Silvestrovské bublinky

Nejen při silvestrovské zábavě nejvíc letí bublinky. Běžně se jim říká šampus, ale myslí se tím několik různých nápojů. Kde se vzaly, jak se vyrábí, jak se označují, či jak si je nejlépe vychutnat? Řada otázek, na které se dá najít mnoho odpovědí. Já jsem se je rozhodl soustředit do tohoto textu.

Šampaňské

Oblast zvaná Champagne se nachází asi 150 km severovýchodně od Paříže. Díky tomu leží v těsné blízkosti severní hranice oblasti pěstování vína. Přes svou proslulost se jedná o nejmenší vinařskou oblast ve Francii. Pěstební oblast zde má asi 30 000 hektarů úrodné půdy. Pokud se ptáte, proč právě odsud pocházejí nejlepší šumivá vína světa, odpovědí je zdejší jedinečná jemná křídová půda. Hlavními centry zdejšího vinařství jsou města Remeš a Épernay. Víno se tu sice pěstovalo už před 2000 lety, ale výroba zdejšího tradičního šampaňského má původ až na začátku 18. století.

Piper-Heidsieck brut – pila ho Marilyn Monroe, Laurel & Hardy ho zapracovali do svých scénářů; dnes ho pijí jejich následovníci na oslavu získání vytoužených Oscarů.

Šampaňské je především bílé víno, přesto se zhruba ze tří čtvrtin vyrábí z modrých hroznů (odrůdy Pinot Noir a Pinot Meunier, pro něž máme české názvy Rulandské modré a Mlynářka) a z jedné čtvrtiny z hroznů bílých (odrůda Chardonnay). Přísné regulace a kontroly hlídají i maximální hektarový výnos, aby se produkci révy nesnažil nikdo uměle navyšovat. Ruční sklizeň speciálními nůžkami probíhá přesně 100 dní po odkvětu. Každá z odrůd se zvlášť vylisuje a nechá zhruba tři týdny kvasit v dřevěných sudech či tancích. Pak se víno filtruje a čistí od kvasinek. Poté následuje jediná přípustná metoda výroby šampaňského, která sestává z pěti kroků:

1. Kupáž – smíchání různých vín. Hlavním důvodem k tomuto kroku je severské klima oblasti, které způsobuje značné výkyvy mezi jednotlivými ročníky i mezi sklizněmi z různých poloh v jedné sezóně. A každá značka se snaží, aby její produkce měla vyrovnanou kvalitu a typickou chuť.

2. Druhé kvašení – to už probíhá v lahvích, do kterých se víno stáčí po ukončení kupáže. Do lahví se přimíchá i malé množství speciálního likéru tvořeného z kvasinek a třtinového cukru rozpuštěného ve starém víně. Tím započne druhé kvašení, které probíhá v chladných sklepích (některé jsou vážně staré i 2000 let) zhruba tři až čtyři měsíce.

3. Zrání – časově nejdelší etapa výroby šampaňského začíná po ukončení druhého kvašení. V lahvích se tvoří usazenina z odumřelých kvasinek, na které víno zraje několik let. Zákonem je jako minimum stanoveno 15 měsíců, nejobvyklejší doby zrání ovšem jsou tři a pět let.

4. Setřásání – přísady pro kvašení je nakonec nutné z lahví odstranit, takže je potřeba je dostat do hrdel lahví. Ty jsou umístěny hrdly dolů do šikmých setřásacích stojanů, kterými se v pravidelných intervalech jemně třese. Díky tomu se usazené kvasinky sesbírají v hrdlech lahví.

5. Degoržování – to je termín pro odstranění kalů z hrdla lahve. Dělá se to tak, že se hrdlo ponoří do mrazicího roztoku, kde usazenina během několika minut zmrzne. Ledový špunt je po otevření lahve vytlačen tlakem oxidu uhličitého ven. Během toho z lahve unikne i trochu vína, které je doplněno druhým speciálním likérem, který tvoří směs vína stejné kupáže, malé množství starého šampaňského a v něm rozpuštěný třtinový cukr. Této pasáži se říká dosáž. Poměr přísad při ní je pro výrobce poslední možností, jak dodat šampaňskému správnou chuť. Protože pak už jen uzavře lahve korkem a opatří je etiketou. Lahve ještě několik týdnů v klidu stojí, ale pak už je čeká cesta k zákazníkům.

Množství cukru přidávané v dosáži vytváří základní rozdíl v chuti vína. Ta se podle množství zbytkového cukru na litr dělí do šesti kategorií: „extra brut“ velmi trpké má méně než 6 gramů cukru na litr, „brut“ trpké má méně než 12 gramů, „extra dry“ velmi suché má 12 až 17 gramů, „sec“ suché má 17 až 32 gramů, „demi sec“ polosuché má 32 až 50 gramů a „doux“ jemné s více než 50 gramy cukru na litr. Malí producenti občas vnášejí zmatek do označování zcela nepřislazovaných vín, která místo označení „extra brut“ mohou nést alternativní označení typu „brut nature“, „brut zero“, „dosage zero“ či „pas dosé“. Všechny takto označené lahve musí ovšem mít méně než 3 gramy cukru na litr. Každopádně na trhu téměř výhradně uvidíte šampaňské třídy „brut“, ostatní kategorie tvoří jen malé procento produkce šampaňského.

Existuje i několik šampaňských specialit, za zmínku stojí alespoň některé z nich. Jednou je šampaňské „rosé“, které se vyrábí s částečným použitím červené révy (která samozřejmě musí také pocházet z oblasti Champagne) v prvním kroku při kupáži. Dalším častým označením je „Blanc de Blancs“, které značí, že toto šampaňské je vyrobeno pouze z odrůdy Chardonnay. Označení „crémant“ znamená menší natlakování lahve. Toho se dosáhne tím, že se při druhém kvašení přidá méně cukru a kvasinek, díky čemuž se v lahvi vytvoří méně oxidu uhličitého.

Jelikož je šampaňské zřejmě nejkontrolovanějším vínem na světě, je kvalita vždy zaručena. K zákazníkům se dostává v deseti velikostech lahví těchto objemů: 0,2, 0,375, 0,75, 1,5, 3, 4,5, 6, 9, 12 a 15 litrů. Běžně je uvidíte pouze v rozsahu od 0,2 do 3 litrů, prodejce těch větších lahví radši hledejte na internetu.

Jak si šampaňské nezkazit? Předně se doporučuje nechat před použitím lahev několik dní ustát, pokud možno naležato (výrobci stále používají korek, žádné plasty). Ideální je teplota sklepa, v řeči přesných čísel 6 až 9 °C. Nikdy se nedává do mrazáku a neservíruje se ledové. Do nádoby s ledem by se měla dávat pouze lahev, která už byla načatá. Pro pití šampaňského jsou ideální úzké tenké sklenice jako poháry, flétny či tulipány. V těch notoricky známých miskách vám velmi rychle vyprchají nejen bublinky, ale i vůně.

