 |
| I Thermal letos vypadal jinak |
Letos jsem se po loňské
absenci opět chystal na filmy do Karlových Varů, ale přišla do toho čínská
chřipka, takže kina nejdříve zavřená a později prázdná, protože nemají co hrát.
Febiofest (zatím) odložený na září, Letní filmová škola zkrácená v srpnu a
Karlovy Vary sice jen s výběrem šestnácti filmů, zato v 96 kinech po
celé republice pod názvem Tady Vary.
Z tohoto výběru bych si do seznamu filmů, které chci vidět, před cestou do
Varů zapsal jen francouzsko-polský televizní dokument Kubrick o Kubrickovi. Jestli bych viděl i nějaké další
z těchto filmů, by ovlivňovalo značné množství neznámých faktorů, takže
nemá cenu spekulovat. Jenže za poslední dva měsíce (omezeného) provozu kin jsem
viděl přesně dva filmy (slovenský dokument Afrikou na Pionýru a makedonský dokument Země medu), tak jsem se rozhodl jít na všech deset filmů, které jsem mohl
stihnout. Takže jen pro úplnost – výčet filmů, jejichž projekce jsem strávil
v zaměstnání: australské romantické drama Než skončí léto, íránské drama Jalda, noc odpuštění, egyptské romantické drama Luxor, francouzská komedie Na palubu!, chilský dokument Tajný agent
a mexicko-španělské drama Bez zvláštních znamení. Hlavní rozdíl tedy byl v tom, že ve Varech si filmy vybírám
sám, a tady mi je nadiktoval rozpis směn v zaměstnání.
Britské drama Mogul Mauglí mají na svědomí režisér
Bassam Tariq a herec Riz Ahmed, kteří jsou společně podepsaní pod scénářem.
Věnují se natolik životu Pákistánců, že spoustě diváků ani nemusí dojít, že je
to britský film. Hlavním hrdinou je pákistánský raper Zed, který se těsně před
odjezdem na první světové turné (byť v pozici předskokana) vydá za rodiči
a začne čelit nečekaným zdravotním problémům, díky kterým si bude muset urovnat
v hlavě, kdo je a kde má své kořeny. Kamera se natolik drží hlavního
hrdiny, že ve filmu skoro není místo pro vedlejší postavy. Trochu
propracovanější je pouze postava jeho otce, díky čemuž jsou hned scény
s otcem o řád silnější. Film jinak stojí na moderně nadupané
audio-vizuální složce, a dal se přežít i z pohledu diváka, kterému rap
vůbec nic neříká. (Film se zatím do běžných kin nedostal, takže nemá ani pořádný plakát.) 70%
Dánské kriminální drama Jsme jedné krve začíná záběrem na
autonehodu. Dospívající dívka Ida při ní přišla k pár šrámům a sádře na
levé ruce, zato její matka na zranění umírá. Ida se tak dostává do rodiny
matčiny sestry, se kterou se ovšem matka vůbec nestýkala, takže si je Ida moc
nepamatuje. Novou rodinu železnou rukou řídí právě matčina sestra v podání
zkušené dánské herečky Sidse Babett Knudsenové. Ta velí svým třem dospělým
synům a vede rodinný byznys za hranicí legálnosti. Hlavním zdrojem příjmů je
lichva a vymáhání splátek provádějí synové. Syrové drama na téma „rodinu si
člověk nevybírá“ ozvláštňuje ryze ženský pohled – od scenáristky přes
celovečerně debutující režisérku Jeanette Nordahlovou až po přesvědčivou Sandru
Guldberg Kamppovou v hlavní roli. Film měl v dánských kinech premiéru
v den, kdy se všechno zavřelo, takže další filmová oběť současné epidemie.
