Koncerty 2018 – 2. část: Hosté (Tarja dvakrát jinak)

Začátek pražského koncertu z turné A Nordic Symphony ´18 byl sice avizován na 20 hodin, ale už to trochu znám, tak jsem se den předtím podíval na web pořadatele a pospíšil si. V neděli 21. října ve Foru Karlín začínala hrát předkapela už v 19:15. Angličtí Serpentyne mi sice nějak nepasovali k názvu turné, ale třeba jen jinak chápu význam slova „nordický“. Londýnská kapela na svém začátku v roce 2010 hrála středověký folk s téměř nepatrnou příměsí rocku, od té doby ovšem prošla značným posunem, až k současnému řekněme symfonickému folkmetalu. Textově se ovšem stále drží v historii či jejích mytických verzích, viz názvy písní Jeanne d'Arc, Helen of Troy, Boudicca, Valkyries či The Dark Queen. Blonďatá zpěvačka Maggiebeth Sandová občas přidala i nějakou tu píšťalu, zpěvák vytáhl dudy (ač byl v kiltu, opravdu to prý není Skot), zbývající trojice muzikantů už byla klasika: kytara, baskytara a bicí. Jejich půlhodina utekla celkem rychle. Na pro většinu návštěvníků poloprázdné haly zcela neznámou kapelu zanechali slušný dojem, ale na jejich samostatný koncert by zřejmě moc diváků nezabloudilo.

Po půlhodinové pauze opět zcela na čas už ve slušně zaplněném sále nastoupila finská kapela Stratovarius, jedna ze dvou hlavních hvězd, byť pro mne spíš druhá předkapela. Powermetalová kapela pro mne není zase tak symfonická, aby to opravňovalo druhou část názvu současného turné, ale budiž. Kapela existuje od roku 1984, ale ze zakládajících členů už není v sestavě nikdo. Služebně nejstaršími členy jsou zpěvák Timo Kotipelto (od roku 1994) a klávesák Jens Johansson (od roku 1995), a ti nejspíš dávali dohromady současný koncertní setlist. Z jedenácti odehraných písní jich totiž osm pocházelo z alb vydaných v letech 1996 až 2003, současnou sestavu tedy reprezentovala pouhá trojice písní, včetně jediné letošní novinky Oblivion. Jejich set trochu zbrzdilo, když hned po sólu na bicí pódium osiřelo a z playbacku začalo dlouhé intro více jak desetiminutové písně Destiny. Ale v závěru byla kapela schopná na deset minut natáhnout i píseň Hunting High and Low. Dobře, bez kytaristy Tima Tolkkiho hrají už deset let, takže to zřejmě funguje, ale naživo hrají radši staré pecky napsané jím, což z nich dělá jen další kapelu žijící z vlastní minulosti. Fanouškům to ale zřejmě stačí…

