Knihy 2021

V roce 2020 jsem přečetl rekordně málo knih, takže i seznam těch nejlepších bude patřičně kratší.

 

Stephen King: Ústav

 

Jistou dobu jsem smutně sledoval, že King stárne, a ty knihy už tak nějak nejsou ono. Jenže pak se něco změnilo, a rozhodně to nemohu říci o jeho posledních knihách. Ústav sice začal vyprávěním o něčem úplně jiném, než co slibovala obálka, ale to mě nemohlo rozhodit. Po zhruba třiceti stránkách prologu jsme přeskočili k vyprávění o dvanáctiletém nadaném chlapci Lukovi, který je brutálně vytržen ze svého života. Jednu noc je unesen a následující den se probudí v pokoji, který vypadá přesně jako ten jeho, jen nemá žádná okna. A zjišťuje, že to není jediné, co má s ostatními obyvateli tajemného ústavu společného. Do dramatického vyprávění prostě bylo snadné se začíst, a o to těžší se od něj odtrhnout. Nakonec se samozřejmě Lukova linie protne s příběhem muže, kterého jsme poznali na začátku knihy. Od Stephena Kinga jsem loni přečetl ještě knihu Když teče krev, což je sbírka čtyř nijak nesouvisejících textů, titulní novely (která je volným pokračováním jeho románu Outsider) a tří povídek.

 

Dvě kingovky

Jarosław Grzędowicz: Vycpávač zvířat

 

Sbírka třinácti povídek polského autora obsahuje sedm krátkých a šest delších textů. Dobře tak vynikne, že jsou to vlastně dvě odlišné disciplíny. Krátké povídky založené na nosném nápadu a úderné pointě jsou možná čtenářsky vděčnější (ostatně se sbírka jmenuje podle jedné z nich). Ale větší potenciál uvíznout v paměti pro mne mají delší texty, které autor původně napsal jako příspěvky do různých antologií. Sbírka je pestrá, což také nahrává čtivosti. Je tu cestování v čase, alternativní realita, vánoční povídka, horor i severská mytologie. Za mne byly nejlepší Buran vane z druhé strany, Vlčí vánice a Víkend ve Spezeku. Z krátkých povídek hned ta první – Koníček tety Konstancie. Vznik všech povídek autor vysvětlil v doslovu.

 

Hilary Mantelová: Za temnotou

 

Žánrové knihy ve své čisté podobě dnes doplňují všelijaké mixy. Tohle není žádná duchařina ani okultní román. Tohle je moderní společenský román, který sleduje a vypráví všední život svých hrdinek po dobu zhruba sedmi let na přelomu 20. a 21. století. Tedy je to román, který vlastně postrádá tradiční příběh, který by se dal odvyprávět. Prostě jen popisuje obyčejné scény ze života ne právě obyčejné postavy. Hlavní hrdinka Alison je totiž profesionální vědma a médium, pro kterou je komunikace s mrtvými stejně samozřejmou součástí života jako komunikace s živými. Jak se v podobných případech dá čekat, titulní temnota pochází zejména z našeho světa. Napětí přichází až v poslední kapitole, kde autorka pronikne za temnotu v hrdinčině paměti a vypoví příběh, který malá Alison zcela vytěsnila z hlavy. Pozoruhodné, netriviální čtivo.

Danse macabre

Na vydání Kingovy teoretické knihy o hororu už jsem opravdu nevěřil, ale spisovatel už zřejmě nevydává novinky jako na běžícím pásu, tak po ní nakonec jeho obvyklý český vydavatel sáhl nejspíš ze zoufalství. Pozdě, ale přece. Pokud někdo potřebuje vysvětlení názvu, může to zkusit na tomto odkazu.

Kniha začíná třemi předmluvami k vydáním z let 2010, 1981 a 1983. V té nejnovější se autor snaží postihnout, jak moc se probíraný žánr změnil za třicet let od doby, kdy knihu napsal. Těch dvacet stránek je ovšem pouze o filmech. Vypíchnuty jsou hlavně tři konkrétní filmy. Nejprve je to Záhada Blair Witch, jejíž vliv na celý proud dalších filmů je neoddiskutovatelný. Druhý je remake Úsvitu mrtvých z roku 2004, kterému se povedl zřídka vídaný kousek, když je lepší než výborný originál. Pak už se dostaneme k Poslednímu domu nalevo z roku 2009, podle Kinga nejlepšímu filmovému hororu nového století. Další filmy, které Kingovi stály za zmínku, už mají jen po odstavci prostoru. Kupodivu jsou mezi nimi i Aronofského Pí a Hanekeho Funny Games. Pro mne první příznaky, že autor definuje horor jinak než já. U Darabontovy Mlhy je napsáno, že mohl natočit film s vyšším rozpočtem, kdyby k němu dodal optimistický, chlácholivý závěr, ale to on odmítl. Ano, tenhle problém, na který jsem narazil už v knize Terryho Gilliama, se vyskytuje i v žánru hororu, kde už vůbec nedává smysl. Jediným zmíněným filmem, o jehož existenci jsem ani nevěděl, byl francouzský Feux rouges.

V nejstarší předmluvě píše o tom, jak se dostal k tomu, aby knihu vůbec napsal. Dále proč nabídku navzdory zrazování mnoha lidí neodmítl. A také proč se rozhodl omezit záběr na posledních zhruba třicet let (jinak by se takové dílo zřejmě táhlo po desetiletí a zabralo čtyři svazky). V předmluvě pro paperbackové vydání z roku 1983 zmiňuje hororového fanouška Dennise Etchisona, kterému King poslal hromadu dopisů od čtenářů prvního vydání s úkolem, aby vymýtil všechny chyby.

4. října 1957 šel čerstvě desetiletý Stephen do kina na film UFO útočí! Promítání bylo ovšem přerušeno a rozechvělý vedoucí kina divákům oznámil, že Rusové vynesli na oběžnou dráhu Země družici, které říkají Sputnik. Autobiografické prvky se do knihy vkrádají častěji, ale tohle je dobrý začátek. Také vede k jedné z častých otázek: „Proč si chcete vymýšlet příšernosti, když je ve světě tolik skutečných hrůz?“ A odpovídá na ni, že si hrůzy vymýšlíme proto, abychom se pak snáze vypořádali s hrůzami reality. Tou historkou se nám ostatně autor jen snažil ukázat spojitost mezi světem fantazie a tím, co označujeme jako „aktuální události“.

Definování hororu se ovšem mistr zcela vyhnul. Místo toho udělal krok do historie a rozhodl se přiblížit čtenářům tři základní archetypy hororového monstra. Vynechal Ducha, kde by psal o Utažení šroubu Henryho Jamese. Ten se svou elegantní salonní prózou a úzkostlivě utkanou logikou má ovšem pramalý vliv na hororový mainstream. Za druhé se archetyp Ducha rozpíná v příliš širokém prostoru, aby se dal omezit na jediný román, bez ohledu na to, jak skvělý.

Prvním archetypem tak je Příšera beze jména. Román Mary Shelleyové Frankenstein se příliš nečte, a nejspíš nebýt filmů, nezůstalo by to jméno tak známé. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že Viktor Frankenstein je zde stvořitelem umělé Věci, a slovo Frankenstein podle nich označuje samotné monstrum. Skromný gotický příběh sepsaný v červnu 1816 na břehu Ženevského jezera měl pouhých sto stran, než autorčin manžel Percy Mary přesvědčil, aby ho přifoukla.

Druhým archetypem je Upír, takže musíme k ryšavému Irovi jménem Bram Stoker a jeho románu Dracula. V Anglii roku 1897 vydaný román rozhodně nebyl prvním upírským příběhem, ale byl o tolik výraznější, že ty starší došly zapomnění. Nehledě na silné sexuální podtóny, které jsou ostatně důvodem, proč s Upírem kinematografie navázala dlouhodobý milostný poměr.

Archetyp Vlkodlaka nám autor kupodivu představuje na postavě jménem Edward Hyde. Robert Louis Stevenson napsal Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda jako komerční drasťák pro snadno vydělané peníze. Jeho manželku ovšem natolik vyděsil, že Stevenson první verzi spálil, příběh přepsal a vetknul do něj drobné mravní poselství. To všechno v rozsahu novely (zhruba sedmdesát stran hustě psaného textu). Literárně je ze všech tří knih nejstylovější, a koneckonců pro autora to byla jen jedna položka úspěšné literární dráhy. Od Shelleyové a Stokera běžný čtenář žádná další díla nezná. Vlkodlak je tedy pojem pro člověka proměňujícího se v něco jiného (a nemusí to být nutně vlk). Ostatně jako jeden z nejlepších filmů s Vlkodlakem je tu zmíněno Hitchcockovo Psycho s Vlkodlakem Normanem Batesem, který místo aby porostl srstí, si obleče kalhotky, kombiné a šaty své mrtvé matky – a hosty nekouše, ale seká.

