Koncerty – zima 2024

 

Serenity a spol. plakát

Loni vydali další výborné album mí oblíbenci Serenity, tak jsem 16. února vyrazil do Zlína, abych je v tamním Masters of Rock Café za 850 Kč vstupného viděl naživo. Ale nepředbíhejme, kapely hrály čtyři a v 19:00 večer zahajovala kapela FlowerLeaf. Kapela jako své domovské město uvádí německý Düsseldorf, ale národnostně je to pravda napůl. Němci jsou kytarista a bubeník, zatímco zpěvačka a basák pocházejí z Brazílie. Rok vzniku 2017 a své jediné album Stronger (Silnější) si vydali sami hned v roce následujícím. Po pauze (pravděpodobně covidová omezení cestování) vyplněné několika singly v roce 2023 vydali EP Dreamerie: The Prelude. Pár dní před koncertem jsem si pustil pár jejich videoklipů. Můj dojem byl, že hudebníci umějí housti a pěnice pěti, ale jejich písničky mi mizí z hlavy ihned po doznění. Takže hlavní problém tkví v kompozičním umění. Naživo ten dojem nebyl tak matný, ale stejně mi nejspíš sešli z mysli hned s příchodem druhé kapely.

 

Brazilsko-němečtí FlowerLeaf se ve Zlíně vyhřívají na únorovém sluníčku

Tou byli v 19:45 američtí Tulip. Kapela založená také v roce 2017 v kanadském Torontu ovšem poměrně záhy přesídlila do Argyle v americkém Texasu. Od začátku ji tvoří kytarista Colin Parrish a zpěvačka Ashleigh Semkiw. Zbytek (tedy druhý kytarista a bubeník, kapela hrála bez basáka) nemá statut členů kapely a nejspíš se mění. Na kontě mají dvě EP a dvě alba, to loňské The Perpetual Dream (Věčný sen) vydali na mé narozeniny. 😉 Hudební kvalita šla nahoru, tady už nastoupily melodie, které se mohou dostat do hlavy na delší čas. Celý večer se nesl v duchu symfonického power metalu, takže mne trochu překvapovalo, že zpěvačka byla oděna do trika blackmetalových satanášů Behemoth. Některé diváky v sále zase rušila její nahá stehna (že zrovna tohle nepotřebovali ukazovat). Takže dodávám, že sál byl po celou dobu přinejlepším poloplný, ale spíš poloprázdný. Ostatně se v tomto klubu dveře netrhnou, o den později následoval vyprodaný koncert finských Battle Beast a další den kanadských Kataklysm. Metalisté pak prostě musejí něco vynechat.

 

Tulip v Masters of Rock Café

Ve 20:35 přišla řada na italské Temperance (tedy střídmost, zdrženlivost či abstinence, značně neobvyklé jméno pro metalovou kapelu). Ti existují od roku 2013 a jsou o dost plodnější, ostatně v říjnu 2023 jim vyšlo sedmé album Hermitage – Daruma's Eyes Pt. 2 (Poustevna – Daruminy oči 2. díl – Daruma je japonská soška). Od začátku je vůdčím členem kapely kytarista a zpěvák Marco Pastorino, který prostě umí skládat melodie, které posluchači ihned uvíznou v hlavě. Kapela má ovšem tři zpěváky. Tím druhým je Michele Guaitoli, který zhruba stejně dlouho zpívá také v rakouských Visions of Atlantis. Loni kapelu opustila už druhá zpěvačka, takže ženské vokály má nyní na starosti původem americká, ale ve Švédsku žijící, operní i metalová pěvkyně Kristin Starkey. Zmíněnou trojici samozřejmě ještě doplňoval bubeník a basák. Kapela čerstvému materiálu věřila, takže tvořil nadpoloviční část jejich setlistu. Přidali i pár písní z předešlého alba Diamanti, ke kterému žádné turné jet nemohli, a pár ještě starších písní. Takže další kvalitativní skok nahoru.