Pár minut po desáté hodině nastoupila finská zpěvačka Tarja se svojí doprovodnou kapelou a začal skutečný symfonický metal. Poté, co byla v roce 2005 vykopnuta z kapely Nightwish, se dala na čím dál úspěšnější sólovou dráhu. Doprovodnou kapelu nepředstavovala, ale vzadu se mezi bubeníkem a klávesákem nacházel Max Lilja, zakládající člen Apocalyptiky, se svým violoncellem. Vpředu řádili kytarista a basák. A byl to pořádný metal, kytarista nechal svůj nástroj pěkně ostře řezat, a rytmika to také slušně hrnula dopředu. Koncertní setlist byl založen na současném materiálu a až při psaní tohoto odstavce mi došlo, že v něm byla jedna píseň z debutu, dvě z albové dvojky, tři ze třetího Tarjina alba a zbývající šestice z posledního čtvrtého alba. Snad jen píseň Falling Awake ze dvojky jsem nečekal, jinak samé jasné hity. Píseň Calling from the Wild se docela protáhla, protože v jejím závěru došlo na sólo na bicí, na violoncello, na kytaru i na baskytaru (klávesák se vyřádil v pár jiných písních, nejvíce asi v Innocence). Takže ano, Tarja měla dost času se převléknout, byť opět zůstala zcela v černém, a na píseň Diva se vrátila i s korunou (černou, samozřejmě) na hlavě. Trochu mě překvapilo, když kytaristovi přinesli akustickou kytaru, ale začal hrát jedinou píseň večera z Tarjina debutu – I Walk Alone, a ta akustická tvář jí celkem sedla. Pak už jen závěrečné pecky Victim of Ritual a Until My Last Breath a byl definitivní konec. Tarja měla skončit ve 23:15, odcházela ve 23:25, takže nám to párminutové zpoždění bohatě vynahradila. Skvělý koncert sehrané kapely, která z ve vlastní minulosti uvízlých Stratovarius fakt udělala pouhou druhou předkapelu. Čímž se dostávám k celkovému rozložení publika, které prostě přišlo buď na Tarju nebo na Stratovarius, fanoušků obou interpretů bude zřejmě minimum. Takže spojení z rozumu, na které to vlastně vypadalo od začátku.

Tarja vystoupila se svým programem Concert for a Dark Christmas už dvakrát v Olomouci a jednou v Praze v prosinci 2017, což jsem tak nějak ani nemohl stihnout. O rok později ovšem předvánoční koncerty se stejným názvem pro velký úspěch pokračovaly, a tentokrát to vypadalo na moravské turné. Než jsem usoudil, že Olomouc je asi nejblíž a vyjednal si na prosinec volno, bylo 23. března, a já zjistil, že na žádný ze čtyř moravských koncertů už žádná slušná místa volná nejsou. Olomouc zůstala, ale místo kdesi v půli desáté řady napravo bylo to nejlepší, co jsem mohl koupit. Kdo pozdě chodí… V hale výstaviště Flora Olomouc bylo dost prostoru pro Moravskou filharmonii Olomouc, zhruba padesátičlenný (převážně ženský) pěvecký sbor i diváky. Hustě nalajnované řady židlí na betonové podlaze, stěny ze skla, betonové pilíře, plechová střecha, tady se bohužel nedal očekávat zvuk jako v koncertním sále. Koncert začínal ve 20 hodin a úvodní část, ve které Tarja zpívala převážně obecně známé vánoční klasiky, trvala jen asi 40 minut. Zazněly i dvě písně ve finštině z Tarjina prvního vánočního alba Henkäys ikuisuudesta a na závěr úvodního bloku Walking in the Air, původně píseň z krátkého britského animovaného filmu Sněhulák. Po dvacetiminutové pauze se filharmonie i sbor vrátily na svá místa a přišlo z mého pohledu vděčnější pokračování založené na Tarjině loňském vánočním albu From Spirits and Ghosts. Teprve při klasické písni Amazing Grace se filharmonie i sbor pořádně rozjely, do té doby mi to stále znělo spíš komorně a marně jsem přemýšlel nad tím, proč je na pódiu tolik lidí, když je ve výsledku neslyším. Pak už to vydrželo až do konce, takže druhý (hodinový) blok měl přece jen silnější finále. Tarjině pěveckému výkonu se nedá nic vytknout, ale akusticky jsem nebyl dvakrát přesvědčen o vhodnosti zvoleného prostoru. Hudebně měl navíc jednu z největších rolí hráč na syntezátor, což se k filharmonii podle mne hodí o třídu méně než klasické koncertní křídlo. Tarja i všichni hudebníci si nakonec vysloužili potlesk ve stoje. Při odchodu jsem ale přemýšlel, jak moc nadšený bych byl kdesi ve 27. řadě. Dohlédl bych na pódium? Viděl bych vůbec něco? Radši to nebudu zjišťovat ani nikdy příště. I v té desáté řadě jsem si totiž připadal dost daleko.