Dále následuje „protivná autobiografická vsuvka“. Stephen King se stal autorem hororů z jediného prostého důvodu: má na to talent. Vypilování talentu už je pak jen otázkou cvičení. Don King měl dva syny: starší David se narodil v roce 1945 a mladší Stephen v roce 1947. V roce 1949 se po otci slehla zem… Vypařil se a nejspíš skončil někde na moři. Matka od té doby vykonávala celou řadu bídně placených prací, aby své děti uživila. Stephen píše, že ji následujících devět let téměř neviděli. Vyrůstali v Durhamu ve státu Maine, kde jednoho podzimního dne roku 1959 nebo 1960 v podkroví nad garáží matčiny sestry Ethelyn a strýce Orena narazil na krabici s tátovými knihami. Mezi spoustou brakových knížek si pamatuje na jednu sbírku H. P. Lovecrafta, a za nedlouho už byl unesen ponurou a mrazivou hrůzou Barvy z kosmu. A od Lovecraftova dlouhého a vyzáblého stínu už sám objevoval další: Roberta Blocha, Clarka Ashtona Smithe, Franka Belknapa Longa, Fritze Leibera, Raye Bradburyho… I když jeho nejspíš úplně prvním setkáním s hororem už předtím byl film Netvor z Černé laguny, stejně je přesvědčený, že za nasměrování svého vnitřního kompasu vděčí otci, na kterého si vůbec nepamatuje.

Kapitola věnovaná rozhlasu mě celkem překvapila. Zlatý věk rozhlasového dramatu totiž skončil kolem roku 1950, kdy malý Stephen ještě chodil na nočník, takže mohl jako dítě maximálně stát u jeho smrtelné postele, ale ne všechny pořady zanikly hned, navíc se řada jejich nejlepších dílů reprízovala ještě v následujícím desetiletí. Zmiňovány jsou zejména programy Mystery Theater, Inner Sanctum, Dimension X, I Love a Mystery, Suspense a Lights Out. Je tu popsána adaptace povídky Raye Bradburyho Třetí expedice či epizody nejvýznamnějšího hororového dramatika Arche Obolera Kuřecí srdce, které spořádalo svět a Den u zubaře. A některé pořady byly dokonce vydány i na gramofonových deskách.

Moderní americký filmový horor tvoří těžiště knihy. Přitom je nutné si neustále opakovat, že to co je v knize označováno jako „moderní“ jsou dnes všechno „filmy pro pamětníky“. King nám ukazuje, že nejlepší hororové filmy útočí na tlakové body, které už ve společnosti jsou. Takže vysvětluje, jak Horor v Amityville využívá strach ohledně finančních záležitostí, Věc politické strachy, The Horror of Party Beach technologický strach, Stepfordské paničky uvádí jako společenský filmový horor a skončí u široké tůně mystického „pohádkového“ hororu, kde vypočítá rovnou dvacítku nejlepších příkladů. A zde je i spousta filmů, ve kterých se neděje nic fantastického, takže mne je nikdy chápat jako horory ani nenapadlo (Čekej do tmy, Půlnoční expres), ale i „jeden z nejzajímavějších a nejneobvyklejších filmových hororů“ Muž s röntgenovýma očima.

Jenže hororový fanoušek je schopný se bavit i sledováním špatných filmů, takže si King všímá i titulů jako jsou třeba The Blob, Invasion of the Saucer Men, Proroctví, I Married a Monster from Outer Space, Rituals, Past na turisty a v neposlední řadě Rocky Horror Picture Show. Na druhou stranu se vymezuje proti nejhoršímu filmovému hororu – Plánu 9. „Lugosi zemřel nedlouho po uvedení tohoto otřesného, bezohledného a šmejdovského škváru a já v hloubi duše přemýšlím, jestli chudák starý Bela vedle všech těch mnoha nemocí neumřel i hanbou. Byl to smutný a hnusný dovětek za ohromnou kariérou.“

Kapitolu věnovanou televizi moc nadšení neprovází. Kvalitních televizních hororů bylo jmenováno jen pár (Duel, Someone's Watching Me!, The Aliens Are Coming). A z tehdejších seriálů byl nejlepší Thriller, který následovaly The Outer Limits a The Twilight Zone. A i tady se King dostane až k jednomu kouzelně příšernému seriálu, kterým byl Kolchak: The Night Stalker. Ale většina televizních seriálů se pohybovala na škále od naprosto směšných po naprosto nejapné.

Kapitolu věnovanou knihám otevírá rozbor románu Petera Strauba Ghost Story. Hlavním důvodem je to, že Kingovi zbývalo představit čtvrtý ze základních hororových archetypů: Ducha. Od duchů vede přímá cesta k místu jejich přirozeného výskytu: strašidelnému domu. V této kategorii dosáhly nejpůsobivějších výsledků ženy, takže prostor dostaly hned dva romány: Sousední dům Anne Rivers Siddonové a Dům na kopci Shirley Jacksonové. Velkoměstské paranoie využívá Ira Levin v románu Rosemary má děťátko, maloměstské Jack Finney v Lupičích těl. Jakékoli snadné kategorizaci či analýze se vzpírá román Tudy přijde něco zlého Raye Bradburyho. Román Richarda Mathesona Zmenšující se muž byl sice prodáván jako sci-fi, ale už vzhledem k zápletce je to samozřejmě naprosto mylná kategorizace. Do Británie se autor přesune kvůli dvojici spisovatelů. U Ramseyho Campbella rozebere román Parazit, u Jamese Herberta Mlhu. Posledním velkým jménem na seznamu je Harlan Ellison. Ten je jediný, u kterého dal King přednost sbírce povídek (i když i u výše uvedeného Bradburyho napsal, že je to jeho silnější parketa), konkrétně Zvláštnímu vínu.

Závěrečná kapitola je o vztahu hororu a morálky, či hororu a magie. Po doslovu následují přílohy, což jsou autorem doporučené seznamy filmů a knih, a nakonec rejstřík. Zatímco dosud byla míra chyb či překlepů velmi nízká (ale proč je systematicky název románu Dům na kopci v celé knize ve tvaru Dům Na Kopci?), přílohy i rejstřík určitě odpovědná redaktorka neodpovědně vynechala. Jména jako George R. Romero, Darie Argento či Jerry Kozinski mluví za vše. A i po přečtení celé knihy mě řada doporučených hororových knih překvapila (Bradburyho Pampeliškové víno, Kosińského Nabarvené ptáče, Rothovo Ňadro). Pro žánrového fanouška rozhodně podnětná četba, jen je škoda, že u nás vyšla tak pozdě.

Stephen King: Danse Macabre, 1981
České vydání Beta, 2017
464 stran

Poznámka: Knihy, u kterých není odkaz, česky nikdy nevyšly. Ale i jejich názvy jsem se rozhodl uvádět v češtině.

Rok 2017 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2017 s krátkým komentářem:

Robert Jackson Bennett: Město schodů

Bulikov je hlavní město ležící uprostřed Kontinentu. Jeho jednotlivé kraje byly po generace rozdělené podle bohů, kteří jim vládli, a vedli válku s ostatními. Až se jednou rozhodli války ukončit a na důkaz míru postavit uprostřed město zázraků. Jenže tu je ještě ostrov Saypur, kde nikdy neměli žádné bohy, takže jeho obyvatelé byli vždy pro obyvatele Kontinentu pouze otroky. Až se na Saypuru našel velký rek Kaj, který dokázal vyrobit zbraň schopnou zabít bohy. Nečekaný útok vedený Kajem byl drtivý, protože se smrtí boha přestaly fungovat i jím vytvořené zázraky. Dobitý Kontinent je teď ovládaný Saypuřany, kteří zakázali všechna náboženství i s jejich symboly, relikviemi, knihami, uměním… Město zázraků se stalo městem trosek, kde zmizely celé bloky domů, mnohá schodiště náhle končí, aniž by někam vedla, ale některé zázraky kupodivu stále fungují. Všechny náboženské předměty, včetně funkčních či nefunkčních zázraků byly uloženy ve střeženém skladu v horách, kam nemá nikdo přístup. Až o nějakou generaci později začne tyto předměty zkoumat saypurský historik Efrem Pangyui. A stane se tak mužem, kterého by chtěl zabít snad každý obyvatel Kontinentu. Tahle „omáčka“ je v knize odhalována postupně, jelikož vraždou výše zmíněného Pangyuie kniha začíná. Vyšetřit ji přijela hlavní hrdinka, agentka Shara, která se skrývá pod smyšlenou identitou. Kdyby se totiž provalilo, že je přímým potomkem přemožitele Kaje, tak by ji chtěl zabít asi každý obyvatel Kontinentu…

Pátý román mladého (narozen 1984) amerického spisovatele, zároveň první přeložený do češtiny, je prvním dílem volné trilogie Božská města. Bennett si vymyslel svět s komplikovanou náboženskou, geopolitickou i historickou situací, což je jedna z hlavních deviz knihy. Vyprávění sice odstartuje vražda a začne její vyšetřování, ale kniha není detektivkou, to je spíš takový spouštěč mnoha dalších akcí. Kniha má spád, je dobrodružná, akční i válečná, a má hlavní postavy, kterým není problém fandit, ale pro mne stejně byl nejdůležitější ten komplikovaný svět, ve kterém jsou postavy nuceny úplně přehodnotit celý svůj světonázor.

