MFF Karlovy Vary 2024

Prolog

 

Řešil jsem jiné věci než ubytování v Karlových Varech, takže jsem si myslel, že už zbývá maximálně stanové městečko. Když pak meteorologové strašili hned na úvodní páteční večer se silnými bouřkami, tak jsem kapituloval. Ještě v pondělí 24. června jsem na dotazy tvrdil, že do Varů letos nejedu. A sám jsem tomu věřil (ostatně jsem se bez okolků nechal objednat na dentální hygienu v pondělí 1. července v 8:00 ráno). Nicméně večer mi to nedalo, ještě jsem kouknul na Booking a v 19:30 jsem měl zaplaceno ubytování ve Varech od 27. do 30. června ve Spa Resortu Sanssouci. Pak jsem teprve šel studovat program na první víkend festivalu. Během večera jsem měl hotovou první verzi. Třeba pátek vypadal takto: dva krátké kafkovské filmy (1993 a 1992), senegalská kafkárna Peněžní poukázka (1968), současné švédsko-turecké drama Mosty (2024), italská kafkovská alegorie Audience (1971) a večer japonská kyberpunková kafkárna Tetsuo (1989). (V závorkách uvádím roky vzniku.) Prostě jsem si z toho udělal festival archivního filmu. Takže jsem tento nástřel zahodil s tím, že budu muset začít znovu…

 

Ve středu krátce po zapnutí mého počítače začaly nenadálé softwarové potíže, které mou veškerou dosavadní přípravu učinily nedostupnou. Tak jsem na to zkusil jít s pomocí ČSFD, protože cestou do Varů to spíš nevymyslím. Nástřel pátečního programu jsem sice od úterý v hlavě udržel, ale ještě bylo nutné dodělat zbytek a vymyslet ke každému filmu aspoň dva náhradníky. Ve čtvrtek jsem v 5:19 vyrazil vlakem do Prahy, metrem jsem přejel z hlavního nádraží na Florenc a odtud v 8:00 autobusem do Varů. Z karlovarské tržnice jsem to vzal nejrychlejší cestou k Thermalu. Fronta až pod schody mě ve čtvrt na jedenáct dopoledne nemile překvapila. Nic podobného jsem den před zahájením festivalu nepamatoval. Tak aspoň, že ani nepršelo, ani nepražilo slunce. Po dvou hodinách ve frontě už jsem si říkal, jestli těch náhradních filmů nemám připraveno málo, ale nakonec jsem odcházel s pěti vstupenkami na pátek a pěti na sobotu, ze kterých jsem si čtyři + čtyři vybral a po jednom byli (první) náhradníci (1080 + 4 * 140 = 1640 Kč). Teď oběd, kafe a můžu jít hledat ubytování, abych se zbavil tašky a batohu.

 

Pátek 28. června

 

Franz Kafka zemřel ve čtyřiceti letech 3. června 1924. Jeho vliv na filmaře byl obrovský, takže karlovarský filmový festival připravil rozsáhlou retrospektivní sekci s názvem Touha stát se Indiánem: Kafka a film. Sice mi přišlo, že ty nejzajímavější kousky jsem z ní vidět nemohl, ale zahajovací dvouprojekce mi z ní zůstala. Od 9:00 v kině Čas začínala filmem Franz Kafka: Život je krásný (Franz Kafka's It's a Wonderful Life, Velká Británie, 1993, 23 min., režie: Peter Capaldi). Skotský herec Peter Capaldi se sice asi nedá označit za filmovou hvězdu, ale na poli televizních seriálů jeho jméno svítí mnohem zářivěji. Přiznávám, že jsem vůbec netušil, že má něco na svědomí také jako scenárista a režisér, natož že hned za první realizovaný pokus v těchto kategoriích byl odměněn Oscarem v kategorii nejlepší krátký film. Franz Kafka v ní začíná psát svoji slavnou povídku Proměna, přičemž se zasekl hned na konci první věty. Nemůže totiž přijít na to, v co by se měl Řehoř Samsa proměnit. A při své tvůrčí činnosti je neustále něčím vyrušován. Capaldi děj zasadil do období Vánoc a originálně propojil s americkou vánoční klasikou Život je krásný (1946), která znamená pro anglicky mluvící obyvatelstvo zhruba totéž, co pro nás Tři oříšky pro Popelku. Předpokládám, že bez znalosti uvedené klasiky by byl asi o polovinu méně vtipný, ale za mě výborný začátek 80% Druhou částí projekce byl díl televizního seriálu s festivalovým názvem Kafka podle Rybczyńského (Kafka, Francie, 1992, 52 min., režie: Zbigniew Rybczyński). Pozoruhodný projekt Audiovizuální encyklopedie, jehož každou epizodu realizoval jiný filmař, neznám. Polský filmař (scenárista, režisér a kameraman) pojal díl o Kafkovi jako nepřetržitý pohyb v interiérových dekoracích, kde si mohl vyhrát s kamerovými jízdami. Ve filmu podle úvodního titulku nezazněla žádná věta, kterou nenapsal Franz Kafka. Přičemž plynule přechází mezi životem autora (komentář z jeho deníků a korespondence) a dějem jeho děl. Jako encyklopedie by to určitě nefungovalo, protože čím více toho divák o Kafkovi ví, tím lépe se bude chytat. Pro nepřipraveného diváka by to asi mohl být nepřehledný zmatek. 70%

 

Po obědě usedám v sále Lázní III a začínám se potit. Dvě hodiny tady budou slušná sauna. Navíc jsem sem dorazil trochu zmoklý, což situaci zřejmě ještě zhoršovalo. Od 13:00 se promítá Dívka s jehlicí (Pigen med nålen, Dánsko / Polsko / Švédsko, 2024, 122 min., režie: Magnus von Horn). Švédský filmař vystudoval filmovou teorii ve Švédsku a filmovou režii v Polsku. Děj jeho nového filmu je zasazen do Kodaně těsně po skončení první světové války. Mladá švadlena Karolina nemá nárok na finanční pomoc od státu, protože její manžel není na žádném seznamu padlých. Tak se stěhuje do nuzné špeluňky. Začne si románek se šéfem továrny a otěhotní. Z války se vrátí její manžel s částečně chybějícím obličejem skrytým pod koženou maskou. Její nadřízený si ji nejenže nevezme, ale jako bonus ji ještě vyhodí z práce. Neúspěšný pokus o amatérský potrat ve veřejných lázních dal filmu název. Zároveň je to scéna, kdy se poprvé ve filmu objevuje druhá hlavní ženská postava. A s ní teprve přijde to pravé peklo… Zkrátka nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Značně depresivní drama s černobílou kamerou, která je ovlivněna expresionistickým hororem, kupodivu ústí do závěru, který dává jistou naději. Než ji zchladil titulek, že děj byl inspirován skutečnými událostmi. Na začátku každopádně chyběl titulek „nevhodné pro těhotné ženy“. 80%

 

Další projekci mám od 16:00 v karlovarském městském divadle. Sedadlo mám na 1. galerii, takže pro změnu dvě hodiny na dřevěném sedátku. Zpětně mi není moc jasné, proč jsem si ji vybral. Film Prostě holky (Girls Will Be Girls, Indie, 2024, 118 min., režie: Šuči Talatiová) je dívčí film o dospívání lehce okořeněný exotickou lokalitou. Jenže většina dialogů je v angličtině, což moc exoticky nezní. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá ambiciózní premiantka Mira studující na prestižní internátní škole. Samozřejmě se objeví nový spolužák, nastupuje sexuální zvědavost, a ani konflikt s přísnými učitelkami či matkou není nijak vyhrocený. Citlivé, pěkně zahrané i natočené, ale z hlavy to zmizelo velmi rychle. Výjimečně se zvedám hned, jak začaly závěrečné titulky. Už jsem nevěděl, jak na tom prkénku sedět. A přitom si pamatuji, že jsem tam zvládl i výrazně delší filmy. (V karlovarském katalogu bylo tento rok hned pět indických filmů, z nichž všechny režírovaly ženy.) 60%

 

Kdyby šlo všechno podle mých plánů, usedal bych v 19:00 v sále hotelu Pupp na irskou hiphopovou komedii Kneecap. Ta také záhy vyletěla do čela soutěže o diváckou cenu. Nakonec skončila třetí, jinak napsáno jako jediný zahraniční film v první pětce. Takže proto už jsem na ni nesehnal lístek. Můj náhradní výběr snad nemohl být odlišnější. Ve stejný čas mě opět v Lázních III čeká dokument Žádná jiná země (No Other Land, Palestina / Norsko, 2024, 95 min., režie: Basel Adra, Yuval Abraham, Rachel Szorová, Hamdan Ballal). Aktivistický dokument se odehrává v oblasti Masafer Yatta, kde se nacházejí palestinské vesnice od 30. let 19. století. Izrael ovšem rozhodl, že zde bude vojenské území, takže místní nikdy nevědí, kdy jim přijedou buldozery zbořit domy nebo náklaďák s betonem zalít studnu s vodou. A politici v televizi to hájí tím, že si postavili domy nelegálně na vojenském území. Naprostý výsměch. Palestinci ovšem nemají žádná práva, dokonce ani nesmějí opustit Palestinu, takže aktivisté bohužel často budí dojem, že jen kouří vodní dýmku a něco ťukají v mobilu. Dva z autorů, Basel Adra a Yuval Abraham, jsou zároveň hlavními protagonisty dokumentu, druhý jmenovaný je dokonce Izraelec. Třetím z režisérů je kameramanka, o tom čtvrtém nic nevím. Zrovna tenhle film by potřeboval diskuzi po projekci. Jenže s ním nikdo z tvůrců nepřijel. Ale jak jsem psal, Palestinci ani nemohou. 70%

 

