Po dvou letech nucené pauzy byly na podzim 2022 koncerty v plném proudu (a já pořád v zaměstnání). Takže to, čeho se zúčastním, více ovlivňoval směnář v práci než můj hudební vkus. Ale ani volno nebylo vůbec jisté, takže až 20. října jsem měl potvrzeno, že 30. října opravdu budu mít dovolenou, a hned téhož večera jsem si koupil lístek na vystoupení Tarji v Pardubicích, které se mělo konat v sobotu 29. října od 20:00 ve společenském centru Ideon. Přitom zrovna Tarju jsem poslední dva roky moc neposlouchal, takže jsem v abecedně řazeném seznamu hudebních alb ve svém mobilu pod písmenem R ani nenašel její poslední album. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, kde je chyba, a že ten název je ve skutečnosti delší: In the Raw. Jednalo se o jeden z těch přeložených koncertů, který se měl původně odehrát 30. října 2020 a druhý pokus byl stanoven na 29. října 2021. Klaplo to až napotřetí.
Časový rozpis akce byl tak
jednoduchý, že jsem si ho zapamatoval po prvním přečtení. V 19:00 se
otevřou dveře sálu pro diváky, od 20:00 do 20:30 budou hrát Abakas, od 20:45 do
21:15 Serpentyne a od 21:45 do 23:15 Tarja. Šel jsem tedy k Ideonu na půl
osmou, asi čtvrt hodiny strávil ve frontě, která byla dlouhá, ale naštěstí
postupovala celkem rychle. Když jsem vešel do sálu, už na pódiu hráli norští
rockeři Abakas. Ano, i tento koncert začal zhruba o čtvrt hodiny dříve.
O téhle kapele jsem v životě neslyšel a jejich název jsem na plakátu ani
nedokázal přečíst. Trio vzniklo v roce 2018 a na kontě má dva singly a jedno
šestipísňové EP. Debutové album by mělo vyjít příští rok. Kytarista, zpívající
basák a bubeník hrají rock, který vychází ze základů žánru, dost možná přímo od
samotných The Beatles. Mezi písněmi mluvil spíš bubeník, protože zpěvákovi
odcházel hlas (Pardubice byly poslední zastávkou celého turné). Ale na jeho pěveckém
výkonu to slyšet nebylo. U mě dobrý, půlhodinu vyplnili bez problémů, ale retro
kapel jsou už mraky, takže těžko říci, zda zrovna o této ještě někdy uslyším.
Abakas i se svým týmem: zleva bubeník, zpívající basák, kytarista, řidič, slečna, jejíž funkci jsem zapomněl a zvukař
Zvukaři měli všechno
připravené předem, takže na pódiu byly na začátku tři nazvučené bicí soupravy,
tudíž čtvrthodinová pauza opravdu stačila a o půl deváté už byli na pódiu
angličtí Serpentyne. Ani ty jsem neznal a pořád nevím, kam s nimi.
Sami na svých stránkách tvrdí, že hrají „bohatě orchestrovaný symfonický rock“,
což je zřejmě needitovaná poznámka ze začátku jejich hudební dráhy, většinou
jsou označováni jako symfonický folk metal a pořadatel koncertu psal o kombinaci
staré keltské hudby, folku, world music a rocku. Existují od roku 2010 a na kontě
mají dvě vydaná alba. Kytarista s bubeníkem z jejich hudby za podpory
basáka opravdu dělali pořádný metal. Do toho ještě něco preludoval klávesák a
do mikrofonu pěla dlouhovlasá pěnice Maggiebeth Sandová. Jak jsem hledal tyto
informace, začalo mi to být lehce povědomé. A vida! Já už jsem je viděl 21.
října 2018 – jako předkapelu Tarji. Už jen to, že si na ně vůbec nepamatuji,
mluví za vše. A to jsem si tehdy do podobného zápisku zaznamenal něco o
píšťalách, dudách a zpěvákovi. Nic takového se o čtyři roky později nekonalo. Zato
přibyl klávesák, což nevím, jestli se dá brát jako změna k lepšímu. Sice
v mém okolí převládal názor, že „tohle už bylo lepší“, ale já to mám
naopak. Prostě to šlo celou půlhodinu nějak mimo mě. A nevím, na čí straně byla
chyba. Zív!
