MFF Karlovy Vary 2024

Prolog

 

Řešil jsem jiné věci než ubytování v Karlových Varech, takže jsem si myslel, že už zbývá maximálně stanové městečko. Když pak meteorologové strašili hned na úvodní páteční večer se silnými bouřkami, tak jsem kapituloval. Ještě v pondělí 24. června jsem na dotazy tvrdil, že do Varů letos nejedu. A sám jsem tomu věřil (ostatně jsem se bez okolků nechal objednat na dentální hygienu v pondělí 1. července v 8:00 ráno). Nicméně večer mi to nedalo, ještě jsem kouknul na Booking a v 19:30 jsem měl zaplaceno ubytování ve Varech od 27. do 30. června ve Spa Resortu Sanssouci. Pak jsem teprve šel studovat program na první víkend festivalu. Během večera jsem měl hotovou první verzi. Třeba pátek vypadal takto: dva krátké kafkovské filmy (1993 a 1992), senegalská kafkárna Peněžní poukázka (1968), současné švédsko-turecké drama Mosty (2024), italská kafkovská alegorie Audience (1971) a večer japonská kyberpunková kafkárna Tetsuo (1989). (V závorkách uvádím roky vzniku.) Prostě jsem si z toho udělal festival archivního filmu. Takže jsem tento nástřel zahodil s tím, že budu muset začít znovu…

 

Ve středu krátce po zapnutí mého počítače začaly nenadálé softwarové potíže, které mou veškerou dosavadní přípravu učinily nedostupnou. Tak jsem na to zkusil jít s pomocí ČSFD, protože cestou do Varů to spíš nevymyslím. Nástřel pátečního programu jsem sice od úterý v hlavě udržel, ale ještě bylo nutné dodělat zbytek a vymyslet ke každému filmu aspoň dva náhradníky. Ve čtvrtek jsem v 5:19 vyrazil vlakem do Prahy, metrem jsem přejel z hlavního nádraží na Florenc a odtud v 8:00 autobusem do Varů. Z karlovarské tržnice jsem to vzal nejrychlejší cestou k Thermalu. Fronta až pod schody mě ve čtvrt na jedenáct dopoledne nemile překvapila. Nic podobného jsem den před zahájením festivalu nepamatoval. Tak aspoň, že ani nepršelo, ani nepražilo slunce. Po dvou hodinách ve frontě už jsem si říkal, jestli těch náhradních filmů nemám připraveno málo, ale nakonec jsem odcházel s pěti vstupenkami na pátek a pěti na sobotu, ze kterých jsem si čtyři + čtyři vybral a po jednom byli (první) náhradníci (1080 + 4 * 140 = 1640 Kč). Teď oběd, kafe a můžu jít hledat ubytování, abych se zbavil tašky a batohu.

 

Pátek 28. června

 

Franz Kafka zemřel ve čtyřiceti letech 3. června 1924. Jeho vliv na filmaře byl obrovský, takže karlovarský filmový festival připravil rozsáhlou retrospektivní sekci s názvem Touha stát se Indiánem: Kafka a film. Sice mi přišlo, že ty nejzajímavější kousky jsem z ní vidět nemohl, ale zahajovací dvouprojekce mi z ní zůstala. Od 9:00 v kině Čas začínala filmem Franz Kafka: Život je krásný (Franz Kafka's It's a Wonderful Life, Velká Británie, 1993, 23 min., režie: Peter Capaldi). Skotský herec Peter Capaldi se sice asi nedá označit za filmovou hvězdu, ale na poli televizních seriálů jeho jméno svítí mnohem zářivěji. Přiznávám, že jsem vůbec netušil, že má něco na svědomí také jako scenárista a režisér, natož že hned za první realizovaný pokus v těchto kategoriích byl odměněn Oscarem v kategorii nejlepší krátký film. Franz Kafka v ní začíná psát svoji slavnou povídku Proměna, přičemž se zasekl hned na konci první věty. Nemůže totiž přijít na to, v co by se měl Řehoř Samsa proměnit. A při své tvůrčí činnosti je neustále něčím vyrušován. Capaldi děj zasadil do období Vánoc a originálně propojil s americkou vánoční klasikou Život je krásný (1946), která znamená pro anglicky mluvící obyvatelstvo zhruba totéž, co pro nás Tři oříšky pro Popelku. Předpokládám, že bez znalosti uvedené klasiky by byl asi o polovinu méně vtipný, ale za mě výborný začátek 80% Druhou částí projekce byl díl televizního seriálu s festivalovým názvem Kafka podle Rybczyńského (Kafka, Francie, 1992, 52 min., režie: Zbigniew Rybczyński). Pozoruhodný projekt Audiovizuální encyklopedie, jehož každou epizodu realizoval jiný filmař, neznám. Polský filmař (scenárista, režisér a kameraman) pojal díl o Kafkovi jako nepřetržitý pohyb v interiérových dekoracích, kde si mohl vyhrát s kamerovými jízdami. Ve filmu podle úvodního titulku nezazněla žádná věta, kterou nenapsal Franz Kafka. Přičemž plynule přechází mezi životem autora (komentář z jeho deníků a korespondence) a dějem jeho děl. Jako encyklopedie by to určitě nefungovalo, protože čím více toho divák o Kafkovi ví, tím lépe se bude chytat. Pro nepřipraveného diváka by to asi mohl být nepřehledný zmatek. 70%

 

Po obědě usedám v sále Lázní III a začínám se potit. Dvě hodiny tady budou slušná sauna. Navíc jsem sem dorazil trochu zmoklý, což situaci zřejmě ještě zhoršovalo. Od 13:00 se promítá Dívka s jehlicí (Pigen med nålen, Dánsko / Polsko / Švédsko, 2024, 122 min., režie: Magnus von Horn). Švédský filmař vystudoval filmovou teorii ve Švédsku a filmovou režii v Polsku. Děj jeho nového filmu je zasazen do Kodaně těsně po skončení první světové války. Mladá švadlena Karolina nemá nárok na finanční pomoc od státu, protože její manžel není na žádném seznamu padlých. Tak se stěhuje do nuzné špeluňky. Začne si románek se šéfem továrny a otěhotní. Z války se vrátí její manžel s částečně chybějícím obličejem skrytým pod koženou maskou. Její nadřízený si ji nejenže nevezme, ale jako bonus ji ještě vyhodí z práce. Neúspěšný pokus o amatérský potrat ve veřejných lázních dal filmu název. Zároveň je to scéna, kdy se poprvé ve filmu objevuje druhá hlavní ženská postava. A s ní teprve přijde to pravé peklo… Zkrátka nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Značně depresivní drama s černobílou kamerou, která je ovlivněna expresionistickým hororem, kupodivu ústí do závěru, který dává jistou naději. Než ji zchladil titulek, že děj byl inspirován skutečnými událostmi. Na začátku každopádně chyběl titulek „nevhodné pro těhotné ženy“. 80%

 

Další projekci mám od 16:00 v karlovarském městském divadle. Sedadlo mám na 1. galerii, takže pro změnu dvě hodiny na dřevěném sedátku. Zpětně mi není moc jasné, proč jsem si ji vybral. Film Prostě holky (Girls Will Be Girls, Indie, 2024, 118 min., režie: Šuči Talatiová) je dívčí film o dospívání lehce okořeněný exotickou lokalitou. Jenže většina dialogů je v angličtině, což moc exoticky nezní. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá ambiciózní premiantka Mira studující na prestižní internátní škole. Samozřejmě se objeví nový spolužák, nastupuje sexuální zvědavost, a ani konflikt s přísnými učitelkami či matkou není nijak vyhrocený. Citlivé, pěkně zahrané i natočené, ale z hlavy to zmizelo velmi rychle. Výjimečně se zvedám hned, jak začaly závěrečné titulky. Už jsem nevěděl, jak na tom prkénku sedět. A přitom si pamatuji, že jsem tam zvládl i výrazně delší filmy. (V karlovarském katalogu bylo tento rok hned pět indických filmů, z nichž všechny režírovaly ženy.) 60%

 

Kdyby šlo všechno podle mých plánů, usedal bych v 19:00 v sále hotelu Pupp na irskou hiphopovou komedii Kneecap. Ta také záhy vyletěla do čela soutěže o diváckou cenu. Nakonec skončila třetí, jinak napsáno jako jediný zahraniční film v první pětce. Takže proto už jsem na ni nesehnal lístek. Můj náhradní výběr snad nemohl být odlišnější. Ve stejný čas mě opět v Lázních III čeká dokument Žádná jiná země (No Other Land, Palestina / Norsko, 2024, 95 min., režie: Basel Adra, Yuval Abraham, Rachel Szorová, Hamdan Ballal). Aktivistický dokument se odehrává v oblasti Masafer Yatta, kde se nacházejí palestinské vesnice od 30. let 19. století. Izrael ovšem rozhodl, že zde bude vojenské území, takže místní nikdy nevědí, kdy jim přijedou buldozery zbořit domy nebo náklaďák s betonem zalít studnu s vodou. A politici v televizi to hájí tím, že si postavili domy nelegálně na vojenském území. Naprostý výsměch. Palestinci ovšem nemají žádná práva, dokonce ani nesmějí opustit Palestinu, takže aktivisté bohužel často budí dojem, že jen kouří vodní dýmku a něco ťukají v mobilu. Dva z autorů, Basel Adra a Yuval Abraham, jsou zároveň hlavními protagonisty dokumentu, druhý jmenovaný je dokonce Izraelec. Třetím z režisérů je kameramanka, o tom čtvrtém nic nevím. Zrovna tenhle film by potřeboval diskuzi po projekci. Jenže s ním nikdo z tvůrců nepřijel. Ale jak jsem psal, Palestinci ani nemohou. 70%