Dvouhodinovou pauzu jsem využil, abych se trochu zkulturnil (osprchoval, oholil). Ve 22:30 mě čeká v Kinosále B hotelu Thermal poslední projekce zahajovacího dne. Tohle jsem vlastně ani nečekal, protože Kinosál B má jen 70 sedadel. Ale asi všichni chtěli vidět koncert anglické kapely Morcheeba a ohňostroj. Závěry dnů volím schválně odlehčenější, čemuž měly odpovídat i Svatostánky (Between the Temples, USA, 2024, 112 min., režie: Nathan Silver). Hlavním hrdinou je zhruba čtyřicetiletý chazan (v titulcích kantor, což sice je totéž, ale mohli to s oficiální anotací sjednotit), který po smrti manželky žije se svými dvěma matkami. Najednou ztrácí schopnost zpívat, což je základní předpoklad pro výkon výše zmíněné funkce v židovské synagoze. Také prochází krizí víry, přičemž zároveň začíná připravovat na bat micva svoji bývalou učitelku zpěvu. Ano, jde o židovskou komedii, přičemž se předpokládá, že diváci vědí třeba, že dívky bat micva procházejí většinou ve dvanácti letech. Měl jsem pocit, že tak půlka toho židovského humoru mi utekla. Zbyla romantická komedie mezi dospělým mužem a o generaci starší ženou, která sice pořád je nezvyklá, ale na nějaký výraznější dojem to bylo málo. 60%

 

Sobota 29. června

 

V neděli mi pojede poslední vlak v 15:10, přičemž si cestou na nádraží ještě budu muset u Thermalu vyzvednout tašku z úschovny. Stihnu tedy jen jednu nebo dvě projekce, přičemž poslední z nich může začínat v pravé poledne. Kdybych šel na poslední film Johna Cassavetese Proudy lásky, nestihl bych nic jiného. Mám ale možnost rezervovat lístky na tři projekce, takže si připravuji rezervace na projekci nazvanou Pragueshorts – Dětské filmy (šest krátkých filmů z Německa, Belgie, Jižní Korey, Francie, Švýcarska a Slovinska o celkové délce 54 minut) a filmy Proudy lásky a Němá trilogie. Takže buď chci vidět devět krátkých filmů nebo jeden dlouhý. Přesně v 7:00 žádost o rezervaci odesílám. V 7:23 mi přišla odpověď, že Němá trilogie byla úspěšně rezervována. Ano, za poslední dva roky jsem stihl zapomenout, jak rezervace ve festivalové aplikaci fungují, takže jsem omylem odeslal pouze tu třetí a ne všechny. Dětské filmy se měly hrát v Kinosále B (stále ještě 70 sedadel), takže jsou bez šance. Nakonec poslední, co ráno ještě zbylo, byl film Po zavírací době, tak jsem si ho také rezervoval. Snad si to budu do příště pamatovat…

 

Sobotní ráno jsem měl zahajovat v 10:00 v sále hotelu Pupp, kde se promítal letošní americký thriller Jiný člověk. Pupp jsem měl ostatně z festivalových sálů od svého ubytování nejblíže. Místo toho jsem po ránu pospíchal do kina Drahomíra, které jsem měl naopak nejdále, na můj druhý náhradní program. Hrála se tam už od 9:00 nově restaurovaná verze filmu Dvě Angličanky a kontinent (Les deux Anglaises et le continent, Francie, 1971, 130 min., režie: François Truffaut). Vztahové drama se odehrává na začátku 20. století. Jelikož je tím kontinentem myšlen hlavní hrdina, tak by možná nebylo od věci ho psát s velkým K. Mladý Pařížan potká Angličanku, ta ho pozve na prázdniny, on se zamiluje do její sestry… Milostný příběh, který snad ani nemá šanci skončit pro kohokoli z hrdinů happy-endem. Zvlášť když se všichni milují, až si svou láskou ubližují. Ale líbilo se mi, že to režisér obsadil herci obou národností a nechal je mluvit jazyky, které v konkrétní situaci dávají největší smysl. Restaurovaný obraz vypadal jako u nového filmu. 80%

 

Stejně jako předchozího dne jdu na projekci od 13:00 do Lázní III, takže jsem si k obědu zakázal pivo i kafe, abych omezil pocení. Držím prst na tepu doby, takže jsem šel na dokument Porcelánová válka (Porcelain War, Ukrajina / Austrálie / USA, 2024, 87 min., režie: Brendan Bellomo, Slava Leontěv). Hlavními protagonisty jsou umělci Slava Leontěv a Aňa Stasenková, jejichž disciplínou je práce s porcelánem. On vytváří a vypaluje porcelánové figurky, ona je nezaměnitelným stylem maluje. Třetím do party je jejich přítel Andrej Stefanov, který se chopil kamery a začal je natáčet. Jenže jsou z Charkova a válka je za rohem. Slava je navíc výborný střelec, takže je nyní jeho hlavní profesí učit práci se střelnými zbraněmi lidi, kteří netušili, že budou někdy něco takového potřebovat. Díky komandu Saigon vybavenému gopro kamerami je tu i reálná akce z obléhaného Bachmutu. Navíc jsou zde velmi zdařilé animace variující dílo hlavních protagonistů. Válka a umění, jak to jde dohromady? V tomto dokumentu překvapivě dobře. Film do Varů doprovodil americký režisér Brendan Bellomo, jehož ukrajinský spoluautor film momentálně propaguje v USA. Diskuze za setrvání v sále stála. 80%

 

Mé dokumentární odpoledne pokračuje od 16:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal filmem Zachycení (The Taking, USA, 2021, 76 min., režie: Alexandre O. Philippe). Švýcarský rodák žije v USA a tvoří dokumenty o americké kinematografii. Předloni jsem byl ve Varech na jeho filmu Lynch/Oz, loni přijel s filmem Říkej mi Bille, letos došlo na kousek, který realizoval před nimi. Je celý věnovaný zachycení oblasti známé jako Monument Valley ve filmech. Zejména režisér John Ford tu natočil desítky westernů, až se tato oblast stala jejich synonymem. Přičemž je využívána nesmyslně. Ve filmu o dlouhém putování je napříč celým filmem v pozadí ta samá skála. Jinde je Monument Valley v Texasu, i když se ve skutečnosti nachází u hranice Arizony s Utahem. Občas se objevila i v jiném druhu filmu (ano, běžel tudy Forrest Gump), ale její svázanost s nejameričtějším filmovým žánrem je natolik zásadní, že když chtěli producenti filmu Thelma a Louise divákům naznačit, že jde o moderní western, dali Monument Valley na pozadí plakátu. Ve filmu se sice ani nemihne, ale to nehrálo roli (ostatně jejich slavný skok autem do Grand Canyonu se také netočil u Grand Canyonu). Navíc Monument Valley leží v navažské rezervaci a Navahové ve všech těch westernech hráli libovolné rudokožce určené k likvidaci hlavními hrdiny (nejčastěji Siouxe či Komanče). V neposlední řadě je to historicky špatně, protože američtí pionýři při dobývání Západu touto oblastí vůbec neprošli. Prostě se jí vyhnuli. Celkově mi tentokrát buď přišel slabší výběr osob, které měly na svědomí komentář, nebo prostě nejsem fanoušek westernů. Takže tentokrát jen lehký nadprůměr a na diskuzi s autorem nezůstávám. 60%

 

Ostatně hned od 18:00 mám vedle v Malém sále hotelu Thermal na řadě projekci dokumentu Let's Get Lost (Let's Get Lost, USA, 1988, 120 min., režie: Bruce Weber). Je to černobílý dokument o jazzovém muzikantovi Chetu Bakerovi, který se nedožil ani premiéry tohoto dokumentu. O jazzu toho vím pramálo, za chvíli jsem si připadal umlácen nicneříkajícími jmény. Jinak samozřejmě drogy, obvyklý refrén většiny hudebních filmů či dokumentů. Nejspíš může být chyba na mé straně, ale byly to zatraceně dlouhé dvě hodiny. Film se dočkal nominace na Oscara v kategorii nejlepší celovečerní dokument a ve Varech se hrála nově restaurovaná verze. Hudby v něm přitom bylo poskrovnu. Nakonec jsem prostě nepochopil, čím ten feťák tak fascinoval tvůrce tohoto dokumentu. Mezi ně rozhodně patřil také kameraman Jeff Preiss, který s filmem přijel do Varů. Na diskuzi nezůstávám, nemám zájem. Můj největší omyl tohoto ročníku. (Shodou programového oddělení se v témže čase v kině Drahomíra promítal loňský japonský hudební dokument Rjúiči Sakamoto: Opus, který by pro mne byl určitě vhodnější.) 50%

 

Od 22:30 mám konečně projekci ve Velkém sálu hotelu Thermal. Usedám doprostřed předposlední řady na balkóně, odkud už plátno nevypadá tak velké, ale titulky jsem zvládal číst bez problémů. Odlehčení večera tentokrát představovala Substance (The Substance, Velká Británie / USA / Francie, 2024, 140 min., režie: Coralie Fargeatová). Hned první záběr napověděl, že v tomto sci-fi rozhodně nebude platit zákon zachování hmoty. Není nad to nastavit pravidla hned na začátku. Stárnoucí hvězda televizní fitness show v podání jednašedesátileté Demi Moorové si objedná tajemnou Substanci, díky níž dostane možnost obývat výrazně mladší verzi sebe sama (její mladší já hrála devětadvacetiletá Margaret Qualleyová). Jenže se musejí přesně po sedmi dnech střídat. Ale komu by se chtělo vždycky po týdnu vracet do dvakrát staršího těla, že? Takže problémy začínají… Divoký mix všeho možného od satirické komedie po body horor je natočen ryze současným dravým režijním stylem. Body horor nejvíc proslavil na přelomu 70. a 80. let kanadský režisér David Cronenberg, nahota v takovémto množství zase byla možná naposledy v 90. letech. Američané se toho kvůli přístupnosti bojí, tak s tím musí přijít francouzská režisérka. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha už zase jela na správné vlně. Cena za nejlepší scénář z nejprestižnějšího filmového festivalu na světě (Cannes) mi sice přišla bizarnější než cokoli z děje, ale jinak jsem se docela dobře bavil. 80%

 

Neděle 30. června

 

