Rok 2018 – konec bilancování

Tímto bych chtěl ukončit bilancování roku 2018 a dál se dívat již jen vpřed. V práci se toho mění tak málo, že to snad ani nestojí za řeč. Snad jen můj průměrný čistý měsíční příjem stoupl o 403 Kč. Jak moc tato částka odpovídá kontinuálnímu zdražování téměř všeho, radši nebudu rozebírat. Takže hlavně že jsem zdravý, že? V roce 2017 jsem vyměnil praktického lékaře za praktickou lékařku, o rok později se mi totéž povedlo se zubařem / zubařkou. Za ním už nemusím dojíždět do Nové Paky, ale jen se projdu Jičínem. Obě mé lékařky jsou také mladší než já, takže se nemusím obávat, že je něco naštve, vykašlou se na to a odejdou do důchodu.

Své skromné sportování jsem už probral, čtyři koncertní zážitky rozdělil na dvě poloviny, o filmech už jsem toho také napsal dost. Žebříček nejlepších knih jsem dělal několik let po sobě, takže je nejvyšší čas to změnit. O dvou knihách jsem se rozepsal až až. Obě spojuje třeba to, že jsem na jejich česká vydání nevěřil, či že to není beletrie. Takže oblast literatury uzavřu stručným prohlášením, že nejlepší kniha, kterou jsem v roce 2018 přečetl, byla novela Advent od islandského spisovatele Gunnara Gunnarssona. Tedy kniha malého formátu o 96 stránkách, včetně doslovu a ilustrací spisovatelova syna Gunnara Gunnarssona mladšího. Slova Antoina de Saint-Exupéryho evidentně platí: „Dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat.“

Poslední zbývá kategorie hudby. Většinu jí streamuji přes Google Play. Za nejlepší album roku prohlásím Long Night's Journey into Day kapely Redemption. CD od svých oblíbených interpretů si sice ještě občas koupím, ale ubývá jich (Silent Stream of Godless Elegy: Smutnice, Sebastien: Act of Creation, Tarja: From Spirits and Ghosts, The Neal Morse Band: The Similitude of a Dream, Devin Townsend Project: Transcendence, Mike Oldfield: Return to Ommadawn, Blind Guardian: Live Beyond the Spheres). Sbírku jsem si koncem roku zkompletoval i o koncepční dvoualbum Dream Theater: The Astonishing, které už se dostalo na výprodejovou cenovou úroveň. Zhruba 130 minut dlouhá nahrávka ovšem stále nedokáže udržet moji pozornost. I když si ji pustím do sluchátek a jdu ven, mysl se okamžitě začne toulat všude možně a hudbu odsune kamsi za okraj, odkud si občas o pozornost řeknou pouze agresivnější pasáže typu písně Moment of Betrayal. Takže si ho asi moc pouštět nebudu. Pár CD jsem si koupil i přímo po koncertech: Between the Planets: Immersion into the Unknown a Deloraine: Vlaštovka.

Na konci listopadu jsem si za deset tisíc pořídil nový mobilní telefon Sony Xperia XZ1, který mimo jiné umí přehrávat Hi-Res audio. Už na začátku srpna jsem si za 2200 Kč koupil sluchátka Sony MDR-ZX770BN, která jsou bezdrátová a přes Bluetooth hrají velmi dobře. Hi-Res audio tedy letos vyzkouším, a klidně ta sluchátka zkusím připojit i kabelem, jestli poznám nějaký rozdíl. Hudebně tedy kráčím vstříc digitální přítomnosti.

Copak mi asi přinese hned v roce 2019? Uvidím…

Danse macabre

Na vydání Kingovy teoretické knihy o hororu už jsem opravdu nevěřil, ale spisovatel už zřejmě nevydává novinky jako na běžícím pásu, tak po ní nakonec jeho obvyklý český vydavatel sáhl nejspíš ze zoufalství. Pozdě, ale přece. Pokud někdo potřebuje vysvětlení názvu, může to zkusit na tomto odkazu.

Kniha začíná třemi předmluvami k vydáním z let 2010, 1981 a 1983. V té nejnovější se autor snaží postihnout, jak moc se probíraný žánr změnil za třicet let od doby, kdy knihu napsal. Těch dvacet stránek je ovšem pouze o filmech. Vypíchnuty jsou hlavně tři konkrétní filmy. Nejprve je to Záhada Blair Witch, jejíž vliv na celý proud dalších filmů je neoddiskutovatelný. Druhý je remake Úsvitu mrtvých z roku 2004, kterému se povedl zřídka vídaný kousek, když je lepší než výborný originál. Pak už se dostaneme k Poslednímu domu nalevo z roku 2009, podle Kinga nejlepšímu filmovému hororu nového století. Další filmy, které Kingovi stály za zmínku, už mají jen po odstavci prostoru. Kupodivu jsou mezi nimi i Aronofského Pí a Hanekeho Funny Games. Pro mne první příznaky, že autor definuje horor jinak než já. U Darabontovy Mlhy je napsáno, že mohl natočit film s vyšším rozpočtem, kdyby k němu dodal optimistický, chlácholivý závěr, ale to on odmítl. Ano, tenhle problém, na který jsem narazil už v knize Terryho Gilliama, se vyskytuje i v žánru hororu, kde už vůbec nedává smysl. Jediným zmíněným filmem, o jehož existenci jsem ani nevěděl, byl francouzský Feux rouges.

V nejstarší předmluvě píše o tom, jak se dostal k tomu, aby knihu vůbec napsal. Dále proč nabídku navzdory zrazování mnoha lidí neodmítl. A také proč se rozhodl omezit záběr na posledních zhruba třicet let (jinak by se takové dílo zřejmě táhlo po desetiletí a zabralo čtyři svazky). V předmluvě pro paperbackové vydání z roku 1983 zmiňuje hororového fanouška Dennise Etchisona, kterému King poslal hromadu dopisů od čtenářů prvního vydání s úkolem, aby vymýtil všechny chyby.

4. října 1957 šel čerstvě desetiletý Stephen do kina na film UFO útočí! Promítání bylo ovšem přerušeno a rozechvělý vedoucí kina divákům oznámil, že Rusové vynesli na oběžnou dráhu Země družici, které říkají Sputnik. Autobiografické prvky se do knihy vkrádají častěji, ale tohle je dobrý začátek. Také vede k jedné z častých otázek: „Proč si chcete vymýšlet příšernosti, když je ve světě tolik skutečných hrůz?“ A odpovídá na ni, že si hrůzy vymýšlíme proto, abychom se pak snáze vypořádali s hrůzami reality. Tou historkou se nám ostatně autor jen snažil ukázat spojitost mezi světem fantazie a tím, co označujeme jako „aktuální události“.