Tereza Boučková: Život je nádherný

Tereza Boučková (narozena 1957) je spisovatelka a scenáristka, dcera spisovatele Pavla Kohouta. Otec žije ve Francii, bratr v Rakousku, sestra ve Švýcarsku. Sama po maturitě podepsala Chartu 77, čímž její oficiální vzdělávání skončilo. Její umělecká kariéra začala v samizdatových osmdesátých letech, oficiálně mohla začít publikovat až v roce 1990. Žije s manželem v malé osadě u Berouna. Nejdříve spolu adoptovali dva romské syny, pak se jim narodil syn vlastní (*1991). To se stalo východiskem k autobiograficky laděnému scénáři k filmu Smradi (2002). Jenže život šel dál, a tak v roce 2008 vyšel román Rok kohouta o tom, jaké to je, když se z obou adoptovaných synů stanou feťáci. Další silně autobiografické pokračování vlastních osudů vyšlo v roce 2016, ale zabývá se událostmi v životě autorky od Vánoc roku 2010 do Vánoc 2011. Snad ještě dodám, že zatímco své jméno a jména osobností naší kultury autorka zachovala, svého manžela i syny v knihách přejmenovala, čímž utvořila ze skutečných lidí literární postavy. Rok kohouta jsem nečetl, což je nepochybně moje mínus. S postavami jsem se tedy seznamoval za běhu. Rok života od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 je tu zachycen autobiografickým, deníkovým způsobem, i když mi i díky spoustě drobných odboček připomínal spíš tištěnou verzi blogu. Ostatně proč ne, napsané je to dobře, a čtenář se do autorčiných problémů snadno vcítí (ve které současné rodině nejsou problémy, že?).

Stephen King: Bazar zlých snů

I psavec dlouhých forem Kingova ražení mívá nápady, které nemá smysl roztahovat na román. A jednou za pár let je hromadně vypustí do světa. A ne všechno to jsou horory, což už by většinu jeho čtenářů nemělo překvapovat. V této sbírce je jich zařazena rovná dvacítka. Pořád mi přijde, že lepší jsou ty delší texty (Míle 81, Ur, Nekrology), u kratších je nejlepší dobrá pointa (Duna). Užitečnost úvodních textů před povídkami je diskutabilní, někdy jsou spíše na škodu (Herman Wouk stále žije by určitě byla lepší povídka, kdybych netušil, k čemu směřuje, což autor právě práskl předem). A pak je tam samozřejmě povídka o baseballu (Blokáda Billy), která pro mne byla na hranici čitelnosti, jelikož jsem se tuto americkou kratochvíli nikdy nesnažil ani trochu pochopit.

Stephen King: Dallas 63

Dne 23. listopadu 1963 otřásly Dallasem tři výstřely. Prezident Kennedy zemřel a svět se změnil. Kdybyste měli možnost změnit dějiny, udělali byste to? Stály by ty důsledky za to? Na dané téma už bylo napsáno ledacos, takže co na to můj starý známý „král hrůzy“? Přišel se strojem času, který vede do stále stejného dne 9. září 1958. Pokud chcete změnit svět, musíte v něm nejdříve těch pět let žít. Pokud se vám něco nepovede, můžete se vrátit domů a dát si restart: vydat se znovu do dne 9. září 1958 a začít nanovo. Román by tedy teoreticky mohl být nekonečný, naštěstí si autor tuto možnost časem uzavírá. Pokud má kniha 730 stran a vrcholí někde kolem strany 190, považuji to za ne zrovna ideální stav. Dlouhé desítky stran o sledování L. H. Oswalda vyloženě nudí a kniha se znovu rozjede až v poslední čtvrtině. Bohužel ne nadlouho, protože jde o látku natolik komplikovanou, že v závěru nutně přijde celá řada konců. King sice nastudoval spoustu archivních materiálů, ale jakoby mu to nakonec svazovalo ruce. Kniha je tedy nejlepší v čistě fiktivních pasážích, a čím víc se mu do děje míchá historická realita, tím snáze se kniha odkládá. Naštěstí je to převážně fikční příběh.

Stephen King: Colorado Kid

Původně jsem sem ani nechtěl dávat jednohubku přečetnou za dopoledne, ale podíval jsem se na zbytek seznamu a usoudil, že o žádné z druhé půlky knih se mi vůbec psát nechce. Kniha zaznamenává rozhovor tří postav, z nichž jedna je dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky Stephanie a druzí dva jsou kmeti z redakce týdeníku Ostrovan, vycházejícího na jednom z ostrovů poblíž pobřeží státu Maine. Celý ho spustil novinář bostonského Globu pátrající po lokálních záhadách. Staříci mu nic nenabídli, ale své mladé stážistce příběh odvyprávějí. Vracejí se o 25 let zpátky, do osmdesátých let, kdy mladý pár atletů při ranním běhu do školy našel na pláži mrtvolu neznámého muže. Klíčem ke knize je, že se navzdory jménu autora nejedná o horor a navzdory zavádějící obálce se nejedná o detektivku. Je to prostě „vyprávění o záhadě“, pokud na tohle nepřistoupíte, nemá smysl to ani zkoušet. Čtivostí by to patřilo o příčku výš, ale jen jako součást nějaké sbírky povídek (či novel). Za doporučených 199 Kč mi to jako dobrá nabídka nepřipadá. :-/

Tim Burton a jeho svět

Výstavy a galerie, to se mnou moc nejde dohromady. Když už někam chci výjimečně vyrazit, odkládám to zpravidla tak dlouho, až je po všem. Kolik jedinečných výstav jsem už takhle prošvihl? Zbytečné to vypočítávat. Ale na výstavu mého oblíbeného (nejen) filmaře jsem se kupodivu vážně vypravil. V pátek 1. srpna, tedy tři dny před jejím koncem, ale přece. Do Prahy jsem přijel vlakem v 9:45 a přes Václavské náměstí jsem si to vycházkovým tempem šinul na Staroměstské náměstí.

O předprodeji vstupenek v síti TicketPro jsem věděl, ale proč se s tím namáhat, když je cena stejná (190 Kč) jako v samotném Domu U Kamenného zvonu, kde se výstava konala. Jak jsem byl chytrý, mi došlo, když jsem viděl frontu na vstupenky. Chybami se člověk učí. Tak jsem si u Pomníku mistra Jana Husa stoupl do fronty a tři čtvrtě hodiny se pomalu posunoval k pokladně. Mnoho lidí, kteří měli lístky koupené předem, nás ale nepředcházelo. Na rozdíl od mnoha jiných mnou navštívených kulturních akcí se tu neplatilo za úschovnu zavazadel. S batůžkem by mne dovnitř nepustili, ale nechat jim tam další peníze mne nenutili. Nevím, jestli je to v galeriích běžné.

Burtonova kresba z cyklu Bytosti

Koukat na filmy jsem nechtěl, stejně v pátek dávali všechno, co už jsem viděl (vlastně jsem neviděl pouze Temné stíny). Asi nezáleželo na tom, kterým patrem prohlídku začnu, tak jsem nejdříve vyšel až nahoru do 2. podlaží a 1. patro jsem prošel cestou dolů. Jádrem výstavy byly Burtonovy kresby, malby a sem tam nějaká loutka. Ale v jedné místnosti byly i maximálně zvětšené polaroidy. Fascinovaly mne třeba jednoduché malůvky na ubrouscích z restaurací. Už jen tím, že je v nich nenechal. Jeho cykly většinou nesly jednoduché jednoslovné názvy, například Kluk, Holka, Klaun, Bytosti. Jeho tradiční morbidní humor spojující horor s groteskou (kurátorka výstavy ho označovala výrazem karnevaleska) byl všudypřítomný. Většina obrázků byla malého formátu, takže návštěvníci chodili podél stěn, prakticky nalepení na prohlížené obrázky. Většinou stálo za to věnovat pozornost drobným detailům.

