Sport 2023

Rok 2023 jsem zahájil sportovně. 1. ledna jsem za hodinu a půl uběhl 15,96 km. A schválně jsem se to nesnažil dotáhnout na 16, abych po zbytek roku nebyl otrokem čísel. Poklid začátku roku dostal značnou trhlinu 17. ledna, když mi od Petra Chaloupky přišel e-mail s hlasováním, zda v dubnu vyrazit na kole na Havaj nebo do Spojených arabských emirátů. Myslel jsem si, že jsem s exotickou cyklistikou už skončil, ale Havaj na kole? Tak jsem pár dní zkoušel, jestli mi to projde v práci. A když překvapivě prošlo, už bylo vlastně rozhodnuto. Nebo jsem měl říci, že jsem to jen zkoušel, a zůstat doma? Spojené arabské emiráty v hlasování nedostaly ani jeden hlas, takže naprosto jednoznačný výsledek. Termín se sice ještě o pár dní změnil, ale i tak mi to v zaměstnání procházelo.

 

Moje kolo na druhém konci světa

Zimní přípravu jsem cyklistice nijak neuzpůsobil. Každé pondělí večer hodina spinningu a půlhodina posilování. Když jsem měl volno a počasí dovolilo, chodil jsem běhat. Do toho teoretická příprava na dovolenou. Na chvíli jsem si pohrával s myšlenkou koupě nového kola, ale pak mi došlo, že se nechci bát o fungl nové kolo, které bych nejspíš sotva stihl zajet, takže poletím se starým (ročník 2011). Do 10. dubna jsem měl naběháno 352 km (22. února jsem si dokonce dal půlmaraton: 21,06 km v čase 1:56:23).

 

Můj běh 22. února 2023

13. dubna nás 13 odletělo na druhou stranu světa (časový posun o 12 hodin), takže nic pro pověrčivé. Sice jsme neměli v plánu najezdit na Havaji tisíc kilometrů jako v počátcích projektu 6x 1000, ale říkal jsem si, že 500 km stačí. Zároveň jsem toto číslo bral jako minimální vzdálenost, kvůli které má cenu řešit všechny ty problémy s taháním kola přes půl světa. Věděl jsem, že Havaj je nejdeštivější stát USA, takže tahle dovolená nebude úplně na pohodu. Ale problémů byla celá řada. Nejdříve důkladné seznámení s fenoménem jménem pásmová nemoc. Pak všudypřítomné chlazené nápoje, ze kterých jsem nastydl, takže jsem se z toho vyhrabával ještě týden po návratu domů. Pak neuvěřitelné ceny skoro všeho, takže jsme se místo v restauracích bohužel stravovali tím, co jsme potkali v supermarketu. A tam jsem nedokázal nakoupit tak, aby můj kalorický příjem odpovídal výdeji. Nakonec jsem na Havaji na kole najezdil 492 km. Nic moc, a asi mi to za všechny ty problémy ani nestálo.

 

Po této cyklistické etapě jsem měl k večeři polévku v thajské jídelně

V květnu jsem zjistil, že mi to vůbec neběhá. Energie mi citelně docházela už někde na 10., 11. kilometru. Bolela mě lýtka (to pro mne byla úplná běžecká novinka). Objednal jsem se na převážení na zařízení InBody 270 a výsledky mě moc nepřekvapily, jen jsem je měl černé na bílém. Asi by bylo dobře, že jsem shodil 3,2 kg váhy a procento tělesného tuku mi kleslo o 0,9%, kdyby v tom nebyl ten úbytek rovného kilogramu kosterních svalů. Ano, to jsou ty nevítané následky kalorického deficitu. V sobotu 13. května jsem ovšem dokázal uběhnout 17 km a neumřel jsem při tom, tak jsem se přihlásil na půlmaraton, který se běžel týden poté. Za normálních okolností bych neblbnul a přihlásil se na desítku, ale v pondělí 22. května jsem odjížděl na 12 dní do lázní, tak mě tam snad dají dohromady…

 

Trasa půlmaratonu se mi nelíbila na první pohled. Ta „cílová rovinka“ přes Ostružno a Březinu do Jičína bude dost nekonečná. Navíc jsme tentokrát nestartovali všichni najednou, aby se na nás vytrvalce nemuselo v cíli tak dlouho čekat. Start půlmaratonu byl ve 14:45 a běžci na trasách 5 a 10 km vybíhali v 15:15. Jelikož nás na půlmaraton bylo přihlášených 20, učinil jsem naprosto pitomé rozhodnutí, že nebudu při úvodním proběhnutí centrem zbytečně zdržovat dopravu a poběžím s těmi rychlíky vepředu. Chvilka startovního tempa kilometr za 3:30 mi sice dlouho nevydržela, ale tak nějak jsem po první dva kilometry držel tempo pod 4:50, což by byl naprosto šílený start, i kdybych byl v kondici. A přitom jsem věděl, že jsem na tom fyzicky podstatně hůř než v březnu. ☹ Aspoň že všechny oba kopce byly hned na začátku. Po 4,57 km jsem u Zebína ve výšce 320 metrů n.m. a to je pro celou trasu nejvýše. Mezi Zebínem a Čeřovkou je po 5,67 km první občerstvovací stanice, kde do sebe kopnu panáka ionťáku a pokračuji. Čeřovka je naštěstí trochu nižší, takže po 6,31 km (nadmořská výška 309 metrů) mám oba kopce za sebou.