Sekt

Šampaňská vína se mezi šumivými víny stala nejen etalonem kvality, ale i ochrannou známkou. Proto se tento termín nesmí používat u šumivých vín z ostatních oblastí. Nejkratším a nejběžnějším termínem pro produkci těchto nápojů ve zbytku světa je sekt. Šumivá vína se zřejmě začala vyrábět nejdříve na jihu Francie, kde se tyto nápoje vyráběly více než století předtím, než to zkusil někdo v oblasti Champagne. Výroba se pak rozšířila do Německa, Rakouska, Itálie, Španělska a po druhé světové válce i k nám do Čech a na Moravu. Nejpopulárnější je tento nápoj u našich sousedů v Německu.

Jan Petrák brut cuvée gold – moravský sekt obsahuje šupinky 24 karátového zlata. Už jste někdy pili zlato?

Sekt se vyrábí z mnoha odrůd vín, populární je třeba německý Ryzlink. Také kvašení je možné dělat několika různými způsoby. Tradiční metodu kvašení v lahvích (tedy postup z větší části kopírující výrobu šampaňského) najdete u produkce menších vinařských závodů. Větší výrobci používají metodu kvašení v lahvích s následným odfiltrováním kvasinek ve velkoobjemových nádobách. Velkovýrobci v těchto nádobách nechávají probíhat i samotné kvašení, protože je to metoda technicky nejjednodušší. Na kvalitě výsledného sektu se podle nich stejně nejvíce podílí kupáž a zrání, takže na zvolené metodě kvašení zase až tak nezáleží.

Šumivá vína mohou být vyráběna kvašením z hroznů, hroznového moštu, stolního či jakostního vína, ale v nich obsažený oxid uhličitý musí pocházet výhradně z druhého kvašení. Minimální doba zrání je šest měsíců v tanku nebo devět měsíců v lahvi. Označení podle množství zbytkového cukru je stejné jako u šampaňského.

I sekt by se před použitím měl nechat minimálně den ustát v chladu. Ideální teplota se liší podle barvy sektu: bílé sekty 5 až 7 °C, růžové 6 až 8 °C a červené 9 až 11 °C. Jinak platí to samé, co výše u šampaňského: pro pití jsou ideální poháry na sekt a flétny, misky jsou naprosto nevhodné. Sekty opouštějí vinařské závody na vrcholu svých kvalitativních vlastností, takže jejich dlouhým skladováním se vám obsah lahví rozhodně nezlepší.

Nealkoholický sekt

Někteří lidé alkohol nechtějí nebo nemohou pít, ale i oni už si mohou dopřát bublinky. Způsob jak z vína odstranit alkohol už znali před 3000 let ve starém Egyptě. Tehdy se prostě víno silně zahřálo, čímž z něj unikl alkohol. To je metoda velmi hrubá, takže dnes už se na to jde jinak.

Bohemia Sekt nealkoholický – nejznámější český producent sektů nabízí nealkoholickou variantu od roku 2008.

Odalkoholizování probíhá ve vakuu zahřátím na teplotu 28 °C, což na únik alkoholu v plynném skupenství z vína stačí. Evropská zákonná norma pro termín „nealkoholický“ stanovuje horní hranici objemu alkoholu na 0,5 %, ale mnozí výrobci už dnes zaručují méně než 0,1 %. Podobné stopové množství alkoholu ostatně můžete najít i v některých ovocných džusech. Díky odstranění alkoholu má nealkoholický sekt zhruba o dvě třetiny méně kalorií. Oxid uhličitý získaný při kvašení se do sektu přidává až po odstranění alkoholu. V mnoha zemích zákony nedovolují používat termín nealkoholický sekt, ČR k nim naštěstí nepatří. Klidně ho používejte i pijte.

Rychlé špunty

Varianta pro děti je v podstatě limonádou. Neobsahuje sice problematická barviva ani žádný alkohol, zato spoustu cukru, takže byste to těm dětem stejně neměli dopřávat častěji. V nápoji najdete i pár procent hroznové šťávy. Natlakováno oxidem uhličitým je to možná až moc, tenhle špunt opravdu dokáže lahev opustit rychle. Být rodič, tak to dětem otevírám sám.

Fotoblog: s nádražákem po světě

Po světě jsem v uplynulých letech jezdil jako cykloturista. Ale většinou jsem nezapomínal, že jsem nádražák, což je stejně povolání jako diagnóza.

Namibie

Hlavní město Windhoek leží v nadmořské výšce zhruba 1700 metrů. Odtud jsme vyjížděli k jihu, abychom si ještě mírně vystoupali až do 1944 metrů, což bylo na nadjezdu nad úzkorozchodnou železniční tratí. Dalších 5 hodin a 20 minut jsme podél této trati jeli po větru z kopce. Železniční doprava byla nulová.

Podél trati jsme jeli ještě asi 230 km při autobusovém přejezdu. Nikde ani kolo. Na vlaky jsem přestal věřit. Železničním unikátem je ovšem obec Seeheim. Zde je významná odbočná stanice a naproti místnímu nádraží vyrostly dva hotely, které jsou v současnosti spojeny do jediného hotelového komplexu. A to je celý Seeheim: nádraží a hotel, třetí stavení tam nenajdete. Situace se opravdu má tak, že tady vlakové spoje natolik nenavazovaly, že se vyplatilo tu postavit hotel(y). Nádražák ve mně byl zrovna přehřátý a stanici si nevyfotil, takže aspoň hotel. :-/

Dalšího dne cestou ze Seeheimu jsem ovšem najednou zaslechl vlak, zvládl nespadnout z kola, zastavit, vytáhnout foťák a několikrát ho cvaknout. Tak přece tu jezdí!

Stanice? Výhybna? Kdo ví…

Jižní Afrika

Opět hned první den jízdy po Jižní Africe jsem zahlédl vlak. Tady je všechno zatrolejované, ale kdybych to býval tušil, zkusil bych spíš video (nejlépe na nadjezdu nad tratí o kousek dál). Dvě lokomotivy v čele, postupně dvě vložené a jedna vzadu na postrku. Tento nákladní vlak kolem nás projížděl dvě minuty. Jak asi vypadá nádraží, do kterého něco takového pravidelně vjíždí? Nebo tam mají tolik lokomotiv, aby to mohli roztrhat na několik kolejí? Samé otázky, odpověď žádná.

Na jih od Kapského Města vede podél pobřeží dvoukolejná trať. S těmi vlnami, na kterých v některých místech řádí surfaři, by to byla parádní vyhlídková jízda. My jsme tu ovšem opět žádný železniční provoz nezaznamenali, i když koleje se evidentně používají.

Argentina

Opět hned první den cyklistiky a tentokrát obec El Paraíso. Mají tu nádraží, ale před kolika lety tudy jel naposledy vlak? Těžko odhadovat.

V obci Balde ve středu země (nedaleko města San Luis) už není nad čím bádat. Zdejší nádraží je evidentně mrtvé, ale zbyla tu mechanická návěstidla i nějaký nepotřebný vagón.

U slaniska Salinas del Bebedero dnes pracují pouze náklaďáky. Zbyla tu ovšem i připomínka, že se dříve sůl vozila vlaky. Parní mašinka tu má svůj pomník, u toho jsem nesměl chybět.

A jsme v Andách. Stavba trati přes toto pohoří musela být pořádný výkon. O to smutnější je, jak to všechno Argentinci zrušili a nechali zpustnout. Most drží jen pár kolejnic, nádraží vypadá jako kulisa z westernu, ocelové viadukty ale hrdě a zbytečně stojí.

