Koncerty – podzim 2024

Kromě jednoho filmového víkendu v Karlových Varech jsem strávil prakticky celé léto v práci. Nedostal jsem se skoro ani na nic, co se konalo přímo v Jičíně. Jen během torza letošního ročníku festivalu Jičín – město pohádky (než ho předčasně ukončila předpověď extrémního počasí) jsem stihl vystoupení místních kapel Golf a Wooden Ships. Situace v práci se bohužel nezlepšila ani v září, a nakonec jsem se nedokázal zbavit žádné směny ani v říjnu. Takže moc nepřeháním, když napíšu, že mě první podzimní koncert čekal až po půlročním hudebním půstu. Také další dva koncerty jsem si nevybral z kompletní nabídky, ale pouze z termínů, kdy mi v zaměstnání vycházelo volno.

 

Bubeník Mike Portoy se po třinácti letech vrátil do kapely Dream Theater, takže jsem měl na jejich koncert lístek za 1990 Kč ke stání pod podiem už od července. Událost se konala v sobotu 2. listopadu ve sportovní hale Fortuna v pražských Holešovicích. Fronta před vchodem č. 31 sice postupovala pomalu, ale dostal jsem se dovnitř s časovým předstihem, tak jsem ještě šel projít zázemí. Čepoval se Staropramen za 75 Kč do kelímku o objemu 0,4 l. Aspoň že kelímek nebyl zálohovaný. Ke stánku s kapelním merchem jsem se neprobojoval. Kapela založená v roce 1985 má v grafice turné čtyři X, ale až to výročí bude pravda, bude ještě na cestách po jiných kontinentech. V klasické sestavě už nahráli nové album, které vyjde v únoru 2025. Před začátkem turné z něj do světa vypustili první singl v podobě desetiminutové písně Night Terror. Přesně ve 20:00 spustilo intro, po kterém vypukl průlet historií kapely počínaje písní Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper z průlomového alba Images and Words (1992). Na ni navázali druhou scénou z koncepčního alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999), a až poté došlo na ukázky z alb vydaných mezi nimi (The Mirror, Hollow Years). Chronologie nebyla na prvním místě. Po devíti písních (ve 21:15) vyhlašují čtvrthodinovou přestávku. Jasně, je třeba vytočit nějaké pivo (a prodat merch). Ale jsem tu sám, mám docela dobré místo a cena piva není nijak lákavá, takže nikam nejdu. Druhá část koncertu začíná projekcí rekapitulující historii kapely včetně hudebních ukázek ze všech dosud vydaných alb. Na ni samozřejmě kapela plynule navázala čerstvou písní Night Terror. Z alb, kdy v kapele bubnoval Mike Mangini, zazněly dvě písně: This Is a Life z alba A Dramatic Turn of Events (2011) a Barstool Warrior z alba Distance over Time (2019). Album Train of Thought (2003) bylo překvapivě zastoupeno hned třemi písněmi. As I Am zazněla ještě před přestávkou, díky Vacant měl chvíli pauzu bubeník a díky Stream of Consciousness zpěvák. Pak ještě skladba Octavarium (2005) a druhý odchod z pódia. Čekání na přídavek bylo celkem krátké a ukončilo ho třetí intro večera, tentokrát z filmu Čaroděj ze země Oz. Na něj kapela navázala dalšími dvěma scénami z alba Metropolis Pt. 2, konkrétně písněmi Home a The Spirit Carries On. A úplně na závěr samozřejmě největší hit Pull Me Under. Takže se kruh uzavřel a skončili opět v roce 1992 u dosud nejúspěšnějšího alba kapely (z něj ještě někde uprostřed večera zazněla píseň Under a Glass Moon). Koncert skončil ve 23:10. Zvuk se mi celou dobu zdál výborný, hráčské výkony kapely samozřejmě perfektní. Už jim dokonce došlo, že jejich kompozice jsou dost komplikované, a vynechali sóla na jednotlivé nástroje. Jasný koncert roku. Ještě jsem se zkusil procpat ke stánku s merchem, ale opět neúspěšně. Nahoře jsem sice viděl cenovky 1000, 1200 či 1500 Kč, ale v horní řadě nejspíš byly ty nejlepší kousky. Sice jsem tak trochu plánoval občerstvit svůj šatník, ale trčet tam kvůli tomu do půlnoci jsem nechtěl.

 

Další progresivně rocková cesta do Prahy mě čekala ve středu 13. listopadu, tentokrát do smíchovského klubu MeetFactory. Za zhruba 11 měsíců od mé poslední návštěvy se tu moc nezměnilo, jen Budvar 33 zdražil o 5 Kč na 55 Kč za 0,4 l. Večer v 19:30 v poloprázdném klubu otevírala čtveřice The Intersphere z německého Mannheimu. Sice spolu hrají od roku 2006, ale já jsem jejich existenci poprvé zaznamenal, až když jejich jméno přibylo na soupisce aktuálního turné dánské kapely Vola. Loni vydali šesté album Wanderer (tulák), ze kterého zahráli první tři kousky svého půlhodinového vystoupení. Pak následovaly dvě ukázky z minulé řadové desky a výpravu proti toku času završili nejstarším kusem na závěr. Zvuk od začátku výborný, šest písní s energií zahraných, ale nějak mi z nich v paměti nic neutkvělo. Možná to bude ten důvod, proč jsem o nich dříve neslyšel.

 

Ve 20:20 přichází na řadu Holanďanka Charlotte Wessels. Ta od roku 2005 působila jako zpěvačka symfometalové kapely Delain. Když 15. února 2021 kapelník Martijn Westerholt oznámil, že Delain budou pokračovat jen jako studiový projekt, nikoli koncertní kapela, zbytek členů z kapely ze dne na den odešel. Charlotte nelenila a začala doma skládat a nahrávat vlastní písně. Její sólový debut Tales from Six Feet Under vyšel hned v září 2021 a o necelých 13 měsíců později navázal druhý díl Tales from Six Feet Under, Vol. II. V roce 2024 už jí asi začal chybět koncertní život, tak nové písně zaranžovala pro kapelu a v říjnu jí vyšlo třetí album The Obsession (posedlost). Kytarista, baskytarista i bubeník jsou bývalí členové Delain, jedinou novou tváří je klávesistka Sophia Vernikov. V současné době to vypadá, že Charlotte rozjíždí svoji hudební kariéru ve dvou větvích. Na jedné bude pod vlastním jménem dál fungovat jako rocková písničkářka, na druhé bude hrát s doprovodnou kapelou The Obsession pod společnou hlavičkou Charlotte Wessels The Obsession. Má jedinou desku s kapelou, takže všech osm zahraných písní (Chasing Sunsets, Dopamine, Ode to the West Wind, The Crying Room, Vigor and Valor, Praise, Soft Revolution a The Exorcism) bylo z ní. Charlotte ví, že se na svůj hlas může spolehnout a skládá normální písničky, žádné zbytečné předvádění stupnic a hlasového rozsahu. A za těch pár let od začátku koronavirových uzávěr nic nezapomněla a pořád je to skvělá zpěvačka i naživo. A když kytarista pořádně hrábnul do strun, tak se ani tahle kapela v metalovém večeru neztrácela. Pro mne vrchol večera.

 

Ve 21:25 před už slušně zaplněný klub nastupuje dánská progresivní kapela Vola. Čtveřice z Kodaně letos 1. listopadu vydala čtvrté album Friend of a Phantom (přítel fantóma), jehož záhadný název se dá pochopit po shlédnutí videoklipu k písni Paper Wolf. Přestože v čele kapely stojí zpívající kytarista Asger Mygind, měl jsem dojem, že hlavním nástrojem jsou klávesy. Nějak mi to připadalo méně jako metal, než jsem čekal. Aktuální album obsahuje devět písní, z nichž jich sedm zaznělo naživo. Takhle nějak si představuji propagaci novinkového alba. Jinak samozřejmě došlo i na ukázky ze všech tří předchozích alb. Nakonec došlo i na jeden přídavek – Stray the Skies. Konec nastal ve 22:45.