Koncerty 2018 – 1. část: Domácí (Morava vede)

Šumperské Dying Passion považuji za jednu z nejlepších domácích kapel, ale naživo jsem je viděl naposledy koncem roku 2007 v pardubickém klubu Žlutý pes. To už je sakra dávno, takže jsem se rozhodl situaci napravit. Příležitostí se stalo Svlékni tmu tour 2018, které jeli v únoru a březnu ve společnosti kapel Between the Planets a Elbe. Po prostudování rozpisu zastávek turné jsem se rozhodl zůstat u barvy, zvířete a města od P a vyrazit hned na první koncert, který se konal ve čtvrtek 8. února od dvaceti hodin v pražském klubu Modrá Vopice. Vstupné činilo 180 Kč.

Elbe – křest CD

Jako první začínali Elbe, což mi situaci moc nezjednodušuje, protože na ně musím trochu zeširoka. Kytarista kapely Dying Passion Stanislav Jelínek tento projekt dal dohromady s mozkem kapely Between the Planets Martinem „Spacoshem“ Peřinou. Nechali se inspirovat náladou a historií Jesenicka a výsledkem bylo převážně instrumentální album jménem Sudety. To vyšlo 8. února 2018 a téhož večera kapela odehrála svůj první koncert. Ano, byl jsem při tom. Takže součástí vystoupení byl i křest novotou vonícího nosiče (provedený jesenickou pálenkou). Na albu je i zpívaná píseň I vítr je tu jiný, ale dotyčný hostující zpěvák v Praze nebyl, takže jsme ji slyšeli v instrumentální podobě. Koncertní sestavu doplňovali baskytarista Dying Passion a bubeník. Jejich ambientní post-rocková hudba sice zněla dobře, ale nějak si neumím představit, že bych si ji pouštěl doma. Pro ilustraci nálady poslouží výběr z názvů jednotlivých písní: Zůstaly jen hřbitovy, V mlze, Ztracené nebe, Uprostřed ticha…

Po částečné přestavbě bicí soupravy a nazvučení bicích přišla na řadu kapela Dying Passion, jejichž zpěvačka Zuzana Jelínková vlastně byla jedinou vokalistkou na tomto turné. Jejího manžela i baskytaristu jsme viděli na pódiu už v rámci předešlé kapely, pětici doplňoval druhý kytarista, který občas obsluhoval i klávesy. Kapela sice podporovala hlavně své loňské album Black Threads, ale přidala k tomu i dost výletů do nedávné minulosti, řekněme možná až deset let zpátky (tedy k albu Relief, ze kterého zazněla píseň Born on the 4th of July). Ale prim hrála novinka (kromě titulní písně zazněly třeba Island Song či Pills) a minulé album Transient (například Tremor a Enlightenment). I když nechci snižovat um a důležitost hudebníků, naživo prostě většinu pozornosti přitahuje zpěvačka, na jejímž výkonu pak stojí i celkový dojem, který byl opět perfektní. A už teď jsem mohl prohlásit, že koncert byl povedený a za cestu do Prahy stál.

Po tentokrát už kompletní přestavbě a nazvučení bicích přichází na řadu Between the Planets. Původně jednočlenný projekt Martina „Spacoshe“ Peřiny, který si nahrál všechny nástroje, a na co hrát neuměl (bicí), to si naprogramoval. Takhle nahrál a v roce 2013 vydal album Immersion into the Unknown, které představuje špičku toho, co je v žánru „udělej si sám“ v Čechách možné. Žánrově bych to radši označil za instrumentální progresivní metal, ale běžně se objevují i jiné stylové škatulky, u kterých já ovšem převážně netuším, jaký mají význam (třeba djent, mathcore či post-metal). Po úspěchu debutu přišly nabídky na koncerty, tak si Spacosh sehnal bubeníka a baskytaristu, a druhé album Of Inner Sight v roce 2017 už nahráli jako tříčlenná kapela. V roce 2018 už přidali i singl s hostujícím zpěvákem, takže pokrok pokračuje. Naživo to byl po předchozích dvou kapelách docela nářez, a hlavně bubeník byl vážně výborný. A teď je tu jen otázka, jestli je to správný dojem z koncertu kapely, kterou dal dohromady člověk, který právě na bicí hrát neumí. ;-)

