Gilliameska

Když jsem někdy koncem roku 2015 narazil na nadšenou recenzi memoárů Terryho Gilliama, povzdechl jsem si, že bych si knihu musel objednat zřejmě přes Amazon a naučit se kvůli ní anglicky. Proto mě velmi překvapilo, když se kniha v roce 2017 objevila na pultech v českém překladu. Memoáry slavných sice jako čtenář zásadně vynechávám, ale skoro každé pravidlo má nějakou výjimku…

Kniha s vytištěnou maloobchodní cenou 598 Kč sice vypadá drahá, jenže je to prostě celobarevná publikace, ve které text doplňuje obrovské množství nejrůznějších obrázků, skic, náčrtů a fotografií. Pokud jsem dobře pochopil Varování, tedy osobitě pojmenovanou předmluvu, tak kniha vznikla tak, že ji Terry namluvil na magnetofon, jeho dcera Holly vyprávění přepsala, načež je autor ještě doplnil hojnými poznámkami, kterými zaplnil mezery, na které při svém vzpomínání zapomněl.

Vzal to od dětství (narodil se v listopadu 1940), které má spojené s vyrůstáním v minnesotském Medicine Lake. Když bylo Terrymu jedenáct, jeho otec se rozhodl prodat dům a přestěhovat se s rodinou za prací do Kalifornie. Což v tomto případě znamenalo Panorama City v L. A. Jako většina tehdejších dětí vyrůstal na komiksech, což ho už v minnesotské části dětství přitáhlo ke kreslení.

V pubertě na něho měl největší vliv komiksový časopis Mad, který dokázal být velmi inteligentní a neuvěřitelně praštěný zároveň, což ho vlastně spojuje i s Terryho budoucí rolí člena Monty Python. Z komiksů scenáristy Harveyho Kurtzmana se naučil, jak dělat přiblížené a pohyblivé záběry, záběry zblízka – zkrátka celou filmovou gramatiku. Kreslíři Jack Davis a Willy Elder mu pak byli největšími učiteli po stránce grafické. Také začal zřejmě pod vlivem filmů Lona Chaneyho experimentovat s vyráběním vlastních složitých masek a jeho halloweenské kostýmy (třeba v sedmnácti jako Fantom opery) byly prý nezapomenutelné a spoustu lidí opravdu vyděsily. Na sportovním poli tehdy Terry zvolil méně obvyklou cestu, a stal se roztleskávačem.

Prestižní univerzitu Occidental College mohl studovat díky stipendiu presbyteriánské církve. Píše, že „nastoupil jako vysoce motivovaný, úspěšný osmnáctiletý mladík, a odešel o čtyři roky později jako budižkničemu bez cíle s fantasticky průměrnými studijními výsledky“. Nejdříve si jako hlavní obor zvolil fyziku, ale rychle ho to přešlo a přesedlal na výtvarné umění. Ani to mu ovšem nevydrželo dlouho a díky trpělivosti vedení školy skončil jako student politických věd. Tam měl jen čtyři povinné předměty a zbytek si mohl navolit podle libosti, třeba i divadlo a ruštinu (pro případ, že by se komunisti skutečně dostali k moci, se s nimi chtěl umět aspoň domluvit). Také se dostal do vedení školního časopisu Fang (Tesák), kde začal napodobováním Harveyho Kurtzmana. Další oblíbenou náplní časopisu byly „fumetti“, tedy fotokomiksy, což vlastně byly filmy bez zvuku a kamery, a jejich výroba Terryho tak bavila, že díky nim málem neodpromoval. Díky pestré spleti prázdninových brigád byl po dobu studia finančně soběstačný.

Po škole šel ještě v létě dělat vedoucího na letním táboře v Sierra Nevadě, kde přečetl autobiografii divadelního prominenta Mosse Harta Act One (První jednání). Na jejím základě vypracoval akční plán, jak získat práci svých snů. A tak se vypravil do New Yorku, kde se mu skutečně povedlo stát se asistentem Harveyho Kurtzmana, toho času vedoucího komiksový časopis Help! Jako jeho asistent byl jeho pravou rukou na zemi a prakticky dohlížel na každodenní provoz redakce. Přivítal v New Yorku později veleslavného komiksového kreslíře Roberta Crumba a sám vytvářel mnohá fumetti s lidmi ochotnými pracovat za patnáct dolarů na den (mj. Woody Allen či John Cleese). Další důležitou zmíněnou knihou byl The Film Sense (český název jsem nikde nenalezl) od Sergeje Ejzenštejna, pravděpodobně jediná odborná kniha o filmu, kterou Terry kdy četl.