Bývalé nádraží v Puente del Inca v současnosti slouží jako Muzeum horolezectví.

A takovéhle tu jezdily vláčky. Vyfoceno jako obraz v hotelové jídelně na zdi.

Vysokohorská obec Las Cuevas (3160 metrů nad mořem), nejvýše položená obec provincie Mendoza, měla nádraží, na které jezdily elektrické vlaky z nedalekého Chile. Poslední vlak do chilského Los Andes odtud odjel v roce 1984 (aspoň něco se podařilo dohledat). A ano, v Argentině evidentně nikdo staré železo nevykupuje.

Chile

Chile je normální civilizovaná země, proto je tu vlastně železnice málo zajímavým úkazem. Jezdí a funguje. Trochu nezvyklé jsou ovšem přejezdy obvykle vyplněné dalšími kusy kolejnic. Ovšem ne vždy je mezi nimi ten asfalt až ke hlavám kolejnic a ne vždy je přejezd kolmý k silnici. Takže občas je to pro cyklistu docela nebezpečné křížení s tratí.

Takže z Chile aspoň pár méně železničních věcí. Pozemní lanová dráha na kopec San Cristóbal v Santiagu má sklon 45° a délku 500 metrů.

Metro v Santiagu je také trochu složitější. Město má nějakých 5,5 miliónu obyvatel, takže se není čemu divit. Metro zde má čtyři linky označené čísly 1, 2, 4 a 5. Pokud vám něco chybí, tak linka 3 bude zprovozněna v roce 2017, tedy rok po plánovaném otevření linky 6. ;-) Tohle je linka 1 ve stanici Baquedano.

Vietnam

I ve Vietnamu mají železnice (úzkorozchodné) a jezdí tam vlaky. Žádnou nádražáckou fotku jsem tu ovšem nevyrobil. Když jsem náhodou viděl vlak, zrovna jsme si to mastili vysokou rychlostí, takže než bych zastavil, vytáhl z batůžku na zádech foťák, něco vyfotil (stihl bych vůbec jedoucí vlak?), uklidil fotoaparát a vrátil batůžek na záda, byl bych sám. A jestli jsem se v nějaké zemi opravdu nechtěl ztratit, byl to právě Vietnam. Země, kde projede vlak, načež se hned do kolejiště nahrnou desítky drobných pracovníků a začnou vyměňovat kusy kolejnic. Přičemž po zhruba deseti minutách jízdy nás mine další vlak. Jak to asi funguje? Země, kde možná nemají jediný automaticky zavíraný přejezd, zato mají socialismus a milióny lidí. Přičemž závorářské stanoviště je většinou budka tak pro jednoho stojícího Vietnamce. Ale pro fotoblog nic. :-(

Nový Zéland

Opět první den cyklistiky na Novém Zélandě. Na jihovýchodě Jižního ostrova leží region Otago, jehož obyvatelé pocházejí převážně ze Skotska. Z hlavního města regionu Dunedinu vede 64 km dlouhá železniční trať do Middlemarche. Jezdí zde turistický vyhlídkový vláček s maximální rychlostí 50 km/h. Dalších 150 km mezi Middlemarchem a Clydem drobně změnilo název z původního Otago Central Railway na současný Otago Central Rail Trail. Vlaky zde jezdily od roku 1900 do 30. dubna 1990. Pak byly koleje vytrhány a zůstala cyklistická (a turistická; otevřená je i jezdcům na koních, ale my jsme žádné nepotkali) stezka. Podle oficiálních materiálů jsou to 3 až 5 dnů jízdy na kole či 5 až 7 dnů chůze (žabaři!). A odhad činí kolem deseti až čtrnácti tisíc uživatelů ročně, plus dalších asi 80 tisíc místních, kteří používají jen část stezky. My jsme na tuto cyklostezku najeli v Hydu a po 3,5 km dorazili k prvnímu tunelu (délka 151 metrů).

O další 3 km dál kupodivu na jednom z mostů zůstaly i koleje.

Na nádraží obce Kokonga zůstaly dvě výhybky.

Na nádraží v Ranfurly je před perónem dokonce kus koleje.

Bývalé nádraží obce Wedderburn má ve staniční budově i zbytky původního vybavení. Přímo v obci je další z mostů.

Ukázka toho, jak vypadá cyklostezka poblíž nejvýše položeného bodu tratě (618 metrů nad mořem). Dva dny jsme si tu v klidu využívali všech těch násypů, zářezů, tunelů a mostů, zbytek dovolené budeme jezdit téměř jen nahoru a dolů s minimem roviny mezi tím.

Viadukt přes řeku Manuherikiu patří ke konstrukcím, jakými se mnoho cyklostezek chlubit nemůže.

Před konečnou stanicí v Clydu dokonce zbyla předvěst.

Při přejezdu podél západního pobřeží k severu jsme potkali několik pozoruhodných kuriozit. Na první z nich jsem byl naprosto nepřipraven (a stejně netuším, co bych asi vyfotil z jedoucího auta). Jedná se o železniční trať protínající kruhový objezd kousek od Kumara Junction. Takže aspoň satelitní záběr z Google Maps, kde sice při tomto zvětšení přesně nelícují asfalt a žlutá značka silnice, každopádně železniční trať je to, co vede obloukem z levého dolního rohu do pravé třetiny horní hrany výřezu. Takže ano, vážně vede středem.

O kus dál byl další jednosměrný most přes řeku Taramakau, jehož středem vedla trať. To jsem si řekl, jestli už to trochu nepřehánějí. Každopádně to byly dva v jednom: most a přejezd zároveň (silnice vede zprava a za mostem pokračuje doleva).

Jak je vidět i v největším městě na západním pobřeží Jižního ostrova, kterým je Greymouth (skoro 10 tisíc obyvatel), železniční provoz tu ale stejně bude spíše záležitostí minulosti.

V obci Runanga má pomník naložený vagónek. Aspoň vidím, co tu vozil.

Na Severním ostrově je údolí jménem Forgotten World, tedy Zapomenutý svět. To je naprosto přesný termín. Možná ani spousta Novozélanďanů neví, že tu tohle údolí je. Nevím, jak dlouhá je železniční trať v tomto údolí. Silnice tu má asi 150 km, ale většinou si kličkuje jinudy než trať. Všimněte si obrácené malé stopky u trati před přejezdem. Železniční provoz tu sice není žádný, ale prý tu v sezóně půjčují turistům drezíny. To je asi vážně možné jen tady.

Na této trati je i spousta tunelů. Proto se občas dá dobře fotit ze silnice. Jinak na Severním ostrově vlaky normálně jezdí, i když asi pouze nákladní. Ale vlastně nejsou ničím zajímavé.

Tim Burton a jeho svět

Výstavy a galerie, to se mnou moc nejde dohromady. Když už někam chci výjimečně vyrazit, odkládám to zpravidla tak dlouho, až je po všem. Kolik jedinečných výstav jsem už takhle prošvihl? Zbytečné to vypočítávat. Ale na výstavu mého oblíbeného (nejen) filmaře jsem se kupodivu vážně vypravil. V pátek 1. srpna, tedy tři dny před jejím koncem, ale přece. Do Prahy jsem přijel vlakem v 9:45 a přes Václavské náměstí jsem si to vycházkovým tempem šinul na Staroměstské náměstí.