Tarja – český plakát
Finská zpěvačka Tarja
je v Česku jako doma, což (s výjimkou dvou covidových let) znamená
zastávky na každém evropském turné, festivaly a předvánoční speciální koncerty
(letos jich bude v prosinci hned pět: Zlín, Ostrava, Plzeň, Olomouc a
Praha). Ostatně i toto turné, které končilo zastávkou v Pardubicích, mělo
den předtím vyprodaný koncert v Brně. Já jsem ji naživo viděl na podzim
2014 a 2018, což u mě s aktuální návštěvou dělá z jejích koncertů
pravidelnou podívanou (v roce 2014 to dokonce bylo také v Pardubicích, byť
ne v Ideonu). Ani Tarja neprodlužovala plánovanou přestávku, takže i
s kapelou nastoupila na pódium o půl desáté. Její doprovodná sestava
vypadá stabilněji než mnohé kapely, takže opět nechyběl ani violoncellista Max
Lilja. Začali písní Serene z posledního alba In the Raw
(2019). Na něm je deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo šest. Z nich
píseň You and I zahrála Tarja sólo vsedě za klávesami, které byly na
pódiu jen na tuto jednu píseň. Jinak kapela šlapala jako hodinky, hala byla
výborně nazvučená, takže se ani pod palbou bicích a tvrdých kytarových riffů
neztrácely klávesy či violoncello. Kytarista Alex Scholpp se nebál ani
mikrofonu, takže si s Tarjou zazpíval třeba i Dead Promises. Naživo
dobře fungovaly i písně, na jejichž existenci bych si sám nevzpomněl (Anteroom
of Death). Z éry se skupinou Nightwish zazněla pouze píseň Wishmaster.
Já osobně zastávám názor, že vlastních skvělých písní už má dost a připomínat
kapelu, která ji v roce 2005 vykopla, už nepotřebuje. Tarja ke komunikaci
s diváky používala i mnohé výkřiky v češtině (vy jste skvělí!), jenom
Pardubice pořád vyslovovala jako Pardubiče. Dokonce chtěla, abychom s ní
zpívali to její stratosférické „á“ v písni Victim of Ritual, což
byl nápad tak švihlý, že slavil zasloužený úspěch. Po krátké přestávce na druhé
Tarjino převlečení (první jako obvykle zvládla během sól svých hráčů) přišel
přídavek v podobě poslední čtveřice: Innocence – I Walk Alone
– Dead Promises – Until My Last Breath. Ta poslední už bude asi
Tarjiným doživotním koncertním zavírákem, ale proč ne. Tarja i kapela
definitivně opustily pódium ve 23:15. Takže aspoň něco z původního časového
rozpisu zůstalo zachováno.
Tak zase na podzim 2026? 😊
x x x x x
Anneke van Giersbergen je
holandská zpěvačka s nezaměnitelným hlasem o dva roky starší než já. I
když většinou nezpívá veselé písničky, je permanentně usměvavá, prostě
Sluníčko. Většinou je blondýna, ale sem tam experimentuje i s jinými
odstíny. Proslavila se v rockové / metalové kapele The Gathering, se
kterou zpívala v letech 1994 až 2007. Pak přišla sólová kariéra, která je
trochu méně přehledná. Jsou na ní tři alba vydaná pod hlavičkou Agua de Annique
a tři pod vlastním jménem. Ze spousty spoluprací s jinými hudebníky stojí
za zmínku jednak holandský multiinstrumentalista Arjen Anthony Lucassen, u
kterého pěvecky hostuje v projektu Ayreon od roku 1998 do současnosti, a
dokonce v roce 2015 vydali zvláštní dvojalbum The Diary projektu
The Gentle Storm, které obsahuje na obou nosičích stejných jedenáct písní, ale
ve dvou značně odlišných verzích. Od roku 2009 je také její hlas často slyšet
na nahrávkách kanadského kytaristy Devina Townsenda. A v neposlední řadě
v roce 2017 vydala zatím jediné album vlastní metalové kapely VUUR. Její
poslední album The Darkest Skies Are the Brightest (2021) je postavené
na akustické kytaře, perkusích a dalších nástrojích. Ve čtyřech písní hraje
smyčcové kvarteto a píseň Hurricane obsahuje sólo na trubku. Něco jako
rockový drajv má snad jedině píseň Survive. Prostě tentokrát po metalu
ani památky, ale vůbec to nevadí. Textově by se to dalo shrnout, že se Anneke
potřebovala vypsat z rozchodu. A nakonec s touto hudbou vyrazila i na
sólové akustické turné. A já vyrazil do Zlína, kde se měly naše cesty protnout
4. listopadu v rockovém klubu Masters of Rock Café.
