Rock Café

Ve 21:55 je čas na hlavní hvězdy, hardcore punkové Better Lovers z New Yorku. Vznikli v roce 2023 na troskách metalcorové kapely Every Time I Die, která se rozhádala a po devíti albech ukončila existenci o rok dříve. Kytarista, basák a bubeník spolu chtěli hrát dál, takže zbývalo najít druhého kytaristu a zpěváka. Kytaristou se stal Will Putney z deathcorové kapely Fit for an Autopsy a zpěvákem Greg Puciato z metalcorové kapely The Dillinger Escape Plan. Co jméno, to pojem. To z nich rázem udělalo superkapelu, která už se svým debutovým albem Highly Irresponsible (Velmi nezodpovědný) vyrazila na světové turné. Vtrhli na pódium s úvodní písní A White Horse Covered in Blood, a hned se jelo naplno. A vlastně se po zbytek setu ani moc nepřibržďovalo. Přes další pecky jako Don't Forget to Say Please, God Made Me an Animal, At All Times a Love as an Act of Rebellion se prohnali až do finále. Greg Puciato je každopádně skvělý frontman, který měl celou dobu energie na rozdávání. Sice dosud nechápu, jak spojením členů tří kapel, z nichž jsem žádnou nikdy neposlouchal, mohlo vzniknout něco, na co jsem si koupil lístek, ale zázraky se občas dějí. (Dodatek: V únoru 2026 kapela oznámila rozchod se zpěvákem Gregem Puciatem. Pracují na druhém albu a hledají nového zpěváka. Při mnohdy jepičím životě superkapel, je prostě nutné nezaváhat. Do Rock Café by se onoho pondělního večera určitě vešlo více lidí…)

 

Better Lovers v Rock Café

Listopad

 

V rámci plánovaných žánrových veletočů jsem měl v pondělí 10. listopadu zamířit do pražského Kongresového centra na koncert americké zpěvačky Beth Hart. Nevím, co se stalo, takže jen doslova ocituji zpěvaččin facebook, kde se 15. října objevila informace, že „kvůli okolnostem mimo naši kontrolu“ museli přesunout celé evropské turné na následující jaro. O den později mi to přišlo mailem od domácího pořadatele akce. Vstupenky zůstávají v platnosti, tak snad ve čtvrtek 28. května 2026 na plánovaném místě…

 

Náhradní akce se mi naplánovala částečně neplánovaně. 😊 V sobotu 22. listopadu jsem měl sraz v České Třebové po třiceti letech od konce naší nástavby. Povedlo se mi dostat dovolenou na celý víkend, takže jsem se rozhodl využít toho, že nemusím v pátek 21. listopadu na noční, a vyrazil na sraz o den dříve zkratkou přes Prahu. V žižkovském Paláci Akropolis měli hrát mí oblíbení Evergrey, sice jen jako předkapela, ale aspoň něco. Lístek stál 990 Kč. Ve čtvrtek večer mě ještě napadlo, že bych si mohl pustit poslední album Katatonie, když ji budu poslouchat nejdelší část následujícího večera. Rychle se z toho stala jen hudba na pozadí, snad tam v pátek neusnu…

 

Večer ovšem v 18:40 otevírali Italové Klogr, což se čte „kej log ár“. Kolik lidí by něco takového při pohledu na jejich název byť jen napadlo? Čtveřice žánrově rozkročená někde mezi alternativním a progresivním metalem existuje od roku 2011 a v roce 2024 vydala čtvrté album Fractured Realities (Roztříštěné reality). V čele stojí zpívající kytarista Rusty s holou lebkou a plnovousem hodným fantasy mudrce. Přezdívky mají v kapele všichni, a všechno to jsou zkrácené verze jejich jmen, takže třeba Gabriele Rustichelli = Rusty či Alessandro Crivellari = Crivez (což je druhý z kytaristů, co se také nebojí občas použít mikrofon). Basák Luke si zase pozměnil křestní jméno Luca, jak se ve skutečnosti jmenuje bubeník, jsem nenašel, ale dotáhl to nejdál a říká si J. Jejich set začal písněmi Hysterical Blindness a Face the Unknown. Za jim vyměřenou půlhodinu stihli odehrát asi sedm písní. Začátek dobrý.