Projekce, která na mě tak nějak zbyla, začíná ve Velkém sálu hotelu Thermal v 8:30. Předtím se musím odhlásit z ubytování a zbavit tašky v úschovně vedle Thermalu. Svůj pěší rekord (18 minut) asi s oběma zavazadly nezopakuji. Prostě jsem byl každé ráno nucen ošidit snídani (podávala se od 7:30) ještě o něco víc. Zvažoval jsem možnost jít si s Festival Passem stoupnout včas do fronty před jiný sál, ale to by mi časově nepomohlo. Na jednu stranu nemá cenu chodit na film, který už jsem viděl, když tu jsem jen na dva a půl dne. Na druhou jde pořád o film jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů vůbec. Takže žádný vrabec v hrsti. Tentokrát mám místo v šestnácté řadě v přízemí, ale sedadlo 2 se mi zdá moc na kraji. Takže počkám do 8:25 a posunu se na střed řady. Film Po zavírací době (After Hours, USA, 1985, 96 min., režie: Martin Scorsese) byl také součástí kafkovské retrospektivy a uváděl se ve zbrusu nově restaurované verzi. Ajťák Paul večer vyráží na rande do newyorského baru, ale ještě netuší, že během divokého nočního dobrodružství se vlastně bude celou dobu snažit vrátit domů, jen bude něco takového z různých důvodů zcela nemožné. Hravou hříčku na hraně černé komedie a thrilleru měl původně režírovat jako svůj celovečerní debut Tim Burton, ale přenechal ji slavnějšímu kolegovi. Griffin Dunne byl v hlavní roli skvělý, až se člověk diví, že od tohoto filmu už o slušnější roli nezavadil. 80%

 

Festivalový program skýtá mnohá překvapení. Takže jsem svůj pobyt ve Varech mohl zakončit hned na čtveřici dokumentů nebo na jediném hraném filmu. Ba víc než filmu. Trilogii! Od 12:00 v kině Drahomíra tedy za účasti režiséra začíná Němá trilogie (Mykkätrilogia, Finsko, 2024, 59 min., režie: Juho Kuosmanen). Režisér natočil roku 2012 krátký film Nuzák Mattila a krásná žena, který byl černobílý, v úzkém formátu, sice obsahoval hudbu a ruchy, ale žádné dialogy. Ty byly nahrazeny mezititulky, jako v době němých filmů. V roce 2017 stejnou formou navázal filmem Paliči, který byl remakem prvního finského filmu vůbec. Filmu, který se nedochoval a o jehož ději jsou jen sporé informace z dobového tisku. A v roce 2023 ho napadlo, že kdyby natočil ještě jeden, mohl by je spojit, a třeba by se mohly dostat i do kin. Tak vznikla Vzdálená planeta. Od téměř depresivního příběhu nuzáka z okraje společnosti přes grotesku o nelegálních paličích alkoholu (a o čem jiném také měl být první finský film? 😊) ke sci-fi, které opustí náš ošuntělý svět. Nejlepší rozhodně byla prostřední část, ta první zase nejdelší. Třetí měla pro změnu původně jiný scénář. Když režisér ve střižně zjistil, že to nefunguje, tak prostě napsal jiné mezititulky. Aspoň je vidět, že to kinematografie na začátku měla jednodušší. Čekal jsem víc, ale byl to aspoň trochu úlet na závěr. Na diskuzi nezůstávám. 70%

 

Epilog – pondělí 8. července

 

Šary Vary jsou oficiální ozvěny festivalu, takže jsem ještě vyrazil do pražského Světozoru, kde se v Malém sále od 18:00 hrála Benzínová duha (Gasoline Rainbow, USA, 2023, 111 min., režie: Bill Ross IV, Turner Ross). Road movie pěti teenagerů v rozhrkané dodávce natočilo bratrské duo, o kterém jsem dosud neslyšel. Jsou kamarádi skoro celý život. Právě odmaturovali, a na vejšku se nikdo z nich nechystá. Nikdy nebyli u moře. A mají to jen 820 km. Vypadá to jako cesta z jedné párty na druhou. Nikdo se nesnaží prudit či pětici rozhádat. Nikdo se nesnaží někoho balit nebo se s ním rovnou vyspat. Jsou přece kámoši, tak proč to měnit? Všech pět kamarádů má vlastní historii, kterou se dříve či později dozvíme. A všichni si od začátku uvědomují, že tímhle výletem končí jejich dětství. Pak si budou muset najít práci a přijít na to, co se zbytkem života. Tenhle film je řadou různých drobných setkání, nemá žádný děj, který by šel vyprávět. Je to jen citlivě natočené zachycení prchavých momentů na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Režiséři mají evidentně zkušenosti s tvorbou dokumentů. Mladým nehercům nechali jejich vlastní křestní jména. Film o dnešní mládeži bez falešných tónů. Malý, nenápadný klenot. (A když ho poprvé promítali v Kongresovém sálu hotelu Thermal, seděl jsem v Městském divadle a koukal na dospívání indické školačky – podle čeho jsem si to vybral?) 90%

P.S.: Jako obvykle jsem to chtěl ilustrovat obrázky, ale někdo tento program „vylepšil“ natolik geniálně, že jsem nepřišel na to, jak bych to mohl udělat... ☹

MFF Karlovy Vary 2022

 Prolog

 

Tak zase po čtyřech letech ve Varech. Naposledy jsem byl na zdejším filmovém festivalu v roce 2018. O rok později jsem v termínu akce trávil dovolenou kondičním ozdravným pobytem v nejzapadlejším koutě Slovenska. V roce 2020 se nekonalo nic. V následujícím roce jsem měl dovolenou prvních jedenáct dnů v červenci, ale festival byl odložen na druhou půlku srpna, kdy jsem se v práci nedokázal zbavit ani jediné směny. Od 18. června jsem na nastudování programu neměl moc času, takže jsem mnohé potenciálně zajímavé filmy přehlédl. Vypsal jsem si 14 filmů, které bych chtěl vidět, a zbytek programu zkusil doplnit, aby to vyšlo. Poprvé jsem se měl potýkat s rezervacemi vstupenek přes festivalovou aplikaci. Chtěl jsem ve Varech strávit asi pět a půl dne, tak jsem si koupil Festival Pass na celý festival. V jeho ceně 1500 Kč byl i festivalový katalog a program, které by jinak vyšly na 200 Kč. Na každý den jsem si mohl rezervovat tři vstupenky, na zbylé projekce jsem se hodlal zkusit dostat bez nich. Den před začátkem se prodávaly lístky na první dva festivalové dny. Můj plán byl Zapomenutá země, Atlantida a Men v pátek a Klondike, Slepý muž, který neviděl Titanic a Krásné bytosti v sobotu. Do Varů jsem dorazil vlakem 30. června ve tři čtvrtě na jedenáct a zhruba v jedenáct už jsem měl koupenou akreditaci. První pokus, a hned odpověď, že Zapomenutá země už je vyprodaná. Takže jsem místo ní vzal lístek na film Něha, zbytek už dopadl dle plánů.

 

Pátek 1. července

 

Jediný den festivalu, kdy se vyplatilo nosit deštník, jsem dopoledne vyrazil do hotelu Pupp, kde se měla od 10:00 hrát Rodinka Bélierových. Návštěvníky bez lístků běžně pouští do sálu pět minut před začátkem projekce, ale tady ani nečekali a klidně nás pustili dovnitř už ve tři čtvrtě. A měli dobrý odhad, sál se ani zdaleka nezaplnil. Rodinka Bélierových (La famille Bélier, Francie / Belgie, 2014, 101 min., režie: Éric Lartigau, sekce Lidé odvedle) ve skutečnosti došla do českých kin už 3. března 2016, ale já se k ní dostal až tady. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Paula, která vyrůstá jako jediná slyšící v neslyšící rodině (dokud se nad tím nezamyslíte, tak nemáte ponětí, jak hlučná je to domácnost). Když se zamiluje do nového spolužáka, impulzivně se přihlásí do pěveckého sboru. Jeho učitel zjišťuje, že má Paula opravdu talent. Může ale Paula odjet na konzervatoř do Paříže, když je rodina závislá na její komunikaci se zbytkem světa? A může jim nějak vysvětlit, proč chce zpívat, když ji nikdo z rodiny neuslyší? Zcela neznámá mladá herečka Louane Emera zvládá nejen zpěv a znakovou řeč, ale bez problémů utáhne skoro celý film. A koho nechytne závěr za srdce, ten ho nejspíš ani nemá. Pozdě, ale přece. Začátek vyšel nad očekávání dobře. 90%

 

Odpoledne začínám ve 13:00 v Lázních III filmem Něha (Szelíd, Maďarsko, 2022, 92 min., režie: László Csuja a Anna Eszter Nemesová, sekce Horizonty). Hlavní hrdinkou je profesionální kulturistka Edina, která se připravuje na mistrovství světa. Přitom přichází o sponzora a ceny vší té chemie, kterou si cpe do těla, nejsou zrovna zanedbatelné. Kulturistika je totiž stále sportem, kde se doping neřeší, takže ho musí brát všichni. Edina si začne přivydělávat jako profesionální společnice, přičemž se do jednoho z klientů neprofesionálně zamiluje. Žije přitom se svým trenérem, který je také bývalý profesionální kulturista. A ví, že její tělo má té chemie dost, a jestli ji do sebe nepřestane cpát, nejspíš se zabije. Něco žádná herečka nezahraje, takže v hlavní roli je samozřejmě bývalá profesionální kulturistka. Eszter Csonka má obdivuhodnou muskulaturu, ale nic na ní nepůsobí žensky, ani její tvář. Namalovaná mi připadala jako nějaký filmový transvestita. Nevím, zda je to ztrátou 74% tělesného tuku, nebo vší tou chemií. Pokud se ale chcete přesvědčit, že i kulturistky mají srdce, jste na správné adrese. 60%

 