O předprodeji vstupenek v síti TicketPro jsem věděl, ale proč se s tím namáhat, když je cena stejná (190 Kč) jako v samotném Domu U Kamenného zvonu, kde se výstava konala. Jak jsem byl chytrý, mi došlo, když jsem viděl frontu na vstupenky. Chybami se člověk učí. Tak jsem si u Pomníku mistra Jana Husa stoupl do fronty a tři čtvrtě hodiny se pomalu posunoval k pokladně. Mnoho lidí, kteří měli lístky koupené předem, nás ale nepředcházelo. Na rozdíl od mnoha jiných mnou navštívených kulturních akcí se tu neplatilo za úschovnu zavazadel. S batůžkem by mne dovnitř nepustili, ale nechat jim tam další peníze mne nenutili. Nevím, jestli je to v galeriích běžné.

Burtonova kresba z cyklu Bytosti

Koukat na filmy jsem nechtěl, stejně v pátek dávali všechno, co už jsem viděl (vlastně jsem neviděl pouze Temné stíny). Asi nezáleželo na tom, kterým patrem prohlídku začnu, tak jsem nejdříve vyšel až nahoru do 2. podlaží a 1. patro jsem prošel cestou dolů. Jádrem výstavy byly Burtonovy kresby, malby a sem tam nějaká loutka. Ale v jedné místnosti byly i maximálně zvětšené polaroidy. Fascinovaly mne třeba jednoduché malůvky na ubrouscích z restaurací. Už jen tím, že je v nich nenechal. Jeho cykly většinou nesly jednoduché jednoslovné názvy, například Kluk, Holka, Klaun, Bytosti. Jeho tradiční morbidní humor spojující horor s groteskou (kurátorka výstavy ho označovala výrazem karnevaleska) byl všudypřítomný. Většina obrázků byla malého formátu, takže návštěvníci chodili podél stěn, prakticky nalepení na prohlížené obrázky. Většinou stálo za to věnovat pozornost drobným detailům.

Nejzajímavější byly kresby k Burtonově knize Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy (občas i s doprovodnými texty pouze v originále) a samozřejmě vizuální návrhy ke všem jeho filmům, včetně těch nerealizovaných (Superman žije, Mrtvá Karkulka a další lákavě vypadající tituly). Samozřejmě výsledku se návrhy nejvíce blížily v případě animovaných filmů. A snad úplně nejvíc v případě posledního Frankenweenieho. Což bylo překvapivé z toho důvodu, že všechny návrhy byly datovány rokem 1982, takže šlo o přípravu k Burtonovu krátkému hranému filmu z roku 1984, ale po téměř třiceti letech na nich evidentně nebylo třeba nic měnit.

Součástí výstavy byly i projekce krátkých filmů a videí. Na prvním televizoru jsem zahlédl něco z videoklipu rockové kapely The Killers, čímž jsem si překvapivě doplnil i filmografii Winony Ryderové, ale ani jsem si nepřečetl, jestli toho tam ve smyčce neběželo víc, a už jsem se tudy nevracel. Na druhém televizoru běželo všech šest dílů animovaného seriálu TheWorld of Stainboy (v českých titulcích to byl Skvrňouš). To stálo za to, se tam na více než půlhodinku zastavit a bavit se. Animace je sice velmi jednoduchá, ale všech šest pětiminutových filmečků s dobrodružstvími malého hrdiny likvidujícího neobvyklé protivníky, ohrožující poklidný život obyvatel Burtonova rodného Burbanku, je velice zábavných. Většina lidí s titulky označujícími konec epizody odcházela, jen několik si jich přečetlo, kolik to má dílů, a počkala si, dokud neuvidí to, při čem do místnosti přišli. O patro níž běžel ve smyčce šestiminutový loutkový Vincent z roku 1982. Tady byly k dispozici i dvě řady židlí. Malé kino pro malý film. Hravá pocta Vincentu Priceovi s autobiografickými znaky i morbidním humorem shrnuje v kostce vše, proč má tolik lidí Burtonův humor rádo. V jednoduchosti je krása a tento malý filmeček klidně řadím do svého soukromého Burtonova best of.

V poslední místnosti sice byly po stěnách další malby, ale to nejzajímavější bylo uprostřed. Loutky z Burtonových animovaných (nebo i hraných, například trojice Umpa-lumpů) filmů. Po zhruba dvou a půl hodinách prohlídky jsem sešel dolů na nádvoří a vyrazil k obchodu. Několik plakátů, pár ptákovin, katalog, dévédéčka s asi čtyřmi Burtonovými filmy, nabídka nic moc, takže jsem naštěstí nic neutratil. V suterénu je animační dílna a kinosál, kde se hrají Burtonovy celovečerní filmy. Tam jsem už nešel a poslechl jsem svůj hlad, který zavelel vyzvednout batůžek a vypadnout.

Takže díky za dovezení skvělé výstavy do Prahy a nezbývá než se těšit na nový Burtonův film Big Eyes, který by zase mohl být trochu jiný, než je u Burtona obvyklé.

Tim Burton a jeho svět

Dům U Kamenného zvonu, Praha

28. března – 3. srpna 2014

9 dní ve znamení prasátek

Letos jsem podruhé v životě byl v Karlových Varech na filmovém festivalu od začátku až do konce. Ani tato skutečnost ovšem mé obvyklé karlovarské tempo nijak nepoznamenala. Zkrátka mě nezajímaly žádné hvězdy, žádné párty ani doprovodný program, nic z toho bych nestíhal. Takže jen stručně. Vstupenky na první dva dny jsem kupoval ve čtvrtek chvíli po půl dvanácté. To už nebyly lístky na páteční projekci hororu Neutečeš a sobotní projekci snímku Nick Cave: 20 000 dní na Zemi.