 

Od 19:30 jsou na řadě švédští progresivní metalisté Evergrey, kvůli kterým jsem dorazil, byť jsem věděl, že mají hrát jen tři čtvrtě hodiny. Kapelu založil v Göteborgu v roce 1993 zpěvák a kytarista Tom S. Englund. Zbylá čtveřice se mnohokrát proměnila, ze současné sestavy s Englundem nejdéle hrají klávesák Rikard Zander (od roku 2002) a basák Johan Nieman (od roku 2010). Bubeník Simen Sandnes je v kapele chvíli (od roku 2024) a druhý kytarista Henrik Danhage se rozhodl turné nezúčastnit, takže ho na něm zastoupil Angličan Stephen Platt. Kapela v roce 2024 vydala čtrnácté album Theories of Emptiness (Teorie prázdnoty). Z něj v Praze stihla přehrát pouze dvě písně: Cold Dreams a Falling from the Sun. Sympatické bylo, že svůj set sebevědomě zakončili písní Oxygen!, která vyjde na jejich připravovaném albu Architects of a New Weave, jehož vydání je plánováno na červen 2026. Bylo to sice krátké, ale za cestu do Prahy mi to stálo. (Dodatek: V dubnu 2026 kapela oznámila, že kytarista Henrik Danhage opustil její řady a Stephen Platt se stal plnohodnotným členem sestavy.)

 

Evergrey v Paláci Akropolis

Od 20:40 přichází čas hlavní kapely večera, jíž byla švédská Katatonia. Založená ve Stockholmu v roce 1991 zpěvákem Jonasem Renksem a kytaristou Andersem Nyströmem. Jenže druhý jmenovaný z kapely odešel v březnu 2025. A protože od minulého alba odešli oba kytaristé, je třinácté album Nightmares as Extensions of the Waking State (Noční můry jako prodloužení bdělého stavu) vydané v červnu 2025 možná spíš novým začátkem. Kapela od svých začátků (tedy od death metalu) prošla dost dramatickým hudebním vývojem a nyní hraje něco, co je označováno pojmem melancholický metal. Pro mé uši to jsou takové metalové ukolébavky. Naživo na mně jejich hudba fungovala podobně jako večer předtím jen v audio podobě. Možná, kdybych rozuměl tomu, co Jonas Renkse zpívá, ale to je jen spekulace. Hráli převážně novější tvorbu, nejstarší byla jedna píseň z roku 1999. Pro mne prostě další slavná kapela, s jejíž tvorbou se míjím.

 

Prosinec

 

Uvažoval jsem, že si vánoční pohodu zpestřím koncertem nazvaným Vánoce v podzemí ve čtvrtek 25. prosince v jičínském Baru Na Starym. Ale následujícího dne jsem měl vstávat do práce, a nikdo nezveřejnil ani pořadí kapel (jičínské spolky Wooden Ships a Smradlavý hračky + liberecký Zlosyn), takže jsem nikam nešel.

Koncert(y) – 1. polovina roku 2025

Slovenská kapela Čad naplánovala svoje výroční turné 30 rokov Čadu, což mi přišlo jako ideální záminka k dohnání restu, neboť jsem je dosud nikdy naživo neviděl. Po chvíli studování jsem zjistil, že bych mohl vyrazit do Ostravy, Znojma či Uherského Hradiště. Všechny bližší akce (např. v Pardubicích či v Jaroměři) kolidují s mým rozpisem směn. Hned druhá zastávka turné v Ostravě byla ovšem regulérní jednodenní festiválek, a moravskoslezská metropole je dobře dostupná po železnici, takže bylo vybráno.