 

Dvouhodinovou pauzu jsem využil, abych se trochu zkulturnil (osprchoval, oholil). Ve 22:30 mě čeká v Kinosále B hotelu Thermal poslední projekce zahajovacího dne. Tohle jsem vlastně ani nečekal, protože Kinosál B má jen 70 sedadel. Ale asi všichni chtěli vidět koncert anglické kapely Morcheeba a ohňostroj. Závěry dnů volím schválně odlehčenější, čemuž měly odpovídat i Svatostánky (Between the Temples, USA, 2024, 112 min., režie: Nathan Silver). Hlavním hrdinou je zhruba čtyřicetiletý chazan (v titulcích kantor, což sice je totéž, ale mohli to s oficiální anotací sjednotit), který po smrti manželky žije se svými dvěma matkami. Najednou ztrácí schopnost zpívat, což je základní předpoklad pro výkon výše zmíněné funkce v židovské synagoze. Také prochází krizí víry, přičemž zároveň začíná připravovat na bat micva svoji bývalou učitelku zpěvu. Ano, jde o židovskou komedii, přičemž se předpokládá, že diváci vědí třeba, že dívky bat micva procházejí většinou ve dvanácti letech. Měl jsem pocit, že tak půlka toho židovského humoru mi utekla. Zbyla romantická komedie mezi dospělým mužem a o generaci starší ženou, která sice pořád je nezvyklá, ale na nějaký výraznější dojem to bylo málo. 60%

 

Sobota 29. června

 

V neděli mi pojede poslední vlak v 15:10, přičemž si cestou na nádraží ještě budu muset u Thermalu vyzvednout tašku z úschovny. Stihnu tedy jen jednu nebo dvě projekce, přičemž poslední z nich může začínat v pravé poledne. Kdybych šel na poslední film Johna Cassavetese Proudy lásky, nestihl bych nic jiného. Mám ale možnost rezervovat lístky na tři projekce, takže si připravuji rezervace na projekci nazvanou Pragueshorts – Dětské filmy (šest krátkých filmů z Německa, Belgie, Jižní Korey, Francie, Švýcarska a Slovinska o celkové délce 54 minut) a filmy Proudy lásky a Němá trilogie. Takže buď chci vidět devět krátkých filmů nebo jeden dlouhý. Přesně v 7:00 žádost o rezervaci odesílám. V 7:23 mi přišla odpověď, že Němá trilogie byla úspěšně rezervována. Ano, za poslední dva roky jsem stihl zapomenout, jak rezervace ve festivalové aplikaci fungují, takže jsem omylem odeslal pouze tu třetí a ne všechny. Dětské filmy se měly hrát v Kinosále B (stále ještě 70 sedadel), takže jsou bez šance. Nakonec poslední, co ráno ještě zbylo, byl film Po zavírací době, tak jsem si ho také rezervoval. Snad si to budu do příště pamatovat…

 

Sobotní ráno jsem měl zahajovat v 10:00 v sále hotelu Pupp, kde se promítal letošní americký thriller Jiný člověk. Pupp jsem měl ostatně z festivalových sálů od svého ubytování nejblíže. Místo toho jsem po ránu pospíchal do kina Drahomíra, které jsem měl naopak nejdále, na můj druhý náhradní program. Hrála se tam už od 9:00 nově restaurovaná verze filmu Dvě Angličanky a kontinent (Les deux Anglaises et le continent, Francie, 1971, 130 min., režie: François Truffaut). Vztahové drama se odehrává na začátku 20. století. Jelikož je tím kontinentem myšlen hlavní hrdina, tak by možná nebylo od věci ho psát s velkým K. Mladý Pařížan potká Angličanku, ta ho pozve na prázdniny, on se zamiluje do její sestry… Milostný příběh, který snad ani nemá šanci skončit pro kohokoli z hrdinů happy-endem. Zvlášť když se všichni milují, až si svou láskou ubližují. Ale líbilo se mi, že to režisér obsadil herci obou národností a nechal je mluvit jazyky, které v konkrétní situaci dávají největší smysl. Restaurovaný obraz vypadal jako u nového filmu. 80%

 

Stejně jako předchozího dne jdu na projekci od 13:00 do Lázní III, takže jsem si k obědu zakázal pivo i kafe, abych omezil pocení. Držím prst na tepu doby, takže jsem šel na dokument Porcelánová válka (Porcelain War, Ukrajina / Austrálie / USA, 2024, 87 min., režie: Brendan Bellomo, Slava Leontěv). Hlavními protagonisty jsou umělci Slava Leontěv a Aňa Stasenková, jejichž disciplínou je práce s porcelánem. On vytváří a vypaluje porcelánové figurky, ona je nezaměnitelným stylem maluje. Třetím do party je jejich přítel Andrej Stefanov, který se chopil kamery a začal je natáčet. Jenže jsou z Charkova a válka je za rohem. Slava je navíc výborný střelec, takže je nyní jeho hlavní profesí učit práci se střelnými zbraněmi lidi, kteří netušili, že budou někdy něco takového potřebovat. Díky komandu Saigon vybavenému gopro kamerami je tu i reálná akce z obléhaného Bachmutu. Navíc jsou zde velmi zdařilé animace variující dílo hlavních protagonistů. Válka a umění, jak to jde dohromady? V tomto dokumentu překvapivě dobře. Film do Varů doprovodil americký režisér Brendan Bellomo, jehož ukrajinský spoluautor film momentálně propaguje v USA. Diskuze za setrvání v sále stála. 80%

 

Mé dokumentární odpoledne pokračuje od 16:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal filmem Zachycení (The Taking, USA, 2021, 76 min., režie: Alexandre O. Philippe). Švýcarský rodák žije v USA a tvoří dokumenty o americké kinematografii. Předloni jsem byl ve Varech na jeho filmu Lynch/Oz, loni přijel s filmem Říkej mi Bille, letos došlo na kousek, který realizoval před nimi. Je celý věnovaný zachycení oblasti známé jako Monument Valley ve filmech. Zejména režisér John Ford tu natočil desítky westernů, až se tato oblast stala jejich synonymem. Přičemž je využívána nesmyslně. Ve filmu o dlouhém putování je napříč celým filmem v pozadí ta samá skála. Jinde je Monument Valley v Texasu, i když se ve skutečnosti nachází u hranice Arizony s Utahem. Občas se objevila i v jiném druhu filmu (ano, běžel tudy Forrest Gump), ale její svázanost s nejameričtějším filmovým žánrem je natolik zásadní, že když chtěli producenti filmu Thelma a Louise divákům naznačit, že jde o moderní western, dali Monument Valley na pozadí plakátu. Ve filmu se sice ani nemihne, ale to nehrálo roli (ostatně jejich slavný skok autem do Grand Canyonu se také netočil u Grand Canyonu). Navíc Monument Valley leží v navažské rezervaci a Navahové ve všech těch westernech hráli libovolné rudokožce určené k likvidaci hlavními hrdiny (nejčastěji Siouxe či Komanče). V neposlední řadě je to historicky špatně, protože američtí pionýři při dobývání Západu touto oblastí vůbec neprošli. Prostě se jí vyhnuli. Celkově mi tentokrát buď přišel slabší výběr osob, které měly na svědomí komentář, nebo prostě nejsem fanoušek westernů. Takže tentokrát jen lehký nadprůměr a na diskuzi s autorem nezůstávám. 60%

 

Ostatně hned od 18:00 mám vedle v Malém sále hotelu Thermal na řadě projekci dokumentu Let's Get Lost (Let's Get Lost, USA, 1988, 120 min., režie: Bruce Weber). Je to černobílý dokument o jazzovém muzikantovi Chetu Bakerovi, který se nedožil ani premiéry tohoto dokumentu. O jazzu toho vím pramálo, za chvíli jsem si připadal umlácen nicneříkajícími jmény. Jinak samozřejmě drogy, obvyklý refrén většiny hudebních filmů či dokumentů. Nejspíš může být chyba na mé straně, ale byly to zatraceně dlouhé dvě hodiny. Film se dočkal nominace na Oscara v kategorii nejlepší celovečerní dokument a ve Varech se hrála nově restaurovaná verze. Hudby v něm přitom bylo poskrovnu. Nakonec jsem prostě nepochopil, čím ten feťák tak fascinoval tvůrce tohoto dokumentu. Mezi ně rozhodně patřil také kameraman Jeff Preiss, který s filmem přijel do Varů. Na diskuzi nezůstávám, nemám zájem. Můj největší omyl tohoto ročníku. (Shodou programového oddělení se v témže čase v kině Drahomíra promítal loňský japonský hudební dokument Rjúiči Sakamoto: Opus, který by pro mne byl určitě vhodnější.) 50%