Na jaře 1964 Terry udělal všechno proto, aby se nestal vojákem ve Vietnamu. Jako nejlepší volba mu připadala Národní garda. To znamenalo šestiměsíční základní výcvik následovaný shromážděními jednou za měsíc a deseti každoročními pobyty ve výcvikovém táboře, aby zůstal ve formě. Základní výcvik absolvoval ve Fort Dix v New Jersey. Tam se naučil i činnosti, pro něj do té doby zcela neznámé: ulejvání. Tak se rozhodl využít absurdní logiku ozbrojených sil ve vlastní prospěch a napsal Národní gardě, že ho vydavatel posílá pracovat do Evropy. Není problém, budete cvičit u kontrolní skupiny v Německu. A tak převážně stopem Evropou cestující Terry na čas zakotvil na řeckém ostrově Rhodos, a Národní garda po dopisech s razítkem z Rhodu uznala, že je to odtud do Německa daleko. Což vedlo k Terryho báječnému korespondenčnímu vztahu s armádou. Dopisy od Národní gardy z Ameriky putovaly na Rhodos k Terryho příteli Daveovi, který je adresátovi vracel zpět do Ameriky. Odpovědi přes Rhodos putovaly ke kontrolní skupině v Německu a všichni byli spokojení. Terry tomu říkal obrácená Hlava XXII.

Na konci roku 1966 se rozhodl přestěhovat zpět do L. A. Tam si vyzkoušel práci v reklamní agentuře a seznámil se s anglickou novinářkou s titulem z Cambridge, která se jmenovala Glenys Robertsová. V té době už měl Terry dlouhé vlasy, absolvoval první velký rockový festival v Monterey a stal se svědkem policejního zásahu v Century City v červenci 1967. Policajti na harleyích najeli rovnou do davu demonstrantů a razili cestu pěšákům s pendreky, kteří to brali hlava nehlava. A to tam toho dne nedemonstrovali žádné sjeté máničky, ale převážně úctyhodní občané (právníci, lékaři, učitelé). Když vidíte policisty mlátit invalidu na vozíku, rychle pochopíte, že je něco špatně. Navíc se Glenys začalo stýskat po domově, takže nastal čas z Ameriky zmizet. Na letiště do New Yorku to navíc vzali autem a zažili několik situací jako z pozdějších filmů Vykoupení a Bezstarostná jízda, kdy je ve Wyomingu či Montaně chtěli jako máničky lynčovat. Což bylo potvrzení správnosti rozhodnutí ze země vypadnout.

Od srpna 1967 tedy Terry žije v Londýně. Glenys byla povýšena na šéfredaktorku týdeníku The Londoner a Terrymu dala práci výtvarného redaktora. Kolega seriózní novinář z Newsweeku John Cleese dal Terrymu kontakt na producenta Humphreyho Barclayho, kterého Terry pronásledoval několik měsíců, až koupil pár jeho skečů pro dětský televizní pořad Omluvte poruchu, v němž vystupovali mladí komici Michael Palin, Terry Jones a Eric Idle. Producent rozjel i další pořad Víme, jak vás rozesmát. Když v jeho redakci přemýšleli, co udělat s nehotovým pospojovaným materiálem, Terry se nabídl, že by z něj udělal animovaný film. Nikdo nehnul ani brvou, zřejmě předpokládali, že s tím má zkušenosti. Určitě netušili, že se do něčeho takového pouští poprvé v životě. Dostal na to dva týdny a čtyři sta liber. Měl zřejmě i trochu štěstí začátečníka, každopádně hned po odvysílání pořadu měl dost dalších pracovních nabídek (první od Erica Idleho). V dubnu 1968 se mu po právní bitvě přes Atlantik povedlo dosáhnout svého propuštění z Národní gardy (Vietnam pořád hrozil), takže rozletu už konečně nic nebránilo.