80%
Televizní dokument Kubrick o Kubrickovi natočený ve
francouzsko-polské koprodukci lákal na exkluzivní materiál. Režisér Stanley
Kubrick totiž během své pozoruhodné kariéry téměř neposkytoval rozhovory. Jednou
z mála výjimek jsou jeho dialogy s francouzským kritikem Michelem Cimentem, které si dotyčný kritik zaznamenával na audiopásky. V žánru
televizních dokumentů o slavných filmařích ostřílený Gregory Monro s nimi
ovšem žádné velké zázraky nepředvedl. Takže o Kubrickovi tu nakonec opět mluví
spousta jeho bývalých spolupracovníků a název se tak trochu stává zavádějícím. Jeho
filmová kariéra je tu navíc probrána s povážlivými mezerami: jsou zmíněny
jeho začátky jako fotografa, krátkometrážní dokument Den zápasu, poloamatérský hraný debut Strach a touha, tak už jsem čekal kompletní rozbor mistrovy
filmografie, ale o filmech Vrahův polibek,
Zabíjení a kupodivu ani o Lolitě tu nepadla ani zmínka. Na poměry
televizních dokumentů dobré, ale čekal jsem víc. (Hodnocení ovlivňuje, že
Stanleyho Kubricka řadím mezi své nejoblíbenější filmové tvůrce.) 80%
Chilský režisér Pablo Larraín
přišel tři roky po filmu Jackie
s filmem Ema, což vypadá, že
nemá ani dost fantazie, aby vymyslel jiný název než křestní jméno hlavní
hrdinky. Tu představuje na blond odbarvená Mariana Di Girolamová, která tu řádí
v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton a vypadá, že se
vyspí s každým bez ohledu na jeho pohlaví. Jejího manžela hraje Gael
García Bernal, a jejich manželské soužití je opravdu výrazně nestandardní. Ale
pod tou až přehnaně efektní slupkou se ukrývá příběh o matce, která nezvládla
adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před začátkem filmu
vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Ale klidně
se přiznám, že jsem od věhlasného chilského tvůrce čekal víc. 70%
Není moc filmů o
astronautech, které nejsou sci-fi. Co se týče astronautek, tak si existenci
žádného takového nevybavuji. Francouzská režisérka Alice Winocourová ve filmu Proxima natočeném ve
francouzsko-německé koprodukci jednu takovou představuje. A dělá pro
přesvědčivost filmu co nejvíc, takže se natáčelo mimo jiné ve výcvikovém
středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy i na
kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Stejně přirozeně se ve filmu střídá
francouzština, němčina, angličtina a ruština. Herečka Eva Greenová tak zjevně
prošla fyzicky dost náročným výcvikem, ale hlavní je v tomhle filmu vztah
její postavy se svou dcerou v podání Zélie Boulantové. Tenhle film je
totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou
matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. A soudě podle záběrů
při závěrečných titulcích, je astronautek s dětmi více, než by si člověk
myslel. Prostě je to pořád méně viditelné povolání než servírka nebo
prodavačka. ;-) Pro mne rozhodně příjemné překvapení. 90%
V italsko-švýcarské
koprodukci natočené Zlovolné historky z předměstí se vzpírají jednoduchému popisu i hodnocení. Takže to
vezmu odzadu. Po filmu běžela po skypu vedená konverzace s režiséry,
dvojčaty Damianem a Fabiem D'Innocenzovými. Z ní vyplynulo třeba, že
v původním názvu je obsažena pohádkovost, proto je ve filmu zesílená práce
s archetypy a symboly. Nebo že se schválně snažili film nijak zeměpisně
neukotvit, takže jde o libovolné předměstí, nikoli tedy předměstí Říma, jak se
píše v české anotaci. Těžko říci, zda bych film považoval za lepší,
kdybych měl podobné informace předem. Hlavními hrdiny filmu jsou sice děti, ale
rozhodně to není ani pohádka, ani rodinný film. Dětství totiž vůbec nemusí být
dobou nevinnosti. Ale to zase neznamená, že by film neobsahoval humor. Toho je
tu vlastně dost. Ale rozhodně neobsahuje happy-end. Pofilmový rozhovor
s tvůrci vedený a překládaný uměleckým ředitelem MFF Karlovy Vary Karlem
Ochem byl možná informačně cenný, ale připadal mi díky svému internetovému
provedení i docela ubíjející. Atmosféra diskuze v sále po promítání ve
Varech se zkrátka přenést nepovedla. 60%
Jihoafrické drama Teplouš jakoby také mátlo názvem.
