úterý 28. března 2017

Koncertní začátek roku 2017

V zimě se u nás konala spousta koncertů. Já jsem si vybral tři. Dojmy z nich jsou doprovozeny koncertními setlisty a odkazy na videa na nich nahraná (ne mnou, já si podobnými kousky živé zážitky nekazím). Sice tyhle nahrávky z mobilu mají nízkou obrazovou a příšernou zvukovou kvalitu, ale je z nich vidět, jak to tam onoho večera opravdu vypadalo.

V pondělí 6. února se v pražském Foru Karlín konal koncert Dream Theater. Už jsem ztratil přehled, kolikrát jsem je viděl, nejlevnější vstupné za 990 Kč, zkrátka jsem si říkal, že letos zase jednou vynechám. Jenže letos je to 25 let, co vyšlo průlomové album kapely Images and Words, a ta předem avizovala, že ho přehraje celé. A co si budu namlouvat, kdyby se mi do rukou před skoro čtvrtstoletím nedostalo právě toto album, pravděpodobně bych dodnes poslouchal výrazně jinou muziku. Takže jsem svou účast přehodnotil. Ve slušně zaplněném sále vše vypuklo ve 20:13 za zvuků skladby The Colonel od jakýchsi Two Steps from Hell. Tuto volbu jsem moc nepochopil, ale čert vem dvě a půl minuty dlouhé intro. Pak už nastoupila kapela a spustila The Dark Eternal Night, což je pěkná šupa na začátek. V první části koncertu mě potěšila instrumentálka Hell’s Kitchen. Zazněly i dvě písně z posledního alba The Astonishing, které zatím zůstává jediným počinem kapely, které si nejspíš neplánuji zařadit do sbírky. Zatímco The Gift of Music je zřejmě nejlepším dílkem nesmyslně dlouhého koncepčního alba, následující Our New World kromě kytarového sóla nenabízí moc zajímavého. Jako zbytek alba. L A hned nato následovalo sólo na baskytaru v podání Johna Myunga. Ten si pro tento účel zvolil jazzovou kompozici Jaca Pastoria Portrait of Tracy, což bylo pro mne natolik mimo, že to zřejmě nejsem schopen docenit (ale opět šlo jen o asi dvě a půl minuty). V následující As I Am se nás kytarista John Petrucci rozhodl trochu probrat zakomponováním kusu Metalliky, což jen dokazuje, jak blízko k ní před pár lety jeho riffy měly. Po další skladbě (ve 21:15) kapela odchází a dává si osmnáctiminutovou přestávku. Pak konečně začalo to, kvůli čemu jsem do Prahy přijel. Celé album Images and Words zaznělo ve stejném pořadí písní jako na desce, následované třiadvacetiminutovou skladbou A Change of Seasons v úloze přídavku. Koncert skončil ve 23:15. Dojmy byly pozitivní, ale nějaké ty mouchy bych přece jen měl zmínit. Nijak mi nevadila jednoduchá scéna bez projekcí a světelných efektů, za tuhle kapelu vždycky nejlépe mluvila hudba. Jenže nazvučení nebylo úplně přesvědčivé. A nebylo to halou, už jsem v ní zažil lepší zvuk. Na bubeníka Mikea Manginiho už jsem si asi zvykl, ale jeho sólo v Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper bych notně zkrátil, pokud bych ho radši nevypustil celé. Takže vlastně asi ne, Portnoy mi za těmi škopky pořád chybí.



