Běžecké závody 2020

V roce 2020 jsem se zúčastnil dvou běžeckých závodů. I když sezóna pořádání čehokoliv nepřála, nakonec se přece jen něco uskutečnilo. Vývoj to byl ovšem docela bouřlivý. 6. března, přesně tři měsíce před plánovaným konáním akce City Run Jičín, jsem se přihlásil na trať 21,1 km (půlmaraton) a zaplatil startovné 300 Kč. Situace se začala dynamicky hroutit zhruba o týden později. 18. března jsem měl naběháno 241 km, což tu neuvádím náhodně, to byl totiž poslední den, kdy se mohlo venku legálně pohybovat bez roušky. Pak jsem toho tedy na pár týdnů úplně nechal, protože jsem se rozhodně nehodlal udusit.

Jičínská 50 při úvodním průjezdu městem

27. dubna dorazila zpráva, že se City Run Jičín přesouvá z 6. června na 6. září a při té příležitosti se také ruší půlmaraton. Přihlášení běžci byli automaticky přesunuti na trasu 10 km. Takže smůla, porovnání s loňským rokem mít nebudu. Na druhou stranu, na jaře bych měl houby natrénováno. 24. srpna dostal závod zelenou od krizového štábu jičínské radnice, takže to konečně vypadalo, že se závod uskuteční. V sobotu 29. srpna jsem při běhu trochu přitopil pod kotlem, abych věděl, co od sebe mohu čekat. Rovných 10 km jsem měl uběhnuto za 47:25, což bylo lepší, než jsem od sebe čekal. A pořád to nebylo úplně závodní tempo. Možná bych se pod 45 minut mohl dostat…

Medaili jsme dostali všichni předem

V neděli 6. září se tradičně od 10 hodin konal cyklistický závod Jičínská 50. City Run Jičín začal od 15 hodin dětskými závody. Dospělé trasy na 5 a 10 km startovaly v 16:00. Tak jsem rozklusaný, rozcvičený postával na startu, hodinky připravené, ale nějak to vázlo. Když bylo konečně odstartováno, zmáčkl jsem po paměti knoflík na hodinkách a vyběhl. Když jsem se po prvních pár kilometrech na hodinky podíval, ukazovaly aktuální čas. Takže jsem to podělal. Červený knoflík dávno připravené hodinky jen probral do pohotovostního stavu, a když nepřišel další pokyn, tak se na měření vyflákly. Normálně prostě zapnu hodinky a vyběhnu, na tohle už jsem zapomněl. Nebo snad existuje něco jako předstartovní nervozita i u lidí, kteří od sebe žádný výsledek na stupně vítězů nečekají? Tedy čistě pocitově: měl jsem natrénováno, tak jsem to prostě rozeběhl a doufal, že mi tempo vydrží. Nestalo se tak, poslední kilometr a něco už mi citelně klesalo. Ale vešel jsem se pod 45 minut, což mi ke spokojenosti naprosto stačilo.

Taťkovy fotky se letos obzvlášť vydařily
(ano, to je moje bota)

Cestou domů do sprchy jsem se vyklusal, pak popadl mobil, koukl na esemesku ve znění: Neoficialni vysledek Weber Jicin City Run: Jiri Podzimek cas: 00:48:50, poradi celkem: 29, poradi v M50: 7. Sportu zdar, Sportchallenge a hned jsem měl po náladě. To snad není pravda, co to tedy bylo za čas, který jsem viděl u cílové brány? Došel jsem zpět na Lidické náměstí, podíval se do výsledkové listiny, kde byl u mého jména čas 44:56,7 a podle poznámek okolo jsem rychle pochopil, že podobné esemesky s o několik minut vyšším časem dostali i ostatní běžci. Přitom čipová časomíra by podle mne měla takovémuto chaosu zabraňovat, tak netuším, kde se stala chyba. Takže beru zprávu jako nesmysl, zaznamenávám si čas 44:57 (zlomky sekundy jsou pod moji rozlišovací schopnost) jako svůj osobák na 10 km (což trochu kalí fakt, že nevím, nakolik se skutečná délka běžecké trasy deklarované vzdálenosti přiblížila). No nic, byla to moje blbost, takže musím pořadatelům věřit.

 ______________________________________________________

O deset dní později, ve středu 16. září v 18:00, mě čekal další závod na 10 km, tentokrát v Lomnici nad Popelkou. Celorepubliková běžecká akce pod záštitou Českého olympijského výboru Olympijský běh se měla také původně konat 17. června. Organizátoři ji tedy posunuli o den méně než o tři měsíce. Některé závody po republice sice byly zrušeny, ale zbylo toho dost (83 běžeckých závodů, kterých se zúčastnilo celkem 68.822 běžců). Lomnice nad Popelkou pro mne byla nejbližší možnost, tamní organizátoři uspořádali závody pro děti (trasy 500 a 1000 metrů) i pro dospělé (5 a 10 km). Děti běhaly od 16:30 do 17:30, dospělí vybíhali v 18:00. Oficiální údaje popisují trasu dlouhou 10,04 km, na které se nastoupá 275 výškových metrů. Nejnižší bod trati je v polovině (492 m n.m.), nejvyšší za třemi čtvrtinami (599 m n.m.). Startovné bylo 350 Kč bez trička a 450 Kč s tričkem, za dalších 50 Kč si účastník mohl přikoupit virtuální medaili. Tyhle peníze šly České olympijské nadaci, která podporuje děti, které si sportování nemohou finančně dovolit. Byl jsem v klidu, dokud mě o víkendu před akcí nenapadlo podívat se na startovní listinu. Na 10 km přihlášeno 13 běžců, na 5 km 55. Sakra, nevědí místní, proč se tomu vyhýbají? Můj odhad byl, že budu asi o pět minut pomalejší než v Jičíně.

Virtuální medaile

Start i cíl byl u městského koupaliště. Moje data se od oficiálních značně lišila, ale problém může být na mé straně. S výjimkou úvodních pár set metrů se totiž celou dobu běželo lesem. Moje hodinky jsou závislé na signálu GPS z družic, a těžko odhadnout, kolik ho zachytávaly. Každopádně mi ukázaly, že jsem uběhl jen 9,58 km, zabralo mi to 49:58 minut, nejnižší bod trati (501 m n.m.) jsem měl 300 metrů za startem, nejvyšší (615 m n.m.) po 2,75 km a nastoupal jsem 247 výškových metrů. Ale rozdíl není veliký – v polovině (po 4,83 km) mi to ukazovalo 512 m n.m. a ve třech čtvrtinách (po 7,48 km) 603 m n.m. Prvních pár set metrů bylo po asfaltu, pak se přeběhla louka, a začalo se stoupat lesem. Většinu trasy jsem vůbec netušil, kde jsem. Jeden úsek jsme stoupali dvakrát, na jedné křižovatce jsme běželi dvakrát rovně, takže jsme použili všechny čtyři směry. Občerstvení bylo hned po 4 km uprostřed seběhu kolem Alainovy věže. Ani mne nenapadlo přibržďovat. O další dva kilometry (opravdu skoro přesně na 6. kilometru) už jsem toho skoro litoval, když jsem se táhl do kopce jako smrad. Naštěstí to netrvalo dlouho, než jsem se zase rozeběhl. Většinu cesty by se mi opravdu hodily krosové boty, takže jsem musel pořád pečlivě koukat, kam šlapu. Jen závěr běhu lomnickou oborou k cílovému prostoru už opět představovaly trochu lepší cesty.