Pátek 4. 7. 2014

Někdo v tom prý neviděl číslo 49

První projekce začínaly ve 12:30. Částečně díky názvu jsem se rozhodl na úvod festivalu zařadit dokument Jen jméno v úvodních titulcích. Protagonistou průměrného italského televizního medailónku je scenárista Ugo Pirro, ale název by se vlastně až na pár výjimek dal vztáhnout na libovolného scenáristu. Druhým filmem se stali srbští Neposlušní. To byl takový běžný festivalový kousek, který by byl ještě lepší, kdyby režisérka nepoužila otravnou postavu vševědoucího vypravěče, ale kvalita už přece jen stoupala. Předčasným vrcholem úvodního dne se stal francouzský Únos Michela Houellebecqa. Nikdy by mne nenapadlo, že právě s tímto literátem zažiji hodinu a půl zábavy. To jsem ještě ani nevěděl, že film je kompletně fikcí a slavný spisovatel hrál sám sebe přesně tak, jak to měl napsáno ve scénáři. Stockholmský syndrom nikdy nebyl zábavnější! Pak přišla na řadu 170 minut dlouhá ruská adaptace románu bratří Strugackých Je těžké být bohem. Nejhnusnější film, co jsem kdy viděl. Po celou stopáž samá špína, bláto, sračky, chcanky, krev, vnitřnosti a podobně (omlouvám se za ten slovník, ale mírnější výrazy zdaleka nevystihují skutečnost), ještěže to aspoň bylo černobílé. Alexej German film točil 13 let, a kdyby loni nezemřel, třeba by pořád ještě nebyl hotový. Dokončili ho jeho syn a vdova. A nevím, jestli se máme chlubit, že se něco takového točilo u nás. Co zbylo z románu, odvyprávěl komentář. Odreagovat jsem se šel na německo-kanadský experiment Pierrot lunaire. Převážně černobílý expresivní film s písněmi v němčině a mezititulky jak z němého filmu nahrazujícími dialogy. Transsexuální zápletka zahrnovala mimo jiné i striptýz, masturbaci a ejakulaci, když se takto jedna z postav snažila balit hlavní hrdinku vydávající se za muže. Každopádně nám už letošní festivalový design chtěl naznačit, že narazíme na nejednu prasárnu. O půlnoci zakončuji rakousko-německým filmem Temné údolí, což je alpský western. Poprvé na festivalu vidím plný sál. Pár nalitých diváků se na začátku něčemu hlasitě zasmálo, pak už i pomalejší jedinci pochopili, že tento western je míněn zcela vážně a byl klid (až na občasné chrápání).

Sobota 5. 7. 2014

V 9 hodin jsem zasedl ve Velkém sálu na projekci čínsko-hongkongského filmu Černé uhlí, tenký led. Noirový thriller ze současné Číny byl výborný a nejlépe srovnatelný s tím lepším z hongkongské nebo korejské žánrové produkce. Italský střihový dokument Elio Petri… Poznámky o filmaři uvedla vdova po italském režisérovi a jeden z trojice autorů dokumentu. Ten se mimo jiné zmínil o tom, že mu jako Italovi trvalo čtyři roky, než se dokázal dostat ke všem Petriho filmům. My jsme tu mohli během pár dní vidět deset z jeho dvanácti filmů, z nichž je prý každý jiný. A také každý natočený pro jiného producenta, což právě ztěžuje jejich dostupnost. Americko-japonská Kumiko, lovkyně pokladů byla také uvedena režisérem. Ten v diskusi po filmu vysvětlil, jak to bylo s inspirací příběhem skutečné Japonky, která přiletěla do zimní Minnesoty hledat poblíž Farga ukrytý poklad, který tam zbyl po konci stejnojmenného filmu bratří Coenů uvozeného titulkem „podle skutečných událostí“. Následovala pětice krátkých filmů ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí. Nejlepší byl úvodní australský Julian, kraťas založený na výborném hereckém výkonu hlavního dětského hereckého představitele a perfektní pointě. Španělské Mystérium si v tomto bloku vytáhlo kratší sirku. Skoro nikomu se nelíbilo, ale aspoň bylo nejkratší. Britská Hmyzotopie kombinuje jednoduchý hraný film s animací neobvyklého chování hmyzu. Taktéž britské Mass of Men je zajímavá srážka žadatele o podporu v nezaměstnanosti s úřednicí na úřadu práce, kam dotyčný dorazil s tříminutovým zpožděním. Na závěr přišly francouzské Ještěrky, asi druhý divácky nejvděčnější kousek. Schůzka naslepo v tureckých lázních, černobílý obraz a podivné dialogy v očekávání tajemné neznámé. Finsko-německo-bulharská dokumentární komedie Algoritmus lásky vypráví o koktavém bulharském programátorovi, žijícím a pracujícím ve Finsku, který vede kurz balení holek pro ajťáky. Jde na to po jejich, od úvodní prezentace přes terminologii (hackování ženského mozku, rychloseznamka coby kalibrace apod.) až po občasný laboratorní přístup a používanou techniku. Ze začátku to vypadalo na ohromnou zábavu, ale ta postupně slábla, takže nápad vlastně neutáhl ani 80 minut stopáže dokumentu.

Neděle 6. 7. 2014

Moje festivalové apartmá

V neděli jsem chtěl jít na všech šest projekcí v Malém sále. Nevyšlo mi to s irsko-britskou Kalvárií ani španělským thrillerem Grand Piano. Každopádně jsem tam v 9:30 začínal britsko-islandským koncertním záznamem Björk: Biophilia Live. Oba režiséři dorazí až za pár dní na druhou z projekcí filmu, takže zbyl jen samotný koncertní záznam doplněný animacemi i různými makro či mikro scénami, díky kterým tu prakticky nebylo vidět publikum, protože většinou si našly místo právě v době aplausu mezi jednotlivými písněmi. Gruzínsko-ukrajinská koprodukce Schůzky naslepo zahájila dvoudenní maratón pod patronátem magazínu Variety. Všechny filmy z tohoto výběru doprovází režisér a po každém je debata. Čtyřicetiletý učitel dějepisu se snaží seznámit, pak se zamiluje, ale všechno se nakonec semele úplně jinak. Ze stejné sekce je i francouzský Nejistý, kterého nám přivezla režisérka, která očividně letos kromě filmového debutu přivede na svět ještě vlastního potomka. Film viděla v Cannes jen hrstka novinářů na uzavřené projekci, takže jsme prý byli prvním publikem tohoto snímku, který se tváří, že v něm Adèle Exarchopoulosová hraje větší než vedlejší roli. Opět to nebylo špatné, ale opět jsem byl nejistý ohledně důvodů, čím kritiky tento snímek uchvátil. Českým filmům se tu běžně zcela vyhýbám, protože je dříve nebo později budu moci vidět jinde. To ale neplatí o dvojici snímků Maria Stock a Milostné písně, které jsem viděl za přítomnosti tvůrců prvního jmenovaného filmu, který je absolventským snímkem z FAMU. Delegace ke druhému z filmů se účastnila druhé z projekcí tohoto bloku. Zpátky ke kritikům Variety a slovinskému filmu Nepřítel třídy, který se pro mne stal prvním z vrcholů festivalu. Režisér po projekci vysvětlil, že události, kdy třída vinila neoblíbeného učitele ze sebevraždy jejich spolužačky, se staly na gymnáziu, kde studoval. Ale byl teprve v prváku a toto se dělo ve třeťáku, takže to tehdy ani sám nechápal. Po deseti letech se na to gymnázium vrátil, aby na něm natočil svůj celovečerní debut. Skutečné učitele, které události většinou pamatují, obsadil jako komparz. Z matematikáře se stal němčinář, protože je jednodušší nenávidět někoho, kdo na vás mluví německy. A nejšílenější věci jsou přesně podle skutečnosti, včetně toho že ve třídě byl šprt, který chtěl ráno po oznámení sebevraždy jejich spolužačky psát test, na který se připravoval. Tedy sem proniká i trocha humoru, ale příběh brzy eskaluje do stavu, kdy je návrat k normálu prakticky nemožný. Film je zcela nepokrytě na straně učitele, ale revoltující mládež v tomto věku občas realita nezajímá. Po skončení debaty se mi vůbec nechce jít na japonskou krvavou frašku Hrátky s peklem, takže zahazuji lístek a mířím do stanového městečka.