 

Půlmaraton 20. května 2023

Prvních 9 km jsem zvládl za 46 minut, takže jsem si mohl oddechnout. Tady se naše trasa oddělovala od té, co běželi nejen běžci na desetikilometrové trati, ale dokonce i na pětikilometrové. A opravdu jsem nestál o to, aby mě předběhnul někdo, kdo vyběhl půl hodiny po mně. Po 10,46 km jsem byl u druhé občerstvovací stanice. Ta byla na rozcestí, kde jsme odbočovali po polní cestě podél letiště, a ještě jednou ji využijeme, až se budeme „řítit“ do cíle. Tempo jsem měl ještě pořád někde kolem 5:30 a už cesta k otočce na silnici kus za Ostružnem mi připadala nekonečná. Po 15,2 km jsem tedy oběhl kužel na silnici a další kilometr zjišťoval, že přece jen ještě běží pět lidí za mnou. Rovinka k Jičínu byla přesně tak nekonečná, jak jsem se obával. Po 18,89 km jsem potřetí zastavil na občerstvovací stanici, a sám jsem byl zvědav, zda se ještě dokážu rozeběhnout. Kupodivu ano. Moje tempo už se blížilo spíš šestce a ani na cílovém Lidickém náměstí jsem se pod 5:30 nedostal. To samozřejmě byly očekávatelné následky přepáleného startu. Oficiální čas 1:53:02, 14. místo (a moje hodinky ukazovaly vzdálenost 21,01 km). Třináctý doběhl za 1:47:30, takže odtud pramenil můj dojem, že běžím sám. Pět a půl minuty je pořádná díra. Čas ani pořadí pro mne nemají žádný význam. Z mé strany to bylo pouze o vůli závod dokončit. Časem jsem sice byl lepší než toho 22. února, kdy jsem to také běžel celé na pohodu a měl v tom kopce, díky kterým jsem měl v nohou o více než sto výškových metrů více, ale asi nikdy jsem si při běhu nepřipadal tak bídně, jako při tomto závodu. (Ostatně na všech fotkách ze závodu vypadám jako těsně před smrtí, takže jsem se rozhodl sem žádnou nedat.)

 

Merida Silex 700 hned po zakoupení

Delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou koupě gravelového kola. Tedy kategorie tak moderní, že byla rovnou i nedostatkovou. Třeba Merida prodávala skladová kola předchozích modelových roků, dokud se u těch nových neobjevilo „v prodeji od 13. července“. Zase třináctého? Divný rok. Každopádně jsem si tedy 13. července koupil kolo Merida Silex 700 červené barvy. A jelikož jsem celé léto strávil v práci, tak jsem ho do konce měsíce stihl projet třikrát (a v srpnu dvakrát). V srpnu jsem si ještě koupil cyklistický radar, což je doplněk, který jsem vlastně potřeboval už dávno, jen jsem o tom nevěděl. Rozhodně doporučuji každému cyklistovi! (V srpnu jsem také na pár týdnů přestal s veškerým sportem, dokud nahoře v řízení počasí zase nedostali aspoň trochu rozum.) Trochu více jsem začal jezdit až v září, ale nikdy nešlo o nic dlouhého. Jen odpolední projížďky po okolí do třech hodin času. 7. října jsem se na něm projel naposledy, kolo umyl a uložil k zimnímu spánku do jara 2024.

 

Odpolední vyjížďka 10. září 2023

Přes zimu tradičně kašlu na kolo (kola) a stávám se běžcem. 25. prosince jsem tedy vyběhl shodit trochu kalorií ze štědrovečerní večeře. Pak jsem vzal kalkulačku a zjistil, že mám naběháno 784 km. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si šel 28. prosince zaběhnout zhruba stejnou dálku jako prvního ledna, abych to zakulatil. Pak už jsem měl důvod, proč do konce roku nevyběhnout ještě jednou. Pokud jsem se tedy na začátku roku snažil nebýt otrokem čísel, tak jsem na konci roku zjistil, že to nefunguje.

 

Podtrženo, sečteno: v roce 2023 jsem najezdil na kole 1747 km (pro srovnání: v roce 2022 to bylo 1190 km), z toho 771 km na novém gravelu, naběhal jsem 800 km (2022: 633 km). Takže všechny ukazatele kromě formy šly nahoru.

 

Ještě pár sportovních akcí, kterých jsem se zúčastnil jako divák. Z Jičínské 50 jsem viděl jenom starty, protože pak už jsem se připravoval na vlastní běžecký závod. Od 19. do 26. srpna se v Jičíně konalo mistrovství světa v MTBO. Mistrovství světa v čemkoliv jsem v Jičíně nikdy nečekal. Ale evidentně se našel dostatečně obskurní sport, který dělá asi deset lidí, z toho tři Češi. O orientačních závodech na horských kolech jsem poprvé slyšel koncem léta 2022, kdy jsem zachytil první informace o chystané události. A protože jeden závod na rozdíl od běžné praxe pořadatelé udělali přímo ve městě, rozhodně se událost nedala jen tak přehlédnout. Každopádně to byla zajímavá podívaná. Při vyhlášení výsledků v zámeckém parku jsem několikrát slyšel i českou hymnu. Další mistrovství světa v čemkoliv už v Jičíně nečekám. A v sobotu 14. října se v Jičíně konal cyklokrosový závod v rámci Toi Toi Cupu. Ideálně objednané počasí, kdy to juniory a dorostence nechali odjezdit za sucha, teprve pak přišel lehký deštík, aby dospělí mohli předvést, jestli na tom opravdu umějí jezdit.

MTBO v Jičíně (fotka z FB pořadatele)

Moje kondice za poslední rok

 

Jaký vliv na mne měly omezení nařízené Ministerstvem zdravotnictví za poslední rok? Už na to mám přesná čísla. 174 cm výšky, předpokládám, zůstalo nezměněných. Loni v květnu jsem vážil 74,9 kg. Z toho 37 kg představovaly kosterní svaly a 9,4 kg tuk (z toho 4,6 kg na břiše, což je u mužů typické kritické místo). Nejnebezpečnější útrobní tuk (tedy tuk mezi vnitřnostmi) byl na hodnotě 38,5 cm². Metabolický věk 30 roků mě (tehdy pětačtyřicátníka) naplňoval optimismem. V květnu 2021 vážím 76,8 kg. Z toho 35,7 kg představují kosterní svaly a 13,8 kg tuk (z toho 7,2 kg na břiše). Útrobní tuk mám na hodnotě 56,7 cm². Metabolický věk 38,8 roků.

 

Čísel mám k dispozici mnohem více, vybral jsem jen některé. Podtrženo, sečteno: za rok jsem přibral 1,9 kg váhy. Přitom jsem přišel o 1,3 kg svalů. Zato mám o 4,4 kg více tuku, z toho o 2,6 kg na břiše. Útrobního tuku mi přibylo 18,2 cm². A za rok jsem zestárl o 8,8 roků. Doporučení zní: shodit 2,7 kg tuku.