Mapa trati
(Nevím, proč Googlu při tomto zvětšení zmizel les)
Barva označuje tempo – oranžová nejrychlejší, modrá nejpomalejší

Cesta byla dobře značená, včetně značek, které jsem nečekal (zúžená cesta, stoupání s uvedeným číslem v procentech). Navíc jsem kdesi před sebou pořád viděl modrozelené tričko nejrychlejší běžkyně, takže jsem si nepřipadal sám ztracený v lese. Taťka mi v cíli říkal, že jsem doběhl asi pátý. Přes týden čekám na oficiální výsledky, které slibovali dát na internet, ale už to vypadá, že to nejspíš nedopadne. (Aktualizace: po pár měsících jsem se dočkal, takže mi to měřilo čas přesně a doběhl jsem opravdu pátý, mezi muži čtvrtý.) Aspoň tam dali fotogalerii, kde jsem na pár záběrech v oranžovém nátělníku vidět i já. Ale často podobně ostře, jako když mě v Jičíně fotil taťka. Trasa se každopádně lomnickým Sokolům povedla.

Průběh nadmořské výšky podle mých hodinek

 

Moje tempo na trati

Žádné „do třetice“ už letos nebude.

Tady Vary 2020

I Thermal letos vypadal jinak

Letos jsem se po loňské absenci opět chystal na filmy do Karlových Varů, ale přišla do toho čínská chřipka, takže kina nejdříve zavřená a později prázdná, protože nemají co hrát. Febiofest (zatím) odložený na září, Letní filmová škola zkrácená v srpnu a Karlovy Vary sice jen s výběrem šestnácti filmů, zato v 96 kinech po celé republice pod názvem Tady Vary. Z tohoto výběru bych si do seznamu filmů, které chci vidět, před cestou do Varů zapsal jen francouzsko-polský televizní dokument Kubrick o Kubrickovi. Jestli bych viděl i nějaké další z těchto filmů, by ovlivňovalo značné množství neznámých faktorů, takže nemá cenu spekulovat. Jenže za poslední dva měsíce (omezeného) provozu kin jsem viděl přesně dva filmy (slovenský dokument Afrikou na Pionýru a makedonský dokument Země medu), tak jsem se rozhodl jít na všech deset filmů, které jsem mohl stihnout. Takže jen pro úplnost – výčet filmů, jejichž projekce jsem strávil v zaměstnání: australské romantické drama Než skončí léto, íránské drama Jalda, noc odpuštění, egyptské romantické drama Luxor, francouzská komedie Na palubu!, chilský dokument Tajný agent a mexicko-španělské drama Bez zvláštních znamení. Hlavní rozdíl tedy byl v tom, že ve Varech si filmy vybírám sám, a tady mi je nadiktoval rozpis směn v zaměstnání.

Britské drama Mogul Mauglí mají na svědomí režisér Bassam Tariq a herec Riz Ahmed, kteří jsou společně podepsaní pod scénářem. Věnují se natolik životu Pákistánců, že spoustě diváků ani nemusí dojít, že je to britský film. Hlavním hrdinou je pákistánský raper Zed, který se těsně před odjezdem na první světové turné (byť v pozici předskokana) vydá za rodiči a začne čelit nečekaným zdravotním problémům, díky kterým si bude muset urovnat v hlavě, kdo je a kde má své kořeny. Kamera se natolik drží hlavního hrdiny, že ve filmu skoro není místo pro vedlejší postavy. Trochu propracovanější je pouze postava jeho otce, díky čemuž jsou hned scény s otcem o řád silnější. Film jinak stojí na moderně nadupané audio-vizuální složce, a dal se přežít i z pohledu diváka, kterému rap vůbec nic neříká. (Film se zatím do běžných kin nedostal, takže nemá ani pořádný plakát.) 70%

Dánské kriminální drama Jsme jedné krve začíná záběrem na autonehodu. Dospívající dívka Ida při ní přišla k pár šrámům a sádře na levé ruce, zato její matka na zranění umírá. Ida se tak dostává do rodiny matčiny sestry, se kterou se ovšem matka vůbec nestýkala, takže si je Ida moc nepamatuje. Novou rodinu železnou rukou řídí právě matčina sestra v podání zkušené dánské herečky Sidse Babett Knudsenové. Ta velí svým třem dospělým synům a vede rodinný byznys za hranicí legálnosti. Hlavním zdrojem příjmů je lichva a vymáhání splátek provádějí synové. Syrové drama na téma „rodinu si člověk nevybírá“ ozvláštňuje ryze ženský pohled – od scenáristky přes celovečerně debutující režisérku Jeanette Nordahlovou až po přesvědčivou Sandru Guldberg Kamppovou v hlavní roli. Film měl v dánských kinech premiéru v den, kdy se všechno zavřelo, takže další filmová oběť současné epidemie. 80%

Televizní dokument Kubrick o Kubrickovi natočený ve francouzsko-polské koprodukci lákal na exkluzivní materiál. Režisér Stanley Kubrick totiž během své pozoruhodné kariéry téměř neposkytoval rozhovory. Jednou z mála výjimek jsou jeho dialogy s francouzským kritikem Michelem Cimentem, které si dotyčný kritik zaznamenával na audiopásky. V žánru televizních dokumentů o slavných filmařích ostřílený Gregory Monro s nimi ovšem žádné velké zázraky nepředvedl. Takže o Kubrickovi tu nakonec opět mluví spousta jeho bývalých spolupracovníků a název se tak trochu stává zavádějícím. Jeho filmová kariéra je tu navíc probrána s povážlivými mezerami: jsou zmíněny jeho začátky jako fotografa, krátkometrážní dokument Den zápasu, poloamatérský hraný debut Strach a touha, tak už jsem čekal kompletní rozbor mistrovy filmografie, ale o filmech Vrahův polibek, Zabíjení a kupodivu ani o Lolitě tu nepadla ani zmínka. Na poměry televizních dokumentů dobré, ale čekal jsem víc. (Hodnocení ovlivňuje, že Stanleyho Kubricka řadím mezi své nejoblíbenější filmové tvůrce.) 80%

Chilský režisér Pablo Larraín přišel tři roky po filmu Jackie s filmem Ema, což vypadá, že nemá ani dost fantazie, aby vymyslel jiný název než křestní jméno hlavní hrdinky. Tu představuje na blond odbarvená Mariana Di Girolamová, která tu řádí v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton a vypadá, že se vyspí s každým bez ohledu na jeho pohlaví. Jejího manžela hraje Gael García Bernal, a jejich manželské soužití je opravdu výrazně nestandardní. Ale pod tou až přehnaně efektní slupkou se ukrývá příběh o matce, která nezvládla adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před začátkem filmu vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Ale klidně se přiznám, že jsem od věhlasného chilského tvůrce čekal víc. 70%

