Dream Theater jsem naposledy
viděl naživo 6. února 2017. Když jsem na stránce Ticketportalu viděl uspořádání
Tipsport Arény pro koncert konaný v sobotu 15. února 2020, docela reálně
jsem zvažoval, že si je tentokrát radši nechám ujít. Jenže měli přehrát celé
album Metropolis Pt. 2: Scenes from a
Memory, což je jedno z jejich nejlepších alb vůbec. Takže mi to opět
nedalo a za 1290 Kč jsem si koupil lístek. Zbytek setlistu jsem nikde předem
nehledal, protože mi to vlastně bylo jedno. Doufal jsem, že zahrají pár
novinek, ale kvůli čemu jsem do Prahy vyrazil, jsem už uvedl výše.
Pohled na halu z místa, kde jsem měl sedět |
Fronta před Tipsport Arénou
byla dlouhá, ale postupovala celkem rychle, takže za deset, patnáct minut jsem
byl uvnitř. Nejdříve jsem se vydal najít, kde mám sedět. Pohled na plochu plnou
míst k sezení byl neskutečný. Takhle vypadá metalový koncert? Opravdu
fanoušci Dream Theater stárnou tak rychle?? Vypadalo to tu večer předtím na
koncertě Five Finger Death Punch a Megadeth taky takhle??? Mám ještě čas, jdu
se mrknout zpět do přízemí. Pivo Radegast 0,4 l za 55 Kč, ochucený Birell 0,5 l
za 50 Kč, normální Birell 0,33 l za 45 Kč. Strašná nabídka (kdyby měli
neochucený Birell ve velké plechovce, bylo by to jasné, takhle jsem si dal
jednoho předraženého Radegasta). Vypil jsem ho a šel na své místo. Za ty peníze
toho tedy přes konstrukci pódia moc neuvidím. Repráky také nevypadají, že by se
počítalo s diváky, kteří jsou mimo střed haly. Nevypadalo to moc slibně.
Koncert začíná intrem
puštěným z playbacku přesně ve 20 hodin. Fajn, volných míst je tu dost,
takže se (jako většina ostatních diváků poblíž) okamžitě stěhuji doprava na pozici, ze
které aspoň něco uvidím. Se zvukem, který měl k ideálu daleko, jsem se
holt musel smířit. Koncert začal stejně jako právě před rokem vydané poslední
album Distance over Time, tedy
skladbou Untethered Angel. První část
koncertu byla na aktuálním albu postavena skoro celá, jelikož z těch šesti
odehraných písní, z něho pocházejí čtyři. U kapely slavící všechna kulatá
výročí (i když do Prahy dorazí se zpožděním) nepřekvapí, že se v setlistu tvořeném
převážně z písní z alb vydaných v letech 1999 a 2019, našlo
místo i na píseň A Nightmare to Remember
z alba Black Clouds & Silver
Linings z roku 2009. Vlastně se skoro divím, že místo jediné
nejubilejní In the Presence of Enemies -
Part I nezahráli něco z debutu, který vyšel v roce 1989. ;-) První
část koncertu skončila ve 20:58, následuje dvacetiminutová přestávka. Jedno
předražené pivo mi stačilo, jdu se zkusit prodrat ke stánku s kapelním merchandisingem.
Byl od mého sedadla v západním sektoru haly tak daleko, že už jsem si
skoro myslel, že tam žádný není. A bylo před ním tak narváno, že jsem pokus se k
němu procpat vzdal. No nic, stejně bych si nic nekoupil, jdu zpátky.
Ve druhé části koncertu
kapela opravdu přehrála celé album Metropolis
Pt. 2: Scenes from a Memory. To bylo v roce 1999 prvním koncepčním
albem Dream Theater. Docela mě tehdy překvapilo, že k albu vyprávějícím
jeden (navíc docela komplikovaný) příběh napsali texty čtyři z pěti členů
kapely. Nezúčastnil se toho tedy pouze klávesák Jordan Rudess, který byl tehdy
v kapele úplně čerstvý. Album má čtyři hlavní postavy, tři mužské a jednu
ženskou, a odehrává se ve dvou časových rovinách, minulosti a přítomnosti.
Všechny postavy zpíval James LaBrie. Takže i tohle kapela zvládla zahrát v pěti
skoro všechno. Předtočené a z playbacku pouštěné zůstaly jen hlas
hypnoterapeuta, ve dvou písních doprovodné vokály Theresy Thomasonové a ruchy.
Těch bylo nejvíc v úvodu a závěru. Součástí alba jsou i dvě instrumentálky.
Muzikanti se sice předváděli celou hrací dobu, ale opravdu nejvíc se asi
vyřádili v The Dance of Eternity. Po
něčem takovém už opravdu není třeba zařazovat žádná sóla. Trochu divně naživo
působil jen závěr, kdy najednou pódiová světla zhasla, kapela zmizela ze scény
a zbytek byl jen projekce a předtočené ruchy z desky. To by byl asi
nejzvláštnější konec koncertu vůbec, takže není divu, že se po chvíli kapela
vrátila, a přidala ještě jednu novinkovou píseň jako už definitivní tečku (možná v tom bylo i nějaké poselství – at wit's end = s rozumem v koncích). Takže
z devíti písní na aktuálním albu jich zahráli pět, což je solidní porce,
ale kupodivu nedošlo na Paralyzed,
kterou bych naopak docela čekal. Úplný konec tedy nastal ve 22:54. (Ve 23:00 už
jsem byl v hotelu ve čtvrtém patře na pokoji.) Hudebně i jako zážitek to
za to stálo, ale nejspíš se začnu koncertům v halách vyhýbat. U metalu
můžu sedět doma!