 

Ještě jsem si ani nekoupil vstupenku za 350 Kč, a už z rozpisu akce jménem Necro Metal Pilgrims 2025 vypadla kapela Faüst. Pražská thrashmetalová kapela účast odřekla z rodinných důvodů. Pořadatelé ji obratem nahradili litoměřickou kapelou Fatal Punishment reprezentující stejný hudební žánr. Až mě napadlo, jestli neměli abecední seznam kapel, kde jen koukli, kdo je nejblíž. Zatímco Pražáci patří ke známějším domácím kapelám, o náhradnících jsem slyšel poprvé.

 

Sobotní odpolední Ostrava byla 22. února skoro mrtvá (v opačném případě jsem byl připraven první dvě kapely s klidem oželet), tak jsem k hudebnímu klubu Barrák dorazil zhruba v 17:15 a byl uvítán panákem medoviny. Pořadatelé si na akci nechali speciálně vyrobit polotmavou dvanáctku, kterou nazvali Prasorožec (0,5 l za 71 Kč). Nic proti, ale světlý dvanáctistupňový ležák Permon (0,5 l za 66 Kč) mým chuťovým buňkám vyhovoval více. Vše se čepovalo normálně do skleněných půllitrů s uchem. (A nedá mi to, abych neučinil poznámku, že k časné večeři jsem měl jedenáctku Pikard 0,3 l za 49 Kč. Všechna piva na P. 😊)

 

V 17:20 festival vykopává bohumínská „old school crossover/death/thrash metalová“ čtveřice Verpa. V čele dva kytaristé, basák měl před sebou stojan s mikrofonem a nebál se ho používat, ale překvapivě byl hlavním vokalistou bubeník. Měli písně v češtině i v angličtině (My Name Is George mi kupodivu utkvěla v hlavě 😊), ale obávám se, že rozdíl poznalo jen cvičené ucho. Loni nahráli nové album (kompletně v angličtině), které vyjde letos v létě. Začátek víc než slušný.

 

Od 18:00 je na řadě hardcore/metalová pětice Libido Challenge z Blatné. Kromě tradičních dvou kytaristů, basáka a bubeníka měli i zpěváka, který se věnoval jen řvaní do mikrofonu. Jediný název písně, co jsem si zapamatoval, je Antmagedon. Zřejmě mají něco proti mravencům. Ač to kolem mne vypadalo, že se lidé baví více než v případě první kapely, na mne to nějak nefungovalo.

 

V 19:00 jsou na řadě výše zmínění thrashmetaloví náhradníci Fatal Punishment z Litoměřic. Čtveřice zpěvák, kytarista, basák a bubeník spolu drhne klasický thrash metal od roku 2019 a v roce 2022 vydala album Age of Madness. Většina žánrových kapel z dobrých důvodů používá dvě kytary, ale tenhle mladík v triku Power Trip to v pohodě zvládal sám, až jsem se divil. Překvapení večera a zasloužený titul „nejlepší domácí thrashová kapela, o které jsem nikdy neslyšel“. 😊

 

Thrashmetalová vichřice pokračuje i po 20:00, kdy jsou na řadě Laid to Waste založení roku 2014 v Plzni. Za tu dobu se stali jedním ze známějších jmen na domácí scéně, v roce 2024 vydali třetí album Trauma. Čtveřici tvoří anglicky zpívající basák, dva kytaristé a bubeník. Přes dvoukytarový zápřah, zkušenosti a nasazení měli skoro problém vyrovnat dojem z předešlé kapely. Prostě se sešla více než slušná sestava kapel.

 

Hlavní kapela večera zahajuje svůj set ve 21:00, a je jediná, která má vyhrazenou hodinu a půl. Čad je thrashmetalová kapela ze Svätého Jura, která se chlubí tím, že je nejdéle a bez přestávky hrající metalovou kapelou na Slovensku. Založená v roce 1994, změny sestavy pouze na postu baskytaristy. Pořád to hrnou ve třech, současné složení tvoří zpívající kytarista Pišta Vandal, basák Grizly Zlý a bubeník Valér Tornád. Loni vydali desáté album Veľký tresk. Ano, museli přijet ze zahraničí, abych konečně někomu rozuměl. Pišta nejde pro rým daleko (viz třeba „hit“ Ľudia smrdia), takže tvrdá hudba, ale s nadhledem. Valér Tornád je zřejmě nejlepší slovenský metalový bubeník, ale je schopný i v odlišných uměleckých disciplínách, takže všechna kapelní grafika od obalů a vnitřních ilustrací alb přes design triček až po plachtu, co mu visela za bicí soupravou, je jeho práce.