Když jsem v půlce července hledal, jestli někde nehrají nějaké zajímavé tuzemské kapely, měl jsem při tom otevřeno několik oken prohlížeče. Za chvilku jsem si všiml, že Folk Metal Fest VI v Tišnově je jak u Silent Stream of Godless Elegy, tak u Deloraine. Tak jsem si tu akci našel komplet, a vida, byli tam ještě Postcards From Arkham a Panychida – to znělo slibně. A na rozdíl od názvu to nevypadalo na folk metal od 12 do dvou ráno (což by mě pravděpodobně nevydrželo bavit). V práci mi dovolenou na tu moji noční také schválili, takže výletu na jižní Moravu nic nebránilo. Navíc stačil jediný telefonát, a měl jsem vstupenku na místě za cenu z předprodeje, tedy 350 Kč. Novinkové album Smutnice od SSOGE jsem měl doma od jara, tak jsem si v pátek před odjezdem ještě poněkolikáté pustil na Google Play album Haereticalia – The Night Battles od plzeňské blackmetalové kapely Panychida (a přidal i novější píseň Prokletí Christlova dvora), a i když to běžně není můj oblíbený kovový podžánr, byl jsem zvědav, jak bude znít naživo.

V sobotu 25. srpna jsem do Tišnova dorazil o půl dvanácté, na náměstí jsem poobědval kebab a hurá do Městského kulturního střediska, kde celá akce probíhala. Ve 12 hodin začínala folkmetalová kapela Ertha z Blanska. Dlouhovlasá blondýna kromě zpěvu ještě zvládala hrát na flétnu či harfu (v cestovní velikosti, takže při hraní na ni seděla na zemi). Pak ještě houslista, kytarista, basák a klávesák – jestli vám ve výčtu něco chybí, tak ano, bubeníka kapela stále hledá. S naprogramovanými bicími to v každém případě nebylo ono. Na úvod to nebylo špatné, ale na konci akce už si na ně zřejmě nikdo nevzpomněl.

Osmičlenná plzeňská folkmetalová kapela Prayers in Vain zvučila velmi dlouho, to jsou obvyklé doprovodné efekty početnějších kapel. Zpěv měl tentokrát na svědomí muž, dvojice žen v sestavě obsluhovala flétny a dudy, samozřejmě opět nechyběly housle. Navíc už tu byl i bubeník z masa a kostí. Takže dojem z akce šel nahoru.

Třetí folkmetalovou kapelou v řadě byl Obereg z Pohořelic. Také v jejich sestavě se nachází flétnistka, ale důležitější je, že zpěvák vsadil na češtinu. A k folk metalu se prostě víc hodí, když zpívá, že „do říše Velese voda tě odnese“ (nebo nějak podobně v písni Podzemní řeka), než kdyby se to snažil přeložit do angličtiny. A i hudebně mi tenhle festival přišel čím dál lepší, takže Obereg ve mně zanechal velmi dobré dojmy.

Změnu žánru začala českobudějovická melodicky blackmetalová kapela Desire for Sorrow. Čtveřice začerněných individuí s kontaktními čočkami na očích mi připomněla, že mi vlastně tahle blacková vizáž vždycky připadala k smíchu, ale zřejmě to k žánru patří. Stejně jako zlý výraz ve tvářích a nesrozumitelný hlas do mikrofonu i coby úvod další písně. Zcela podle očekávání nic pro mne.

