sobota 7. prosince 2019

Devin Townsend v Praze

Last minute concert

Devin Townsend měl u nás koncert přesně v době, kdy jsem dobíral letošní dovolenou, tak jsem se rozhodl této příznivé termínové shody využít. Jenže obvyklé předprodejní místo hlásilo, že zadaným kritériím odpovídá 0 akcí. Trochu jsem znejistěl, a přešel jsem na stránky pořadatele, společnosti Obscure, a po dorolování stránky ke konci měsíce jsem si přečetl, že „posledních 40 lístků“ je v prodeji už jen na jejich e-shopu. Tak jsem rychle našel přihlašovací údaje a jeden z nich si koupil. To jsem celý já, všechno nechávám až na dobu, kdy mám potvrzené volno, kolikrát už jsem na to dojel… V Roxy se mělo 28. 11. otevírat od 18:00, tou dobou se fronta táhla z Dlouhé až daleko za roh do Rybné, ale to se také dalo čekat. Po vstupu do sálu mi rychle došlo, že tady už jsem Devina viděl (později doma ověřeno – 6. 12. 2012 společné turné Devin Townsend Projectu a Fear Factory).

Předkapelou byli londýnští Haken, což je progresivně metalová kapela hrající od roku 2007. Zejména posledními alby už si na progresivní scéně udělali docela slušné jméno, já se s nimi ovšem naživo potkal poprvé. Uprostřed scény už byly připravené bicí pro Devina, takže jim bylo pódium skoro malé. Bubeník napravo tak byl většinu půlhodinového setu stíněn jedním z kytaristů a baskytaristou. Druhý kytarista byl nalevo před klávesákem, který té elektroniky měl na předkapelu nečekaně hodně. Zpěvák měl volnost pohybu po středu scény. Jenže mikrofony používali i ostatní hudebníci, s výjimkou onoho kytaristy nalevo. Takže tu byly i pasáže, ve kterých zpívalo pět lidí najednou. Z šestice písní zazněly tři z loňského alba Vector, včetně instrumentálky Nil by Mouth. Dvě pocházely z o dva roky staršího alba Affinity a právě vokálně nejpestřejší píseň Cockroach King byla nejstarší (album The Mountain z roku 2013). Jejich pěti- až devíti- minutové písně jsou dostatečně progresivní, aby sedly fanouškům Devina Townsenda, takže výběr předkapely byl výborný. A vlastně mě jejich hudba naživo bavila více než její albové verze. Hráli od 18:45 do 19:30, následovala půlhodinová přestávka (Staropramen 11° za 50 Kč).


Kanadský hudebník Devin Townsend to k nám měl z Vancouveru o kus dál. I on se sice řadí do škatulky progresivního metalu, ale je to jen orientační nálepka. On totiž na žánry moc nehledí a použije cokoli, co mu do písně sedí, ať už jde o prvky muzikálu, death metalu, free jazzu a mnohých jiných stylů. Čelist mi začala klesat, hned když muzikanti nastupovali na scénu. Tři sboristky, další dva kytaristé, bubeník, basák, starý známý klávesák z Haken (čímž se vysvětlily otazníky z předchozího odstavce) a zpěvačka také s kytarou. S Devinem tedy dohromady deset muzikantů, z toho čtyři kytaristé (pro srovnání s již zmíněným koncertem na témže místě – v roce 2012 nám Devin Townsend Project hrál ve čtyřech). Pódium v Roxy se opět zdálo být malým, tentokrát byly nejvíce stíněny sboristky. Jeden z kytaristů měl ještě vpravo vepředu připravené druhé klávesy. V době, kdy se většina kapel snaží na turné co nejvíc šetřit, jsem tohle nečekal. Takže tentokrát žádné předtočené nástroje ani zpěvy. Jak je u Devina zvykem, čtveřice projektorů jela po celou show. Dva byly namířené na plátno za kapelou, dva využívaly prostor bočních stěn. Čtyři kytary nemají ani Iron Maiden! A co teprve havajské košile! Devin je totiž nejen fenomenální kytarista a výborný zpěvák, ale i nadaný bavič, k čemuž patří i kostýmy. Otevírat koncert jedenáctiminutovou poklidnou písní Borderlands by mi normálně přišlo jako úplně špatný nápad. Jenže u Devina fungoval bez problémů a divák se stihl rozkoukat a naladit na stejnou vlnu. Koncert by možná šel rozdělit na čtyři části i podle oblečení muzikantů, byť na jejich výměnu obvykle moc času neměli. Po úvodním „havajském“ setu odložila zpěvačka kytaru, takže pak už po zbytek koncertu byli kytaristé jen tři. Na aktuálním albu s až nezvykle graficky jednoduchou obálkou Empath je deset skladeb. Z nich naživo zaznělo sedm, což bylo víc než polovina (takže nezazněla pouze píseň Hear Me, krátká instrumentálka Requiem a rozsáhlá kompozice Singularity, která na albu zabírá přes 23 a půl minuty). Většinu druhého bloku tvořila čtveřice písní z deset let starého alba Ki (na první z těchto písní – Coast – přinesli bubeníkovi dopředu vedle Devina menší bicí soupravu). 
Koncertní setlist
Pak přišla zpěvačka v krátkých přiléhavých černých šatech a zněla jako z desky (takže mi konečně docvaklo, na koho se koukám – viz dále), sboristky také vytáhly více sexy oblečení. Na začátku třetího bloku přišla novinková píseň Why?, která zrovna nemá s metalem společného vůbec nic (to spíš s v úvodu odstavce zmíněným muzikálem), Devin v ní nehrál na kytaru a z dalšího kytaristy se stal druhý klávesák, ale fanouškům to nijak nevadilo. To už měla Ché Aimee krátké bílé šaty, které neumím popsat, ale přikládám video (a Devin také nastoupil v sukni). Tady také došlo na hitovku Lucky Animals z alba Epicloud, které v Roxy propagoval Devin a spol. v roce 2012. Tento blok zakončil Devin s akustickou kytarou novinkovou písní Spirits Will Collide, na kterou pozval sboristky dopředu. Po krátké přestávce se opět převlečení hudebníci vrátili s přídavkem. Všechny čtyři ženy gradovaly vystoupení i svým oděvem, přiléhavé červené šaty Ché Aimee rozhodně nikdo nepřehlédl. Přídavek začal diskotékou – konkrétně písní Disco Inferno z repertoáru kapely The Trammps. Z této disko odrhovačky kapela přešla do druhé předělávky, která už sotva mohla být hudebně vzdálenější – The Black Page #1 hudebního experimentátora Franka Zappy byla původně složena jako sólo pro bicí a perkuse, ale sám autor ji upravil do několika dalších verzí. Po dvojici předělávek se kapela rozloučila písní Kingdom z již zmiňovaného alba Epicloud. Identitu doprovodných hudebníků jsem nikde nevypátral – jistý je pouze klávesák Haken (Diego Tejeida) a zpěvačka a kytaristka Ché Aimee Dorvalová, která je ostatně slyšet na Devinových albech Ki a Empath a v roce 2014 s Devinem vydala bezejmenné album jejich country rockového projektu Casualties of Cool. Dvě hodiny utekly jako voda. Zvuku ani hudebníkům nebylo co vyčítat, takže u mne panovala maximální spokojenost. Jedinou výhradu bych možná směřoval k těm přídavkovým předělávkám, protože mi pak místo něčeho od Devina v hlavě pořád znělo vlezlé Disco Inferno. Ale Devina Townsenda bych poslouchal, i kdyby neměl narozeniny ve stejný den jako já. ;-)


sobota 5. října 2019

Overkill a spol. v Jablonci


Když jsem viděl první reklamu na koncertní zastávku aktuálního turné amerických thrashmetalistů Overkill, ještě na ní nebyli uvedení němečtí Destruction, ale po chvíli googlení, jsem je stejně uhodl. Ale už jen Overkill a Flotsam and Jetsam mi přišli jako dost dobré lákadlo, tak jsem zkusil, jestli se té noční, co jsem zrovna v den konání akce měl mít, dokážu zbavit. Ostatně ani zbývající z předkapel – němečtí Rezet nejsou k zahození. Ale já se stejně jednoznačně těšil více na obě americké kapely. Nejpřekvapivější na celé akci mi ovšem přišlo místo konání: Eurocentrum Jablonec nad Nisou. Velké kapely většinou jezdí spíš do větších měst, ale pro mne lépe, aspoň jsem to jednou měl blíž. V Jablonci jsem byl naposledy před dvěma lety na koncertě norských Pristine v klubu Na rampě, což je hned vedle Eurocentra, takže jsem nemusel nic hledat.