Kašlu na změnu plánů. Při předchozích dvou projekcích v sále zbývalo dost volných míst, takže to zkusím zamířit do kina Drahomíra. A vyšlo to, v 15:00 jsem v sále. Zapomenutá země (Vanskabte Land / Volaða Land, Dánsko / Island / Francie / Švédsko, 2022, 143 min., režie: Hlynur Pálmason, sekce Horizonty) je film o dánském misionáři Lucasovi, který se vydává postavit kostel v odlehlé části Islandu. Film je to natolik dvojjazyčný, že má hned v úvodních titulcích název v dánštině i v islandštině. Hlavní roli tedy představuje dánský herec Elliott Crosset Hove a jeho islandského průvodce Ragnara hraje Islanďan Ingvar Sigurdsson. Protože film je natočen na základě několika nalezených fotografií, odehrává se na konci 19. století a Lucas s sebou vláčí neskladnou fotografickou techniku. A islandský režisér v souladu s tím zvolil klasický fotografický formát obrazu 4:3 (dokonce s mírně zaoblenými rohy). Bohužel je jeho obrazová složka výrazně zajímavější než cokoli z děje. Takže film celkem zklamal má očekávání. Přes účast dvou výborných herců v hlavních rolích ke mně nedoputovaly skoro žádné emoce. 60%

 

V 19:30 jsem v divadle Husovka a netuším, co mám čekat od filmu Atlantida (Atlantide, Itálie / Francie / USA / Katar, 2021, 100 min., režie: Yuri Ancarani, sekce Imagina) ze sekce zaměřené na experimentálněji pojaté snímky. Film vypráví o italských mladících jezdících po Benátské laguně na rychlých motorových člunech. V centru řídkého děje je mladík Daniele z ostrova Sant'Erasmo, který udělá cokoliv, aby jeho člun byl nejrychlejší. Ani si nejsem jistý, jestli tu byli herci, nebo zdejší mládež před kamerou ochotně předváděla sama sebe. Každopádně film končil nekonečným záběrem jízdy benátskými kanály, který je po prvních pár minutách ještě o 90° otočen. Fakt jsem v jeho průběhu začal uvažovat, že vstanu a opustím sál. Takhle asi vypadá nekonečno. Jinak vlastně velmi dobrý film s hodně výraznou hudební složkou. 60%

 

Ve 22:00 začíná v Kongresovém sále hotelu Thermal projekce filmu Men (Men, Velká Británie, 2022, 100 min., režie: Alex Garland, sekce Půlnoční filmy). Hlavní hrdinka Harper přijíždí na anglický venkov, kde si na pár týdnů pronajala rozlehlé sídlo, aby se vzpamatovala z osobní tragédie. Její manžel se s ní totiž odmítl rozvést a radši se přímo před jejími zraky zabil. Poklidné putování idylickou krajinou nevydrží dlouho a Harper zjišťuje, že ji někdo (proná)sleduje. Znepokojivý folk horor byl fajn, Jessie Buckley v hlavní roli také. Originálním nápadem se zdálo, že všechny mužské obyvatele vesnice hrál občas zcela k nepoznání namaskovaný Rory Kinnear. Smysl to začalo dávat až v závěru, kdy se film zvrhl v body horor a já začínal chápat, k čemu to směřuje. Bohužel jsem se moc nespletl. A právě závěr mě velmi zklamal. Tak nějak jsem pokrčil rameny – a to je jako všechno? To všechno předtím jen kvůli tomuhle? Alex Garland v roce 2014 natočil komorní sci-fi Ex Machina, a od té doby se snaží být originální, ale výsledky tak nějak zaostávají za očekáváním. 60%

 

Od půlnoci jsem ještě mohl stihnout projekci filipínského filmu Leonor nikdy nezemře, ale rozhodl jsem se to nepřehánět a jít spát.

 

Sobota 2. července

 

V 7:00 jsem si myslel, že jsem si rezervoval na neděli vstupenky na filmy Odraz, Erupce lásky a Kousek nebe. Až ve frontě před last minute pokladnou jsem zjistil, že jsem fungování festivalové aplikace nepochopil a žádnou rezervaci nemám. No, teď už s tím nic nenadělám, uvidím, co zbyde po filmu…

 

Ve tři čtvrtě na devět jsem si u last minute pokladny bez problémů vyzvedl lístek a šel do Malého sálu hotelu Thermal na projekci filmu Poslední valčík (The Last Waltz, USA, 1978, 117 min., režie: Martin Scorsese, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na film, který už jsem viděl v televizi? Protože ho natočil jeden z mých nejoblíbenějších režisérů a patří k základním kamenům svého žánru. Což je v tomto případě filmový záznam koncertu. Kapela s možná nejjednodušším možným jménem The Band se po šestnácti letech rozhodla, že je čas skončit a v sanfranciském Winterlandu uspořádala poslední speciální koncert s plejádou hostů. Těmi byli například Bob Dylan, Eric Clapton, Neil Diamond, Joni Mitchell, Neil Young, Muddy Waters, Van Morrison, Ringo Starr, Ron Wood… Záběry z koncertu sice režisér přerušuje rozhovory s muzikanty, ale na zážitku to moc neubírá. Parádní večírek na rozloučenou zaznamenaný na věčné časy. Umění odejít na vrcholu zvládá málokdo (kapely, které už jedou několikáté „poslední turné“, by zabraly celý odstavec). Zatímco jsou v závěru titulky ohledně restaurování zvuku, i obraz dává na frak leckterým záznamům z posledních let. 90%

 

Po projekci se ukázalo, že mám naštěstí celkem menšinový vkus, takže jsem měl na neděli lístky na filmy Opening Night, Odraz a Kousek nebe.

 

Ve 13:00 jsem opět v Lázních III na filmu Klondike (Klondajk, Ukrajina / Turecko, 2022, 100 min., režie: Maryna Er Gorbačová, sekce Horizonty). Manželé Irka a Tolik žijí na východě Ukrajiny (konkrétně v Donbasu), když do jejich životů v červenci 2014 zasáhne válka. Nejdříve jim zbloudilá střela místních ostrostřelců zasáhne stěnu domu, ale situace se už dále bude jen zhoršovat. Třeba když jim kus od domu spadnou trosky sestřeleného malajského letadla. Irka je od začátku v pokročilém stadiu těhotenství. Pokud to režisérka zamýšlela jako film o ženské odpovědnosti za dítě narozené do války, tak to na mě moc nefungovalo. Dotyčná v té době už stejně jinou možnost než porodit nemá. Silnější je to jako obrázek běžných lidí, kteří zcela přicházejí o právo rozhodovat o čemkoli, co se jich týká. Oceňuji i výbornou práci s prostorem, kde se v mnoha scénách odvíjí důležitý děj v popředí i vzadu za hlavními postavami. 80%

 

V plánu jsem měl od 15:00 Felliniho film Silnice promítaný jako nejoblíbenější film letos zemřelé Evy Zaoralové k její poctě, ale zájem byl větší než kapacita Malého sálu. O půl čtvrté jsem si šel stoupnout do fronty před last minute pokladnou, ale moc vstupenek na filmy od 16:00 také nezbylo, tedy opět smůla. Poslední možností byl film Spojené státy americké od 16:30, ale z jeho anotace jsem nabyl dojmu, že ho ocení pouze lidé, kteří toho o titulní zemi dost ví (nejlépe místní). Takže pauza.

 

V 19:00 jsem zpátky v Lázních III na projekci filmu Slepý muž, který neviděl Titanic (Sokea mies joka ei halunnut nähdä Titanicia, Finsko, 2021, 82 min., režie: Teemu Nikki, sekce Lidé odvedle). Film začíná titulky v Braillově písmě, které čte hlasový komentář. Děj opíšu: „Jaakko je slepý a postižený, upoutaný na invalidní vozík. Miluje Sirpu. Žijí daleko od sebe, nikdy se osobně nesetkali, ale každý den se spojují po telefonu. Když Sirpu zdrtí šokující zpráva, Jaakko se rozhodne, že za ní, nehledě na svůj stav, okamžitě pojede. Musí se však spolehnout na pomoc pěti cizích lidí na pěti místech: z domova do taxíku, z taxíku na nádraží, z nádraží do vlaku, z vlaku do taxíku a nakonec z taxíku až k ní.“ Režisér se originálně a funkčně rozhodl zprostředkovat divákům svět nevidomých, takže jediný, koho v celém filmu vidíme, je herec Petri Poikolainen. Všechno kolem něho je rozostřené a stává se světem z tmavších a světlejších skvrn. Scénář, který se z toho snaží udělat kriminální thriller sice není z nejlepších, ale jinak je to originální zážitek, který se povedl. 80%

 

Ve 21:00 v kině Čas uvádí koproducent Pavel Strnad film Krásné bytosti (Berdreymi, Island / Dánsko / Švédsko / Nizozemsko / ČR, 2022, 123 min., režie: Guðmundur Arnar Guðmundsson, sekce Horizonty). Úvodu je přítomen ještě český tvůrce zodpovědný za vizuální efekty, ale ten se rozhodl nic neříci. Žádná krásná islandská příroda nás tu nečeká. Film se celý odehrává v nějakých horších částech Reykjavíku. Drama o šikaně nám představuje čtveřici kluků z rozvrácených rodin, kteří mají problémy sami se sebou, mezi sebou i s vlastními rodiči (pokud jsou zrovna na scéně). A pokud školního otloukánka Balliho nečekaně vezmou pod ochranná křídla, znamená to postarat se i o jeho problémy. A podobné plány často nevyjdou ani dospělým, natož dětem… Film kromě syrové reality obsahuje i záblesky magické esoteriky (ano, to jsou ty vizuální efekty), což se kupodivu netluče, takže klobouk dolů. 80%

 

O půlnoci jsem zpátky v kině Čas na filmu Zalava (Zalava, Írán, 2021, 93 min., režie: Arsalan Amiri, sekce Půlnoční filmy). Z Íránu znám jen jejich festivalová dramata, takže zástupce zdejšího žánrového filmu jsem si nenechal ujít. V titulní kurdské vesničce řádí démon, což se pozná podle toho, že se postiženému spustí krev z nosu. Je třeba postiženého střelit do nohy, jenže místní velitel policie nechal místním zabavit všechny zbraně. Na scénu nastupuje šaman, který ho přemůže a zavře do zavařovací sklenice (že je ve sklenici démon se dokáže tím, že se sklenice vyhodí do vzduchu a po dopadu na zem se nerozbije). Jenže šéf policie šamana prohlásí za šarlatána a nechá ho zavřít. Celé se to dá číst i čistě realisticky jako souboj racionality s pověrčivostí. Asi není vhodné od toho čekat opravdu horor, protože na pohled prázdná zavařovačka asi vyděsí málokoho, ale kromě zábavy film přináší i celou řadu vážných otázek. Celkový dojem spíše pozitivní. 60%

 

Neděle 3. července

 

Už vím, jak aplikace funguje, takže v 7:00 rezervuji na pondělí lístky na filmy Čaroděj ze země Oz, Lynch/Oz a Zběsilost v srdci. Trvalo to sice dlouhé čtyři minuty, ale nakonec jsem měl u všech potvrzené, že rezervace byla úspěšná.