Pondělí 7. 7. 2014

Připraveno pro živý hudební doprovod

V 9:30 jsem opět v Malém sále a pokračuji s kritiky Variety. Rakouský film Macondo se odehrává v čečenské komunitě azylového městečka na okraji Vídně. Režisérka to tam zná, neboť s rodinou ve dvanácti letech emigrovala do Rakouska z Íránu. Neherce hledala přímo na místě, kde jsou v současnosti převážně Afghánci, Somálci a Čečenci. Všechny tři komunity jsou hodně uzavřené, takže si musela vybrat jen jednu. Hlavní dětský představitel nedostal scénář a točilo se chronologicky, aby nevěděl, kam přesně bude jeho příběh směřovat. Na další dva filmy kritiků se nedostalo, protože mojí prioritou byly Milenky starého kriminálníka, lidová komedie z roku 1927 s Vlastou Burianem a Anny Ondrákovou v hlavních rolích. Film existoval jen na hořlavém nitrátovém pásu, takže ho už půl století nikdo neviděl. Nám ho po úvodu ředitele Národního filmového archivu pustili včetně originální upoutávky jménem Lupič. Živý hudební doprovod obstaralo stejné trio jako loni. Komedie byla vtipná, s nečekaně akčními momenty, ústřední herecké duo vypadalo výborně sehrané, Vlasta Burian tu měl i dvojnické scény. Výborné filmy prostě fungují bez ohledu na uplynulý čas. Díky trochu delšímu úvodu ředitele NFA už jsem ovšem nestihl následující projekci, takže místo rakousko-kanadského dokumentu Zlatá země zaslíbená mám pauzu na jídlo. Kritici Variety doporučili i film Bílý stín z koprodukce Itálie, Německa a Tanzanie, který kompletně ve svahilštině natočil izraelský režisér. Je o postavení albínů, kteří díky vrozené poruše tvorby melaninu ve střední Africe (zdaleka se nejedná jen o Tanzanii, kde se točilo) většinou nedožijí dospělosti. Jejich orgány (zejména srdce a ruce) totiž používají domorodí šamané při svých rituálech. A platí za ně královsky. Film se mi nelíbil ani trochu. Silné téma tu je zabito příšerným symbolismem. Když v závěru hlavní hrdina na cestě předbíhal tornádo, protáčely se mi panenky až ke stropu. První slabý kousek. Ze stejné sekce byl i britský film Tati, chyť mě, na který se po nabitém víkendu poprvé nezaplnil sál. Úvodní nabitý víkend skončil, teď už půjde dostat se na cokoliv. Nebývale akční drama o útěku mladé Pákistánky v doprovodu svého skotského přítele před honicími psy vlastního otce (v jednom autě čtyři Pákistánci, v druhém pár bílých ranařů) jde za chvíli na obou stranách přes mrtvoly. Takže zbývá rozlousknout jedinou otázku: o co tady vlastně jde? A právě závěr je podle mne nejslabším místem filmu, po kterém už mi ty události nedávají vůbec žádný smysl. Asi jsem málo Pákistánec. Americký horor Neutečeš o pohlavně přenosném prokletí je klasicky vystavěný kousek, který důrazně doporučuji zejména všem, kdo mají rádi filmy, které v 80. letech točil John Carpenter. Stojí na atmosféře a pomalém, nicméně vytrvalém zlu, nic pro fanoušky litrů krve ani řady lekaček.

Úterý 8. 7. 2014

V 10:00 začínám 163 minut dlouhým americkým filmem Chlapectví. Richard Linklater ho točil 12 let, aby zaznamenal postupné dospívání hlavního dětského hrdiny, kterého od svých šesti do osmnácti let hrál jediný herec. Stejně to bylo i s ostatními rolemi, vždy se jednou za rok sešli, aby přitočili další kousek. Uvědomuji si, že bylo nutné předvídat, co ze současnosti zůstane v lidské paměti ještě po letech, až přijde film do kin. Původně jsem se trochu bál délky filmu, ale nakonec jsem měl pocit, že je to škoda, že už je konec. Výborný film, který by se měl v půli srpna dostat do zdejší kinodistribuce. V Richmondu pokračuji 133 minut dlouhým ukrajinsko-nizozemským dokumentem Majdan. Sergej Loznica v něm svou typickou observační metodou zaznamenával události několika měsíců na přelomu let 2013 a 2014 na hlavním kyjevském náměstí. Používal k tomu výhradně dlouhé, statické záběry, ve kterých se nesnažil hledat žádné konkrétní hrdiny, ale zaznamenával chování davu protestujících občanů. Ze začátku film vyžaduje trochu trpělivosti (ukrajinská hymna v celé její délce tu zazní hned třikrát), ale pak se dají události do pohybu a strhnou pozornost samy. Paříž Severu z koprodukce Islandu, Francie a Dánska představuje mé první setkání s hlavní soutěží. Čert vem, že netuším, co má znamenat ten název, ale hlavní problém byl v tom, že režisérův debut mi před dvěma lety ve Varech přišel lepší. Islandské problémy s alkoholismem jsou dramatem, které se nevyhýbá vtipným momentům. Nečekal jsem, že by si odsud odvezlo nějakou cenu, což jsem tipnul správně. Italsko-francouzská akční sci-fi satira Desátá oběť byla uvedena v rámci retrospektivy Elia Petriho. Už z dokumentu o režisérovi jsem věděl třeba o střílejících bikinách Ursuly Andressové, které byly vážně vyrobené z kovu, takže stačil neopatrný pohyb, a už se o ně pořezala. Ale k ní v polovině 60. let bikiny zřejmě neodmyslitelně patřily. V tomto filmu Petri značně předběhl dobu. Má tu reality TV, mobilní telefony, auta s panoramatickými okny a příběh o medializaci násilí v mezinárodní hře na oběti a vrahy. Vražedkyni jsem už představil, její oběť tu hrál Marcello Mastroianni. Kdo zabije toho druhého, vyhrál. Jednoduché jako facka, ale tady se to řádně zkomplikuje. Předchůdce modernějších filmů jako Battle Royale nebo Hunger Games má dobré moto: „Proč mít kontrolu porodnosti, když můžeme mít kontrolu úmrtnosti?“ Korejský režisér Bong Joon-ho, autor výborných filmů Vzpomínky na vraždu a Mutant (jeho Matku jsem bohužel neviděl), natočil v mezinárodní koprodukci (Jižní Korea / USA / Francie / ČR) svůj první anglicky mluvený film. Natočil ho na Barrandově, protože žádné z korejských studií nebylo schopné postavit kulisy o délce čtyř vagonů vlaku. Jeho Snowpiercer je totiž akční sci-fi o cestě ze zadních vozů přísně rozkastovaného jedoucího vlaku až dopředu do lokomotivy. První velké zklamání, protože film zdaleka nedosahuje kvalit předchozích režisérových filmů. V tomto nabitém úterku to vlastně byl suverénně nejslabší snímek. Ani akční scény nejsou nijak povedené. Zaujme spíš výprava, masky, kostýmy a z herců hlavně Tilda Swintonová.