Na plakátech byl uveden začátek akce v 19:00. Po večeři (a třech jedenáctkách Cvikov) jsem vyrazil, abych na místě byl o chvilku dřív. V 18:50 vcházím do sálu a němečtí Rezet už hrají. Kapela ze samého severu Německa (spolková republika Šlesvicko-Holštýnsko) existuje od roku 2003 a letos v únoru vydala své čtvrté album s názvem Deal with It. Čtveřice muzikantů po dobu mé přítomnosti v sále zahrála tři písně (jistý jsem si skladbami Thunder Raiders a Have Gun, Will Travel) a v 19:02 skončila. Nikde před ani během konání akce jsem nenarazil na časový rozvrh vystoupení jednotlivých kapel. Přestože v zatím poloprázdném sále skoro nikdo nepřijel na nějaké Rezet, zdá se mi takovýto přístup špatný. Mladé thrashové kapely to totiž mají těžké. Každý rok vyjde několik špičkových alb kapel, které tu thrashovou káru táhnou od začátků někdy v první polovině 80. let (letos například všechny tři dále vystupující skupiny). To pak fanouškům na nové kapely nezbývají čas ani peníze. Jenže letos se konalo poslední turné amerických Slayer a brzy budou končit další mohykáni (často ze zdravotních důvodů). Takže ignorování nových jmen na tomto hudebním poli se nám může z dlouhodobějšího pohledu nevyplatit. Nechat je hrát před oficiálním začátkem akce je prostě zbytečná podpásovka. Každopádně jsem se nikoho neptal, jak dlouho hráli, a o co jsem tedy přišel.

Pětice Flotsam and Jetsam z arizonského Phoenixu hraje od roku 1981. Jejich třinácté album The End of Chaos vyšlo letos v lednu. Zpěvák Eric „A.K.“ Knutson je podle mne nejlepším ze čtveřice vokalistů tohoto večera. Bohužel měli jen třičtvrtěhodinku času. Jak je u nich zvykem, hráli novinky a pecky ze začátku kariéry. Nic mezitím se asi nestalo. Pět klasik z prvních tří alb tedy doplnily čtyři písně ze dvou posledních. Těmi byla pocta heavymetalové legendě Iron Maiden z minulého alba a trojice z letošní novinky: Prisoner of Time, Demolition Man a Recover. Možná jsem tedy nečekal, že budou hrát Suffer the Masses ze třetího alba, ale jinak žádné překvapení. Každopádně jim to hrálo skvěle a přišlo mi, že jejich vystoupení skončilo příliš brzy. Ale to už je holt úděl předkapel. Protože mám místo, zkusím rozebrat jejich název. Sousloví „flotsam and jetsam“ v současné angličtině znamená přibližně něco jako cetky, krámy, harampádí, přeneseně to může znamenat i ztroskotanci. Původ má v námořnické hantýrce, kde tyto výrazy označovaly troseční zboží. Flotsam byly plující trosky, jetsam znamenalo náklad vhozený do moře k záchraně lodi. Třetím výrazem do party je lagan – náklad ze ztroskotané lodi ležící na dně (často s přivázanou bójí). Podle anglického zákona z roku 1622 „flotsan, jetsan a lagan jsou zboží na nebo v moři… a patří králi“. A když už jsem to tak napsal, pak zajímavé jsou i proměny zápisů slov napříč stoletími: floatsome – flotsen – flotzam – flotzon – flotsan – flotsome – flotsam; jottsome – jetson – jetsan – jetsome – jetsam.

Fronty na pivo byly strašné, ještěže jsem se napil do zásoby. Uvnitř jsem dal jedno, a znovu jsem to nehodlal zkoušet. Německá úderka Destruction pochází z města Weil am Rhein, takže to má kousek do Švýcarska i do Francie (a tedy z německého úhlu pohledu úplně nejdál k předkapele Rezet). Hraje od roku 1982 a letos v srpnu vydala čtrnácté album Born to Perish. Času měla stejně málo jako předchozí kapela, takže ho taktéž představila třemi písněmi: Born to Perish, Inspired by Death a Betrayal. Kapela hrála v posledních dvaceti letech pouze ve trojici, takže k letošním překvapením patří přibrání druhého kytaristy, kterým se stal Švýcar Damir Eskic (když připočítáme kanadského bubeníka Randyho Blacka, je to už dost mezinárodní sestava). Nováček dostal prostor se předvést, ale kapelu jsem nikdy předtím naživo neviděl, takže jeho přínos celkovému zvuku nemohu zhodnotit. Základní dvojice, tedy zpívající basák Marcel „Schmier“ Schirmer a kytarista Mike Sifringer, ale zůstává stabilní a fanoušci kapely, ke kterým se zrovna nepočítám, aniž by mi bylo úplně jasné proč, byli určitě spokojení.

S kapelou Overkill mám trochu pravopisný problém. Jejich název je všude uváděn jednoslovně, ale v jejich logu jasně vidím dvě čtyřznaká slova oddělená mezerou. Kapela z amerického New Jersey hraje od roku 1980, přičemž po celou dobu jsou v sestavě zpěvák Bobby „Blitz“ Ellsworth a basák D. D. Verni. Stávající kytaristé Dave Linsk a Derek Tailer přišli na přelomu století, nejnovějším členem je tedy bubeník Jason Bittner (který nabubnoval mimo jiné minulé album výše uvedených Flotsam and Jetsam). Tato kapela je také nejpilnější, protože letos v únoru jim vyšlo už devatenácté album The Wings of War. Jako hlavní hvězda měli hodinu a půl času, ale stejně jako obě předchozí kapely, také oni vybrali z novinky trojici písní: Last Man Standing, Head of a Pin a Welcome to the Garden State. Z posledních let zazněly třeba ještě Electric Rattlesnake, Bring Me the Night, Mean, Green, Killing Machine a Ironbound. Zbytek byl průlet kariérou až k úplným začátkům, včetně coveru Fuck You, který mají také v repertoáru už od osmdesátých let (a bez něhož je koncert Overkill téměř nepředstavitelný). Když tedy zaznělo i nezbytné Fuck You, kapela se rozloučila poslední novinkou, kterou vzdává poctu svému rodnému státu, tedy Welcome to the Garden State. Song o tom, že všude dobře, doma nejlíp („I've been everywhere but it's never like home“, doslovně „byl jsem všude, ale nikdy to nebylo jako doma“) nám zřejmě měl naznačit, že už se těší domů. Tak šťastnou cestu a zase někdy příště! Nemohu sice napsat, kdy akce začala, ale skončila ve 23:20. Za těch 790 Kč vstupného to určitě stálo, a kdo nebyl, prohloupil.
Každá z kapel k letošním albům natočila jeden videoklip, takže volba doprovodných videí byla snadná. A tady je jedno navíc:




sobota 24. srpna 2019

Rock Heart 2019




Plakát
Čtvrtý ročník festivalu Rock Heart mi připadal až nepochopitelně utajovaný. Nikde jsem nezahlédl jedinou reklamu nebo aspoň zmínku o tom, že se bude konat i letos. Kdybych si někdy na přelomu roku sám nenašel, že na něm mají vystupovat King Diamond, Apocalyptica, Lacuna Coil, Crematory, Visions of Atlantis a další, tak bych se tam určitě nevypravil. Koncem ledna jsem si koupil festivalovou permanentku za 1300 Kč a místo pro stan pro jednoho v červeném kempu za 500 Kč. V Moravském Krumlově jsem byl už na prvním (tehdy ještě jednodenním) ročníku, tak jsem plus mínus věděl, do čeho jdu.

Čtvrtek 15. 8.


Cesta na místo proběhla bez komplikací. Nádraží je od města celkem daleko, takže jsem radši použil místní autobusovou linku, vystoupil na zastávce U parku, která byla pár kroků od vchodu do červeného kempu, postavil stan a došel si do města na oběd. Festival zahajovala ve 12:30 pražská metalová legenda Törr. S rokem založení 1977 tu nemají moc konkurence. Před deseti lety rozhádaná dvojice Ota Hereš a Vlasta Henych už zase funguje spolu (netuším jak dlouho, facebook nemám, a jinde jsem informace tohoto druhu neviděl) a zezadu ji jistil bubeník Radek Sladký. Hodinka jejich typického black’n’rollu uběhla jedna radost. (Törr naživo) Během půlhodinové přestávky jsem si stihl nabít náramek, kterým se v areálu platí skoro všechno, s hotovostí tu člověk moc nepochodí. Celkem logicky nastupuje jako druhá kapela Alkehol. Což znamená, že se ke třem výše uvedeným muzikantům přidal druhý kytarista Petr „Kuna“ Buneš, takže vlastně nebylo třeba nic stavět ani zvučit. Nějak mi nepřipadá nutné k tomu něco dodávat. Hodina veselých písní, jejichž hlavní námět je dán názvem souboru, zase k tolika komentářům nevybízí. Potěšilo mě ale, že zahráli i píseň Nechte vlajky vlát z projektu Hattrick, jehož jádro kdysi tvořili Kuna, Hereš a Aleš Brichta. (Typická alkeholovka)
 
Henych, Hereš, Kuna a Sladký = Alkehol
V 15:30 začíná první zahraniční kapela, konkrétně němečtí Hämatom. Ti se u nás stali populárnějšími loni díky tomu, že jeli turné s kapelou Dymytry. Tomu odpovídala i jejich maskovaná vizáž. Nejjednodušší líčení zvolil zpěvák, asi aby ho fanoušci mohli snáze napodobovat. Jejich mix několika druhů rocku, metalu a elektroniky za doprovodu němčiny mě ovšem nijak nezaujal. Když to nezachránil ani hit I Want It All z repertoáru skupiny Queen, ve kterém odpadla aspoň ta němčina, šel jsem si sednout do střední části areálu a čekal, až jejich vystoupení skončí. Nejslabší položku prvního dne jsem tipnul přesně. (Ukázka)
 