Definování hororu se ovšem mistr zcela vyhnul. Místo toho udělal krok do historie a rozhodl se přiblížit čtenářům tři základní archetypy hororového monstra. Vynechal Ducha, kde by psal o Utažení šroubu Henryho Jamese. Ten se svou elegantní salonní prózou a úzkostlivě utkanou logikou má ovšem pramalý vliv na hororový mainstream. Za druhé se archetyp Ducha rozpíná v příliš širokém prostoru, aby se dal omezit na jediný román, bez ohledu na to, jak skvělý.

Prvním archetypem tak je Příšera beze jména. Román Mary Shelleyové Frankenstein se příliš nečte, a nejspíš nebýt filmů, nezůstalo by to jméno tak známé. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že Viktor Frankenstein je zde stvořitelem umělé Věci, a slovo Frankenstein podle nich označuje samotné monstrum. Skromný gotický příběh sepsaný v červnu 1816 na břehu Ženevského jezera měl pouhých sto stran, než autorčin manžel Percy Mary přesvědčil, aby ho přifoukla.

Druhým archetypem je Upír, takže musíme k ryšavému Irovi jménem Bram Stoker a jeho románu Dracula. V Anglii roku 1897 vydaný román rozhodně nebyl prvním upírským příběhem, ale byl o tolik výraznější, že ty starší došly zapomnění. Nehledě na silné sexuální podtóny, které jsou ostatně důvodem, proč s Upírem kinematografie navázala dlouhodobý milostný poměr.

Archetyp Vlkodlaka nám autor kupodivu představuje na postavě jménem Edward Hyde. Robert Louis Stevenson napsal Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda jako komerční drasťák pro snadno vydělané peníze. Jeho manželku ovšem natolik vyděsil, že Stevenson první verzi spálil, příběh přepsal a vetknul do něj drobné mravní poselství. To všechno v rozsahu novely (zhruba sedmdesát stran hustě psaného textu). Literárně je ze všech tří knih nejstylovější, a koneckonců pro autora to byla jen jedna položka úspěšné literární dráhy. Od Shelleyové a Stokera běžný čtenář žádná další díla nezná. Vlkodlak je tedy pojem pro člověka proměňujícího se v něco jiného (a nemusí to být nutně vlk). Ostatně jako jeden z nejlepších filmů s Vlkodlakem je tu zmíněno Hitchcockovo Psycho s Vlkodlakem Normanem Batesem, který místo aby porostl srstí, si obleče kalhotky, kombiné a šaty své mrtvé matky – a hosty nekouše, ale seká.

Dále následuje „protivná autobiografická vsuvka“. Stephen King se stal autorem hororů z jediného prostého důvodu: má na to talent. Vypilování talentu už je pak jen otázkou cvičení. Don King měl dva syny: starší David se narodil v roce 1945 a mladší Stephen v roce 1947. V roce 1949 se po otci slehla zem… Vypařil se a nejspíš skončil někde na moři. Matka od té doby vykonávala celou řadu bídně placených prací, aby své děti uživila. Stephen píše, že ji následujících devět let téměř neviděli. Vyrůstali v Durhamu ve státu Maine, kde jednoho podzimního dne roku 1959 nebo 1960 v podkroví nad garáží matčiny sestry Ethelyn a strýce Orena narazil na krabici s tátovými knihami. Mezi spoustou brakových knížek si pamatuje na jednu sbírku H. P. Lovecrafta, a za nedlouho už byl unesen ponurou a mrazivou hrůzou Barvy z kosmu. A od Lovecraftova dlouhého a vyzáblého stínu už sám objevoval další: Roberta Blocha, Clarka Ashtona Smithe, Franka Belknapa Longa, Fritze Leibera, Raye Bradburyho… I když jeho nejspíš úplně prvním setkáním s hororem už předtím byl film Netvor z Černé laguny, stejně je přesvědčený, že za nasměrování svého vnitřního kompasu vděčí otci, na kterého si vůbec nepamatuje.

Kapitola věnovaná rozhlasu mě celkem překvapila. Zlatý věk rozhlasového dramatu totiž skončil kolem roku 1950, kdy malý Stephen ještě chodil na nočník, takže mohl jako dítě maximálně stát u jeho smrtelné postele, ale ne všechny pořady zanikly hned, navíc se řada jejich nejlepších dílů reprízovala ještě v následujícím desetiletí. Zmiňovány jsou zejména programy Mystery Theater, Inner Sanctum, Dimension X, I Love a Mystery, Suspense a Lights Out. Je tu popsána adaptace povídky Raye Bradburyho Třetí expedice či epizody nejvýznamnějšího hororového dramatika Arche Obolera Kuřecí srdce, které spořádalo svět a Den u zubaře. A některé pořady byly dokonce vydány i na gramofonových deskách.

Moderní americký filmový horor tvoří těžiště knihy. Přitom je nutné si neustále opakovat, že to co je v knize označováno jako „moderní“ jsou dnes všechno „filmy pro pamětníky“. King nám ukazuje, že nejlepší hororové filmy útočí na tlakové body, které už ve společnosti jsou. Takže vysvětluje, jak Horor v Amityville využívá strach ohledně finančních záležitostí, Věc politické strachy, The Horror of Party Beach technologický strach, Stepfordské paničky uvádí jako společenský filmový horor a skončí u široké tůně mystického „pohádkového“ hororu, kde vypočítá rovnou dvacítku nejlepších příkladů. A zde je i spousta filmů, ve kterých se neděje nic fantastického, takže mne je nikdy chápat jako horory ani nenapadlo (Čekej do tmy, Půlnoční expres), ale i „jeden z nejzajímavějších a nejneobvyklejších filmových hororů“ Muž s röntgenovýma očima.

Jenže hororový fanoušek je schopný se bavit i sledováním špatných filmů, takže si King všímá i titulů jako jsou třeba The Blob, Invasion of the Saucer Men, Proroctví, I Married a Monster from Outer Space, Rituals, Past na turisty a v neposlední řadě Rocky Horror Picture Show. Na druhou stranu se vymezuje proti nejhoršímu filmovému hororu – Plánu 9. „Lugosi zemřel nedlouho po uvedení tohoto otřesného, bezohledného a šmejdovského škváru a já v hloubi duše přemýšlím, jestli chudák starý Bela vedle všech těch mnoha nemocí neumřel i hanbou. Byl to smutný a hnusný dovětek za ohromnou kariérou.“

Kapitolu věnovanou televizi moc nadšení neprovází. Kvalitních televizních hororů bylo jmenováno jen pár (Duel, Someone's Watching Me!, The Aliens Are Coming). A z tehdejších seriálů byl nejlepší Thriller, který následovaly The Outer Limits a The Twilight Zone. A i tady se King dostane až k jednomu kouzelně příšernému seriálu, kterým byl Kolchak: The Night Stalker. Ale většina televizních seriálů se pohybovala na škále od naprosto směšných po naprosto nejapné.