Nejzajímavější byly kresby k Burtonově knize Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy (občas i s doprovodnými texty pouze v originále) a samozřejmě vizuální návrhy ke všem jeho filmům, včetně těch nerealizovaných (Superman žije, Mrtvá Karkulka a další lákavě vypadající tituly). Samozřejmě výsledku se návrhy nejvíce blížily v případě animovaných filmů. A snad úplně nejvíc v případě posledního Frankenweenieho. Což bylo překvapivé z toho důvodu, že všechny návrhy byly datovány rokem 1982, takže šlo o přípravu k Burtonovu krátkému hranému filmu z roku 1984, ale po téměř třiceti letech na nich evidentně nebylo třeba nic měnit.

Součástí výstavy byly i projekce krátkých filmů a videí. Na prvním televizoru jsem zahlédl něco z videoklipu rockové kapely The Killers, čímž jsem si překvapivě doplnil i filmografii Winony Ryderové, ale ani jsem si nepřečetl, jestli toho tam ve smyčce neběželo víc, a už jsem se tudy nevracel. Na druhém televizoru běželo všech šest dílů animovaného seriálu TheWorld of Stainboy (v českých titulcích to byl Skvrňouš). To stálo za to, se tam na více než půlhodinku zastavit a bavit se. Animace je sice velmi jednoduchá, ale všech šest pětiminutových filmečků s dobrodružstvími malého hrdiny likvidujícího neobvyklé protivníky, ohrožující poklidný život obyvatel Burtonova rodného Burbanku, je velice zábavných. Většina lidí s titulky označujícími konec epizody odcházela, jen několik si jich přečetlo, kolik to má dílů, a počkala si, dokud neuvidí to, při čem do místnosti přišli. O patro níž běžel ve smyčce šestiminutový loutkový Vincent z roku 1982. Tady byly k dispozici i dvě řady židlí. Malé kino pro malý film. Hravá pocta Vincentu Priceovi s autobiografickými znaky i morbidním humorem shrnuje v kostce vše, proč má tolik lidí Burtonův humor rádo. V jednoduchosti je krása a tento malý filmeček klidně řadím do svého soukromého Burtonova best of.

V poslední místnosti sice byly po stěnách další malby, ale to nejzajímavější bylo uprostřed. Loutky z Burtonových animovaných (nebo i hraných, například trojice Umpa-lumpů) filmů. Po zhruba dvou a půl hodinách prohlídky jsem sešel dolů na nádvoří a vyrazil k obchodu. Několik plakátů, pár ptákovin, katalog, dévédéčka s asi čtyřmi Burtonovými filmy, nabídka nic moc, takže jsem naštěstí nic neutratil. V suterénu je animační dílna a kinosál, kde se hrají Burtonovy celovečerní filmy. Tam jsem už nešel a poslechl jsem svůj hlad, který zavelel vyzvednout batůžek a vypadnout.

Takže díky za dovezení skvělé výstavy do Prahy a nezbývá než se těšit na nový Burtonův film Big Eyes, který by zase mohl být trochu jiný, než je u Burtona obvyklé.

Tim Burton a jeho svět

Dům U Kamenného zvonu, Praha

28. března – 3. srpna 2014

V zajetí romantické fantasy

Angelologie – česká obálka

Rozhodl jsem se zjistit, co je to zač ten v současnosti populární žánr zvaný romantická fantasy. Sáhl jsem tedy po knize Danielle Trussoniové jménem Angelologie. Jde o beletristický debut mladé americké autorky s italskými předky. Román je členěn do čtyř částí, které jsou označeny jako první až třetí sféra a závěr nese titul nebeský chór.

První sféra se odehrává 23. prosince 1999 převážně v klášteře svaté Růženy, ležícím na břehu řeky Hudson severně od města Milton ve státu New York. Klášter obývá kongregace Františkánských sester ustavičného klanění a naší hlavní hrdinkou je třiadvacetiletá řádová sestra Evangeline, která v klášteře žije od svých dvanácti let (otec Ital, matka Francouzka, oba toho času již mrtví). Kromě jiných běžných řeholních povinností zastává funkci asistentky vedoucí klášterní knihovny a má na starosti třídění došlé pošty a odpovídání na žádosti došlé na adresu kláštera. Tady padl můj první předpoklad, protože toto rozhodně nevypadalo jako hrdinka, se kterou by se mohla většina čtenářek ztotožnit. Tedy pokud také nehodlají strávit celý život prací a modlitbami a bez mužů.

Další dvě důležité postavy se nacházejí zhruba o 120 km jižněji, v centru New Yorku. Jeden se jmenuje Verlaine a je mimo jiné lektorem Kolumbijské univerzity v oboru historie umění. Svůj osobní výzkum zaměřil na Rockefellerovu rodinu a její přínos světu umění. A díky tomu se seznámil s Percivalem Grigorim, zámožným příslušníkem newyorské smetánky, který se rozhodl Verlainovo bádání finančně podporovat a dostávat přednostně jeho výsledky. Trochu problém byl v tom, že Percival Grigori patří k nejčistší pozemské andělské rase Nefilim, lidmi pohrdá, a ty, které využije, bez okolků zabíjí. Ostatně pak už ty informace určitě nesvěří nikomu jinému. To ovšem mladý pan Verlaine zatím neví a tak se na příkaz pana Grigoriho obrací se žádostí o nahlédnutí do knihovních archivů do výše uvedeného kláštera.

Jeden zcela banální dopis, který dostala matka představená Innocenta v polovině prosince 1943 od Abigail Rockefellerové ovšem spustí v životě sestry Evangeline lavinu dalších odhalení a událostí, po kterých už její život nikdy nebude jako předtím. A to šlo o sdělení v délce šesti řádků. Vyskytovalo se v něm ovšem jméno sestry Celestine, která byla jednou z nejstarších sester v klášteře a už delší dobu byla upoutána na invalidní vozík. A právě od ní se Evangeline dozvídá nejvíce informací o tom, že svět ve skutečnosti není takový, jaký se zdá, a že ďáblové v něm existují, jsou vysocí, krásní, blonďatí, modroocí, bezcitní a mají křídla. Navíc jsou také sexuálně přitažliví prakticky pro všechny ženy. Takže zapomeňme na romantické představy, tady jsou andělé hororové kreatury.

Angelologie – originální obálka

Druhá sféra se skládá ze dvou delších pasáží zavádějících nás do historie. Začínáme na podzim roku 1939 ve čtvrti Montparnasse, kde sídlí pařížská angelologická akademie. V centru vyprávění jsou patnáctileté studentky druhého ročníku Celestine a Gabriella a jejich učitelka dr. Seraphina Valková. Žádná romantika se opět nekoná, obě studentky se natolik snaží být nejlepší v celém ročníku (a možná i na celé akademii), že na to ani nemají čas. Zato čtenář tu dostává ty nejzajímavější informace z oboru včetně poznámek ctihodného otce Clematise thráckého o první angelologické výpravě, konané léta Páně 925. A právě Celestininým přispěním se osvětlí současný název lokace z tohoto historického manuskriptu, čímž si vyslouží místo ve druhé angelologické výpravě. Její přípravy jsou vzhledem k vypuklé válce zdlouhavé, ale po finančním vstupu Abigail Rockefellerové se přeneseme do listopadu roku 1943 do bulharského pohoří Rodopy, kam tým angelologů pod velením dr. Seraphiny Valkové přijel vyzvednout mocný artefakt, který se nesmí dostat do rukou nepřátel. To, co by v mnoha knihách bylo rozvedeno jako velké akční finále, je zde vylíčeno překvapivě střízlivě a stručně. Gabriella se v druhé části Celestiných vzpomínek už prakticky nevyskytovala, ale v mezičase se stala milenkou krásného, vysokého, blonďatého a modrookého Percivala Grigoriho a rozehrála tak nebezpečnou partii dvojitého agenta v táboře nepřátel. Ale to se čtenář dozví až později. Mladou (a po čtyřech letech války značně vyhublou) studentku Celestine tehdy rozhodně ani nenapadlo, že zbytek života se bude ukrývat v klášteře. Natož pak v americkém.

Třetí sféra začíná minutu po půlnoci 24. prosince 1999 v cele sestry Evangeline, takže jsem po stodvacetistránkové odbočce do historie zpátky v klášteře svaté Růženy. Evangeline dochází v jakém nebezpečí je pan Verlaine, pokud pracuje pro Percivala Grigoriho, a volá do New Yorku své jediné žijící příbuzné, babičce Gabrielle. Od ní se naše hrdinka také dozvídá jí dosud neznámé části vlastní historie. Evangelininu matku Angelu kdysi, když dívce bylo šest let a žila s rodiči v Paříži, zavraždil právě Percival Grigori. Otec se s ní po matčině smrti odstěhoval do Ameriky, kde mu to pro oba připadalo bezpečnější. Tato část vrcholí útokem stovky Giborim na klášter a končí definitivním odchodem Evangeline z klášterní půdy (to jsme na straně 345). Bitva nijak zvlášť podrobně líčena není: ostatně jde o útok stovky nadlidsky silných stvoření na klášter plný jeptišek, což nevypadá jako dvakrát vyrovnaný boj.