Není moc filmů o astronautech, které nejsou sci-fi. Co se týče astronautek, tak si existenci žádného takového nevybavuji. Francouzská režisérka Alice Winocourová ve filmu Proxima natočeném ve francouzsko-německé koprodukci jednu takovou představuje. A dělá pro přesvědčivost filmu co nejvíc, takže se natáčelo mimo jiné ve výcvikovém středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy i na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Stejně přirozeně se ve filmu střídá francouzština, němčina, angličtina a ruština. Herečka Eva Greenová tak zjevně prošla fyzicky dost náročným výcvikem, ale hlavní je v tomhle filmu vztah její postavy se svou dcerou v podání Zélie Boulantové. Tenhle film je totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. A soudě podle záběrů při závěrečných titulcích, je astronautek s dětmi více, než by si člověk myslel. Prostě je to pořád méně viditelné povolání než servírka nebo prodavačka. ;-) Pro mne rozhodně příjemné překvapení. 90%

V italsko-švýcarské koprodukci natočené Zlovolné historky z předměstí se vzpírají jednoduchému popisu i hodnocení. Takže to vezmu odzadu. Po filmu běžela po skypu vedená konverzace s režiséry, dvojčaty Damianem a Fabiem D'Innocenzovými. Z ní vyplynulo třeba, že v původním názvu je obsažena pohádkovost, proto je ve filmu zesílená práce s archetypy a symboly. Nebo že se schválně snažili film nijak zeměpisně neukotvit, takže jde o libovolné předměstí, nikoli tedy předměstí Říma, jak se píše v české anotaci. Těžko říci, zda bych film považoval za lepší, kdybych měl podobné informace předem. Hlavními hrdiny filmu jsou sice děti, ale rozhodně to není ani pohádka, ani rodinný film. Dětství totiž vůbec nemusí být dobou nevinnosti. Ale to zase neznamená, že by film neobsahoval humor. Toho je tu vlastně dost. Ale rozhodně neobsahuje happy-end. Pofilmový rozhovor s tvůrci vedený a překládaný uměleckým ředitelem MFF Karlovy Vary Karlem Ochem byl možná informačně cenný, ale připadal mi díky svému internetovému provedení i docela ubíjející. Atmosféra diskuze v sále po promítání ve Varech se zkrátka přenést nepovedla. 60%

Jihoafrické drama Teplouš jakoby také mátlo názvem. Režisér Oliver Hermanus diváky zavádí do roku 1981, kdy byla JAR ve vojenském konfliktu s Angolou, ovládanou komunisty. Rudý mor je třeba zastavit, takže všichni šestnáctiletí bílí kluci museli narukovat a jet na sever dnešní Namibie bránit vlast a rodiny. Hlavním hrdinou je Nicholas, farmářský synek z vnitrozemí. Po vlakovém přesunu přichází nesmyslná brutalita vojenského přijímače, která tvoří převážnou část filmu. Nicholas si sice začne uvědomovat, že ho přitahuje jeden ze spolubojovníků, ale také ví, jak by dopadl, kdyby se to provalilo. Takže až na jeden letmý polibek na rty tu k ničemu homosexuálnímu nedojde. (Kromě všeobecného rasismu byla tehdy pro všechny samozřejmá i homofobie.) Pak je tu závěrečné bojové nasazení a povojnový epilog. Celkově jen filmový střípek z jedné nesmyslné války, který mě nenudil, neprovokoval, ani nezaujal. 60%

Přehlídka měla i jednu světovou premiéru, tedy projekci česko-slovenského dokumentu Meky režiséra Šimona Šafránka. Film hned následujícího dne vstupoval do naší kinodistribuce, takže mohu bez zaváhání napsat, že tohle byla jeho jediná šance u mne. Mimo přehlídku bych se mu rozhodně vyhnul. A to i přesto, že se mi režisérův předchozí dokument King Skate dost líbil. Jenže zpěvák Miro Žbirka nikdy nepatřil k mým oblíbencům. Sice jsem asi pět jeho největších hitů znal, ale to je tak všechno, a nikdy jsem nepocítil touhu si v tomto směru rozšiřovat obzory. Šimon Šafránek se spolu se střihačem Šimonem Hájkem dokázali prohrabat archivy a přijít s dalším dynamickým dokumentem s minimem mluvících hlav. Film je ovšem určen jen pro zpěvákovy fanoušky. Pokud jste toho o Žbirkovi věděli tak málo jako já, moc se toho zhlédnutím filmu nezmění a zbytek si budete muset dohledat někde na internetu. Před filmem byl přenos ze světové premiéry v pražském Světozoru. Po filmu následovala asi pětačtyřicetiminutová diskuze se Šimonem Šafránkem a Mirem Žbirkou, opět vedená Karlem Ochem. A tentokrát mi přišla zajímavější než film před ní. Až jsem si cestou domů říkal, že bych si od toho Žbirky přece jen mohl něco pustit. Přes noc mě to přešlo. 60%

Po nejnavštěvovanějším filmu přehlídky jsem šel na film, u kterého jsem pro změnu čekal minimální diváckou účast. Ale kino nebylo úplně prázdné, takže jsem byl pozitivně překvapen. Španělský dokument Zumiriki totiž patří do podžánru zvaného dokumentární esej, který se běžně v našich kinech neobjevuje, a těžko se na něj lákají diváci. Režisér Oskar Alegria ve filmu dokumentuje vlastní návrat do míst dětství a krajiny vlastních předků. Proto je komentář i mezititulky v baskičtině, která je představena jako vymírající jazyk, ale v tomto případě její použití dává smysl. Film začíná záběrem na kravské lejno s tajuplným komentářem, že to není ledajaké lejno, ale lejno zaběhnuté krávy. Film přitom není ani o hovnu, ani kravina. Autor se nevyhýbá humoru a klidně shazuje i sám sebe, na druhou stranu se dostane třeba k posledním nocím starých baskických pastevců, aby je o kus dál použil k ozvučení záběru z nejstaršího baskického filmu, jehož zvuková složka se nedochovala. A to ještě používá fotopasti na noční zvířata (kromě divácky vděčné kuny mě nejvíc zaujala hravá a zvědavá ženetka). Zkrátka, výsledkem byla divácky vstřícná dokumentární esej, která se pro mne osobně stala vrcholem přehlídky. (Zumiriki v baskičtině znamená „ostrov uprostřed řeky“. Se 122 minutami šlo o suverénně nejdelší film přehlídky, což je také dost vzdálené karlovarské festivalové realitě.) 90%

Závěrečným filmem přehlídky byl americký nezávislý snímek Honey Boy, který jako svůj hraný debut natočila původem izraelská režisérka Alma Har'elová. Ale daleko důležitějším jménem v tomto případě je Shia LaBeouf. Tento americký herec při jedné ze svých odvykaček dostal za úkol napsat o svém vztahu s otcem. A výsledkem je jeho první scénář k hranému filmu, ve kterém si nakonec svého otce zahrál. Přes přiznanou autobiografičnost tedy změnil všechna jména. On sám se ve filmu jmenuje Otis a jako dvanáctiletého ho hraje Noah Jupe a jako dvaadvacetiletého Lucas Hedges. Oba mi herecky přišli lepší než autor sám. Nevím, jaký účinek na něj měla tahle jeho arteterapie, ale z diváckého úhlu pohledu je to takové drama bez hran (kdo by také z vlastního otce dělal hajzla, že?), ničím nerušící nezávislý průměr, na který během týdne zaručeně zapomenu. 60%

Tak snad tedy za rok už opět v Karlových Varech!