 

Od 22:30 mám konečně projekci ve Velkém sálu hotelu Thermal. Usedám doprostřed předposlední řady na balkóně, odkud už plátno nevypadá tak velké, ale titulky jsem zvládal číst bez problémů. Odlehčení večera tentokrát představovala Substance (The Substance, Velká Británie / USA / Francie, 2024, 140 min., režie: Coralie Fargeatová). Hned první záběr napověděl, že v tomto sci-fi rozhodně nebude platit zákon zachování hmoty. Není nad to nastavit pravidla hned na začátku. Stárnoucí hvězda televizní fitness show v podání jednašedesátileté Demi Moorové si objedná tajemnou Substanci, díky níž dostane možnost obývat výrazně mladší verzi sebe sama (její mladší já hrála devětadvacetiletá Margaret Qualleyová). Jenže se musejí přesně po sedmi dnech střídat. Ale komu by se chtělo vždycky po týdnu vracet do dvakrát staršího těla, že? Takže problémy začínají… Divoký mix všeho možného od satirické komedie po body horor je natočen ryze současným dravým režijním stylem. Body horor nejvíc proslavil na přelomu 70. a 80. let kanadský režisér David Cronenberg, nahota v takovémto množství zase byla možná naposledy v 90. letech. Američané se toho kvůli přístupnosti bojí, tak s tím musí přijít francouzská režisérka. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha už zase jela na správné vlně. Cena za nejlepší scénář z nejprestižnějšího filmového festivalu na světě (Cannes) mi sice přišla bizarnější než cokoli z děje, ale jinak jsem se docela dobře bavil. 80%

 

Neděle 30. června

 

Projekce, která na mě tak nějak zbyla, začíná ve Velkém sálu hotelu Thermal v 8:30. Předtím se musím odhlásit z ubytování a zbavit tašky v úschovně vedle Thermalu. Svůj pěší rekord (18 minut) asi s oběma zavazadly nezopakuji. Prostě jsem byl každé ráno nucen ošidit snídani (podávala se od 7:30) ještě o něco víc. Zvažoval jsem možnost jít si s Festival Passem stoupnout včas do fronty před jiný sál, ale to by mi časově nepomohlo. Na jednu stranu nemá cenu chodit na film, který už jsem viděl, když tu jsem jen na dva a půl dne. Na druhou jde pořád o film jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů vůbec. Takže žádný vrabec v hrsti. Tentokrát mám místo v šestnácté řadě v přízemí, ale sedadlo 2 se mi zdá moc na kraji. Takže počkám do 8:25 a posunu se na střed řady. Film Po zavírací době (After Hours, USA, 1985, 96 min., režie: Martin Scorsese) byl také součástí kafkovské retrospektivy a uváděl se ve zbrusu nově restaurované verzi. Ajťák Paul večer vyráží na rande do newyorského baru, ale ještě netuší, že během divokého nočního dobrodružství se vlastně bude celou dobu snažit vrátit domů, jen bude něco takového z různých důvodů zcela nemožné. Hravou hříčku na hraně černé komedie a thrilleru měl původně režírovat jako svůj celovečerní debut Tim Burton, ale přenechal ji slavnějšímu kolegovi. Griffin Dunne byl v hlavní roli skvělý, až se člověk diví, že od tohoto filmu už o slušnější roli nezavadil. 80%

 

Festivalový program skýtá mnohá překvapení. Takže jsem svůj pobyt ve Varech mohl zakončit hned na čtveřici dokumentů nebo na jediném hraném filmu. Ba víc než filmu. Trilogii! Od 12:00 v kině Drahomíra tedy za účasti režiséra začíná Němá trilogie (Mykkätrilogia, Finsko, 2024, 59 min., režie: Juho Kuosmanen). Režisér natočil roku 2012 krátký film Nuzák Mattila a krásná žena, který byl černobílý, v úzkém formátu, sice obsahoval hudbu a ruchy, ale žádné dialogy. Ty byly nahrazeny mezititulky, jako v době němých filmů. V roce 2017 stejnou formou navázal filmem Paliči, který byl remakem prvního finského filmu vůbec. Filmu, který se nedochoval a o jehož ději jsou jen sporé informace z dobového tisku. A v roce 2023 ho napadlo, že kdyby natočil ještě jeden, mohl by je spojit, a třeba by se mohly dostat i do kin. Tak vznikla Vzdálená planeta. Od téměř depresivního příběhu nuzáka z okraje společnosti přes grotesku o nelegálních paličích alkoholu (a o čem jiném také měl být první finský film? 😊) ke sci-fi, které opustí náš ošuntělý svět. Nejlepší rozhodně byla prostřední část, ta první zase nejdelší. Třetí měla pro změnu původně jiný scénář. Když režisér ve střižně zjistil, že to nefunguje, tak prostě napsal jiné mezititulky. Aspoň je vidět, že to kinematografie na začátku měla jednodušší. Čekal jsem víc, ale byl to aspoň trochu úlet na závěr. Na diskuzi nezůstávám. 70%

 

Epilog – pondělí 8. července

 

Šary Vary jsou oficiální ozvěny festivalu, takže jsem ještě vyrazil do pražského Světozoru, kde se v Malém sále od 18:00 hrála Benzínová duha (Gasoline Rainbow, USA, 2023, 111 min., režie: Bill Ross IV, Turner Ross). Road movie pěti teenagerů v rozhrkané dodávce natočilo bratrské duo, o kterém jsem dosud neslyšel. Jsou kamarádi skoro celý život. Právě odmaturovali, a na vejšku se nikdo z nich nechystá. Nikdy nebyli u moře. A mají to jen 820 km. Vypadá to jako cesta z jedné párty na druhou. Nikdo se nesnaží prudit či pětici rozhádat. Nikdo se nesnaží někoho balit nebo se s ním rovnou vyspat. Jsou přece kámoši, tak proč to měnit? Všech pět kamarádů má vlastní historii, kterou se dříve či později dozvíme. A všichni si od začátku uvědomují, že tímhle výletem končí jejich dětství. Pak si budou muset najít práci a přijít na to, co se zbytkem života. Tenhle film je řadou různých drobných setkání, nemá žádný děj, který by šel vyprávět. Je to jen citlivě natočené zachycení prchavých momentů na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Režiséři mají evidentně zkušenosti s tvorbou dokumentů. Mladým nehercům nechali jejich vlastní křestní jména. Film o dnešní mládeži bez falešných tónů. Malý, nenápadný klenot. (A když ho poprvé promítali v Kongresovém sálu hotelu Thermal, seděl jsem v Městském divadle a koukal na dospívání indické školačky – podle čeho jsem si to vybral?) 90%

P.S.: Jako obvykle jsem to chtěl ilustrovat obrázky, ale někdo tento program „vylepšil“ natolik geniálně, že jsem nepřišel na to, jak bych to mohl udělat... ☹

Koncerty – jaro 2024

 

Plakát páteční akce

První dubnový víkend jsem se rozhodl strávit v Brně, přes den si hrát na turistu a večer chodit na koncerty. Ten nedělní byl vybrán předem, zbytek šel rychle: v pátek Acid Force, Unholy Ones a Plastery, v sobotu Critical Acclaim, Stellvris a Mean Messiah a v neděli Ankor a Beyond the Black. Program se mi začal hroutit už ve středu, kdy byl zrušen mnou vybraný sobotní koncert ze zdravotních důvodů bubeníka Miloše Meiera, který si toho zřejmě nabral až nad hlavu. Věděl jsem, že mám celkem na ráně kino Art, kde zrovna byl program v rámci festivalu Dny evropského filmu, ale radši bych zůstal u původního plánu. Možností bylo dost: v Kabinetu Múz black metal, v Unleaded coffee death metal a v m13 bubenická show (což by čistě teoreticky zajímavé být mohlo). Tak jsem si koupil lístek na koncert kapely Moimir Papalescu & The Nihilists.

