sobota 18. ledna 2020

Já a sport v roce 2019


V roce 2018 jsem toho poměrně dost naběhal, až jsem si v únoru 2019 položil zapeklitou otázku, jak to, že to na mně není znát. Po troše internetového samostudia a pokusu s hrudním pásem, jsem měl jasno. Dělal jsem všechno blbě. Takže jsem zavelel: znovu a lépe! Pětadvacátým březnem počínaje jsem zkoušel běhat tak, aby to mělo nějaký smysl. Navíc jsem 27. dubna absolvoval v Praze kurz sportovní výživy. Tohle bylo téma, o kterém jsem opravdu nic nevěděl, takže bych to sotva stihl pobrat za den. Naštěstí jsem dostal mailem studijní materiály se zhruba měsíčním předstihem. I tak jsem je jen tak tak stihl přečíst.

25. května jsem sice uběhl půlmaraton v rámci akce City Run Jičín (za 2:00:58), ale moje pocity z toho nebyly nijak úžasné. Svůj díl viny na tom měl fakt, že květen byl jediným měsícem v roce, kdy bylo horší počasí, než je dlouhodobý normál. Za druhé se běželo po dešti, takže jsme si docela užili bláto. Do třetice jsem něco zazdil na první pohled drobnostmi, jako byl příliš lehký oběd (takže mi pak jednoduše chyběla energie). Chybami se prý člověk učí, tak uvidím…

Takhle jsem se proběhl 18. října
Co jsem si vzal z kurzu sportovní výživy? Kromě proteinového nápoje po běhu jsou to spíš drobnosti, které by měly být samozřejmé. Třeba, že tři jídla denně úplně stačí, žádné dopolední ani odpolední svačiny nepotřebuji. Vyhýbat se jednoduchým cukrům, nasyceným mastným kyselinám (nejproblematičtější část tuků), méně solit, hlídat si dostatek bílkovin ve stravě apod. Největší revoluci pro mne znamenal pitný režim, zejména fakt, že pít by se nemělo před, při ani po jídle. A také jsem do jídelníčku zařadil kvalitní multivitamíny a omegu 3 (nejlepší stále je čistý rybí tuk).

Z kurzu jsem se také dozvěděl o bioimpedanční metodě měření složení těla, což mi přišlo uvěřitelnější, než ty chytré váhy, které si podobné údaje vycucávají bůhví z čeho. Takže jsem se 16. dubna zajel nechat zvážit do Hradce Králové. Výška 174 cm, váha 79,3 kg, z toho 35,6 kg svalů a 16,5 kg tělesného tuku. Od června se podobné údaje daly zjistit už i u nás v Jičíně. Tak jsem se nechal převážit 2. října. Výška se kupodivu nezměnila, hmotnost klesla na 74,9 kg, z toho 36,7 kg svalů a 10,3 kg tělesného tuku. Takže jsem za pět a půl měsíce shodil 6,2 kg tuku a nabral 1,1 kg svalů. A to jsem v létě na 12 dní byl na zaměstnavatelem placeném kondičním ozdravném pobytu v přírodních jódových lázních Číž, kam jsem si nic na běhání nebral (a prakticky ani jinak nesportoval). Přitom běžecká sezóna 16. dubnem nezačala, ani 2. říjnem neskončila.

Zmiňovaná projížďka z 27. července
Celkem jsem v roce 2019 naběhal 787,6 km. Cyklistika nešla úplně stranou, ale stal se z ní doplňkový sport, aby se svaly také občas protáhly jinak. Tomu odpovídá 1173 km naježděných na kole. Všechno to byly jednodenní vyjížďky na pár hodin. Těch delších se mi povedlo jen pár. 30. dubna jsem poprvé zkusil cyklistickou variantu zdejšího pochodu Českým rájem zvaného Rumcajs. Bylo to na úvod sezóny pěkných 73,4 km (blbě jsem zahnul jenom jednou J). V květnu jsem se připravoval na půlmaraton tak soustředěně, že jsem na kolo ani nesáhl. Z delších vyjížděk jsem našel ještě 27. července 68,51 km a 14. září 71,88 km. Takže moje první vyjížďka v roce byla nakonec nejdelší za celý rok. Ale kopcům se nevyhýbám, takže tu není problém se slušně zrušit během pár hodin. 25. října jsem cyklistickou sezónu ukončil, stejně nemám zimní pláště. ;-)

Přes zimu pokračuji s pravidelným pondělním spinningem, což beru spíš jako takovou socializaci, než že bych to bral jako nějaký sportovní výkon (i když se u toho pokaždé kvalitně zpotím).

