Devin Townsend v Praze

Last minute concert

Devin Townsend měl u nás koncert přesně v době, kdy jsem dobíral letošní dovolenou, tak jsem se rozhodl této příznivé termínové shody využít. Jenže obvyklé předprodejní místo hlásilo, že zadaným kritériím odpovídá 0 akcí. Trochu jsem znejistěl, a přešel jsem na stránky pořadatele, společnosti Obscure, a po dorolování stránky ke konci měsíce jsem si přečetl, že „posledních 40 lístků“ je v prodeji už jen na jejich e-shopu. Tak jsem rychle našel přihlašovací údaje a jeden z nich si koupil. To jsem celý já, všechno nechávám až na dobu, kdy mám potvrzené volno, kolikrát už jsem na to dojel… V Roxy se mělo 28. 11. otevírat od 18:00, tou dobou se fronta táhla z Dlouhé až daleko za roh do Rybné, ale to se také dalo čekat. Po vstupu do sálu mi rychle došlo, že tady už jsem Devina viděl (později doma ověřeno – 6. 12. 2012 společné turné Devin Townsend Projectu a Fear Factory).

Předkapelou byli londýnští Haken, což je progresivně metalová kapela hrající od roku 2007. Zejména posledními alby už si na progresivní scéně udělali docela slušné jméno, já se s nimi ovšem naživo potkal poprvé. Uprostřed scény už byly připravené bicí pro Devina, takže jim bylo pódium skoro malé. Bubeník napravo tak byl většinu půlhodinového setu stíněn jedním z kytaristů a baskytaristou. Druhý kytarista byl nalevo před klávesákem, který té elektroniky měl na předkapelu nečekaně hodně. Zpěvák měl volnost pohybu po středu scény. Jenže mikrofony používali i ostatní hudebníci, s výjimkou onoho kytaristy nalevo. Takže tu byly i pasáže, ve kterých zpívalo pět lidí najednou. Z šestice písní zazněly tři z loňského alba Vector, včetně instrumentálky Nil by Mouth. Dvě pocházely z o dva roky staršího alba Affinity a právě vokálně nejpestřejší píseň Cockroach King byla nejstarší (album The Mountain z roku 2013). Jejich pěti- až devíti- minutové písně jsou dostatečně progresivní, aby sedly fanouškům Devina Townsenda, takže výběr předkapely byl výborný. A vlastně mě jejich hudba naživo bavila více než její albové verze. Hráli od 18:45 do 19:30, následovala půlhodinová přestávka (Staropramen 11° za 50 Kč).

Kanadský hudebník Devin Townsend to k nám měl z Vancouveru o kus dál. I on se sice řadí do škatulky progresivního metalu, ale je to jen orientační nálepka. On totiž na žánry moc nehledí a použije cokoli, co mu do písně sedí, ať už jde o prvky muzikálu, death metalu, free jazzu a mnohých jiných stylů. Čelist mi začala klesat, hned když muzikanti nastupovali na scénu. Tři sboristky, další dva kytaristé, bubeník, basák, starý známý klávesák z Haken (čímž se vysvětlily otazníky z předchozího odstavce) a zpěvačka také s kytarou. S Devinem tedy dohromady deset muzikantů, z toho čtyři kytaristé (pro srovnání s již zmíněným koncertem na témže místě – v roce 2012 nám Devin Townsend Project hrál ve čtyřech). Pódium v Roxy se opět zdálo být malým, tentokrát byly nejvíce stíněny sboristky. Jeden z kytaristů měl ještě vpravo vepředu připravené druhé klávesy. V době, kdy se většina kapel snaží na turné co nejvíc šetřit, jsem tohle nečekal. Takže tentokrát žádné předtočené nástroje ani zpěvy. Jak je u Devina zvykem, čtveřice projektorů jela po celou show. Dva byly namířené na plátno za kapelou, dva využívaly prostor bočních stěn. Čtyři kytary nemají ani Iron Maiden! A co teprve havajské košile! Devin je totiž nejen fenomenální kytarista a výborný zpěvák, ale i nadaný bavič, k čemuž patří i kostýmy. Otevírat koncert jedenáctiminutovou poklidnou písní Borderlands by mi normálně přišlo jako úplně špatný nápad. Jenže u Devina fungoval bez problémů a divák se stihl rozkoukat a naladit na stejnou vlnu. Koncert by možná šel rozdělit na čtyři části i podle oblečení muzikantů, byť na jejich výměnu obvykle moc času neměli. Po úvodním „havajském“ setu odložila zpěvačka kytaru, takže pak už po zbytek koncertu byli kytaristé jen tři. Na aktuálním albu s až nezvykle graficky jednoduchou obálkou Empath je deset skladeb. Z nich naživo zaznělo sedm, což bylo víc než polovina (takže nezazněla pouze píseň Hear Me, krátká instrumentálka Requiem a rozsáhlá kompozice Singularity, která na albu zabírá přes 23 a půl minuty). Většinu druhého bloku tvořila čtveřice písní z deset let starého alba Ki (na první z těchto písní – Coast – přinesli bubeníkovi dopředu vedle Devina menší bicí soupravu). 

Koncertní setlist

Pak přišla zpěvačka v krátkých přiléhavých černých šatech a zněla jako z desky (takže mi konečně docvaklo, na koho se koukám – viz dále), sboristky také vytáhly více sexy oblečení. Na začátku třetího bloku přišla novinková píseň Why?, která zrovna nemá s metalem společného vůbec nic (to spíš s v úvodu odstavce zmíněným muzikálem), Devin v ní nehrál na kytaru a z dalšího kytaristy se stal druhý klávesák, ale fanouškům to nijak nevadilo. To už měla Ché Aimee krátké bílé šaty, které neumím popsat, ale přikládám video (a Devin také nastoupil v sukni). Tady také došlo na hitovku Lucky Animals z alba Epicloud, které v Roxy propagoval Devin a spol. v roce 2012. Tento blok zakončil Devin s akustickou kytarou novinkovou písní Spirits Will Collide, na kterou pozval sboristky dopředu. Po krátké přestávce se opět převlečení hudebníci vrátili s přídavkem. Všechny čtyři ženy gradovaly vystoupení i svým oděvem, přiléhavé červené šaty Ché Aimee rozhodně nikdo nepřehlédl. Přídavek začal diskotékou – konkrétně písní Disco Inferno z repertoáru kapely The Trammps. Z této disko odrhovačky kapela přešla do druhé předělávky, která už sotva mohla být hudebně vzdálenější – The Black Page #1 hudebního experimentátora Franka Zappy byla původně složena jako sólo pro bicí a perkuse, ale sám autor ji upravil do několika dalších verzí. Po dvojici předělávek se kapela rozloučila písní Kingdom z již zmiňovaného alba Epicloud. Identitu doprovodných hudebníků jsem nikde nevypátral – jistý je pouze klávesák Haken (Diego Tejeida) a zpěvačka a kytaristka Ché Aimee Dorvalová, která je ostatně slyšet na Devinových albech Ki a Empath a v roce 2014 s Devinem vydala bezejmenné album jejich country rockového projektu Casualties of Cool. Dvě hodiny utekly jako voda. Zvuku ani hudebníkům nebylo co vyčítat, takže u mne panovala maximální spokojenost. Jedinou výhradu bych možná směřoval k těm přídavkovým předělávkám, protože mi pak místo něčeho od Devina v hlavě pořád znělo vlezlé Disco Inferno. Ale Devina Townsenda bych poslouchal, i kdyby neměl narozeniny ve stejný den jako já. ;-)