 

V neděli 1. prosince jsem vyrazil do centra Prahy, kde v Rock Café na Národní třídě hráli Blues Pills. Také tady se čepuje desítka a dvanáctka Budvar, i když v baru u vstupu do klubu mají i piva z lokálních minipivovarů. Zato všechno normálně do skleněných půllitrů. Hudební program v sále o patro níž otevíralo ve 20:00 uskupení Daniel Romano's Outfit, což znamená kanadského hudebníka Daniela Romana s doprovodnou kapelou The Outfit. Konkrétně se jednalo o bubeníka (principálův bratr Ian; poněkud překvapivě v tričku kapely Destruction), basáka a doprovodnou zpěvačku, která sice přišla s kytarou, ale většinu večera hrála jen na tamburínu, tu kytaru použila u jediné písně. Letos vydali album Too Hot to Sleep (příliš horko na spaní), jestli hráli z něj, netuším. Nebylo to špatné, ale kompletně mi to vypadlo z hlavy se začátkem hlavního koncertu.

 

Po krátké přestávce na další Budvar nastupují švédští Blues Pills. V roce 2011 švédská zpěvačka Elin Larsson v Kalifornii potkala dva bratrance z Iowy, kteří hráli na bicí a basu, a založili spolu kapelu. Na turné po Španělsku a Francii potkali šestnáctiletého francouzského kytaristu a typická švédská kapela z Örebro byla kompletní. Bubeník se vrátil do Států krátce po vydání bezejmenného debutu, nejzásadnější změna se udála v roce 2019, kdy odešel kytarista a dosavadní basák Zack Anderson se chopil kytary. Blues Pills už zkrátka nejsou tou samou kapelou jako na začátku, ale skvělý zpěv Elin naštěstí zůstává konstantou. Letos kapele vyšlo čtvrté album Birthday (narozeniny, nebo možná doslovněji den narození). Na promo fotkách byla Elin každopádně ve vysokém stádiu těhotenství. Na novince je jedenáct písní, z nichž naživo zaznělo sedm (také dobrý poměr). Na úplný závěr zazněl Devil Man z jejich druhého EP (2013). Kdysi první píseň, kterou jsem od nich slyšel. Kapela měla k letošnímu turné „Happy F*cking Birthday Tour 2024“ bílý vizuál, takže prodávala i bílá trička. Ale 850 Kč mi přišlo trochu moc.

Koncerty – jaro 2024

 

Plakát páteční akce

První dubnový víkend jsem se rozhodl strávit v Brně, přes den si hrát na turistu a večer chodit na koncerty. Ten nedělní byl vybrán předem, zbytek šel rychle: v pátek Acid Force, Unholy Ones a Plastery, v sobotu Critical Acclaim, Stellvris a Mean Messiah a v neděli Ankor a Beyond the Black. Program se mi začal hroutit už ve středu, kdy byl zrušen mnou vybraný sobotní koncert ze zdravotních důvodů bubeníka Miloše Meiera, který si toho zřejmě nabral až nad hlavu. Věděl jsem, že mám celkem na ráně kino Art, kde zrovna byl program v rámci festivalu Dny evropského filmu, ale radši bych zůstal u původního plánu. Možností bylo dost: v Kabinetu Múz black metal, v Unleaded coffee death metal a v m13 bubenická show (což by čistě teoreticky zajímavé být mohlo). Tak jsem si koupil lístek na koncert kapely Moimir Papalescu & The Nihilists.

 

Acid Force při zvukovce v Melodce

Celý víkend mělo být krásné počasí, takže jsem se rozhodl nepoužívat hromadnou dopravu a všude chodit pěšky. Do Melodky v Králově Poli to byla docela štreka, takže nakonec možná dobře, že tam nepůjdu i v sobotu. Až v pátek 5.4. se na facebooku objevil časový rozpis akce: od 20:30 Acid Force, od 21:30 Unholy Ones a od 22:30 Plastery. Fajn, dám první dvě kapely a před tou třetí uteču. Vyrazil jsem, abych byl na místě krátce před začátkem akce. Vstupné 250 Kč se platilo pouze na místě. V sále Acid Force zvučili. Jeden z pořadatelů to obcházel a všem říkal, že začátek bude v devět, takže jdu na druhé. V Melodce si nedělají problémy s matematikou a jak záloha na kelímek, tak jakékoli ze čtyř piv v nabídce byly po 50 Kč. Na zelenou třináctku jsem si netroufal, tak jsem zůstal u normálního zlatavého moku. Acid Force už úspěšně nazvučili, vyměnili teplákové kalhoty za džíny a spustili svůj našlápnutý thrash metal. Čtyřčlenná kapela z Banské Bystrice byla založena v roce 2014 a v roce 2023 vydala své druhé album World Targets in Megadeaths (světové cíle v megasmrtech), jehož název i obal byly inspirovány satirickou komedií Stanleyho Kubricka z roku 1964 Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kapela má pro podobný termín akce dokonce příhodnou píseň Fast Friday (rychlý pátek), chybět nemohla singlová Praise the Atom ani titulní píseň aktuálního alba. Thrash metal světových parametrů. Po třetím pivu jsem usoudil, že jsem chcíplejší, než jsem čekal, takže měním plány. Jdu si koupit tričko (ostatně, kvůli tomu jsem byl tady) a cédéčko, vracím kelímek a jdu bloudit nočním Brnem…

 

Plakát sobotní akce

V sobotu 6.4. vyrážím až za tmy. Do klubu Fléda to mám podstatně blíž a podle časového rozpisu má od 20:00 hrát DJ Liquid a kapela od 21:00. Takže stačí jít na devátou. Lístek stál 390 Kč a Fléda je docela plná. Piva dvě, ceny různé, zálohované kelímky bez klipu, takže prázdné je nutné držet v ruce. Časový rozpis je jako obvykle na pytel. Ve 21:29 se DJ konečně klidí z pódia a ve 21:33 nastupují na pódium všichni čtyři hudebníci pražského tria Moimir Papalescu & The Nihilists. Kapela byla založena v roce 2003 a aktivní do roku 2007. Letos na jaře vydané třetí album s názvem Mystery Women in the Acid Pools (tajemné ženy v kyselých bazénech – nesnažím se to pochopit, drogy jsem nikdy nebral) je tedy návratem na scénu po 17 letech. Kytarista a zpěvák Hank J. Manchini a klávesistka a zpěvačka La Petite Sonja měli v mezičase kapelu Kill the Dandies! Co dělal principál, klávesista Moimir Papalescu, netuším. Čtvrtým vzadu byl Petr Venkrbec, který tam měl třetí syntezátor, který občas měnil za klarinet či saxofon (není oficiálním členem, takže asi nemá nárok na pseudonym). A díky specifickému minimalistickému nasvícení zezadu byl nejlépe vidět. Jinak výhodou Flédy je vysoké pódium, takže je vše skvěle vidět i přes půl sálu. Kapela hraje elektronickou taneční hudbu kombinovanou s alternativním rockem, diskem, post punkem a kdovíčím ještě. Přišel jsem si rozšířit hudební obzory, ale moc to nezafungovalo. Na stánku s merchem mě překvapilo, že nejdražší není aktuální album, ale soundtrack k filmu Okupace na vinylu. Že by za to mohl Český lev za nejlepší filmovou hudbu roku 2021? Na tomhle albu jsou písně několika kapel včetně Kill the Dandies!, plus originální filmová hudba podepsaná dvojicí La Petite Sonja & Hank J. Manchini.

 

Plakát nelhal, takhle nasvětlené to bylo celý koncert, jen barvy se měnily

V neděli 7.4. ve 20:00 začíná můj hlavní víkendový koncert v klubu Sono. Podle mnohých je to hudební klub s nejlepším zvukem v republice, a já v něm dosud nebyl. Točí se tu Budvar za 75 Kč a vratné kelímky mají klip. Předkapela Ankor ze Španělska (Katalánska) je oficiálně pětičlenná, nicméně já jsem na pódiu viděl maximálně čtyři lidi. Fungují od roku 2003, ale jediným původním členem je kytarista David Romeu. Od roku 2014 v kapele zpívá / řve Angličanka Jessie Williams a od roku 2022 za bicími sedí Řekyně Eleni Nota, kterou jsem viděl naposledy přede dvěma lety hnát dopředu thrashmetalovou Nervosu. Poslední album White Dragon (bílý drak) vydali v roce 2019, od té doby vypouštějí pouze samé singly. Jessie Williams častěji zpívala, přičemž její hlas mi nepřišel nijak nezaměnitelný. Možná by měla písně našponovat svým řevem častěji. Ohledně bubenice jsem měl trochu obavy, jestli se v téhle kapele nenudí. Pak všichni překvapivě brzy odešli. Hry na přídavek v podání předkapel mi přijdou jako mrhání časem, ale tady se vrátila na pódium pouze Eleni Nota a rozjela sólo na bicí. V případě předkapely další zbytečnost, ale jednak mám pro malou řeckou ranařku trochu slabost, a také mi nepřímo odpověděla na otázku. Ano, v řadách Ankor je (zatím) její potenciál nevyužitý. Uvidíme, zda „Španělé“ uzpůsobí svoji další tvorbu jejím možnostem. Byla by škoda to neudělat. Pak se vrátila zbylá trojice a zahráli společně poslední dvě písně.