 

Loni v září na trase City Run Jičín

Stravovací návyky jsem nijak nezměnil (dokonce ani k horšímu), takže za všechno může zejména neustálé komplikování, či úplné zakazování sportu. Přece jen jsem léta přes zimu každé pondělí po hodině spinningu ještě asi půlhodinu posiloval. A doma jsem to nebyl schopen nahradit, na to mám málo vybavenou domácí tělocvičnu. Něco by šlo svést i na počasí, ale pokud zrovna nepršelo, tak mě nezastavil ani mráz. Dobře, pokud zdraví vydrží, tak to břicho zase vyběhám. Útrobní tuk pod 100 cm² mi prý nemusí dělat vrásky, ale radši bych ho vrátil zpět k loňským číslům, dokud mi to běhá. Metabolický věk vypovídá hodně o tělesné kondici, přesněji možná o míře opotřebování organizmu. (Možná by to šlo popsat i jako věk, na jaký se člověk cítí.) Proto mě těch 8,8 roků moc nepotěšilo.

 

Já se přitom mohu považovat za sportovce. Jak jsou na tom asi ostatní? Už od loňského jara jsem tvrdil, že zavřít seniory doma je strašný hazard se zdravím. Po pár týdnech v izolaci totiž dochází k atrofování svalů. Tělo se (na rozdíl od vlády) chová ekonomicky, a nehodlá zbytečně živit nepoužívané svaly. To už jejich bílkoviny radši použije jinde. Mne může kilo ztracených svalů maximálně naštvat, když bude potřeba, zase je naberu. Jenže seniorům už se to nikdy nepodaří. Takže prostě budou křehčí a po téměř každém hloupém zakopnutí, uklouznutí apod. si rovnou něco zlomí. Úžasná perspektiva nařízená vystudovanými lékaři. A nevěřím tomu, že to nešlo udělat jinak.

Sport 2020

Rok 2020 měl být rokem olympijským, ale nakonec se stal rokem anti-sportovním. Od března totiž naše životy řídilo ministerstvo zdravotnictví, pro které se sport stal úhlavním nepřítelem číslo jedna. Což je samozřejmě špatně a dlouhodobě se nám to vymstí. Ale jediným uznávaným zdravotním ukazatelem se stalo, zda člověk má covid-19, či ne. O kolik let lidem zkrátí život nedostatek pohybu, nikdo nepočítá.

 

Začnu od toho, co jsem stihl jako divák. V neděli 12. ledna se v Jičíně konalo mistrovství ČR v cyklokrosu, bezkonkurenčně největší místní sportovní akce za celý rok. Florbal jičínského extraligového klubu KM automatik FBK Jičín mi moc času nezabral. Jednou 22. února a podruhé 13. září. Obě sezóny byly nezvykle krátké, minulá se nedohrála a letošní se vlastně ani nerozjela (odehráno bylo pět kol). V televizi kromě pár biatlonů a jičínského cyklokrosu (závod mužů Toi Toi Cupu z 22. listopadu) možná trocha ženského tenisu. Rozhodně mi to moc času nezabralo.

 

Můj pravidelný pondělní večerní spinning předčasně skončil 9. března, takže jsem jej stihl desetkrát. Docela jsem si na něj jakožto zimní sport zvykl, takže mi nemožnost tohoto pohybu pořád vadí. Navíc po něm vždycky následovala půlhodinka posilování, což také doma plnohodnotně nenahradím.

 

Cyklistika sice bývala mojí hlavní sportovní disciplínou, ale poslední dva roky už to není pravda. Na kolo jsem sice poprvé usedl ještě „za starých dobrých časů“ 6. března, ale také to bylo nadlouho naposledy. V létě jsem kolo vytahoval častěji, ale už v červenci jsem začal tušit, že svůj počet naběhaných kilometrů jako cyklista nejspíš vůbec nepředjedu. Ony to byly většinou jen kratší vyjížďky na pár hodin, takže ta čísla nenarůstala oproti běhu o moc výrazněji. Nejdelší cyklistickou vyjížďku jsem absolvoval 19. září, kdy jsem ujel přes 62 km. Také to byla ovšem vyjížďka předposlední, protože 22. září jsem pro rok 2020 dojezdil. Celkem jsem za celý rok najezdil 883 km.

 

Má nejdelší projížďka

Zato jako běžec jsem poprvé vyběhl hned 2. ledna a hned druhé vyběhnutí se stalo nejdelším za celý rok (což jsem samozřejmě nemohl tušit). Ona je to vlastně taková veselá historka z běhání. Takže, 7. ledna jsem zdravě poobědval (knedlo, vepřo, zelo se šesti) a o pár hodin později jsem se vyrazil proběhnout. Vzal jsem to přes Holín a pak po žluté turistické stezce na Prachov, což jsem si mohl dovolit, protože bláto bylo stále přimrzlé. Když jsem po cca 7,5 km doběhl na vrchol (to už jsem byl na modré stezce směrem na Brada), přestalo mi být na zvracení a až na pár nebezpečně zledovatělých úseků jsem měl dojem, že se mi běží dobře. Takže místo abych zamířil zpět k domovu, pokračoval jsem směr Železnice, a nakonec z toho bylo málem 20 km.

 

Potříkrálový běh

V trochu rozumnějších výbězích jsem takhle naběhal do 18. března 241 km. Na zimu slušné. Od 19. března platilo povinné nošení roušek mimo domov. Udusit jsem se nehodlal, takže o běhání v roušce jsem ani neuvažoval. Než vláda vymyslela výjimku pro sportovce, tak to chvíli trvalo, takže další proběhnutí následovalo až 8. dubna. A i tak stál duben za prd, protože jsem se byl za celý měsíc proběhnout jen pětkrát. Bohužel stejně smutný počet platil i pro červen, což do značné míry způsobila moje pracovní vytíženost. O obou běžeckých závodech odložených z června na září, kdy se mnoho akcí opravdu stihlo uskutečnit, jsem psal už v samostatném příspěvku, takže se nebudu opakovat.