 

Temperance v Masters of Rock Café

Ve 21:35 přichází řada na rakouskou skupinu Serenity (= jasnost). Ta sice existuje od roku 2001, ale tuto dobu pamatuje pouze bubeník Andreas Schipflinger. Tyrolská kapela na vlastních stránkách proto radši mluví o začátku profesionální éry v roce 2004. V roce, kdy se změnily tři pětiny členů kapely, a hlavně přišel zpěvák a tvář kapely Georg Neuhauser. Od roku 2011 je v kapele také italský basák Fabio D'Amore, který pěvecky vypomáhá zejména hlasem ve vysokých polohách. A v roce 2023 se členem kapely stal i kytarista a zpěvák Marco Pastorino (takže turné s jeho vlastní kapelou Temperance dávalo smysl). Druhý kytarista Chris Hermsdörfer je v kapele od roku 2015. Kromě krátkého období alba War of Ages a následného turné, tedy let 2013 a 2014, kdy v kapele zpívala Clémentine Delauney (současná zpěvačka rakouských Visions of Atlantis), Serenity nemají v sestavě ženskou zpěvačku. Georg je vystudovaný historik, takže témata textů většinou odvíjí od jedné dějinné události či (častěji) osoby. V listopadu 2023 vydané osmé album kapely se jmenuje Nemesis AD a je celé inspirované životem a dílem Albrechta Dürera. (Ten byl osobností stejně renesanční jako Ital Leonardo da Vinci, jen o něco systematičtější. Inu, Němec.) Také Serenity postavili setlist na písních z nového alba. Už když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že písně jako více než osmiminutová Reflections (of AD) jsou pro mne od nich novinkou. Když ji Georg uváděl jako nejdelší píseň v historii kapely, také zmínil, že ji napsal Marco Pastorino, Aha, odtud vítr vane. Píseň Souls and Sins si s kapelou přišel zazpívat Michele Guaitoli. Pár písní zaznělo v akustické podobě (jednou byla Soldiers Under the Cross). Samozřejmě nechyběla trvalka koncertního repertoáru Legacy of Tudors a na závěr Lionheart. Koncert skončil ve 22:55 a já jsem byl s jeho průběhem naprosto spokojený.

 

Serenity v Masters of Rock Café

Všechny kapely měly ceny cédéček, vinylů, triček, mikin a dalšího merche uvedené v eurech (15, 20, 30, 60…). Asi jim pořadatel řekl, že bude poloprázdno, takže se to nevyplatí přepočítávat. K pití byla na výběr Rázná 10° od Radegastu za 55 Kč nebo Plzeň za 65 Kč. Jako nerozhodný neznalec jsem si dal od obou po dvou kelímcích.

 