 

Od 9:30 je v Karlovarském městském divadle projekce filmu Opening Night (Opening Night, USA, 1977, 144 min., režie: John Cassavetes, sekce Návraty k pramenům). Film uvedl umělecký ředitel festivalu Karel Och, který přiznal, že krále amerického nezávislého filmu objevil až pozdě, ale teď se snaží každý rok na festival dostat aspoň jeden Cassavetesův film. Takže mohu navázat přiznáním, že pro mne tohle bylo první setkání s Cassavetesovou tvorbou. Film vypráví o divadelní herečce, která zápasí se svou rolí, kvůli jejímuž úspěšnému zvládnutí by musela připustit, že už stárne. V hlavní roli exceluje režisérova manželka Gena Rowlandsová, která ostatně za svůj výkon v tomto filmu byla nominována na Oscara. Režisér zjevně věděl, čeho je jeho žena schopná, a dokázal to z ní dostat. Finále, kdy konečně dojde k premiéře nastudované hry, a hlavní hvězda na ni dorazí pozdě a navíc opilá na plech, je skoro thrillerově napínavé. Jeden z nejlepších filmů o herectví (byť v tomto případě divadelním) ukázal, že jeho pověst nepřeháněla. 100%

 

Od 13:00 se hrály čtyři potencionálně zajímavé filmy najednou (asi bych preferoval Osm hor, které se hrály ve Velkém sále). Tak jsem šel do fronty před last minute pokladnou… a nezbylo na mě nic. No, plán B už zbýval jen jediný, takže jsem vyrazil do divadla Husovka, kde od 13:30 začínala projekce filmu Radikální posuny (El gran movimiento, Bolívie / Francie / Katar / Švýcarsko, 2021, 85 min., režie: Kiro Russo, sekce Imagina). Film se odehrává ve městě La Paz, kde sídlí bolivijská vláda a které je nejvýše položeným velkoměstem na světě. Město je zde podáno jako dusivá urbánní džungle, kde sledujeme pár hlavních hrdinů. To jsou propuštění horníci, kteří do města přijeli protestovat před sídlo vlády, a teď tu zkoušejí najít nějakou práci. A po náhorní plošině kolem města chodí osamělý šaman a vymítač. Lidé před kamerou zřejmě vůbec nepoužívají mimiku, takže se bráním označit je za herce. Záběry často začínají tak, že jsem chvíli tápal, na co to vlastně koukám. A ke konci přišel nějaký magický realismus, či co, a výsledkem byly jakési záběry mezi nebem a zemí. Nepochopil jsem nic – plán B nevyšel. 40%

 

V 16:30 v Lázních III začíná projekce filmu Odraz (Vidblysk, Ukrajina, 2021, 126 min., režie: Valentyn Vasjanovyč, sekce Horizonty). I druhý ukrajinský film začíná v roce 2014 a jeho hlavní hrdina chirurg Serhij odjíždí z města pomáhat vojenským lékařům na východě země. Tady padne do ruského zajetí, jehož peklo tvoří zhruba první polovinu filmu. V té druhé se Serhij snaží vrátit k normálnímu životu po prožitých hrůzách. Film je vyprávěn pomocí dlouhých, centrálně komponovaných, převážně statických záběrů, což opravdu vyžaduje diváckou trpělivost. Přestože i mně tu připadalo pár záběrů zbytečných, emocionálně to všechno funguje, jak má. 80%

 

Na film Erupce lásky se mi v 19:00 v hotelu Pupp nepodařilo dostat a žádný plán B nebyl. Pauza.

 

Ve 21:30 jsem byl v kině Drahomíra na projekci filmu Kousek nebe (Drii Winter, Švýcarsko / Německo, 2022, 136 min., režie: Michael Koch, sekce Horizonty). Dlouhé, centrálně koncipované, převážně statické záběry, ze kterých je složeno tohle drama, dávají divákovi cítit, jak je film dlouhý (i já bych ho bral kratší). Ano, po předchozí projekci jsem si poněkud naběhl, dva takovéto filmy v řadě rozhodně nejsou normální. Film o svobodné matce Anně, která žije v malé alpské vesnici, začíná její láskou k Marcovi, který sem přijel jako pomocný dělník. Jenže idyla pod alpskými velikány nevydrží dlouho. Ukazuje se, že Marco má nádor na mozku, který mění jeho chování. Annina láska je tak vystavena těžké zkoušce. Aby to nebyla až taková depka, je tu patnáctičlenný uniformovaný antický chór, který mě poprvé nachytal nepřipraveného, ale rozhodně doporučuji věnovat pozornost tomu, co zpívá. Je to pro děj důležité. Pokud byli opravdu všichni neherci v tomto filmu poprvé před kamerou, tak rozhodně smekám. Kdybych si to nepřečetl, tak by mě to ani nenapadlo. 80%

 

Pondělí 4. července

 

V úterý jsem mohl stihnout sedm projekcí, takže jsem hned v 7:00 vyslal do rezervačního systému požadavky na filmy All inclusive, Rubikon a Kouření způsobuje kašel. Jak začaly zoufale pomalu chodit zprávy o neúspěšných rezervacích, přidal jsem Fucking Bornholm a pak další tři filmy. Skončil jsem s úspěšnými rezervacemi na dva filmy ze sekce První podání, Ticho 6–9 a Saloum. Což bylo samozřejmě úplně špatně. Už po prvních třech (a nejpozději po čtvrté) neúspěšné rezervaci jsem měl být na cestě do koupelny a pak rovnou do fronty před do osmi hodin zavřenými pokladnami. Takhle jsem měl tři lístky na projekce, na které bych se s nejvyšší pravděpodobností dostal i bez nich, a první z nich začínala v 18:00. Každopádně jsem měl mít připravené náhradníky v čase těch neúspěšných rezervací, a ne jenom sedm titulů na časové ose. Snad se z toho poučím.

 

V pondělí dopoledne jsem chtěl jít na Trojúhelník smutku. Stejně jako skoro všichni, co byli na festivalu kvůli filmům. Letošního vítěze z Cannes chtěli vidět nejspíš úplně všichni a projekce měl jen dvě, tak jsem po zkušenostech z předchozího dne přešel rovnou na hledání plánu B a C. A vyrazil jsem na 10:00 do hotelu Pupp, abych se podíval na film Druhořadí (The Ordinaries, Německo, 2022, 120 min., režie: Sophie Linnenbaumová, sekce Hlavní soutěž), který přišla uvést početná tvůrčí delegace včetně režisérky. Zaujal mě anotací, takže ji tu ocituji: „Paula je zatím jen obyčejná vedlejší postava, brzy ji ale čekají závěrečné zkoušky ve škole pro hlavní postavy. Z ničeho nic jí však začne zlobit generátor emotivní hudby, a to je problém. Žádná hvězda se bez doprovodu burácivých smyčců a tklivého klavíru neobejde. Nikdo netuší, v čem by mohl být problém, a tak je dívka nucena začít pátrat sama. Vydává se nejen do minulosti své rodiny, ale i do světa na okraji, do světa vystřižených postav a pokoutních kšeftařů s ruchy…“ Režisérka už na stejné téma natočila krátký film Mimo záběr. Škoda, že jsem ho neviděl. Takže budu hodnotit desetkrát delší útvar, který ukazuje, že z tohoto nápadu mohl být výborný krátký film, průměrný celovečerák či špatný seriál. Filmového fanouška tohle dílo samozřejmě od začátku zaujme, jenže netrvá dlouho, než se okouzlení vytratí. A dvě hodiny vydrží málokomu. Na diskuzi s tvůrci jsem nezůstal. 60%

 

Ve 13:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází režisér Alexandre O. Philippe uvést filmovou klasiku Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, USA, 1939, 102 min., režie: Victor Fleming, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na klasický pohádkový muzikál, který si mohu kdykoliv pustit doma (zvlášť když tím zároveň přicházím o jedinou projekci němého filmu Pražský kat se živým hudebním doprovodem)? Protože to byl začátek filmového bloku, který mi dával smysl buď celý nebo vůbec. A jako fanoušek Davida Lynche jsem zvolil první variantu. Ve skutečnosti tedy tento blok filmů sestával ze čtyř kousků, přičemž tím druhým byla sci-fi komedie Návrat do budoucnosti. Ale tu jsem se rozhodl vynechat. Čaroděj ze země Oz je klasika s obrovským vlivem na nespočet dalších filmů, ostatně v severní Americe žádný jiný film nevidělo tolik lidí. Režisér Alexandre O. Philippe pochází ze Švýcarska, a tak se s tímto fenoménem seznámil až jako dospělý. Vida, takže máme něco společného. A z toho pramení také moje hodnocení: uznávám ho rozumem, ale mojí srdcovkou asi nikdy nebude. 90%

 