 

Pak jsem ještě měl skoro čtrnáctidenní výpadek koncem září, za což mohla moje vlastní blbost. Ve druhé polovině září jsem měl dovolenou, takže mě teoreticky mohlo omezovat maximálně počasí. V týdnu, kdy jsem toho už naběhal docela dost (včetně druhého ze závodů), a den po mé nejdelší cyklistické projížďce vůbec (viz výše), jsem měl v klidu regenerovat. Jenže předpověď počasí nevypadala nejlépe, takže jsem regeneraci odložil a vyběhl i 20. září. A skončilo to nepříjemnou bolestí kloubu známou jako „běžecké koleno“. Tak jsem se o dovolené místo běhání léčil. Snad se z toho poučím do budoucna. Za celý rok jsem tedy naběhal 1246,5 km. Sice jsem na Silvestra přemýšlel, že kdybych dal 18 km, tak bych to slušně zakulatil, ale usoudil jsem, že nejsem otrok čísel a nemá smysl všechno dohánět poslední den v roce.

 

Když na jaře v Jičíně otevřel obchod specializovaný na sportovní výživu, zaradoval jsem se, že konečně nebudu muset všechno nakupovat přes internet. Na podzim už ovšem působil dojmem, že mu vázne zásobování, takže mě dvakrát nepřekvapilo, že ho majitelé v prvním týdnu roku 2021 vyklidili. A když jsem už nakousnul nakupování přes internet, tak na jaře jsem takto koupil běžecké boty, tedy něco, co jsem dosud měl na prvním místě seznamu věcí, které nechci nikdy nakupovat na e-shopech. Člověk míní, vládní nařízení mění...

P.S.: Toho dne, kdy se měl konat tradiční pochod Rumcajs, bylo až neskutečně krásně. ☹

Běžecké závody 2020

V roce 2020 jsem se zúčastnil dvou běžeckých závodů. I když sezóna pořádání čehokoliv nepřála, nakonec se přece jen něco uskutečnilo. Vývoj to byl ovšem docela bouřlivý. 6. března, přesně tři měsíce před plánovaným konáním akce City Run Jičín, jsem se přihlásil na trať 21,1 km (půlmaraton) a zaplatil startovné 300 Kč. Situace se začala dynamicky hroutit zhruba o týden později. 18. března jsem měl naběháno 241 km, což tu neuvádím náhodně, to byl totiž poslední den, kdy se mohlo venku legálně pohybovat bez roušky. Pak jsem toho tedy na pár týdnů úplně nechal, protože jsem se rozhodně nehodlal udusit.

Jičínská 50 při úvodním průjezdu městem

27. dubna dorazila zpráva, že se City Run Jičín přesouvá z 6. června na 6. září a při té příležitosti se také ruší půlmaraton. Přihlášení běžci byli automaticky přesunuti na trasu 10 km. Takže smůla, porovnání s loňským rokem mít nebudu. Na druhou stranu, na jaře bych měl houby natrénováno. 24. srpna dostal závod zelenou od krizového štábu jičínské radnice, takže to konečně vypadalo, že se závod uskuteční. V sobotu 29. srpna jsem při běhu trochu přitopil pod kotlem, abych věděl, co od sebe mohu čekat. Rovných 10 km jsem měl uběhnuto za 47:25, což bylo lepší, než jsem od sebe čekal. A pořád to nebylo úplně závodní tempo. Možná bych se pod 45 minut mohl dostat…

Medaili jsme dostali všichni předem

V neděli 6. září se tradičně od 10 hodin konal cyklistický závod Jičínská 50. City Run Jičín začal od 15 hodin dětskými závody. Dospělé trasy na 5 a 10 km startovaly v 16:00. Tak jsem rozklusaný, rozcvičený postával na startu, hodinky připravené, ale nějak to vázlo. Když bylo konečně odstartováno, zmáčkl jsem po paměti knoflík na hodinkách a vyběhl. Když jsem se po prvních pár kilometrech na hodinky podíval, ukazovaly aktuální čas. Takže jsem to podělal. Červený knoflík dávno připravené hodinky jen probral do pohotovostního stavu, a když nepřišel další pokyn, tak se na měření vyflákly. Normálně prostě zapnu hodinky a vyběhnu, na tohle už jsem zapomněl. Nebo snad existuje něco jako předstartovní nervozita i u lidí, kteří od sebe žádný výsledek na stupně vítězů nečekají? Tedy čistě pocitově: měl jsem natrénováno, tak jsem to prostě rozeběhl a doufal, že mi tempo vydrží. Nestalo se tak, poslední kilometr a něco už mi citelně klesalo. Ale vešel jsem se pod 45 minut, což mi ke spokojenosti naprosto stačilo.

Taťkovy fotky se letos obzvlášť vydařily
(ano, to je moje bota)

Cestou domů do sprchy jsem se vyklusal, pak popadl mobil, koukl na esemesku ve znění: Neoficialni vysledek Weber Jicin City Run: Jiri Podzimek cas: 00:48:50, poradi celkem: 29, poradi v M50: 7. Sportu zdar, Sportchallenge a hned jsem měl po náladě. To snad není pravda, co to tedy bylo za čas, který jsem viděl u cílové brány? Došel jsem zpět na Lidické náměstí, podíval se do výsledkové listiny, kde byl u mého jména čas 44:56,7 a podle poznámek okolo jsem rychle pochopil, že podobné esemesky s o několik minut vyšším časem dostali i ostatní běžci. Přitom čipová časomíra by podle mne měla takovémuto chaosu zabraňovat, tak netuším, kde se stala chyba. Takže beru zprávu jako nesmysl, zaznamenávám si čas 44:57 (zlomky sekundy jsou pod moji rozlišovací schopnost) jako svůj osobák na 10 km (což trochu kalí fakt, že nevím, nakolik se skutečná délka běžecké trasy deklarované vzdálenosti přiblížila). No nic, byla to moje blbost, takže musím pořadatelům věřit.