 

Acid Force při zvukovce v Melodce

Celý víkend mělo být krásné počasí, takže jsem se rozhodl nepoužívat hromadnou dopravu a všude chodit pěšky. Do Melodky v Králově Poli to byla docela štreka, takže nakonec možná dobře, že tam nepůjdu i v sobotu. Až v pátek 5.4. se na facebooku objevil časový rozpis akce: od 20:30 Acid Force, od 21:30 Unholy Ones a od 22:30 Plastery. Fajn, dám první dvě kapely a před tou třetí uteču. Vyrazil jsem, abych byl na místě krátce před začátkem akce. Vstupné 250 Kč se platilo pouze na místě. V sále Acid Force zvučili. Jeden z pořadatelů to obcházel a všem říkal, že začátek bude v devět, takže jdu na druhé. V Melodce si nedělají problémy s matematikou a jak záloha na kelímek, tak jakékoli ze čtyř piv v nabídce byly po 50 Kč. Na zelenou třináctku jsem si netroufal, tak jsem zůstal u normálního zlatavého moku. Acid Force už úspěšně nazvučili, vyměnili teplákové kalhoty za džíny a spustili svůj našlápnutý thrash metal. Čtyřčlenná kapela z Banské Bystrice byla založena v roce 2014 a v roce 2023 vydala své druhé album World Targets in Megadeaths (světové cíle v megasmrtech), jehož název i obal byly inspirovány satirickou komedií Stanleyho Kubricka z roku 1964 Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kapela má pro podobný termín akce dokonce příhodnou píseň Fast Friday (rychlý pátek), chybět nemohla singlová Praise the Atom ani titulní píseň aktuálního alba. Thrash metal světových parametrů. Po třetím pivu jsem usoudil, že jsem chcíplejší, než jsem čekal, takže měním plány. Jdu si koupit tričko (ostatně, kvůli tomu jsem byl tady) a cédéčko, vracím kelímek a jdu bloudit nočním Brnem…

 

Plakát sobotní akce

V sobotu 6.4. vyrážím až za tmy. Do klubu Fléda to mám podstatně blíž a podle časového rozpisu má od 20:00 hrát DJ Liquid a kapela od 21:00. Takže stačí jít na devátou. Lístek stál 390 Kč a Fléda je docela plná. Piva dvě, ceny různé, zálohované kelímky bez klipu, takže prázdné je nutné držet v ruce. Časový rozpis je jako obvykle na pytel. Ve 21:29 se DJ konečně klidí z pódia a ve 21:33 nastupují na pódium všichni čtyři hudebníci pražského tria Moimir Papalescu & The Nihilists. Kapela byla založena v roce 2003 a aktivní do roku 2007. Letos na jaře vydané třetí album s názvem Mystery Women in the Acid Pools (tajemné ženy v kyselých bazénech – nesnažím se to pochopit, drogy jsem nikdy nebral) je tedy návratem na scénu po 17 letech. Kytarista a zpěvák Hank J. Manchini a klávesistka a zpěvačka La Petite Sonja měli v mezičase kapelu Kill the Dandies! Co dělal principál, klávesista Moimir Papalescu, netuším. Čtvrtým vzadu byl Petr Venkrbec, který tam měl třetí syntezátor, který občas měnil za klarinet či saxofon (není oficiálním členem, takže asi nemá nárok na pseudonym). A díky specifickému minimalistickému nasvícení zezadu byl nejlépe vidět. Jinak výhodou Flédy je vysoké pódium, takže je vše skvěle vidět i přes půl sálu. Kapela hraje elektronickou taneční hudbu kombinovanou s alternativním rockem, diskem, post punkem a kdovíčím ještě. Přišel jsem si rozšířit hudební obzory, ale moc to nezafungovalo. Na stánku s merchem mě překvapilo, že nejdražší není aktuální album, ale soundtrack k filmu Okupace na vinylu. Že by za to mohl Český lev za nejlepší filmovou hudbu roku 2021? Na tomhle albu jsou písně několika kapel včetně Kill the Dandies!, plus originální filmová hudba podepsaná dvojicí La Petite Sonja & Hank J. Manchini.

 

Plakát nelhal, takhle nasvětlené to bylo celý koncert, jen barvy se měnily

V neděli 7.4. ve 20:00 začíná můj hlavní víkendový koncert v klubu Sono. Podle mnohých je to hudební klub s nejlepším zvukem v republice, a já v něm dosud nebyl. Točí se tu Budvar za 75 Kč a vratné kelímky mají klip. Předkapela Ankor ze Španělska (Katalánska) je oficiálně pětičlenná, nicméně já jsem na pódiu viděl maximálně čtyři lidi. Fungují od roku 2003, ale jediným původním členem je kytarista David Romeu. Od roku 2014 v kapele zpívá / řve Angličanka Jessie Williams a od roku 2022 za bicími sedí Řekyně Eleni Nota, kterou jsem viděl naposledy přede dvěma lety hnát dopředu thrashmetalovou Nervosu. Poslední album White Dragon (bílý drak) vydali v roce 2019, od té doby vypouštějí pouze samé singly. Jessie Williams častěji zpívala, přičemž její hlas mi nepřišel nijak nezaměnitelný. Možná by měla písně našponovat svým řevem častěji. Ohledně bubenice jsem měl trochu obavy, jestli se v téhle kapele nenudí. Pak všichni překvapivě brzy odešli. Hry na přídavek v podání předkapel mi přijdou jako mrhání časem, ale tady se vrátila na pódium pouze Eleni Nota a rozjela sólo na bicí. V případě předkapely další zbytečnost, ale jednak mám pro malou řeckou ranařku trochu slabost, a také mi nepřímo odpověděla na otázku. Ano, v řadách Ankor je (zatím) její potenciál nevyužitý. Uvidíme, zda „Španělé“ uzpůsobí svoji další tvorbu jejím možnostem. Byla by škoda to neudělat. Pak se vrátila zbylá trojice a zahráli společně poslední dvě písně.

 

Eleni Nota ve svém živlu

Ve 21:15 začíná hlavní chod, německá kapela Beyond the Black. Kapela založená v Mannheimu v roce 2014 hraje symfonický metal. Původně šestičlenné kapele vévodí zpěvačka Jennifer Haben, což se prokázalo v červenci 2016, kdy kapelu opustilo všech pět hudebníků a zbyla sama. Jennifer nelenila, našla jiné muzikanty a vesele pokračuje dál. I když už pár hráčů odpadlo. Od roku 2018 hraje Jennifer i na klávesy. Od roku 2021 je kapela oficiálně čtyřčlenná. Ústřední pěnici doplňuje dvojice kytaristů Chris Hermsdörfer a Tobias Lodes a bubeník Kai Tschierschky. Chris Hermsdörfer stejnou dobu, tedy od roku 2016, hraje i u rakouských Serenity, takže je pro mne známou tváří. Loňské páté album kapely nedostalo žádný název. O baskytaristovi na něm sice není ani zmínka, ale naživo s nimi hraje Linus Klausenitzer, bývalý člen kapely Obscura a současný člen kapely Obsidious. Obě hrají technický death metal, takže to musí být hráč na vysoké úrovni. Loni také vydal své první sólové album jménem Tulpa. (Takže po čtyřech členech pětičlenné předkapely je na pódiu pro změnu pět muzikantů čtyřčlenné kapely – metal není nic jednoduchého. 😊)

 

Plakát nedělní akce

Všiml jsem si názvu turné Dancing in the Dark Tour, ale stejně jsem nečekal, že hned po doznění intra (mimochodem to byla píseň Paint It Black od Rolling Stones) rozjede grandiózním způsobem samotný koncert právě píseň Dancing in the Dark. Pódium bylo ještě skryté za částečně propustnou černou plachtou, takže na něm byly vidět pouze siluety čtyř bubeníků. Jennifer Haben měla pátý buben na malém pódiu hned před stanovištěm zvukařů (takže pár metrů přede mnou). Úvod pro pět velkých bubnů netrval dlouho, Jennifer přeběhla na pódium, plachta klesla a zmizela a píseň pokračovala dál. Zhruba v polovině koncertu bylo malé pódium kousek přede mnou využito ještě jednou. Jennifer tam měla připravené dvoje syntezátory a kytarista Chris Hermsdörfer ji na dvě písně doplnil akustickou kytarou. Pak se Jennifer otočila k druhému nástroji, takže jsem ji konečně měl čelem k sobě, a úplně sama vystřihla píseň I Remember Dying v komornější verzi. To byly tedy všechny tři písně s naživo zahranými klávesami, ale nejspíš nikdo v sále nechtěl, aby u nich stála celý koncert. Po druhé půlce koncertu přišel ještě přídavek, na jehož první píseň Free Me přišla Jennifer s velkými černými křídly na zádech. Během písně je několikrát upažením roztáhla. Něco tak jednoduchého, až jsem se divil, jak moc to fungovalo. Kapela si také svoji pozici vybojovala neustálým koncertováním, takže už to má evidentně odzkoušené. Loňské eponymní album má mimochodem deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo sedm. Takhle nějak by to mělo vypadat! Za 790 Kč vstupného to rozhodně stálo.

 

Jennifer Haben s křídly

O tři týdny později, v neděli 28. dubna, jsem opět kráčel do brněnského Sona. Zatímco minule jsem od parku Lužánky kličkoval Brnem jak vyplašený zajíc, tentokrát jsem to vzal přímo z centra a byl jsem až překvapený, jak to bylo blízko. Šel jsem sice na Glenna Hughese (za 1190 Kč), ale ve 20:00 večer otevírala německá předkapela Rook Road (ve skutečnosti začali hrát už v 19:53). Kapela ze sárského Saarbrückenu na svých stránkách uvádí, že byla založena na začátku roku 2020 a úspěšně vydala své eponymní album ve svém prvním roce. Jak by to v době celosvětových uzávěr bylo možné, netuším. Ani, co na tom bylo úspěšného, když se do mezinárodní distribuce dostalo až na konci roku 2022 a více lidí se o něm dozvědělo až letos v lednu, kdy ho znovuvydalo německé vydavatelství SPV. Čtveřice ve složení zpěv, kytara, bicí a klávesy (hammondy, jak jinak?) je na kapelních stránkách uvedena. Já jsem sice na pódiu viděl i basáka, ale ten asi šel náhodou zrovna kolem. (Tyhle hrátky na členy a nečleny jsou zřejmě nějaký nový sport, jehož pravidla ještě neznám. ☹) Hrají hard rock tak klasický jako třeba Deep Purple. A hrají ho velmi dobře. Teď jen, jestli s tím může v naší době začínající kapela udělat nějakou díru do světa. Jako předkapela každopádně zanechali velmi dobrý dojem. Jejich název by se dal přeložit jako „dráha věže“, takže to asi budou nějací šachisté.

