Ohlédnutí za rokem 2016

Šest

Ohlédnutí za rokem 2016. Jaký byl? Rok olympijských her v Riu i 600. výročí narození Karla IV. Od něj bych mohl začít. Navštívil jsem státní hrad Křivoklát, na počest našeho nejvýznamnějšího krále zkonzumoval šest lahví bílého vína Sanctus Victoria z produkce Templářských sklepů a zhlédl filmy Noc na Karlštejně (znovu po letech) a Hlas pro římského krále. Platby stokorunovou bankovkou jsem ovšem nepočítal. ;-)

Letní olympijské hry v Riu mi sebraly veškerý volný čas v první polovině srpna, pouze na závěrečné dva dny jsem vypadl za trochou hudby do Moravského Krumlova. A pak jsem samozřejmě české úspěchy doháněl doma ze záznamu. Jak byli někde ve hře Češi, snažil jsem se koukat (pokud jsem zrovna nebyl v práci). Snad jen golf jsem z časových důvodů vypustil. Takže jsem viděl i celá olympijská vystoupení sportovců, jejichž výkon byl tak krátký, že se dal snadno přehlédnout (Jaromír Ježek, Jiří Beran, Alexander Choupenitch, Adéla Hanzlíčková). Lukáše Krpálka jsem po příchodu z práce viděl pouze v posledních dvou zápasech (a předchozí následně hledal v archivu na internetu). Nejvíce času mi nejspíš zabral tenis. Hry poznamenané nesmyslnou politikou sportovních svazů (aféra Sáblíková), nezájmem řady sportovců ze světové špičky (golf, tenis) a polovičatým antidopingovým zákazem účasti některých ruských sportovců v některých disciplínách předváděly, že tu jde v první řadě o peníze a moc, sport už je zcela na vedlejší koleji. Ani sportovní přenosy ČT plné „expertů“ to moc nevylepšovaly. Zbytek televizního sportovního času už mi zabíral jen biatlon a občas ženský tenis.

Můj jediný celodenní výlet na kole

Teď už od televize k mému vlastnímu sportování. Na kole jsem tentokrát neměl ani žádnou domácí dovolenou, takže jsem jezdil pouze na pár hodin odpoledne po okolí Jičína. A to ještě bylo všude tolik silničních uzavírek, že jsem mnohokrát nevěděl, kudy by se to dalo objet aspoň po různých polních či lesních cestách. Celodenní projížďku jsem si udělal jen jednu. Konečná bilance tedy znamená 1610 ujetých kilometrů. A myslím, že to bylo tak, že mi v roce s 16 na konci stačilo, že jsem se dostal k číslu s 16 na začátku, a pak už jsem se na ježdění v podzimních plískanicích vykašlal. Přitom jsem do kola investoval dost peněz (kompletní výměna obou brzd, kazety, řetězu, lanek a bovdenů, servis přední vidlice, nábojů a středu…). S běháním to vypadalo mnohem lépe. Jednak jsem místo v dubnu začal už koncem března, a také bylo na jaře zřejmě lepší počasí. Pak ovšem přišel olympijský výpadek přes půlku srpna a brzký podzimní konec. Zatímco předchozí rok jsem víceméně pravidelně běhal až do půlky listopadu, v roce 2016 mi to vydrželo jen do konce září. Dvakrát jsem ještě vyrazil v říjnu a úplně naposledy 1. listopadu. Ale i tak to znamená, že jsem se proběhl šestačtyřicetkrát, což je nárůst o čtveřici výběhů. A navíc jsem si poprvé v životě i zazávodil. Běžně se proběhnu jen asi na půl hodiny. Jsem si jist, že 10 km v kuse jsem nikdy neběžel. Vydržím to? Toť otázka. Abych si ji zodpověděl, přihlásil jsem se do druhého ročníku závodu City Run Jičín a 28. května v 18:15 jsem s pár stovkami dalších vyběhl. Běželo se chvíli po pořádném lijáku, ale už jen za drobného deště. Na asfaltu to trochu klouzalo a z dalších stezek jsem měl bláto až na zádech. Optimisticky jsem doufal v čas kolem jedné hodiny, 51 minut a 15,6 sekundy naměřených v cíli mě docela překvapilo. Zřejmě můj předpoklad, že má obvyklá běžecká trasa je zhruba pětikilometrová, není zrovna přesný. Ale přeměřit jsem si ji nevyrazil. Na začátku a konci roku ještě dvacítka hodinových lekcí spinningu, coby má jediná zimní sportovní aktivita. Jako divák jsem ještě zavítal na trať 11. ročníku Jičínské 50 a jičínskou zastávku cyklokrosového Toi Toi Cupu.