Hämatom v zákulisí
Od 17 hodin hrála kapela Harlej. Zkoušel jsem si vzpomenout, jestli už jsem je vlastně někdy naživo viděl… a nic. Nevzpomínám si, nejspíš ne. Sice si občas dělají nemístnou srandu z vážných věcí (úvodní píseň Zfetovanej), ale jinak to šlapalo bez problémů. Zahráli i známou píseň Michala Tučného Pověste ho vejš a došlo i na poslední album Hodný holky zlý kluky chtěj, ke kterému měli i povedená trička. (Harlejovka) Další domácí kapelou byl Škwor. Ty jsem trochu poslouchal na začátku století, kdy jsem je viděl i naživo, pak mi nějak sešli z očí i z mysli. Takže na mě pořád nejlépe zabíraly dávné hity jako například Mý slzy neuvidíš. Pochválit ještě musím krásnou malovanou plachtu, kterou měli na scéně. Ani ji nekazili názvem kapely. (Škwoři) Čistě podle triček účastníků byla největší hvězdou festivalu kapela Dymytry. A když si postavili vlastní stánek s merchandisingem, tak se u něj utvořila docela dlouhá fronta, takže z mého pohledu je tričko Dymytry něco jako metalová uniforma. Děkuji pěkně, nemám zájem. Stejně mě nikdy hudebně nedostali na svou stranu. Ale odzívat je nemohu, protože mají Miloše Meiera, rozhodně jednoho z nejužší špičky českých bubeníků. Takže bylo i parádní sólo na bicí, což mě u spousty skupin spíše otravuje. Na závěr si s nimi přišli zahrát na pódium i kámoši z německé kapely Hämatom. To byla jediná anglicky zpívaná píseň – Behind the Mask. (Dymytry & Hämatom)
 
Škwor zezadu
Dymytry černobíle
Ve 21:30 startuje vystoupení avizované jako Arakain s Lucií Bílou. Arakain jsem už viděl nespočtukrát v různých verzích: s Brichtou, s Kolářem, s Toužimským, s Dymytry, ale s Luckou ještě ne, takže zase trochu novinka. Každopádně spustili jako klasický Arakain s Honzou Toužimským u mikrofonu (pokud se nepletu, tak první písní byl Paganini). V této fázi zazněla i píseň Dnes ještě ne z letošního alba Jekyll & Hyde. Pak Honza uvedl Lucii Bílou a vyklidil pole. Ta spustila ráznou vypalovačku Metalománie, až mi málem spadla čelist. Došlo samozřejmě i na očekávané písně Cornoutto a Dotyky. Pak na pódium přivolala zpět Honzu Toužimského a třetí část setu byly na řadě samé duety. Ať už novinkový Jen vaše ruce, nebo staré klasiky jako Zimní královna a Apage Satanas. Sakra, tady byla hodina málo! Každopádně mi připadá, že podobné koncerty jsou osvěžením i pro samotnou kapelu, která zase chvíli hraje něco trochu jiného. (Arakain s Luckou)

Všechny čtvrteční kapely se musely vejít na přední část pódia, protože vzadu už byla za černou plachtou připravena scéna pro hlavní hvězdu večera (a pro mnohé i celého festivalu). Ta slyší na jméno King Diamond. To je umělecké jméno dánského zpěváka a také název jeho kapely. Ta funguje od roku 1986, ale její aktivita se postupně zpomalovala až do úplného zastavení. Poslední studiové album vyšlo v roce 2007, ale naživo už roky hraje mnohem starší písně. Koncertní setlist je většinou postaven na materiálu z druhého alba Abigail (1987) a jednou za čas obměňovaném zbytku písní. Myslím, že nejnovější zahranou písní byla titulní skladba z alba Voodoo (1998). Jinak to byly písně od prvního alba (The Candle, Halloween) po začátek 90. let (Behind These Walls, Welcome Home, Sleepless Nights). King byl ve výborné hlasové formě a navzdory svému věku (63), neměl nejmenší problémy se všemi těmi šílenými výškami a svým typickým falzetem. Převážně švédskou doprovodnou sestavu tvořili kytaristé Andy LaRocque a Mike Wead, baskytarista Pontus Egberg a americký bubeník Matt Thompson. Ani této sestavě se nedalo nic vytknout. Ještě tam byla doprovodná zpěvačka a jakási víceúčelová herečka. Bylo to sice heavymetalové retro, ale King Diamond je jedinečný zpěvák, který u nás nevystupoval už přes pět let, takže se jeho hororová show nestihne okoukat. Ani já bych jeho pozici hlavní hvězdy festivalu nezpochybňoval. (King!)

Pátek 16. 8.


Páteční program odstartovala v 10:00 kapela Forrest Jump hrající crossover vycházející z hardcoru s českými texty. Není to zrovna můj hrnek čaje, ale musím uznat, že na živo byli dobří. (Forrest Jump) Druhou dopolední kapelou byl teplický Motorband. V něm se od vzniku v roce 1986 vystřídala spousta muzikantů. Nejslavnější počáteční fázi s Kamilem Střihavkou u mikrofonu už jsem definitivně prošvihl, ale ani současná forma této rock-metalové sebranky není špatná a Luděk Struhař sice nemá slavné jméno, ale hlasově je na tom dost dobře. Jo, tuhle kapelu jsem vlastně viděl naživo poprvé. (Motorová banda) Po poledni pokračoval rockový program s další domácí kapelou s početnou fanouškovskou základnou, kterou byla Doga. Hlavně nezaměnitelný frontman Roman „Izzi“ Izaiáš dokáže rychle upoutat divákovu a posluchačovu pozornost. Kapela vloni slavila 30 let, takže letos slaví 31, nebo jak to podal Izzi. ;-) Hit z prvního alba Nejsi nevinná hrají pořád, ale samozřejmě došlo i na současnější písně. (Nejsi nevinná) S poslední písní Dogy začalo pršet, naštěstí za těch dvacet minut (nebo spíš o něco víc) do další kapely zase skoro přestalo. Na chvíli jsem se schoval do pivního stanu, pak zase do kotle. Brněnské Jerem.I (nebo možná JEREM’I či JE:REM’I) jsem viděl už na prvním ročníku festivalu, ale tehdy to byla trochu jiná kapela. Jádro tvořili dva kytaristé z heavymetalového Titanicu Jiří Remo a Georgi Enchev, kteří kapelu táhli sami včetně anglických vokálů za pomoci bubeníka a basáka. Jenže letos se rozrostli na pětici, za mikrofon postavili ostříleného pěvce Lukáše Písaříka, známého třeba z kapely Seven, angličtinu nahradila čeština, prostě všechno je najednou jinak. A ač nemám nic proti Písaříkovi ani češtině, kapela najednou zní víc jako ostatní domácí rockové stálice. Tudíž se mi nejvíc líbila jediná ukázka předchozí tvorby ve formě písně Jack in the Box. Prostě jakoby zahodili jakoukoliv osobitost, což mi přijde škoda. (Džeremi)
 
Forrest Jump
Motorband

Doga zezadu
Ve 14:30 měla hrát deathmetalová kapela z Bejrútu Kimaera. Ač se tomuto podžánru spíše vyhýbám, na exoty z Libanonu jsem byl celkem zvědavý. Takže mě moc nenadchlo, když se na scéně objevilo jméno Dirty Shirt. Šel jsem se podívat na rozpis napsaný fixou na kartonu ve festivalovém stánku u vchodu do areálu a tam bylo napsáno totéž. Vytáhl jsem tedy mobil a vygooglil si, že jde „crossover folk metalovou“ kapelu ze severu Rumunska. Nikdy jsem o nich neslyšel a na překvapení jsem zrovna nebyl zvědavý, tak jsem se sebral a vyrazil do města na pozdní oběd. Až doma jsem se z festivalového facebooku dozvěděl, že Libanonci nedostali česká víza. Z oběda jsem to vzal přes COOP a s nákupem šel rovnou do stanu. Cestou kolem parku jsem neměl dojem, že přicházím o něco, co mě bude mrzet. Vracím se na moldavský Infected Rain. Nejspíš to nebude nic pro mne, ale Moldavsko je skoro Rumunsko, tak proč ne. ;-) Moc se v těch moderních žánrech neorientuji, takže nevím, zda je to nu metal či metalcore, každopádně mi to nic neříká. Potetovaná a opiercingovaná divoženka s převážně oranžovým hárem Lena Scissorhands sice lítala jak utržená ze řetězu, ale když po prvních třech čtyřech písních opět začínalo pršet, okamžitě jsem odešel zpět do stanu. Kvůli tomuhle jsem moknout nehodlal. Takže i z mého úhlu pohledu nejméně zajímavou kapelu druhého dne jsem tipnul přesně. (Moldavané)
 
