pondělí 15. dubna 2019

Febiofest 2019


Další rok, dalších deset filmů viděných na pražském Febiofestu. Tentokrát zkrátím úvod a obvyklý výčet filmů, které jsem chtěl vidět a neviděl. (No dobře, neviděl jsem dokument Petera Jacksona o vojácích 1. světové války Nikdy nezestárnou, který rozhodně patřil mezi nejpozoruhodnější položky festivalového programu.)

První festivalové odpoledne byl zřejmě nejlepším filmem dánsko-švédský Pelle Dobyvatel. Ale je to film dlouhý, a pokud jsem chtěl jet domů o vlak dříve, šel jsem jinam. Film s festivalovým titulem Prázdniny byl sice natočen v koprodukci Dánska, Nizozemska a Švédska, ale tím také společné prvky končí. Debutující švédská režisérka Isabella Eklöfová natočila film převážně v dánštině na turecké riviéře. Mladá protagonistka Sascha přiletěla do Turecka z Kodaně, aby tam dělala přítelkyni dánskému mafiánovi. Žije si na vysoké noze v luxusu, značkovém alkoholu, cigaretovém dýmu a drogách. Sice za to musí občas dělat něco, co jí zrovna není po chuti, ale to k této životní kariéře patří. Scéna se skútrem sice byla jako z vtipu o blbé blondýně, ale jinak tu moc humoru nebylo. Vlastně tu nebylo ani žádné drama a ve výsledku byla docela otrava se na Saschin prázdný život koukat. Hned na začátku jsem si tedy odbyl tu nejméně vydařenou položku, a protože mám místo, pokusím se naznačit, proč podobné filmy vznikají. Každý milovník filmů dokáže vyjmenovat několik dobrých současných švédských režisérů (Roy Andersson, Ruben Östlund, Lukas Moodysson, Lasse Hallström, Tomas Alfredson), ale ve Švédsku se rozhodli udělat něco pro genderovou vyváženost kinematografie, takže 50% státní finanční podpory dostávají filmy natočené režisérkami. Pokud se tento film dostal na festival Sundance, tak to bude zřejmě ještě jeden z těch lepších kousků. Je možné, že si zanedlouho budu na pohlaví režisérů u švédských filmů dávat pozor.

Britský dokument s českým distribučním názvem Westwood: Punk, Icon, Activist jsem viděl necelý týden před jeho zdejší distribuční premiérou. V dávných dobách, kdy se aspoň názvy překládaly, by se zřejmě jmenoval Westwoodová: punkerka, ikona, aktivistka. Sedmasedmdesátiletá módní návrhářka Vivienne Westwoodová ovšem o dávných dobách, kdy žila s Malcolmem McLarenem, manažerem punkové kapely Sex Pistols, moc mluvit nechce. Byla to ona, jejíž rozježené vlasy se mezi anglickými punkery staly módou takřka přes noc. Ona začala roztrhávat oblečení a spínat ho zavíracími špendlíky. Ve filmu je ovšem vidět jen pár starých triček s pohoršujícími motivy. Její návrhářská kariéra, za kterou byla například v letech 1990 a 1991 oceněna jako nejlepší britský módní návrhář roku (a stala se první, komu se to povedlo dva roky po sobě), je pro mne docela málo zajímavá. Žádný z jejích modelů bych si zřejmě nebyl ochoten vzít ani na maškarní. To už Westwoodová radši mluví o nebezpečí klimatických změn a dostáváme se ke třetí části podtitulu. Bývalá modelka a debutující režisérka Lorna Tuckerová to se starou paní určitě neměla lehké, ale povedlo se jí natočit dílo, které má na rozdíl od spousty jiných obdivných dokumentů aspoň nějaký přesah. Mimochodem, Vivienne Westwoodová se od konečné podoby filmu distancovala.