 

Glenn Hughes – plakát

Dvaasedmdesátiletý Angličan Glenn Hughes je rocker k nezastavení. Seznam jmen, se kterými hrál, se zdá nekonečný. Od září 2019 byl také členem superskupiny The Dead Daisies. Ta si v roce 2023 chtěla dát pauzu. A protože Glenn brzdit nechce, nasmlouval si koncerty k 50. výročí alba Burn od skupiny Deep Purple. The Dead Daisies si nakonec pauzu rozmysleli, takže už je nyní Glenn má v nekonečném seznamu kapel a projektů, jejichž je bývalým členem. Ale vraťme se o to půlstoletí zpět, kdy byl v letech 1973 až 1976 baskytaristou a jedním ze zpěváků kapely Deep Purple, se kterou nahrál tři alba: Burn, Stormbringer a Come Taste the Band. Album Burn vyšlo 15. února 1974 a Glenn Hughes nyní vyrazil na turné, aby nám ho celé přehrál naživo. Sono nebylo tak zaplněné jako před třemi týdny, však si to také pořadatel kompenzoval cenou lístků. Umělci tohoto kalibru ovšem přitahují i specifické publikum v podobě hudebních profesionálů. Z těch několika známých tváří v publiku mohu jmenovat třeba Romany Holého a Dragouna. V neposlední řadě musím zmínit, že minulý duben jsem byl na koncertě, kde písně Deep Purple zpíval Bruce Dickinson. Takže jsem zvědav, kdo po Glennu Hughesovi převezme štafetu příští rok.

 

Pro mne překvapivě koncert k 50. výročí alba Burn začal písní Stormbringer ze stejnojmenného následujícího alba, které vyšlo 8. listopadu 1974. A rovnou předběhnu, že došlo i na dva kousky ze třetího jmenovaného alba, konkrétně Gettin' Tighter a You Keep On Moving. Také album Burn nezaznělo celé. Kromě instrumentálky 'A' 200 nedošlo ani na písně Lay Down, Stay Down a What's Goin' On Here. Píseň You Fool No One byla natažena snad na půl večera nejdříve kytarovým a v závěru sólem na bicí. Já chápu, že hudebníci na tomto turné museli být na patřičné výši, ale všeho moc škodí. Klávesista se musel poprat s party Jona Lorda, který v hardrockové hudbě povýšil hammondy na roveň kytaře. Kytarista Ritchie Blackmore je také pojmem dodnes, byť už roky hraje úplně jinou muziku. Bubeník Ian Paice také nebyl žádné ořezávátko a je jediným zakládajícím členem, který hraje v Deep Purple dodnes. Glenn Hughes se tehdy o zpěv dělil s Davidem Coverdalem, který teprve začínal svou pouť za rockovou slávou. Na koncertě to zvládl bravurně odzpívat sám, a ještě přitom válel na basu. Navíc fanoušci vědí, že tyto písně od Deep Purple naživo neuslyší, protože navrátivší se zpěvák Ian Gillan alba vzniklá v jeho nepřítomnosti nesnáší a odmítá písně z nich zpívat. Naopak, takovou Mistreated měl běžně v repertoáru nejen Glenn Hughes, ale i David Coverdale (Whitesnake) a Ritchie Blackmore (Rainbow). Titulní Burn si Glenn překvapivě schoval až jako přídavek. Ve 22:53 byl tedy konec. Hudebníky sice Glenn představil, ale jména jsem si nezapamatoval. Schválně jsem se kouknul na své poznámky ze sedm let starého Glennova koncertu k vlastní sólovce Resonate, a tehdy zahrál čtyři písně od Deep Purple, a všechny čtyři zazněly i tentokrát v Brně. A už tehdy s ním hrál dánský kytarista Søren Andersen (zbytek sestavy se změnil). Snad až na příliš dlouhé sólo na bicí (přece jen na plakátu byl Glenn Hughes, ne žádná kapela) jsem byl s průběhem vzpomínkového večera naprosto spokojen.

 

Disillusion – plakát turné

Když jsem zjistil, že moji oblíbenci Disillusion si naplánovali koncert v Praze na mé narozeniny, moc jsem neváhal, a rozhodl se tenhle dárek přijmout (no dobře, nebyl to úplně dárek, stálo mě to 390 Kč). Vše bylo, jak jsem si pamatoval z jejich koncertu na stejném místě před čtyřmi lety (vlastně ani to vstupné se nezměnilo). Klubovna v Dejvicích stále čepuje pivo do skla a výběr je asi ze šesti druhů. Opět jsem pil jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč (54 Kč). Ale od 19:30 večer zahajuje předkapela Art Against Agony. Byli založeni v roce 2011 ve Stuttgartu, jejich složení je prý mezinárodní, a nejsou kapela, ale kolektiv. Vždycky, když slyším o další kapele v maskách, začínám rovnou zívat. Tento maskovaný kolektiv používá stejnou masku pro všechny členy, kteří si je jen vybarvili (asi, aby si je poznali). Jako by nestačilo, že hrají instrumentální progresivní metal, ani jim není vidět do obličejů. ☹ Měli tam sice fotku, na které bylo deset maskovaných individuí, ale do Prahy jich dorazilo pět. Dva kytaristé, baskytaristka, bubeník a hráč na původem indický ruční perkusní nástroj zvaný mridangam (asi žádná náhoda, jelikož sám vypadal dost indicky). Jako žánrové zařazení mě na internetu zaujal termín „prog-jazz-experimental-brainfuck-metal“. Kdybych je měl popsat za sebe, tak mi to fakt připadalo jako instrumentální jazz pro posluchače metalu. Jejich loňské album se jmenuje Sound of Inevitability (= zvuk nevyhnutelnosti). Nikdo z těch pěti za celý koncert neřekl ani slovo, co hráli za písně, netuším. Když se nemohu chytit zpěvu, do půl hodiny ztrácím pozornost a posluchačsky odpadám. Je to hudba pro lidi, kteří kapelu sledují a skladby mají naposlouchané. Ještě si neodpustím poznámku k baskytaristce. Vím, že dnešním mladým nerozumím, ale stejně nechápu, proč mladá kráska s postavou modelky vleze do tetovacího salónu, kde se nechá ilustrovat zřejmě všude od krku dolů, takže nakonec vypadá jako strašidlo. Ale oceňuji, že Disillusion s sebou na turné vozí žánrově spřízněné kapely, o jakých jsem nikdy předtím neslyšel (a často ani poté, což klidně může být i tento případ).

 

Art Against Agony v dejvické Klubovně

Ve 20:30 nastupují Disillusion, které jsem už sice viděl naživo dvakrát, ale tentokrát poprvé v sestavě s klávesákem na pódiu. Kapela původně ze saského Cvikova, odkud později přesídlila do současného Lipska, debutovala albem Back to Times of Splendor (zpět do časů slávy) vydaným 6. dubna 2004. Aktuální dvacáté výročí vydání kapela připomněla vydáním jeho remasterované verze s bonusy a koncertním turné, kde ho hodlala přehrát celé. Jak lídr kapely Andy Schmidt prozradil, vyrazili na turné dokonce v šesti, ale houslistka onemocněla, takže jsme ji v Praze slyšeli jen z playbacku. Debutové album obsahuje šest písní s celkovou stopáží přes 56 minut. Titulní skladba totiž trvá přes 14,5 minuty, a to ani není na albu nejdelší. Tou je závěrečná sedmnáctiminutovka The Sleep of Restless Hours. Kapela nejenže album přehrála celé, ale dokonce v nezměněném pořadí písní. Kromě Andyho měli mikrofony i druhý kytarista Ben Haugg a baskytarista Robby Kranz. Využívali je hojně, až jsem měl pocit, že Andyho zpěv z toho vychází nejméně výrazně. Také jsem si nebyl jistý tím, nakolik slyším práci klávesáka. Takže zvukově z toho nejspíš lépe vyšla předkapela, díky absenci zpěvu. Disillusion pokračovali po časové ose a po přehrání debutu pokračovali jednou písní (The Black Sea) ze druhého alba Gloria (2006) a návratovým songem Alea (2016). Tohle cédéčko kapela pořád prodává (za 7 €, což mi přijde dost za jednu píseň, byť je desetiminutová). Jako přídavek zazněly dvě písně z posledního alba Ayam (2022): kromě vypalovačky Tormento došlo ještě na Driftwood. Celkově bych to hodnotil jako velmi vydařený narozeninový večer.