Kapitolu věnovanou knihám otevírá rozbor románu Petera Strauba Ghost Story. Hlavním důvodem je to, že Kingovi zbývalo představit čtvrtý ze základních hororových archetypů: Ducha. Od duchů vede přímá cesta k místu jejich přirozeného výskytu: strašidelnému domu. V této kategorii dosáhly nejpůsobivějších výsledků ženy, takže prostor dostaly hned dva romány: Sousední dům Anne Rivers Siddonové a Dům na kopci Shirley Jacksonové. Velkoměstské paranoie využívá Ira Levin v románu Rosemary má děťátko, maloměstské Jack Finney v Lupičích těl. Jakékoli snadné kategorizaci či analýze se vzpírá román Tudy přijde něco zlého Raye Bradburyho. Román Richarda Mathesona Zmenšující se muž byl sice prodáván jako sci-fi, ale už vzhledem k zápletce je to samozřejmě naprosto mylná kategorizace. Do Británie se autor přesune kvůli dvojici spisovatelů. U Ramseyho Campbella rozebere román Parazit, u Jamese Herberta Mlhu. Posledním velkým jménem na seznamu je Harlan Ellison. Ten je jediný, u kterého dal King přednost sbírce povídek (i když i u výše uvedeného Bradburyho napsal, že je to jeho silnější parketa), konkrétně Zvláštnímu vínu.

Závěrečná kapitola je o vztahu hororu a morálky, či hororu a magie. Po doslovu následují přílohy, což jsou autorem doporučené seznamy filmů a knih, a nakonec rejstřík. Zatímco dosud byla míra chyb či překlepů velmi nízká (ale proč je systematicky název románu Dům na kopci v celé knize ve tvaru Dům Na Kopci?), přílohy i rejstřík určitě odpovědná redaktorka neodpovědně vynechala. Jména jako George R. Romero, Darie Argento či Jerry Kozinski mluví za vše. A i po přečtení celé knihy mě řada doporučených hororových knih překvapila (Bradburyho Pampeliškové víno, Kosińského Nabarvené ptáče, Rothovo Ňadro). Pro žánrového fanouška rozhodně podnětná četba, jen je škoda, že u nás vyšla tak pozdě.

Stephen King: Danse Macabre, 1981
České vydání Beta, 2017
464 stran

Poznámka: Knihy, u kterých není odkaz, česky nikdy nevyšly. Ale i jejich názvy jsem se rozhodl uvádět v češtině.

Gilliameska

Když jsem někdy koncem roku 2015 narazil na nadšenou recenzi memoárů Terryho Gilliama, povzdechl jsem si, že bych si knihu musel objednat zřejmě přes Amazon a naučit se kvůli ní anglicky. Proto mě velmi překvapilo, když se kniha v roce 2017 objevila na pultech v českém překladu. Memoáry slavných sice jako čtenář zásadně vynechávám, ale skoro každé pravidlo má nějakou výjimku…

Kniha s vytištěnou maloobchodní cenou 598 Kč sice vypadá drahá, jenže je to prostě celobarevná publikace, ve které text doplňuje obrovské množství nejrůznějších obrázků, skic, náčrtů a fotografií. Pokud jsem dobře pochopil Varování, tedy osobitě pojmenovanou předmluvu, tak kniha vznikla tak, že ji Terry namluvil na magnetofon, jeho dcera Holly vyprávění přepsala, načež je autor ještě doplnil hojnými poznámkami, kterými zaplnil mezery, na které při svém vzpomínání zapomněl.

Vzal to od dětství (narodil se v listopadu 1940), které má spojené s vyrůstáním v minnesotském Medicine Lake. Když bylo Terrymu jedenáct, jeho otec se rozhodl prodat dům a přestěhovat se s rodinou za prací do Kalifornie. Což v tomto případě znamenalo Panorama City v L. A. Jako většina tehdejších dětí vyrůstal na komiksech, což ho už v minnesotské části dětství přitáhlo ke kreslení.

V pubertě na něho měl největší vliv komiksový časopis Mad, který dokázal být velmi inteligentní a neuvěřitelně praštěný zároveň, což ho vlastně spojuje i s Terryho budoucí rolí člena Monty Python. Z komiksů scenáristy Harveyho Kurtzmana se naučil, jak dělat přiblížené a pohyblivé záběry, záběry zblízka – zkrátka celou filmovou gramatiku. Kreslíři Jack Davis a Willy Elder mu pak byli největšími učiteli po stránce grafické. Také začal zřejmě pod vlivem filmů Lona Chaneyho experimentovat s vyráběním vlastních složitých masek a jeho halloweenské kostýmy (třeba v sedmnácti jako Fantom opery) byly prý nezapomenutelné a spoustu lidí opravdu vyděsily. Na sportovním poli tehdy Terry zvolil méně obvyklou cestu, a stal se roztleskávačem.

Prestižní univerzitu Occidental College mohl studovat díky stipendiu presbyteriánské církve. Píše, že „nastoupil jako vysoce motivovaný, úspěšný osmnáctiletý mladík, a odešel o čtyři roky později jako budižkničemu bez cíle s fantasticky průměrnými studijními výsledky“. Nejdříve si jako hlavní obor zvolil fyziku, ale rychle ho to přešlo a přesedlal na výtvarné umění. Ani to mu ovšem nevydrželo dlouho a díky trpělivosti vedení školy skončil jako student politických věd. Tam měl jen čtyři povinné předměty a zbytek si mohl navolit podle libosti, třeba i divadlo a ruštinu (pro případ, že by se komunisti skutečně dostali k moci, se s nimi chtěl umět aspoň domluvit). Také se dostal do vedení školního časopisu Fang (Tesák), kde začal napodobováním Harveyho Kurtzmana. Další oblíbenou náplní časopisu byly „fumetti“, tedy fotokomiksy, což vlastně byly filmy bez zvuku a kamery, a jejich výroba Terryho tak bavila, že díky nim málem neodpromoval. Díky pestré spleti prázdninových brigád byl po dobu studia finančně soběstačný.

Po škole šel ještě v létě dělat vedoucího na letním táboře v Sierra Nevadě, kde přečetl autobiografii divadelního prominenta Mosse Harta Act One (První jednání). Na jejím základě vypracoval akční plán, jak získat práci svých snů. A tak se vypravil do New Yorku, kde se mu skutečně povedlo stát se asistentem Harveyho Kurtzmana, toho času vedoucího komiksový časopis Help! Jako jeho asistent byl jeho pravou rukou na zemi a prakticky dohlížel na každodenní provoz redakce. Přivítal v New Yorku později veleslavného komiksového kreslíře Roberta Crumba a sám vytvářel mnohá fumetti s lidmi ochotnými pracovat za patnáct dolarů na den (mj. Woody Allen či John Cleese). Další důležitou zmíněnou knihou byl The Film Sense (český název jsem nikde nenalezl) od Sergeje Ejzenštejna, pravděpodobně jediná odborná kniha o filmu, kterou Terry kdy četl.