Nebeský chór pak začíná 24. prosince 1999 v 0:41 hodin, což je naprostý nesmysl. Třetí sféra by se opravdu do čtyřiceti minut nevešla. Takže to zřejmě bude o dvanáct hodin později (je snadné si představit, jak taková chyba vznikne při překladu). Celý román tedy líčí události dvou dnů. Pak už zbývá jen vyluštit puzzle, které angelologům zanechala zesnulá Abigail Rockefellerová, a může dojít ke konečnému střetnutí. Konec zastihuje Evangeline na významném životním předělu a asi mám být jako čtenář dychtivý si přečíst pokračování (Angelopolis už letos v angličtině vyšel). Já ovšem seriály nemusím a další díly této série číst nehodlám. Kdysi jsem si totiž myslel, že termín fantasy byl odvozen od slova fantazie, a tu už její dnešní autoři mít nemusejí. Stačí jim jediný nápad a postaví na něm celou svoji literární kariéru. Já je v takové lenosti podporovat nehodlám.

Angelopolis – druhý díl

Občas přemýšlím, jestli jsou autoři placení od počtu stran nebo proč píší knihy tlustší, než by se k jejich obsahu hodilo. Autorka buď miluje popisy (vstup do bytu se sotva vejde pod dvě strany) nebo se jen snaží knihu natahovat. Občas si vypomáhá i citáty, jedná se hlavně o knihu Genesis ze Starého zákona, samozřejmě dojde i na Ztracený ráj (ostatně umístění kláštera poblíž města Milton sotva bude náhoda, spíš je to autorčina permanentní hra se jmény a názvy) a díla křesťanských teologů zastupuje zejména Boëthius se svou Filozofií utěšitelkou. Chybět samozřejmě nemohou ani knihy Henochovy. Citáty ovšem bývají stručné, většinou jen pár řádků / veršů. Jak to bude s autorčinou vírou, to je celkem oříšek. Biblických odkazů jsou tu mraky, náboženského umění také, ale jakoby za tím ani žádný Bůh nebyl. Zmínka o tom, že ve vnějším „normálním“ světě právě probíhají Vánoce, se v knize vyskytuje jen ojediněle. A téměř vůbec na půdě kláštera, jakoby snad ani nešlo o náboženské svátky. Ostatně vůbec netuším, proč se vlastně román odehrává právě během svátků, stejně jako jsem nerozklíčoval, proč se jedna z hlavních postav jmenuje Verlaine. Po staletí nepřetržité modlení v adorační kapli je nakonec redukováno na jednoduché zabezpečovací zařízení proti krádeži. Zmínka o tom, kdo byl Ježíšův otec, už je čistá hereze, ale pobavila mne, ale dává smysl jen ve světě tohoto románu.

Když odhlédnu od samé koncepce románového světa, nacházím v knize další nedostatky v logice. Jeden je „nemocí líných scenáristů“, kdy se některá z postav formou dialogu dozvídá informace, které už ovšem musela vědět. Proč si takto ulehčují práci scenáristé, chápu, ale co to má co dělat v knize? Vždyť spisovatel má nepřeberné množství způsobů, jak říci čtenáři, co potřebuje vědět! Ostatní drobné či větší nelogičnosti nebudu moc rozebírat, ale třeba takový příklad: Abigail Rockefellerová za druhé světové války neznámo kde ukryla mocný artefakt a očekávala, že si ho po ukončení války angelologové přijdou vyzvednout. Jenže do její smrti v roce 1976 se nikdo neukázal. A když v roce 1999 někdo konečně vyluští informace skryté ve zdánlivě banálních dopisech, co se stane? Nikoho to nepřekvapí a lidé na místech jednotlivých skrýší se chovají, jakoby příchod angelologů očekávali (zdůrazňuji, že přitom máme 24. prosince a blíží se 18. hodina!). Já bych naopak očekával, že budou všichni zúčastnění 55 let po válce mrtví a jejich nástupci nebudou vědět nic. Ale třeba žiji v jiném světě. Ostatně dlouhověkost celé řady románových postav mi přijde také minimálně nepravděpodobná.

Takže co je tohle za svět? Bůh ho stvořil, stejně jako lidi, a na nebesích ho střežili andělé. Původní čistá andělská rasa tedy nese pojmenování Strážci. Těm se ovšem líbily lidské ženy a brali si je za manželky (to je prosím biblická formulace, ale snad chápete, co se tím myslí). Z těchto spojení se rodily zrůdy. Bůh se naštval a rozhodl se svět spláchnout. Na Noemovu archu se coby jeden z jeho synů dostal potomek andělů a lidí, a pak potomci pravého Jáfeta i nastrčeného Jáfeta (ten biblický měl sedm synů, dcery se tehdy nepočítaly) zalidnili Evropu. Jeho bratři Šém a Chám měli na svědomí další kontinenty. Takže pokud věříte v jinou verzi původu života na zemi, tak se s tím v této knize daleko nedostanete. Angelologové jsou částečně vědci (odnož obecněji zaměřené teologie), ale hlavně se snaží proti moci Nefilim a jejich přisluhovačů bojovat. Nepřátelé je sledují, kontrolují a využívají. Občas sice někoho z nich zabijí, ale nějak není v jejich zájmu je zlikvidovat úplně. Což by jim ve skutečnosti nedalo tolik práce.

Anděly jsem si nechal na konec. Strážci jsou nebeské bytosti a jsou téměř nesmrtelní – tedy mají své slabé

místo, svoji achillovu patu, takže se dají zabít, ale jinak není délka jejich života omezena. Potomci Strážců a lidí jsou buď andělé nebo lidé: pokud nemají křídla, dostanou je na výchovu lidé, v opačném případě si je seberou andělé. Genetika není jednoduchá disciplína, a občas se některé vlastnosti dědí i přes generaci, takže se dvěma lidem může narodit okřídlený potomek (obdobné je to v opačném táboře). V každém případě nejčistší andělská rasa na zemi jsou Nefilim, kteří jsou nadřazeni všem ostatním a lidé jsou pro ně jen trochu chytřejší zvěř. Žijí řádově stovky let, aniž by na nich byly patrné známky stárnutí. Nižší rasou jsou menší Anakim, kteří jsou odsouzeni do rolí celoživotních sluhů vznešených Nefilim. A pak tu jsou ještě Giborim, tupá rasa pro hrubou práci. Váleční andělé udělají, cokoliv jim Nefilm přikáží, při náročnějších akcích je třeba jim osobně velet, protože Giborim jsou sice velcí a silní, ale jejich mozky složitější úkoly nezvládají. Jakkoli je z výše uvedeného zřejmé, že mužští příslušníci andělských tříd rádi souloží s lidskými ženami, existují samozřejmě i ženští andělé (proč jste si jinak mysleli, že se evropská šlechta téměř zásadně ženila jen „se sobě rovnými“?). Andělská křídla jsou kapitolou samou pro sebe, každopádně mají jakousi nadpřirozenou schopnost procházet oděvem, takže je jejich majitel může roztáhnout a zůstat v neporušeném obleku / šatech a stejně nenápadně složit pod oděv.

Danielle Trussoniová

Výsledek je tedy jiný, než jsem očekával. Evangeline se nezamilovala do žádného anděla, se kterým by odkráčela k oltáři nehledě na následky (to je dost těžké, když všichni andělé, se kterými se setkala, se ji snažili zabít), přesto mi zařazení do škatulky „romantická fantasy“ dává smysl. Vyzkoušel jsem to, žádný zásadní dojem to na mě neudělalo, ale nevím ani, proč bych nad čtením pro mladé dívky měl lámat hůl. Možná je (alespoň tento konkrétní titul) v mnohém lepší a ke svému čtenáři přímější, než třeba romány Dana Browna, které se tváří, že jsou něčím víc než jen zábavným čtením do vlaku.

Angelologie (Angelology, 2010)
Přeložila Markéta Demlová
Obálku navrhla Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v roce 2010
Počet stran: 424
Hodnocení: 70%

Had, který se kouše do ocasu

Hispanoamerika

„Číst vás je vždycky radost, protože jste stručný.“ (Rubén Darío na adresu svého mexického kolegy Amada Nerva)

Když jsem loni na podzim začal věřit, že se letos na jaře vydám na dovolenou do jižní Ameriky, poohlédl jsem se i po nějakém tom čtivu ze své cílové oblasti. Skončil jsem s výborem hispanoamerických fantastických povídek, který je četbou, jež se značně vymyká tomu, na co jsem jako čtenář zvyklý. A není to jen tím, že publikace vznikla za finanční podpory ze státních prostředků ČR. Vypadá to totiž, že je kniha určena spíše literárním vědcům než běžným čtenářům.