 

Eleni Nota ve svém živlu

Ve 21:15 začíná hlavní chod, německá kapela Beyond the Black. Kapela založená v Mannheimu v roce 2014 hraje symfonický metal. Původně šestičlenné kapele vévodí zpěvačka Jennifer Haben, což se prokázalo v červenci 2016, kdy kapelu opustilo všech pět hudebníků a zbyla sama. Jennifer nelenila, našla jiné muzikanty a vesele pokračuje dál. I když už pár hráčů odpadlo. Od roku 2018 hraje Jennifer i na klávesy. Od roku 2021 je kapela oficiálně čtyřčlenná. Ústřední pěnici doplňuje dvojice kytaristů Chris Hermsdörfer a Tobias Lodes a bubeník Kai Tschierschky. Chris Hermsdörfer stejnou dobu, tedy od roku 2016, hraje i u rakouských Serenity, takže je pro mne známou tváří. Loňské páté album kapely nedostalo žádný název. O baskytaristovi na něm sice není ani zmínka, ale naživo s nimi hraje Linus Klausenitzer, bývalý člen kapely Obscura a současný člen kapely Obsidious. Obě hrají technický death metal, takže to musí být hráč na vysoké úrovni. Loni také vydal své první sólové album jménem Tulpa. (Takže po čtyřech členech pětičlenné předkapely je na pódiu pro změnu pět muzikantů čtyřčlenné kapely – metal není nic jednoduchého. 😊)

 

Plakát nedělní akce

Všiml jsem si názvu turné Dancing in the Dark Tour, ale stejně jsem nečekal, že hned po doznění intra (mimochodem to byla píseň Paint It Black od Rolling Stones) rozjede grandiózním způsobem samotný koncert právě píseň Dancing in the Dark. Pódium bylo ještě skryté za částečně propustnou černou plachtou, takže na něm byly vidět pouze siluety čtyř bubeníků. Jennifer Haben měla pátý buben na malém pódiu hned před stanovištěm zvukařů (takže pár metrů přede mnou). Úvod pro pět velkých bubnů netrval dlouho, Jennifer přeběhla na pódium, plachta klesla a zmizela a píseň pokračovala dál. Zhruba v polovině koncertu bylo malé pódium kousek přede mnou využito ještě jednou. Jennifer tam měla připravené dvoje syntezátory a kytarista Chris Hermsdörfer ji na dvě písně doplnil akustickou kytarou. Pak se Jennifer otočila k druhému nástroji, takže jsem ji konečně měl čelem k sobě, a úplně sama vystřihla píseň I Remember Dying v komornější verzi. To byly tedy všechny tři písně s naživo zahranými klávesami, ale nejspíš nikdo v sále nechtěl, aby u nich stála celý koncert. Po druhé půlce koncertu přišel ještě přídavek, na jehož první píseň Free Me přišla Jennifer s velkými černými křídly na zádech. Během písně je několikrát upažením roztáhla. Něco tak jednoduchého, až jsem se divil, jak moc to fungovalo. Kapela si také svoji pozici vybojovala neustálým koncertováním, takže už to má evidentně odzkoušené. Loňské eponymní album má mimochodem deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo sedm. Takhle nějak by to mělo vypadat! Za 790 Kč vstupného to rozhodně stálo.

 

Jennifer Haben s křídly

O tři týdny později, v neděli 28. dubna, jsem opět kráčel do brněnského Sona. Zatímco minule jsem od parku Lužánky kličkoval Brnem jak vyplašený zajíc, tentokrát jsem to vzal přímo z centra a byl jsem až překvapený, jak to bylo blízko. Šel jsem sice na Glenna Hughese (za 1190 Kč), ale ve 20:00 večer otevírala německá předkapela Rook Road (ve skutečnosti začali hrát už v 19:53). Kapela ze sárského Saarbrückenu na svých stránkách uvádí, že byla založena na začátku roku 2020 a úspěšně vydala své eponymní album ve svém prvním roce. Jak by to v době celosvětových uzávěr bylo možné, netuším. Ani, co na tom bylo úspěšného, když se do mezinárodní distribuce dostalo až na konci roku 2022 a více lidí se o něm dozvědělo až letos v lednu, kdy ho znovuvydalo německé vydavatelství SPV. Čtveřice ve složení zpěv, kytara, bicí a klávesy (hammondy, jak jinak?) je na kapelních stránkách uvedena. Já jsem sice na pódiu viděl i basáka, ale ten asi šel náhodou zrovna kolem. (Tyhle hrátky na členy a nečleny jsou zřejmě nějaký nový sport, jehož pravidla ještě neznám. ☹) Hrají hard rock tak klasický jako třeba Deep Purple. A hrají ho velmi dobře. Teď jen, jestli s tím může v naší době začínající kapela udělat nějakou díru do světa. Jako předkapela každopádně zanechali velmi dobrý dojem. Jejich název by se dal přeložit jako „dráha věže“, takže to asi budou nějací šachisté.

 

Glenn Hughes – plakát

Dvaasedmdesátiletý Angličan Glenn Hughes je rocker k nezastavení. Seznam jmen, se kterými hrál, se zdá nekonečný. Od září 2019 byl také členem superskupiny The Dead Daisies. Ta si v roce 2023 chtěla dát pauzu. A protože Glenn brzdit nechce, nasmlouval si koncerty k 50. výročí alba Burn od skupiny Deep Purple. The Dead Daisies si nakonec pauzu rozmysleli, takže už je nyní Glenn má v nekonečném seznamu kapel a projektů, jejichž je bývalým členem. Ale vraťme se o to půlstoletí zpět, kdy byl v letech 1973 až 1976 baskytaristou a jedním ze zpěváků kapely Deep Purple, se kterou nahrál tři alba: Burn, Stormbringer a Come Taste the Band. Album Burn vyšlo 15. února 1974 a Glenn Hughes nyní vyrazil na turné, aby nám ho celé přehrál naživo. Sono nebylo tak zaplněné jako před třemi týdny, však si to také pořadatel kompenzoval cenou lístků. Umělci tohoto kalibru ovšem přitahují i specifické publikum v podobě hudebních profesionálů. Z těch několika známých tváří v publiku mohu jmenovat třeba Romany Holého a Dragouna. V neposlední řadě musím zmínit, že minulý duben jsem byl na koncertě, kde písně Deep Purple zpíval Bruce Dickinson. Takže jsem zvědav, kdo po Glennu Hughesovi převezme štafetu příští rok.

 

Pro mne překvapivě koncert k 50. výročí alba Burn začal písní Stormbringer ze stejnojmenného následujícího alba, které vyšlo 8. listopadu 1974. A rovnou předběhnu, že došlo i na dva kousky ze třetího jmenovaného alba, konkrétně Gettin' Tighter a You Keep On Moving. Také album Burn nezaznělo celé. Kromě instrumentálky 'A' 200 nedošlo ani na písně Lay Down, Stay Down a What's Goin' On Here. Píseň You Fool No One byla natažena snad na půl večera nejdříve kytarovým a v závěru sólem na bicí. Já chápu, že hudebníci na tomto turné museli být na patřičné výši, ale všeho moc škodí. Klávesista se musel poprat s party Jona Lorda, který v hardrockové hudbě povýšil hammondy na roveň kytaře. Kytarista Ritchie Blackmore je také pojmem dodnes, byť už roky hraje úplně jinou muziku. Bubeník Ian Paice také nebyl žádné ořezávátko a je jediným zakládajícím členem, který hraje v Deep Purple dodnes. Glenn Hughes se tehdy o zpěv dělil s Davidem Coverdalem, který teprve začínal svou pouť za rockovou slávou. Na koncertě to zvládl bravurně odzpívat sám, a ještě přitom válel na basu. Navíc fanoušci vědí, že tyto písně od Deep Purple naživo neuslyší, protože navrátivší se zpěvák Ian Gillan alba vzniklá v jeho nepřítomnosti nesnáší a odmítá písně z nich zpívat. Naopak, takovou Mistreated měl běžně v repertoáru nejen Glenn Hughes, ale i David Coverdale (Whitesnake) a Ritchie Blackmore (Rainbow). Titulní Burn si Glenn překvapivě schoval až jako přídavek. Ve 22:53 byl tedy konec. Hudebníky sice Glenn představil, ale jména jsem si nezapamatoval. Schválně jsem se kouknul na své poznámky ze sedm let starého Glennova koncertu k vlastní sólovce Resonate, a tehdy zahrál čtyři písně od Deep Purple, a všechny čtyři zazněly i tentokrát v Brně. A už tehdy s ním hrál dánský kytarista Søren Andersen (zbytek sestavy se změnil). Snad až na příliš dlouhé sólo na bicí (přece jen na plakátu byl Glenn Hughes, ne žádná kapela) jsem byl s průběhem vzpomínkového večera naprosto spokojen.