 ______________________________________________________

O deset dní později, ve středu 16. září v 18:00, mě čekal další závod na 10 km, tentokrát v Lomnici nad Popelkou. Celorepubliková běžecká akce pod záštitou Českého olympijského výboru Olympijský běh se měla také původně konat 17. června. Organizátoři ji tedy posunuli o den méně než o tři měsíce. Některé závody po republice sice byly zrušeny, ale zbylo toho dost (83 běžeckých závodů, kterých se zúčastnilo celkem 68.822 běžců). Lomnice nad Popelkou pro mne byla nejbližší možnost, tamní organizátoři uspořádali závody pro děti (trasy 500 a 1000 metrů) i pro dospělé (5 a 10 km). Děti běhaly od 16:30 do 17:30, dospělí vybíhali v 18:00. Oficiální údaje popisují trasu dlouhou 10,04 km, na které se nastoupá 275 výškových metrů. Nejnižší bod trati je v polovině (492 m n.m.), nejvyšší za třemi čtvrtinami (599 m n.m.). Startovné bylo 350 Kč bez trička a 450 Kč s tričkem, za dalších 50 Kč si účastník mohl přikoupit virtuální medaili. Tyhle peníze šly České olympijské nadaci, která podporuje děti, které si sportování nemohou finančně dovolit. Byl jsem v klidu, dokud mě o víkendu před akcí nenapadlo podívat se na startovní listinu. Na 10 km přihlášeno 13 běžců, na 5 km 55. Sakra, nevědí místní, proč se tomu vyhýbají? Můj odhad byl, že budu asi o pět minut pomalejší než v Jičíně.

Virtuální medaile

Start i cíl byl u městského koupaliště. Moje data se od oficiálních značně lišila, ale problém může být na mé straně. S výjimkou úvodních pár set metrů se totiž celou dobu běželo lesem. Moje hodinky jsou závislé na signálu GPS z družic, a těžko odhadnout, kolik ho zachytávaly. Každopádně mi ukázaly, že jsem uběhl jen 9,58 km, zabralo mi to 49:58 minut, nejnižší bod trati (501 m n.m.) jsem měl 300 metrů za startem, nejvyšší (615 m n.m.) po 2,75 km a nastoupal jsem 247 výškových metrů. Ale rozdíl není veliký – v polovině (po 4,83 km) mi to ukazovalo 512 m n.m. a ve třech čtvrtinách (po 7,48 km) 603 m n.m. Prvních pár set metrů bylo po asfaltu, pak se přeběhla louka, a začalo se stoupat lesem. Většinu trasy jsem vůbec netušil, kde jsem. Jeden úsek jsme stoupali dvakrát, na jedné křižovatce jsme běželi dvakrát rovně, takže jsme použili všechny čtyři směry. Občerstvení bylo hned po 4 km uprostřed seběhu kolem Alainovy věže. Ani mne nenapadlo přibržďovat. O další dva kilometry (opravdu skoro přesně na 6. kilometru) už jsem toho skoro litoval, když jsem se táhl do kopce jako smrad. Naštěstí to netrvalo dlouho, než jsem se zase rozeběhl. Většinu cesty by se mi opravdu hodily krosové boty, takže jsem musel pořád pečlivě koukat, kam šlapu. Jen závěr běhu lomnickou oborou k cílovému prostoru už opět představovaly trochu lepší cesty.

Mapa trati
(Nevím, proč Googlu při tomto zvětšení zmizel les)
Barva označuje tempo – oranžová nejrychlejší, modrá nejpomalejší

Cesta byla dobře značená, včetně značek, které jsem nečekal (zúžená cesta, stoupání s uvedeným číslem v procentech). Navíc jsem kdesi před sebou pořád viděl modrozelené tričko nejrychlejší běžkyně, takže jsem si nepřipadal sám ztracený v lese. Taťka mi v cíli říkal, že jsem doběhl asi pátý. Přes týden čekám na oficiální výsledky, které slibovali dát na internet, ale už to vypadá, že to nejspíš nedopadne. (Aktualizace: po pár měsících jsem se dočkal, takže mi to měřilo čas přesně a doběhl jsem opravdu pátý, mezi muži čtvrtý.) Aspoň tam dali fotogalerii, kde jsem na pár záběrech v oranžovém nátělníku vidět i já. Ale často podobně ostře, jako když mě v Jičíně fotil taťka. Trasa se každopádně lomnickým Sokolům povedla.

Průběh nadmořské výšky podle mých hodinek

 

Moje tempo na trati

Žádné „do třetice“ už letos nebude.

Já a sport v roce 2019

V roce 2018 jsem toho poměrně dost naběhal, až jsem si v únoru 2019 položil zapeklitou otázku, jak to, že to na mně není znát. Po troše internetového samostudia a pokusu s hrudním pásem, jsem měl jasno. Dělal jsem všechno blbě. Takže jsem zavelel: znovu a lépe! Pětadvacátým březnem počínaje jsem zkoušel běhat tak, aby to mělo nějaký smysl. Navíc jsem 27. dubna absolvoval v Praze kurz sportovní výživy. Tohle bylo téma, o kterém jsem opravdu nic nevěděl, takže bych to sotva stihl pobrat za den. Naštěstí jsem dostal mailem studijní materiály se zhruba měsíčním předstihem. I tak jsem je jen tak tak stihl přečíst.

25. května jsem sice uběhl půlmaraton v rámci akce City Run Jičín (za 2:00:58), ale moje pocity z toho nebyly nijak úžasné. Svůj díl viny na tom měl fakt, že květen byl jediným měsícem v roce, kdy bylo horší počasí, než je dlouhodobý normál. Za druhé se běželo po dešti, takže jsme si docela užili bláto. Do třetice jsem něco zazdil na první pohled drobnostmi, jako byl příliš lehký oběd (takže mi pak jednoduše chyběla energie). Chybami se prý člověk učí, tak uvidím…

Takhle jsem se proběhl 18. října

Co jsem si vzal z kurzu sportovní výživy? Kromě proteinového nápoje po běhu jsou to spíš drobnosti, které by měly být samozřejmé. Třeba, že tři jídla denně úplně stačí, žádné dopolední ani odpolední svačiny nepotřebuji. Vyhýbat se jednoduchým cukrům, nasyceným mastným kyselinám (nejproblematičtější část tuků), méně solit, hlídat si dostatek bílkovin ve stravě apod. Největší revoluci pro mne znamenal pitný režim, zejména fakt, že pít by se nemělo před, při ani po jídle. A také jsem do jídelníčku zařadil kvalitní multivitamíny a omegu 3 (nejlepší stále je čistý rybí tuk).