Na jaře 1968 se také dala dohromady skupina mladých komiků, kteří se zakrátko proslaví jako Monty Python. A těm se hodil do rámce jejich televizních skečů i importovaný Američan, jehož model přínosu skupině na začátku stanovil Terry Jones. Je zbavil nadvlády tradiční pointy a Terry Gilliam dostal přesně stanovený úvodní a závěrečný vtip animace a všechno mezi tím bylo na něm. První natáčení Létajícího cirkusu Montyho Pythona na konci srpna 1969 ve studiu BBC zavánělo všeobecnou nejistotou, protože nikdo netušil, jak to bude všechno fungovat. Ale první série si své publikum rychle našla. Terry celé noci pracoval sám a pak přišel do studia a viděl, jak se ostatní baví, takže zakrátko si začal navlékat kostýmy, které nikdo nechtěl, a začal hrát vesnické hlupáky, rytíře či gumové kuře. Rozchod s Glenys přišel v pravý čas, protože byl volný, když se seznámil s Maggie Westonovou, maskérkou Monty Pythonů. S ní se o pět let později oženil a žijí spolu dodnes.

Po konci druhé řady Pythona už byli natolik populární, že nastal čas na vydávání pythonovských knih, nahrávání alb a pořádání divadelních představení. Jejich první film byla v podstatě kompilace znovu natočených skečů z prvních dvou řad (a minimálně dva členové skupiny byli přesvědčeni, že by ho sami dokázali natočit lépe). Americké studio Columbia po nich chtělo odstranění jedné scény, protože ji za Atlantikem nikdo nepochopí. Pythoni odmítli, a film v Americe propadl. Ale ve Spojeném království si vedl dobře, takže začaly přípravy filmu Monty Python a Svatý Grál. Film, který režírovali Terry Jones a Terry Gilliam, sestavu Pythonů značně rozklížil. Nejprve se proti režisérům stavěli ostatní neTerryové, na konci se vracel Terry G. v noci do střižny a znovu scény stříhal, aniž by o tom Terry J. věděl. Proto už Gilliam nikdy nechtěl režírovat film s někým ve dvojici a radši přišel s vlastním filmem Žvahlav, ve kterém dal z Pythonů roli jen Michaelu Palinovi (a ano, Terryho Jonese nechal sežrat příšerou ještě před úvodními titulky).

V roce 1976 ovšem Pythoni zjistili, že americká ABC sestříhala jejich show do dvou hodinových speciálů a 24 minut „nevhodného materiálu“ vyřadila, aby uvolnila místo reklamám. Naštvalo to všech šest členů skupiny, ale nakonec soudní žalobu podali Terry Gilliam (protože byl Američan) a Michael Palin (protože dokáže být velmi přesvědčivý). První rozsudek byl v jejich neprospěch, ale po dalších žalobách a odvoláních se až při posledním odvolání dostala na přetřes původní smlouva s BBC, do které se Terrymu Jonesovi podařilo dostat klauzuli, která zaručovala odvysílání pořadu přesně v té podobě, jak bude natočen. Právníci se shodli, že BBC neměla právo prodat vysílací práva bez této klauzule, načež následovalo mimosoudní vyrovnání dvou televizních Goliášů se šesti komickými Davidy. BBC jim nakonec přenechala vysílací práva Létajícího cirkusu Montyho Pythona všude s výjimkou Spojeného království. V případě Gilliama to tedy znamenalo, že se už nikdy nemusel pouštět do podřadných kinematografických výtvorů a mohl točit jen to, co vážně dělat chce.

Nabízenou spolurežii Života Briana Gilliam odmítl a po chvíli dohadů se stal výtvarníkem filmu. Pak se sám pustil do filmu Zloději času se Seanem Connerym v hlavní roli. Ten realizoval, aby producentům prodal nápad na Brazil, ale přes velký úspěch filmu v Americe to nebylo nijak jednoduché. Takže dříve vznikl poslední pythonovský film Smysl života. Gilliamův segment z tohoto filmu začal jako nápad na animaci, ale skončil jako hraný krátkometrážní film. Byla to také jeho první zkušenost s překročením rozpočtu. Film byl ovšem natolik odlišný od zbytku Smyslu života, že jeho původně plánované zařazení doprostřed nedávalo smysl, takže nakonec putoval do kin jako jeho předfilm. Nakonec se přece jen podařilo Brazil zafinancovat, a dokonce o roli v něm projevil zájem Robert De Niro, velký fanoušek Monty Pythonů.