Fotky – Jičínská 50

Fotky – Toi Toi Cup Jičín

Filmovou úrodu roku už jsem shrnul, totéž platí pro výběr nejlepších přečtených knih a navštívené koncerty a další hudební akce jsem okomentoval dvakrát tady a tady. Zbývá se tedy už jen zmínit o zbytku hudební úrody. Tu stále konzumuji převážně streamováním z Google Play. Rok 2016 bych klidně mohl označit za rok thrash metalu. Skoro všichni, kdo v žánru něco znamenají, vydali nové album. Snad jen Kreator a OverKill si vydavatelé nechali na začátek dalšího roku. Osobně z této přebohaté úrody nejvýše hodnotím alba Megadeth: Dystopia a Death Angel: The Evil Divide. Ale třeba bezejmenná novinka Flotsam and Jetsam tam k poslechu není. Další mnou oblíbená spousta hudby znamená kapely se zpěvačkami. Tady určitě vede Tarja, která zvládla vydat rovnou dvě alba. Kromě ní jsem dost poslouchal i novinky, které vydaly skupiny Epica, Delain a Blues Pills. Líbí se mi ovšem i novinka The Rolling Stones: Blue & Lonesome, možná i protože jsem od nich takovéto album nečekal. A když je dost času, je tam spousta dlouhých živáků či výběrů. Například alba z pozůstalosti vydavatelství Noise Records (Helloween, Kamelot, Kreator, Grave Digger, Running Wild, Skyclad, Sinner, Tankard). Tenhle text vzniká za zvuku živáku Dirkschneider: Live – Back to the Roots. A samozřejmě si nepouštím jen metal, často mám náladu na něco úplně jiného.

Nových alba si už moc nekupuji. Část z těch výjimek se pojí s aktuálně navštívenými koncerty – Arakain: Arakadabra, Arakain / Dymytry: Live 2016, Sebastien: Dark Chambers of Déjà Vu, Helloween: My God-Given Right, Avantasia: Ghostlights, Ignite: A War Against You, Serenity: Codex Atlanticus a částečně Phantasma: The Deviant Hearts. Z dalších novinek to jsou už výše jmenované Tarja: The Shadow Self a Delain: Moonbathers. Pak už je to jen několik pár let starších alb – Cynic: Kindly Bent to Free Us, OverKill: White Devil Armory, The Scintilla Project: The Hybrid a Deep Purple: Now What?! Zbývá už jen pár nahrávek ze začátku století – Engine: Superholic a Avantasia: The Metal Opera Part I & II. Hudební DVD mi přibylo jedno, kompilaci Masters of Rock 15‘ jsem vyhrál v soutěži magazínu Spark. Trojice koncertů na Blu-ray discích je pak čistě progresivní – Dream Theater: Breaking the Fourth Wall, Flying Colors: Second Flight a Rush: Time Machine 2011. Samá vysoká kvalita.

Teď už vyhlížím, co mi přinese rok 2017.

5 nejlepších knih roku 2016

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2016 s komentářem. Tentokrát bez pořadí, protože se mi nechce rozházet tu jednu trilogii a pomyslný žebříček zakončit jejím prostředním dílem.