Disillusion v dejvické Klubovně

Koncerty – zima 2024

 

Serenity a spol. plakát

Loni vydali další výborné album mí oblíbenci Serenity, tak jsem 16. února vyrazil do Zlína, abych je v tamním Masters of Rock Café za 850 Kč vstupného viděl naživo. Ale nepředbíhejme, kapely hrály čtyři a v 19:00 večer zahajovala kapela FlowerLeaf. Kapela jako své domovské město uvádí německý Düsseldorf, ale národnostně je to pravda napůl. Němci jsou kytarista a bubeník, zatímco zpěvačka a basák pocházejí z Brazílie. Rok vzniku 2017 a své jediné album Stronger (Silnější) si vydali sami hned v roce následujícím. Po pauze (pravděpodobně covidová omezení cestování) vyplněné několika singly v roce 2023 vydali EP Dreamerie: The Prelude. Pár dní před koncertem jsem si pustil pár jejich videoklipů. Můj dojem byl, že hudebníci umějí housti a pěnice pěti, ale jejich písničky mi mizí z hlavy ihned po doznění. Takže hlavní problém tkví v kompozičním umění. Naživo ten dojem nebyl tak matný, ale stejně mi nejspíš sešli z mysli hned s příchodem druhé kapely.

 

Brazilsko-němečtí FlowerLeaf se ve Zlíně vyhřívají na únorovém sluníčku

Tou byli v 19:45 američtí Tulip. Kapela založená také v roce 2017 v kanadském Torontu ovšem poměrně záhy přesídlila do Argyle v americkém Texasu. Od začátku ji tvoří kytarista Colin Parrish a zpěvačka Ashleigh Semkiw. Zbytek (tedy druhý kytarista a bubeník, kapela hrála bez basáka) nemá statut členů kapely a nejspíš se mění. Na kontě mají dvě EP a dvě alba, to loňské The Perpetual Dream (Věčný sen) vydali na mé narozeniny. 😉 Hudební kvalita šla nahoru, tady už nastoupily melodie, které se mohou dostat do hlavy na delší čas. Celý večer se nesl v duchu symfonického power metalu, takže mne trochu překvapovalo, že zpěvačka byla oděna do trika blackmetalových satanášů Behemoth. Některé diváky v sále zase rušila její nahá stehna (že zrovna tohle nepotřebovali ukazovat). Takže dodávám, že sál byl po celou dobu přinejlepším poloplný, ale spíš poloprázdný. Ostatně se v tomto klubu dveře netrhnou, o den později následoval vyprodaný koncert finských Battle Beast a další den kanadských Kataklysm. Metalisté pak prostě musejí něco vynechat.

 

Tulip v Masters of Rock Café

Ve 20:35 přišla řada na italské Temperance (tedy střídmost, zdrženlivost či abstinence, značně neobvyklé jméno pro metalovou kapelu). Ti existují od roku 2013 a jsou o dost plodnější, ostatně v říjnu 2023 jim vyšlo sedmé album Hermitage – Daruma's Eyes Pt. 2 (Poustevna – Daruminy oči 2. díl – Daruma je japonská soška). Od začátku je vůdčím členem kapely kytarista a zpěvák Marco Pastorino, který prostě umí skládat melodie, které posluchači ihned uvíznou v hlavě. Kapela má ovšem tři zpěváky. Tím druhým je Michele Guaitoli, který zhruba stejně dlouho zpívá také v rakouských Visions of Atlantis. Loni kapelu opustila už druhá zpěvačka, takže ženské vokály má nyní na starosti původem americká, ale ve Švédsku žijící, operní i metalová pěvkyně Kristin Starkey. Zmíněnou trojici samozřejmě ještě doplňoval bubeník a basák. Kapela čerstvému materiálu věřila, takže tvořil nadpoloviční část jejich setlistu. Přidali i pár písní z předešlého alba Diamanti, ke kterému žádné turné jet nemohli, a pár ještě starších písní. Takže další kvalitativní skok nahoru.

 

Temperance v Masters of Rock Café

Ve 21:35 přichází řada na rakouskou skupinu Serenity (= jasnost). Ta sice existuje od roku 2001, ale tuto dobu pamatuje pouze bubeník Andreas Schipflinger. Tyrolská kapela na vlastních stránkách proto radši mluví o začátku profesionální éry v roce 2004. V roce, kdy se změnily tři pětiny členů kapely, a hlavně přišel zpěvák a tvář kapely Georg Neuhauser. Od roku 2011 je v kapele také italský basák Fabio D'Amore, který pěvecky vypomáhá zejména hlasem ve vysokých polohách. A v roce 2023 se členem kapely stal i kytarista a zpěvák Marco Pastorino (takže turné s jeho vlastní kapelou Temperance dávalo smysl). Druhý kytarista Chris Hermsdörfer je v kapele od roku 2015. Kromě krátkého období alba War of Ages a následného turné, tedy let 2013 a 2014, kdy v kapele zpívala Clémentine Delauney (současná zpěvačka rakouských Visions of Atlantis), Serenity nemají v sestavě ženskou zpěvačku. Georg je vystudovaný historik, takže témata textů většinou odvíjí od jedné dějinné události či (častěji) osoby. V listopadu 2023 vydané osmé album kapely se jmenuje Nemesis AD a je celé inspirované životem a dílem Albrechta Dürera. (Ten byl osobností stejně renesanční jako Ital Leonardo da Vinci, jen o něco systematičtější. Inu, Němec.) Také Serenity postavili setlist na písních z nového alba. Už když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že písně jako více než osmiminutová Reflections (of AD) jsou pro mne od nich novinkou. Když ji Georg uváděl jako nejdelší píseň v historii kapely, také zmínil, že ji napsal Marco Pastorino, Aha, odtud vítr vane. Píseň Souls and Sins si s kapelou přišel zazpívat Michele Guaitoli. Pár písní zaznělo v akustické podobě (jednou byla Soldiers Under the Cross). Samozřejmě nechyběla trvalka koncertního repertoáru Legacy of Tudors a na závěr Lionheart. Koncert skončil ve 22:55 a já jsem byl s jeho průběhem naprosto spokojený.

 

Serenity v Masters of Rock Café

Všechny kapely měly ceny cédéček, vinylů, triček, mikin a dalšího merche uvedené v eurech (15, 20, 30, 60…). Asi jim pořadatel řekl, že bude poloprázdno, takže se to nevyplatí přepočítávat. K pití byla na výběr Rázná 10° od Radegastu za 55 Kč nebo Plzeň za 65 Kč. Jako nerozhodný neznalec jsem si dal od obou po dvou kelímcích.

 

Masters of Fire v Masters of Rock Café

O měsíc později, 14. března, jsem zamířil do téhož města, téhož nepříliš zaplněného klubu, na totéž pivo, za stejnou cenu vstupného, protože po 11 letech vyrazili na turné Masterplan. Ty jsem hodně poslouchal zejména v prvních deseti letech jejich existence, ale naživo jsem je nikdy neviděl. Masterplan vznikli v roce 2001 jako boční projekt kytaristy Rolanda Grapowa a bubeníka Uliho Kusche, toho času členů slavné německé metalové kapely Helloween. Když to zbytek kapely zjistil, byli oba ze skupiny vyhozeni, protože se jí nevěnovali na 100%. Takže dvojice projekt okamžitě překopala na kapelu, naverbovala norského zpěváka Jørna Landeho a v roce 2003 vyšel jejich bezejmenný albový debut. Klenot, na kterém co píseň, to hit. V témže roce do kapely nastoupil klávesák Axel Mackenrott, který je v kapele dodnes, takže je druhou nejstabilnější položkou sestavy. Jako u mnoha superskupin, i tady byl dost rychlý poločas rozpadu základní sestavy. Jørn Lande nazpíval první dvě alba, pak ho vystřídal Američan Mike DiMeo, aby se Jørn zase vrátil nazpívat čtvrté album a zřejmě definitivně odešel. Od roku 2012 je u mikrofonu Švéd Rick Altzi. Také bubenický parťák Uli vydržel jen první dvě alba, aby ho nahradil původem americký bubenický všudybyl Mike Terrana, po dalších dvou albech slavný brněnský rodák Martin Škaroupka a (zatím) nakonec Němec Kevin Kott. Pokud to ze začátku byla superkapela složená z muzikantů zvučných jmen, tak jména Altzi a Kott řeknou něco jedině fanouškům německých At Vance, v jejichž řadách také oba působí. Schválně jsem to ověřoval, ta kapela je stále uváděná jako aktivní. Každopádně se muzikantům zřejmě moc nepřekrývají termíny. Poslední album skupiny At Vance vyšlo v roce 2012 a poslední album Masterplan v roce 2013. Masterplan sice v roce 2015 vyšel audio a video koncertní živák, ale jeho základem bylo vystoupení na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích roku 2013 (doplněné na video nosiči o materiály z festivalů ve Wackenu a Atlantě, plus pár písní z asijského turné). V roce 2017 ještě vydali album PumpKings, na kterém nahráli všech 11 písní, které Roland Grapow napsal pro Helloween. Trochu jsem zapomněl na basáky, takže doplňuji: na debut si Roland Grapow nahrál baskytaru sám, pak se v kapele pár basáků vystřídalo. Od roku 2012 je v kapele Fin Jari Kainulainen, který si udělal jméno během svého účinkování v kapele Stratovarius. Bezejmenný debut kapely v roce 2023 slavil 20. výročí, takže vyšla výroční reedice. Odtud už asi byl jen krok k tomu, aby Rolanda začaly svrbět prsty a dostal chuť si ty pecky zase zahrát naživo. Dokonce napsal novou píseň Rise Again (aby dal vědět, že „znovu povstává“) a avizoval práce na novém albu. (Mimohudební souvislosti sem obvykle netahám, ale aby to bylo zeměpisně ještě barvitější, přidávám informaci, že Roland Grapow žije od roku 2005 na Slovensku.)