Fox v Evropě uvedl Brazil bez problémů, ale Universalu se nelíbilo depresivní vyznění filmu a chtěl k němu happy end. Jako příklad Terrymu předhazoval Blade Runnera Ridleyho Scotta, který byl také výrazně upraven podle přání studia. Terry chápe logiku komerčně smýšlejícího režiséra, který chce dostat další práci, ale rozčílilo ho, když po letech Scott uvedl do kin svůj „režisérský sestřih“. Stejně jako ho rozčílil Spielberg, když nechal odstranit pistole z rukou policistů ve filmu E. T. – Mimozemšťan. Přirovnává ho ke Stalinovi odstraňujícímu Trockého ze sovětských revolučních fotografií. Robert De Niro se kvůli filmu poprvé v životě zúčastnil televizní talk show, kritici z LA Times začali pořádat tajná promítání a nakonec někdo z Asociace kritiků v Los Angeles zjistil, že nemají ve stanovách nic o distribuci filmu v amerických kinech, a losangeleští kritici udělili Brazilu ceny pro nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář. Universal nakonec hodil ručník do ringu a film v Americe uvedl bez výraznějších úprav.

Následující Dobrodružství Barona Prášila přineslo Terrymu nálepku problémového režiséra. Producent podepsal se studiem 20th Century Fox smlouvu, o níž se Terrymu ani nezmínil. Problémy začaly, když byli na třiceti miliónech liber z původního třiadvacetimiliónového rozpočtu. Producent-spekulant byl vyhozen a nastoupil německý producent se zkušenostmi ze Jména růže, do toho tahanice s pojišťovací společností, garanční společností, fiktivní rozpočty, zkrátka jeden velký problém. Film se sice dočkal čtyř nominací na Oscara (a Terry se jich zúčastnil jako doprovod své nominované manželky), ale v Americe byl uveden pouze v omezené distribuci, což finanční prokletí filmu rozptýlit nedokázalo.

Agent Terrymu stále posílal scénáře od filmových studií. V jednom z balíků narazil na Krále rybáře od začínajícího scenáristy Richarda LaGraveneseho, který ho natolik zaujal, že se poprvé rozhodl natočit cizí scénář. Bylo mu jedno, že pro studio byl jen návnadou na Robina Williamse, který hrál v Baronu Prášilovi a stal se Gilliamovým přítelem. Při obhlídkách nádraží Grand Central Satation, kde se odehrává jedna ze scén, Terryho napadlo, že by se tu dala zinscenovat působivá taneční scéna. Tak s tím nápadem šel za scenáristou, který se pro tu myšlenku nadchl, a společně scénu přepsali. To je jediný Terryho zásah do filmu, jinak se ho snažil jen co nejlépe natočit tak, jak byl napsán ve scénáři.

Druhým americkým filmem podle cizího scénáře se stalo temné sci-fi 12 opic, při jehož natáčení pořídili dva absolventi filmových studií Louis Pepe a Keith Fulton celovečerní dokument Křeččí faktor. Tam jsou tvůrci filmu zachyceni i při studené sprše, když se probírají výsledky anketních lístků po testovací projekci. Úžasné na 12 opicích ovšem bylo, že se tvůrci rozhodli všechny výtky ignorovat, a film měl v kinech jako zázrakem úspěch. I paličatost může občas zvítězit.

Zfilmovat Strach a hnus v Las Vegas od Huntera S. Thompsona Terry opakovaně odmítal. Názor změnil, když byli do hlavních rolí obsazeni Johnny Depp a Benicio Del Toro, se kterými naopak pracovat chtěl. Hunter S. Thompson předchozího uvažovaného režiséra Alexe Coxe fyzicky vyhodil z domu, čímž dotyčný o tu práci přišel. Terry napsal scénář s Tonym Grisonim za osm dní (s přepisováním za deset) podle hesla „prostě to udělejme přesně podle knihy“. Johnny Depp chvíli bydlel u Huntera v suterénu, aby ho vstřebal, a ve filmu nosil jeho košile a dokonce si vypůjčil i Hunterovo auto. Podle Stanislavského metod ovšem hrál i Benicio Del Toro, což znamenalo, že se občas ztrácel, bloudil kolem a vyžadoval více pozornosti, než mu režisér měl čas poskytnout. Při premiéře v amerických kinech ovšem film rozdupala Godzilla, takže Strach a hnus v Americe utržil pouze deset miliónů dolarů.