Středa 9. 7. 2014

William Friedkin (z ruky bez blesku)

V 10:00 začínám projekcí amerického dokumentu Život Rogera Eberta. Filmový pomník nejvlivnějšímu filmovému kritikovi historie, jehož místo a vliv jen těžko zaujme někdo další. Kromě scén natočených v závěru Ebertova života je tu spousta archivních materiálů. Film se nevyhýbá ani temnějším etapám, jako je závislost na alkoholu nebo vztah s kolegou Genem Siskelem, se kterým se občas hádali ještě hodinu poté, co byl jejich společný pořad natočený. I když jsem to nečekal, i tenhle dokument patří k těm mimořádným. Druhý celovečerní film režírovaný herečkou Fanny Ardantovou Naléhavé rytmy s Asií Argentovou v hlavní roli violoncellistky v posledním stádiu lásky k zaneprázdněnému architektovi nebyl žádný zázrak. Kromě obou výše jmenovaných dam byl ve Varech k filmu ještě Franco Nero ztvárňující zde mafiána, ale na tuto projekci se nikdo z nich neobtěžoval. Ukrajinské drama Kmen patřilo k nejoriginálnějším zážitkům tohoto ročníku, debut jako hrom, ale jsem zvědav na nějaký „normální“ film tohoto režiséra. Kmen se totiž celý odehrává na internátě pro hluchoněmé a všechny dialogy jsou pouze ve znakové řeči bez jakýchkoli titulků. Není to film, který bych doporučoval každému, přece jenom je tu dost příšerná scéna potratu natočená v jediném dlouhém záběru, kde je to ticho téměř nesnesitelné. A brutální konec vám s definitivní platností dopoví, jaké je to neslyšet. Když už jsem u těch originálnějších filmů, tak pokračuji britským snímkem Locke. Jeho jediným protagonistou je Tom Hardy, který na začátku nastoupí do svého BMW, zapne autotelefon a na něm vydrží následující hodinu a půl. K příběhu dodám jen, že na začátku má práci, dům a rodinu a na konci to vypadá, že mu zbylo jen to auto. Do Varů jezdí jen tvůrci za zenitem, jako třeba William Friedkin, jehož nejlepší filmy jsou ze 70. let. Mzda strachu je údajně nejlepší film vůbec podle Stephena Kinga. Ale dá se brát vážně někdo, komu se nelíbí Kubrickovo Osvícení? Tak radši zkusím samotného Friedkina, který tento film uvádí jako svůj nejlepší a nejosobnější. Trochu předběhnu a prohlásím, že tento názor nesdílím, jedná se o bronzovou příčku za Vymítačem ďábla a Francouzskou spojkou. Film má nebývale dlouhou expozici, po které vlastně na dobrodružnou cestu se dvěma náklaďáky naloženými bednami se starým nitroglycerínem, který může vybuchnout, když se na něj byť jen špatně podíváte, nezbývá moc prostoru. Ale výborně natočené scény přejezdu obou náklaďáků přes chatrný provazový most kladou otázky o tom, jak se něco takového v předdigitální éře vlastně vůbec dalo natočit. Doufám, že žádný blbec nechystá remake. Film, který v kinech prohrál nasazení proti Hvězdným válkám, za pozornost rozhodně stojí. Škoda toho poloprázdného Velkého sálu.

Čtvrtek 10. 7. 2014

Odsud jsem sledoval Winter's Bone

V 9:00 začínám projekcí amerického zahajovacího filmu I Origins. To je zase jednou vědecko-fantastický film, který neopomíjí první polovinu tohoto slovního spojení. Ostatně hlavními hrdiny jsou vědci zkoumající oči. Ale láska k dívce, která věří v něco silnějšího nad námi, zamotá v tomto filmu život i názorové přesvědčení hlavního hrdiny. Pokud na to budete koukat, doporučuji vydržet přes závěrečné titulky, po kterých je ještě jedna velmi zajímavá scéna! Druhé setkání s hlavní soutěží obstaral americký animovaný film lotyšské režisérky jménem Šutry v kapsách. První animovaný film v historii hlavní soutěže používá zřejmě tu nejméně zajímavou metodu. Všechno vypráví nepřetržitý komentář, který je slovo od slova ilustrován dětsky jednoduchou animací. Je tam sice občas nějaký vizuální fórek a příběh o depresi jako dědičné chorobě stojí za pozornost, i vzhledem ke střetům velkých lotyšských a malých osobních dějin, ale tahle forma je prostě slabá. Tento den jsem mohl stihnout sedm projekcí, ale cestu na estonský Třešňový tabák jsem si rozmyslel. Všeho moc škodí, dám si pauzu. Po ní jdu na rakousko-kanadský dokument Zlatá země zaslíbená o současné podobě zlaté horečky v údolích řek Yukon a Klondike. Odromantizovaný pohled na těžbu zlata nedokázal udržet moji pozornost a já prakticky po většinu filmu bojoval se spánkem. A nejsem si moc jistý, kdo vlastně vyhrával. Rázně mě probudilo syrové americké drama Winter’s Bone. Čtyři roky starý film předcházela pověst velké události, ale k nám si cestu nenašel. Drama o ztracencích, kteří přestali věřit, že by na tom někdy mohli být lépe, ale snaží se zabránit tomu, aby na tom byli hůře. Výborná Jennifer Lawrencová si toho Oscara rozhodně zasloužila, byť (jak už se to u americké Akademie občas stává) jí byl udělen za jiný film. Britsko-íránská koprodukce Možná život je filmová esej ve formě videodopisů, které si posílají Brit Mark Cousins a Íránka Mania Akbariová. Film nemá nic, co by šlo nazvat dějem, ale přišlo mi, že všechny pasáže natočené Íránkou jsou výrazně zajímavější. Docela rád bych viděl některý z jejích filmů, které Cousins neváhá přirovnávat k Mafiánům nebo Taxikáři (a to už je pořádně vysoký level). Novozélandská nízkorozpočtová ptákovina Co děláme v temnotách se od prvního uvedení do konce festivalu držela v první desítce nejlépe hodnocených filmů. Nejzábavnější mi přišel úvodní titulek „Novozélandský institut dokumentárního filmu uvádí“. Ano, film je natočen jako dokument o tom, jak se žije upírům v současném Wellingtonu. Pár lepších fórků je hned na začátku, pak už jejich úroveň i kadence klesá. Podprůměrná amatérština mě prostě neoslovila, a bavil jsem se u ní mnohem méně, než jsem čekal.