Dream Theater 2020

Dream Theater jsem naposledy viděl naživo 6. února 2017. Když jsem na stránce Ticketportalu viděl uspořádání Tipsport Arény pro koncert konaný v sobotu 15. února 2020, docela reálně jsem zvažoval, že si je tentokrát radši nechám ujít. Jenže měli přehrát celé album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, což je jedno z jejich nejlepších alb vůbec. Takže mi to opět nedalo a za 1290 Kč jsem si koupil lístek. Zbytek setlistu jsem nikde předem nehledal, protože mi to vlastně bylo jedno. Doufal jsem, že zahrají pár novinek, ale kvůli čemu jsem do Prahy vyrazil, jsem už uvedl výše.

Pohled na halu z místa, kde jsem měl sedět

Fronta před Tipsport Arénou byla dlouhá, ale postupovala celkem rychle, takže za deset, patnáct minut jsem byl uvnitř. Nejdříve jsem se vydal najít, kde mám sedět. Pohled na plochu plnou míst k sezení byl neskutečný. Takhle vypadá metalový koncert? Opravdu fanoušci Dream Theater stárnou tak rychle?? Vypadalo to tu večer předtím na koncertě Five Finger Death Punch a Megadeth taky takhle??? Mám ještě čas, jdu se mrknout zpět do přízemí. Pivo Radegast 0,4 l za 55 Kč, ochucený Birell 0,5 l za 50 Kč, normální Birell 0,33 l za 45 Kč. Strašná nabídka (kdyby měli neochucený Birell ve velké plechovce, bylo by to jasné, takhle jsem si dal jednoho předraženého Radegasta). Vypil jsem ho a šel na své místo. Za ty peníze toho tedy přes konstrukci pódia moc neuvidím. Repráky také nevypadají, že by se počítalo s diváky, kteří jsou mimo střed haly. Nevypadalo to moc slibně.

Koncert začíná intrem puštěným z playbacku přesně ve 20 hodin. Fajn, volných míst je tu dost, takže se (jako většina ostatních diváků poblíž) okamžitě stěhuji doprava na pozici, ze které aspoň něco uvidím. Se zvukem, který měl k ideálu daleko, jsem se holt musel smířit. Koncert začal stejně jako právě před rokem vydané poslední album Distance over Time, tedy skladbou Untethered Angel. První část koncertu byla na aktuálním albu postavena skoro celá, jelikož z těch šesti odehraných písní, z něho pocházejí čtyři. U kapely slavící všechna kulatá výročí (i když do Prahy dorazí se zpožděním) nepřekvapí, že se v setlistu tvořeném převážně z písní z alb vydaných v letech 1999 a 2019, našlo místo i na píseň A Nightmare to Remember z alba Black Clouds & Silver Linings z roku 2009. Vlastně se skoro divím, že místo jediné nejubilejní In the Presence of Enemies - Part I nezahráli něco z debutu, který vyšel v roce 1989. ;-) První část koncertu skončila ve 20:58, následuje dvacetiminutová přestávka. Jedno předražené pivo mi stačilo, jdu se zkusit prodrat ke stánku s kapelním merchandisingem. Byl od mého sedadla v západním sektoru haly tak daleko, že už jsem si skoro myslel, že tam žádný není. A bylo před ním tak narváno, že jsem pokus se k němu procpat vzdal. No nic, stejně bych si nic nekoupil, jdu zpátky.

Ve druhé části koncertu kapela opravdu přehrála celé album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory. To bylo v roce 1999 prvním koncepčním albem Dream Theater. Docela mě tehdy překvapilo, že k albu vyprávějícím jeden (navíc docela komplikovaný) příběh napsali texty čtyři z pěti členů kapely. Nezúčastnil se toho tedy pouze klávesák Jordan Rudess, který byl tehdy v kapele úplně čerstvý. Album má čtyři hlavní postavy, tři mužské a jednu ženskou, a odehrává se ve dvou časových rovinách, minulosti a přítomnosti. Všechny postavy zpíval James LaBrie. Takže i tohle kapela zvládla zahrát v pěti skoro všechno. Předtočené a z playbacku pouštěné zůstaly jen hlas hypnoterapeuta, ve dvou písních doprovodné vokály Theresy Thomasonové a ruchy. Těch bylo nejvíc v úvodu a závěru. Součástí alba jsou i dvě instrumentálky. Muzikanti se sice předváděli celou hrací dobu, ale opravdu nejvíc se asi vyřádili v The Dance of Eternity. Po něčem takovém už opravdu není třeba zařazovat žádná sóla. Trochu divně naživo působil jen závěr, kdy najednou pódiová světla zhasla, kapela zmizela ze scény a zbytek byl jen projekce a předtočené ruchy z desky. To by byl asi nejzvláštnější konec koncertu vůbec, takže není divu, že se po chvíli kapela vrátila, a přidala ještě jednu novinkovou píseň jako už definitivní tečku (možná v tom bylo i nějaké poselství – at wit's end = s rozumem v koncích). Takže z devíti písní na aktuálním albu jich zahráli pět, což je solidní porce, ale kupodivu nedošlo na Paralyzed, kterou bych naopak docela čekal. Úplný konec tedy nastal ve 22:54. (Ve 23:00 už jsem byl v hotelu ve čtvrtém patře na pokoji.) Hudebně i jako zážitek to za to stálo, ale nejspíš se začnu koncertům v halách vyhýbat. U metalu můžu sedět doma!

Disillusion v Praze

Plakát

Dá se vysledovat, že progresivní metal jsem začal poslouchat někdy v roce 1992 pod vlivem alba Images and Words skupiny Dream Theater. I když v mých posluchačských preferencích neustále převažuje zámořská podoba žánru, trochu představu o tom, co se děje na této straně od Atlantiku, mám. Jednou z kapel, které nejsou z daleka, ale za pozornost stojí, jsou němečtí Disillusion. Právě na jejich koncert jsem vyrazil v sobotu 1. února do dejvické Klubovny. Vstupné bylo 390 Kč v předprodeji a 450 Kč na místě. Měl jsem po Praze dost rozlítaný program, ale všechno mi časově vycházelo, takže jsem na místo dorazil zhruba v 19:20. Nenápadného stavení bych si možná ani nevšiml, kdybych neměl předem na mapě nastudováno, kde ho mám hledat. A uvnitř hned první výhoda akcí v malých klubech: pivo točené do skla. Přitom na čepu bylo osm druhů piva (od desítky po třináctku, tmavé, nefiltrované, pšeničné…). Odvážně jsem zkusil nefiltrovanou jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč, a už jsem u ní zůstal.

Thari Kaan

Od 19:30 začíná hrát první předkapela. I když to tentokrát není zrovna přesný výraz. Thari Kaan byla mladá sympatická zrzka s kytarou, spoustou pedálů, elektroniky a dalších nástrojů. A v neposlední řadě zpěvačka s pěkným hlasem. Jsem zvyklý na to, že mnozí hudebníci skládají i nahrávají muziku úplně sami. Těch, kdo si takhle vystačí i naživo, ale zase tolik není. Začínající hudebnice z Lipska právě vydala své debutové EP Ghost Blossom a kapela Disillusion ji pozvala na své turné. V Praze hrála poprvé, a nejen to, bylo to její první vystoupení mimo Německo. Hudebně nevím, kam s ní, snad alternativní rock s příměsí ambientu (videoklip Four). Ale kupodivu jsem rychle dospěl k tomu, že bych ji vydržel poslouchat i déle, než těch asi 35 minut. Takže další palec nahoru pro kapelu Disillusion, která ví, že její posluchači zvládnou i něco žánrově dost odlišného.