Hispanoamerická fantastická povídka (vznik / vývoj / význam)

Po dvoustránkovém úvodu knihu otevírá teoretická studie Evy Lukavské, zabírající 75 stran a opatřená rozsáhlým poznámkovým aparátem. Jsem zvyklý číst různě složité teoretické texty o filmu, takže jsem se prokousal i tímhle, ale bez vysokoškolského vzdělání humanitního směru to nemá smysl podstupovat. Hned na začátku jsem byl doslova zavalen množstvím slov neznámého významu, jakým si vědci vzájemně dokazují svoji nadřazenost nad prostým lidem. Po prvních deseti stranách jsem se zastavil a položil si otázku, o čem jsem to vlastně četl. Dospěl jsem k poznání, že se mi autorka zatím pouze snažila říci co možná nejkomplikovaněji, co je to vlastně fantastická povídka. Pro mne jediný důležitý bod je ten, že pokud třeba někdo napsal v 19. století povídku, ve které použil fantastický prvek, který popsala a vysvětlila věda století 20., stále jde o fantastickou povídku, přestože z pohledu současného čtenáře fantastický prvek zmizel.

Schrödingerova kočka

Zbytek textu rozebírá čelné představitele a jejich vybrané povídky z daného regionu od počátků ve 2. polovině19. století, přes přelom století, avantgardu, zlatý věk 40. let až po 50. až 70. léta 20. století. Teoretická praxe zřejmě velí rozebírat každý zajímavý prvek, což mnohdy u povídek znamená jejich pointu. Myslím, že se sice v tomto textu nedostalo na všech 55 vybraných textů, ale rozhodně jich byla probrána drtivá většina. Každopádně už ale text nebyl tak suchopárný a nečitelný jako jeho prvních deset stran. Na závěr své studie se autorka dostala až ke kvantové fyzice a Schrödingerově kočce. Tady už jsem se zase bezpečně chytil, ale to už byly jen poslední dvě strany její studie. Po tomto úvodu jsem prostě knihu na pár měsíců odložil, aby aspoň část všech těch spoilerů zmizela z mé paměti.

Výbor povídek

Carlos Fuentes

Samotný výbor obsahuje 55 povídek od 47 autorů. Povídky jsou v zásadě řazeny chronologicky od nejstarší (1858) po nejnovější (1972). Pokud je od jednoho autora vybráno více povídek, jsou všechny z nich uvedeny hned za sebou. Před každou povídkou (respektive první z nich) je medailonek autora. Ten stručně shrnuje osobní i profesní životopis a většinou obsahuje kompletní bibliografii s originálními španělskými názvy i jejich českými překlady. Zejména u starších povídek jsem se v případě medailonků také moc nechytal, protože předpokládaly znalosti historických reálií zemí, o nichž toho prostě moc nevím. Medailonky jsou v průměru celostránkové, pár autorů nezabralo ani půlstranu (Kostaričan Rafael Ángel Troyo a Peruánka María Tellería Solariová), Mexičan Carlos Fuentes zase zcela zaplnil strany dvě. Většina autorů psala povídky, básně, romány, často i teoretické studie, encyklopedické knihy, občas i divadelní hry a později filmové scénáře, mnozí i překládali, zejména z francouzštiny. Málokdo se literaturou živil, takže tu kromě vysokoškolských profesorů máme celou plejádu diplomatů a dokonce i jednoho generála. Někdo byl chvíli ministr, o převrat později už ve vězení nebo v exilu sousedního státu, a za chvíli třeba ministr něčeho jiného. Překvapivý byl Argentinec Santiago Dabove, který zásadně odmítal publikovat své dílo, a ve výboru uveřejněná povídka je jedinou, která vyšla za jeho života. Portoričanka Rosario Ferréová zase v 90. letech 20. století přeložila své dílo do angličtiny a dále pokračuje v psaní rovnou tímto jazykem. Jediný, kdo mi tu připadal trochu mimo, byl Guillermo Enrique Hudson, který se sice narodil v Argentině, ale oba jeho rodiče pocházeli z USA. Hudson sám se ve 33 letech přestěhoval do Londýna, kde zahájil i svou literární kariéru (v angličtině, tudíž ve výboru je český překlad španělského překladu jeho povídky). Každopádně medailonky jasně naznačovaly, že zatímco uměleckým pupkem světa tehdy byla Paříž, v hispanoamerickém kontextu stejnou funkci zastávalo Buenos Aires.

Jorge Luis Borges

Údajně nejstarší hispanoamerickou povídku napsal Ekvádorec Juan Montalvo v době, kdy už z politických důvodů navždy opustil svou rodnou zemi a usadil se v Paříži. I nejstarší povídka ve výboru, Gaspar Blondin, tedy prošla na své cestě ke mně dvojím překladem. Většina povídek je krátkých s průměrným rozsahem zhruba na čtyři stránky. Pouliční duše Bolivijce Eduarda Faustina Wildeho ovšem svým rozsahem nepřekračuje délku autorova medailonku. Když jsem četl něco desetistránkového, už mi to přišlo jako dlouhá povídka. Nejdelší práce ve výboru, Zpověď Pelina Viery, zabírá 16 stran a i tento fakt podporuje moji domněnku, že Guillermo Enrique Hudson prostě patřil někam jinam. Třeba Mexičan Amado Nervo má ve výboru hned tři povídky a všechny dohromady zabírají osm stran. A to prosím každá povídka v knize začíná na nové stránce. Ostatně Argentinec Jorge Luis Borges odmítal psát romány, protože je pokládal za mrhání časem svým i čtenářovým. Co by asi tak říkal těm dnešním ságám a knižním sériím?

Fantastická povídka často přesahuje i do jiných žánrů, docela obvyklé je její setkání se světem hororu. To tu zdařile předvádí třeba Číslo 111 venezuelského spisovatele Eduarda Blanca o čísle sedadla, které má v divadle předplacené ďábel, a o tom co se stane, když vás na něj pustí sednout. Naštěstí si nejsem vědom sálu, kde by číslování sedadel něco takového dovolovalo. Zato Peruánec Clemente Palma v povídce Lininy oči líčí děsivou historku, aby se jí v závěru vysmál. Vážně nevím, co si o tomto přístupu mám myslet. Ve výboru se objevil i jeden vlkodlak. Stejně běžné jsou postavy, které adoptoval modernější žánr fantasy, jako třeba sirény. Se sci-fi se tu setkáte jen ojediněle. Vlastně sem patří pouze dva texty téměř na totéž téma (ostatně proto jsou ve výboru oba, jen se po 11 letech změnily vědecké poznatky) od výše zmíněného Amada Nerva: Sto roků spánku a Zmrazeni zaživa (jeho třetí práce dala titul celému sborníku). A samozřejmě sem pronikly mocnosti z mýtů původních středo- a jihoamerických obyvatel (Huitzilopochtli či Chac Mool).

Leda s labutí

Nebýt úvodní studie, tak bych občas nerozklíčoval ani název povídky. Třeba jedna ze tří povídek Nikaragujce Rubéna Daría se jmenuje Veronika, odehrává se v mužském klášteře a není v ní ani zmínka o jakékoli ženské postavě. Jistě každý ví, co to byla Veroničina rouška, a pak už mu dojde analogie s příběhem. Až na mě. Nová Leda panamského spisovatele Daría Herrery zase očekává, že podle popisu poznám Rubensův obraz Leda s labutí. Opět nikoliv. Ano, tady byla chyba na mé straně. Podivnost názvu povídky Argentinky Juany Manuely Gorritiové Kdo za dveřmi poslouchá, sám o sobě slýchá, který jakoby nepasoval k následujícímu textu, ovšem rozebírá i Eva Lukavská v úvodní studii. Povídky, ze kterých už fantastický prvek zmizel, tu zastupuje třeba Milovník utrpení Kubánce Juliána del Casala. Dnes je tato úchylka všeobecně známa, skoro si říkám, jestli na tom tehdy lidé, pro které to byl fantastický prvek, nebyli lépe. Jestli jsem v něčem nedokázal nic fantastického najít, byla to jedna ze dvou povídek Argentinky Silviny Ocampové Sametové šaty. Dal se snad někdy brát jako fantastický motiv případ ženy, které dotek jistého materiálu nedělá dobře, ale chce z něj šaty, protože v ničem jiném nevypadá tak dobře? A pokud ano, vážně ještě v roce 1959? To se mi ani nezdá. A zrovna o tomto kousku se úvodní studie nezmiňuje.