 

Disillusion – plakát turné

Když jsem zjistil, že moji oblíbenci Disillusion si naplánovali koncert v Praze na mé narozeniny, moc jsem neváhal, a rozhodl se tenhle dárek přijmout (no dobře, nebyl to úplně dárek, stálo mě to 390 Kč). Vše bylo, jak jsem si pamatoval z jejich koncertu na stejném místě před čtyřmi lety (vlastně ani to vstupné se nezměnilo). Klubovna v Dejvicích stále čepuje pivo do skla a výběr je asi ze šesti druhů. Opět jsem pil jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč (54 Kč). Ale od 19:30 večer zahajuje předkapela Art Against Agony. Byli založeni v roce 2011 ve Stuttgartu, jejich složení je prý mezinárodní, a nejsou kapela, ale kolektiv. Vždycky, když slyším o další kapele v maskách, začínám rovnou zívat. Tento maskovaný kolektiv používá stejnou masku pro všechny členy, kteří si je jen vybarvili (asi, aby si je poznali). Jako by nestačilo, že hrají instrumentální progresivní metal, ani jim není vidět do obličejů. ☹ Měli tam sice fotku, na které bylo deset maskovaných individuí, ale do Prahy jich dorazilo pět. Dva kytaristé, baskytaristka, bubeník a hráč na původem indický ruční perkusní nástroj zvaný mridangam (asi žádná náhoda, jelikož sám vypadal dost indicky). Jako žánrové zařazení mě na internetu zaujal termín „prog-jazz-experimental-brainfuck-metal“. Kdybych je měl popsat za sebe, tak mi to fakt připadalo jako instrumentální jazz pro posluchače metalu. Jejich loňské album se jmenuje Sound of Inevitability (= zvuk nevyhnutelnosti). Nikdo z těch pěti za celý koncert neřekl ani slovo, co hráli za písně, netuším. Když se nemohu chytit zpěvu, do půl hodiny ztrácím pozornost a posluchačsky odpadám. Je to hudba pro lidi, kteří kapelu sledují a skladby mají naposlouchané. Ještě si neodpustím poznámku k baskytaristce. Vím, že dnešním mladým nerozumím, ale stejně nechápu, proč mladá kráska s postavou modelky vleze do tetovacího salónu, kde se nechá ilustrovat zřejmě všude od krku dolů, takže nakonec vypadá jako strašidlo. Ale oceňuji, že Disillusion s sebou na turné vozí žánrově spřízněné kapely, o jakých jsem nikdy předtím neslyšel (a často ani poté, což klidně může být i tento případ).

 

Art Against Agony v dejvické Klubovně

Ve 20:30 nastupují Disillusion, které jsem už sice viděl naživo dvakrát, ale tentokrát poprvé v sestavě s klávesákem na pódiu. Kapela původně ze saského Cvikova, odkud později přesídlila do současného Lipska, debutovala albem Back to Times of Splendor (zpět do časů slávy) vydaným 6. dubna 2004. Aktuální dvacáté výročí vydání kapela připomněla vydáním jeho remasterované verze s bonusy a koncertním turné, kde ho hodlala přehrát celé. Jak lídr kapely Andy Schmidt prozradil, vyrazili na turné dokonce v šesti, ale houslistka onemocněla, takže jsme ji v Praze slyšeli jen z playbacku. Debutové album obsahuje šest písní s celkovou stopáží přes 56 minut. Titulní skladba totiž trvá přes 14,5 minuty, a to ani není na albu nejdelší. Tou je závěrečná sedmnáctiminutovka The Sleep of Restless Hours. Kapela nejenže album přehrála celé, ale dokonce v nezměněném pořadí písní. Kromě Andyho měli mikrofony i druhý kytarista Ben Haugg a baskytarista Robby Kranz. Využívali je hojně, až jsem měl pocit, že Andyho zpěv z toho vychází nejméně výrazně. Také jsem si nebyl jistý tím, nakolik slyším práci klávesáka. Takže zvukově z toho nejspíš lépe vyšla předkapela, díky absenci zpěvu. Disillusion pokračovali po časové ose a po přehrání debutu pokračovali jednou písní (The Black Sea) ze druhého alba Gloria (2006) a návratovým songem Alea (2016). Tohle cédéčko kapela pořád prodává (za 7 €, což mi přijde dost za jednu píseň, byť je desetiminutová). Jako přídavek zazněly dvě písně z posledního alba Ayam (2022): kromě vypalovačky Tormento došlo ještě na Driftwood. Celkově bych to hodnotil jako velmi vydařený narozeninový večer.

Disillusion v dejvické Klubovně

Koncerty – zima 2024

 

Serenity a spol. plakát

Loni vydali další výborné album mí oblíbenci Serenity, tak jsem 16. února vyrazil do Zlína, abych je v tamním Masters of Rock Café za 850 Kč vstupného viděl naživo. Ale nepředbíhejme, kapely hrály čtyři a v 19:00 večer zahajovala kapela FlowerLeaf. Kapela jako své domovské město uvádí německý Düsseldorf, ale národnostně je to pravda napůl. Němci jsou kytarista a bubeník, zatímco zpěvačka a basák pocházejí z Brazílie. Rok vzniku 2017 a své jediné album Stronger (Silnější) si vydali sami hned v roce následujícím. Po pauze (pravděpodobně covidová omezení cestování) vyplněné několika singly v roce 2023 vydali EP Dreamerie: The Prelude. Pár dní před koncertem jsem si pustil pár jejich videoklipů. Můj dojem byl, že hudebníci umějí housti a pěnice pěti, ale jejich písničky mi mizí z hlavy ihned po doznění. Takže hlavní problém tkví v kompozičním umění. Naživo ten dojem nebyl tak matný, ale stejně mi nejspíš sešli z mysli hned s příchodem druhé kapely.

 

Brazilsko-němečtí FlowerLeaf se ve Zlíně vyhřívají na únorovém sluníčku

Tou byli v 19:45 američtí Tulip. Kapela založená také v roce 2017 v kanadském Torontu ovšem poměrně záhy přesídlila do Argyle v americkém Texasu. Od začátku ji tvoří kytarista Colin Parrish a zpěvačka Ashleigh Semkiw. Zbytek (tedy druhý kytarista a bubeník, kapela hrála bez basáka) nemá statut členů kapely a nejspíš se mění. Na kontě mají dvě EP a dvě alba, to loňské The Perpetual Dream (Věčný sen) vydali na mé narozeniny. 😉 Hudební kvalita šla nahoru, tady už nastoupily melodie, které se mohou dostat do hlavy na delší čas. Celý večer se nesl v duchu symfonického power metalu, takže mne trochu překvapovalo, že zpěvačka byla oděna do trika blackmetalových satanášů Behemoth. Některé diváky v sále zase rušila její nahá stehna (že zrovna tohle nepotřebovali ukazovat). Takže dodávám, že sál byl po celou dobu přinejlepším poloplný, ale spíš poloprázdný. Ostatně se v tomto klubu dveře netrhnou, o den později následoval vyprodaný koncert finských Battle Beast a další den kanadských Kataklysm. Metalisté pak prostě musejí něco vynechat.