 

Čad a bicí pro lovce mamutů

Nové album se jmenuje Veľký tresk a není to žádná metafora („Tam na počiatku bol veľký tresk, zlý náraz kovov, explózia hviezd.“). Hned druhá píseň poskočí v dějepise o značný časový úsek: Kromaňon. Od ní se odvíjí současná image kapely coby pravěkých lovců mamutů a další vyhynulé fauny. Koncert ovšem zahájila jiná novinková píseň: Pesimisti. Samozřejmě zazněly i obě výše zmíněné písně a pak třeba Keď satan chodil po zemi, Abeceda nenávisti (jejíž smutný hrdina „Ján Hulvát Komenský vyučoval jazyk slovenský“) či Thrashtalk. To je termín, který nemá český či slovenský ekvivalent a dá se jedině opsat jako silácké kecy, kdy se bijec zveličováním vlastních schopností snaží zastrašit soupeře. Jelikož Pišta i Grizly sledují wrestling, tak tam už je to zřejmě součástí show. A tuhle nástupovku do ringu Pišta prakticky rapuje. („Na nástup si daj zahrať rekviem! Chlapi, držte ma! Lebo ho zabijem!“) Z novinek jsem asi čekal i Diktatúru debilov (o které Pišta v rozhovoru pro magazín Spark prohlásil, že takové texty se na současném Slovensku píší skoro samy), ale kapela má spousty starších písní, namátkou Urážanie hudby, Plytký hrob či Bastard. Skvělá kapela, skvělý koncert, za cestu přes půl republiky to stálo.

 

Poslední pivo, pak jsem si šel koupit tričko a cédéčko Čadu a zatroubil jsem na ústup. Poslední kapelou na soupisce jsou MeinKraft ze Zlína. Čte se to stejně jako slavná kostičková hra a muzikanti vystupují s papírovými krabicemi na hlavách. Hrají grindcore, což je na mě moc. Chápu, že se při tom mohli vyřádit lidé, kterým ještě zbývalo dost energie, ale já až takový extrém nemusím. Kapela soudě podle názvů písní používá češtinu i angličtinu, ale u téhle hudby to sotva někdo pozná. Prostě nemusím vidět všechno, a v nejlepším se má přestat.

 

O měsíc později (konkrétně 25. března) jsem chtěl jet do Prahy na koncert tří čistě ženských kapel, švédských Thundermother, nizozemských Cobra Spell a rakouských Vulvarine. Plánovaná dovolená mi nebyla schválena (úžasné, jestli to nejde v březnu, jak to bude vypadat po zbytek roku? ☹), takže z plánu sešlo. Na duben jsem už nic neplánoval, protože jsem netušil, na kolik mě vyjde květnová dovolená. Když se 8. dubna ukázalo, že na žádnou nepojedu (zrušena pro nízký počet účastníků), už jsem nic zajímavého nenašel ani na květen (vyprodáno či posledních pár lístků na Joea Bonamassu na místech, kde bych nechtěl sedět, ani kdyby byly podstatně levnější).

 

Koncertem roku pro mne mohlo být vystoupení anglo-americké superskupiny Black Country Communion 13. června v Olomouci. Jejich diskografii mám doma komplet na CD, ale naživo jsem je ještě neviděl, a při vytíženosti jejích členů, kdo ví, kdy přijedou příště (jestli vůbec). Dovolenou jsem si (nakonec zbytečně) vyplácal v první polovině května, takže v červnu byli na řadě kolegové. Naděje, že bych se zbavil té denní směny 13. června, vzaly za své, když jsem dostal druhou denní 14. Prostě bez šance. ☹

 

(Napsáno v roce 2025, jen to sem „nikdo“ nevložil.)