Stephen King: Pan Mercedes

Vše začíná v noci z 9. na 10. dubna 2009, kdy se před Městským centrem táhne dlouhá fronta, protože ráno má otevřít burza práce, která slibuje tisíc pracovních míst. Před pátou hodinou ráno se sem přiřítí ukradený Mercedes SL500, projede největší tlačenicí a zmizí. Za ním zůstane ležet osm mrtvých a množství těžce zraněných. Auto se za pár hodin najde, po pachateli ani stopa.

Po roce dostane Bill Hodges, který případ vyšetřoval, dopis podepsaný „Mercedesovým vrahem“. Teď už je ovšem detektivem ve výslužbě, přesto se rozhodne nepředat důkaz policii a pustit se po stopě na vlastní triko. Mezitím Brady Hartsfield začíná plánovat velký útok v hale Mingo, kde má vystoupit populární chlapecká kapela ’Round Here. Ideální příležitost poslat na onen svět desítky, možná dokonce stovky, pištících puberťaček. Závod detektiva ve výslužbě s časem začíná.

Stephen King nám předložil výborně napsaný kriminální thriller s dobře vymyšlenými postavami. Magor Brady je sice možná až zbytečně moc velký úchyl, ale to k žánru tak nějak patří. Rozhodně není problém se do toho začíst a ke konci už je těžké se od čtení odtrhnout.

Stephen King: Právo nálezce

V roce 1978 byl zavražděn spisovatel John Rothstein a z jeho domu zmizela veškerá hotovost i rukopisy. Na začátku roku 2010 najde třináctiletý školák Pete Saubers kufr zakopaný v parku. Uvnitř jsou naskládané obálky s hotovostí a jakési zápisníky plné rukopisů. Peníze by se určitě hodily, zvlášť teď, když je jeho otec, loni zraněný Mercedesovým vrahem, bez práce…

Roky běží, rodině Saubersových se náhle daří lépe, z Petea je středoškolák a nalezená hotovost dochází. V roce 2014 je z vězení propuštěn Morris Bellamy, který sice neseděl za vraždu slavného spisovatele a obou svých tehdejších parťáků, ale přece jen přišel o 35 let života na svobodě. Ještěže ví, kde má zakopané peníze a hlavně rukopisy Johna Rothsteina včetně minimálně jednoho nikdy nevydaného románu. A rozhodně nemá rád nepříjemná překvapení. Pete Saubers bude zanedlouho v úzkých a nezbude než do akce trochu kostrbatě dostat detektiva ve výslužbě Billa Hodgese.

Román sice laťku nastavenou prvním dílem nevyrovnal, ale za přečtení opět určitě stojí.

Stephen King: Konec hlídky

V lednu 2016 se objeví podivný příběh sebevraždy ženy těžce zraněné kdysi před Městským centrem Mercedesovým vrahem. Bývalý parťák o tom dá pro jistotu vědět i Billu Hodgesovi, kterému na případu něco nehraje. A začne vlastní vyšetřování dost včas, aby byl připraven na nemožné. Příběh navazuje na román Pan Mercedes natolik těsně, že k jeho ději už nemohu nic ani naznačit, aniž bych musel vyzradit konec první knihy. Ale velmi brzy opouští oblast reality a vydává se vstříc žánru, který autora proslavil. Včetně typického finále na opuštěné chatě uprostřed sněhové vánice.

Neznám jinou trilogii, kde by třetí díl navazoval na první těsněji než ten prostřední. Stejně tak neznám jinou trilogii, kde by po dvou kriminálních thrillerech následoval horor. Tentokrát autor nepotřeboval skoro žádný úvod, protože skoro všechny postavy známe už z Pana Mercedesa, takže se to rozjede docela brzy a pak už jen děj nabírá otáčky. A z prostředního dílu zpětně dělá jen na odpověď na otázku, co dělaly postavy XY během uplynulých šesti let.