 

Tulip v Masters of Rock Café

Ve 20:35 přišla řada na italské Temperance (tedy střídmost, zdrženlivost či abstinence, značně neobvyklé jméno pro metalovou kapelu). Ti existují od roku 2013 a jsou o dost plodnější, ostatně v říjnu 2023 jim vyšlo sedmé album Hermitage – Daruma's Eyes Pt. 2 (Poustevna – Daruminy oči 2. díl – Daruma je japonská soška). Od začátku je vůdčím členem kapely kytarista a zpěvák Marco Pastorino, který prostě umí skládat melodie, které posluchači ihned uvíznou v hlavě. Kapela má ovšem tři zpěváky. Tím druhým je Michele Guaitoli, který zhruba stejně dlouho zpívá také v rakouských Visions of Atlantis. Loni kapelu opustila už druhá zpěvačka, takže ženské vokály má nyní na starosti původem americká, ale ve Švédsku žijící, operní i metalová pěvkyně Kristin Starkey. Zmíněnou trojici samozřejmě ještě doplňoval bubeník a basák. Kapela čerstvému materiálu věřila, takže tvořil nadpoloviční část jejich setlistu. Přidali i pár písní z předešlého alba Diamanti, ke kterému žádné turné jet nemohli, a pár ještě starších písní. Takže další kvalitativní skok nahoru.

 

Temperance v Masters of Rock Café

Ve 21:35 přichází řada na rakouskou skupinu Serenity (= jasnost). Ta sice existuje od roku 2001, ale tuto dobu pamatuje pouze bubeník Andreas Schipflinger. Tyrolská kapela na vlastních stránkách proto radši mluví o začátku profesionální éry v roce 2004. V roce, kdy se změnily tři pětiny členů kapely, a hlavně přišel zpěvák a tvář kapely Georg Neuhauser. Od roku 2011 je v kapele také italský basák Fabio D'Amore, který pěvecky vypomáhá zejména hlasem ve vysokých polohách. A v roce 2023 se členem kapely stal i kytarista a zpěvák Marco Pastorino (takže turné s jeho vlastní kapelou Temperance dávalo smysl). Druhý kytarista Chris Hermsdörfer je v kapele od roku 2015. Kromě krátkého období alba War of Ages a následného turné, tedy let 2013 a 2014, kdy v kapele zpívala Clémentine Delauney (současná zpěvačka rakouských Visions of Atlantis), Serenity nemají v sestavě ženskou zpěvačku. Georg je vystudovaný historik, takže témata textů většinou odvíjí od jedné dějinné události či (častěji) osoby. V listopadu 2023 vydané osmé album kapely se jmenuje Nemesis AD a je celé inspirované životem a dílem Albrechta Dürera. (Ten byl osobností stejně renesanční jako Ital Leonardo da Vinci, jen o něco systematičtější. Inu, Němec.) Také Serenity postavili setlist na písních z nového alba. Už když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že písně jako více než osmiminutová Reflections (of AD) jsou pro mne od nich novinkou. Když ji Georg uváděl jako nejdelší píseň v historii kapely, také zmínil, že ji napsal Marco Pastorino, Aha, odtud vítr vane. Píseň Souls and Sins si s kapelou přišel zazpívat Michele Guaitoli. Pár písní zaznělo v akustické podobě (jednou byla Soldiers Under the Cross). Samozřejmě nechyběla trvalka koncertního repertoáru Legacy of Tudors a na závěr Lionheart. Koncert skončil ve 22:55 a já jsem byl s jeho průběhem naprosto spokojený.

 

Serenity v Masters of Rock Café

Všechny kapely měly ceny cédéček, vinylů, triček, mikin a dalšího merche uvedené v eurech (15, 20, 30, 60…). Asi jim pořadatel řekl, že bude poloprázdno, takže se to nevyplatí přepočítávat. K pití byla na výběr Rázná 10° od Radegastu za 55 Kč nebo Plzeň za 65 Kč. Jako nerozhodný neznalec jsem si dal od obou po dvou kelímcích.

 

Masters of Fire v Masters of Rock Café

O měsíc později, 14. března, jsem zamířil do téhož města, téhož nepříliš zaplněného klubu, na totéž pivo, za stejnou cenu vstupného, protože po 11 letech vyrazili na turné Masterplan. Ty jsem hodně poslouchal zejména v prvních deseti letech jejich existence, ale naživo jsem je nikdy neviděl. Masterplan vznikli v roce 2001 jako boční projekt kytaristy Rolanda Grapowa a bubeníka Uliho Kusche, toho času členů slavné německé metalové kapely Helloween. Když to zbytek kapely zjistil, byli oba ze skupiny vyhozeni, protože se jí nevěnovali na 100%. Takže dvojice projekt okamžitě překopala na kapelu, naverbovala norského zpěváka Jørna Landeho a v roce 2003 vyšel jejich bezejmenný albový debut. Klenot, na kterém co píseň, to hit. V témže roce do kapely nastoupil klávesák Axel Mackenrott, který je v kapele dodnes, takže je druhou nejstabilnější položkou sestavy. Jako u mnoha superskupin, i tady byl dost rychlý poločas rozpadu základní sestavy. Jørn Lande nazpíval první dvě alba, pak ho vystřídal Američan Mike DiMeo, aby se Jørn zase vrátil nazpívat čtvrté album a zřejmě definitivně odešel. Od roku 2012 je u mikrofonu Švéd Rick Altzi. Také bubenický parťák Uli vydržel jen první dvě alba, aby ho nahradil původem americký bubenický všudybyl Mike Terrana, po dalších dvou albech slavný brněnský rodák Martin Škaroupka a (zatím) nakonec Němec Kevin Kott. Pokud to ze začátku byla superkapela složená z muzikantů zvučných jmen, tak jména Altzi a Kott řeknou něco jedině fanouškům německých At Vance, v jejichž řadách také oba působí. Schválně jsem to ověřoval, ta kapela je stále uváděná jako aktivní. Každopádně se muzikantům zřejmě moc nepřekrývají termíny. Poslední album skupiny At Vance vyšlo v roce 2012 a poslední album Masterplan v roce 2013. Masterplan sice v roce 2015 vyšel audio a video koncertní živák, ale jeho základem bylo vystoupení na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích roku 2013 (doplněné na video nosiči o materiály z festivalů ve Wackenu a Atlantě, plus pár písní z asijského turné). V roce 2017 ještě vydali album PumpKings, na kterém nahráli všech 11 písní, které Roland Grapow napsal pro Helloween. Trochu jsem zapomněl na basáky, takže doplňuji: na debut si Roland Grapow nahrál baskytaru sám, pak se v kapele pár basáků vystřídalo. Od roku 2012 je v kapele Fin Jari Kainulainen, který si udělal jméno během svého účinkování v kapele Stratovarius. Bezejmenný debut kapely v roce 2023 slavil 20. výročí, takže vyšla výroční reedice. Odtud už asi byl jen krok k tomu, aby Rolanda začaly svrbět prsty a dostal chuť si ty pecky zase zahrát naživo. Dokonce napsal novou píseň Rise Again (aby dal vědět, že „znovu povstává“) a avizoval práce na novém albu. (Mimohudební souvislosti sem obvykle netahám, ale aby to bylo zeměpisně ještě barvitější, přidávám informaci, že Roland Grapow žije od roku 2005 na Slovensku.)

 

Masterplan jeli turné s kapelou Firewind, kde měly obě kapely stejný hrací čas, první od 20:00 do 21:20 a druhá od 21:40 do 23:00. Předkapely žádné (což mi srazilo spotřebu piva za večer na polovinu 😊), jen dvě hlavní kapely. Masterplan koncert odpálil právě novinkou Rise Again, ale jinak většina písní, které zahráli, pocházela z opakovaně zmiňovaného debutu. A na druhém místě by byly dvě písně ze druhého alba (Crimson Rider a Back for My Life). Prostě na začátku byla kapela na vrcholu. Na doplnění jedna písnička z doby, kdy byl u mikrofonu Mike DiMeo (Lost and Gone), a jedna z poslední řadovky už s Rickem Altzim (Keep Your Dream Alive). Helloween Roland připomněl první písní, kterou pro ně napsal, The Chance. Pokud jsem si říkal, že je Rick Altzi dost dobrý zpěvák, aby mi nechyběl Jørn Lande, píseň od Helloween ukázala, že Michael Kiske je úplně jiný typ zpěváka, a Rickovi to do pusy zrovna dvakrát nešlo. Tady by rozdíl slyšel i hluchý. A to mi celou dobu přišlo, že je zpěv trochu utopený pod palbou nástrojů. Zlatou éru kapely jsem prostě dávno prošvihl, ale i tak jsem byl s koncertem dost spokojený. Asi bych ještě dodal, že Masterplan jsou po hříchu jednou z mála kapel, kteří hrají naživo komplet včetně klávesáka. Tento nástroj byl slyšet i u všech pěti ostatních kapel v tomto příspěvku, ale všechny ho pouštěly z playbacku.