Poté už následovalo katastrofální natáčení filmu Muž, který zabil Dona Quijota s Johnnym Deppem a Jeanem Rochefortem v hlavních rolích. Jeho tehdy jediným výstupem byl „dokument o nenatočení filmu“ Ztracen v La Mancha od osvědčené režijní dvojice Pepe a Fulton. Legrační prý bylo, že když začalo jít opravdu do tuhého, tito dokumentaristé chtěli zbaběle utéct domů. Terry na ně prý řval: „Do prdele, jen hezky dál točte, vy kreténi!“ Ve chvíli, kdy začne zuřit bouře a všechno smete povodeň, se dokumentaristé stejně schovávali v autě a jediné použitelné záběry jim vlastní kamerou natočil filmový kaskadér.

Dalším Terryho filmem po této katastrofě byla v Praze natáčená Kletba bratří Grimmů. Bohužel rozjetá látka nakonec skončila v rukou producentů nevalné pověsti – bratrů Weinsteinů. Nejdříve byla obětována skvělá Samantha Mortonová, místo které se objevila producenty vybraná Lena Headeyová. Pak byl odejit Terryho kameraman, a režisér začal mít oprávněný pocit, že už nemá film pod kontrolou. V Kanadě natočená Krajina přílivu se stala protikladem. Režisér měl sice naprostou svobodu, ale film neměl žádnou propagaci, skoro nikdo ho neviděl a dosud ho skoro nikde nedávají. Oba filmy spojuje Terryho přesvědčení, že pro děti je dobré, aby je pohádky šokovaly a vystrašily. V roce 2006 se také Terry Gilliam úředně zřekl amerického občanství, protože kdyby zemřel, musela by jeho manželka prodat jejich dům v Londýně, aby za něj byla schopná zaplatit americkou dědickou daň.

Imaginárium dr. Parnasse se smutně proslavilo tím, že uprostřed natáčení zemřel představitel hlavní role Heath Ledger. Nebyl čas přetočit celý film, herců dostatečně dobrých bylo minimum, a sotva by z nich měl někdo čas právě teď. Východiskem z nouze se stalo Terryho rozhodnutí nahradit Heatha třemi jinými herci, což zkrátí jejich natáčení jen na několik dní, a navíc to vzhledem ke scénáři (hlavní postava projde třikrát kouzelným zrcadlem) dávalo smysl. O novější filmové tvorbě už toho v knize moc není. O obou režisérových krátkých filmech není ani zmínka a u nás neuvedený Nulový teorém je odbyt třemi odstavečky a dvěma fotografiemi.

V roce 2011 režíroval v Anglické národní opeře Faustovo prokletí Hectora Berlioze. Pak strávil téměř dva roky přemýšlením, jak nastudovat Benvenuta Celliniho. Stejně jako Faust to byla zřídka uváděná opera. Dokonce samotný Berlioz se o to třikrát pokusil neúspěšně. Až do premiéry v červnu 2014 pochyboval, že to může dokázat. Výsledek popsaný slovy autora: „Pětihvězdičkové recenze, vyprodané sály, a jen osm představení. Opera nedává smysl!“ Pak jsou zmíněna už jen živá vystoupení Pythonů v roce 2014.

V knize jsou ještě Závěrečné titulky, což je vlastně čtyřstránkové poděkování (včetně několika českých jmen, např. Miloš Forman a Karel Zeman). Pak je tam překlad obrázků, neboť ty jsou všechny přetištěny v originále. Je to praktická pomůcka, protože zejména ručně naškrabané poznámky u autorových náčrtků pro mne často zůstaly nerozluštitelnými i po přečtení českého překladu. Na konci ještě nechybí rejstřík.

Terry Gilliam: Gilliamesque, 2015

České vydání Jota, 2017

304 stran