 

Masterplan jeli turné s kapelou Firewind, kde měly obě kapely stejný hrací čas, první od 20:00 do 21:20 a druhá od 21:40 do 23:00. Předkapely žádné (což mi srazilo spotřebu piva za večer na polovinu 😊), jen dvě hlavní kapely. Masterplan koncert odpálil právě novinkou Rise Again, ale jinak většina písní, které zahráli, pocházela z opakovaně zmiňovaného debutu. A na druhém místě by byly dvě písně ze druhého alba (Crimson Rider a Back for My Life). Prostě na začátku byla kapela na vrcholu. Na doplnění jedna písnička z doby, kdy byl u mikrofonu Mike DiMeo (Lost and Gone), a jedna z poslední řadovky už s Rickem Altzim (Keep Your Dream Alive). Helloween Roland připomněl první písní, kterou pro ně napsal, The Chance. Pokud jsem si říkal, že je Rick Altzi dost dobrý zpěvák, aby mi nechyběl Jørn Lande, píseň od Helloween ukázala, že Michael Kiske je úplně jiný typ zpěváka, a Rickovi to do pusy zrovna dvakrát nešlo. Tady by rozdíl slyšel i hluchý. A to mi celou dobu přišlo, že je zpěv trochu utopený pod palbou nástrojů. Zlatou éru kapely jsem prostě dávno prošvihl, ale i tak jsem byl s koncertem dost spokojený. Asi bych ještě dodal, že Masterplan jsou po hříchu jednou z mála kapel, kteří hrají naživo komplet včetně klávesáka. Tento nástroj byl slyšet i u všech pěti ostatních kapel v tomto příspěvku, ale všechny ho pouštěly z playbacku.

 

Masterplan v Masters of Rock Café

Ani druhá kapela večera neměla zrovna standardní vznik. Firewind v roce 1998 založil řecký kytarista známý jako Gus G. za účelem nahrání dema Nocturnal Symphony, kterým by předvedl své hráčské kvality (abych se více opakoval, doplňuji, že si na něm nahrál i baskytaru a klávesy). Zřejmě to zafungovalo, protože byl následně najat do kapel Dream Evil, Nightrage a Mystic Prophecy. Když se všemi třemi nahrál jejich debutová alba, rozhodl se mít i svoji vlastní kapelu a oživil jméno Firewind, tentokrát už jako kapelu. To se psal rok 2002. Kapela od té doby vydala deset řadových alb a prošel jí hotový telefonní seznam hráčů a zpěváků. Nejméně se změny týkaly postu baskytaristy, takže Petros Christo je v kapele od roku 2003. Belgický bubeník Jo Nunez je v kapele od roku 2011. V roce 2020 Gus G. zřejmě usoudil, že kapela nepotřebuje klávesáka a vzal to opět do vlastních rukou. V témže roce proběhla zatím poslední změna u mikrofonu, kdy německého zpěváka Henninga Basseho vystřídal německý zpěvák Herbie Langhans. To je chlápek jen o pár týdnů mladší než já, ale zviditelnil se teprve před pár lety v metalovém spektáklu Avantasia. Za mne rozhodně nejlepší zpěvák, kterého kdy Firewind měl. Gusovi ale vlastní kapela nestačí, tak asi čtveřici dalších alb vydal čistě pod vlastním jménem. V roce 2022 kapela Firewind slavila 20 let existence a 1. září 2023 vyšel koncertní záznam výročního koncertu odehraného na podzim 2022 v jejich domovské Soluni. Přesně o půl roku později, 1. března 2024, vyšlo desáté album kapely pod názvem Stand United (takže asi „stojí spojeni“).

 

Firewind také odpálil koncertní setlist novinkovou písní, konkrétně songem Salvation Day. Z novinky během večera zazněla ještě čtveřice dalších písní (Destiny Is Calling, Chains, titulní Stand United a Fallen Angel). Protože kapela nedávno jela výroční turné, tak měla okouknuté, které písně z jejich minulosti naživo nejlépe fungují, a zbytek setlistu byl tedy průletem celou jejich kariérou. Došlo i na píseň Maniac, kterou původně zpíval Michael Sembello v roce 1983 ve filmu Flashdance. Kapela skončila už před jedenáctou, ale vrátila se s přídavkem dvou písní Ode to Leonidas a Falling to Pieces. Nakonec tedy plánovanou hrací dobu o deset minut přetáhli a skončili ve 23:10. Gus G. je evidentně technicky lepší kytarista než Roland Grapow (a v současnosti má v kapele i lepšího zpěváka), ale metal není atletika, takže u mne pořád vyhrává Masterplan, který má lepší písně (ale 20 let staré, zatímco u Firewind jsou nejnovější písně lepší než ty staré).

 

Firewind v Masters of Rock Café

Stánek s merchem jsem moc neokukoval, stejně nevím o ničem, co bych si tam chtěl koupit. Trička, reedice 20 let starého debutu Masterplan a novinka Firewind na CD i LP. Ceny sice také v eurech, ale aspoň byl na stole položený papír s jejich přepočtem na koruny.

Hudba 2023

Na začátku roku 2023 jsem absolvoval tři koncerty, na které jsem měl vstupenky zakoupené už předem. Pak jsem absolvoval dovolenou na Havaji, ze které jsem se dlouho vzpamatovával nejen finančně, načež přišla druhá série koncertů v závěru roku. O všech mohu říci, že nezklamaly má očekávání. Nebo aspoň ty kapely, kvůli kterým jsem na ně vyrazil. Protože na pár koncertů jsem vyrazil kvůli předkapelám (Molybaron a Ignea). A pak ne vždy stálo za to zůstat až do konce (Fear Factory).

 

Kapela Ignea na promo fotce

Co se týče nových CD, tak rok začal tím, že jsem album Steva Vaie nazvané Vai/Gash vyhrál z časopisu Spark. Což je jedině dobře, protože hudebně za poslouchání stojí, ale netrvá ani půl hodiny, takže bych si ho pravděpodobně za cenu běžného alba nekoupil. Seznam dalších novinek v mé sbírce: Ray Alder: II, Haken: Fauna, The Winery Dogs: III, Redemption: I Am the Storm, Phil Campbell and the Bastard Sons: Kings of the Asylum, Keep of Kalessin: Katharsis, Alice Cooper: Road a Gaia Mesiah: Vlnobytí. (Alba kapel Phil Campbell and the Bastard Sons a Gaia Mesiah jsem si pořídil na jejich vydařených koncertech.) V digitální formě (MP3) mi do počítače zavítalo nové album The Agony: Rising.

 

Obal nového alba skupiny The Agony

Nejvýjimečnější kousek v mé sbírce si zaslouží vlastní odstavec. Záznam koncertu John Williams & Berliner Philharmoniker: The Berlin Concert je celkem na čtyřech nosičích. První dva jsou klasická audio CD, na třetím je tentýž koncert ve video podobě na disku Blu-ray. Ovšem čtvrtý disk s třetí verzí téhož koncertu označený jako Pure Audio Blu-ray je pro mne naprostou novinkou. Ale i u něj si mohu vybrat mezi zvukovými formáty Dolby Atmos, DTS-HD Master Audio 5.1 a PCM Stereo, jen s o řád vyšším datovým tokem oproti video nosiči. Otázku, zda mám tak dobrou aparaturu (a sluch), abych poznal rozdíl, nechávám bez odpovědi.

 

Král filmové hudby a jeho koncert

O osm kousků se rozšířila i moje skromná sbírka vinylů. Přes Aukro jsem si koupil album Vladimír Mišík: ETC… 3. Z e-shopu Sparku mi došla pětice titulů Pink Floyd: Animals (2018 Remix), The Dead Daisies: Radiance, M. Efekt: Svět hledačů, Výběr a 2LP Fleetwood Mac: Live. (M. Efekt a bezejmenný Výběr jsou alba kapel Blue Effect a Pražský výběr původně vydaná v divné době, ve které sice mohla vyjít, ale nikoli pod zažitými názvy kapel.) Po koncertech jsem si koupil alba Molybaron: The Mutiny a Ignea: Dreams of Lands Unseen. Molybaron prodával za stejnou cenu i aktuální album. Já jsem si vybral to minulé, protože je na dvou vinylech, které se přehrávají rychlostí 45 otáček za minutu. Dva vinyly jsou víc než jeden. 😉 Celkově je to mé třetí album, kvůli kterému si musím občas vyzkoušet, zda jsem nezapomněl, jak se na mém gramofonu ručně provádí změna rychlosti. Když to shrnu, je to pět alb s několik desetiletí starou hudbou, dva následky koncertů, plus jedna výjimka z pravidla (The Dead Daisies). Myslím, že to dobře vypovídá o tom, jak k vinylovým deskám přistupuji.