Pražská progresivně hardrocková kapela Votchi měla hrát od 20:15, ale program začínal nabírat skluz. Kapela existuje od roku 1999, ale já jsem s ní dosud neměl tu čest. Čistě teoreticky jsem je měl vidět v srpnu 2010 na festivalu Řípfest, kde ovšem nakonec nevystoupili. Ale neúčast na organizačně nejhůře zvládnuté akci, na které jsem kdy byl, nikomu vyčítat nehodlám. Hrají v šestičlenném složení, kde se kromě obvyklých pozic (zpěv, kytara, baskytara, klávesy, bicí) nachází i hráč na příčnou flétnu. Zpěv byl převážně anglicky (snad proto si pamatuji píseň Nejdou, protože to byla výjimka). Zaznělo třeba Stereo, další píseň Unicorn mě zaujala úvodem citujícím skladbu Ve sluji Krále hor Edvarda Griega. To kapela ještě na závěr trumfla předělávkou hitu Maria Magdalena, který v polovině 80. let nazpívala Sandra. Kupodivu to v jejich podání znělo spíš hardrockově.

Andy Schmidt

Kapela Disillusion prý existuje od roku 1994, ale prvních deset let o ní sotva kdo slyšel. Až v roce 2004 rozvířili vody svým debutem Back to Times of Splendor řazeném do škatulky progresivní death metal. O dva roky později vyšlo druhé album Gloria, pro změnu napěchované elektronikou. Pak následovala dlouhá pauza s několika sporadickými koncerty, po které se kapela dala znovu dohromady v roce 2015. Kapela pochází ze Cvikova, ale přesunula se do Lipska. Dnes je jediným původním členem zpěvák a kytarista Andy Schmidt. V Praze měli hrát od 21:15, ale na pódium přišli až po půle. V první řadě trojice kytaristů, za nimi basák a bubeník. Černá trička či černé košile s vykasanými rukávy, bubeník černý nátělník. Civilní vzhled narušoval maximálně kroužek v nose u jednoho z kytaristů. Doprovodné vokály zvládali jeden z kytaristů a basák, klávesy se občas ozývaly z playbacku. Loňské comebackové třetí album The Liberation přehráli skoro celé. Nebo možná úplně celé (In Waking Hours je intro a nejsem si jistý, jak přesně koncert začínal). Kromě progresivně metalových pecek Wintertide a The Mountain stojí za zmínku jejich působivá klipovka Time to Let Go, která tedy naživo se třemi kytarami zněla ostřeji. První starší píseň přišla po čtyřiceti minutách koncertu, což je také docela unikát. Zahráli desetiminutovou samostatně vydanou skladbu Alea z roku 2016 a samozřejmě i svůj dosud největší hit – titulní píseň z debutu Back to Times of Splendor. Aktuální album končí skladbou The Mountain, kterou se kapela ve 23 hodin tvářila, že skončil i pražský koncert. Za zmínku mi stojí, že píseň jménem Hora neobsahuje ani jednou anglický výraz „mountain“, zato se v ní zpívá „góra“. Docela by mě zajímalo, proč je v jinak jednolitém moři angličtiny najednou jedno slůvko polsky. Každopádně kapela přidala ještě jednu píseň, kterou byla ...And the Mirror Cracked z debutu. Koncert skončil ve 23:11. Klubový koncert, při kterém má divák kapelu dva metry před sebou, má úplně jinou atmosféru než velké akce. Obávám se, aby laťka nebyla nastavena moc vysoko i pro velikány Dream Theater, na které budu o 14 dní později v Praze koukat přes půl haly. Já jsem byl totiž se sobotním večerem spokojený na 100%.

Já a sport v roce 2019

V roce 2018 jsem toho poměrně dost naběhal, až jsem si v únoru 2019 položil zapeklitou otázku, jak to, že to na mně není znát. Po troše internetového samostudia a pokusu s hrudním pásem, jsem měl jasno. Dělal jsem všechno blbě. Takže jsem zavelel: znovu a lépe! Pětadvacátým březnem počínaje jsem zkoušel běhat tak, aby to mělo nějaký smysl. Navíc jsem 27. dubna absolvoval v Praze kurz sportovní výživy. Tohle bylo téma, o kterém jsem opravdu nic nevěděl, takže bych to sotva stihl pobrat za den. Naštěstí jsem dostal mailem studijní materiály se zhruba měsíčním předstihem. I tak jsem je jen tak tak stihl přečíst.

25. května jsem sice uběhl půlmaraton v rámci akce City Run Jičín (za 2:00:58), ale moje pocity z toho nebyly nijak úžasné. Svůj díl viny na tom měl fakt, že květen byl jediným měsícem v roce, kdy bylo horší počasí, než je dlouhodobý normál. Za druhé se běželo po dešti, takže jsme si docela užili bláto. Do třetice jsem něco zazdil na první pohled drobnostmi, jako byl příliš lehký oběd (takže mi pak jednoduše chyběla energie). Chybami se prý člověk učí, tak uvidím…

Takhle jsem se proběhl 18. října

Co jsem si vzal z kurzu sportovní výživy? Kromě proteinového nápoje po běhu jsou to spíš drobnosti, které by měly být samozřejmé. Třeba, že tři jídla denně úplně stačí, žádné dopolední ani odpolední svačiny nepotřebuji. Vyhýbat se jednoduchým cukrům, nasyceným mastným kyselinám (nejproblematičtější část tuků), méně solit, hlídat si dostatek bílkovin ve stravě apod. Největší revoluci pro mne znamenal pitný režim, zejména fakt, že pít by se nemělo před, při ani po jídle. A také jsem do jídelníčku zařadil kvalitní multivitamíny a omegu 3 (nejlepší stále je čistý rybí tuk).

Z kurzu jsem se také dozvěděl o bioimpedanční metodě měření složení těla, což mi přišlo uvěřitelnější, než ty chytré váhy, které si podobné údaje vycucávají bůhví z čeho. Takže jsem se 16. dubna zajel nechat zvážit do Hradce Králové. Výška 174 cm, váha 79,3 kg, z toho 35,6 kg svalů a 16,5 kg tělesného tuku. Od června se podobné údaje daly zjistit už i u nás v Jičíně. Tak jsem se nechal převážit 2. října. Výška se kupodivu nezměnila, hmotnost klesla na 74,9 kg, z toho 36,7 kg svalů a 10,3 kg tělesného tuku. Takže jsem za pět a půl měsíce shodil 6,2 kg tuku a nabral 1,1 kg svalů. A to jsem v létě na 12 dní byl na zaměstnavatelem placeném kondičním ozdravném pobytu v přírodních jódových lázních Číž, kam jsem si nic na běhání nebral (a prakticky ani jinak nesportoval). Přitom běžecká sezóna 16. dubnem nezačala, ani 2. říjnem neskončila.