Dirty Shirt jsem neviděl
Grupa z Kišiněva měla hrát od 16 do 17, ale ve tři čtvrtě na pět se rozhostilo ticho. Sakra, co bude teď? Delší přestávka, nebo další kapela vtrhne na scénu o čtvrthodinu dříve? Radši to neriskuji a ve čtvrt na šest už jsem pro jistotu zpátky v areálu. Už stejně jen drobně kape. Heavymetalový Anvil z Toronta už měl dávno nazvučeno a vypadalo to, že je čekání přestává bavit, takže začali hrát v 17:20 a hráli až do plánovaných 18:30. Pokud budeme počítat i počátky, kdy si kapela říkala Lips, tak hrají už od roku 1978. A hrají pořád to samé. Anvil byl zkrátka retro dávno předtím, než přišlo do módy. Když se jejich jméno objevilo na soupisce účinkujících, už jsem měl lístek, ale potěšilo mě to. Na jejich samostatný koncert bych určitě nejel, ale tahle sympatická trojice s jejich dřevním heavy metalem dokáže pobavit. Třeba když zpívající kytarista Lips vyprávěl historku z jejich prvního turné, které jeli v roce 1983 jako předkapela Motörhead. A když měli v Birminghamu den volna, šli se s Lemmym napít. Skončilo to tím, že pro ně přišel tour manažer, že se mají připravit, za chvíli půjdou hrát. „Vždyť máme dnes volno!“ „Chlastáte tu už 24 hodin, vy zkurvysyni!“ Kapela vypadala, že už to skoro hodlá zabalit, když jejich kariéru v roce 2008 restartoval úspěšný celovečerní dokument Anvil! The Story of Anvil. A tak jedou dál. Původní členové jsou sice jen dva, ale po 41 letech je i to obdivuhodné (navíc jsou to dva ze tří). Z poslední řadovky Pounding the Pavement zahráli jen zábavnou klipovku Bitch in the Box, ale znovu opakuji, že u nich se nepozná, kterou píseň napsali loni a kterou před třiceti lety. (Heavy metal)
Anvil
Od 19 hodin byl na řadě ostravský Citron. Pokud budeme počítat i jejich bluesrockové začátky, tak také existují od roku 1976. Jejich hardrocková podoba pak od roku 1981. Za tu dobu se toho u nich odehrálo mnoho. Současná podoba vznikla po kapelním zemětřesení z roku 2015, kdy z kapely zbyl pouze bubeník Radim Pařízek. Ten za mikrofon postavil Láďu Křížka a angažoval dvojici kytaristů a baskytaristu. S nimi v roce 2016 vyšlo album Rebelie rebelů. Do sestavy je třeba ještě počítat zpěvačku Tanju, která to s kapelou s přestávkami táhne už od konce 80. let. Jako třeba v novinkové písni Máme ruce nad hlavou, která v Krumlově také zazněla. Ze staré tvorby pouze na závěr exhumovali přes třicet let starou Zahradní slavnost. Dobře, kapele to šlape, Láďovi zpívá, ale stejně mi přijde, že z této kapelní inkarnace moc nadšený nejsem.
Citron i s Tanjou
Rakušané Visions of Atlantis hráli od 21:30. Symfonický metal poslouchám, takže jsem o nich věděl. Na to, že existují od roku 2000, se v jejich řadách protočila opravdu spousta zpěváků i muzikantů. Jediným původním členem je bubeník, který v kapele na konci roku 2013 osaměl. Sestavu od roku 2014 jsem sledoval bedlivěji, protože se u mikrofonu objevila půvabná Francouzka Clémentine Delauney. Od té doby stejně ještě stihli vyměnit kytaristu, baskytaristu i zpěváka (aktuálně Ital Michele Guaitoli) a přijít o klávesáka. A ten citelně chyběl i naživo. Předtočené klávesy z playbacku sice používalo nepočítaně kapel, ale u žádné z nich nehrají tak výraznou roli jako u Rakušanů. Novinkové album Wanderers vyjde 30. srpna, takže nám kapela zahrála i pár naprostých novinek. U dvou z nich (A Life of Our Own a Nothing Lasts Forever) tvrdili, že jsme první publikum, které je slyší naživo. Z novinky samozřejmě zazněla i klipová A Journey to Remember. Hudebně i pěvecky výborné, ale prostě nemají vlastní ksicht. Když mi od nich něco pustíte a zeptáte se, co je to za kapelu, nejspíš se spletu. Ale co vlastně čekat, když tu hraje i zpívá každou chvíli někdo jiný… (Světová živá premiéra)
 
Visions of Atlantis
Od 22 hodin hrající Italové Lacuna Coil jsou jejich zářným protikladem. Vytvořili si specifickou tvář, kdy jsou snadno rozpoznatelní a moc nehrozí, že byste si je s někým spletli. Také používají dvojici zpěváků, ale Cristina Scabbia i Andrea Ferro jsou v sestavě od roku 1996 a změny se u nich dějí na méně exponovaných pozicích (například letos vyměnili bubeníka). Také kapela z Milána už má nahranou novou desku, která pod názvem Black Anima vyjde 11. října. Zahráli nám z ní minimálně Layers of Time. Jinak mají hitů tolik, že mají z čeho vybírat. A to ještě zahráli Enjoy the Silence od skupiny Depeche Mode. Pódiu samozřejmě vládla dvojice zpěváků, už jsou také za ta léta báječně sladění. Navíc běžné rozdělení rolí Cristina – zpěv a Andrea – řev není jediné, takže i ona umí zařvat a on zpívat. Prostě se posluchač nenudí. Paráda! (Klasická Lacuna Coil)
 
Cristina Scabbia laškuje s basákem 
Naprosto se vyjasnilo, svítil Měsíc i hvězdy, citelně se ochladilo, od úst mi šla pára. Pitný režim už nějakou dobu flákám, svařáka tu nemají. Hlavní hvězdu pátečního večera asi celou hodinu a půl nedám a půjdu se zahřát do spacáku. Hlavní pozice švédských Avatar mě trochu překvapila. Bral jsem je jako symbol generační obměny ve skandinávském melodickém death metalu. Fotříci ať si dál poslouchají svoje Soilwork, Amorphis, Arch Enemy a další, mládež chce něco vlastního. Kapela z kolébky žánru Göteborgu je ovšem kompozičně i instrumentálně vyzrálá a od jejich frontmana Johannese Eckerströma by se mnozí slavnější kolegové mohli učit. I když z toho občas mezi písničkami dělal stand-up show. Ale komedianti tu vlastně byli všichni včetně bubeníka. A frontman předvedl i sólo na pozoun, což se v tvrdém metalu také nevidí moc často. Všechno dobře ladilo s jeho klaunskou image. Propagovali hlavně poslední album Avatar Country, takže se začínalo písní A Statue of the King (a kupodivu končilo písní The King Welcomes You to Avatar Country), ale dostalo se i na starší materiál. Mě třeba potěšila legrácka For the Swarm, o které jsem předpokládal, že ji hrát nebudou. Takže ano, vydržel jsem až do čtvrt na dvě ráno a nezmrzl. A pořadatelé věděli, co dělají, z Avatara už se opravdu stala velká kapela. (Avatar metal)

Sobota 17. 8.


Sobotní program odstartovala v 11:55 brněnská „babská kapela“ Loretta. Kapela vznikla v roce 1989, první album vydala v roce 1991, pak 25 let neexistovala a od roku 2015 se zase pustili do koncertování a v roce 2017 přibylo i druhé album Návrat. Počátky kapely sice pamatují pouze obě kytaristky (z nichž jedna i zpívá), ale to ničemu nevadí. Nejkrásnější ženu rafinovaně schovaly za bicí (asi aby chlapi nekoukali jenom po ní). Rozhodně dobré. (Baby z Brna) S havířovskou kapelou Bastard to je podobné. Existovali v letech 1993 až 1995 a po dvaceti letech kapelu vzkřísili. Už jsem je viděl na prvním ročníku festivalu, a už tehdy mě nezaujali. Tak jsem si zašel na oběd a po návratu si sedl na lavičku a čekal, až dohrají. (Bastardi) To brněnští Eagleheart jsou jiná káva. Situace se v posledních letech sice trochu zlepšila, ale kvalitních powermetalových kapel je u nás stále jako šafránu, takže by byl hřích si je nechat ujít. Od mého posledního setkání s kapelou jim vyšla další povedená deska Reverse, takže měli z čeho hrát. A vypadalo to, že v kapele vládne dobrá nálada, takže tam hoši na pódiu vzájemně vtipkovali. Vydařená hodinka. (Poslední domácí kapela)
Loretta
Bastard
 