Masters of Fire v Masters of Rock Café

O měsíc později, 14. března, jsem zamířil do téhož města, téhož nepříliš zaplněného klubu, na totéž pivo, za stejnou cenu vstupného, protože po 11 letech vyrazili na turné Masterplan. Ty jsem hodně poslouchal zejména v prvních deseti letech jejich existence, ale naživo jsem je nikdy neviděl. Masterplan vznikli v roce 2001 jako boční projekt kytaristy Rolanda Grapowa a bubeníka Uliho Kusche, toho času členů slavné německé metalové kapely Helloween. Když to zbytek kapely zjistil, byli oba ze skupiny vyhozeni, protože se jí nevěnovali na 100%. Takže dvojice projekt okamžitě překopala na kapelu, naverbovala norského zpěváka Jørna Landeho a v roce 2003 vyšel jejich bezejmenný albový debut. Klenot, na kterém co píseň, to hit. V témže roce do kapely nastoupil klávesák Axel Mackenrott, který je v kapele dodnes, takže je druhou nejstabilnější položkou sestavy. Jako u mnoha superskupin, i tady byl dost rychlý poločas rozpadu základní sestavy. Jørn Lande nazpíval první dvě alba, pak ho vystřídal Američan Mike DiMeo, aby se Jørn zase vrátil nazpívat čtvrté album a zřejmě definitivně odešel. Od roku 2012 je u mikrofonu Švéd Rick Altzi. Také bubenický parťák Uli vydržel jen první dvě alba, aby ho nahradil původem americký bubenický všudybyl Mike Terrana, po dalších dvou albech slavný brněnský rodák Martin Škaroupka a (zatím) nakonec Němec Kevin Kott. Pokud to ze začátku byla superkapela složená z muzikantů zvučných jmen, tak jména Altzi a Kott řeknou něco jedině fanouškům německých At Vance, v jejichž řadách také oba působí. Schválně jsem to ověřoval, ta kapela je stále uváděná jako aktivní. Každopádně se muzikantům zřejmě moc nepřekrývají termíny. Poslední album skupiny At Vance vyšlo v roce 2012 a poslední album Masterplan v roce 2013. Masterplan sice v roce 2015 vyšel audio a video koncertní živák, ale jeho základem bylo vystoupení na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích roku 2013 (doplněné na video nosiči o materiály z festivalů ve Wackenu a Atlantě, plus pár písní z asijského turné). V roce 2017 ještě vydali album PumpKings, na kterém nahráli všech 11 písní, které Roland Grapow napsal pro Helloween. Trochu jsem zapomněl na basáky, takže doplňuji: na debut si Roland Grapow nahrál baskytaru sám, pak se v kapele pár basáků vystřídalo. Od roku 2012 je v kapele Fin Jari Kainulainen, který si udělal jméno během svého účinkování v kapele Stratovarius. Bezejmenný debut kapely v roce 2023 slavil 20. výročí, takže vyšla výroční reedice. Odtud už asi byl jen krok k tomu, aby Rolanda začaly svrbět prsty a dostal chuť si ty pecky zase zahrát naživo. Dokonce napsal novou píseň Rise Again (aby dal vědět, že „znovu povstává“) a avizoval práce na novém albu. (Mimohudební souvislosti sem obvykle netahám, ale aby to bylo zeměpisně ještě barvitější, přidávám informaci, že Roland Grapow žije od roku 2005 na Slovensku.)

 

Masterplan jeli turné s kapelou Firewind, kde měly obě kapely stejný hrací čas, první od 20:00 do 21:20 a druhá od 21:40 do 23:00. Předkapely žádné (což mi srazilo spotřebu piva za večer na polovinu 😊), jen dvě hlavní kapely. Masterplan koncert odpálil právě novinkou Rise Again, ale jinak většina písní, které zahráli, pocházela z opakovaně zmiňovaného debutu. A na druhém místě by byly dvě písně ze druhého alba (Crimson Rider a Back for My Life). Prostě na začátku byla kapela na vrcholu. Na doplnění jedna písnička z doby, kdy byl u mikrofonu Mike DiMeo (Lost and Gone), a jedna z poslední řadovky už s Rickem Altzim (Keep Your Dream Alive). Helloween Roland připomněl první písní, kterou pro ně napsal, The Chance. Pokud jsem si říkal, že je Rick Altzi dost dobrý zpěvák, aby mi nechyběl Jørn Lande, píseň od Helloween ukázala, že Michael Kiske je úplně jiný typ zpěváka, a Rickovi to do pusy zrovna dvakrát nešlo. Tady by rozdíl slyšel i hluchý. A to mi celou dobu přišlo, že je zpěv trochu utopený pod palbou nástrojů. Zlatou éru kapely jsem prostě dávno prošvihl, ale i tak jsem byl s koncertem dost spokojený. Asi bych ještě dodal, že Masterplan jsou po hříchu jednou z mála kapel, kteří hrají naživo komplet včetně klávesáka. Tento nástroj byl slyšet i u všech pěti ostatních kapel v tomto příspěvku, ale všechny ho pouštěly z playbacku.