Přesně po týdnu, v pondělí 13. února opět v Praze, jen tentokrát ve smíchovském MeetFactory. A způsobil to Glenn Hughes. S hard rockem to moc nepřeháním. Mám doma něco od Deep Purple, Nazareth či Uriah Heep, ale s novými kapelami si většinou ani nezačínám. Výjimkou potvrzující toto pravidlo jsou Black Country Communion, jejichž diskografii mám doma kompletní. A odtud už je přímá cesta k tomu, že jsem se vydal na koncert baskytaristy a zpěváka Glenna Hughese. Jen jsem si říkal, že ten sál je dost velký a Glenn u nás není zrovna za hvězdu, takže bude nejspíš poloprázdný a já v něm nejmladší. V obou předpokladech jsem se naštěstí dost výrazně zmýlil. Čas od 20:05 do 20:40 ovšem patřil mladé anglické kapele Stone Broken. Čtveřice na sebe upozorňuje razantní bubenicí a hraje hutný a energický hard rock. Čímž nám bylo jasně naznačeno, v jakém duchu se ponese celý večer (protože Glenn toho má v repertoáru dost od blues přes funk až k Black Sabbath). V přestávce jsem se zašel podívat k jejich stánku, ale ne, všechno špatně. Mladá, začínající kapela by měla chtít dostat svou muziku do co nejvíce uší a obléci co nejvíc lidí do svých triček. Což znamená nastavit ceny o nějakou tu stokorunu níž. Dnešní hudební scéna je tak přesycená, že jinak se jim to téměř jistě nepodaří. Za týden po koncertě už si na ně většina účastníků nevzpomene. Jako já. V Los Angeles žijící Angličan Glenn Hughes se svou dánsko-švédskou doprovodnou kapelou (kytara, bicí a hammondy) nastoupil ve 21:15 s písní Flow, což je podle mne nejlepší volba pro otvírák z aktuálního Glennova alba Resonate. Pak už následovala projížďka historií včetně písní napsaných a nahraných v rámci skupin Trapeze, Deep Purple a Black Country Communion a projektu Hughes/Thrall. Glenn si vysloužil přezdívku „The Voice of Rock“ (hlas rocku) a jeho hlas je v nejlepší formě i v pětašedesáti. Klobouk dolů, obzvlášť když si připomenu, kde jsou hlasově někteří podobně letití zpěváci (a nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout u bývalých i současných členů Deep Purple). A to po pár písních vytáhl z kapsy kapesník a omlouval se za něj, že je nachlazený. To už je skoro nepochopitelné. A když si v písni Gettin‘ Tighter vystřihl krátké baskytarové sólo, ihned jsem si vzpomněl na rozpaky z téhož u Johna Myunga před týdnem. Glenn Hughes prostě není jen fenomenální zpěvák, ale i velmi zručný baskytarista. Přiznávám, že píseň Medusa znám od Black Country Communion, a ani jsem netušil, že už ji kdysi nahrál s Trapeze. Natož že jde o první píseň, kterou Glenn napsal (v sedmnácti letech). Taktéž zajímavé byly okolnosti vzniku hitu You Keep on Moving. Ten napsal společně s Davidem Coverdalem, když byli oba úplně čerství v Deep Purple. Nikdo té písni ovšem nevěřil, takže se nakonec dostala až na třetí album, které v ní nahráli. A Glenn ji považuje za snadnou na zpívání (já už ji slyšel v podání několika zpěváků, u kterých to tak neznělo)! Po přídavcích Heavy a Burn koncert končí ve 23 hodin. Podtrženo, sečteno: perfektní zvuk, parádní výkon všech muzikantů a přátelská atmosféra. Rozhodně už v první půlce února žhavý kandidát na titul koncert roku. A možná se hned letos na podzim Glenn do Prahy vrátí s Black Country Communion.



V neděli 5. března jsem před dvacátou hodinou dorazil do pražského Rock Café na koncert Blues Pills. Švédští věrozvěsti psychedelického bluesrocku z přelomu 60. a 70. let minulého století nepatří mezi žádné hvězdy, takže tento menší klubík odpovídal očekávané návštěvě. Ale aspoň všichni v sále věděli, proč a na koho přišli. Sice na sebe nechali chvíli čekat, ale ve 20:27 se objevili na scéně, a kupodivu jich bylo o jednoho více, než jsem čekal. Ke známé čtveřici totiž naživo přibyl pátý člen střídající podle potřeby druhou kytaru a hammondy. A začali rovnou titulní písní loňského alba Lady in Gold. Zpěvačka Elin Larsson je pěvecky suverénní a na pódiu je to živel, který je v neustálém pohybu. To je výrazná změna k lepšímu od května 2014, kdy jsem je viděl poprvé, a působila na mě trochu zakřiknutě. Druhým nejdůležitějším elementem v kapele je fenomenální francouzský kytarista Dorian Sorriaux. Připomínám, že do kapely nastoupil jako šestnáctiletý kluk (teď mu tedy bude tak o pět let víc). Stojí si tam klidně na pódiu, vypadá uvolněně a tváří se, že není nic jednoduššího, než hrát takovouto muziku. Což neplatí jen pro sólo, které vystřihl v písni Ain’t No Change, ale pro celou délku koncertu. Rytmická dvojice v tomto srovnání neobstojí, ale bez nich by to přece jen nebylo ono. ;-) Směs písní z obou alb (plus jediná švédsky zpívaná píseň Bliss z jejich prvního EP) byla dobře poskládaná a v podobě prvního přídavku doplněná o notoricky známou píseň Somebody to Love od Jefferson Airplane, která do toho parádně sedla. Z písní, které jsem čekal, chyběla snad jen Gypsy (že by se kapela dozvěděla, že Češi jsou rasisté?). A závěrečná Gone So Long by bez těch hammondů opravdu nevyzněla. Ve 21:50 je konec a můžeme jít spokojeně domů. Až při důkladnějším pohledu na seznam zahraných písní jsem si všiml, že hned pět z nich (Black Smoke, Bliss, Little Sun, Astralplane a Devil Man) pochází z úplných začátků kapely a bylo nahráno a v podobě EP či singlu vydáno už v roce 2012. Takže kapela evidentně věří, že do hudebního světa vykročila správnou nohou. Na závěr ještě nezbytné informace, aby bylo vidět, jak byly tyhle zimní koncerty na jedno brdo: i Elin byla nachlazená (což mi díky jejímu nasazení opět vůbec nevadilo, a skoro se mi tomu nechtělo věřit) a ani tady nebyl zvuk zrovna perfektní. Vida, přece jen jsem se dokázal vyvarovat přirovnáváním k interpretům z doby před půl stoletím. A pak, že to nejde.