Na jaře 1964 Terry udělal všechno proto, aby se nestal vojákem ve Vietnamu. Jako nejlepší volba mu připadala Národní garda. To znamenalo šestiměsíční základní výcvik následovaný shromážděními jednou za měsíc a deseti každoročními pobyty ve výcvikovém táboře, aby zůstal ve formě. Základní výcvik absolvoval ve Fort Dix v New Jersey. Tam se naučil i činnosti, pro něj do té doby zcela neznámé: ulejvání. Tak se rozhodl využít absurdní logiku ozbrojených sil ve vlastní prospěch a napsal Národní gardě, že ho vydavatel posílá pracovat do Evropy. Není problém, budete cvičit u kontrolní skupiny v Německu. A tak převážně stopem Evropou cestující Terry na čas zakotvil na řeckém ostrově Rhodos, a Národní garda po dopisech s razítkem z Rhodu uznala, že je to odtud do Německa daleko. Což vedlo k Terryho báječnému korespondenčnímu vztahu s armádou. Dopisy od Národní gardy z Ameriky putovaly na Rhodos k Terryho příteli Daveovi, který je adresátovi vracel zpět do Ameriky. Odpovědi přes Rhodos putovaly ke kontrolní skupině v Německu a všichni byli spokojení. Terry tomu říkal obrácená Hlava XXII.

Na konci roku 1966 se rozhodl přestěhovat zpět do L. A. Tam si vyzkoušel práci v reklamní agentuře a seznámil se s anglickou novinářkou s titulem z Cambridge, která se jmenovala Glenys Robertsová. V té době už měl Terry dlouhé vlasy, absolvoval první velký rockový festival v Monterey a stal se svědkem policejního zásahu v Century City v červenci 1967. Policajti na harleyích najeli rovnou do davu demonstrantů a razili cestu pěšákům s pendreky, kteří to brali hlava nehlava. A to tam toho dne nedemonstrovali žádné sjeté máničky, ale převážně úctyhodní občané (právníci, lékaři, učitelé). Když vidíte policisty mlátit invalidu na vozíku, rychle pochopíte, že je něco špatně. Navíc se Glenys začalo stýskat po domově, takže nastal čas z Ameriky zmizet. Na letiště do New Yorku to navíc vzali autem a zažili několik situací jako z pozdějších filmů Vykoupení a Bezstarostná jízda, kdy je ve Wyomingu či Montaně chtěli jako máničky lynčovat. Což bylo potvrzení správnosti rozhodnutí ze země vypadnout.

Od srpna 1967 tedy Terry žije v Londýně. Glenys byla povýšena na šéfredaktorku týdeníku The Londoner a Terrymu dala práci výtvarného redaktora. Kolega seriózní novinář z Newsweeku John Cleese dal Terrymu kontakt na producenta Humphreyho Barclayho, kterého Terry pronásledoval několik měsíců, až koupil pár jeho skečů pro dětský televizní pořad Omluvte poruchu, v němž vystupovali mladí komici Michael Palin, Terry Jones a Eric Idle. Producent rozjel i další pořad Víme, jak vás rozesmát. Když v jeho redakci přemýšleli, co udělat s nehotovým pospojovaným materiálem, Terry se nabídl, že by z něj udělal animovaný film. Nikdo nehnul ani brvou, zřejmě předpokládali, že s tím má zkušenosti. Určitě netušili, že se do něčeho takového pouští poprvé v životě. Dostal na to dva týdny a čtyři sta liber. Měl zřejmě i trochu štěstí začátečníka, každopádně hned po odvysílání pořadu měl dost dalších pracovních nabídek (první od Erica Idleho). V dubnu 1968 se mu po právní bitvě přes Atlantik povedlo dosáhnout svého propuštění z Národní gardy (Vietnam pořád hrozil), takže rozletu už konečně nic nebránilo.

Na jaře 1968 se také dala dohromady skupina mladých komiků, kteří se zakrátko proslaví jako Monty Python. A těm se hodil do rámce jejich televizních skečů i importovaný Američan, jehož model přínosu skupině na začátku stanovil Terry Jones. Je zbavil nadvlády tradiční pointy a Terry Gilliam dostal přesně stanovený úvodní a závěrečný vtip animace a všechno mezi tím bylo na něm. První natáčení Létajícího cirkusu Montyho Pythona na konci srpna 1969 ve studiu BBC zavánělo všeobecnou nejistotou, protože nikdo netušil, jak to bude všechno fungovat. Ale první série si své publikum rychle našla. Terry celé noci pracoval sám a pak přišel do studia a viděl, jak se ostatní baví, takže zakrátko si začal navlékat kostýmy, které nikdo nechtěl, a začal hrát vesnické hlupáky, rytíře či gumové kuře. Rozchod s Glenys přišel v pravý čas, protože byl volný, když se seznámil s Maggie Westonovou, maskérkou Monty Pythonů. S ní se o pět let později oženil a žijí spolu dodnes.

Po konci druhé řady Pythona už byli natolik populární, že nastal čas na vydávání pythonovských knih, nahrávání alb a pořádání divadelních představení. Jejich první film byla v podstatě kompilace znovu natočených skečů z prvních dvou řad (a minimálně dva členové skupiny byli přesvědčeni, že by ho sami dokázali natočit lépe). Americké studio Columbia po nich chtělo odstranění jedné scény, protože ji za Atlantikem nikdo nepochopí. Pythoni odmítli, a film v Americe propadl. Ale ve Spojeném království si vedl dobře, takže začaly přípravy filmu Monty Python a Svatý Grál. Film, který režírovali Terry Jones a Terry Gilliam, sestavu Pythonů značně rozklížil. Nejprve se proti režisérům stavěli ostatní neTerryové, na konci se vracel Terry G. v noci do střižny a znovu scény stříhal, aniž by o tom Terry J. věděl. Proto už Gilliam nikdy nechtěl režírovat film s někým ve dvojici a radši přišel s vlastním filmem Žvahlav, ve kterém dal z Pythonů roli jen Michaelu Palinovi (a ano, Terryho Jonese nechal sežrat příšerou ještě před úvodními titulky).