Eagleheart
Když jsem se doma snažil vygooglit něco o kapele Chains of Delight ze Sibiře, vyhledávač mi do toho mála cpal ještě nějaké Chains of Sanity (což jsem ovšem ignoroval). Totéž jméno se teď objevilo na plachtě na pódiu. Takže to shrnu: kapela vznikla v roce 2005 v západosibiřském Novosibirsku jako De-Light, pak název změnila na Chains of Delight a aktuálně už se jmenuje Chains of Sanity (na jak asi dlouho?). Momentálně sídlí v Nizozemsku a zpívají anglicky. Tedy dokud zpěvák i zpěvačka nevytáhli papírky a nespustili píseň Ivana Mládka Jožin z bažin. Dobře, s češtinou se popasovali lépe než Metallica, ale ještě aby ne, jsou to přece Slované. Jenže je to hrozně líné! Když stejnou píseň loni v O2 areně zahrála Metallica, byla to pecka (když to letos zopakovali, tak už ne). Jenže od naprosto neznámé kapely to nevyzní jinak, než jako nejjednodušší cesta, jak najít domácí hit. Jestli hrají všude to, co loni Metallica, tak je to vlastně trapné. A doufám, že kapel, které nám budou hrát Jožina, nebude přibývat. Jinak dobré, ale žádný zvláštní dojem na mne neudělali. (Jožin z bažin)
 
Chains of Sanity
Zato na další kapelu jsem byl opravdu zvědav. Z Nitry totiž přijela Symfobia, která si zřejmě uvědomila, že symfonického metalu se zpěvačkou jsou hromady, tak se to rozhodla ozvláštnit tím, že angažovala ještě jednu zpěvačku. Původní zpěvačka Erika nazpívala první album Way of the Queen (2015), na letošním albu Smog of Tomorrow je slyšet už i její kolegyně Simona. A po koncertě mohu říci, že Simona má rozhodně lepší hlas (i když jsem chvíli uvažoval, jestli zvukař Erice nenastavil nižší hlasitost). Byla to také první kapela na festivalu, která měla na pódiu živého klávesáka. A to tady zrovna hlavní slovo měla dvojice kytaristů. Bubeníkovi rozhodně nešlo vyčítat nedostatek důrazu a rychlosti, prostě to hrnul vpřed jako pořádný metal, žádné zpívánky. I když jsem podle aktuálního videoklipu Bury It čekal hodně, Slováci mé očekávání ještě předčili. Bravo, jen tak dál! (Atlantis s ohledem na jinou kapelu)
 
Symfobia
Zato s následující kapelou nejspíš budu mít problém ještě dlouho (a možná už napořád). Takže to zase shrnu: německo-norskou kapelu Leaves' Eyes v roce 2003 založili hudební i životní partneři Alexander Krull a Liv Kristine. Zbytek kapely doplnili členové Krullovy kapely Atrocity. Do roku 2015 vydali šest alb a odehráli mraky koncertů. Na začátku roku 2016 manželství ústředního páru skončilo rozvodem a Liv o pár měsíců později oficiálně ukončila své působení v kapele. Alexander moc neotálel, dle hesla „blondýna jako blondýna“ nahradil Norku Finkou, a u mikrofonu se ocitla Elina Siirala. Což je na palici už kvůli názvu kapely, který od začátku stál na zvukové podobnosti s Liv’s Eyes. Což je bez Liv nonsens. A stejně, Elina je po všech stránkách jiná zpěvačka, i písně na loňském albu znějí jinak. Podle mne to už prostě neměli být Leaves' Eyes, ale měli přijít s novým jménem. Navíc jsem se párkrát bavil na účet Alexandera Krulla, že dělá v kapele roztleskávače. Mužských zpěvů nikdy moc nepoužívali, ale vedle éterické víly Liv to skoro dávalo smysl. Jenže Elina vypadá spíš jako ženská od rány, takže by si v pohodě vystačila sama. Alexander nakonec zřejmě mé myšlenkové pochody zachytil, protože na několik písní z pódia zmizel, a podle mne ho nikdo nepostrádal. Ještě jsem zapomněl dodat, že převážně německá kapela si hraje na Vikingy, takže tam s nimi na pódiu občas byla i šestice takto vyšňořených komparzistů. Nové písně jako třeba Riders on the Wind nejsou špatné, ale zkrátka neznějí jako Leaves' Eyes. Ale vlastně se není čemu divit, protože Krullova druhá kapela Atrocity také už dávno nezní jako Atrocity. :-/ (Němečtí Vikingové)
 
Leaves' Eyes
Ve 20:15 došlo na německé Crematory. Těm se sice také nevyhýbají změny na pozicích kytaristů a basáků, ale zbylá trojka je stabilní už od roku 1992: zpěvák Gerhard „Felix“ Stass, bubeník Markus Jüllich a klávesistka Katrin Jüllich. (Ano, takže to máme druhou a poslední kapelu s živou obsluhou kláves na festivalu.) Zpěvák už používá spíš angličtinu než němčinu, ale na písně jako Kommt näher nebo Höllenbrand došlo také. A v jeho podání mi ta němčina vlastně ani nevadí. Z posledního alba Oblivion zazněly minimálně písně Revenge Is Mine a Wrong Side. Dalším pozitivem je, že kapela i navzdory změnám v sestavě pořád má svůj nezaměnitelný styl. (Crematory německy)

Předposlední kapelou festivalu byli němečtí U.D.O. Kapelu založil zpěvák Udo Dirkschneider v roce 1987 po odchodu z kapely Accept. Ostatní členové se prostě mění. Nejzajímavější změnou se stalo, že od roku 2015 v kapele jako bubeník působí Udův syn Sven Dirkschneider. A není to protekce, on na to totiž má. Druhou zajímavostí bylo, když Udo jezdil předchozích několik let turné pod svým příjmením Dirkschneider, na kterém hrál staré pecky od kapely Accept, čímž za touto kapitolou udělal čáru a do budoucna už na koncertech své kapely hodlá hrát pouze písně napsané pro U.D.O. Já říkám, že už bylo na čase. Ať si Restless and Wild, Balls to the Wall a další užívá Mark Tornillo v oné druhé kapele s jediným původním členem v sestavě. U.D.O. mají dost obsáhlý repertoár, ze kterého vybrali třeba písně 24/7, Mastercutor, Animal House, Man and Machine a z posledního alba Steelfactory zazněly Tongue Reaper, Make the Move, Rising High, Hungry and Angry a One Heart One Soul. Možná by neuškodilo ubrat inter (stačilo jedno na úvod), ale jinak paráda. Znovu opakuji, písně od Acceptu mi vůbec nechyběly. (Jedna z novinek)
 
U.D.O.
Hlavní hvězdou posledního dne byla finská Apocalyptica. Poslouchám ji od jejich debutu z roku 1996, do Česka jezdí koncertovat každou chvíli, ale naživo jsem je ještě neviděl. To už je po více než dvaceti letech vlastně hodně divné. Začínali jako čtyři violoncellisté, pak jeden odešel, přišel bubeník a nakonec i zpěvák. Nejzajímavější období kapely jsem už zkrátka prošvihl. Jenže na pódiu se objevila velká plachta s prostým nápisem Apocalyptica Plays Metallica by Four Cellos, což je název jejich výše zmíněného debutu. Nikdo z kapely nekomentoval, že cellisté už jsou jen tři (Eicca Toppinen, Paavo Lötjönen a Perttu Kivilaakso), v pozadí byla hodně fantasticky působící bicí souprava Mikka Siréna, zpěváka Frankyho Pereze nechali doma. Hurá! Nic proti němu, ale prostě posouvá kapelu do území, kde zní pomalu jako běžné metalové kapely. Koncertní setlist byl opravdu postaven na coverech Metallicy (Enter Sandman, Master of Puppets, The Unforgiven, For Whom the Bell Tolls, Fight Fire with Fire, Orion, Battery, One, Seek & Destroy a Nothing Else Matters) plus pár písních od Sepultury (Refuse/Resist a Inquisition Symphony) a doplněn dvěma vlastními kompozicemi (Somewhere Around Nothing a Path). Mikko Sirén dokonce na některé písně zmizel z pódia, takže zůstali opravdu jen tři cellisté. Paráda! Pro mne nejlepší vystoupení festivalu. Skončili pár minut po jedné ráno, takže mnozí účastníci uslyší stejné písně ještě toho dne večer v Praze od Metallicy. Eicca Toppinen také potvrdil, že nové album už je nahrané a vyjít by mělo letos na podzim. (A na internetu už se šíří zvěsti, že by mělo být opět instrumentální.) (Metallica po finsku)
 
Rozpis
Celkově jsem byl s festivalem hodně spokojený. Areál byl celkem úspěšně průběžně uklízen, placení náramkem bylo opravdu rychlejší a jednodušší a kapely hrály víceméně načas podle rozpisu. Pokud někdo dlouho zvučil (jako třeba Jerem.I), tak to odnesl sám, protože prostě stihl zahrát méně písní. Negativa jsou obvyklá: přemrštěné ceny řady pokrmů i nápojů a příliš smradu. Bohužel tahle hudba přitahuje blbce, jejichž poznávacím znamením se stala cigareta. Připadalo mi, že kamkoliv jsem si stoupnul nebo sednul, hned se objevil někdo, od koho jsem byl po větru, a začal čudit jednu za druhou. Což je zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč na festivaly moc nejezdím.