Druhým filmem, který jsem viděl necelý týden před jeho českou distribuční premiérou, byl vzápětí snímek Zraněná srdce natočený v koprodukci Velké Británie, Německa a USA převážně na Barrandově. Mám pořád jistou slabost pro herečku Keiru Knightleyovou, takže jsem vyrazil i na adaptaci literárního bestseleru s českým názvem z kategorie romantického kýče. Film se odehrává během první poválečné zimy v ruinách rozbombardovaného Hamburku, kam za svým manželem z Londýna přiletěla hlavní hrdinka. Britský plukovník pověřený obnovou města obsadil rozlehlou německou vilu, a protože v ní bylo místa dost, nechal v podkroví žít i jejího předchozího německého majitele s dcerou. Na milostný trojúhelník je zaděláno a na cestě od počátečních antipatií po sex usmiřující národy diváka nic nepřekvapí. Pokud bylo v předloze něco víc, do filmu se to nevešlo. Režisér James Kent místo historického dramatu opravdu inscenuje spíš tuctové melodrama, které si nakonec ten kýčovitý český název i zaslouží. Nejpozoruhodnější na něm nakonec byly trikové záběry rozbombardovaného Hamburku. Ale v závěrečných titulcích bylo tolik českých jmen, že mezi pozitiva skoro mohu přiřadit i fakt, že spousta našinců měla práci.

Jihokorejský špionážní thriller s názvem Špion, který se vydal na Sever vypráví příběh založený na skutečných událostech. Přísně tajné poslání agenta s kódovým jménem Černá Venuše, o jehož existenci věděli všeho všudy tři lidé, včetně jihokorejského prezidenta, nabízí dostatečně dramatický materiál pro filmové zpracování. Bere to postupně, kdy agent nejdříve začal chlastat první ligu a půjčovat si peníze, které nevracel. Tím přišel o reputaci, přátele i práci. Pak teprve začal kšeftařit, aby si vydělal na živobytí. Postupně se přesune do Pekingu, kde naváže první spolupráci s prodejci severokorejského zboží, o které je na Jihu zájem. Cesta do Pchjongjangu prostě musela být během na hodně dlouhou trať, jinak by to neprošlo. Ale náš hlavní hrdina se časem opravdu dostane až k samotnému Kim Čong-ilovi. Jenže ani v Jižní Koreji není všechno podle představ těch nejvýše postavených, takže se hlavní hrdina musí třeba před blížícími se jihokorejskými volbami snažit zařídit severokorejský útok, aby to voliče vystrašilo a šli volit ty „správné“ lidi. To jeho situaci ještě významně komplikuje, ale také dovádí k zamyšlení, zda tuhle hru chce hrát. Sice si nepamatuji zpravodajské informace o tom, co se dělo na korejském poloostrově v 90. letech minulého století, ale za to tvůrci nemohou. Jong-Bin Yun film natočil za použití standardních, ale stále funkčních žánrových postupů. Nejpůsobivější ale každopádně byly pasáže odehrávající se v KLDR.

Turecký film Motýli mě dokázal upoutat hned na začátku. Pokud totiž film začíná stávkou tureckých kosmonautů, dá se z toho vysuzovat mnohé. Rozhodně to nebude úplně běžná podívaná, a určitě se nebude brát vážně. Ale tady jen představoval prvního z nesourodé trojice sourozenců, kteří po úvodních komplikacích sednou do jednoho auta a vyrážejí na dalekou cestu do své rodné vesnice Hasanlar za otcem, o kterém žádný z nich už třicet let ani neslyšel. Možná i samotné road-movie o této cestě by na film stačilo, jenže oni do cíle opravdu dorazí a tam je ještě čeká nejedno překvapení, z nichž vybuchující slepice představují jen jeden z absurdních střípků. Tím se ovšem dostávám k hlavnímu nedostatku filmu, kterým je jeho téměř dvouhodinová délka, na kterou tento materiál nakonec nemá. To už dávno většinu filmu táhne hlavně charisma představitelů naší hlavní sourozenecké trojice (dva bratři a jedna setra). Film má typicky balkánský charakter, ale občas jsou ty přechody mezi vážnem a zběsilou komedií či naopak příliš ostré. Ale i tak klady převažují a film Tolgy Karaçelika o vážných věcech s notnou dávkou humoru za vidění jednoznačně stál.