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Tenhle román sice vypadá na „vysokou literaturu“, což se pozná třeba podle hnusné obálky, ale vlastně nemá tak daleko k tomu, co běžně čtu. Ukrajinský básník a prozaik zasadil svůj druhý román do Moskvy. Pokud z této kombinace čekáte něco výbušného, tak upozorňuji, že knihu napsal na začátku roku 1992. To ještě samostatné Ukrajině nebyl ani rok. A paralely k rozpadu Sovětského svazu se tu dají také vysledovat. Hlavní hrdina své vyprávění ovšem adresuje jedinému příjemci – ukrajinskému králi Olelku Druhému. Což říká mnohé o vztahu děje k realitě. Příběh jedné deštivé květnové soboty na začátku 90. let v životě ukrajinského básníka jménem Otto von F. nás ovšem zavádí do značně apokalyptické verze Moskvy. Sestup hrdiny probíhá na všech úrovních. Takže se probouzí v sedmém patře ubytovny, odkud s kumpány přesídlí do horního podlaží vyhlášené moskevské hospody (ovšem s sebou si musejí vzít vlastní půllitry, protože v hroutícím se impériu momentálně panuje jejich nedostatek), pokračuje do přízemního bufetu a pak zamíří do obchodu Dětský svět (kde se ovšem zrovna dají koupit pouze papíroví holubi), kde začne jeho sestup do podsvětí. Bloudění podzemními chodbami ho vyplivne přímo na trasu metra, a to nejen ledajakého, ale na tajnou vládní linku. A i odsud se dá pokračovat ještě hlouběji, až na tajný sněm neživých ruských politiků, kteří chtějí znovu ovládnout svět. V karnevalovém finále zkrátka čekají větší hrůzy než zmutované krysy moskevského metra. Jeden den plný alkoholu a sexu jsme sice zahájili v reálně vypadajících lokacích, ale dlouhá cesta našeho „hrdiny“ přes říši městských legend pokročila do ještě znepokojivějších oblastí. Takže podtitul Strašidelný román není tak úplně od věci.

Martin Sichinger: Meyrovo sklo

A nejlepší na konec. I když je to v této pětici jediná kniha bez fantastických či thrillerových prvků. Začíná v srpnu roku 1968 ve vimperské sklárně. Kde se vzala, tu se vzala, na návštěvu sem dorazila delegace zástupců „osvoboditelské“ armády. A jednomu ze sklářských specialistů, kteří jsou tu se stigmatem „neodsunutých Němců“ před režimem napůl skrýváni, dojde cíl této návštěvy. Jenže vzorky skla, které se posílalo carevně Kateřině Veliké, nesmějí skončit v prackách ruských důstojníků, to už by je nikdy nikdo neviděl! Před nacisty stihli sklo ukrýt včas, ale teď jsou Rusové už ve sklárně a u brány nechali stráž. Takže je třeba riskovat a improvizovat.

Následuje prudký skok do května 2013. Vimperské sklárny jsou minulostí. Přežily všechny režimy, ale proti privatizaci neměly šanci. A nám se tu začnou splétat příběhy několika postav z Vimperku, nedaleké Lenory či přes kus lesa vzdáleného Bavorska. Právě odsud přichází jedna z postav. Český sklář přijel do Vimperku jen vyřídit pozůstalost po náhle zemřelém bratrovi, načež plánuje definitivně se vrátit do Německa, protože k tomuto depresivnímu kraji bez budoucnosti už necítí žádný vztah. Jenže naráží na nečekané záhady a zjišťuje, že o svém sourozenci spoustu věcí nevěděl. Pátrání po vzácném skle se tu opravdu ocitá na vedlejší koleji vedle mnohem osobnější „detektivky“. A nakonec přináší i to, co nejspíš žádná z postav nečekala, tedy naději.

Autorovým záměrem nejspíš bylo čtivou a svižnou formou představit čtenářům historii šumavského sklářství, což se mu rozhodně povedlo. Svižný je možná až moc, protože se to čte skoro samo, takže jsem na konci byl vlastně dříve, než jsem nejspíš chtěl.