Anneke – plakát
Anneke přišla s akustickou
kytarou na scénu asi pět minut po dvacáté a své sólové vystoupení začala
otázkou, jestli kytara je „he“ nebo „she“. S odpovědí, kterou chtěla
slyšet, jsme neotáleli, protože v češtině je kytara vždycky rodu ženského,
tak proč ne i v angličtině. Pak zahrála a zazpívala píseň Beautiful One,
což byla první píseň z prvního alba vydaného pod hlavičkou Agua de Annique
(2007). Pak už přepnula rovnou do současnosti a zahrála poslední píseň svého
posledního alba Love You Like I Love You. Dál už si pořadí nepamatuji,
tak se o něj nebudu snažit. Z aktuálního alba celkem zazněla nadpoloviční
většina skladeb. Dozvěděli jsme se, že Agape se čte „achapí“ a je to
z řečtiny. A že skoro na každém koncertě se najde nějaký Řek, který její
výslovnost opravuje. Ve Zlíně kupodivu nikdo takový nebyl. Dále, že píseň Lo
and Behold nezačala textem ani riffem, ale netypicky melodií. Ale suverénně
nejlepší historka byla ta, jak viděla za oknem projet pěkný sporťák, vzala
kytaru a spontánně začala brnkat a zpívat si „I saw a car, a really nice car“
(viděla jsem auto, fakt pěkné auto), až to dokončila jako píseň. Pak zavolala
producentovi: „Složila jsem novou píseň, je divná, ale mám z ní dobrý
pocit.“ „A o čem je?“ „O autě.“ „Hmm.“ Pointa té historky je v tom, že
Anneke byla vždycky příliš alternativní na to, aby se dostala do holandských
rádií, ale s písní I Saw a Car se jí to konečně povedlo. Přičemž
všichni její fanoušci vědí, že největší hitovka jejího poslední alba se jmenuje
Hurricane, kterou tedy naprosto logicky koncert skončil. Ze svých
předchozích dvou sólových desek zahrála po jedné písni: My Mother Said
(2013) a Circles (2012). Dvakrát se vrátila ještě dále do minulosti ke
kapele The Gathering. Nejdříve zazněla píseň Saturnine (2000), kterou
označila za svou nejoblíbenější píseň z doby strávené v řadách této
kapely. Druhou byla Strange Machines (1995) z prvního alba, které
s kapelou natočila. K té měla vtipnou historku, jak kvůli ní volala Arjenu
Lucassenovi (protože je hudební génius) a chtěla poradit, jak hrát The
Gathering na akustickou kytaru. A ten technický hračička, místo aby použil
nějakou vhodnější aplikaci, jí to začal vysvětlovat po telefonu.
Své písně prokládala značným
množstvím coververzí. Nejsem si jistý, jestli mezi ně mám počítat i píseň Valley
of the Queens Arjenova projektu Ayreon, kterou zpívala i v originále.
Každopádně historek o Arjenovi měla v zásobě dost. Ostatně ho svého času
přiměla i vyrazit s projektem The Gentle Storm na turné. Bylo úspěšné, a
jak to skončilo? „Anneke, už to po mně nikdy nechtěj.“ Až po aktuální obdivné
konstatování, že jemu prostě vyhovuje udělat jednou za pár let koncerty v jeho oblíbeném Tilburgu, ale že všech šest tisíc vstupenek vyprodal
během pěti minut. Anneke tam prý bude také, a to ani vstupenku nemá. 😊 Samozřejmě připomněla i svého druhého progresivního
oblíbence Devina Townsenda, ale kupodivu si k tomu vybrala píseň Ih-Ah!,
v jejíž původní verzi nezpívala. Ale tvrdila, že zahrát cokoliv od Devina
na akustickou kytaru je velmi těžké (holt je to prostě vyhlášený mistr
kytarista), tak asi píseň vybrala podle toho.
Anneke van Giersbergen
Mezi coververzemi zvláštní
místo zaujímala Kate Bush, kterou prý obdivovala už od mládí. Zahrála její Running
Up That Hill a nakonec ještě jako jediný přídavek píseň Cloudbusting.
Mnohem překvapivější mi přišla píseň Hallelujah, protože hlásek Anneke
má k typickému chrapláku Leonarda Cohena na míle daleko. Po návodné otázce
„Kdo je nejlepší rocková kapela na světě?“ se hned z publika ozvalo: Iron
Maiden. No nic, Anneke měla na mysli Pink Floyd, od nichž zahrála Wish You
Were Here. Dále došlo na I Want to Know What Love Is od skupiny
Foreigner, Like a Stone od Audioslave a konečně i na ty Iron Maiden,
konkrétně píseň Wasted Years. Za mne poklona, Anneke si sama
s akustickou kytarou troufla na dost rozmanité písně a všechny zněly
skvěle. Koncert skončil asi pět minut před dvaadvacátou hodinou. O deset minut
později už se Anneke vyzbrojena brýlemi u stánku s merchandisem ochotně
fanouškům podepisovala. Prostě příjemný večer strávený s věčně usměvavou společnicí,
která krásně skloubila sólový akustický koncert s prvky stand-up comedy.
P.S.: Přemýšlel jsem, jestli
vím ještě o jiném hudebníkovi, na jehož sólový akustický koncert bych vyrazil,
a na nikoho jsem nepřišel.