Zmiňovaná projížďka z 27. července

Celkem jsem v roce 2019 naběhal 787,6 km. Cyklistika nešla úplně stranou, ale stal se z ní doplňkový sport, aby se svaly také občas protáhly jinak. Tomu odpovídá 1173 km naježděných na kole. Všechno to byly jednodenní vyjížďky na pár hodin. Těch delších se mi povedlo jen pár. 30. dubna jsem poprvé zkusil cyklistickou variantu zdejšího pochodu Českým rájem zvaného Rumcajs. Bylo to na úvod sezóny pěkných 73,4 km (blbě jsem zahnul jenom jednou J). V květnu jsem se připravoval na půlmaraton tak soustředěně, že jsem na kolo ani nesáhl. Z delších vyjížděk jsem našel ještě 27. července 68,51 km a 14. září 71,88 km. Takže moje první vyjížďka v roce byla nakonec nejdelší za celý rok. Ale kopcům se nevyhýbám, takže tu není problém se slušně zrušit během pár hodin. 25. října jsem cyklistickou sezónu ukončil, stejně nemám zimní pláště. ;-)

Přes zimu pokračuji s pravidelným pondělním spinningem, což beru spíš jako takovou socializaci, než že bych to bral jako nějaký sportovní výkon (i když se u toho pokaždé kvalitně zpotím).

Na závěr ještě pár záběrů z mého domácího jídelníčku vyfocených během svátků:

Nalevo: Snídaně je základ. Najít kvalitní jogurt či kvalitní müsli je skoro práce pro detektiva. Dalšími oblíbenými snídaňovými pokrmy u mne jsou vaječná omeleta či různé kaše. Amarantová kaše s malinovou omáčkou – 100 g amarantu namočeného přes noc do studené vody propláchnu, přidám 360 ml mléka (kokosového, mandlového či běžného) a dvě lžičky perníkového koření. Přivedu k varu a na velmi mírném ohni vařím do zhoustnutí (asi 15 minut). Možností, jak ochutit kaši, jsou stovky, ale malinová omáčka není nic složitého: maliny krátce povařím s trochou vody, rozmačkám, osladím medem a zahustím chia semínky.

Napravo: Oběd je hlavní jídlo dne. K němu patří i polévka. A k Novému roku čočka. Čočková polévka se sušenými meruňkami (loupaná půlená červená čočka, sušené meruňky, velká brambora, červená cibule, velká červená paprika, mletý římský kmín, mletá sladká paprika, chilli, skořice, zeleninový vývar, zakysaná smetana, máta a klínek citrónu).

Večeře už by se neměla přehánět. Chlebíčky jsem nikdy nemusel, ale když na Silvestra blbnou všichni, tak jsem se přidal. Chlebíčky s hruškami – žitný chléb, plátky nivy (pikantnější je varianta s gorgonzolou), na plátky nakrájená hruška pokapaná citrónovou šťávou, med, nasekané vlašské ořechy a lístky tymiánu.

P.S.: Jelikož zdraví mi slouží (ťuk, ťuk) a zima stále ne a ne přijít, tak v době, kdy smolím tyto řádky, mám letos naběháno 75,3 km. Jelikož se to snadno počítá, tak pro srovnání: loni touto dobou o 75,3 km méně. ;-)

Hudba 2019

Songs from Utopia

Koncertních hudebních zážitků u mne bylo v roce 2019 málo, ale aspoň stály za to. O většině z nich jsem tu už referoval. 4. února šlo o koncert kapely John Garcia and the Band of Gold, od 15. do 17. srpna jsem byl na festivalu Rock Heart, 21. září následovala thrashmetalová nálož v čele s Overkill a 28. listopadu jsem byl na show Devina Townsenda. Co zbývá? 21. června se jako každý rok v Jičíně konal Svátek hudby. Měl jsem volno, tak jsem toho zkusil dost. Nejlepší mi přišlo česko-švýcarské manželské bluesrockové duo Songs from Utopia (Čech byl bubeník, jeho manželka zpívající kytaristka) na úvod a bluesové Pohromadě na přehradě na závěr. Mezitím jsem zkusil experimentální pop Becoming Birds a místní jazzrockový spolek se šíleným názvem Hubnutí řízené počítačem. Ale u něj jsem se příliš nezdržel. O den později se konal jičínský Food Festival, kam jsem se odpoledne vrátil na vystoupení místních hardrockerů Wooden Ships. Ze zářijového festivalu Jičín – město pohádky mi v hlavě utkvěli pouze metaloví The Arcane Legacy a Petr Poláček & Bon Jovi Tribute Prague, z jejichž názvu je zřejmé, že hráli dávné hity americké rockové kapely Bon Jovi.

Většinu hudby stále streamuji přes Google Play. Většinou to sice je rocková a metalová hudba, ale občas překvapuji i sám sebe. V digitální podobě jsem si pořídil i nějaká nová alba. Součástí Blu-ray disku s koncertem Kinga Diamonda byl i kód ke stažení části nazvané Live at The Fillmore in Philadelphia ve formátu MP3. Ve formátu FLAC jsem si koupil alba Michala Pavlíčka Pošli to tam! a skupiny XIII. století Frankenstein. EP skupiny Metallica s názvem The $5.98 EP - Garage Days Re-Revisited mě ve formátu FLAC-HD ve více než třikrát lepší kvalitě, než jakou dokáže pojmout CD, přímo ze stránek kapely vyšlo levněji, než kdybych si u nás pořídil to cédéčko. A nakonec ve formátu WAV jsem si pořídil alba Tulák po hvězdách od skupiny Progres 2 a The Six Cello Suites od J. S. Bacha v podání Jiřího Bárty.

 

Co se týká hudby na CD, i tady je znát moje zvýšená podpora domácích kapel: Titanic: Soumrak Titánů, Wanastowi Vjecy: Alchymie, Postcards From Arkham: Spirit, Gaia Mesiah: Excellent Mistake a Arakain: Jekyll & Hyde. Z přespolních mohu začít u Symfobie z Nitry, jejichž Smog of Tomorrow jsem si pořídil hned po jejich koncertu na festivalu Rock Heart. A z těch opravdu zahraničních: Last Union: Twelve, Apocalyptica: Shadowmaker, Devin Townsend: Empath, Megadeth: Killing Is My Business and Business Is Good The Final Kill, Dream Theater: Distance Over Time, The Neal Morse Band: The Great Adventure, Overkill: The Grinding Wheel (za babku z Aukra), Blind Guardian Twilight Orchestra: Legacy of the Dark Lands, Chaostar: The Undivided Light a Tarja: In the Raw. Na hudebních nosičích Blu-ray výčet ještě doplňují Marillion: A Sunday Night Above the Rain, Queen: A Night at the Odeon a King Diamond: Songs for the Dead Live.

Knihy 2019

Pět nejzajímavějších knih, které jsem přečetl v roce 2019 bez ohledu na kategorie.

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Tuhle knihu napsal Milan Kundera kolem roku 1975, tedy v době, kdy opouštěl Čechy a se svou ženou se stěhoval do Francie. Označuje ji za román, ale já nejsem literární teoretik, takže pro mne výrazy jako „nový román“ či „román ve variacích“ jsou španělskou vesnicí. Takže jsem to bral jako takových šest a půl příběhů, u kterých jsem si ani nebyl jistý, zda záleží na jejich pořadí v knize. Šest z nich mi přišlo výborných, jen Taminina smrt jakoby byla o třídu slabší. Kunderu jsem každopádně četl někdy v první polovině 90. let, takže na něj nejsem žádný odborník. Celkově převládala spokojenost, i těch zapamatování hodných myšlenek tu bylo dost. Kniha obsahuje doslov Sylvie Richterové.