 

Masterplan v Masters of Rock Café

Ani druhá kapela večera neměla zrovna standardní vznik. Firewind v roce 1998 založil řecký kytarista známý jako Gus G. za účelem nahrání dema Nocturnal Symphony, kterým by předvedl své hráčské kvality (abych se více opakoval, doplňuji, že si na něm nahrál i baskytaru a klávesy). Zřejmě to zafungovalo, protože byl následně najat do kapel Dream Evil, Nightrage a Mystic Prophecy. Když se všemi třemi nahrál jejich debutová alba, rozhodl se mít i svoji vlastní kapelu a oživil jméno Firewind, tentokrát už jako kapelu. To se psal rok 2002. Kapela od té doby vydala deset řadových alb a prošel jí hotový telefonní seznam hráčů a zpěváků. Nejméně se změny týkaly postu baskytaristy, takže Petros Christo je v kapele od roku 2003. Belgický bubeník Jo Nunez je v kapele od roku 2011. V roce 2020 Gus G. zřejmě usoudil, že kapela nepotřebuje klávesáka a vzal to opět do vlastních rukou. V témže roce proběhla zatím poslední změna u mikrofonu, kdy německého zpěváka Henninga Basseho vystřídal německý zpěvák Herbie Langhans. To je chlápek jen o pár týdnů mladší než já, ale zviditelnil se teprve před pár lety v metalovém spektáklu Avantasia. Za mne rozhodně nejlepší zpěvák, kterého kdy Firewind měl. Gusovi ale vlastní kapela nestačí, tak asi čtveřici dalších alb vydal čistě pod vlastním jménem. V roce 2022 kapela Firewind slavila 20 let existence a 1. září 2023 vyšel koncertní záznam výročního koncertu odehraného na podzim 2022 v jejich domovské Soluni. Přesně o půl roku později, 1. března 2024, vyšlo desáté album kapely pod názvem Stand United (takže asi „stojí spojeni“).

 

Firewind také odpálil koncertní setlist novinkovou písní, konkrétně songem Salvation Day. Z novinky během večera zazněla ještě čtveřice dalších písní (Destiny Is Calling, Chains, titulní Stand United a Fallen Angel). Protože kapela nedávno jela výroční turné, tak měla okouknuté, které písně z jejich minulosti naživo nejlépe fungují, a zbytek setlistu byl tedy průletem celou jejich kariérou. Došlo i na píseň Maniac, kterou původně zpíval Michael Sembello v roce 1983 ve filmu Flashdance. Kapela skončila už před jedenáctou, ale vrátila se s přídavkem dvou písní Ode to Leonidas a Falling to Pieces. Nakonec tedy plánovanou hrací dobu o deset minut přetáhli a skončili ve 23:10. Gus G. je evidentně technicky lepší kytarista než Roland Grapow (a v současnosti má v kapele i lepšího zpěváka), ale metal není atletika, takže u mne pořád vyhrává Masterplan, který má lepší písně (ale 20 let staré, zatímco u Firewind jsou nejnovější písně lepší než ty staré).

 

Firewind v Masters of Rock Café

Stánek s merchem jsem moc neokukoval, stejně nevím o ničem, co bych si tam chtěl koupit. Trička, reedice 20 let starého debutu Masterplan a novinka Firewind na CD i LP. Ceny sice také v eurech, ale aspoň byl na stole položený papír s jejich přepočtem na koruny.

Koncerty 2. poloviny roku 2023

 

Dnes nehrajeme

Na posledním koncertu jsem byl 2. dubna a přes léto už jsem začínal mít absťák. Sice se nějaké koncerty konaly i v Jičíně, a nejspíš jsem něco i na chvíli zahlédl, ale nic z toho mi ani neutkvělo v paměti. Snad jen neděle 6. srpna, kdy měly od 17 hodin v parku hrát jičínské Bludy. Dokonce jsem si zařídil, aby mi vystřídání přišlo asi o půl hodiny dříve, ale nejen že se nehrálo, dokonce k mému úžasu někdo uzamkl celý park. Ve čtvrtek 14. září v rámci festivalu Jičín – město pohádky dostaly v zámeckém parku šanci místní Wooden Ships s výročním koncertem k 10 letům existence. Začátek byl naplánován na 21:00, a jelikož šlo o všední den, muselo být ve 22:00 ticho. To si ani všichni ti pozvaní bývalí členové kapely nestihli pořádně zahrát. Ale za účast to jako jediná místní letní akce stálo.

 

Wooden Ships v zámeckém parku

Pak už jsem svůj koncertní absťák začal řešit a podíval se na nejlákavější koncerty podzimu. Na prvním místě stanuli The Winery Dogs, kteří měli v plánu dva koncerty po sobě v Brně a Praze. Na ten první mi ve směnáři dokonce vycházelo volno. Jenže stačil důkladnější pohled a bylo nad slunce jasnější, že na něj mohu rovnou zapomenout. Po pár dalších srážkách s realitou jsem to vzal z opačného konce. Vypsal jsem si své potenciálně volné termíny a začal hledat, zda se v některém z nich neodehrává něco, co by stálo za vidění a slyšení. Australané Voyager v Praze 7. října za 520 Kč, fajn, nejvyšší čas koupit si lístek. Na webu pořadatele Obscure ale narážím na informaci „přeloženo na 2024“. Po kliknutí jsem se dozvěděl, že zpěvákovi a klávesákovi Dannymu Estrinovi byla diagnostikována rakovina a doporučeno ihned začít s léčbou, takže je celé evropské turné odloženo na příští podzim. Chápu, zdraví má přednost.

Errat / Terra

 

A tak jsem vyrazil už 26. září do pražského Paláce Akropolis na koncert Soen. Sice jsem o nich věděl, ale za nákup lístku (599 Kč) mohou vděčit tomu, že si s sebou vzali zajímavou předkapelu. Pódium vypadalo zaplněné bicími nástroji. Vzadu bicí soupravy kapel Molybaron a Soen, úplně vepředu bicí kapely Terra a kolem napravo i nalevo další troje bubny. Terra (latinsky i italsky „země“) se sice zásadně píše jen velkými písmeny, ale já tyhle hrátky vynechávám. Jsou z Říma a svoji hudbu označují jako tribal metal. Nezvyklé slovní spojení asi vyděsilo fanoušky hlavní kapely, takže nás v sále byla v 18:30 jen hrstka. Hned se ukázalo, jak málo jsem se předem připravoval. Neobvyklé umístění bicích totiž odpovídalo tomu, že v čele kapely sedí zpívající bubeník. Ne že by se oba kytaristé či basák báli mikrofonů. Ostatně na začátku i na konci z nich ze všech čtyř byli hráči na bicí nástroje. Rozhodně zajímavé zpestření. Na svém stánku kapela prodávala ručně vyráběná trička i cédéčka v ručně vyráběných dřevěných krabičkách (logo kapely sestávající ze šesti obdélníků bylo na každé krabičce vypáleno, takže se dá napsat, že co kus, to originál). Cédéčka nabízeli dokonce dvě: eponymní Terra má totiž ještě akustickou verzi pod přesmyčkou Errat. Obě cédéčka i tričko po 485 Kč. Jelikož to není moc kulaté číslo, a shodou okolností je to popisné číslo mého domu, skoro jsem se šel zeptat, jak k němu dospěli. Ale jelikož jsem si nic z toho nehodlal koupit, radši jsem odolal. A šel na jeden 11° Gambrinus (55 Kč).

 

Terra v Praze

Po krátké přestávce nastupuje v 19:10 na pódium kapela Molybaron, kvůli které jsem do Prahy přijel. Hrají alternativní metal, jsou z Paříže a existují od roku 2014. V jejich čele ovšem od založení stojí zpívající kytarista Gary Kelly narozený v Dublinu. Francouzsko-irská spolupráce každopádně funguje a kapela 15. září 2023 vydala své třetí album Something Ominous (Něco zlověstného). Začali rovnou titulní písní ze svého fungl nového alba a další novinkou Set Alight, ale celkově setlist namíchali zhruba půl na půl s písněmi z předešlého alba The Mutiny (2021). Z něj zazněly například hitovky Animals, Something for the Pain a Lucifer. Až na závěr došlo na jedinou píseň z bezejmenného debutu (2017). Za zmínku stojí také výrazná baskytara. Za mne spokojenost. I když ten set byl krátký, tak prostě co píseň, to hit. Rozhodně nejlepší kapela večera. Molybaron nabízeli novinkové CD za 450 Kč, vinyly za 700 Kč a trička za 600 Kč.