Z kurzu jsem se také dozvěděl o bioimpedanční metodě měření složení těla, což mi přišlo uvěřitelnější, než ty chytré váhy, které si podobné údaje vycucávají bůhví z čeho. Takže jsem se 16. dubna zajel nechat zvážit do Hradce Králové. Výška 174 cm, váha 79,3 kg, z toho 35,6 kg svalů a 16,5 kg tělesného tuku. Od června se podobné údaje daly zjistit už i u nás v Jičíně. Tak jsem se nechal převážit 2. října. Výška se kupodivu nezměnila, hmotnost klesla na 74,9 kg, z toho 36,7 kg svalů a 10,3 kg tělesného tuku. Takže jsem za pět a půl měsíce shodil 6,2 kg tuku a nabral 1,1 kg svalů. A to jsem v létě na 12 dní byl na zaměstnavatelem placeném kondičním ozdravném pobytu v přírodních jódových lázních Číž, kam jsem si nic na běhání nebral (a prakticky ani jinak nesportoval). Přitom běžecká sezóna 16. dubnem nezačala, ani 2. říjnem neskončila.

Zmiňovaná projížďka z 27. července

Celkem jsem v roce 2019 naběhal 787,6 km. Cyklistika nešla úplně stranou, ale stal se z ní doplňkový sport, aby se svaly také občas protáhly jinak. Tomu odpovídá 1173 km naježděných na kole. Všechno to byly jednodenní vyjížďky na pár hodin. Těch delších se mi povedlo jen pár. 30. dubna jsem poprvé zkusil cyklistickou variantu zdejšího pochodu Českým rájem zvaného Rumcajs. Bylo to na úvod sezóny pěkných 73,4 km (blbě jsem zahnul jenom jednou J). V květnu jsem se připravoval na půlmaraton tak soustředěně, že jsem na kolo ani nesáhl. Z delších vyjížděk jsem našel ještě 27. července 68,51 km a 14. září 71,88 km. Takže moje první vyjížďka v roce byla nakonec nejdelší za celý rok. Ale kopcům se nevyhýbám, takže tu není problém se slušně zrušit během pár hodin. 25. října jsem cyklistickou sezónu ukončil, stejně nemám zimní pláště. ;-)

Přes zimu pokračuji s pravidelným pondělním spinningem, což beru spíš jako takovou socializaci, než že bych to bral jako nějaký sportovní výkon (i když se u toho pokaždé kvalitně zpotím).

Na závěr ještě pár záběrů z mého domácího jídelníčku vyfocených během svátků:

Nalevo: Snídaně je základ. Najít kvalitní jogurt či kvalitní müsli je skoro práce pro detektiva. Dalšími oblíbenými snídaňovými pokrmy u mne jsou vaječná omeleta či různé kaše. Amarantová kaše s malinovou omáčkou – 100 g amarantu namočeného přes noc do studené vody propláchnu, přidám 360 ml mléka (kokosového, mandlového či běžného) a dvě lžičky perníkového koření. Přivedu k varu a na velmi mírném ohni vařím do zhoustnutí (asi 15 minut). Možností, jak ochutit kaši, jsou stovky, ale malinová omáčka není nic složitého: maliny krátce povařím s trochou vody, rozmačkám, osladím medem a zahustím chia semínky.

Napravo: Oběd je hlavní jídlo dne. K němu patří i polévka. A k Novému roku čočka. Čočková polévka se sušenými meruňkami (loupaná půlená červená čočka, sušené meruňky, velká brambora, červená cibule, velká červená paprika, mletý římský kmín, mletá sladká paprika, chilli, skořice, zeleninový vývar, zakysaná smetana, máta a klínek citrónu).

Večeře už by se neměla přehánět. Chlebíčky jsem nikdy nemusel, ale když na Silvestra blbnou všichni, tak jsem se přidal. Chlebíčky s hruškami – žitný chléb, plátky nivy (pikantnější je varianta s gorgonzolou), na plátky nakrájená hruška pokapaná citrónovou šťávou, med, nasekané vlašské ořechy a lístky tymiánu.

P.S.: Jelikož zdraví mi slouží (ťuk, ťuk) a zima stále ne a ne přijít, tak v době, kdy smolím tyto řádky, mám letos naběháno 75,3 km. Jelikož se to snadno počítá, tak pro srovnání: loni touto dobou o 75,3 km méně. ;-)

Příběh mého prvního půlmaratonu

Když se vloni na programu závodu City Run Jičín objevil půlmaraton, bral jsem to jako zpestření, které se mě netýká. Ostatně to byly teprve dva roky, co jsem se přihlásil na běh na 10 km, abych zjistil, jestli tuto vzdálenost opravdu dokážu uběhnout. Rok se sešel s rokem a historie se opakuje. Jen na více než dvojnásobné trati. Jak jsem se k tomu dostal?

Začalo to někdy v únoru, kdy jsem si všiml, že jsem se v minulém roce byl častěji proběhnout než projet na kole, a začal jsem si klást otázky, proč se to na mně nijak neprojevilo. Stačila trocha internetového samostudia a některé záhady přestaly být záhadami. Pak jsem ještě k běžeckým hodinkám dokoupil hrudní pás a 7. března jsem se šel proběhnout „jako vždycky“. Trochu jsem to čekal, ale skutečnost mě přece jen překvapila. Takže jsem opravdu roky dělal špatně všechno.