Vicente Riva Palacio

Některé povídky obývají vlastní vesmír, kde platí vlastní zákony, včetně těch fyzikálních. Extrémním případem ve výboru je fantastická absurdita argentinského představitele avantgardy Macedonia Fernándeze O Dýni, která zhltla Vesmír (proč je v českém názvu tolik velkých písmen, netuším, já ho jen opsal). Ale žánru fantastické povídky je vlastnější přístup, kdy se snaží čtenáře přesvědčit, že vypráví neuvěřitelný, ale skutečný příběh. Často tedy vyprávění zasazuje do minulosti, či odlehlých končin. Třeba výše zmíněná nejdelší Zpověď Pelina Viery je postavená na předpokladu, že člověk odsouzený k smrti za vraždu manželky pár dní před popravou už nemá důvod lhát. Je to jistě předpoklad diskutabilní, ale v roce 1884 to mohlo fungovat. Jiní volí přímé přesvědčování čtenáře v úvodu povídky, kde mne zaujal začátek Dobrého příkladu mexického generála Vicenta Rivy Palacia: „Kdybych tvrdil, že jsem viděl to, o čem budu vyprávět, určitě by se našel někdo, kdo by řekl, že to tak není; a měl by pravdu, že jsem to neviděl, ale věřím tomu, neboť mi to vyprávěla jedna stará paní a odvolávala se na osoby, kterým velmi důvěřovala a které tvrdily, že to slyšely od někoho, kdo se přátelil s věrohodným svědkem, a na základě takové jistoty lze s klidem věřit následujícímu příběhu.“ No řekněte, jestli to není dostatečně přesvědčivé! ;-) Úplně na opačném konci širokého spektra možností se nachází Tajemno chilské spisovatelky Maríe Luisy Bombalové, které začíná takto: „Znám mnoho věcí, které nezná nikdo jiný. Znám nekonečně mnoho malých a magických tajemství na moři, na zemi a na nebi. Tentokrát ale budu vyprávět jen o moři.“ Žádné přesvědčování čtenáře, prostě ho postaví před hotovou věc. Ostatně v tomto kontextu jsou zajímavé i některé názvy povídek: Argentinec Manuel Peyrou zvolil titul Mohlo se mi to stát a Ekvádorec Carlos Béjar Portilla pro změnu své dílko nazval Abych řekl pravdu.

Samozřejmě, že se některá témata opakují. Výbor je ovšem natolik pestrý, že to vůbec nevadí. Vezmu třeba jeden z typických příkladů motivů fantastické povídky, kterým je posmrtný život. Tím se zabývá například jedna z povídek v Buenos Aires žijícího Uruguayce Horacia Quirogy Na onom světě. Vyprávění o posmrtném životě dvojice mladých sebevrahů, kterým nebylo umožněno spolu žít, tak aspoň společně zemřeli, je tady spíše společenskou moralitou s baladickým vyzněním a hořkým koncem. Argentinec Enrique Anderson Imbert příspěvek na podobné téma rovnou nazval Duch. Náš vypravěč sice zažívá úplně jinou verzi života po životě, ale konec jeho vyprávění je ještě trpčí. A do třetice tu je Peruánec Abraham Valdelomar s povídkou s pro mne nečitelným názvem Finis desolatrix veritas. Jeho text rozhodně drsností a nekompromisností strčí do kapsy všech 54 konkurentů (po pravdě řečeno, většina z nich se v těchto směrech moc neangažuje). Ostatně jeho vypravěčem je kostlivec, který nám líčí apokalyptické obrazy nejen po smrti své, ale po smrti všeho živého na světě. Jeho dovolávání se Boha, pátrání, či je v pekle, a podobně končí mrazivou pointou, po které se rozhodně přitíží všem křesťanům, kteří se rozhodli si povídku přečíst.

Juan José Arreola

Žádná z povídek ve výboru není špatná. Samozřejmě že ty nejstarší čtenáře sotva překvapí svou zápletkou, to by byl po století a půl skoro zázrak. Už takhle je můj text dost dlouhý, takže se zmíním jen o pár kouscích, které mě zaujaly o něco více než zbytek knihy. Jelikož jsem nádražák (což je rovným dílem povolání i diagnóza), nemohu začít ničím jiným než prací jednoho z největších mexických povídkářů, Juana Josého Arreoly, která nese název Výhybkář (1952). Satira na (ne)fungování mexických železnic vlastně nemá žádný děj. Je to jen rozhovor cestujícího se starým výhybkářem, který sice podle vlastních slov nikdy vlakem nejel, ale od cestujících už slyšel ledacos a neváhá se o to podělit. Uvedu jeden příklad části výhybkářova monologu po dalším z nechápavých dotazů cestujícího, i když možná jsou v povídce i lepší pasáže: „Ve snaze sloužit občanům se podnik musí uchýlit k některým zoufalým opatřením. Vypravuje vlaky na neprůjezdné tratě. Tyto expediční soupravy jsou někdy na cestě několik let a život cestujících prochází některými důležitými změnami. V těchto případech nejsou vzácná úmrtí, ale podnik, jenž pamatuje na vše, připojuje k těmto vlakům jeden vagon-obřadní síň a jeden vagon-hřbitov. Průvodčí jsou hrdí, když se jim podaří uložit mrtvolu cestujícího, luxusně nabalzamovanou, na nástupiště cílové stanice jeho jízdenky. …“

Juan Emar

Chilský prozaik Juan Emar vydal ve 30. letech 20. století tři romány a jednu sbírku povídek. Ani jedna z knih nevzbudila zájem čtenářů a kritiky, takže toho nechal. Objeven a doceněn byl až o čtyři desetiletí později, kdy už byl ovšem mrtvý. Povídka Hotel Mac Quice (1937) je právě jednou z těch, které se odehrávají v prostoru fungujícím podle vlastních zákonitostí, jež nechápe ani náš vypravěč, který se v něm ocitl. Nebudu rozebírat děj této desetistránkové černohumorné hříčky, spíš se zastavím u nevídaných popisů dějiště i protagonistů. Zase si pomohu citátem, a vybral jsem pasáž, kde vypravěč popisuje oblečení trojice postav: „Poslíček byl oblečen do višňové barvy, má žena do barvy ovčí vlny a já do barvy krokodýla, mrtvého již několik dní. Můj klobouk měl odstín sladového výtažku, klobouk mé ženy nádech spálené bavlny a čepice poslíčka zabarvení papíru navlhčeného ve slané vodě. Moje vázanka byla barvy pergamenu čištěného po částech a tedy obdivuhodně sladěná s mým oblekem a ještě více s mým kloboukem.“ A podobnými barvami hýří celý text. Zábavná byla třeba pasáž, kdy si náš vypravěč uvědomil, že na hotelovém pokoji zřejmě něco důležitého zapomněli. Vrátil se zpět a následoval stránku a půl dlouhý výčet všeho, co na pokoji zapomněli. Začínalo se od jeho kartáčku na zuby a přes další běžné drobnosti („krabička z amerického dubu s čínskými lakovanými víčky, jež obsahovala čtyři nepoužité prezervativy značky „Safety Brothers Ltd.“, které byly vyrobeny z holubičích ušních bubínků a jejichž barva, u celého tuctu, přecházela od nejjemnějšího blankytu k nejhrubší pruské modři“), až po domácí zvíře či poklidně spící sestru. Rozuzlení této šílené scény spočívalo v tom, že náš protagonista usoudil, že by to stejně všechno nepobral, a kdyby se o to pokusil, třeba by našel další zapomenuté věci, kterých si dosud nevšiml, tak zase z hotelového pokoje vyšel a všechno v něm nechal. Dalo by se zjednodušit, že většinu první poloviny povídky zabírají neskutečné popisy a většinu druhé poloviny snaha o pochopení zákonitostí podivného hotelu, jehož architektura se příčí poznatkům o fungování naší reality.

Po poslední povídce ve výboru následují další strany textu tentokrát už převážně jen pro opravdu vážné zájemce o hispanoamerickou fantastickou povídku. Nejprve je to dvoustránkové chronologické pořadí povídek s uvedenými roky jejich vzniku. Další čtyři strany zabírá soupis zdrojů povídek uvedených ve výboru. Následuje dvanáct stran bibliografie rozdělené postupně na monografie o fantastické literatuře, články a studie věnované fantastické literatuře, sborníky z konferencí o fantastické literatuře, příspěvky z konferencí o fantastické literatuře, doktorské disertace o fantastické literatuře, monografie o jednotlivých autorech, antologie hispanoamerických povídek, předmluvy a úvody, obecné dějiny hispanoamerické literatury, ostatní konzultovanou literaturu a webové stránky. Drtivá většina položek je ve španělštině, sem tam se objevuje francouzština, v pár případech i angličtina a čeština. Pětice webových odkazů je bez uvedení toho, nač odkazují, a ke dnešnímu dni z nich funguje jediný. Takže bych v podobných případech doporučoval uvádět, na co pisatel odkazuje, web se neustále mění a adresy s ním. Posledních pět stran znamená obsah.