V roce 1976 ovšem Pythoni zjistili, že americká ABC sestříhala jejich show do dvou hodinových speciálů a 24 minut „nevhodného materiálu“ vyřadila, aby uvolnila místo reklamám. Naštvalo to všech šest členů skupiny, ale nakonec soudní žalobu podali Terry Gilliam (protože byl Američan) a Michael Palin (protože dokáže být velmi přesvědčivý). První rozsudek byl v jejich neprospěch, ale po dalších žalobách a odvoláních se až při posledním odvolání dostala na přetřes původní smlouva s BBC, do které se Terrymu Jonesovi podařilo dostat klauzuli, která zaručovala odvysílání pořadu přesně v té podobě, jak bude natočen. Právníci se shodli, že BBC neměla právo prodat vysílací práva bez této klauzule, načež následovalo mimosoudní vyrovnání dvou televizních Goliášů se šesti komickými Davidy. BBC jim nakonec přenechala vysílací práva Létajícího cirkusu Montyho Pythona všude s výjimkou Spojeného království. V případě Gilliama to tedy znamenalo, že se už nikdy nemusel pouštět do podřadných kinematografických výtvorů a mohl točit jen to, co vážně dělat chce.

Nabízenou spolurežii Života Briana Gilliam odmítl a po chvíli dohadů se stal výtvarníkem filmu. Pak se sám pustil do filmu Zloději času se Seanem Connerym v hlavní roli. Ten realizoval, aby producentům prodal nápad na Brazil, ale přes velký úspěch filmu v Americe to nebylo nijak jednoduché. Takže dříve vznikl poslední pythonovský film Smysl života. Gilliamův segment z tohoto filmu začal jako nápad na animaci, ale skončil jako hraný krátkometrážní film. Byla to také jeho první zkušenost s překročením rozpočtu. Film byl ovšem natolik odlišný od zbytku Smyslu života, že jeho původně plánované zařazení doprostřed nedávalo smysl, takže nakonec putoval do kin jako jeho předfilm. Nakonec se přece jen podařilo Brazil zafinancovat, a dokonce o roli v něm projevil zájem Robert De Niro, velký fanoušek Monty Pythonů.

Fox v Evropě uvedl Brazil bez problémů, ale Universalu se nelíbilo depresivní vyznění filmu a chtěl k němu happy end. Jako příklad Terrymu předhazoval Blade Runnera Ridleyho Scotta, který byl také výrazně upraven podle přání studia. Terry chápe logiku komerčně smýšlejícího režiséra, který chce dostat další práci, ale rozčílilo ho, když po letech Scott uvedl do kin svůj „režisérský sestřih“. Stejně jako ho rozčílil Spielberg, když nechal odstranit pistole z rukou policistů ve filmu E. T. – Mimozemšťan. Přirovnává ho ke Stalinovi odstraňujícímu Trockého ze sovětských revolučních fotografií. Robert De Niro se kvůli filmu poprvé v životě zúčastnil televizní talk show, kritici z LA Times začali pořádat tajná promítání a nakonec někdo z Asociace kritiků v Los Angeles zjistil, že nemají ve stanovách nic o distribuci filmu v amerických kinech, a losangeleští kritici udělili Brazilu ceny pro nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář. Universal nakonec hodil ručník do ringu a film v Americe uvedl bez výraznějších úprav.

Následující Dobrodružství Barona Prášila přineslo Terrymu nálepku problémového režiséra. Producent podepsal se studiem 20th Century Fox smlouvu, o níž se Terrymu ani nezmínil. Problémy začaly, když byli na třiceti miliónech liber z původního třiadvacetimiliónového rozpočtu. Producent-spekulant byl vyhozen a nastoupil německý producent se zkušenostmi ze Jména růže, do toho tahanice s pojišťovací společností, garanční společností, fiktivní rozpočty, zkrátka jeden velký problém. Film se sice dočkal čtyř nominací na Oscara (a Terry se jich zúčastnil jako doprovod své nominované manželky), ale v Americe byl uveden pouze v omezené distribuci, což finanční prokletí filmu rozptýlit nedokázalo.

Agent Terrymu stále posílal scénáře od filmových studií. V jednom z balíků narazil na Krále rybáře od začínajícího scenáristy Richarda LaGraveneseho, který ho natolik zaujal, že se poprvé rozhodl natočit cizí scénář. Bylo mu jedno, že pro studio byl jen návnadou na Robina Williamse, který hrál v Baronu Prášilovi a stal se Gilliamovým přítelem. Při obhlídkách nádraží Grand Central Satation, kde se odehrává jedna ze scén, Terryho napadlo, že by se tu dala zinscenovat působivá taneční scéna. Tak s tím nápadem šel za scenáristou, který se pro tu myšlenku nadchl, a společně scénu přepsali. To je jediný Terryho zásah do filmu, jinak se ho snažil jen co nejlépe natočit tak, jak byl napsán ve scénáři.

Druhým americkým filmem podle cizího scénáře se stalo temné sci-fi 12 opic, při jehož natáčení pořídili dva absolventi filmových studií Louis Pepe a Keith Fulton celovečerní dokument Křeččí faktor. Tam jsou tvůrci filmu zachyceni i při studené sprše, když se probírají výsledky anketních lístků po testovací projekci. Úžasné na 12 opicích ovšem bylo, že se tvůrci rozhodli všechny výtky ignorovat, a film měl v kinech jako zázrakem úspěch. I paličatost může občas zvítězit.

Zfilmovat Strach a hnus v Las Vegas od Huntera S. Thompsona Terry opakovaně odmítal. Názor změnil, když byli do hlavních rolí obsazeni Johnny Depp a Benicio Del Toro, se kterými naopak pracovat chtěl. Hunter S. Thompson předchozího uvažovaného režiséra Alexe Coxe fyzicky vyhodil z domu, čímž dotyčný o tu práci přišel. Terry napsal scénář s Tonym Grisonim za osm dní (s přepisováním za deset) podle hesla „prostě to udělejme přesně podle knihy“. Johnny Depp chvíli bydlel u Huntera v suterénu, aby ho vstřebal, a ve filmu nosil jeho košile a dokonce si vypůjčil i Hunterovo auto. Podle Stanislavského metod ovšem hrál i Benicio Del Toro, což znamenalo, že se občas ztrácel, bloudil kolem a vyžadoval více pozornosti, než mu režisér měl čas poskytnout. Při premiéře v amerických kinech ovšem film rozdupala Godzilla, takže Strach a hnus v Americe utržil pouze deset miliónů dolarů.

Poté už následovalo katastrofální natáčení filmu Muž, který zabil Dona Quijota s Johnnym Deppem a Jeanem Rochefortem v hlavních rolích. Jeho tehdy jediným výstupem byl „dokument o nenatočení filmu“ Ztracen v La Mancha od osvědčené režijní dvojice Pepe a Fulton. Legrační prý bylo, že když začalo jít opravdu do tuhého, tito dokumentaristé chtěli zbaběle utéct domů. Terry na ně prý řval: „Do prdele, jen hezky dál točte, vy kreténi!“ Ve chvíli, kdy začne zuřit bouře a všechno smete povodeň, se dokumentaristé stejně schovávali v autě a jediné použitelné záběry jim vlastní kamerou natočil filmový kaskadér.