Od 16:00 jsem odmítl jít na Návrat do budoucnosti, protože jsem se chystal na restaurovaný Žert. A kupodivu jsem se najednou zarazil, jestli těch archivních filmů není za jeden den až moc, přece tu nebudu až do konce festivalu. Vytahuji program a mířím ke Karlovarskému městskému divadlu, kde jsem si půl hodiny na slunci vystál frontu na film Ještě jedno jaro (Još jedno proleće, Srbsko / Katar, 2022, 90 min., režie: Mladen Kovačević, sekce Soutěž Proxima). Umělecký ředitel Karel Och film uvedl jako snímek, který jim pomohl definovat novou soutěž jako prostor představující pozoruhodná díla začínajících filmařů i renomovaných tvůrců hledajících nové definice své tvorby. Režisér filmu zase přiblížil vznik filmu. Na začátku roku 2020 měl začít točit hraný film, ale kvůli lockdownu to nešlo. Když se s producentem bavil, co by za těchto podmínek natočit šlo, rychle je napadl dokument z archivních materiálů. Dokument označovaný ne až tak přehnaně za medicínský thriller se vrací k epidemii pravých neštovic, která proběhla v Jugoslávii na jaře 1972. Všechno jsou pouze archivní záznamy, které doplňuje mluvený komentář jednoho z lékařů odpovědných za vítězství nad tímto virem (dotyčný lékař byl podle režiséra v sále s námi, jen nechtěl vystoupit před filmem). Chápu, že po dvou letech s kovidem je na to zvědav jen málokdo, ale za vidění to rozhodně stálo. 80%

 

V 19:00 už jsem zpátky v Kongresovém sále hotelu Thermal, kde režisér Alexandre O. Philippe po dvou cizích konečně uvádí vlastní film Lynch/Oz (Lynch/Oz, USA, 2022, 108 min., režie: Alexandre O. Philippe, sekce Návraty k pramenům). Pokud je třeba rozklíčovat název, tak je to dokument o tom, jaký vliv měl film Čaroděj ze země Oz na filmy režiséra Davida Lynche. I tento film vznikal za kovidového lockdownu. Takže opět žádné mluvící hlavy. Šestice lidí pouze namluvila své audiokomentáře a k tomu režisér se střihačem dodali vizuál plný scén z citovaných filmů. Mezi spolupracujícími jsou tedy hlasy filmařů Johna Waterse, Davida Loweryho a dalších, či filmové kritičky Amy Nicholsonové. Z následné diskuse s autorem vybírám jen pár drobností. David Lynch o tomto filmu věděl, ale podílet se na něm odmítl (což režiséra nepřekvapilo, protože ví, že David Lynch nic ze svého díla zásadně nevysvětluje). Komentáře vznikaly na základě několikahodinových telefonních rozhovorů, ze kterých hodil režisér na papír základní kostru, kterou si pak s dotyčným posílali tam a zpátky tak dlouho, dokud nebyly obě strany s výsledným tvarem spokojené. Pak to už jen dotyčný došel namluvit do nejbližšího studia. Hodnocení velmi subjektivní od fanouška Davida Lynche (nemám ponětí, proč by na to také chtěl koukat někdo jiný). 80%

 

Ve 22:00 opět v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází naposledy Alexandre O. Philippe uvést film Zběsilost v srdci (Wild at Heart, USA, 1990, 125 min., režie: David Lynch, sekce Návraty k pramenům). Tenhle film jsem už viděl několikrát, takže jsem byl zvědav, co s tím při sledování udělají nové informace z předchozího dokumentu plus čerstvá dávka Čaroděje ze země Oz. Popravdě řečeno, žádné změny jsem nezaznamenal. Výběr filmu samozřejmě nebyl náhodný, v žádném jiném Lynchově filmu není tak otevřeně citován. Minimálně pro obě hlavní postavy je samozřejmé, že ho znají a několikrát na něj narážejí v dialozích. Ale jinak je to prostě klasická vyšinutá Lynchova kriminální jízda s perfektní dvojicí Nicolas Cage a Laura Dernová v čele. A navíc tu jsou ještě Willem Dafoe, Diane Laddová a Harry Dean Stanton. K tomu parádní kamera a výborná hudba (Angelo Badalamenti i výběr písní). 100%

 

Úterý 5. července

 

Dlouho jsem si myslel, že pojedu domů ve středu v 17:30 autobusem do Prahy. Takže stihnu ještě tři filmy. Ale potřeboval bych, aby autobus do Prahy dorazil včas. Pak honem na metro (lístek na něj jsem si koupil už cestou do Varů) a s trochou štěstí bych chytil poslední vlak domů. Ale tahle středa bude spíš jako neděle. Někdy v pondělí jsem vyměkl a usoudil, že i kdyby to vyšlo, tak mi to za ty nervy nestojí, takže z Varů pojedu v 15:15 vlakem. Takže žádný ukrajinský válečný Pohled motýla od 15:00, ale i tak bylo možností dost. Nakonec jsem v 7:00 úspěšně zarezervoval vstupenky na filmy Mutzenbacherová a Povodeň (rusko-francouzské drama z roku 1993 s Isabelle Huppertovou v hlavní roli a ani jedním hodnocením na ČSFD bylo přesně něco na moji zvědavost).

 

Za pokus nic nedám, tak jsem si ráno zkusil stoupnout před last minute pokladnu. A přinesli tam jeden jediný lístek na film All inclusive, který se hraje od 9:00 v Kinosále B hotelu Thermal (70 míst, takže spíš větší obývák než kino). A ta ženská přede mnou ho odmítla, protože film už viděla. Takže zase jednou pro změnu klika. Sice nechápu nahrazení anglického názvu jiným názvem v angličtině, ale budiž, je to All inclusive (Aftersun, Velká Británie / USA, 2022, 98 min., režie: Charlotte Wellsová, sekce Horizonty). Film se odehrává kdysi v 90. letech v letovisku na turecké riviéře. Hlavními hrdiny jsou mladě vypadající otec Calum se svojí jedenáctiletou dcerou Sophií. Už jen časovým zařazením to vypadá na filmově zpracované vzpomínky režisérky. A moc se toho tam nestane, tohle je spíš film o pocitech než o ději. V tom se jim i díky dvojici představitelů hlavních rolí velmi daří. Osobně jsem sice nepochopil, proč ve filmu jsou ty dvě scény, ve kterých je Sophie dospělá, ale jinak velmi dobré. 80%

 

Štěstí jsem si vybral po ránu, pak už se nepovedlo nic. Natož divácký hit Fucking Bornholm. O hodinovém čekání v kině Drahomíra před filmem Rubikon ani nemluvě. Sem dokonce zřejmě dorazili všichni, takže do sálu bez vstupenky nepustili nikoho. Takhle dlouhou pauzu bez filmu jsem ve Varech nikdy neměl, to jsou ty následky včerejšího rána…

 

V 18:00 v Malém sále hotelu Thermal použiji vstupenku, na které stojí První podání IV. Tato sekce představuje desítku filmů začínajících tvůrců a tohle je poslední ze čtyř bloků. Má jen dvě položky, přičemž tou první je film Kdybys jen věděl (Hvis du vidste, Dánsko, 2021, 43 min., režie: Nicolai G. H. Johansen, sekce První podání). Hlavní hrdinka Leonora navzdory měsícům terapie nemůže vyhnat z hlavy svého bývalého přítele. Když se naskytne šance, okamžitě po ní skočí. A je překvapená, že se jí její bývalý přítel bojí (asi by bylo přesnější napsat, že je vyděšený, když se s ní ocitl sám v jedné místnosti). Je to určitě zajímavý pokus, natočit příběh z pohledu psychicky narušené postavy, a zatajit divákům, co se předtím stalo. Režisér v následné diskusi uvedl, že on i herci to věděli, ale divákům tuto informaci schválně neposkytl, aby hlavní postavu nezačali soudit. Druhým kouskem je Chléb náš vezdejší (Chlieb náš každodenný, Slovensko, 2021, 26 min., režie: Alica Bednáriková, sekce První podání). Vnučka Zoja přijede do rodinného domku na jihu Slovenska (jediná vesnice v okolí, která nemá kromě slovenského i maďarský název) a trochu se všichni opijí. Film je krátký, vtipný a hravý už od úvodní ve zkratce odvyprávěné historie rodiny. Chvíli jsem si myslel, že to režisérka natočila dokument o vlastní rodině, ale ne, všechno to jsou herci. Třígenerační tragikomedie se mi možná nakonec zdála o trochu lepší než dánské drama. Na diskusi s režisérkou nezůstávám, za chvíli mi o dvě schodiště dolů a jedno nahoru vedle začíná další film. 80%

 

Asi by to chtělo aspoň jednou za festival navštívit Velký sál hotelu Thermal. Mně se to povedlo ve 20:00, kdy tu začínal film Ticho 6–9 (Isihia 6–9, Řecko, 2022, 81 min., režie: Christos Passalis, sekce Hlavní soutěž). Světová premiéra filmu se odehrála za účasti delegace tvůrců, mezi kterými nechyběl ani debutující režisér a zároveň představitel hlavní role, či jeho herecká partnerka Angeliki Papoulia, která prý v posledních deseti ročnících patří k pravidelným hostům festivalu. Jejich hrdinové Aris a Anna se potkávají v podivném městě, ze kterého mizejí lidé. Nikdo neví kam, ale hlasy zmizelých zachytávají antény nad městem. Melancholická love story z podivného dystopického světa má vlastně jen dvě postavy, zbytek je pozadí. Režisér před filmem prohlásil, že stvořil svět, ve kterém by chtěl žít. To mi vrtá v hlavě víc, než cokoli ze samotného filmu. Hodnocení je oříšek. Věděl jsem, že to bude divné, a skončilo to dřív, než jsem se začal nudit. 60%

 

Kouření způsobuje kašel jsem po odpoledních zkušenostech ani nezkoušel, došel jsem se do hotelu osprchovat a vrátil se až na půlnoční projekci v kině Čas, tedy film Saloum (Saloum, Senegal / Francie, 2021, 84 min., režie: Jean-Luc Herbulot, sekce Půlnoční filmy). Saloum je skutečná oblast ve středním Senegalu podél stejnojmenné řeky. Film začal tím, že trojice žoldnéřů polapila drogového bosse včetně jeho zlata a spousty drog. Jenže jejich letadlo má poruchu a musejí nouzově přistát v Saloumu. Tady jsem si pochvaloval, jak je to dynamické a svižné, a čekal co bude dál. Když se schovají v celkem pustém turistickém středisku, setkají se s neslyšící dívkou a hned začnou skoro všichni v pohodě znakovat, začal jsem se ošívat. Akční krimithriller na westernovém půdorysu se na své cestě ke směšně digitálnímu hororovému finále mění, ale nikoli k lepšímu. Nakonec bych to ohodnotil jen jako tajemný závan exotiky, místo kterého jsem se vlastně mohl klidně vyspat a o moc bych nepřišel. 40%