Václav Macek: Ján Kadár

Biografie režiséra Ján Kadára je s 360 stranami nejdelší knihou, kterou jsem četl v cizojazyčném originále. ;-) Autor probral jeho život od mládí na jižním Slovensku, přes válečný pracovní tábor v severním Maďarsku, poválečné filmové začátky na Slovensku, celou jeho českou filmografii, spolupráci s Elmarem Klosem až po emigrantské kapitoly z USA a Kanady. Zdůvodňuje tu svůj závěr, že ze všech pohledů, podle kterých chápeme práci režiséra, byl jediným režisérem všech filmů, u kterých v titulkách čteme „režie: Ján Kadár, Elmar Klos“, pouze Kadár. Ostatně o jeho tvorbě v emigraci se u nás na rozdíl od Formana či Passera také prakticky nic neví. Kadár byl tedy držitelem Oscara pro nejlepší zahraniční film za český snímek Obchod na korze a Zlatého glóbu pro nejlepší zahraniční film za kanadský snímek Co mi táta nalhal. A v roce 1970 mu producenti nabízeli režii Kmotra – odmítl, protože o mafii nic nevěděl. Profesionálně odvedená kniha samozřejmě obsahuje bohatý poznámkový aparát, ocenění, filmografii, vybranou bibliografii a jmenný i názvový rejstřík.

Shirley Jacksonová: Dům na kopci

Strašidelný román z roku 1959 patří k jednomu z hlavních pilířů celého hororového podžánru. Strašidelný dům, jehož název je tu ponecháván v originální podobě Hill House, přijíždí prozkoumat čtveřice pátračů, kteří mají přijít na kloub strašidelným jevům, kterými je stavení proslulé. Výborné budování atmosféry, propracovaná psychologie postav, ale pak vtrhla na scénu příšerná paní Montagueová (manželka jednoho z pátračů) a horor se překlopil v komedii. Nějak jsem tento autorčin krok nepochopil. Román končící pasáží citovanou ze svého prvního odstavce se dočkal řady filmových adaptací od nejklasičtější z roku 1963 až po nejaktuálnější seriálovou verzi z podzimu 2018. Kniha obsahuje doslov Laury Millerové.

Christoph Ribbat: V restauraci aneb Příběhy z břicha moderny

Čtivá kniha o tom, co se dělo i děje v restauracích. Příběhy kuchařů, číšníků, gastrokritiků i sociologů zaměřených na kulturní prostor restaurace. Běžní hosté tu téměř zastoupeni nejsou. Výjimkou jsou slavní literáti či malíři – ostatně na obálce je reprodukce obrazu Edwarda Hoppera New York Restaurant z roku 1922. Po třech převážně chronologicky odvyprávěných částech od začátků v Paříži okolo roku 1760 po současnost následuje kapitola Interpretace, kde nám autor osvětlí leckteré nejasnosti. Konečně dojde i na definice restaurace či popis vlastní metody montáže. Na konci je 36 stran poznámkového aparátu pro sociology a další badatele, osm stran rejstříku a tři stránky kulinářského slovníčku. Překladatelka i redaktorka odvedly dobrou práci.

Milan Pohl: Střepy v prachu

Hlavní hrdina Pavel se nemůže smířit s náhlou smrtí svého kamaráda, třicetiletého řidiče autobusu Jirky. Několik let poté se rozhodne o Jirkovi a jejich přátelství napsat knihu. Jenže začíná narážet na limity vlastní paměti. Možná by mu mohla pomoci nově nabízená paměťová kúra… Novela tak akorát na jedno deštivé odpoledne sice tematizuje blednoucí a nejasné vzpomínky na zemřelého blízkého přítele, ale rozhodně to není depresivní čtivo. Autor zjevně literárně přepracoval vlastní zážitky, proto působí veškeré interakce mezi postavami velmi životně. Žádné jednorozměrné figurky charakterizované pár základními vlastnostmi. Fantastická nadstavba základního příběhu je použita pro zesílení zamyšlení o fungování lidské paměti a nijak neruší ani čtenáře vyhýbajícího se sci-fi. Jsou tu dobře napsané dramatické situace i trocha humoru, takže tuhle jednohubku mohu klidně doporučit. Mimochodem, je to jedna z těch knih, které ve verzi vytištěné na papíru vůbec nevyšly.

Rok 2019 (nejen) na plátnech kin

V roce 2019 jsem viděl na plátnech kin pouhých 49 filmů. Stálo mě to 5 676 Kč, což znamená průměrné vstupné skoro 116 Kč za projekci. Většinou mi průměrnou cenu srážely dolů filmové festivaly, ale v Karlových Varech jsem tento rok nebyl, a ta desítka filmů z Febiofestu to sama nezachrání. Rok jsem sice v místním biografu Český ráj zahájil dvojicí makedonských filmů, ale jinak se tu hrají převážně komerční ptákoviny. A když už dorazí něco zajímavějšího, bývám zrovna v práci. Takže jsem si udělal i několik výletů do dalších klubových kin – královéhradeckého Centrálu (Climax) a pražských sálů Světozor (Beautiful Boy, Tři blízcí neznámí), Pilotů (Žena na válečné stezce), Lucerna (Budiž světlo) a Edison Filmhub (Narušitel systému).

Plakáty 49 filmů

Desítka nejlepších:

1. Free Solo

Pro mne poslední z desítky projekcí na Febiofestu mě natolik dostala, že jsem reálně uvažoval, že na film půjdu ještě jednou doma v Jičíně. Nakonec to sice nedopadlo, ale bylo to spíš z nedostatku času. Já vím, že tato pozice je nepochopitelná hlavně s přihlédnutím k tomu, které filmy mám na seznamu dál, ale s tím už nic nenadělám. Manželská horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin přitom jenom zachytila, jak se horolezec Alex Honnold rozhodl jako první na světě zdolat 900 metrů vysokou skalní stěnu El Capitan sólo výstupem bez jištění. Možná je to tím, že ta projekce byla zadarmo, možná tím, že mi jedna vyhlášená horolezecká lokalita leží asi 7 km od baráku, nevím…

2. Ucho

Nadčasový filmový skvost Karla Kachyni jsem také viděl na Febiofestu. Paní Jiřina Bohdalová dostala od festivalu cenu za přínos kinematografii a logicky si vybrala projekci filmu, na který může být nejvíc hrdá. Výborný scénář Jana Procházky, herci Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová v jedněch ze svých nejlepších rolí, interiéry zámku v Kroměříži a jedné pražské vily. Přitom všechno vznikalo pod značným časovým tlakem, jelikož tvůrci věděli, že jim natáčení mohou soudruzi každou chvíli zatrhnout. Kupodivu je to tehdy nechali dotočit, ale do kin se film stejně dostal až o dvacet let později. Pozdě, ale přece.

3. Lásky jedné plavovlásky

Další, ještě o pět let starší, nadčasová klasika, jejíž restaurovanou verzi poslal Národní filmový archiv znovu do kin. Miloš Forman měl výborný pozorovací talent a byl skvělým vypravěčem. Romantická komedie s mladými herci Hanou Brejchovou a Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích vrcholí opravdu nezapomenutelnou postelovou scénou.