Rok 2016 (nejen) na plátnech kin

V roce 2016 jsem viděl na plátnech 60 filmů. Tedy o dva více než v předchozím roce. Stálo mě to 6 062 Kč, tedy o 67 Kč méně než v předchozím roce. Průměr 101 Kč za film tedy vypadá, jako když tento koníček zlevňuje. Ve skutečnosti jsem dva filmy viděl zadarmo (Vzkaz v láhvi, Kola versus auta), další za 40 (Nenasytná Tiffany) či 50 Kč (LEMMY). Osm projekcí jsem viděl na pražském Febiofestu, na jednu jsem si zajel na MFF do Karlových Varů, další byla součástí Festivalu francouzského filmu v Praze. Tamtéž jsem zajel na Vzkaz v láhvi, na který jsem vyhrál volné lístky na ČSFD, a na Carol, která se do jičínského biografu nedostala. V létě promítali levně loňské filmy po 40 Kč v královéhradeckém Centralu a za 50 Kč jsem v srpnu zašel do letního kina v jičínském zámeckém parku. Zbývá promítání v rámci projektu festivalu Jeden svět jménem Promítej i ty, které se konalo v jičínské hvězdárně se vstupem zdarma. Film Kola versus auta sice asi o měsíc později vysílala i Česká televize, ale to bych se zase ochudil o besedu na cyklistické téma. (Ano, snažili jsme se srovnávat situaci v São Paulu či Torontu s Jičínem, což je docela sranda. J) Na biograf Český ráj tedy vychází 45 projekcí.

 

Plakáty všech šedesáti filmů

Desítka nejlepších:

1. Příchozí

Povídka Teda Chianga Příběh tvého života je křehká lingvistická sci-fi, která nestojí na výrazné pointě, ale na vhledu do nitra hlavní hrdinky. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že podle ní vzniká hollywoodský film, jsem se trochu vyděsil, na druhou stranu tu bylo jméno režiséra. Denis Villeneuve si za posledních pár let vybudoval pověst jednoho z nejchytřejších režisérů v Hollywoodu. Tak jsem doufal, že i tentokrát ví, co dělá. Výsledný film je sice podle očekávání akčnější, ale jinak je to rozhodně inteligentní sci-fi pro přemýšlivého diváka, což je v současnosti na plátnech spíš výjimka než pravidlo. K tomu výborná Amy Adamsová v hlavní roli, parádní kamera i hudba – prostě film roku.

2. Spotlight

Novinářské drama oceněné Oscary za nejlepší film i původní scénář jsem viděl v rámci pražského Febiofestu, takže mi připadá zbytečné tu o něm psát podruhé.

3. Boj

Tobias Lindholm si udělal jméno jako scenárista, ale od roku 2010 se věnuje i režii. Typická jsou pro něho pečlivě vybroušená dramata ze současnosti, která pokládají důležité otázky ohledně práva, morálky, etiky a dalších příbuzných pojmů. Tentokrát nám předkládá příběh vojenského důstojníka na misi v Afghánistánu, kterému změní život jedno sporné rozhodnutí v kritické situaci, kdy je jeho jednotka pod palbou nepřátel. Je odvolán a v Dánsku ho čeká vojenský soud. Má být stoprocentně věrný svým zásadám a jít si své selhání odsedět, i když ví, že ho manželka i děti potřebují doma? Jaká je cena pravdy? Režisér s přehledem volí i nestandardní řešení, kdy nejzásadnější dialog filmu zabírá přes sklo, takže ho neslyšíme. Film hodný vidění a zamyšlení.

4. Kniha džunglí

Pro mne největší překvapení roku. Hraný film natočený s jediným hercem v ateliérech – zbytek je práce trikařů. Dá se tedy vůbec počítat mezi „hrané“ filmy? Každopádně tato aktuální verze slavné animované disneyovky nestaví na své digitální dokonalosti, ani se na ni nesnaží upozorňovat. Po pár minutách prostě zapomenete, že nesledujete skutečnou džungli (u zvířat to samozřejmě neplatí, ta přece jen nejen mluví, ale občas i zpívají). Výsledkem je tedy výborný dobrodružný film, který funguje, ať už znáte Disneyho klasiku, nebo ne.