Dalším Terryho filmem po této katastrofě byla v Praze natáčená Kletba bratří Grimmů. Bohužel rozjetá látka nakonec skončila v rukou producentů nevalné pověsti – bratrů Weinsteinů. Nejdříve byla obětována skvělá Samantha Mortonová, místo které se objevila producenty vybraná Lena Headeyová. Pak byl odejit Terryho kameraman, a režisér začal mít oprávněný pocit, že už nemá film pod kontrolou. V Kanadě natočená Krajina přílivu se stala protikladem. Režisér měl sice naprostou svobodu, ale film neměl žádnou propagaci, skoro nikdo ho neviděl a dosud ho skoro nikde nedávají. Oba filmy spojuje Terryho přesvědčení, že pro děti je dobré, aby je pohádky šokovaly a vystrašily. V roce 2006 se také Terry Gilliam úředně zřekl amerického občanství, protože kdyby zemřel, musela by jeho manželka prodat jejich dům v Londýně, aby za něj byla schopná zaplatit americkou dědickou daň.

Imaginárium dr. Parnasse se smutně proslavilo tím, že uprostřed natáčení zemřel představitel hlavní role Heath Ledger. Nebyl čas přetočit celý film, herců dostatečně dobrých bylo minimum, a sotva by z nich měl někdo čas právě teď. Východiskem z nouze se stalo Terryho rozhodnutí nahradit Heatha třemi jinými herci, což zkrátí jejich natáčení jen na několik dní, a navíc to vzhledem ke scénáři (hlavní postava projde třikrát kouzelným zrcadlem) dávalo smysl. O novější filmové tvorbě už toho v knize moc není. O obou režisérových krátkých filmech není ani zmínka a u nás neuvedený Nulový teorém je odbyt třemi odstavečky a dvěma fotografiemi.

V roce 2011 režíroval v Anglické národní opeře Faustovo prokletí Hectora Berlioze. Pak strávil téměř dva roky přemýšlením, jak nastudovat Benvenuta Celliniho. Stejně jako Faust to byla zřídka uváděná opera. Dokonce samotný Berlioz se o to třikrát pokusil neúspěšně. Až do premiéry v červnu 2014 pochyboval, že to může dokázat. Výsledek popsaný slovy autora: „Pětihvězdičkové recenze, vyprodané sály, a jen osm představení. Opera nedává smysl!“ Pak jsou zmíněna už jen živá vystoupení Pythonů v roce 2014.

V knize jsou ještě Závěrečné titulky, což je vlastně čtyřstránkové poděkování (včetně několika českých jmen, např. Miloš Forman a Karel Zeman). Pak je tam překlad obrázků, neboť ty jsou všechny přetištěny v originále. Je to praktická pomůcka, protože zejména ručně naškrabané poznámky u autorových náčrtků pro mne často zůstaly nerozluštitelnými i po přečtení českého překladu. Na konci ještě nechybí rejstřík.

Terry Gilliam: Gilliamesque, 2015

České vydání Jota, 2017

304 stran

Sport v roce 2018

Na trati City Run Jičín 26.5.2018

Přes zimu jsem sice chodil zhruba jednou týdně na spinning, ale zbytek sportu představoval jen pasivní pobyt u televizoru (ano, konala se Olympiáda). Jelikož jsem si před rokem pochroumal levou nohu, vybíhal jsem pozdě (poprvé 10. dubna) a opatrně, jelikož jsem netušil, co si mohu dovolit, aby se mi problémy nevrátily. Pauza od 24. srpna 2017 byla ovšem dlouhá, takže jsem si stejně připadal, jako bych začínal běhat poprvé. Díky tomu jsem se na čtvrtý ročník závodu City Run Jičín cítil nepřipraven a až asi čtrnáct dní před ním jsem dospěl k názoru, že bych to snad mohl zase uběhnout. I tak jsem udělal dost proto, abych se na trati cítil ještě hůře. Dopoledne téhož 26. května se jako obvykle nejdříve jela cyklistická Jičínská 50, takže jsem přes poledne strávil přes dvě hodiny na sluníčku focením cyklistů. A to jsem si ještě trochu moc hrál s nastavením foťáku, takže za to ty fotky vlastně ani nestály. L Když jsem se pak ploužil k Lidickému náměstí (kde byl start i cíl obou závodů) a uvažoval, zda mám opravdu úžeh, nebo si to jen namlouvám, byl jsem vlastně na cestě pro své startovní číslo. Doma jsem se asi na hodinku natáhl ve stínu, a vyrazil zpět na start. Výsledný čas byl o další tři minuty horší než v předchozím roce, ale já sotva měl vyšší ambice, než těch 10 km vůbec uběhnout. Jinak jsem s výjimkou července (pouze třikrát) běhal celkem pravidelně a vydrželo mi to až do 24. listopadu, takže jsem se byl proběhnout více jak padesátkrát. V tropickém srpnu jsem si kvůli tomu párkrát dokonce přivstal před pátou ráno, abych se šel proběhnout dříve, než se na oblohu vykulí slunce.

Lví stopou 2.6.2018

Kolo jsem sice vytáhl už 11. března, ale to byla jednorázová událost, jelikož po zbytek měsíce už se nic takového neopakovalo. Převažovaly u mne kratší vyjížďky zhruba na dvě až tři hodiny (tedy zhruba 40 až 60 km). Nejdelší cyklistická projížďka se mi povedla v sobotu 2. června, kdy jsem se připojil na část trasy Lví stopy a udělal jsem si kolečko dlouhé 89 km (a to jsem byl zrovna před noční, takže jsem si musel hlídat, abych to včas uhnul k domovu). Už léta jsem spokojeně používal GPS logger Holux GPSport 245, který mi díky softwaru Holux ezTour krásně znázorňoval ujetou trasu na mapě. Zastaralé zařízení sice funguje, zastaralému softwaru ovšem v září vypršela smlouva s Googlem, takže se v něm přestaly korektně zobrazovat Google mapy. Bohužel jsem s tím vůbec nepočítal, takže už si pořádně nezobrazím ani trasy z mých exotických cyklistických dovolených. Obrázky jednotlivých tras jsem si před lety udělal pouze u evropské a africké části projektu 6 x 1000 km po šesti kontinentech, zbytek mám pouze v elektronické podobě, kterou už nejspíš mohu smazat. L To prostě nepotěší. Cyklistiku jsem chtěl zabalit už 6. října, protože jsem měl najeto rovných 1600 km. Takhle kulaté číslo už se mi nemohlo znovu povést, ani kdybych se snažil. Ale o pár projížděk (a deset dní) později už mě to stejně přestalo na kolo táhnout, takže celková nekulatá bilance dělá 1705 km.