Jedinou zahraniční kapelou festivalu byla slovenská progresivně deathmetalová čtveřice Morna z Nové Dubnice. Její zpěvák asi jako jediný udělal narážku na název akce a prohlásil něco ve smyslu, že by nebyli o moc folkmetalovější, ani kdyby přijeli v krojích. Čtveřice hrála technicky propracované kompozice plné změn rytmu i tempa, kdy délka skladby kolem deseti minut nebyla ničím výjimečným. Ba právě naopak. A pak přišla na řadu jedna úplná novinka, která mi připadala vysloveně lahůdková. Po jejím skončení se zpěvák omluvil, že příště to už bude se zpěvem, ale text ještě není napsaný. Takže je to u mne jako obvykle s death metalem. I když je hudba perfektní, ten hrdelní zpěv mi prostě nikdy nesedl. Ale za hudbu dávám oba palce nahoru.

Další na řadě byli black-deathoví Mallephyr z Rokycan. Žánrově to bylo nejvíce mimo můj vkus, takže jsem původně čekal, že místo nich půjdu na večeři. Ale bylo ještě celkem brzy a vyloupl se jiný kandidát na vynechání, tak jsem zůstal. Aspoň nesázeli na image a mluvila za ně hudba. I když se v jejich setu nacházely i úseky, kdy byli všichni tři muzikanti otočení k publiku zády a pomalu jsem čekal, zda se neotočí i bubeník. Nevím, co tím chtěli říci. A vlastně mi to přišlo o chlup lepší než chvíli před nimi vystoupivší D.F.S.

Místo Panychidy bylo na rozpisu účinkujících napsáno Dark Seal. A nebyla to změna na poslední chvíli, protože jejich logo bylo i na festivalových tričkách. Jen se to nikdo z pořadatelů neobtěžoval aktualizovat ani na webové ani na facebookové stránce akce. O jedné z přestávek jsem na mobilu zjistil, že se jedná o pagan-blackmetalovou kapelu z Brna, která má na kontě alba Pagan Thoughts vol. 1 a Pagan Thoughts vol. 2. Nic proti pohanům nemám, ale na Panychidu jsem se celkem těšil, tak jsem se na náhradníky vykašlal a šel se najíst do restaurace. Tam ale byli celkem rychlí, takže jsem ještě několik písní po návratu slyšel. A kupodivu pohané z Brna zpívali česky. Mám chuť o nich teď mluvit jako o „tmavém tuleni“. ;-)

Osmou kapelou na programu byli Hakka Muggies z Prahy hrající world music metal. Nevím, co si o této žánrové škatulce myslet, asi si ji vytvořili sami. Podle triček členů kapely to ale vypadalo nadějně (Cruachan, Eluveitie, Jameson). To poslední je docela návodné, protože mi to chvílemi připadalo jako z irské hospody. V sestavě byla opět houslistka a flétnista, zpěvák překvapil i používáním v metalu málo obvyklého nástroje – trianglu (ale častěji hrál na bodhrán). V textech převažovala čeština, občas bylo něco anglicky. Na folkmetalovou akci se hodili. Dobrý set zajímavé kapely.

Silent Stream of Godless Elegy z Ostravy za těch více než dvacet let na scéně prošli značnou proměnou. Angličtinu už před více než desetiletím nahradila čeština a kapela sama používá žánrovou nálepku ethno doom. V sedmičlenné sestavě figuruje zpěvák i zpěvačka, houslistka i violoncellista. Jen cimbál zněl z playbacku. Hrálo se z posledních dvou alb Návaz a Smutnice, starší tvorbu zastupovaly jen závěrečná I Would Dance a přídavková Pohanská. Z novinky zazněly písně Ptakoprav, Ten, který ukoval Slunce, Kdo z nás je víc či Synečku. SSOGE opět nezklamali a potvrdili svoji stabilně špičkovou koncertní formu. Zcela dle očekávání vrchol festivalu.