 

Soen plakát

Vše šlo jako po drátku, takže ve 20:10 před už slušně zaplněný sál nastupují hlavní hvězdy večera, švédští progresivci Soen. Ti byli založeni v roce 2010 otcem zakladatelem, bubeníkem Martínem Lópezem. To je sice rodák ze Stockholmu, ale po rodičích uruguayského původu. Krátce bubnoval v Amon Amarth, pak strávil osm let v řadách Opeth, které v roce 2006 opustil ze zdravotních důvodů. Soen založil se zpěvákem Joelem Ekelöfem, a oba jsou jedinými dvěma stabilními složkami pětičlenné kapely. 1. září 2023 jim vyšlo šesté řadové album Memorial (Památník). Švédové postavili setlist hlavně z posledních třech alb (předchozí Imperial, 2021 a Lotus, 2019), ale měli více hracího času, takže i výletů do hlubší minulosti si mohli dovolit více. Zpěvák Joel Ekelöf na jednu píseň seskočil z pódia a zpíval mezi fanoušky, kteří si to určitě budou dlouho pamatovat. Koncert skončil ve 21:50. Hlavní hvězdy na svém stánku nabízely všechno možné (trika, kšiltovku, kulich…), CD za 500 / 600 Kč a vinyly za 850 / 1200 Kč. Cena před lomítkem je za nepodepsané exempláře, za lomítkem za podepsané. Takže nejdražší je nakonec asi fixa.

 

Soen v Praze

Na další koncert jsem se vypravil hned 4. října do žižkovského klubu Storm. Jako minule byl vstup vrchem z cyklostezky, ale jak se na ni mám kvůli rozkopanému Tachovskému náměstí dostat? Naštěstí bylo metalistů dost a někdo už vyrobil v ocelovém oplocení průchod. Od 20:00 zde hraje anglická kapela Fury, založená v roce 2010, hrající heavy metal. Své čtvrté album Born to Sin (Zrozeni k hříchu) vydali v březnu 2022. Pětičlenná kapela má v čele zpívajícího kytaristu, ale kupodivu s sebou vozí i zpěvačku, která vedle něho nemá příliš prostoru. Z ženské části sestavy rozhodně větší pozornost zasluhuje basistka (v tílku Iron Maiden, jak jinak?), jejíž nástroj se rozhodně neztrácel pod zvukem dvou kytar a bicích. V lednu 2024 se ostatně stala členkou slavných Mercyful Fate, což mluví za vše. Celkově tito následovníci Iron Maiden odvedli kvalitní práci, jen nevím, zda pro takovéto mladé, leč dřevní kapely, existuje nějaký prostor k růstu. Nebo to budou pořád jen doplňky programu festivalů a předkapely slavnějších. Na svém stánku nabízeli trička za 400 i 550 Kč, CD a kšiltovky po 500 Kč a vinyly za 850 Kč. Já jsem zvolil 11° Krušovice za 54 Kč.

 

Kapely dorazily

Ve 21:15 startuje hlavní kapela, za niž jsem zaplatil 890 Kč vstupného: Phil Campbell and the Bastard Sons. Velšský kytarista Phil Campbell od roku 1984 hrál v heavymetalové kapele Motörhead. Když její lídr Lemmy na konci roku 2015 zemřel, ocitl se bez práce. A tak se rozhlédl po nejbližším okolí a v roce 2016 si založil kapelu se svými syny Toddem (kytara), Tylou (baskytara) a Danem (bicí). Čtveřice Campbellů přibrala zpěváka a začala hrát převážně písně od Motörhead. Od roku 2018 začali přidávat vlastní písně, po pár albech vyměnili zpěváka, takže s nimi od začátku roku 2022 zpívá Joel Peters, a 1. září 2023 jim vyšlo třetí album Kings of the Asylum (Králové blázince). Začali sice titulní peckou druhého alba We’re the Bastards, ale většinu hrací doby zněly písně Motörhead, například Iron Fist, Ace of Spades či závěrečná Overkill. Došlo i na covery od Sex Pistols (God Save the Queen) a Davida Bowieho (Heroes). Phil Campbell chápal, že kapela nese jeho jméno, tak by měl párkrát něco říci do mikrofonu, ale jinak vypadal spokojený, že na to má v kapele někoho jiného. Z novinky bohužel zazněly jen dvě písně (ale minimálně Maniac by mohl být koncertní stálicí). Konec nastal ve 22:30, takže přesně podle plánu. I hlavní kapela chtěla za CD 500 Kč, za vinyly 900 Kč, ceny triček a kulichů jsem zapomněl. Následujícího dne, 5. října, měly kapely hrát v Hamburku, ale koncert byl zrušen pro nemoc zpěváka Joela Peterse. V Praze se zdál naprosto v pořádku.

 

PCanBS ve Storm klubu

21. listopadu se v pražském Lucerna Music Baru měl konat koncert místních kapel Gaia Mesiah a The Agony, vstupné 520 Kč. Diskografii The Agony mám doma kompletní v digitální podobě díky několika crowdfundingovým kampaním, ale naživo jsem je ještě neviděl. Gaiu Mesiah ano, ale to už je dost fousatá vzpomínka. 20. listopadu zhruba v 17 hodin mi ovšem přišel email se zprávou, že se koncert ze zdravotních důvodů přesouvá z úterý 21. listopadu na neděli 3. prosince 2023. Super, vybrali si termín, kdy mám volno, jen jsem mohl nocleh v Praze zdarma zrušit do půlnoci 19. listopadu. Co nadělám…

 

Gaia Mesiah plakát

V sobotu 25. listopadu jsem se přece jen dočkal jičínského koncertu kapely Bludy. Sice už to nebylo zadarmo, ale za 150 Kč, od 18:00 do 22:00 měly v jičínském K-klubu hrát čtyři kapely, z toho tři místní. Jelikož akci pořádal Matěj Čejchan, doufal jsem, že vlastní kapelu(y) zařadí na konec. Když se na FB objevil časový rozpis akce, musel jsem své plány změnit. V neděli v půl šesté ráno musím být v práci, a čtyři hodiny na sucho (přesněji při pár pivech) nedám. Tak jsem se rozhodl vynechat první kapelu, kterou byla místní Sranda. Od 19:00 hrála liberecká kapela Imaginárium, v jejímž čele stojí sympatická zpívající klávesistka Anežka Čejchanová. Ano, manželka zmíněného pana pořadatele, který si s vlastní kapelou Tcheichan zahrál hned poté. Ten jeho pop-rock mě moc neoslovuje, ale dá se přežít. Mé oblíbené Bludy přišly na řadu až od 21:00 a čekání na ně za to stálo. Když dohráli ve 21:56, chtěli jsme ještě jednu písničku, tak nám znovu zahráli tu samou, se kterou svůj set zahájili. Jak prohlásila zpívající kytaristka Jana, je už to pro ně trochu typické.

 

Bludy v K-klubu

V neděli 3. prosince od 20:00 pražská rocková kapela The Agony startuje v Lucerna Music Baru odložený koncert. Kapelu založila zpívající kytaristka Nikola Kandoussi jako čistě ženskou rockovou kapelu. Fungují od roku 2013. Vydali alba Dirty and Dangerous (2015) a 689 (2018) a EP Eclectic (2020). Po covidové uzávěře se polovina kapely rozhodla v hraní nepokračovat (zbyla ještě bubenice Kajda), tak musela Niky najít náhradnice. Kupodivu se zadařilo, protože aktuální album Rising rozhodně není v ničem slabší. A nová sestava rovnou dostala šanci předvést se před vyprodanou O2 arenou, kde předskakovala německým Scorpions. V prosinci už se blížila kapelní přestávka – baskytaristka byla v osmém měsíci („Domi, ale bude to až v prosinci.“ – „To je jedno, Lucernu hraju, i kdybych tam měla porodit.“). Vypalovačky typu House of Mirrors či T.W.S. fungují naživo na jedničku a koncert měl spád a energii od začátku do konce. Pak nastal čas na další Plzeň za 75 Kč.