5. Zbrusu Nový zákon

Belgická černá fantasy komedie přišla s výborným výchozím nápadem. Bůh existuje, žije v Bruselu a nemá rád lidi. Zlomyslně se baví vymýšlením a aplikací Murphyho zákonů a má za to, že doma má situaci pod kontrolou. Lidé běžně znají jeho syna, ve filmu hrají roli spíš jeho manželka a hlavně dcera. Ta se na důkaz vzdoru nabourala do otcova počítače, rozeslala všem lidem esemesky s tím, kolik času jim zbývá do smrti, načež utekla z domova. Rozzlobený otec vyráží za ní a za chvíli se musí utkat se zákonitostmi světa, který stvořil. Co ale s lidmi udělá fakt, že najednou vědí jak moc (málo) času jim zbývá? Rozhodně silná myšlenka.

6. Takový je život

Němý film z roku 1929, na který jsem vážil cestu přes půl republiky do Karlových Varů. Do kin přišel v květnu 1930 a prohrál zápas o divácký zájem s prvními zvukovými filmy. V roce 1959 byla v nové verzi odstraněna většina mezititulků, takže je film vlastně ještě „němější“, než bývalo zvykem. Na srozumitelnosti děje to nijak neubírá. Příběh staré pradleny, jejíž muž je nezaměstnaný alkoholik, rozhodně není žádná komedie, byť má i světlejší dny. V hlavních rolích excelují Vera Baranovskaja a Máňa Ženíšková, Theodor Pištěk jako producent na filmu všechno prodělal a dluhy splácel až do roku 1948. Pokud se vám zdálo, že hrál v každém druhém meziválečném filmu, tak tohle je důvod. I takový je život.

7. Rodinný film

Slovinec Olmo Omerzu je pro mne nejlepším importem domácího filmu. Připadá mi, že jeho nejsilnější zbraní je práce s herci, ale i zbytek režisérského řemesla zvládá výborně. Nejdříve trochu ke scénáři: Rodiče i se psem vyrazí na plavbu jachtou po oceánu a děti si doma užívají svobody. Pak přijde bouře a rodiče se přestanou ozývat. Film své postavy se zaujetím sleduje, ale udržuje si od nich odstup. Emocionálně nejsilnější scéna filmu tedy patří psovi. Trochu si říkám, jestli není špatnou známkou pro domácí kinematografii, když za nejlepší český film roku 2016 označím odloženou premiéru filmu z roku předchozího. :-/

8. Tohle je náš svět

Matt Ross je herec známý spíš z televizních seriálů, tohle je druhý film, který režíroval, a první, ke kterému napsal scénář. Předkládá nám v něm rodinu žijící mimo civilizaci v lese. Rodiče tu vychovávají ze svých šesti dětí superchytré, supersilné a superodolné bytosti, aniž by jim vadilo, že tyto vlastnosti sotva budou mít možnost někdy využít, když nezvládají nejzákladnější interakci s jinými lidmi. A pak logicky musí přijít cesta do civilizace a nezbytný střet. Jeho hybatelem je nemoc a následná smrt jejich matky. Herecké výkony od Vigga Mortensena až po nejmenšího prcka nemají snad jedinou slabší chvilku, přitom každá postava má vlastní charakter a své místo ve vyprávění. Nebýt trochu melodramatických klišé v závěru, mohl být tenhle film na žebříčku ještě výrazně výš.

9. Zootropolis: Město zvířat

Animovaných filmů vznikají strašná kvanta a ve výsledku jich většina dopadá jako zábava na jedno použití. Koukněte a zapomeňte, za týden uvidíte další pokus. Disneyho studiu se ovšem zase povedl vybrousit zábavný kousek, se kterým si dali práci už při vymýšlení scénáře a celého filmového světa. Zvířecí kriminální buddy movie s ramlicí (český dabing používá podivné slovo zaječice) a lišákem v hlavních rolích je promyšlené a napěchované zábavnými detaily, které prostě nemáte na jedno zhlédnutí šanci ani postřehnout. Přitom jen tak bokem nadhazuje i pořádně složitá témata. To celé v hávu rodinné komedie. Tedy snad s výjimkou podivné scény z nudistického klubu, která mi v tomto filmu přišla úplně nepatřičná a vlastně i znepokojivá. Animace je výborná a český dabing velmi dobrý.