Na závěr ještě pár záběrů z mého domácího jídelníčku vyfocených během svátků:


Nalevo: Snídaně je základ. Najít kvalitní jogurt či kvalitní müsli je skoro práce pro detektiva. Dalšími oblíbenými snídaňovými pokrmy u mne jsou vaječná omeleta či různé kaše. Amarantová kaše s malinovou omáčkou – 100 g amarantu namočeného přes noc do studené vody propláchnu, přidám 360 ml mléka (kokosového, mandlového či běžného) a dvě lžičky perníkového koření. Přivedu k varu a na velmi mírném ohni vařím do zhoustnutí (asi 15 minut). Možností, jak ochutit kaši, jsou stovky, ale malinová omáčka není nic složitého: maliny krátce povařím s trochou vody, rozmačkám, osladím medem a zahustím chia semínky.
Napravo: Oběd je hlavní jídlo dne. K němu patří i polévka. A k Novému roku čočka. Čočková polévka se sušenými meruňkami (loupaná půlená červená čočka, sušené meruňky, velká brambora, červená cibule, velká červená paprika, mletý římský kmín, mletá sladká paprika, chilli, skořice, zeleninový vývar, zakysaná smetana, máta a klínek citrónu).

Večeře už by se neměla přehánět. Chlebíčky jsem nikdy nemusel, ale když na Silvestra blbnou všichni, tak jsem se přidal. Chlebíčky s hruškami – žitný chléb, plátky nivy (pikantnější je varianta s gorgonzolou), na plátky nakrájená hruška pokapaná citrónovou šťávou, med, nasekané vlašské ořechy a lístky tymiánu.

P.S.: Jelikož zdraví mi slouží (ťuk, ťuk) a zima stále ne a ne přijít, tak v době, kdy smolím tyto řádky, mám letos naběháno 75,3 km. Jelikož se to snadno počítá, tak pro srovnání: loni touto dobou o 75,3 km méně. ;-)

čtvrtek 16. ledna 2020

Hudba 2019

Songs from Utopia

Koncertních hudebních zážitků u mne bylo v roce 2019 málo, ale aspoň stály za to. O většině z nich jsem tu už referoval. 4. února šlo o koncert kapely John Garcia and the Band of Gold, od 15. do 17. srpna jsem byl na festivalu Rock Heart, 21. září následovala thrashmetalová nálož v čele s Overkill a 28. listopadu jsem byl na show Devina Townsenda. Co zbývá? 21. června se jako každý rok v Jičíně konal Svátek hudby. Měl jsem volno, tak jsem toho zkusil dost. Nejlepší mi přišlo česko-švýcarské manželské bluesrockové duo Songs from Utopia (Čech byl bubeník, jeho manželka zpívající kytaristka) na úvod a bluesové Pohromadě na přehradě na závěr. Mezitím jsem zkusil experimentální pop Becoming Birds a místní jazzrockový spolek se šíleným názvem Hubnutí řízené počítačem. Ale u něj jsem se příliš nezdržel. O den později se konal jičínský Food Festival, kam jsem se odpoledne vrátil na vystoupení místních hardrockerů Wooden Ships. Ze zářijového festivalu Jičín – město pohádky mi v hlavě utkvěli pouze metaloví The Arcane Legacy a Petr Poláček & Bon Jovi Tribute Prague, z jejichž názvu je zřejmé, že hráli dávné hity americké rockové kapely Bon Jovi.

Většinu hudby stále streamuji přes Google Play. Většinou to sice je rocková a metalová hudba, ale občas překvapuji i sám sebe. V digitální podobě jsem si pořídil i nějaká nová alba. Součástí Blu-ray disku s koncertem Kinga Diamonda byl i kód ke stažení části nazvané Live at The Fillmore in Philadelphia ve formátu MP3. Ve formátu FLAC jsem si koupil alba Michala Pavlíčka Pošli to tam! a skupiny XIII. století Frankenstein. EP skupiny Metallica s názvem The $5.98 EP - Garage Days Re-Revisited mě ve formátu FLAC-HD ve více než třikrát lepší kvalitě, než jakou dokáže pojmout CD, přímo ze stránek kapely vyšlo levněji, než kdybych si u nás pořídil to cédéčko. A nakonec ve formátu WAV jsem si pořídil alba Tulák po hvězdách od skupiny Progres 2 a The Six Cello Suites od J. S. Bacha v podání Jiřího Bárty.
 