Trochu mě překvapilo, že zatímco většina domácích kapel si v areálu postavila samostatný stánek, ve kterém prodávaly cokoli, co by jejich fanoušci mohli koupit (Dymytry už mají i vlastní plastové držáky pod dopravní značky), zahraniční kapely už podobné příjmy asi nezajímají. Třeba U.D.O., Apocalyptica a Lacuna Coil nepřivezli na prodej vůbec nic, největší hvězda festivalu King Diamond nabízela tři trička. Nazvat oficiální festivalový stánek poloprázdným tedy bylo po větší část festivalu nepřesné, on byl spíš třičtvrtěprázdný.
Já a krásky ze Symfobie – Simona vlevo a Erika vpravo
P.S.: Mobil jsem si šetřil (nevěděl jsem, jestli mi čtyři dny vydrží baterka), takže jsem si pořídil přesně jednu fotku (viz výše). Fotografie jsem posbíral na profilech jednotlivých kapel, odkazy na videoklipy v závorce točí převážně lidé, kteří se na koncerty nechodí bavit, ale čučet do mobilu. Kvalita zvuku i obrazu bývá nevalná, ale vypovídací hodnotu o atmosféře festivalu mají. (A našel jsem se i na společné fotce se Symfobií.)

neděle 26. května 2019

Příběh mého prvního půlmaratonu


Když se vloni na programu závodu City Run Jičín objevil půlmaraton, bral jsem to jako zpestření, které se mě netýká. Ostatně to byly teprve dva roky, co jsem se přihlásil na běh na 10 km, abych zjistil, jestli tuto vzdálenost opravdu dokážu uběhnout. Rok se sešel s rokem a historie se opakuje. Jen na více než dvojnásobné trati. Jak jsem se k tomu dostal?

Začalo to někdy v únoru, kdy jsem si všiml, že jsem se v minulém roce byl častěji proběhnout než projet na kole, a začal jsem si klást otázky, proč se to na mně nijak neprojevilo. Stačila trocha internetového samostudia a některé záhady přestaly být záhadami. Pak jsem ještě k běžeckým hodinkám dokoupil hrudní pás a 7. března jsem se šel proběhnout „jako vždycky“. Trochu jsem to čekal, ale skutečnost mě přece jen překvapila. Takže jsem opravdu roky dělal špatně všechno.


Léta jsem běhal stejnou trať stejným tempem. Teď se ukázalo, že jsem onu vzdálenost 5,78 km zdolal při průměrné tepové frekvenci 172 tepů za minutu, což se velmi blíží mé maximální tepové frekvenci. Při této zátěži je metabolismus spalování tuků vyřazen ze hry, takže hubnout jsem při tom nemohl. A protože jsem běhal stále tutéž trasu plus mínus stejným tempem, tak nedocházelo ani k rozvoji síly či vytrvalosti. Prostě se z toho stala zátěž, na kterou si tělo zvyklo.

Co s tím teď? Za prvé jsem mohl běhání nechat. Ale vybral jsem si druhou možnost a zkusil běhat lépe. To už bylo 25. března, kdy jsem se poprvé vydal běžet „pomalu“. Skončil jsem s průměrnou tepovkou 168 tepů. A sakra, to je tedy houby rozdíl. Já to tušil, že to nebude tak jednoduché, když jsem to dělal přes dvacet let špatně. Každopádně jsem se do konce dubna dostal až ke 150 tepům za minutu, takže nějaký zřejmý pokrok proběhl.

Jak se snižovala moje tepovka, tak jsem úměrně tomu prodlužoval běžecké trasy. Na velikonoční pondělí dopoledne jsem tedy běžel 14,77 km a nepřipadal jsem si, že by mi docházely síly. Tak jsem se hned následujícího večera (tedy 23. dubna) přihlásil na půlmaraton. Záhy na to se zkazilo počasí a plánovaný trénink se začal hroutit. Dvakrát jsem dokonce přes hodinu běžel v dešti, což rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle.

Chvíli jsem vážně uvažoval o tom, že to prostě poběžím „na jistotu“ pohodovým tempem s výsledným časem někde kolem dvou hodin a dvaceti minut. Ale je to závod, a mně by to prostě nedalo, takže jsem od 8. května do tréninku opět začal zařazovat běh vyšší rychlostí, abych zjistil, co od sebe mohu čekat. Na otázky známých za kolik to chci zaběhnout, jsem už prostě potřeboval něco vymyslet. Tak jsem přišel s tím, že bych nerad, aby mě předbíhali běžci běžící dvojnásobnou vzdálenost. Jelikož to v Jičíně přímo nehrozí, znamenalo to čas 2 hodiny, 1 minuta a 39 vteřin (ano, hodnota světového rekordu v maratonu). Pak mě přestalo bavit to vysvětlovat a zaokrouhlil jsem čas na 2 hodiny (stejně mám slabost pro kulatá čísla). Extrapolací mých běžeckých výkonů jsem ostatně dospěl k tomu, že by to mělo být v mých silách.

Poslední týden mi podle plánu nevycházelo takřka nic. Poslední lehčí trénink byl v pondělí dopoledne v lehkém dešti (10,38 km v čase 1:03:42). Pak už žádný sport až do sobotního závodu. Mezi patnáctou a šestnáctou hodinou přes Jičín přešla studená fronta a slušně to venku zalila. Start závodu byl v 17:00. Úspěšně jsem otestoval své sebeovládání a vůbec jsem nemyslel na to, jak bude trať vypadat. Prostě uvidím na místě a pak se s tím nějak vypořádám. Stresovat se předem nemělo smysl.


Z Lidického náměstí jsme vyběhli do centra, přes Valdštejnovo náměstí a pěší zónu, pak jsme uhnuli směrem k aquacentru a u něj to střihli do lipové aleje. Tu jsme si dali směrem zpět k centru, abychom si ji pak na druhém chodníku mohli vychutnat v celé délce. V Sedličkách jsme vyběhli pod Zebín, což byl nejvyšší bod trasy (332 m). To bylo ještě v pohodě, měli jsme za sebou úvodních 4,6 km. Pak seběhnout dolů k Prostřednímu mlýnu a pokračovat do Železnice. První občerstvovací stanice byla nahoře pod Zebínem, druhá na začátku Železnice (tedy na sedmém kilometru).

Na silnici směrem k Zámezí mi začaly tuhnout nohy. To jsem za sebou neměl ještě ani 9 km. Sakra, tohle jsem teda fakt nečekal. Rozhodně ne žádné fyzické problémy během první hodiny běhu (tedy během prvních 11 km). Naštěstí to po chvíli přešlo, a když jsem ze silnice odbočil na stezku v trávě, už jsem byl zase v pohodě. Což byla klika, protože v tom svahu nad rybníkem Valcha to opravdu klouzalo a jednou jsem asi byl jen kousek od toho, abych se tam natáhl. Ale soudě podle stop přede mnou jsem rozhodně nebyl první, kdo tam klouzal.

Na jedenáctém kilometru jsem byl zpátky na silnici. I když jsem vyběhl přímo proti té druhé občerstvovací stanici, tentokrát jsem se tam nezdržoval a tekutiny jsem nedoplňoval. První hodina běhu za mnou a plán nedodržen o několik sekund. Zatím dobrý, furt byl dvouhodinový limit reálný. U pily jsme zahnuli směrem na Dílce a hned za mostkem přes Cidlinu to začalo. Celá cesta do Dílců byla vlastně sérií různě velkých kaluží. Ty hlubší naštěstí vždycky šlo přeskočit nebo oběhnout. Cesta z Dílců ke Kbelnici byla záludnější. První část bylo stoupání, při kterém mě moc nepotěšilo, že jsem byl náhle o centimetr vyšší. Tato zdánlivá výhoda byla totiž vykoupena půlkilovou zátěží bláta na každé podrážce. Běh mokrou trávou sice brzdí, ale rychle jsem dospěl k závěru, že je to ta lepší ze dvou špatných možností. Naštěstí je většina této cesty z kopce. Pak krátká spojka po lepší cestě (byť s nejhnusnější kaluží jako bonusem) a další blátivá cestička zpět k silnici pod Zebínem. To už jsem se nekrotil a nadával nahlas. (Dodatek: Až v pondělí jsem se dozvěděl, že v sobotu pršelo v Železnici ještě více než u nás v Jičíně.)


Mám za sebou 15,3 km (a tedy už jsem toho uběhl více než kdy předtím v životě) a čeká mě dle předpokladu nejpomalejší pasáž. Druhý výběh ke koňským výběhům pod Zebínem s vrcholem na 16. kilometru končil sice níž, než už jsme běželi (322 m), ale s výrazným poklesem tempa na tomto úseku jsem předem počítal. Nahoře poslední ionťák a hurá dolů, pak si ještě vyběhnout Čeřovku (sice mi GPSka ukázala 325 m, ale přišlo mi to v pohodě) a pak už je to skoro jen z kopce. Ale někde na 18,5 km jakoby mě přestávaly poslouchat nohy. Tak vida, že bych si přece jen ukousl moc velký krajíc? Naštěstí stejně jako u první krize, i tato ustala sama asi po pár stech metrech.