 

Masterplan v Masters of Rock Café

Ani druhá kapela večera neměla zrovna standardní vznik. Firewind v roce 1998 založil řecký kytarista známý jako Gus G. za účelem nahrání dema Nocturnal Symphony, kterým by předvedl své hráčské kvality (abych se více opakoval, doplňuji, že si na něm nahrál i baskytaru a klávesy). Zřejmě to zafungovalo, protože byl následně najat do kapel Dream Evil, Nightrage a Mystic Prophecy. Když se všemi třemi nahrál jejich debutová alba, rozhodl se mít i svoji vlastní kapelu a oživil jméno Firewind, tentokrát už jako kapelu. To se psal rok 2002. Kapela od té doby vydala deset řadových alb a prošel jí hotový telefonní seznam hráčů a zpěváků. Nejméně se změny týkaly postu baskytaristy, takže Petros Christo je v kapele od roku 2003. Belgický bubeník Jo Nunez je v kapele od roku 2011. V roce 2020 Gus G. zřejmě usoudil, že kapela nepotřebuje klávesáka a vzal to opět do vlastních rukou. V témže roce proběhla zatím poslední změna u mikrofonu, kdy německého zpěváka Henninga Basseho vystřídal německý zpěvák Herbie Langhans. To je chlápek jen o pár týdnů mladší než já, ale zviditelnil se teprve před pár lety v metalovém spektáklu Avantasia. Za mne rozhodně nejlepší zpěvák, kterého kdy Firewind měl. Gusovi ale vlastní kapela nestačí, tak asi čtveřici dalších alb vydal čistě pod vlastním jménem. V roce 2022 kapela Firewind slavila 20 let existence a 1. září 2023 vyšel koncertní záznam výročního koncertu odehraného na podzim 2022 v jejich domovské Soluni. Přesně o půl roku později, 1. března 2024, vyšlo desáté album kapely pod názvem Stand United (takže asi „stojí spojeni“).

 

Firewind také odpálil koncertní setlist novinkovou písní, konkrétně songem Salvation Day. Z novinky během večera zazněla ještě čtveřice dalších písní (Destiny Is Calling, Chains, titulní Stand United a Fallen Angel). Protože kapela nedávno jela výroční turné, tak měla okouknuté, které písně z jejich minulosti naživo nejlépe fungují, a zbytek setlistu byl tedy průletem celou jejich kariérou. Došlo i na píseň Maniac, kterou původně zpíval Michael Sembello v roce 1983 ve filmu Flashdance. Kapela skončila už před jedenáctou, ale vrátila se s přídavkem dvou písní Ode to Leonidas a Falling to Pieces. Nakonec tedy plánovanou hrací dobu o deset minut přetáhli a skončili ve 23:10. Gus G. je evidentně technicky lepší kytarista než Roland Grapow (a v současnosti má v kapele i lepšího zpěváka), ale metal není atletika, takže u mne pořád vyhrává Masterplan, který má lepší písně (ale 20 let staré, zatímco u Firewind jsou nejnovější písně lepší než ty staré).

 

Firewind v Masters of Rock Café

Stánek s merchem jsem moc neokukoval, stejně nevím o ničem, co bych si tam chtěl koupit. Trička, reedice 20 let starého debutu Masterplan a novinka Firewind na CD i LP. Ceny sice také v eurech, ale aspoň byl na stole položený papír s jejich přepočtem na koruny.

Hudba 2023

Na začátku roku 2023 jsem absolvoval tři koncerty, na které jsem měl vstupenky zakoupené už předem. Pak jsem absolvoval dovolenou na Havaji, ze které jsem se dlouho vzpamatovával nejen finančně, načež přišla druhá série koncertů v závěru roku. O všech mohu říci, že nezklamaly má očekávání. Nebo aspoň ty kapely, kvůli kterým jsem na ně vyrazil. Protože na pár koncertů jsem vyrazil kvůli předkapelám (Molybaron a Ignea). A pak ne vždy stálo za to zůstat až do konce (Fear Factory).