Co se týká hudby na CD, i tady je znát moje zvýšená podpora domácích kapel: Titanic: Soumrak Titánů, Wanastowi Vjecy: Alchymie, Postcards From Arkham: Spirit, Gaia Mesiah: Excellent Mistake a Arakain: Jekyll & Hyde. Z přespolních mohu začít u Symfobie z Nitry, jejichž Smog of Tomorrow jsem si pořídil hned po jejich koncertu na festivalu Rock Heart. A z těch opravdu zahraničních: Last Union: Twelve, Apocalyptica: Shadowmaker, Devin Townsend: Empath, Megadeth: Killing Is My Business and Business Is Good The Final Kill, Dream Theater: Distance Over Time, The Neal Morse Band: The Great Adventure, Overkill: The Grinding Wheel (za babku z Aukra), Blind Guardian Twilight Orchestra: Legacy of the Dark Lands, Chaostar: The Undivided Light a Tarja: In the Raw. Na hudebních nosičích Blu-ray výčet ještě doplňují Marillion: A Sunday Night Above the Rain, Queen: A Night at the Odeon a King Diamond: Songs for the Dead Live.


Knihy 2019


Pět nejzajímavějších knih, které jsem přečetl v roce 2019 bez ohledu na kategorie.

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Tuhle knihu napsal Milan Kundera kolem roku 1975, tedy v době, kdy opouštěl Čechy a se svou ženou se stěhoval do Francie. Označuje ji za román, ale já nejsem literární teoretik, takže pro mne výrazy jako „nový román“ či „román ve variacích“ jsou španělskou vesnicí. Takže jsem to bral jako takových šest a půl příběhů, u kterých jsem si ani nebyl jistý, zda záleží na jejich pořadí v knize. Šest z nich mi přišlo výborných, jen Taminina smrt jakoby byla o třídu slabší. Kunderu jsem každopádně četl někdy v první polovině 90. let, takže na něj nejsem žádný odborník. Celkově převládala spokojenost, i těch zapamatování hodných myšlenek tu bylo dost. Kniha obsahuje doslov Sylvie Richterové.

Václav Macek: Ján Kadár

Biografie režiséra Ján Kadára je s 360 stranami nejdelší knihou, kterou jsem četl v cizojazyčném originále. ;-) Autor probral jeho život od mládí na jižním Slovensku, přes válečný pracovní tábor v severním Maďarsku, poválečné filmové začátky na Slovensku, celou jeho českou filmografii, spolupráci s Elmarem Klosem až po emigrantské kapitoly z USA a Kanady. Zdůvodňuje tu svůj závěr, že ze všech pohledů, podle kterých chápeme práci režiséra, byl jediným režisérem všech filmů, u kterých v titulkách čteme „režie: Ján Kadár, Elmar Klos“, pouze Kadár. Ostatně o jeho tvorbě v emigraci se u nás na rozdíl od Formana či Passera také prakticky nic neví. Kadár byl tedy držitelem Oscara pro nejlepší zahraniční film za český snímek Obchod na korze a Zlatého glóbu pro nejlepší zahraniční film za kanadský snímek Co mi táta nalhal. A v roce 1970 mu producenti nabízeli režii Kmotra – odmítl, protože o mafii nic nevěděl. Profesionálně odvedená kniha samozřejmě obsahuje bohatý poznámkový aparát, ocenění, filmografii, vybranou bibliografii a jmenný i názvový rejstřík.