Jak tak na to koukám, tak se měním z občas běhajícího cyklisty na občas na kole jezdícího běžce. Uvidím, jestli tato bilance bude pokračovat, nebo to byl ojedinělý výkyv. ;-)

Rok 2018 (nejen) na plátnech kin

V roce 2018 jsem navštívil 75 filmových projekcí, což je daleko více, než na kolik to vypadalo. Stálo mě to 6 182 Kč, což znamená zhruba 82,50 Kč za projekci. Na to má největší vliv festival v Karlových Varech, kde po zakoupení akreditace vstupné vychází velice levně, ale navštívil jsem i pár dalších promítání třeba jen za 40 či 50 Kč. Od začátku roku do 1. dubna probíhalo promítání v náhradních prostorách kulturního domu Valdice. Za celou tuto dobu jsem tam zašel pouze jednou (Nejtemnější hodina). Rekonstruovaný biograf Český ráj v Jičíně zahájil promítání 15. června. Kromě rekonstrukce budovy bylo zcela vyměněno i vybavení. Takže zcela nové sedačky, plátno i ozvučení v systému Dolby Atmos. Jinými slovy – teď máme ve městě nejlepší jednosálové kino v republice. Část jarních restů jsem dohnal v pražských artových kinech (Nit z přízraků, Tři billboardy kousek za Ebbingem, The Florida Project, Ztratili jsme Stalina). Deset filmů jsem viděl na pražském Febiofestu a 28 v Karlových Varech. V létě jsem za čtyřicet korun v rámci cyklu kina Aero Pražské filmové léto viděl film Bratři Lumiérové. Při podzimní cestě na jeden pražský koncert jsem využil souběžného konání festivalu německy mluvených filmů Das Filmfest, a zašel na film, který německy mluvený nebyl, zato se promítal v původním znění bez titulků (Ötzi, muž z ledu). Na poslední projekci jsem si před Vánoci zajel do královéhradeckého Centrálu, protože Netflix neposílá své filmy do českých kin právě ochotně (Roma). Místní biograf má teď nižší kapacitu, ale výrazně přidal množství promítání. Čtyři filmy denně tedy nejsou nic výjimečného. Z toho ale pramení další zádrhel. Občas se promítá od 22 hodin, a já mám být následujícího dne o půl šesté ráno v práci. Přitom jde buď o jedinou projekci filmu (Climax), či jednu ze dvou, přičemž druhá je přesně za 14 dní ve stejnou dobu, když jsem pro změnu na noční (Vdovy). Ale zase si mohu zajít třeba v 15 hodin odpoledne za padesátikorunu na projekci pro děti (Karkulka a sedm trpaslíků – A možná jsem tam byl jediný, kdo věděl, do čeho jde).

 

Plakáty 75 filmů

Desítka nejlepších:

1. Zloději

Shodou okolností jsem letos viděl vítěze všech tří nejprestižnějších filmových festivalů. Vítěz z Benátek se mi do nejlepší desítky nevešel, v Berlíně místo filmu zvítězilo další politické gesto, ale film oceněný Zlatou palmou v Cannes je pro mne nejlepším filmem roku. Režisér Hirokazu Kore'eda natočil další neokázalý pohled na to, co v dnešní době znamená rodina. Navíc má vyprávění pevně pod kontrolou, takže se divák důležité informace dozvídá postupně, což ho nutí na postavy a jejich konání neustále přehodnocovat názor. Příběh rodiny zlodějů, kteří se ujmou malé týrané holčičky a začnou ji vychovávat jako vlastní, je ovšem natolik pevně ukotven v realitě, že tuhle pozoruhodnou rodinu stihne spravedlnost většinové společnosti.

2. Léto

V soutěži festivalu Cannes začal svoji pouť také ruský hudebně-romantický pohled na leningradskou rockovou scénu na začátku 80. let. Režisér Kirill Serebrennikov u toho ovšem být nemohl, protože je držen v domácím vězení po obvinění ze zpronevěry státních dotací. Přitom zrovna jeho poslední film je jen minimálně politický. Vypráví příběh členů skutečných ruských kapel Zoopark a Kino. Hlavní postavou je mladý Viktor Coj, kterého ztvárnil korejský herec Teo Yoo. Vzhledem k tomu, že populární zpěvák dodnes kultovní skupiny Kino byl napůl Korejec, dává toto obsazení smysl. V několika klipových scénách se film pořádně rozjede a je doplňován jednoduchou animací. Zábavná je i postava Skeptika, který se občas objeví na scéně s cedulkou, na které má napsáno „Toto se ve skutečnosti nestalo“. Celkově pohodový letní film.

3. Tři billboardy kousek za Ebbingem

Britský dramatik Martin McDonagh natočil jeden z nejoceňovanějších filmů roku 2017. V malém městě v Missouri si jedna žena pronajme tři staré billboardy za jeho okrajem, a nechá na ně umístit vzkaz zdejšímu šerifovi ohledně nulových výsledků ve věci vyšetřování vraždy její dcery. Na tomto půdoryse autor vystavěl pozoruhodné kriminální drama okořeněné slušnou dávkou černého humoru. Nejdůležitější jsou ovšem výborně napsané i zahrané postavy, které mají do černobílosti daleko a jejichž vzájemná interakce vede k nepředvídatelným, ovšem nikoli nelogickým následkům.

4. Foxtrot

Izraelský režisér Samuel Maoz byl ve své domovině po premiéře tohoto filmu obviněn z protiizraelských postojů. Mně se to zdá přehnané. Jeho film se skládá ze tří částí. V první sledujeme telavivskou rodinu, jak se vyrovnává se sdělením, že jejich syn padl při vojenské službě. Ve druhé sledujeme onoho syna se třemi spolubojovníky střežící Bohem i lidmi zapomenuté stanoviště kdesi v poušti. Ve třetí sledujeme s půlročním odstupem, co tato událost udělala se životem rodičů. Ve filmu je i dost humoru, zejména v divácky nejvděčnější prostřední části. Absurdní příběh z absurdní doby, ve kterém může podstatnou roli hrát i osamělý velbloud.

5. Nit z přízraků

Romantické drama Paula Thomase Andersona sleduje módního návrháře Reynoldse Woodcocka, jehož šaty musela nutně mít v poválečném Londýně každá dáma. Všechny praktické záležitosti za něho řešila sestra. V jedné kavárně sbalil servírku a nabídl jí volné místo po svém boku. Tedy něco mezi manželkou, modelkou, múzou a krejčovskou pannou. Drama o vztazích, vzájemné manipulaci, jídle a šití šatů pro tři špičkové herce, v jejichž čele stojí Daniel Day-Lewis ve své poslední filmové roli. Ovšem ani pro mne prakticky neznámá Vicky Kriepsová se vedle něho neztrácí, ba co víc, zdá se mu být rovnocennou partnerkou. Film se mohl pyšnit i výbornou kamerou a hudbou, ale kupodivu sbíral pouze ocenění za nejlepší kostýmy.