Jedním z hostů festivalu měl být americký herec Peter Fonda a trojice jeho filmů se tak dostala do festivalového programu. Peter Fonda nakonec onemocněl a do Prahy nepřiletěl, ale filmy zůstaly. Poprvé v životě jsem se tedy vydal do pražského kina Ponrepo, kde jsem s hrstkou diváků viděl film Vězeňské blues z roku 1977, který natočil jinak převážně televizní režisér Richard T. Heffron. Snad by jich v případě účasti amerického herce dorazilo víc, ale to je jen spekulace. Film jsem dosud neviděl, a dokonce jsem ani nevěděl, že mám čekat romantickou hudební komedii nadopovanou celou řadou akčních scén. Film začíná ve vězení, kam přijela koncertovat slavná country hvězda. Ta čistě pro vyzkoušení pódia a snímací techniky, která má koncert zaznamenat, nechá jako prvního vystoupit zdejšího trestance Bobbyho. Ten má sice blízko k propuštění na podmínku, ale je ještě ve vězení, když svoji píseň, která dala název celému filmu, slyší z rádia jako nový hit dotyčné country hvězdy. Po propuštění tedy ihned zamíří do texaského Austinu, kde čeká uznání a podíl na zisku. Místo toho onu country hvězdu v zápase postřelí, a jelikož je v podmínce, dává se na útěk. Z místa činu zmizí v kufru auta nic netušící nejkrásnější z trojice sboristek oné country hvězdy. Sboristka mu časem začne pomáhat budovat kariéru hudební hvězdy na útěku před zákonem. Honičky v autě, na motorce, v náklaďáku i na motorovém člunu dobře využívají možnosti Austinu. Peter Fonda byl výborný a pro mne zcela neznámá Susan Saint Jamesová se pro mne stala zjevením. Škoda, že je to nejspíš její jediný film, který obstál ve zkoušce časem.

Životopisná sportovní komedie z prostředí wrestlingu Souboj s rodinou vznikla v britsko-americké koprodukci. Saraya-Jade Bevisová vyrůstala ve wrestlingové rodině v anglickém Norwichi. Tento sport provozovali oba rodiče i oba starší bratři. Kdyby něco nepochytila, nejspíš by ani nepřežila dětství. Když jí bylo 13, její otec řešil problém s onemocněním jednoho z dětských zápasníků, a ukecal dceru, aby se poprala se svým bratrem Zakem před diváky v ringu. Ta si zvolila wrestlingové jméno Britani Knight a zjistila, že ji potlesk publika baví. O pár let později doprovázela bratra Zaka do Londýna na draft do americké profesionální soutěže WWE. Jediný, koho americký hledač talentů vybral, byla Saraya (ale musela si změnit jméno, jednu Britani už tam měli). Tak začal tvrdý americký dril a přišlo nové umělecké jméno Paige. Pod ním v závěru filmu dokráčí pro vítězství v profesionálním šampionátu, kterého dosáhla v jednadvaceti letech jako nejmladší šampiónka v historii. Většina filmu stojí na výborném výkonu dvaadvacetileté Florence Pughové v hlavní roli. Humor tvoří především Nick Frost a Lena Headyová jako její rodiče a Dwayne Johnson, který tu jako bývalý profesionální wrestler „The Rock“ hraje sám sebe. Stephen Merchant je osvědčený komediální scenárista, takže vypointované dialogy nepřekvapí, ale tento film i s přehledem zrežíroval. Téměř dokonalá oddechovka pro zlepšení nálady, u které vůbec nevadí, že jste se v životě na wrestlingový zápas nedívali.

Zafinancovat film není snadné, takže ten další vznikl v koprodukci Lucemburska, Belgie, Izraele a Francie a nese jméno Tel Aviv v plamenech. Odehrává se v současnosti v prostředí televizního studia, ve kterém vzniká stejnojmenná soap opera zasazená do doby krátce před začátkem šestidenní války v roce 1967. Hlavní hrdina Salam tu dostal práci díky svému strýčkovi a je to jen palestinská podržtaška zaměstnaná oficiálně jako jazykový poradce hlavní ženské hvězdy seriálu. Ta totiž pochází z Paříže (i když její herecká představitelka Lubna Azabalová je ve skutečnosti z Bruselu) a hebrejsky vůbec neumí, takže si text pouze foneticky přepisuje a pak se ho učí nazpaměť. Salam denně jezdí domů přes hraniční kontrolu mezi izraelským a palestinským územím. Tady se při kontrole pochlubí, že je scenáristou seriálu. Na ten ovšem kouká i manželka důstojníka na onom kontrolním stanovišti, takže ten za chvíli začne chtít změny v ději, jinak Salam přes kontrolu neprojede. Ten navíc řeší i vlastní romanci, v níž některé vzkazy pro svoji partnerku vkládá do úst seriálovým postavám, takže se musí snažit čím dál víc, a čím dál víc se do toho zamotává. Diváci u televizí se tedy ještě dočkají nejednoho překvapení, ale v podobných seriálech projde všechno. Film Sameha Zoabiho toho říká hodně o vztahu mezi Palestinci a Izraelci, a přesto zůstává v první řadě opravdu vtipnou komedií.