The Agony v Lucerně

 

Crossoverová kapela Gaia Mesiah funguje od roku 2001 v pozoruhodném složení tří muzikantek z Prahy a jednoho muže z Austrálie. Kytaristka Santa Morella a bubenice Míša M. se znaly z kapely Rage Against the Machine revival (odtud také zůstal kytaristčin pseudonym), živelná zpěvačka Marka Rybin a basák Josh Stewart sestavu zkompletovali. První EP vydali samizdatem v roce 2003, brzy následovala alba Ocean (2005) a Alpha Female (2007). V roce 2008 kapelu opustila zpěvačka a na čas ji nahradil Viktor Dyk. V roce 2011 kapela ukončila činnost. V roce 2016 se původní sestava dohodla na třech koncertech (ve skutečnosti jich proběhlo deset). Na začátku roku 2019 vyšlo třetí album Excellent Mistake a v roce 2023 Vlnobytí. V Lucerně křtili vinylovou verzi nového alba, takže nechyběli kmotři. Carlo Zegarra (flétny, conga, perkuse) a Pedro Paredes (charango, perkuse) si v několika písních i zahráli. Že umí dobře zpívat i Santa Morella, víme, ale tentokrát přesvědčivě zapěl i Josh Stewart. Na posledních albech je i pár česky zpívaných písní (Království, Tam to všechno je, NeNe) a vypadá to, že právě ony obohatí většinu repertoáru z první fáze kapely. A Marka Rybin je pořád stejně nezkrotný živel jako před dvaceti lety. Koncert skončil ve 22:50. Cenu nového vinylu si nepamatuji, za CD chtěli 450 Kč a za kšiltovky a kulichy 490 Kč.

 

Gaia Mesiah a kmotři v Lucerně

O dva dny později, 5. prosince jsem byl znovu v Praze, byť na Smíchově. V klubu MeetFactory koncertují Fear Factory, a já na ně zase jel kvůli jedné z předkapel. Lístek stál 690 Kč. V 19:00 vyprodaný koncertní večer otevírají pro mne naprosto neznámí Angličané Ghosts of Atlantis. Existují od roku 2019, hrají symfonický dark metal a v říjnu 2023 vydali druhé album Riddles of the Sycophants (Hádanky sykofantů – což je starořecký výraz pro lidi živící se udavačstvím). Textovým námětem kapely je totiž kromě fantasy a Atlantidy také řecká mytologie. Pětice měla pěkné kostýmy, různě začerněné obličeje a nemocného zpěváka. Koncert sice odzpíval, ale někdo, kdo ho viděl z blízka, tvrdil, že „ten chlap neměl být na pódiu, ale ležet v posteli“. Pěvecky vypomáhal i jeden z kytaristů. Hudebně mě napadá jen přirovnání k jiné anglické kapele: Cradle of Filth. Myslím, že kapela cílí na stejné fanoušky. Jako půlhodina na zahřátí dobré. Potom Budvar 33 za 50 Kč, bohužel do zálohovaného kelímku o objemu 0,4 l. Jako většina lidí tyto novoty nemám rád, není nad klasický půllitr.

 

Fear Factory plakát

V 19:50 už jsem podstatně blíže pódiu, protože na scénu nastupují Ukrajinci Ignea. Kapela založená roku 2013 v Kyjevě hraje melodický death metal, ale s prvky orientálního, symfonického i progresivního metalu. Narazil jsem na ně v roce 2015, kdy vydali singl Alga natočený se symfonickým orchestrem. Od té doby je po očku sleduji. U nás už hráli na festivalu Brutal Assault, což není zrovna akce pro mne. Na konci dubna 2023 vydali třetí album Dreams of Lands Unseen (Sny o zemích neviděných) inspirované životem ukrajinské cestovatelky Sofije Jablonské (1907 – 1971). V čele kapely stojí zpěvačka Helle Bohdanová, pak tam je kytarista, klávesák (na koncertech používá keytar), basák a bubeník. Jak je v žánru zvykem, Helle ovládá širokou škálu hlasových poloh od čistého melodického zpěvu až po hluboký hrdelní growl. Setlist měli postavený na aktuálním albu (včetně intra Téoura puštěného z playbacku), z předchozích dvou zaznělo po jedné ukázce (Leviathan a Jinnslammer). Z novinky kromě hlavních hitů (Dunes, Camera Obscura, Nomad’s Luck) zazněla i ukrajinsky zpívaná Daleki obrii. Víc se jim do těch 40 minut přiděleného času nevešlo. Kapela prodávala CD za 450 Kč a trička i vinyly za 750 Kč. Následujícího večera ještě hráli ve Varšavě, ale 7.12. v Hamburku už Ignea hrála jen instrumentálně, protože Helle nemohla ani mluvit, natož zpívat. To jsou ty radosti koncertních turné… ☹

 

Ignea v MeetFactory

Ve 20:45 večer pokračuje vystoupením amerických Butcher Babies. Kapelu v roce 2010 založily dvě bývalé moderátorky Playboy TV Heidi Shepherd a Carla Harvey. „Řeznická děvčata“ už svým názvem dávala najevo, že přes svůj vzhled nehodlají hrát žádný popík, ale pořádný metalový masakr. Za posledních šest let se jim zřejmě nahromadilo dost nových písní, takže na začátku července 2023 vydali rovnou dvojalbum s navazujícími názvy Eye for an Eye… / ...'Til the World's Blind (Oko za oko… / …Dokud nebude celý svět slepý). Jiné vyznění název získal 27. října, kdy bylo oznámeno, že se Carla Harvey evropského turné nezúčastní, jelikož musí na oční operaci, jinak jí hrozí, že přijde o zrak. Prý to nevadí, protože mají ještě jednu zpěvačku. Jako by snad mezi nimi byl rozdíl jen v tom, že je jedna blondýna a druhá bruneta. Každá má jiný hlas, proto se při zpěvu střídají. No nic. Každopádně na koncertě Heidi Shepherd řádila jako uragán, takže udělala všechno proto, aby fanouškům nic nechybělo. Třeba rozpoutala pod pódiem circle pit, pak seskočila a zbytek písně dořvala v jeho středu. Wow! Vlastně mě trochu překvapilo, že na ten hudební masakr za jejími zády stačili jen tři muzikanti (jediný kytarista Henry Flury je v kapele od začátku), takže klobouk dolů. Setlist byl postaven pouze na písních z alba ...'Til the World's Blind, výletů jinam bylo minimum, i když na závěr zazněla Magnolia Blvd. z debutu Goliath (2013). O Carle nepadla ani zmínka. Třičtvrtěhodina využitá na maximum.

 

Butcher Babies a jejich turistická fotka z Prahy

Ve 21:50 přicházejí hlavní hvězdy, Američané Fear Factory. Ikony industriálního metalu jsou pod tímto jménem na scéně od roku 1990 a mají tak turbulentní historii, že neexistuje nikdo, kdo by v kapele hrál po celou dobu její existence. Současným držitelem slavného jména je kytarista Dino Cazares, ale i on měl sedmileté období (2002 – 2009), kdy v kapele nehrál. Basák Tony Campos to s ním táhne od roku 2015, bubeník i zpěvák jsou fungl noví. Blonďák Milo Silvestro u mikrofonu byl velmi dobrý, ale zaplnit mezeru po Burtonu C. Bellovi nebude snadné. Ale, co já vím? Mně jejich hudba nikdy nic neříkala a sotva s tím něco udělá změna zpěváka. Zvažoval jsem, že se na ně úplně vykašlu a odejdu dřív. Možná jsem tu myšlenku měl dotáhnout. Většinu doby jsem se nudil, takže jen pár momentů, které mi stojí za zmínku. Kapela jako intro i outro koncertu používala hudbu z filmu Terminátor 2. V písni Slave Labor si zahostovala Helle Bohdanova a o chvíli později přišel vrchol jejich setu, když v písni Martyr vletěla na pódium Heidi Shepherd a nebohého Mila Silvestra zažehlila do podlahy. Až jsem si říkal, že jestli chtějí podpořit nového frontmana, tak by si podobné hostovačky měli promyslet. Koncert skončil ve 23:15.

Fear Factory v MeetFactory

 

25. prosince od 18:00 měl být v jičínskému Baru Na Starym koncert čtyř kapel, včetně křtu nového alba Wooden Ships. Kromě nich měli hrát Smradlavý hračky a pro mne zcela neznámé kapely Ošklivé děti a něco, co se píše FEN|N|Y a hraje „no hope pop“. Ale jelikož jsem zase 26. o půl šesté ráno měl být v zaměstnání, nakonec jsem na akci nevyrazil. Snad někdy příště… Že téhož večera v místní vietnamské restauraci Hanoi koncertovaly Bludy a další mně neznámé kapely (např. White Fruit Honey) jsem se dozvěděl až po Novém roce.

 

Něco na doma – ať si to užijí i sousedé :-)

Tak už vyhlížím, co přinese rok 2024.