Pátek 11. 7. 2014

Finlandia místo Jamesonu, pro někoho zásadní změna ;-)

V 10:00 začíná 167 minut dlouhá Tarkovského adaptace Lemova románu Solaris. Opět zjišťuji, že v Rusku, potažmo v Sovětském svazu, se sci-fi a umění rozplizne do formy, kterou neumím sledovat. Po nesmyslně dlouhé pozemské expozici, kde jsem se snažil přijít na to, proč je někdy obraz černobílý, se ocitneme na kosmické stanici, kde se kouří, popíjí vodka, na zdech jsou obrazy, police plné knih a hoří tu svíce ve svícnech. Ano, méně sci-fi výpravu aby divák pohledal. Do čeho se rozplizl děj mého nejoblíbenějšího sci-fi románu vůbec? Škoda slov. Na umění je prostě potřeba škola. Tu já nemám. Udělal jsem chybu a zůstal ve Velkém sále. Australsko-americká akční road movie Rover totiž představovala ztrátu času hned z několika úhlů pohledu. Deset let po kolapsu se odehrává příběh hlavního hrdiny, kterému na začátku filmu ukradnou auto. Takže sedne do jiného a vydá se na pronásledování. Počítejte, kolik lidí přitom zemře. Na konec se dozvíte proč. Možná vám to řekne něco hlubokého o životě, nebo to jako já smetete jako ještě větší blbost, než jste čekali. Film je tak slabý, že se dostane i do české distribuce, čemuž zajisté pomohli Guy Pearce a Robert Pattinson v hlavních rolích. Vydávám se do exotických končin, na ázerbájdžánský film Po řece. Shodou festivalových náhod je film debutanta ze země bez kinematografie nejlepším filmem, který jsem v pátek viděl. Hlavní hrdina je na začátku z několika směrů vylíčen jako naprostý hajzl, spokojeně obývající svůj pohodlný a poklidný život. Ale náhlé zmizení jeho syna, které je možná sebevraždou, tuto idylku rozmetá a my můžeme sledovat, co to s naším „hrdinou“ provede. O kolik může člověk zestárnout během pár týdnů, kdy jezdí ke každé mrtvole vylovené z řeky? Režisér po projekci vysvětlil, že ve Varech byla světová premiéra filmu, který má šanci ještě na dalších festivalech, ale v Ázerbájdžánu nemá domácí film v distribuci žádnou šanci. Optimistický odhad je, že tam udělají velkou premiéru, na kterou by mohlo přijít třeba i 500 lidí, ale víc by bylo bláhové čekat. Rumunský film Quod erat demonstrandum je jedním z těch titulů, které se ve všech postsocialistických zemích vynořily po úspěchu Životů těch druhých. Hlavním hrdinou je matematik, který se snaží dostat svoji práci někam, kde by ji někdo ocenil. Tedy na Západ. Černobílý film zaujme mimo jiné tím, jak každá z postav, nehledě na to, na které straně barikády stojí, sleduje pouze vlastní cíle a vlastní prospěch. Španělský thriller Grand Piano vypráví o klavíristovi, který se vrací na scénu po mnohaleté pauze. V repertoáru vyprodaného koncertu má i legendární, prakticky nezahratelnou skladbu, a teď mu neznámý útočník vyhrožuje, že jestli zahraje jedinou notu špatně, okamžitě ho zastřelí. Hlavní roli hraje Elijah Wood, takže i tento snímek si k nám nejspíš cestu najde. Není špatný, ale ani to není žádná druhá Telefonní budka.

Sobota 12. 7. 2014

V ekologických vozech není tolik prostoru jako v limuzínách

Ani poslední den jsem si nepřispal, neboť první projekce začínala v 8:30. Australsko-kambodžský Zmar už názvem jasně říká, že to nebude žádná zábava. Navíc se tento příběh dvou cizinců, kteří se náhodně spojí, aby čelili okolnímu světu, odehrává v hypnoticky pomalém tempu, což mnozí v sále využili k tomu, aby se dospali. Já jsem kupodivu byl čilý jako rybička. Petriho už poslední den nedoženu, ale přece jen jdu na italsko-francouzskou filozofickou grotesku Vlastnictví už není krádež. Příběh bankovního účetního s alergií na peníze, který posléze dá výpověď a začne se živit jako zloděj. Okrádá ovšem stále stejného zámožného řezníka a jde na to systematicky. Musí mu například nejdříve ukrást auto, aby mu mohl ukrást milenku. Film dovádí do absurdních situací teze Marxe a pár dalších, jejichž jména jsem si nezapamatoval. Na závěr je úžasná obhajoba profese zlodějů, která dokládá, kdo všechno by nebýt jich byl bez práce, a kdyby se všichni zloději rozhodli přestat krást, zhroutila by se ekonomika. Norsko-nizozemský film Slepá mísí příběh osleplé blondýny a jejího přítele s jejími představami, ve kterých figuruje podobná blondýna a jakž takž podobný muž. Vtip je v tom, že tváře začne slepec zapomínat jako první. Jedna z postav je i náruživým konzumentem porna všeho druhu, takže ho ve filmu také dost vidíme. Asi abychom pochopili, o co všechno slepí lidé přicházejí. Po mé levici při projekci seděla krásná zrzka ze včera viděného ázerbájdžánského filmu, která v reálu vypadá lépe než v tom filmu. Naposledy se vracím k Petrimu, když jdu na jeho definitivně poslední film. Italské Dobré zprávy o zaměstnanci televize, která snad vysílá jen zprávy o vraždách a pohřbech zavražděných, se odehrávají v neuvěřitelně zaneřáděném světě, kde jsou všude na chodnících a po parcích kupy odpadků, a po ulicích chodí lidé s agresivními psy, většinou vlčáky. Hořká reflexe zrcadlí filmařovu deziluzi a stala se jeho filmovou závětí. V hlavní roli se představil Giancarlo Giannini. Ještě na poslední den mi zbyl jeden z vrcholů festivalového programu, ruské drama Leviatan. Andrej Zvjagincev v něm ukazuje marný boj muže, kterému zdejší mafiánský starosta hodlá vyvlastnit pozemek a zbourat dům. Obžaloba poměrů v Putinovském Rusku je tvrdá a deprimující. Trvá 141 minut, Rusové ani Ukrajinci zkrátka film pod 130 minut nezvládají. Italským dokumentem o filmaři jsem zahájil, italským dokumentem o filmaři skončím. Stal se jím snímek Bertolucci o Bertoluccim, jehož autoři se prohrabali 300 hodin televizních rozhovorů s tímto filmařem, aby z nich vyzobali to nejzajímavější. Je barevný i černobílý, formáty obrazu se každou chvíli mění, Bertolucci střídá italštinu, francouzštinu i angličtinu, ale to je všechno nepodstatné. Podstatné je, že všechno, co říká, stojí za to slyšet, pokud možno přímo od něho. Konec se tedy vydařil mnohem lépe než začátek.

Shrnutí

Na 49. ročníku karlovarského festivalu jsem viděl 48 projekcí, takže to chtělo ještě jednu. Asi jsem měl jít na ten Třešňový tabák. Neviděl jsem všechno, co jsem chtěl vidět. To bych se musel nechat klonovat. Nestihl jsem britského Edvarda II., sovětské Lety ve snu a ve skutečnosti, irsko-britskou Kalvárii, francouzského Malýho Quinquina, americká Stejná srdce, nejzajímavější z filmů Elia Petriho, což byly zřejmě Podivné vyšetřování a Dělnická třída jde do ráje, francouzsko-německý Dehet a peří, islandsko-norsko-německé O koních a lidech, britský film Nick Cave: 20 000 dní na Zemi a další. Některé z nich se sice dostanou do naší distribuce, ale velmi pravděpodobně se vyhnou našemu venkovskému biografu. Většina filmů, na které jsem šel, byla velmi dobrá, přehmatů byla jen hrstka. Tak snad se mi bude dařit i za rok na jubilejním ročníku.

Nejlepší filmy, které jsem tu viděl:

Winter’s Bone

Nepřítel třídy

Leviatan

Život Rogera Eberta

Chlapectví

Majdan

Julian