Shirley Jacksonová: Dům na kopci

Strašidelný román z roku 1959 patří k jednomu z hlavních pilířů celého hororového podžánru. Strašidelný dům, jehož název je tu ponecháván v originální podobě Hill House, přijíždí prozkoumat čtveřice pátračů, kteří mají přijít na kloub strašidelným jevům, kterými je stavení proslulé. Výborné budování atmosféry, propracovaná psychologie postav, ale pak vtrhla na scénu příšerná paní Montagueová (manželka jednoho z pátračů) a horor se překlopil v komedii. Nějak jsem tento autorčin krok nepochopil. Román končící pasáží citovanou ze svého prvního odstavce se dočkal řady filmových adaptací od nejklasičtější z roku 1963 až po nejaktuálnější seriálovou verzi z podzimu 2018. Kniha obsahuje doslov Laury Millerové.

Christoph Ribbat: V restauraci aneb Příběhy z břicha moderny

Čtivá kniha o tom, co se dělo i děje v restauracích. Příběhy kuchařů, číšníků, gastrokritiků i sociologů zaměřených na kulturní prostor restaurace. Běžní hosté tu téměř zastoupeni nejsou. Výjimkou jsou slavní literáti či malíři – ostatně na obálce je reprodukce obrazu Edwarda Hoppera New York Restaurant z roku 1922. Po třech převážně chronologicky odvyprávěných částech od začátků v Paříži okolo roku 1760 po současnost následuje kapitola Interpretace, kde nám autor osvětlí leckteré nejasnosti. Konečně dojde i na definice restaurace či popis vlastní metody montáže. Na konci je 36 stran poznámkového aparátu pro sociology a další badatele, osm stran rejstříku a tři stránky kulinářského slovníčku. Překladatelka i redaktorka odvedly dobrou práci.

Milan Pohl: Střepy v prachu

Hlavní hrdina Pavel se nemůže smířit s náhlou smrtí svého kamaráda, třicetiletého řidiče autobusu Jirky. Několik let poté se rozhodne o Jirkovi a jejich přátelství napsat knihu. Jenže začíná narážet na limity vlastní paměti. Možná by mu mohla pomoci nově nabízená paměťová kúra… Novela tak akorát na jedno deštivé odpoledne sice tematizuje blednoucí a nejasné vzpomínky na zemřelého blízkého přítele, ale rozhodně to není depresivní čtivo. Autor zjevně literárně přepracoval vlastní zážitky, proto působí veškeré interakce mezi postavami velmi životně. Žádné jednorozměrné figurky charakterizované pár základními vlastnostmi. Fantastická nadstavba základního příběhu je použita pro zesílení zamyšlení o fungování lidské paměti a nijak neruší ani čtenáře vyhýbajícího se sci-fi. Jsou tu dobře napsané dramatické situace i trocha humoru, takže tuhle jednohubku mohu klidně doporučit. Mimochodem, je to jedna z těch knih, které ve verzi vytištěné na papíru vůbec nevyšly.

neděle 12. ledna 2020

Rok 2019 (nejen) na plátnech kin


V roce 2019 jsem viděl na plátnech kin pouhých 49 filmů. Stálo mě to 5 676 Kč, což znamená průměrné vstupné skoro 116 Kč za projekci. Většinou mi průměrnou cenu srážely dolů filmové festivaly, ale v Karlových Varech jsem tento rok nebyl, a ta desítka filmů z Febiofestu to sama nezachrání. Rok jsem sice v místním biografu Český ráj zahájil dvojicí makedonských filmů, ale jinak se tu hrají převážně komerční ptákoviny. A když už dorazí něco zajímavějšího, bývám zrovna v práci. Takže jsem si udělal i několik výletů do dalších klubových kin – královéhradeckého Centrálu (Climax) a pražských sálů Světozor (Beautiful Boy, Tři blízcí neznámí), Pilotů (Žena na válečné stezce), Lucerna (Budiž světlo) a Edison Filmhub (Narušitel systému).

Plakáty 49 filmů

Desítka nejlepších:

Pro mne poslední z desítky projekcí na Febiofestu mě natolik dostala, že jsem reálně uvažoval, že na film půjdu ještě jednou doma v Jičíně. Nakonec to sice nedopadlo, ale bylo to spíš z nedostatku času. Já vím, že tato pozice je nepochopitelná hlavně s přihlédnutím k tomu, které filmy mám na seznamu dál, ale s tím už nic nenadělám. Manželská horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin přitom jenom zachytila, jak se horolezec Alex Honnold rozhodl jako první na světě zdolat 900 metrů vysokou skalní stěnu El Capitan sólo výstupem bez jištění. Možná je to tím, že ta projekce byla zadarmo, možná tím, že mi jedna vyhlášená horolezecká lokalita leží asi 7 km od baráku, nevím…