4. Schindlerův seznam

Když přišel film v roce 1994 do našich kin, nebyl jsem na něm (nemám zdání proč), a viděl jsem ho až později z videokazety. Takže po čtvrtstoletí jsem tento rest smazal, když byla uvedena nově restaurovaná verze. Steven Spielberg tohle historické drama podle skutečných událostí realizoval prakticky dokonale, takže rozhodně neztratilo nic ze své působivosti. To, že je u mne až za dvěma domácími vykopávkami, není ani tak znakem mé národní hrdosti, ale spíš toho, že Kachyňův film trvá 91 minut, Formanův dokonce pouhých 77 minut, zato Spielberg se rozmáchl na značných 195 minut.

5. Nikdy neodvracej zrak

Další více než tři hodiny dlouhou historickou fresku rozprostřenou přes tři desetiletí natočil velmi volně podle skutečných postav německý scenárista a režisér Florian Henckel von Donnersmarck. Mnozí sice kritizují rozdíly proti skutečnosti, ale já o německých malířích nic nevím, navíc jsou ve filmu přejmenovaní, takže mě to nijak netrápí. Výborný je scénář, režie i herci, produkčně se na ničem nešetřilo, a tak mi tenhle 188 minut dlouhý film překvapivě docela utekl. Výborný herecký výkon předvádí hlavně Tom Schilling v roli malíře Kurta Barnerta (jehož reálným předobrazem byl Gerhard Richter).

6. Slunovrat

Když mi při loňském bilancování skončil na osmém místě horor scenáristy a režiséra Ariho Astera Děsivé dědictví, považoval jsem to za překvapení. Po roce je další horor téhož filmaře o dva stupně výš, takže evidentně něco dělá dobře. A to film tentokrát situoval na sever Švédska, čímž se prakticky vzdal pro žánr typické tmy. Přestože většinu úspěchu opět mohu připsat režisérovi, je třeba zmínit herečku Florence Pughovou, která předvádí, že i v hororu je prostor pro psychologické herectví. Jeden z nejoriginálnějších hororů posledních let dokonce využívá i švédské herce a zazní v něm trocha švédštiny (ale natáčení probíhalo ve zřejmě levnějším Maďarsku).

7. Joker

Psychologické drama inspirované ikonickou komiksovou postavou si u Warnerů vydupal scenárista a režisér Todd Phillips. Přitom jeho záměrem nebylo nic, co by připomínalo běžný komiksový film. Jde o opravdu temné drama o prohlubujících se psychických problémech hlavní postavy v prakticky dokonalé herecké kreaci až strašidelně vyhublého Joaquina Phoenixe. Žádné superschopnosti (možná jedině nebýt ani trochu zábavný), žádné akční scény (dobře, je tam jedna honička se dvěma policisty) a prakticky žádný humor (což je u postavy snažící se stát se komediantem docela husarský kousek). A přitom té vždycky záhadné postavě vlastně pořád zbylo dost tajemství. A to jsem se ještě nedostal k Robertu De Nirovi, jehož účast dává znamení, že přirovnání k raným filmům Martina Scorseseho nejsou mimo mísu. De Niro na své tehdejší role u něj tedy rozhodně navazuje. To nejlepší z Hollywoodu.

8. Narušitel systému

Německé drama natočila scenáristka a režisérka Nora Fingscheidtová. S dokumentární přesvědčivostí nám ukazuje život devítileté problémové dívky Benni. Chvílemi je to smutná malá holčička, kterou nikdo nechce, ale většinou je to malý blonďatý skřet s nezvladatelnými výbuchy vzteku a agrese. Vlastní matka se jí bojí, a ještě více se bojí, že by její chování začali kopírovat její mladší sourozenci. Sociální pracovníci a zaměstnanci různých ústavů nevědí, co si s ní počít. Rozhodně je to více než ilustrace faktu, že s některými problémy si nikdo neví rady. Ani tento film rozumně žádné řešení nepřináší. Klobouk dolů před mladičkou Helenou Zengelovou, která to podle všeho opravdu hrála. Kdyby se tam v rámci vyšponování některých scén až do oblasti thrilleru nechovali někteří dospělí až zbytečně moc jako pitomci, bylo by to vlastně dokonalé. (Pro mne jediná prosincová projekce.)

9. Tenkrát v Hollywoodu

Scenárista a režisér Quentin Tarantino opět nezklamal! Jeho pocta Hollywoodu, jaký nikdy nebyl (tady je dobrou nápovědou pohádkovost obsažená v původním názvu), sice postrádá jeho obvyklé hrátky s časem či členění na kapitoly, ale o to je přehlednější. Vyprávění se tentokrát neopírá o příběh (ten je ostatně dost řídký), ale o výbornou hereckou dvojici Leonardo DiCaprio a Brad Pitt. Ti tenhle 161 minut dlouhý film v pohodě utáhnou, aniž by absence děje začala vadit. A závěr s další autorovou zábavnou „nápravou historie“ je vyloženě lahůdkový.

10. Staříci

Celovečerní debut dvojice scenáristů a režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka se pro mne stal českým filmem roku. Je to něco mezi road movie, hořkou komedií a psychologickým dramatem. Obzvlášť v tomhle žebříčku se mi filmy dobře seřadily, protože tenhle film má vlastně dost společného s některými filmy Quentina Tarantina, závěrečné napravování historie nevyjímaje. Herecká dvojice Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička sice aspiruje na titul nejpomalejších filmových mstitelů vůbec, ale ostatně o tom, že pro ně jsou tvrdým zápasem i běžné každodenní úkony, ten film také je. Kdyby si tvůrci více ujasnili, co za film vlastně chtěli natočit, klidně mohli být na mém seznamu ještě výše.

Pozitivní je, že jediným slabším kouskem z těch 49 projekcí byly Prázdniny, kterými jsem neslavně zahájil Febiofest. Zatímco řadu filmů jsem mohl vidět nesčetněkrát, ale rozhodl jsem se je vynechat (Ženy v běhu, Trabantem tam a zase zpátky, Spider-Man: Daleko od domova, Nabarvené ptáče, Star Wars: Vzestup Skywalkera), k jiným jsem se bohužel nedostal. Jedná se přitom i o filmy domácí, ať už hrané (Karel, já a ty) či dokumentární (Jiří Trnka: Nalezený přítel). Samostatnou kategorií je pak poslední dokument Karla Vachka s délkou 335 minut, do jehož promítání se kupodivu kinaři nijak nehrnou. ;-) Vyjmenovávat tady všechny potenciálně zajímavé zahraniční artové filmy se mi ani nechce…

Ztracený obzor

Moje sbírka filmů na nosičích Blu-ray se zase rozrostla o celou řadu filmových klasik (Černý Petr, Vykoupení z věznice Shawshank, Ztracený obzor, Shane, Jako zabít ptáčka, Osvícení, Motýlek, Střihoruký Edward), z nichž jedna má opět trochu cizokrajný obal. Z toho, co jsem viděl v televizi, bych vyzdvihl další klasiku, a sice Truffautovu Americkou noc, z novějších filmů britské drama Rozbitý svět a do třetice česko-francouzský dokument Forman vs. Forman.

Rok 2020 hned přinesl první změnu, kterou se stalo čtrnáctidenní vydávání programu jičínského biografu. Vzhledem k tomu, jak krátce dnes vydrží filmy v programu kin, to asi bude znamenat více výletů za kulturou. No, uvidím…