 

Středa 6. července

 

V 9:00 v kině Drahomíra mě čeká dokument Mutzenbacherová (Mutzenbacher, Rakousko, 2022, 100 min., režie: Ruth Beckermannová, sekce Horizonty). Pro méně sečtělé uvádím, že kniha Josefina Mutzenbacherová je jedním ze základních pilířů porno literatury. Poprvé vyšla anonymně roku 1906 ve Vídni. Odborníci soudí, že jejím autorem je Felix Salten, který se proslavil v úplně jiném žánru jako autor příběhu kolouška Bambiho. Režisérka vypsala casting na mužské role ve filmovém zpracování románu pro muže od 16 do 99 let. Posadila je na pohovku, co vypadá, že sloužila někde v nevěstinci, nechala je číst úryvky z díla a pak ho s nimi rozebírala. Sama přitom zůstala neviditelná za kamerou, jen slyšíme její dotazy či pokyny. Zájemců bylo evidentně dost, takže autorka jistě vybrala jen ty zajímavější kousky. Občas to dokonce působí vtipně i vulgárně zároveň. Jenže mi přišlo, že se koncept vyčerpal a film dál nemá čím překvapit asi o půlhodinu dříve než autorce. 60%

 

Včera před šestou večer mi známý říkal, že úvod před Pražským katem zabral asi tři čtvrtě hodiny. Povodeň má jedinou projekci v Karlovarském městském divadle od 13:00, trvá 99 minut a je uváděna jako pocta Jérômu Paillardovi, který je také hostem festivalu. Pěšky to od divadla včetně vyzvednutí kufru z úschovny u Thermalu vidím na nádraží tak na půl hodiny. To nemůže vyjít. Takže plán B, a zase mířím k last minute pokladně. Na Zkoušku umění od 12:00 neměli nic, zbývalo pouze Kde alibi nestačí. Tak jsem to vzal a nechal jim tam lístek na Povodeň.

 

V pravé poledne tedy zasedám v Malém sále hotelu Thermal, kde filmová teoretička Šárka Gmiterková jako největší světová odbornice na Oldřicha Nového pokřtí svoji asi čtyřsetstránkovou knihu s názvem ON (vybírat si můžete ze čtyř různých obálek), kvůli čemuž se tu hraje film Kde alibi nestačí (Kde alibi nestačí, ČSSR, 1961, 91 min., režie: Vladimír Čech, sekce Návraty k pramenům). Od začátku jsem si lámal hlavu, proč tu k poctě Oldřichu Novému je zrovna prostřední díl detektivní trilogie, ve které si zahrál pouze výraznou vedlejší postavu. Ano, úplně jsem zapomněl, že se film natáčel i odehrával v Karlových Varech. Jinak nevím, proč tu psát o domácí klasice mezi filmy pro pamětníky. Dvojice detektivů Karel Höger a Josef Bek jsou na stopě neznámého vraha, což je dovede do mezinárodního hotelu v Karlových Varech, který řídí Oldřich Nový. Natočené s lehkostí, nechybí humor. 70%

 

Šary Vary

 

Oficiální festivalové ozvěny sice probíhají online na platformě KVIFF.TV, ale týdenní přehlídka Šary Vary v Praze a Brně zůstala zachována. Dovolenou za sebou jsem plně zaměstnán objevil skulinu až v poslední den akce, kdy se odpoledne v pražském Světozoru hrály filmy Trojúhelník smutku a Osm hor. První jmenovaný byl vyprodaný, už když jsem se k tomu v úterý večer dostal, takže jsem měl i vybráno. V neděli 17. července v 15:15 tedy zasedám Malém sále kina Světozor na projekci filmu Osm hor (Le otto montagne, Itálie / Belgie / Francie, 2022, 147 min., režie: Felix van Groeningen a Charlotte Vandermeerschová, sekce Horizonty). Městský chlapec Pietro přijíždí s matkou na léto z Turína do alpské vesničky, ve které zbylo 14 obyvatel, včetně stejně starého chlapce Bruna, jediného zdejšího dítěte. A tenhle film vypráví příběh jejich celoživotního přátelství. Proto je postupně hrají tři dvojice herců a film se kromě Alp a Turína dostane i do Nepálu. Docela bych rád věděl, jak se k této látce vlastně dostala dvojice belgických režisérů. Trochu mě překvapil formát obrazu 4:3, ale působivé to je i v něm. Je to pěkné, přehledné, dobře odvyprávěné i zahrané. 80%

 

Epilog

 

Celkově jsem na 56. ročníku karlovarského filmového festivalu viděl 26 filmů. Prvních 25 přímo ve Varech mě stálo 1500 Kč, takže se to dá snadno vydělit z hlavy a vyjde 60 Kč za film. Poslední pražský bonus už mě se 169 Kč vstupného vrací do reality. Celkově se to letos tak nějak samo rovnalo do dvojic: dva filmy z Islandu (Zapomenutá země, Krásné bytosti), dvě ukrajinská dramata ze začátku války s Ruskem (Klondike, Odraz), dva filmy z alpské vesnice (Kousek nebe, Osm hor), dva letošní dokumenty bez jediného nového záběru (Ještě jedno jaro, Lynch/Oz), dva řekněme horory z exotických zemí (Zalava, Saloum), dva filmy s postiženými hrdiny (Rodinka Bélierových, Slepý muž, který neviděl Titanic), dva soutěžní filmy z podivných fantazijních světů (Druhořadí, Ticho 6–9). Ze čtrnáctky filmů, které jsem si vypsal před festivalem, jsem jich viděl deset. Do úspěšného splnění plánu chybí Trojúhelník smutku, Silnice, Žert a RoboCop.

 

Nejlepší filmy:

1.      Opening Night (1977)

2.      Zběsilost v srdci (1990)

3.      Rodinka Bélierových (2014)

4.      Poslední valčík (1978)

5.      Čaroděj ze země Oz (1939)

 

Schválně jsem k nim připsal stáří, protože i ten jeden relativně nový film už je osm let starý. Buď už se skvělé filmy netočí, nebo si blbě vybírám. Od návratu domů hrál jičínský biograf dva filmy z karlovarského programu (Erupce lásky, Díra), když jsem byl v práci. Tak jsem zašel aspoň na film Hodně štěstí, pane Veliký, o kterém jsem ve Varech vůbec neuvažoval. Bude lepší? Nebyl (70%). A do pražského multiplexu jsem zajel na film Všechno, všude, najednou (60%). Takže pořád čekám, jestli mě ještě někdy něco nového nadchne.

Tady Vary 2020

I Thermal letos vypadal jinak

Letos jsem se po loňské absenci opět chystal na filmy do Karlových Varů, ale přišla do toho čínská chřipka, takže kina nejdříve zavřená a později prázdná, protože nemají co hrát. Febiofest (zatím) odložený na září, Letní filmová škola zkrácená v srpnu a Karlovy Vary sice jen s výběrem šestnácti filmů, zato v 96 kinech po celé republice pod názvem Tady Vary. Z tohoto výběru bych si do seznamu filmů, které chci vidět, před cestou do Varů zapsal jen francouzsko-polský televizní dokument Kubrick o Kubrickovi. Jestli bych viděl i nějaké další z těchto filmů, by ovlivňovalo značné množství neznámých faktorů, takže nemá cenu spekulovat. Jenže za poslední dva měsíce (omezeného) provozu kin jsem viděl přesně dva filmy (slovenský dokument Afrikou na Pionýru a makedonský dokument Země medu), tak jsem se rozhodl jít na všech deset filmů, které jsem mohl stihnout. Takže jen pro úplnost – výčet filmů, jejichž projekce jsem strávil v zaměstnání: australské romantické drama Než skončí léto, íránské drama Jalda, noc odpuštění, egyptské romantické drama Luxor, francouzská komedie Na palubu!, chilský dokument Tajný agent a mexicko-španělské drama Bez zvláštních znamení. Hlavní rozdíl tedy byl v tom, že ve Varech si filmy vybírám sám, a tady mi je nadiktoval rozpis směn v zaměstnání.

Britské drama Mogul Mauglí mají na svědomí režisér Bassam Tariq a herec Riz Ahmed, kteří jsou společně podepsaní pod scénářem. Věnují se natolik životu Pákistánců, že spoustě diváků ani nemusí dojít, že je to britský film. Hlavním hrdinou je pákistánský raper Zed, který se těsně před odjezdem na první světové turné (byť v pozici předskokana) vydá za rodiči a začne čelit nečekaným zdravotním problémům, díky kterým si bude muset urovnat v hlavě, kdo je a kde má své kořeny. Kamera se natolik drží hlavního hrdiny, že ve filmu skoro není místo pro vedlejší postavy. Trochu propracovanější je pouze postava jeho otce, díky čemuž jsou hned scény s otcem o řád silnější. Film jinak stojí na moderně nadupané audio-vizuální složce, a dal se přežít i z pohledu diváka, kterému rap vůbec nic neříká. (Film se zatím do běžných kin nedostal, takže nemá ani pořádný plakát.) 70%

Dánské kriminální drama Jsme jedné krve začíná záběrem na autonehodu. Dospívající dívka Ida při ní přišla k pár šrámům a sádře na levé ruce, zato její matka na zranění umírá. Ida se tak dostává do rodiny matčiny sestry, se kterou se ovšem matka vůbec nestýkala, takže si je Ida moc nepamatuje. Novou rodinu železnou rukou řídí právě matčina sestra v podání zkušené dánské herečky Sidse Babett Knudsenové. Ta velí svým třem dospělým synům a vede rodinný byznys za hranicí legálnosti. Hlavním zdrojem příjmů je lichva a vymáhání splátek provádějí synové. Syrové drama na téma „rodinu si člověk nevybírá“ ozvláštňuje ryze ženský pohled – od scenáristky přes celovečerně debutující režisérku Jeanette Nordahlovou až po přesvědčivou Sandru Guldberg Kamppovou v hlavní roli. Film měl v dánských kinech premiéru v den, kdy se všechno zavřelo, takže další filmová oběť současné epidemie. 80%