Poslední metalovou kapelou na festivalu byli havířovští progresivní post-rockeři Postcards From Arkham. Kapela sice ráda textově i náladou čerpá z povídek Howarda Phillipse Lovecrafta, ale na v době konání akce posledním albu Manta je i píseň Owls Not What They Seem inspirovaná kultovním televizním seriálem Městečko Twin Peaks. A sova ze stejnojmenného videoklipu zdobila i pódium. O měsíc později kapele vyšlo akustické album Spirit, jehož obal zdobí taktéž. Ale to měla být budoucnost, v Tišnově hráli natolik tvrdě elektricky, až bych jejich žánrové zařazení opravil spíš na progresivní post-metal. Sice těmhle post- škatulkám moc nehovím, ale byl to velmi dobrý set.

Největším oříškem na festivalu byl následující ambientně-folkový multimediální projekt Jeden kmen. Na začátku prý byla fotografická sekce, pak se přidali muzikanti z Brna s hudbou pro dokreslení atmosféry, letos v září vyšla kniha Příběh jednoho kmene. Fantasy příběh skřetího (v jejich jazyce se nazývají uruki) kmene jménem Snaga je zpíván v černé řeči (netuším, zda něco takového existuje, či si to vymysleli sami). Uprostřed pódia trůnil projektor, který na plátno v pozadí promítal jednoduché animace. Živí muzikanti odění v kůžích k tomuto videu dodávali živý soundtrack. Čtyři muži a jedna žena hráli převážně na bicí a perkusní nástroje (šamanský buben, djembe, brumle ad.), ale místo se našlo i pro akustickou kytaru a dechové nástroje (flétna, saxonet). Zpívali všichni, nejlépe slečna, která je prý i kapelní textařkou. Navíc si při vystoupení několikrát vyměňovali pozice za jednotlivými bicími nástroji. Možná za jiných podmínek bych na jejich snažení něco ocenil, ale takhle kolem půlnoci mi to hlava nebrala a v komiksu bych měl u hlavy bublinu s několika otazníky. Těžké nepochopitelno. Vydavatel jejich CD Mlha označuje jako „ritual folk“ a za ty čtyři stovky dostanete i DVD s tím animovaným filmem, co k jejich setu běžel. No, nekupte to. (Všechny v tomto odstavci obsažené informace jsem si dodatečně našel na webu, v době konání akce jsem z toho nevěděl nic.)

Brněnská kapela Deloraine svoji hudbu označuje jako ethno-folk. Dali ji dohromady bard Derias (kytara, mandolína, citera, balalajka, niněra…) a zpěvačka Lori jedné noci nad lahví absintu. Jejich opilý vtip ovšem přežil ranní kocovinu a záhy se pustili do tvorby dalších písní a posléze se rozrostli na regulérní kapelu. Což kromě baskytaristy znamená Mášu s původem z Ruska, která zvládá hrát na klávesy, flétny, bodhrán i zpívat, a multifunkčního bubeníka/houslistu v pozadí (měl tam jen kopák a hajtku, plus jeden buben a jeden činel – skoro celý set bubnoval pouze nohama, zatímco ruce potřeboval ke hře na housle, jen asi dvě písně byly bez houslí, tak došlo i na ten buben a činel). V praxi tenhle střet středověkého folku s coververzemi písní z počítačových her a textů ze ságy o Zaklínači funguje velmi dobře a dvě blondýny v kapele neznamenají žádnou pohromu. Když Lori vyměňovala baterky ve svém bezdrátovém mikrofonu, tak poznamenala něco o čtvrtém koncertu za tento den, takže jejich hudba zřejmě frčí. Končí se osm minut po druhé hodině ranní, a mělo smysl tam tak dlouho vydržet. Letos vydané debutové album Vlaštovka prodávali za 200 Kč. Konec dobrý, všechno dobré. ;-)

Poznámka: fotky nakradeny z facebookových profilů jednotlivých kapel