 

Kapela Ignea na promo fotce

Co se týče nových CD, tak rok začal tím, že jsem album Steva Vaie nazvané Vai/Gash vyhrál z časopisu Spark. Což je jedině dobře, protože hudebně za poslouchání stojí, ale netrvá ani půl hodiny, takže bych si ho pravděpodobně za cenu běžného alba nekoupil. Seznam dalších novinek v mé sbírce: Ray Alder: II, Haken: Fauna, The Winery Dogs: III, Redemption: I Am the Storm, Phil Campbell and the Bastard Sons: Kings of the Asylum, Keep of Kalessin: Katharsis, Alice Cooper: Road a Gaia Mesiah: Vlnobytí. (Alba kapel Phil Campbell and the Bastard Sons a Gaia Mesiah jsem si pořídil na jejich vydařených koncertech.) V digitální formě (MP3) mi do počítače zavítalo nové album The Agony: Rising.

 

Obal nového alba skupiny The Agony

Nejvýjimečnější kousek v mé sbírce si zaslouží vlastní odstavec. Záznam koncertu John Williams & Berliner Philharmoniker: The Berlin Concert je celkem na čtyřech nosičích. První dva jsou klasická audio CD, na třetím je tentýž koncert ve video podobě na disku Blu-ray. Ovšem čtvrtý disk s třetí verzí téhož koncertu označený jako Pure Audio Blu-ray je pro mne naprostou novinkou. Ale i u něj si mohu vybrat mezi zvukovými formáty Dolby Atmos, DTS-HD Master Audio 5.1 a PCM Stereo, jen s o řád vyšším datovým tokem oproti video nosiči. Otázku, zda mám tak dobrou aparaturu (a sluch), abych poznal rozdíl, nechávám bez odpovědi.

 

Král filmové hudby a jeho koncert

O osm kousků se rozšířila i moje skromná sbírka vinylů. Přes Aukro jsem si koupil album Vladimír Mišík: ETC… 3. Z e-shopu Sparku mi došla pětice titulů Pink Floyd: Animals (2018 Remix), The Dead Daisies: Radiance, M. Efekt: Svět hledačů, Výběr a 2LP Fleetwood Mac: Live. (M. Efekt a bezejmenný Výběr jsou alba kapel Blue Effect a Pražský výběr původně vydaná v divné době, ve které sice mohla vyjít, ale nikoli pod zažitými názvy kapel.) Po koncertech jsem si koupil alba Molybaron: The Mutiny a Ignea: Dreams of Lands Unseen. Molybaron prodával za stejnou cenu i aktuální album. Já jsem si vybral to minulé, protože je na dvou vinylech, které se přehrávají rychlostí 45 otáček za minutu. Dva vinyly jsou víc než jeden. 😉 Celkově je to mé třetí album, kvůli kterému si musím občas vyzkoušet, zda jsem nezapomněl, jak se na mém gramofonu ručně provádí změna rychlosti. Když to shrnu, je to pět alb s několik desetiletí starou hudbou, dva následky koncertů, plus jedna výjimka z pravidla (The Dead Daisies). Myslím, že to dobře vypovídá o tom, jak k vinylovým deskám přistupuji.

 

Následky koncertů

V prosinci jsem si pořídil nový mobil, do kterého jsem se rozhodl nepřenést veškerou hudbu z toho předchozího, ale pouze novinky ne déle než rok staré. Takže najednou žádný Dream Theater, Devin Townsend, Disillusion a další kapely, které patřily k mým nejpřehrávanějším. Na začátku roku 2024 jsem kompletně smazal paměť mého běžeckého přehrávače a provedl s ním něco podobného. Ze začátku dost šok, ale už jsem si zvykl… 😊

 

Bonusové video na závěr: