neděle 16. února 2020

Dream Theater 2020


Dream Theater jsem naposledy viděl naživo 6. února 2017. Když jsem na stránce Ticketportalu viděl uspořádání Tipsport Arény pro koncert konaný v sobotu 15. února 2020, docela reálně jsem zvažoval, že si je tentokrát radši nechám ujít. Jenže měli přehrát celé album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, což je jedno z jejich nejlepších alb vůbec. Takže mi to opět nedalo a za 1290 Kč jsem si koupil lístek. Zbytek setlistu jsem nikde předem nehledal, protože mi to vlastně bylo jedno. Doufal jsem, že zahrají pár novinek, ale kvůli čemu jsem do Prahy vyrazil, jsem už uvedl výše.

Pohled na halu z místa, kde jsem měl sedět
Fronta před Tipsport Arénou byla dlouhá, ale postupovala celkem rychle, takže za deset, patnáct minut jsem byl uvnitř. Nejdříve jsem se vydal najít, kde mám sedět. Pohled na plochu plnou míst k sezení byl neskutečný. Takhle vypadá metalový koncert? Opravdu fanoušci Dream Theater stárnou tak rychle?? Vypadalo to tu večer předtím na koncertě Five Finger Death Punch a Megadeth taky takhle??? Mám ještě čas, jdu se mrknout zpět do přízemí. Pivo Radegast 0,4 l za 55 Kč, ochucený Birell 0,5 l za 50 Kč, normální Birell 0,33 l za 45 Kč. Strašná nabídka (kdyby měli neochucený Birell ve velké plechovce, bylo by to jasné, takhle jsem si dal jednoho předraženého Radegasta). Vypil jsem ho a šel na své místo. Za ty peníze toho tedy přes konstrukci pódia moc neuvidím. Repráky také nevypadají, že by se počítalo s diváky, kteří jsou mimo střed haly. Nevypadalo to moc slibně.

Koncert začíná intrem puštěným z playbacku přesně ve 20 hodin. Fajn, volných míst je tu dost, takže se (jako většina ostatních diváků poblíž) okamžitě stěhuji doprava na pozici, ze které aspoň něco uvidím. Se zvukem, který měl k ideálu daleko, jsem se holt musel smířit. Koncert začal stejně jako právě před rokem vydané poslední album Distance over Time, tedy skladbou Untethered Angel. První část koncertu byla na aktuálním albu postavena skoro celá, jelikož z těch šesti odehraných písní, z něho pocházejí čtyři. U kapely slavící všechna kulatá výročí (i když do Prahy dorazí se zpožděním) nepřekvapí, že se v setlistu tvořeném převážně z písní z alb vydaných v letech 1999 a 2019, našlo místo i na píseň A Nightmare to Remember z alba Black Clouds & Silver Linings z roku 2009. Vlastně se skoro divím, že místo jediné nejubilejní In the Presence of Enemies - Part I nezahráli něco z debutu, který vyšel v roce 1989. ;-) První část koncertu skončila ve 20:58, následuje dvacetiminutová přestávka. Jedno předražené pivo mi stačilo, jdu se zkusit prodrat ke stánku s kapelním merchandisingem. Byl od mého sedadla v západním sektoru haly tak daleko, že už jsem si skoro myslel, že tam žádný není. A bylo před ním tak narváno, že jsem pokus se k němu procpat vzdal. No nic, stejně bych si nic nekoupil, jdu zpátky.

Ve druhé části koncertu kapela opravdu přehrála celé album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory. To bylo v roce 1999 prvním koncepčním albem Dream Theater. Docela mě tehdy překvapilo, že k albu vyprávějícím jeden (navíc docela komplikovaný) příběh napsali texty čtyři z pěti členů kapely. Nezúčastnil se toho tedy pouze klávesák Jordan Rudess, který byl tehdy v kapele úplně čerstvý. Album má čtyři hlavní postavy, tři mužské a jednu ženskou, a odehrává se ve dvou časových rovinách, minulosti a přítomnosti. Všechny postavy zpíval James LaBrie. Takže i tohle kapela zvládla zahrát v pěti skoro všechno. Předtočené a z playbacku pouštěné zůstaly jen hlas hypnoterapeuta, ve dvou písních doprovodné vokály Theresy Thomasonové a ruchy. Těch bylo nejvíc v úvodu a závěru. Součástí alba jsou i dvě instrumentálky. Muzikanti se sice předváděli celou hrací dobu, ale opravdu nejvíc se asi vyřádili v The Dance of Eternity. Po něčem takovém už opravdu není třeba zařazovat žádná sóla. Trochu divně naživo působil jen závěr, kdy najednou pódiová světla zhasla, kapela zmizela ze scény a zbytek byl jen projekce a předtočené ruchy z desky. To by byl asi nejzvláštnější konec koncertu vůbec, takže není divu, že se po chvíli kapela vrátila, a přidala ještě jednu novinkovou píseň jako už definitivní tečku (možná v tom bylo i nějaké poselství – at wit's end = s rozumem v koncích). Takže z devíti písní na aktuálním albu jich zahráli pět, což je solidní porce, ale kupodivu nedošlo na Paralyzed, kterou bych naopak docela čekal. Úplný konec tedy nastal ve 22:54. (Ve 23:00 už jsem byl v hotelu ve čtvrtém patře na pokoji.) Hudebně i jako zážitek to za to stálo, ale nejspíš se začnu koncertům v halách vyhýbat. U metalu můžu sedět doma!

úterý 4. února 2020

Disillusion v Praze

Plakát

Dá se vysledovat, že progresivní metal jsem začal poslouchat někdy v roce 1992 pod vlivem alba Images and Words skupiny Dream Theater. I když v mých posluchačských preferencích neustále převažuje zámořská podoba žánru, trochu představu o tom, co se děje na této straně od Atlantiku, mám. Jednou z kapel, které nejsou z daleka, ale za pozornost stojí, jsou němečtí Disillusion. Právě na jejich koncert jsem vyrazil v sobotu 1. února do dejvické Klubovny. Vstupné bylo 390 Kč v předprodeji a 450 Kč na místě. Měl jsem po Praze dost rozlítaný program, ale všechno mi časově vycházelo, takže jsem na místo dorazil zhruba v 19:20. Nenápadného stavení bych si možná ani nevšiml, kdybych neměl předem na mapě nastudováno, kde ho mám hledat. A uvnitř hned první výhoda akcí v malých klubech: pivo točené do skla. Přitom na čepu bylo osm druhů piva (od desítky po třináctku, tmavé, nefiltrované, pšeničné…). Odvážně jsem zkusil nefiltrovanou jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč, a už jsem u ní zůstal.

Thari Kaan
Od 19:30 začíná hrát první předkapela. I když to tentokrát není zrovna přesný výraz. Thari Kaan byla mladá sympatická zrzka s kytarou, spoustou pedálů, elektroniky a dalších nástrojů. A v neposlední řadě zpěvačka s pěkným hlasem. Jsem zvyklý na to, že mnozí hudebníci skládají i nahrávají muziku úplně sami. Těch, kdo si takhle vystačí i naživo, ale zase tolik není. Začínající hudebnice z Lipska právě vydala své debutové EP Ghost Blossom a kapela Disillusion ji pozvala na své turné. V Praze hrála poprvé, a nejen to, bylo to její první vystoupení mimo Německo. Hudebně nevím, kam s ní, snad alternativní rock s příměsí ambientu (videoklip Four). Ale kupodivu jsem rychle dospěl k tomu, že bych ji vydržel poslouchat i déle, než těch asi 35 minut. Takže další palec nahoru pro kapelu Disillusion, která ví, že její posluchači zvládnou i něco žánrově dost odlišného.

Pražská progresivně hardrocková kapela Votchi měla hrát od 20:15, ale program začínal nabírat skluz. Kapela existuje od roku 1999, ale já jsem s ní dosud neměl tu čest. Čistě teoreticky jsem je měl vidět v srpnu 2010 na festivalu Řípfest, kde ovšem nakonec nevystoupili. Ale neúčast na organizačně nejhůře zvládnuté akci, na které jsem kdy byl, nikomu vyčítat nehodlám. Hrají v šestičlenném složení, kde se kromě obvyklých pozic (zpěv, kytara, baskytara, klávesy, bicí) nachází i hráč na příčnou flétnu. Zpěv byl převážně anglicky (snad proto si pamatuji píseň Nejdou, protože to byla výjimka). Zaznělo třeba Stereo, další píseň Unicorn mě zaujala úvodem citujícím skladbu Ve sluji Krále hor Edvarda Griega. To kapela ještě na závěr trumfla předělávkou hitu Maria Magdalena, který v polovině 80. let nazpívala Sandra. Kupodivu to v jejich podání znělo spíš hardrockově.

Andy Schmidt
Kapela Disillusion prý existuje od roku 1994, ale prvních deset let o ní sotva kdo slyšel. Až v roce 2004 rozvířili vody svým debutem Back to Times of Splendor řazeném do škatulky progresivní death metal. O dva roky později vyšlo druhé album Gloria, pro změnu napěchované elektronikou. Pak následovala dlouhá pauza s několika sporadickými koncerty, po které se kapela dala znovu dohromady v roce 2015. Kapela pochází ze Cvikova, ale přesunula se do Lipska. Dnes je jediným původním členem zpěvák a kytarista Andy Schmidt. V Praze měli hrát od 21:15, ale na pódium přišli až po půle. V první řadě trojice kytaristů, za nimi basák a bubeník. Černá trička či černé košile s vykasanými rukávy, bubeník černý nátělník. Civilní vzhled narušoval maximálně kroužek v nose u jednoho z kytaristů. Doprovodné vokály zvládali jeden z kytaristů a basák, klávesy se občas ozývaly z playbacku. Loňské comebackové třetí album The Liberation přehráli skoro celé. Nebo možná úplně celé (In Waking Hours je intro a nejsem si jistý, jak přesně koncert začínal). Kromě progresivně metalových pecek Wintertide a The Mountain stojí za zmínku jejich působivá klipovka Time to Let Go, která tedy naživo se třemi kytarami zněla ostřeji. První starší píseň přišla po čtyřiceti minutách koncertu, což je také docela unikát. Zahráli desetiminutovou samostatně vydanou skladbu Alea z roku 2016 a samozřejmě i svůj dosud největší hit – titulní píseň z debutu Back to Times of Splendor. Aktuální album končí skladbou The Mountain, kterou se kapela ve 23 hodin tvářila, že skončil i pražský koncert. Za zmínku mi stojí, že píseň jménem Hora neobsahuje ani jednou anglický výraz „mountain“, zato se v ní zpívá „góra“. Docela by mě zajímalo, proč je v jinak jednolitém moři angličtiny najednou jedno slůvko polsky. Každopádně kapela přidala ještě jednu píseň, kterou byla ...And the Mirror Cracked z debutu. Koncert skončil ve 23:11. Klubový koncert, při kterém má divák kapelu dva metry před sebou, má úplně jinou atmosféru než velké akce. Obávám se, aby laťka nebyla nastavena moc vysoko i pro velikány Dream Theater, na které budu o 14 dní později v Praze koukat přes půl haly. Já jsem byl totiž se sobotním večerem spokojený na 100%.