Pak už jsem vyběhnul u koupaliště, cestičkou mezi rybníkem Kníže a Cidlinou jsem doběhl ke schodům z palet vedoucích pod silniční most. Tam jsem v klidu přešel na druhý konec a po lešeňové konstrukci přeběhl zpět na pevnou zem. Tahle atrakce je postavená pro závod horských kol Jičínská 50, která se jela téhož dne dopoledne. Závodníci si závod aspoň pamatují a silniční doprava ve městě není blokována po celý den. Pak už zbýval jen běh po cyklostezce podél Cidliny a po silnici za hřbitovem zpátky na Lidické náměstí. Tam pořadatelé nakličkovali za pomocí pásky posledních bůhvíkolik set metrů, až jsem tedy nakonec opravdu dosáhl cíle v čase 2:00:58 (svoje hodinky jsem vypnul o pár vteřin později, proto ten drobný rozdíl v časech).
 
Cílové foto i s mým jménem a časem
Plán tedy zůstal nesplněn, ale jsem si jist, že v tom blátě jsem ztratil více než 58 sekund a můj odhad, že půlmaraton pod dvě hodiny je v mých silách, i nadále pokládám za správný. Nakonec jsem tedy na 21,1 km trase skončil 21., což se dobře pamatuje. Tedy, ne že by mi na pořadí záleželo, přece jen jsem to bral, jakože jediným mým soupeřem jsem já sám. Zjistil jsem tedy, že půlmaraton uběhnout dokážu, ale že bych se do toho chtěl pouštět častěji, to zatím nevypadá. Asi už bych zase mohl osedlat kolo…

pondělí 15. dubna 2019

Febiofest 2019


Další rok, dalších deset filmů viděných na pražském Febiofestu. Tentokrát zkrátím úvod a obvyklý výčet filmů, které jsem chtěl vidět a neviděl. (No dobře, neviděl jsem dokument Petera Jacksona o vojácích 1. světové války Nikdy nezestárnou, který rozhodně patřil mezi nejpozoruhodnější položky festivalového programu.)

První festivalové odpoledne byl zřejmě nejlepším filmem dánsko-švédský Pelle Dobyvatel. Ale je to film dlouhý, a pokud jsem chtěl jet domů o vlak dříve, šel jsem jinam. Film s festivalovým titulem Prázdniny byl sice natočen v koprodukci Dánska, Nizozemska a Švédska, ale tím také společné prvky končí. Debutující švédská režisérka Isabella Eklöfová natočila film převážně v dánštině na turecké riviéře. Mladá protagonistka Sascha přiletěla do Turecka z Kodaně, aby tam dělala přítelkyni dánskému mafiánovi. Žije si na vysoké noze v luxusu, značkovém alkoholu, cigaretovém dýmu a drogách. Sice za to musí občas dělat něco, co jí zrovna není po chuti, ale to k této životní kariéře patří. Scéna se skútrem sice byla jako z vtipu o blbé blondýně, ale jinak tu moc humoru nebylo. Vlastně tu nebylo ani žádné drama a ve výsledku byla docela otrava se na Saschin prázdný život koukat. Hned na začátku jsem si tedy odbyl tu nejméně vydařenou položku, a protože mám místo, pokusím se naznačit, proč podobné filmy vznikají. Každý milovník filmů dokáže vyjmenovat několik dobrých současných švédských režisérů (Roy Andersson, Ruben Östlund, Lukas Moodysson, Lasse Hallström, Tomas Alfredson), ale ve Švédsku se rozhodli udělat něco pro genderovou vyváženost kinematografie, takže 50% státní finanční podpory dostávají filmy natočené režisérkami. Pokud se tento film dostal na festival Sundance, tak to bude zřejmě ještě jeden z těch lepších kousků. Je možné, že si zanedlouho budu na pohlaví režisérů u švédských filmů dávat pozor.

Britský dokument s českým distribučním názvem Westwood: Punk, Icon, Activist jsem viděl necelý týden před jeho zdejší distribuční premiérou. V dávných dobách, kdy se aspoň názvy překládaly, by se zřejmě jmenoval Westwoodová: punkerka, ikona, aktivistka. Sedmasedmdesátiletá módní návrhářka Vivienne Westwoodová ovšem o dávných dobách, kdy žila s Malcolmem McLarenem, manažerem punkové kapely Sex Pistols, moc mluvit nechce. Byla to ona, jejíž rozježené vlasy se mezi anglickými punkery staly módou takřka přes noc. Ona začala roztrhávat oblečení a spínat ho zavíracími špendlíky. Ve filmu je ovšem vidět jen pár starých triček s pohoršujícími motivy. Její návrhářská kariéra, za kterou byla například v letech 1990 a 1991 oceněna jako nejlepší britský módní návrhář roku (a stala se první, komu se to povedlo dva roky po sobě), je pro mne docela málo zajímavá. Žádný z jejích modelů bych si zřejmě nebyl ochoten vzít ani na maškarní. To už Westwoodová radši mluví o nebezpečí klimatických změn a dostáváme se ke třetí části podtitulu. Bývalá modelka a debutující režisérka Lorna Tuckerová to se starou paní určitě neměla lehké, ale povedlo se jí natočit dílo, které má na rozdíl od spousty jiných obdivných dokumentů aspoň nějaký přesah. Mimochodem, Vivienne Westwoodová se od konečné podoby filmu distancovala.

Druhým filmem, který jsem viděl necelý týden před jeho českou distribuční premiérou, byl vzápětí snímek Zraněná srdce natočený v koprodukci Velké Británie, Německa a USA převážně na Barrandově. Mám pořád jistou slabost pro herečku Keiru Knightleyovou, takže jsem vyrazil i na adaptaci literárního bestseleru s českým názvem z kategorie romantického kýče. Film se odehrává během první poválečné zimy v ruinách rozbombardovaného Hamburku, kam za svým manželem z Londýna přiletěla hlavní hrdinka. Britský plukovník pověřený obnovou města obsadil rozlehlou německou vilu, a protože v ní bylo místa dost, nechal v podkroví žít i jejího předchozího německého majitele s dcerou. Na milostný trojúhelník je zaděláno a na cestě od počátečních antipatií po sex usmiřující národy diváka nic nepřekvapí. Pokud bylo v předloze něco víc, do filmu se to nevešlo. Režisér James Kent místo historického dramatu opravdu inscenuje spíš tuctové melodrama, které si nakonec ten kýčovitý český název i zaslouží. Nejpozoruhodnější na něm nakonec byly trikové záběry rozbombardovaného Hamburku. Ale v závěrečných titulcích bylo tolik českých jmen, že mezi pozitiva skoro mohu přiřadit i fakt, že spousta našinců měla práci.

Jihokorejský špionážní thriller s názvem Špion, který se vydal na Sever vypráví příběh založený na skutečných událostech. Přísně tajné poslání agenta s kódovým jménem Černá Venuše, o jehož existenci věděli všeho všudy tři lidé, včetně jihokorejského prezidenta, nabízí dostatečně dramatický materiál pro filmové zpracování. Bere to postupně, kdy agent nejdříve začal chlastat první ligu a půjčovat si peníze, které nevracel. Tím přišel o reputaci, přátele i práci. Pak teprve začal kšeftařit, aby si vydělal na živobytí. Postupně se přesune do Pekingu, kde naváže první spolupráci s prodejci severokorejského zboží, o které je na Jihu zájem. Cesta do Pchjongjangu prostě musela být během na hodně dlouhou trať, jinak by to neprošlo. Ale náš hlavní hrdina se časem opravdu dostane až k samotnému Kim Čong-ilovi. Jenže ani v Jižní Koreji není všechno podle představ těch nejvýše postavených, takže se hlavní hrdina musí třeba před blížícími se jihokorejskými volbami snažit zařídit severokorejský útok, aby to voliče vystrašilo a šli volit ty „správné“ lidi. To jeho situaci ještě významně komplikuje, ale také dovádí k zamyšlení, zda tuhle hru chce hrát. Sice si nepamatuji zpravodajské informace o tom, co se dělo na korejském poloostrově v 90. letech minulého století, ale za to tvůrci nemohou. Jong-Bin Yun film natočil za použití standardních, ale stále funkčních žánrových postupů. Nejpůsobivější ale každopádně byly pasáže odehrávající se v KLDR.

Turecký film Motýli mě dokázal upoutat hned na začátku. Pokud totiž film začíná stávkou tureckých kosmonautů, dá se z toho vysuzovat mnohé. Rozhodně to nebude úplně běžná podívaná, a určitě se nebude brát vážně. Ale tady jen představoval prvního z nesourodé trojice sourozenců, kteří po úvodních komplikacích sednou do jednoho auta a vyrážejí na dalekou cestu do své rodné vesnice Hasanlar za otcem, o kterém žádný z nich už třicet let ani neslyšel. Možná i samotné road-movie o této cestě by na film stačilo, jenže oni do cíle opravdu dorazí a tam je ještě čeká nejedno překvapení, z nichž vybuchující slepice představují jen jeden z absurdních střípků. Tím se ovšem dostávám k hlavnímu nedostatku filmu, kterým je jeho téměř dvouhodinová délka, na kterou tento materiál nakonec nemá. To už dávno většinu filmu táhne hlavně charisma představitelů naší hlavní sourozenecké trojice (dva bratři a jedna setra). Film má typicky balkánský charakter, ale občas jsou ty přechody mezi vážnem a zběsilou komedií či naopak příliš ostré. Ale i tak klady převažují a film Tolgy Karaçelika o vážných věcech s notnou dávkou humoru za vidění jednoznačně stál.