Had, který se kouše do ocasu

Vybrala, uspořádala, úvodní studii napsala a bibliografii sestavila Eva Lukavská

Medailonky autorů sestavili Eva Lukavská a Daniel Nemrava

Ze španělských originálů přeložili Eva Lukavská, Jan Machej, Daniel Nemrava, Markéta Riebová a Eva Spitzová

Obálka a grafická úprava Boris Mysliveček

Redaktorka Marta Rottová

Vydalo vydavatelství Host roku 2008

472 stran

Hodnocení: výbor povídek 100%, ale celá kniha z pohledu čtenáře, který je zvyklý číst beletrii od začátku do konce: 80%

Velmi rychle a potichu (Silently and Very Fast)

Časopis XB-1 čtu od začátku jeho existence, předtím jsem dlouhá léta dělal totéž s Ikarií. Ovšem času na čtení je málo a čtiva mraky, takže jen málokterá povídka mě přiměla k tomu, abych se k ní vrátil. A tohle je zatím jediný případ, kdy jsem jednu četl dvakrát během jednoho týdne.

Americká spisovatelka Catherynne M. Valenteová je přesně o čtyři roky mladší než já. Další slavný, s kým bych mohl slavit narozeniny. J Českým čtenářům byla dosud známá pouze povídkou Kouzelné vody klín (Urchins, While Swimming), která vyšla v antologii Trochu divné kusy 3. Nejspíš vydání pomohlo, že je to povídka o rusalce. Až v současnosti, vlastně necelý týden před vydáním listopadového XB-1, se v prodeji objevil první díl její série určené mládeži O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby. Třeba se blýská na lepší časy.

Ale zpět k titulní povídce. A hned se musím opravit, protože ona je to vlastně novela. Ta začíná citátem z Audenova Pádu Říma, který v posledním z veršů obsahuje i název povídky. Druhý citát je z Websterovy Vévodkyně z Amalfi. Pak začíná první kapitola, což je jakýsi mytologický příběh, ve kterém snad každé druhé slovo začíná velkým písmenem. No potěš! Z konceptu trochu vypadává věta z jednoho dialogu „Neznám její proměnné“. A pak opravdu překvapivá poslední věta kapitoly: Možná vás to překvapí, ale tenhle příběh je o mně. Takže zatím nechápu nic.

Druhá kapitola už je tedy vyprávěná v první osobě, ale odehrává se v prostoru, jehož podoba se libovolně proměňuje, stejně jako vzhled či pohlaví obou aktérů vyprávění. Virtuální realita? To už tu dlouho nebylo. Tenhle koncept je pro současné spisovatele fantastiky zhruba stejně zajímavý jako kyberpunk pro Williama Gibsona. O chvíli dále si opravuji terminologii. Jedná se o snotěla ve snosvětě (jehož složitost a propracovanost postupně narůstala, později bude zván Nitro). Takže fantazie opravdu nemá žádné hranice. Navíc slova týkající se pocitů vypravěče jsou přeškrtnutá. Což je vzápětí vysvětleno. Už se to čte lépe, ale smysl to stále nedává.

Postupně se ale před čtenářem odhaluje samotný příběh, jehož část se odehrává ve zmiňovaném snosvětě a ostatní kapitoly jsou buď líčením z historie našeho vypravěče (jmenuje se Elefsis), či různé příběhy od mytologií přes podobenství až po pohádky. Ani nepřekvapí, že Elefsis je na existenci ve snosvětě odkázán, protože nemá hmotné tělo. Je totiž umělá inteligence. Z lidských aktérů příběhu jsou vlastně důležité pouze tři ženy: Cassian, která ho navrhla, její prostřední dcera Ceno, díky které se vyvinul, a jejich prapotomek Neva, se kterou žije v přítomném čase vyprávění. Prozrazovat jeho zákruty (nebo dokonce konec) nehodlám. I když klidně prozradím, že konec je hořký, ale dává smysl všem věcem, které byly do té doby ve vyprávění nejasné až nepochopitelné. Dokonce i názvu a zdroji toho úvodního citátu (a ani jedno z toho jsem vlastně nečekal).

Samotný příběh začíná na poloostrově Širetoko na Hokkaidó, což nepřekvapí, pokud o autorce víte, že dva roky žila v Japonsku. Stejně tak je znám její zájem o mytologie všeho druhu. I proto je používá i tady jako literárně složitější ekvivalent běžných přirovnání. Dalším důvodem je průběžná hra s podobou, podobností a nápodobou. Pokud jsme ovšem ve snosvětě, tam je možné opravdu všechno a autorka propojuje náš hmotný svět s tím digitálním opravdu kreativně. Je to nápor na představivost, ale ta se stejně o spoustu věcí ani nebude snažit. Jeden příklad lepší než sáhodlouhé popisy: Vykopávám jemné roztřepené kořeny jitrocele zdvojených souborů. Už to máte?

Nechce se mi příběh rozebírat z genderového hlediska. Ve snosvětě na pohlaví nezáleží. V tom reálném bychom mohli říci, že i umělý život vzešel z ženy. Pohlaví autorky se spíše odrazilo v barevnosti textu. Se základními barvami nemám problém. Ještě pochopím, jak asi vypadá šarlatová, azurová či ultramarínová barva, třebaže sám od sebe bych k popisu toho, co vidím, nikdy žádný z uvedených výrazů nepoužil. Napůl oříškem je tyrský purpur. Ale jinak? Sice bydlím skoro v Českém ráji a na Kozákov bych byl schopen dojít pěšky, kdybych k tomu měl motivaci, ale jak vypadají granát, ametyst, nefrit, onyx, safír, tyrkys, hematit, rubín, smaragd, břidlice, opál či kadmium a kobalt, to už je na mě moc. Pokud jste mineralog či klenotník, asi se v tom zorientujete a nebudou vám dělat problémy barvy odvozené od různých drahokamů, minerálů či nerostů. Já bych trefil tak možná půlku. Ale víte jaký je odstín chartreusky? Já to tedy nevěděl (viz obrázek). Další nejasnosti mám v oděvní terminologii, kde mi nic neříká doublet ani yukata (to druhé bude prostě něco japonského).

Klíčovým slovem povídky je „napůl“. Využívá je ve snosvětě, jak ho tvořila Ceno, které se prostě líbilo, že je něco z půlky něčeho a z půlky něčeho jiného. Například její výtvor jménem néreidky jsou napůl stroje a napůl mořští koníci. To je celý popis, zbytek je ponechán na fantazii čtenáře. Ovšem už její matka Cassian je uvedena jako dcera Japonce a Neapolitánky. A celý příběh se odehrává v prostoru částečně fyzickém a částečně digitálním.

Český překlad Romana Tilcera je výborný. V textu je jen několik chyb a jeden příšerný dvojpřeklep. Ve světě textových editorů s kontrolou pravopisu překvapí, když se při čtení najednou doslova zarazíte o obludné slovo mořbost. Ano, při pohledu na klávesnici je jasné, že ž a n jsou hned o klávesu vpravo, ale to na situaci moc nemění. Za zmínku stojí i ilustrace Romana Kýbuse. První dvě vypadají na první pohled divně. Což je naprosto v pořádku. Sice bytosti na nich předvedené vypadají podstatně jinak, než jsem si je podle textu představoval já, ale autor měl značnou volnost, takže proč ne? Na třetí je krásná nahá dívka. Běžně sice nemám nic proti obrázkům nahých krásek, ale tady je výjimka potvrzující pravidlo. Je toto vhodná ilustrace k textu, který hýří fantazií v každém odstavci? Něco mi říká, že nikoliv.

Při druhém čtení už šlo vše snadněji hned od začátku. Vlastně jsem se nejvíce zarazil u úvodního citátu od W. H. Audena a zamyslel se, co dělají stáda sobů v něčem, co nese název Pád Říma. Ale to asi nevyřeším. Jinak v textu jsou ještě další dva citáty, jejichž autory jsou Ada Lovelace a Alan Turing, tedy jména, jejichž výskyt u příběhu o umělé inteligenci dává smysl bez přemýšlení.

Novelu doporučuji všem čtenářům fantastické literatury. A nikomu jinému! Pokud totiž nemáte představivost vycvičenou četbou fantastické literatury, udělá vám to z mozku bramboračku. Tak si říkám, zda to vlastně nebyl důvod pro zvolení čtenářsky méně přívětivého začátku, který může fungovat jako svého druhu lakmusový papírek. Někteří čtenáři to vzdají, a vydrží jen ti, kdo si to pak budou moci vychutnat. Chytré!

Po dočtení podobného zástupce moderní literární fantastiky si často vzpomenu na fantastiku filmovou. Dnešní moderní filmové sci-fi jsou zhruba tam, kde byla literatura někdy před půl stoletím (třeba se nedivím, že se v současnosti u filmařů daří P. K. Dickovi, byť je třicet let po smrti). Dostane se fantastický film jednou tak daleko, že si bude moci troufnout na současnou fantastiku literární? A ta bude tou dobou kde? Sci-fi přináší spoustu vzrušujících otázek…