Léta jsem běhal stejnou trať stejným tempem. Teď se ukázalo, že jsem onu vzdálenost 5,78 km zdolal při průměrné tepové frekvenci 172 tepů za minutu, což se velmi blíží mé maximální tepové frekvenci. Při této zátěži je metabolismus spalování tuků vyřazen ze hry, takže hubnout jsem při tom nemohl. A protože jsem běhal stále tutéž trasu plus mínus stejným tempem, tak nedocházelo ani k rozvoji síly či vytrvalosti. Prostě se z toho stala zátěž, na kterou si tělo zvyklo.

Co s tím teď? Za prvé jsem mohl běhání nechat. Ale vybral jsem si druhou možnost a zkusil běhat lépe. To už bylo 25. března, kdy jsem se poprvé vydal běžet „pomalu“. Skončil jsem s průměrnou tepovkou 168 tepů. A sakra, to je tedy houby rozdíl. Já to tušil, že to nebude tak jednoduché, když jsem to dělal přes dvacet let špatně. Každopádně jsem se do konce dubna dostal až ke 150 tepům za minutu, takže nějaký zřejmý pokrok proběhl.

Jak se snižovala moje tepovka, tak jsem úměrně tomu prodlužoval běžecké trasy. Na velikonoční pondělí dopoledne jsem tedy běžel 14,77 km a nepřipadal jsem si, že by mi docházely síly. Tak jsem se hned následujícího večera (tedy 23. dubna) přihlásil na půlmaraton. Záhy na to se zkazilo počasí a plánovaný trénink se začal hroutit. Dvakrát jsem dokonce přes hodinu běžel v dešti, což rozhodně nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle.

Chvíli jsem vážně uvažoval o tom, že to prostě poběžím „na jistotu“ pohodovým tempem s výsledným časem někde kolem dvou hodin a dvaceti minut. Ale je to závod, a mně by to prostě nedalo, takže jsem od 8. května do tréninku opět začal zařazovat běh vyšší rychlostí, abych zjistil, co od sebe mohu čekat. Na otázky známých za kolik to chci zaběhnout, jsem už prostě potřeboval něco vymyslet. Tak jsem přišel s tím, že bych nerad, aby mě předbíhali běžci běžící dvojnásobnou vzdálenost. Jelikož to v Jičíně přímo nehrozí, znamenalo to čas 2 hodiny, 1 minuta a 39 vteřin (ano, hodnota světového rekordu v maratonu). Pak mě přestalo bavit to vysvětlovat a zaokrouhlil jsem čas na 2 hodiny (stejně mám slabost pro kulatá čísla). Extrapolací mých běžeckých výkonů jsem ostatně dospěl k tomu, že by to mělo být v mých silách.

Poslední týden mi podle plánu nevycházelo takřka nic. Poslední lehčí trénink byl v pondělí dopoledne v lehkém dešti (10,38 km v čase 1:03:42). Pak už žádný sport až do sobotního závodu. Mezi patnáctou a šestnáctou hodinou přes Jičín přešla studená fronta a slušně to venku zalila. Start závodu byl v 17:00. Úspěšně jsem otestoval své sebeovládání a vůbec jsem nemyslel na to, jak bude trať vypadat. Prostě uvidím na místě a pak se s tím nějak vypořádám. Stresovat se předem nemělo smysl.

Z Lidického náměstí jsme vyběhli do centra, přes Valdštejnovo náměstí a pěší zónu, pak jsme uhnuli směrem k aquacentru a u něj to střihli do lipové aleje. Tu jsme si dali směrem zpět k centru, abychom si ji pak na druhém chodníku mohli vychutnat v celé délce. V Sedličkách jsme vyběhli pod Zebín, což byl nejvyšší bod trasy (332 m). To bylo ještě v pohodě, měli jsme za sebou úvodních 4,6 km. Pak seběhnout dolů k Prostřednímu mlýnu a pokračovat do Železnice. První občerstvovací stanice byla nahoře pod Zebínem, druhá na začátku Železnice (tedy na sedmém kilometru).

Na silnici směrem k Zámezí mi začaly tuhnout nohy. To jsem za sebou neměl ještě ani 9 km. Sakra, tohle jsem teda fakt nečekal. Rozhodně ne žádné fyzické problémy během první hodiny běhu (tedy během prvních 11 km). Naštěstí to po chvíli přešlo, a když jsem ze silnice odbočil na stezku v trávě, už jsem byl zase v pohodě. Což byla klika, protože v tom svahu nad rybníkem Valcha to opravdu klouzalo a jednou jsem asi byl jen kousek od toho, abych se tam natáhl. Ale soudě podle stop přede mnou jsem rozhodně nebyl první, kdo tam klouzal.

Na jedenáctém kilometru jsem byl zpátky na silnici. I když jsem vyběhl přímo proti té druhé občerstvovací stanici, tentokrát jsem se tam nezdržoval a tekutiny jsem nedoplňoval. První hodina běhu za mnou a plán nedodržen o několik sekund. Zatím dobrý, furt byl dvouhodinový limit reálný. U pily jsme zahnuli směrem na Dílce a hned za mostkem přes Cidlinu to začalo. Celá cesta do Dílců byla vlastně sérií různě velkých kaluží. Ty hlubší naštěstí vždycky šlo přeskočit nebo oběhnout. Cesta z Dílců ke Kbelnici byla záludnější. První část bylo stoupání, při kterém mě moc nepotěšilo, že jsem byl náhle o centimetr vyšší. Tato zdánlivá výhoda byla totiž vykoupena půlkilovou zátěží bláta na každé podrážce. Běh mokrou trávou sice brzdí, ale rychle jsem dospěl k závěru, že je to ta lepší ze dvou špatných možností. Naštěstí je většina této cesty z kopce. Pak krátká spojka po lepší cestě (byť s nejhnusnější kaluží jako bonusem) a další blátivá cestička zpět k silnici pod Zebínem. To už jsem se nekrotil a nadával nahlas. (Dodatek: Až v pondělí jsem se dozvěděl, že v sobotu pršelo v Železnici ještě více než u nás v Jičíně.)