Jedním z hostů festivalu měl být americký herec Peter Fonda a trojice jeho filmů se tak dostala do festivalového programu. Peter Fonda nakonec onemocněl a do Prahy nepřiletěl, ale filmy zůstaly. Poprvé v životě jsem se tedy vydal do pražského kina Ponrepo, kde jsem s hrstkou diváků viděl film Vězeňské blues z roku 1977, který natočil jinak převážně televizní režisér Richard T. Heffron. Snad by jich v případě účasti amerického herce dorazilo víc, ale to je jen spekulace. Film jsem dosud neviděl, a dokonce jsem ani nevěděl, že mám čekat romantickou hudební komedii nadopovanou celou řadou akčních scén. Film začíná ve vězení, kam přijela koncertovat slavná country hvězda. Ta čistě pro vyzkoušení pódia a snímací techniky, která má koncert zaznamenat, nechá jako prvního vystoupit zdejšího trestance Bobbyho. Ten má sice blízko k propuštění na podmínku, ale je ještě ve vězení, když svoji píseň, která dala název celému filmu, slyší z rádia jako nový hit dotyčné country hvězdy. Po propuštění tedy ihned zamíří do texaského Austinu, kde čeká uznání a podíl na zisku. Místo toho onu country hvězdu v zápase postřelí, a jelikož je v podmínce, dává se na útěk. Z místa činu zmizí v kufru auta nic netušící nejkrásnější z trojice sboristek oné country hvězdy. Sboristka mu časem začne pomáhat budovat kariéru hudební hvězdy na útěku před zákonem. Honičky v autě, na motorce, v náklaďáku i na motorovém člunu dobře využívají možnosti Austinu. Peter Fonda byl výborný a pro mne zcela neznámá Susan Saint Jamesová se pro mne stala zjevením. Škoda, že je to nejspíš její jediný film, který obstál ve zkoušce časem.

Životopisná sportovní komedie z prostředí wrestlingu Souboj s rodinou vznikla v britsko-americké koprodukci. Saraya-Jade Bevisová vyrůstala ve wrestlingové rodině v anglickém Norwichi. Tento sport provozovali oba rodiče i oba starší bratři. Kdyby něco nepochytila, nejspíš by ani nepřežila dětství. Když jí bylo 13, její otec řešil problém s onemocněním jednoho z dětských zápasníků, a ukecal dceru, aby se poprala se svým bratrem Zakem před diváky v ringu. Ta si zvolila wrestlingové jméno Britani Knight a zjistila, že ji potlesk publika baví. O pár let později doprovázela bratra Zaka do Londýna na draft do americké profesionální soutěže WWE. Jediný, koho americký hledač talentů vybral, byla Saraya (ale musela si změnit jméno, jednu Britani už tam měli). Tak začal tvrdý americký dril a přišlo nové umělecké jméno Paige. Pod ním v závěru filmu dokráčí pro vítězství v profesionálním šampionátu, kterého dosáhla v jednadvaceti letech jako nejmladší šampiónka v historii. Většina filmu stojí na výborném výkonu dvaadvacetileté Florence Pughové v hlavní roli. Humor tvoří především Nick Frost a Lena Headyová jako její rodiče a Dwayne Johnson, který tu jako bývalý profesionální wrestler „The Rock“ hraje sám sebe. Stephen Merchant je osvědčený komediální scenárista, takže vypointované dialogy nepřekvapí, ale tento film i s přehledem zrežíroval. Téměř dokonalá oddechovka pro zlepšení nálady, u které vůbec nevadí, že jste se v životě na wrestlingový zápas nedívali.

Zafinancovat film není snadné, takže ten další vznikl v koprodukci Lucemburska, Belgie, Izraele a Francie a nese jméno Tel Aviv v plamenech. Odehrává se v současnosti v prostředí televizního studia, ve kterém vzniká stejnojmenná soap opera zasazená do doby krátce před začátkem šestidenní války v roce 1967. Hlavní hrdina Salam tu dostal práci díky svému strýčkovi a je to jen palestinská podržtaška zaměstnaná oficiálně jako jazykový poradce hlavní ženské hvězdy seriálu. Ta totiž pochází z Paříže (i když její herecká představitelka Lubna Azabalová je ve skutečnosti z Bruselu) a hebrejsky vůbec neumí, takže si text pouze foneticky přepisuje a pak se ho učí nazpaměť. Salam denně jezdí domů přes hraniční kontrolu mezi izraelským a palestinským územím. Tady se při kontrole pochlubí, že je scenáristou seriálu. Na ten ovšem kouká i manželka důstojníka na onom kontrolním stanovišti, takže ten za chvíli začne chtít změny v ději, jinak Salam přes kontrolu neprojede. Ten navíc řeší i vlastní romanci, v níž některé vzkazy pro svoji partnerku vkládá do úst seriálovým postavám, takže se musí snažit čím dál víc, a čím dál víc se do toho zamotává. Diváci u televizí se tedy ještě dočkají nejednoho překvapení, ale v podobných seriálech projde všechno. Film Sameha Zoabiho toho říká hodně o vztahu mezi Palestinci a Izraelci, a přesto zůstává v první řadě opravdu vtipnou komedií.

Febiofest každoročně oceňuje několik umělců cenami za zásluhy. A vždy kromě několika zahraničních dojde i na někoho z domácích. Letos došlo na Jiřinu Bohdalovou a ta si logicky ze své bohaté filmografie vybrala drama Ucho z roku 1970. Paní Bohdalová dostala cenu na slavnostním zahájení festivalu, ale do neděle, kdy se konala jediná projekce jejího filmu, stihla ochořet. Pořadatelé se s ní spojili prostřednictvím telefonu a po chvilce technických potíží nám ji pustili i do reproduktorů v sále. Tak nějak mi připadá, že ocenění Febiofestem způsobuje zdravotní problémy a je lepší se mu vyhnout. ;-) Strhující drama, které natočil Karel Kachyňa podle předlohy Jana Procházky, jsem sice viděl v televizi a kdykoliv si ho mohu pustit doma z DVD, ale tady v programu zrovna nekolidovalo s ničím, co bych chtěl vidět, tak jsem se rozhodl, že vidět ho na plátně neuškodí. Jinak mi nepřipadá, že bych tu mohl o trezorovém filmu s Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích napsat něco nového, tak se o to ani nehodlám pokoušet. Jen jsem se opět podivil, že je to tehdy soudruzi vůbec nechali dokončit.

Posledním filmem tohoto ročníku festivalu se pro mne stal americký dokument Free Solo. Když zkusím trochu rozklíčovat horolezeckou hantýrku, tak by se to dalo přeložit jako sólový výstup bez jištění. Hlavním protagonistou filmu je totiž americký profesionální horolezec Alex Honnold, který se této velmi nebezpečné technice hodně věnuje. Štáb ho zřejmě sledoval déle než rok, takže to je více o něm, než o jeho zřejmě životním výkonu, který z dokumentu dělá strhující thriller. Alex Honnold se totiž rozhodl technikou free solo jako první horolezec na světě zdolat kalifornskou skalní stěnu El Capitan. 900 metrů vysoká stěna je oblíbeným horolezeckým cílem, ale bez lan to vypadá spíš jako pokus o sebevraždu. Ale Alex se ukázal jako natolik profík, že první pokus odpískal ještě celkem nízko, slezl zpět dolů a nechal to na další rok. Pak i uznal, že ho přítomnost filmařského štábu rozptyluje, byť samozřejmě jde bez výjimky o profesionální horolezce, a řekl si, ve kterých pasážích chce být na stěně úplně sám. Filmaři se pak zamysleli a nainstalovali na stěnu dálkově ovládané kamery. Takže nikde nikdo, ale obraz máme. 3. června 2017 tuto stěnu na druhý pokus zdolal za 3 hodiny a 56 minut. Manželská horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin za film sbírají spousty cen, včetně Oscara za nejlepší celovečerní dokument. Kromě hazardéra Alexe Honnolda na tom má dost zásluh i hudba Marca Beltramiho. Já sám jsem sice věděl, jak to dopadne, ale i tak už jsem se u filmu dlouho takhle nezpotil. Píšu, že jde o nejlepší film, co jsem letos viděl (s plným vědomím faktu, že jsem viděl mimo jiné Ucho a Schindlerův seznam). Poznámka pod čarou – 6. června 2018 zdolali stěnu El Capitan Alex Honnold a Tommy Caldwell za 1 hodinu a 58 minut, čímž stanovili nový rekord mezi rychlostními lezci (takže ano, s jištěním lany to jde přesně dvakrát rychleji). Navíc byly pražské festivalové projekce díky National Geographic zadarmo, takže díky!
Kolik z toho asi dělá DPH? ;-)