Režisér Oliver Hermanus diváky zavádí do roku 1981, kdy byla JAR ve vojenském
konfliktu s Angolou, ovládanou komunisty. Rudý mor je třeba zastavit,
takže všichni šestnáctiletí bílí kluci museli narukovat a jet na sever dnešní
Namibie bránit vlast a rodiny. Hlavním hrdinou je Nicholas, farmářský synek
z vnitrozemí. Po vlakovém přesunu přichází nesmyslná brutalita vojenského
přijímače, která tvoří převážnou část filmu. Nicholas si sice začne uvědomovat,
že ho přitahuje jeden ze spolubojovníků, ale také ví, jak by dopadl, kdyby se
to provalilo. Takže až na jeden letmý polibek na rty tu k ničemu
homosexuálnímu nedojde. (Kromě všeobecného rasismu byla tehdy pro všechny
samozřejmá i homofobie.) Pak je tu závěrečné bojové nasazení a povojnový
epilog. Celkově jen filmový střípek z jedné nesmyslné války, který mě nenudil,
neprovokoval, ani nezaujal. 60%
Přehlídka měla i jednu
světovou premiéru, tedy projekci česko-slovenského dokumentu Meky režiséra Šimona Šafránka. Film
hned následujícího dne vstupoval do naší kinodistribuce, takže mohu bez
zaváhání napsat, že tohle byla jeho jediná šance u mne. Mimo přehlídku bych se
mu rozhodně vyhnul. A to i přesto, že se mi režisérův předchozí dokument King Skate dost líbil. Jenže zpěvák Miro
Žbirka nikdy nepatřil k mým oblíbencům. Sice jsem asi pět jeho největších
hitů znal, ale to je tak všechno, a nikdy jsem nepocítil touhu si v tomto
směru rozšiřovat obzory. Šimon Šafránek se spolu se střihačem Šimonem Hájkem
dokázali prohrabat archivy a přijít s dalším dynamickým dokumentem s minimem mluvících
hlav. Film je ovšem určen jen pro zpěvákovy fanoušky. Pokud jste toho o
Žbirkovi věděli tak málo jako já, moc se toho zhlédnutím filmu nezmění a
zbytek si budete muset dohledat někde na internetu. Před filmem byl přenos ze
světové premiéry v pražském Světozoru. Po filmu následovala asi
pětačtyřicetiminutová diskuze se Šimonem Šafránkem a Mirem Žbirkou, opět vedená
Karlem Ochem. A tentokrát mi přišla zajímavější než film před ní. Až jsem si
cestou domů říkal, že bych si od toho Žbirky přece jen mohl něco pustit. Přes
noc mě to přešlo. 60%
Po nejnavštěvovanějším filmu
přehlídky jsem šel na film, u kterého jsem pro změnu čekal minimální diváckou
účast. Ale kino nebylo úplně prázdné, takže jsem byl pozitivně překvapen.
Španělský dokument Zumiriki totiž
patří do podžánru zvaného dokumentární esej, který se běžně v našich
kinech neobjevuje, a těžko se na něj lákají diváci. Režisér Oskar Alegria ve
filmu dokumentuje vlastní návrat do míst dětství a krajiny vlastních předků.
Proto je komentář i mezititulky v baskičtině, která je představena jako
vymírající jazyk, ale v tomto případě její použití dává smysl. Film začíná
záběrem na kravské lejno s tajuplným komentářem, že to není ledajaké
lejno, ale lejno zaběhnuté krávy. Film přitom není ani o hovnu, ani kravina.
Autor se nevyhýbá humoru a klidně shazuje i sám sebe, na druhou stranu se
dostane třeba k posledním nocím starých baskických pastevců, aby je o kus
dál použil k ozvučení záběru z nejstaršího baskického filmu, jehož
zvuková složka se nedochovala. A to ještě používá fotopasti na noční zvířata
(kromě divácky vděčné kuny mě nejvíc zaujala hravá a zvědavá ženetka). Zkrátka,
výsledkem byla divácky vstřícná dokumentární esej, která se pro mne osobně
stala vrcholem přehlídky. (Zumiriki v baskičtině znamená „ostrov uprostřed
řeky“. Se 122 minutami šlo o suverénně nejdelší film přehlídky, což je také
dost vzdálené karlovarské festivalové realitě.) 90%
Závěrečným filmem přehlídky
byl americký nezávislý snímek Honey Boy,
který jako svůj hraný debut natočila původem izraelská režisérka Alma Har'elová.
Ale daleko důležitějším jménem v tomto případě je Shia LaBeouf. Tento
americký herec při jedné ze svých odvykaček dostal za úkol napsat o svém vztahu
s otcem. A výsledkem je jeho první scénář k hranému filmu, ve kterém
si nakonec svého otce zahrál. Přes přiznanou autobiografičnost tedy změnil
všechna jména. On sám se ve filmu jmenuje Otis a jako dvanáctiletého ho hraje
Noah Jupe a jako dvaadvacetiletého Lucas Hedges. Oba mi herecky přišli lepší
než autor sám. Nevím, jaký účinek na něj měla tahle jeho arteterapie, ale
z diváckého úhlu pohledu je to takové drama bez hran (kdo by také
z vlastního otce dělal hajzla, že?), ničím nerušící nezávislý průměr, na
který během týdne zaručeně zapomenu. 60%
Tak snad tedy za rok už opět
v Karlových Varech!