2. Ucho
Nadčasový filmový skvost Karla Kachyni jsem také viděl na Febiofestu. Paní Jiřina Bohdalová dostala od festivalu cenu za přínos kinematografii a logicky si vybrala projekci filmu, na který může být nejvíc hrdá. Výborný scénář Jana Procházky, herci Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová v jedněch ze svých nejlepších rolí, interiéry zámku v Kroměříži a jedné pražské vily. Přitom všechno vznikalo pod značným časovým tlakem, jelikož tvůrci věděli, že jim natáčení mohou soudruzi každou chvíli zatrhnout. Kupodivu je to tehdy nechali dotočit, ale do kin se film stejně dostal až o dvacet let později. Pozdě, ale přece.

Další, ještě o pět let starší, nadčasová klasika, jejíž restaurovanou verzi poslal Národní filmový archiv znovu do kin. Miloš Forman měl výborný pozorovací talent a byl skvělým vypravěčem. Romantická komedie s mladými herci Hanou Brejchovou a Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích vrcholí opravdu nezapomenutelnou postelovou scénou.



Když přišel film v roce 1994 do našich kin, nebyl jsem na něm (nemám zdání proč), a viděl jsem ho až později z videokazety. Takže po čtvrtstoletí jsem tento rest smazal, když byla uvedena nově restaurovaná verze. Steven Spielberg tohle historické drama podle skutečných událostí realizoval prakticky dokonale, takže rozhodně neztratilo nic ze své působivosti. To, že je u mne až za dvěma domácími vykopávkami, není ani tak znakem mé národní hrdosti, ale spíš toho, že Kachyňův film trvá 91 minut, Formanův dokonce pouhých 77 minut, zato Spielberg se rozmáchl na značných 195 minut.


Další více než tři hodiny dlouhou historickou fresku rozprostřenou přes tři desetiletí natočil velmi volně podle skutečných postav německý scenárista a režisér Florian Henckel von Donnersmarck. Mnozí sice kritizují rozdíly proti skutečnosti, ale já o německých malířích nic nevím, navíc jsou ve filmu přejmenovaní, takže mě to nijak netrápí. Výborný je scénář, režie i herci, produkčně se na ničem nešetřilo, a tak mi tenhle 188 minut dlouhý film překvapivě docela utekl. Výborný herecký výkon předvádí hlavně Tom Schilling v roli malíře Kurta Barnerta (jehož reálným předobrazem byl Gerhard Richter).


Když mi při loňském bilancování skončil na osmém místě horor scenáristy a režiséra Ariho Astera Děsivé dědictví, považoval jsem to za překvapení. Po roce je další horor téhož filmaře o dva stupně výš, takže evidentně něco dělá dobře. A to film tentokrát situoval na sever Švédska, čímž se prakticky vzdal pro žánr typické tmy. Přestože většinu úspěchu opět mohu připsat režisérovi, je třeba zmínit herečku Florence Pughovou, která předvádí, že i v hororu je prostor pro psychologické herectví. Jeden z nejoriginálnějších hororů posledních let dokonce využívá i švédské herce a zazní v něm trocha švédštiny (ale natáčení probíhalo ve zřejmě levnějším Maďarsku).


7. Joker
Psychologické drama inspirované ikonickou komiksovou postavou si u Warnerů vydupal scenárista a režisér Todd Phillips. Přitom jeho záměrem nebylo nic, co by připomínalo běžný komiksový film. Jde o opravdu temné drama o prohlubujících se psychických problémech hlavní postavy v prakticky dokonalé herecké kreaci až strašidelně vyhublého Joaquina Phoenixe. Žádné superschopnosti (možná jedině nebýt ani trochu zábavný), žádné akční scény (dobře, je tam jedna honička se dvěma policisty) a prakticky žádný humor (což je u postavy snažící se stát se komediantem docela husarský kousek). A přitom té vždycky záhadné postavě vlastně pořád zbylo dost tajemství. A to jsem se ještě nedostal k Robertu De Nirovi, jehož účast dává znamení, že přirovnání k raným filmům Martina Scorseseho nejsou mimo mísu. De Niro na své tehdejší role u něj tedy rozhodně navazuje. To nejlepší z Hollywoodu.