Televizní dokument Kubrick o Kubrickovi natočený ve francouzsko-polské koprodukci lákal na exkluzivní materiál. Režisér Stanley Kubrick totiž během své pozoruhodné kariéry téměř neposkytoval rozhovory. Jednou z mála výjimek jsou jeho dialogy s francouzským kritikem Michelem Cimentem, které si dotyčný kritik zaznamenával na audiopásky. V žánru televizních dokumentů o slavných filmařích ostřílený Gregory Monro s nimi ovšem žádné velké zázraky nepředvedl. Takže o Kubrickovi tu nakonec opět mluví spousta jeho bývalých spolupracovníků a název se tak trochu stává zavádějícím. Jeho filmová kariéra je tu navíc probrána s povážlivými mezerami: jsou zmíněny jeho začátky jako fotografa, krátkometrážní dokument Den zápasu, poloamatérský hraný debut Strach a touha, tak už jsem čekal kompletní rozbor mistrovy filmografie, ale o filmech Vrahův polibek, Zabíjení a kupodivu ani o Lolitě tu nepadla ani zmínka. Na poměry televizních dokumentů dobré, ale čekal jsem víc. (Hodnocení ovlivňuje, že Stanleyho Kubricka řadím mezi své nejoblíbenější filmové tvůrce.) 80%

Chilský režisér Pablo Larraín přišel tři roky po filmu Jackie s filmem Ema, což vypadá, že nemá ani dost fantazie, aby vymyslel jiný název než křestní jméno hlavní hrdinky. Tu představuje na blond odbarvená Mariana Di Girolamová, která tu řádí v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton a vypadá, že se vyspí s každým bez ohledu na jeho pohlaví. Jejího manžela hraje Gael García Bernal, a jejich manželské soužití je opravdu výrazně nestandardní. Ale pod tou až přehnaně efektní slupkou se ukrývá příběh o matce, která nezvládla adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před začátkem filmu vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Ale klidně se přiznám, že jsem od věhlasného chilského tvůrce čekal víc. 70%

Není moc filmů o astronautech, které nejsou sci-fi. Co se týče astronautek, tak si existenci žádného takového nevybavuji. Francouzská režisérka Alice Winocourová ve filmu Proxima natočeném ve francouzsko-německé koprodukci jednu takovou představuje. A dělá pro přesvědčivost filmu co nejvíc, takže se natáčelo mimo jiné ve výcvikovém středisku ESA v Kolíně nad Rýnem, Hvězdném městečku u Moskvy i na kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Stejně přirozeně se ve filmu střídá francouzština, němčina, angličtina a ruština. Herečka Eva Greenová tak zjevně prošla fyzicky dost náročným výcvikem, ale hlavní je v tomhle filmu vztah její postavy se svou dcerou v podání Zélie Boulantové. Tenhle film je totiž o tom, že žena, která na rok opustí vlastní dítě, nemusí být špatnou matkou. Jestli se vám to zdá málo, není to film pro vás. A soudě podle záběrů při závěrečných titulcích, je astronautek s dětmi více, než by si člověk myslel. Prostě je to pořád méně viditelné povolání než servírka nebo prodavačka. ;-) Pro mne rozhodně příjemné překvapení. 90%

V italsko-švýcarské koprodukci natočené Zlovolné historky z předměstí se vzpírají jednoduchému popisu i hodnocení. Takže to vezmu odzadu. Po filmu běžela po skypu vedená konverzace s režiséry, dvojčaty Damianem a Fabiem D'Innocenzovými. Z ní vyplynulo třeba, že v původním názvu je obsažena pohádkovost, proto je ve filmu zesílená práce s archetypy a symboly. Nebo že se schválně snažili film nijak zeměpisně neukotvit, takže jde o libovolné předměstí, nikoli tedy předměstí Říma, jak se píše v české anotaci. Těžko říci, zda bych film považoval za lepší, kdybych měl podobné informace předem. Hlavními hrdiny filmu jsou sice děti, ale rozhodně to není ani pohádka, ani rodinný film. Dětství totiž vůbec nemusí být dobou nevinnosti. Ale to zase neznamená, že by film neobsahoval humor. Toho je tu vlastně dost. Ale rozhodně neobsahuje happy-end. Pofilmový rozhovor s tvůrci vedený a překládaný uměleckým ředitelem MFF Karlovy Vary Karlem Ochem byl možná informačně cenný, ale připadal mi díky svému internetovému provedení i docela ubíjející. Atmosféra diskuze v sále po promítání ve Varech se zkrátka přenést nepovedla. 60%

Jihoafrické drama Teplouš jakoby také mátlo názvem. Režisér Oliver Hermanus diváky zavádí do roku 1981, kdy byla JAR ve vojenském konfliktu s Angolou, ovládanou komunisty. Rudý mor je třeba zastavit, takže všichni šestnáctiletí bílí kluci museli narukovat a jet na sever dnešní Namibie bránit vlast a rodiny. Hlavním hrdinou je Nicholas, farmářský synek z vnitrozemí. Po vlakovém přesunu přichází nesmyslná brutalita vojenského přijímače, která tvoří převážnou část filmu. Nicholas si sice začne uvědomovat, že ho přitahuje jeden ze spolubojovníků, ale také ví, jak by dopadl, kdyby se to provalilo. Takže až na jeden letmý polibek na rty tu k ničemu homosexuálnímu nedojde. (Kromě všeobecného rasismu byla tehdy pro všechny samozřejmá i homofobie.) Pak je tu závěrečné bojové nasazení a povojnový epilog. Celkově jen filmový střípek z jedné nesmyslné války, který mě nenudil, neprovokoval, ani nezaujal. 60%

Přehlídka měla i jednu světovou premiéru, tedy projekci česko-slovenského dokumentu Meky režiséra Šimona Šafránka. Film hned následujícího dne vstupoval do naší kinodistribuce, takže mohu bez zaváhání napsat, že tohle byla jeho jediná šance u mne. Mimo přehlídku bych se mu rozhodně vyhnul. A to i přesto, že se mi režisérův předchozí dokument King Skate dost líbil. Jenže zpěvák Miro Žbirka nikdy nepatřil k mým oblíbencům. Sice jsem asi pět jeho největších hitů znal, ale to je tak všechno, a nikdy jsem nepocítil touhu si v tomto směru rozšiřovat obzory. Šimon Šafránek se spolu se střihačem Šimonem Hájkem dokázali prohrabat archivy a přijít s dalším dynamickým dokumentem s minimem mluvících hlav. Film je ovšem určen jen pro zpěvákovy fanoušky. Pokud jste toho o Žbirkovi věděli tak málo jako já, moc se toho zhlédnutím filmu nezmění a zbytek si budete muset dohledat někde na internetu. Před filmem byl přenos ze světové premiéry v pražském Světozoru. Po filmu následovala asi pětačtyřicetiminutová diskuze se Šimonem Šafránkem a Mirem Žbirkou, opět vedená Karlem Ochem. A tentokrát mi přišla zajímavější než film před ní. Až jsem si cestou domů říkal, že bych si od toho Žbirky přece jen mohl něco pustit. Přes noc mě to přešlo. 60%

Po nejnavštěvovanějším filmu přehlídky jsem šel na film, u kterého jsem pro změnu čekal minimální diváckou účast. Ale kino nebylo úplně prázdné, takže jsem byl pozitivně překvapen. Španělský dokument Zumiriki totiž patří do podžánru zvaného dokumentární esej, který se běžně v našich kinech neobjevuje, a těžko se na něj lákají diváci. Režisér Oskar Alegria ve filmu dokumentuje vlastní návrat do míst dětství a krajiny vlastních předků. Proto je komentář i mezititulky v baskičtině, která je představena jako vymírající jazyk, ale v tomto případě její použití dává smysl. Film začíná záběrem na kravské lejno s tajuplným komentářem, že to není ledajaké lejno, ale lejno zaběhnuté krávy. Film přitom není ani o hovnu, ani kravina. Autor se nevyhýbá humoru a klidně shazuje i sám sebe, na druhou stranu se dostane třeba k posledním nocím starých baskických pastevců, aby je o kus dál použil k ozvučení záběru z nejstaršího baskického filmu, jehož zvuková složka se nedochovala. A to ještě používá fotopasti na noční zvířata (kromě divácky vděčné kuny mě nejvíc zaujala hravá a zvědavá ženetka). Zkrátka, výsledkem byla divácky vstřícná dokumentární esej, která se pro mne osobně stala vrcholem přehlídky. (Zumiriki v baskičtině znamená „ostrov uprostřed řeky“. Se 122 minutami šlo o suverénně nejdelší film přehlídky, což je také dost vzdálené karlovarské festivalové realitě.) 90%

Závěrečným filmem přehlídky byl americký nezávislý snímek Honey Boy, který jako svůj hraný debut natočila původem izraelská režisérka Alma Har'elová. Ale daleko důležitějším jménem v tomto případě je Shia LaBeouf. Tento americký herec při jedné ze svých odvykaček dostal za úkol napsat o svém vztahu s otcem. A výsledkem je jeho první scénář k hranému filmu, ve kterém si nakonec svého otce zahrál. Přes přiznanou autobiografičnost tedy změnil všechna jména. On sám se ve filmu jmenuje Otis a jako dvanáctiletého ho hraje Noah Jupe a jako dvaadvacetiletého Lucas Hedges. Oba mi herecky přišli lepší než autor sám. Nevím, jaký účinek na něj měla tahle jeho arteterapie, ale z diváckého úhlu pohledu je to takové drama bez hran (kdo by také z vlastního otce dělal hajzla, že?), ničím nerušící nezávislý průměr, na který během týdne zaručeně zapomenu. 60%

Tak snad tedy za rok už opět v Karlových Varech!