Mám za sebou 15,3 km (a tedy už jsem toho uběhl více než kdy předtím v životě) a čeká mě dle předpokladu nejpomalejší pasáž. Druhý výběh ke koňským výběhům pod Zebínem s vrcholem na 16. kilometru končil sice níž, než už jsme běželi (322 m), ale s výrazným poklesem tempa na tomto úseku jsem předem počítal. Nahoře poslední ionťák a hurá dolů, pak si ještě vyběhnout Čeřovku (sice mi GPSka ukázala 325 m, ale přišlo mi to v pohodě) a pak už je to skoro jen z kopce. Ale někde na 18,5 km jakoby mě přestávaly poslouchat nohy. Tak vida, že bych si přece jen ukousl moc velký krajíc? Naštěstí stejně jako u první krize, i tato ustala sama asi po pár stech metrech.

Pak už jsem vyběhnul u koupaliště, cestičkou mezi rybníkem Kníže a Cidlinou jsem doběhl ke schodům z palet vedoucích pod silniční most. Tam jsem v klidu přešel na druhý konec a po lešeňové konstrukci přeběhl zpět na pevnou zem. Tahle atrakce je postavená pro závod horských kol Jičínská 50, která se jela téhož dne dopoledne. Závodníci si závod aspoň pamatují a silniční doprava ve městě není blokována po celý den. Pak už zbýval jen běh po cyklostezce podél Cidliny a po silnici za hřbitovem zpátky na Lidické náměstí. Tam pořadatelé nakličkovali za pomocí pásky posledních bůhvíkolik set metrů, až jsem tedy nakonec opravdu dosáhl cíle v čase 2:00:58 (svoje hodinky jsem vypnul o pár vteřin později, proto ten drobný rozdíl v časech).

 

Cílové foto i s mým jménem a časem

Plán tedy zůstal nesplněn, ale jsem si jist, že v tom blátě jsem ztratil více než 58 sekund a můj odhad, že půlmaraton pod dvě hodiny je v mých silách, i nadále pokládám za správný. Nakonec jsem tedy na 21,1 km trase skončil 21., což se dobře pamatuje. Tedy, ne že by mi na pořadí záleželo, přece jen jsem to bral, jakože jediným mým soupeřem jsem já sám. Zjistil jsem tedy, že půlmaraton uběhnout dokážu, ale že bych se do toho chtěl pouštět častěji, to zatím nevypadá. Asi už bych zase mohl osedlat kolo…

Odkaz na oficiální výsledky

Sport v roce 2018

Na trati City Run Jičín 26.5.2018

Přes zimu jsem sice chodil zhruba jednou týdně na spinning, ale zbytek sportu představoval jen pasivní pobyt u televizoru (ano, konala se Olympiáda). Jelikož jsem si před rokem pochroumal levou nohu, vybíhal jsem pozdě (poprvé 10. dubna) a opatrně, jelikož jsem netušil, co si mohu dovolit, aby se mi problémy nevrátily. Pauza od 24. srpna 2017 byla ovšem dlouhá, takže jsem si stejně připadal, jako bych začínal běhat poprvé. Díky tomu jsem se na čtvrtý ročník závodu City Run Jičín cítil nepřipraven a až asi čtrnáct dní před ním jsem dospěl k názoru, že bych to snad mohl zase uběhnout. I tak jsem udělal dost proto, abych se na trati cítil ještě hůře. Dopoledne téhož 26. května se jako obvykle nejdříve jela cyklistická Jičínská 50, takže jsem přes poledne strávil přes dvě hodiny na sluníčku focením cyklistů. A to jsem si ještě trochu moc hrál s nastavením foťáku, takže za to ty fotky vlastně ani nestály. L Když jsem se pak ploužil k Lidickému náměstí (kde byl start i cíl obou závodů) a uvažoval, zda mám opravdu úžeh, nebo si to jen namlouvám, byl jsem vlastně na cestě pro své startovní číslo. Doma jsem se asi na hodinku natáhl ve stínu, a vyrazil zpět na start. Výsledný čas byl o další tři minuty horší než v předchozím roce, ale já sotva měl vyšší ambice, než těch 10 km vůbec uběhnout. Jinak jsem s výjimkou července (pouze třikrát) běhal celkem pravidelně a vydrželo mi to až do 24. listopadu, takže jsem se byl proběhnout více jak padesátkrát. V tropickém srpnu jsem si kvůli tomu párkrát dokonce přivstal před pátou ráno, abych se šel proběhnout dříve, než se na oblohu vykulí slunce.

Lví stopou 2.6.2018

Kolo jsem sice vytáhl už 11. března, ale to byla jednorázová událost, jelikož po zbytek měsíce už se nic takového neopakovalo. Převažovaly u mne kratší vyjížďky zhruba na dvě až tři hodiny (tedy zhruba 40 až 60 km). Nejdelší cyklistická projížďka se mi povedla v sobotu 2. června, kdy jsem se připojil na část trasy Lví stopy a udělal jsem si kolečko dlouhé 89 km (a to jsem byl zrovna před noční, takže jsem si musel hlídat, abych to včas uhnul k domovu). Už léta jsem spokojeně používal GPS logger Holux GPSport 245, který mi díky softwaru Holux ezTour krásně znázorňoval ujetou trasu na mapě. Zastaralé zařízení sice funguje, zastaralému softwaru ovšem v září vypršela smlouva s Googlem, takže se v něm přestaly korektně zobrazovat Google mapy. Bohužel jsem s tím vůbec nepočítal, takže už si pořádně nezobrazím ani trasy z mých exotických cyklistických dovolených. Obrázky jednotlivých tras jsem si před lety udělal pouze u evropské a africké části projektu 6 x 1000 km po šesti kontinentech, zbytek mám pouze v elektronické podobě, kterou už nejspíš mohu smazat. L To prostě nepotěší. Cyklistiku jsem chtěl zabalit už 6. října, protože jsem měl najeto rovných 1600 km. Takhle kulaté číslo už se mi nemohlo znovu povést, ani kdybych se snažil. Ale o pár projížděk (a deset dní) později už mě to stejně přestalo na kolo táhnout, takže celková nekulatá bilance dělá 1705 km.

Jak tak na to koukám, tak se měním z občas běhajícího cyklisty na občas na kole jezdícího běžce. Uvidím, jestli tato bilance bude pokračovat, nebo to byl ojedinělý výkyv. ;-)