Německé drama natočila scenáristka a režisérka Nora Fingscheidtová. S dokumentární přesvědčivostí nám ukazuje život devítileté problémové dívky Benni. Chvílemi je to smutná malá holčička, kterou nikdo nechce, ale většinou je to malý blonďatý skřet s nezvladatelnými výbuchy vzteku a agrese. Vlastní matka se jí bojí, a ještě více se bojí, že by její chování začali kopírovat její mladší sourozenci. Sociální pracovníci a zaměstnanci různých ústavů nevědí, co si s ní počít. Rozhodně je to více než ilustrace faktu, že s některými problémy si nikdo neví rady. Ani tento film rozumně žádné řešení nepřináší. Klobouk dolů před mladičkou Helenou Zengelovou, která to podle všeho opravdu hrála. Kdyby se tam v rámci vyšponování některých scén až do oblasti thrilleru nechovali někteří dospělí až zbytečně moc jako pitomci, bylo by to vlastně dokonalé. (Pro mne jediná prosincová projekce.)

Scenárista a režisér Quentin Tarantino opět nezklamal! Jeho pocta Hollywoodu, jaký nikdy nebyl (tady je dobrou nápovědou pohádkovost obsažená v původním názvu), sice postrádá jeho obvyklé hrátky s časem či členění na kapitoly, ale o to je přehlednější. Vyprávění se tentokrát neopírá o příběh (ten je ostatně dost řídký), ale o výbornou hereckou dvojici Leonardo DiCaprio a Brad Pitt. Ti tenhle 161 minut dlouhý film v pohodě utáhnou, aniž by absence děje začala vadit. A závěr s další autorovou zábavnou „nápravou historie“ je vyloženě lahůdkový.

Celovečerní debut dvojice scenáristů a režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka se pro mne stal českým filmem roku. Je to něco mezi road movie, hořkou komedií a psychologickým dramatem. Obzvlášť v tomhle žebříčku se mi filmy dobře seřadily, protože tenhle film má vlastně dost společného s některými filmy Quentina Tarantina, závěrečné napravování historie nevyjímaje. Herecká dvojice Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička sice aspiruje na titul nejpomalejších filmových mstitelů vůbec, ale ostatně o tom, že pro ně jsou tvrdým zápasem i běžné každodenní úkony, ten film také je. Kdyby si tvůrci více ujasnili, co za film vlastně chtěli natočit, klidně mohli být na mém seznamu ještě výše.

Pozitivní je, že jediným slabším kouskem z těch 49 projekcí byly Prázdniny, kterými jsem neslavně zahájil Febiofest. Zatímco řadu filmů jsem mohl vidět nesčetněkrát, ale rozhodl jsem se je vynechat (Ženy v běhu, Trabantem tam a zase zpátky, Spider-Man: Daleko od domova, Nabarvené ptáče, Star Wars: Vzestup Skywalkera), k jiným jsem se bohužel nedostal. Jedná se přitom i o filmy domácí, ať už hrané (Karel, já a ty) či dokumentární (Jiří Trnka: Nalezený přítel). Samostatnou kategorií je pak poslední dokument Karla Vachka s délkou 335 minut, do jehož promítání se kupodivu kinaři nijak nehrnou. ;-) Vyjmenovávat tady všechny potenciálně zajímavé zahraniční artové filmy se mi ani nechce…

Ztracený obzor
Moje sbírka filmů na nosičích Blu-ray se zase rozrostla o celou řadu filmových klasik (Černý Petr, Vykoupení z věznice Shawshank, Ztracený obzor, Shane, Jako zabít ptáčka, Osvícení, Motýlek, Střihoruký Edward), z nichž jedna má opět trochu cizokrajný obal. Z toho, co jsem viděl v televizi, bych vyzdvihl další klasiku, a sice Truffautovu Americkou noc, z novějších filmů britské drama Rozbitý svět a do třetice česko-francouzský dokument Forman vs. Forman.

Rok 2020 hned přinesl první změnu, kterou se stalo čtrnáctidenní vydávání programu jičínského biografu. Vzhledem k tomu, jak krátce dnes vydrží filmy v programu kin, to asi bude znamenat více výletů za kulturou. No, uvidím…