Febiofest každoročně oceňuje několik umělců cenami za zásluhy. A vždy kromě několika zahraničních dojde i na někoho z domácích. Letos došlo na Jiřinu Bohdalovou a ta si logicky ze své bohaté filmografie vybrala drama Ucho z roku 1970. Paní Bohdalová dostala cenu na slavnostním zahájení festivalu, ale do neděle, kdy se konala jediná projekce jejího filmu, stihla ochořet. Pořadatelé se s ní spojili prostřednictvím telefonu a po chvilce technických potíží nám ji pustili i do reproduktorů v sále. Tak nějak mi připadá, že ocenění Febiofestem způsobuje zdravotní problémy a je lepší se mu vyhnout. ;-) Strhující drama, které natočil Karel Kachyňa podle předlohy Jana Procházky, jsem sice viděl v televizi a kdykoliv si ho mohu pustit doma z DVD, ale tady v programu zrovna nekolidovalo s ničím, co bych chtěl vidět, tak jsem se rozhodl, že vidět ho na plátně neuškodí. Jinak mi nepřipadá, že bych tu mohl o trezorovém filmu s Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavních rolích napsat něco nového, tak se o to ani nehodlám pokoušet. Jen jsem se opět podivil, že je to tehdy soudruzi vůbec nechali dokončit.

Posledním filmem tohoto ročníku festivalu se pro mne stal americký dokument Free Solo. Když zkusím trochu rozklíčovat horolezeckou hantýrku, tak by se to dalo přeložit jako sólový výstup bez jištění. Hlavním protagonistou filmu je totiž americký profesionální horolezec Alex Honnold, který se této velmi nebezpečné technice hodně věnuje. Štáb ho zřejmě sledoval déle než rok, takže to je více o něm, než o jeho zřejmě životním výkonu, který z dokumentu dělá strhující thriller. Alex Honnold se totiž rozhodl technikou free solo jako první horolezec na světě zdolat kalifornskou skalní stěnu El Capitan. 900 metrů vysoká stěna je oblíbeným horolezeckým cílem, ale bez lan to vypadá spíš jako pokus o sebevraždu. Ale Alex se ukázal jako natolik profík, že první pokus odpískal ještě celkem nízko, slezl zpět dolů a nechal to na další rok. Pak i uznal, že ho přítomnost filmařského štábu rozptyluje, byť samozřejmě jde bez výjimky o profesionální horolezce, a řekl si, ve kterých pasážích chce být na stěně úplně sám. Filmaři se pak zamysleli a nainstalovali na stěnu dálkově ovládané kamery. Takže nikde nikdo, ale obraz máme. 3. června 2017 tuto stěnu na druhý pokus zdolal za 3 hodiny a 56 minut. Manželská horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin za film sbírají spousty cen, včetně Oscara za nejlepší celovečerní dokument. Kromě hazardéra Alexe Honnolda na tom má dost zásluh i hudba Marca Beltramiho. Já sám jsem sice věděl, jak to dopadne, ale i tak už jsem se u filmu dlouho takhle nezpotil. Píšu, že jde o nejlepší film, co jsem letos viděl (s plným vědomím faktu, že jsem viděl mimo jiné Ucho a Schindlerův seznam). Poznámka pod čarou – 6. června 2018 zdolali stěnu El Capitan Alex Honnold a Tommy Caldwell za 1 hodinu a 58 minut, čímž stanovili nový rekord mezi rychlostními lezci (takže ano, s jištěním lany to jde přesně dvakrát rychleji). Navíc byly pražské festivalové projekce díky National Geographic zadarmo, takže díky!
Kolik z toho asi dělá DPH? ;-)