10. Ve středu 9. května

Íránské drama o tom, co způsobí inzerát nabízející 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli, jsem také viděl na Febiofestu, takže se opět nebudu opakovat.

Teď snad ještě pár vět o tom, co a proč jsem neviděl. V práci jsem prošvihl snad jen jedinou projekci Sázky na nejistotu a obě projekce Nočních zvířat. Z různých jiných důvodů jsem nezašel ani na nic z nabídky Severského filmového klubu (Beatles, Vymahač, Idealista), či na filmy Kolonie, Anomalisa a Toni Erdmann. Poslední případ mne mrzí nejvíce, ale když strávím 12 hodin v práci, tak nepůjdu od 19:30 na 162 minut dlouhý film, pokud další den opět vstávám ve 4:40. Snad ho ještě někde uvidím. Pouze jednou se stalo, že se film nehrál, protože jsem byl jediným zájemcem. Odnesl to film Tři generace. Vím, že to v tomto případě není nic jednoduchého, ale aspoň částečně to způsobil naprosto nezajímavý český název. Spousta filmů se do jičínského biografu vůbec nedostala, včetně některých titulů, u kterých mě to překvapilo (Správní chlapi). Ale zase jsem tu viděl hned dva maďarské filmy, takže situace ještě úplně tragická není. A abych jezdil na film, co mě zajímá, do vzdáleného města, nebylo moc času. Dopadlo to vlastně jen u Carol.

Ještě musím zmínit jediný film, u kterého jsem litoval vyhozených peněz a ztraceného času. Jsou to Fantastická zvířata a kde je najít – film, kde sice přes samé triky není vidět na plátno, ale nudu to nezahnalo. Od režiséra Davida Yatese už jsem předtím viděl čtyři filmy, z nichž bych se ani jeden neodvážil označit za povedený, ale několik až nečekaně kladných recenzí mě natolik nahlodalo, že jsem přece jen vyrazil do kina. Každopádně, další díly této série už určitě beze mne. L

Stále rozmnožuji sbírku filmů na Blu-ray discích. Pomáhají mi v tom jednak výprodejové akce, kdy se spousty filmů dostanou až někam na 99 Kč za kus, a také Aukro, kde jsem tři disky koupil dokonce po 60 Kč. Z nejzajímavějších přírůstků tedy mohu jmenovat pětidiskovou kolekci Indiana Jonese, třídiskovou speciální edici Gravitace, či spoustu filmových klasik: Nelítostný souboj, Mafiáni, Hodný, zlý a ošklivý, E. T. Mimozemšťan, Zpívání v dešti… A zmínit musím ještě pětioscarovou klasiku Stalo se jedné noci, kterou jsem si s českými titulky koupil na německém Amazonu, protože u nás nevyšla. Z mnoha filmů viděných v televizi za zmínku stojí znovu viděný klasický muzikál West Side Story, výborné maďarské artové drama Je to jen vítr či domácí dokument Odvaha. Ze seriálů nejvýše hodnotím Dům z karet, z domácích pak Semestr.

Letos má začít zhruba roční rekonstrukce našeho jediného kina široko daleko, takže kvantitativně to se mnou a kinem půjde zřejmě pořádně dolů. Jinak je vše při starém, takže nejzajímavější lednová premiéra zatím na programu našeho biografu není (Paterson). Počkám do února, pokud nebude ani tam, tak budu muset zase vyrazit na výlet. Ostatně rok jsem už zahájil v pražském kině Evald filmem Spravedlnost pro mou dceru na odpolední projekci pro seniory za 60 Kč (šetřím, kde to jde). ;-)