6. Bio Ráj

Rekonstruovaný biograf Český ráj otevíral českým filmem (Hastrman), pak předvedl Dolby Atmos (Deadpool 2) a do třetice si promítači zavzpomínali. Současný vedoucí biografu udělal všechno proto, aby mohl pustit film, díky jehož zhlédnutí se kdysi rozhodl stát promítačem. Nevyhodil tedy klasickou filmovou promítačku, sehnal si starou (trochu vybledlou) kopii a domluvil a koupil práva na jednu projekci od italských producentů. Což by se nakonec neobešlo bez sponzora, ale i toho našel, takže nostalgické vyznání lásky k filmu mohlo doplnit otvírací program novotou zářícího biografu, který se jmenuje skoro stejně jako film. Giuseppe Tornatore prý vycházel z vlastních vzpomínek na dětství, takže ten malý sicilský kluk, o jehož přátelství se starým promítačem film je, bude zřejmě on. K tomu ještě hudba Ennia Morriconeho a pro promítače je to prý naprostý doják.

7. Krajina ticha a temnoty

Karlovarská sekce Lidé odvedle byla v roce 2018 zaměřená na sluchově hendikepované spoluobčany. V ní se promítal i 47 let starý dokument, který režisér Werner Herzog natočil s minimálním štábem (ve třech lidech) ještě předtím, než natočil všechny ty filmy, které ho proslavily. Dokument nechává diváky nakouknout do světa hluchoslepých lidí. Hlavní protagonistka Fini Straubingerová měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem. Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s hluchoslepými. Pak ovšem i otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní pojmy a jejich svět si nikdo neumí ani představit. Mohou hluchoslepí porozumět našemu světu? A my jejich? Zapeklité otázky, každopádně nejlepší dokument.

8. Děsivé dědictví

Horor je filmový útvar, se kterým už jsem vlastně docela ztratil trpělivost. Všude samí digitální bubáci a lekačky postavené na tom, že se náhle něco objeví v záběru a k tomu se rozezní hlasitá hudba – zkrátka většinu současných hororů vynechávám. Mezi řídké výjimky se ovšem zařadil i celovečerní debut Ariho Astera, který si udělal jméno několika výraznými krátkými filmy. Natočil psychologický horor s pozvolna houstnoucí atmosférou a neustálým utahováním šroubů, až bude napětí málem hmatatelné a fyzicky nepříjemné. Scenáristicky velmi slušné, ale hlavně suverénně a promyšleně natočené – všechny ty kamerové jízdy, divné úhly pohledu, prostřihy na nenápadné detaily, podprahově minimalistická hudba a další zvuky (ke konci hlavně bzučení much) dávají vědět, že režisér přesně věděl, co dělá. A všichni čtyři hlavní herci (tedy představitelé filmové rodiny) jsou výborní.

9. Zrodila se hvězda

Každý rok přinese nějaké opravdu nečekané překvapení. Tenhle film je několikátý remake stále stejného příběhu, jen pokaždé s jinými herci a jinou hudbou. Po verzích z let 1937, 1954 a 1976 byl už nejvyšší čas na další aktualizaci. Navíc v hlavní ženské roli s celebritou, o které jsem toho slyšel tolik, až jsem byl rád, že ji neznám. Jenže pak přišly nadšené recenze a já tedy nakonec také do toho kina vyrazil. A kupodivu se to zase povedlo. Romantické hudební drama o stárnoucí hudební hvězdě, která objeví mladou neznámou zpěvačku, katapultuje ji ke slávě, až se v jejím stínu sama ztratí, je zřejmě nadčasové. Bradley Cooper zvládl zahrát a zazpívat hlavní roli a ještě filmem debutoval jako režisér. Lady Gaga se nakonec ukázala mnohem lepší herečkou, než bych čekal. Pro mne rozhodně lépe fungující hudební film než Bohemian Rhapsody.

10. Tiché dítě

Krátký britský film oceněný Oscarem jako nejlepší krátkometrážní hraný film roku 2017 se promítal v již zmíněné karlovarské sekci Lidé odvedle. Režisér Chris Overton a scenáristka a herečka Rachel Shentonová byli přítomni a po promítání s nimi byla dlouhá diskuze tlumočená i pro neslyšící diváky. Film vypráví o čtyřleté holčičce, kterou sociální pracovnice učí komunikovat znakovou řečí. Pokud účelem tohoto krátkého melodramatu bylo přivedení pozornosti společnosti k tématu vzdělávání sluchově postižených dětí, tak to sotva mohlo dopadnout lépe. Diváky většinou zcela uhrane v době natáčení pětiletá Maisie Slyová v hlavní roli, jejíž casting byl zřejmě největším úspěchem autorů tohoto filmu. A dvacet minut je tak akorát. Tedy ohledně autory plánovaného celovečerního filmu jsem stále poměrně skeptický.

Další kategorie:

Nejlepší český film: Nic jako dřív

Nejlepší český hraný film: Domestik

Nejlepší animovaný film: Spider-Man: Paralelní světy

Nejhorší film: Jack staví dům

Z filmů, které jsem prošvihl, jsem byl asi nejvíce zvědav na tuto vybranou pětici: Janička, Nemilovaní, Vdovy, Lady Bird a Psí ostrov. Z domácí tvorby jsem v podstatě viděl všechno, co jsem chtěl, jedinou výjimkou, potvrzující pravidlo, se stal Švankmajerův Hmyz, a to ho hráli ve Valdicích, v Karlových Varech i v Jičíně. Ani jednou se to ovšem nějak nesešlo.

Moje sbírka filmů na Blu-ray discích se rozrostla o celou řadu filmových klasik: Absolvent, Vynález zkázy, Věk nevinnosti, Šaráda, Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Dotek zla, Zpovídám se, Michael Collins, Na východ od ráje, Poslední pokušení Krista, Pravidla moštárny, Rebel bez příčiny. Zvláštní zmínku si ovšem zasluhuje Spartakus, který je sice vybaven českým dabingem i titulky, ale do tuzemské distribuce se nikdy nedostal. Takže zase trochu rozšiřuje skupinku disků v mé sbírce s exoticky vypadajícím přebalem.

Z více než stovky filmů viděných v televizi si zaslouží zmínku sportovní dokument Pásky z Nagana, animovaná Anomalisa, černobílá Nebraska a hudební dokument Nick Cave: 20 000 dní na Zemi. Ze seriálů nejspíš druhá řada britské kriminálky Šťastné údolí. Pozitivní mi přijde, že tentokrát si nevybavuji nic tak strašného, že by to potřebovalo zmínit.

Teď už jsem zvědav, co přinese rok 2019.