 

Následky koncertů

V prosinci jsem si pořídil nový mobil, do kterého jsem se rozhodl nepřenést veškerou hudbu z toho předchozího, ale pouze novinky ne déle než rok staré. Takže najednou žádný Dream Theater, Devin Townsend, Disillusion a další kapely, které patřily k mým nejpřehrávanějším. Na začátku roku 2024 jsem kompletně smazal paměť mého běžeckého přehrávače a provedl s ním něco podobného. Ze začátku dost šok, ale už jsem si zvykl… 😊

 

Bonusové video na závěr:

Sport 2023

Rok 2023 jsem zahájil sportovně. 1. ledna jsem za hodinu a půl uběhl 15,96 km. A schválně jsem se to nesnažil dotáhnout na 16, abych po zbytek roku nebyl otrokem čísel. Poklid začátku roku dostal značnou trhlinu 17. ledna, když mi od Petra Chaloupky přišel e-mail s hlasováním, zda v dubnu vyrazit na kole na Havaj nebo do Spojených arabských emirátů. Myslel jsem si, že jsem s exotickou cyklistikou už skončil, ale Havaj na kole? Tak jsem pár dní zkoušel, jestli mi to projde v práci. A když překvapivě prošlo, už bylo vlastně rozhodnuto. Nebo jsem měl říci, že jsem to jen zkoušel, a zůstat doma? Spojené arabské emiráty v hlasování nedostaly ani jeden hlas, takže naprosto jednoznačný výsledek. Termín se sice ještě o pár dní změnil, ale i tak mi to v zaměstnání procházelo.

 

Moje kolo na druhém konci světa

Zimní přípravu jsem cyklistice nijak neuzpůsobil. Každé pondělí večer hodina spinningu a půlhodina posilování. Když jsem měl volno a počasí dovolilo, chodil jsem běhat. Do toho teoretická příprava na dovolenou. Na chvíli jsem si pohrával s myšlenkou koupě nového kola, ale pak mi došlo, že se nechci bát o fungl nové kolo, které bych nejspíš sotva stihl zajet, takže poletím se starým (ročník 2011). Do 10. dubna jsem měl naběháno 352 km (22. února jsem si dokonce dal půlmaraton: 21,06 km v čase 1:56:23).

 

Můj běh 22. února 2023

13. dubna nás 13 odletělo na druhou stranu světa (časový posun o 12 hodin), takže nic pro pověrčivé. Sice jsme neměli v plánu najezdit na Havaji tisíc kilometrů jako v počátcích projektu 6x 1000, ale říkal jsem si, že 500 km stačí. Zároveň jsem toto číslo bral jako minimální vzdálenost, kvůli které má cenu řešit všechny ty problémy s taháním kola přes půl světa. Věděl jsem, že Havaj je nejdeštivější stát USA, takže tahle dovolená nebude úplně na pohodu. Ale problémů byla celá řada. Nejdříve důkladné seznámení s fenoménem jménem pásmová nemoc. Pak všudypřítomné chlazené nápoje, ze kterých jsem nastydl, takže jsem se z toho vyhrabával ještě týden po návratu domů. Pak neuvěřitelné ceny skoro všeho, takže jsme se místo v restauracích bohužel stravovali tím, co jsme potkali v supermarketu. A tam jsem nedokázal nakoupit tak, aby můj kalorický příjem odpovídal výdeji. Nakonec jsem na Havaji na kole najezdil 492 km. Nic moc, a asi mi to za všechny ty problémy ani nestálo.

 

Po této cyklistické etapě jsem měl k večeři polévku v thajské jídelně

V květnu jsem zjistil, že mi to vůbec neběhá. Energie mi citelně docházela už někde na 10., 11. kilometru. Bolela mě lýtka (to pro mne byla úplná běžecká novinka). Objednal jsem se na převážení na zařízení InBody 270 a výsledky mě moc nepřekvapily, jen jsem je měl černé na bílém. Asi by bylo dobře, že jsem shodil 3,2 kg váhy a procento tělesného tuku mi kleslo o 0,9%, kdyby v tom nebyl ten úbytek rovného kilogramu kosterních svalů. Ano, to jsou ty nevítané následky kalorického deficitu. V sobotu 13. května jsem ovšem dokázal uběhnout 17 km a neumřel jsem při tom, tak jsem se přihlásil na půlmaraton, který se běžel týden poté. Za normálních okolností bych neblbnul a přihlásil se na desítku, ale v pondělí 22. května jsem odjížděl na 12 dní do lázní, tak mě tam snad dají dohromady…

 

Trasa půlmaratonu se mi nelíbila na první pohled. Ta „cílová rovinka“ přes Ostružno a Březinu do Jičína bude dost nekonečná. Navíc jsme tentokrát nestartovali všichni najednou, aby se na nás vytrvalce nemuselo v cíli tak dlouho čekat. Start půlmaratonu byl ve 14:45 a běžci na trasách 5 a 10 km vybíhali v 15:15. Jelikož nás na půlmaraton bylo přihlášených 20, učinil jsem naprosto pitomé rozhodnutí, že nebudu při úvodním proběhnutí centrem zbytečně zdržovat dopravu a poběžím s těmi rychlíky vepředu. Chvilka startovního tempa kilometr za 3:30 mi sice dlouho nevydržela, ale tak nějak jsem po první dva kilometry držel tempo pod 4:50, což by byl naprosto šílený start, i kdybych byl v kondici. A přitom jsem věděl, že jsem na tom fyzicky podstatně hůř než v březnu. ☹ Aspoň že všechny oba kopce byly hned na začátku. Po 4,57 km jsem u Zebína ve výšce 320 metrů n.m. a to je pro celou trasu nejvýše. Mezi Zebínem a Čeřovkou je po 5,67 km první občerstvovací stanice, kde do sebe kopnu panáka ionťáku a pokračuji. Čeřovka je naštěstí trochu nižší, takže po 6,31 km (nadmořská výška 309 metrů) mám oba kopce za sebou.

 

Půlmaraton 20. května 2023

Prvních 9 km jsem zvládl za 46 minut, takže jsem si mohl oddechnout. Tady se naše trasa oddělovala od té, co běželi nejen běžci na desetikilometrové trati, ale dokonce i na pětikilometrové. A opravdu jsem nestál o to, aby mě předběhnul někdo, kdo vyběhl půl hodiny po mně. Po 10,46 km jsem byl u druhé občerstvovací stanice. Ta byla na rozcestí, kde jsme odbočovali po polní cestě podél letiště, a ještě jednou ji využijeme, až se budeme „řítit“ do cíle. Tempo jsem měl ještě pořád někde kolem 5:30 a už cesta k otočce na silnici kus za Ostružnem mi připadala nekonečná. Po 15,2 km jsem tedy oběhl kužel na silnici a další kilometr zjišťoval, že přece jen ještě běží pět lidí za mnou. Rovinka k Jičínu byla přesně tak nekonečná, jak jsem se obával. Po 18,89 km jsem potřetí zastavil na občerstvovací stanici, a sám jsem byl zvědav, zda se ještě dokážu rozeběhnout. Kupodivu ano. Moje tempo už se blížilo spíš šestce a ani na cílovém Lidickém náměstí jsem se pod 5:30 nedostal. To samozřejmě byly očekávatelné následky přepáleného startu. Oficiální čas 1:53:02, 14. místo (a moje hodinky ukazovaly vzdálenost 21,01 km). Třináctý doběhl za 1:47:30, takže odtud pramenil můj dojem, že běžím sám. Pět a půl minuty je pořádná díra. Čas ani pořadí pro mne nemají žádný význam. Z mé strany to bylo pouze o vůli závod dokončit. Časem jsem sice byl lepší než toho 22. února, kdy jsem to také běžel celé na pohodu a měl v tom kopce, díky kterým jsem měl v nohou o více než sto výškových metrů více, ale asi nikdy jsem si při běhu nepřipadal tak bídně, jako při tomto závodu. (Ostatně na všech fotkách ze závodu vypadám jako těsně před smrtí, takže jsem se rozhodl sem žádnou nedat.)

 

Merida Silex 700 hned po zakoupení

Delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou koupě gravelového kola. Tedy kategorie tak moderní, že byla rovnou i nedostatkovou. Třeba Merida prodávala skladová kola předchozích modelových roků, dokud se u těch nových neobjevilo „v prodeji od 13. července“. Zase třináctého? Divný rok. Každopádně jsem si tedy 13. července koupil kolo Merida Silex 700 červené barvy. A jelikož jsem celé léto strávil v práci, tak jsem ho do konce měsíce stihl projet třikrát (a v srpnu dvakrát). V srpnu jsem si ještě koupil cyklistický radar, což je doplněk, který jsem vlastně potřeboval už dávno, jen jsem o tom nevěděl. Rozhodně doporučuji každému cyklistovi! (V srpnu jsem také na pár týdnů přestal s veškerým sportem, dokud nahoře v řízení počasí zase nedostali aspoň trochu rozum.) Trochu více jsem začal jezdit až v září, ale nikdy nešlo o nic dlouhého. Jen odpolední projížďky po okolí do třech hodin času. 7. října jsem se na něm projel naposledy, kolo umyl a uložil k zimnímu spánku do jara 2024.

 

Odpolední vyjížďka 10. září 2023

Přes zimu tradičně kašlu na kolo (kola) a stávám se běžcem. 25. prosince jsem tedy vyběhl shodit trochu kalorií ze štědrovečerní večeře. Pak jsem vzal kalkulačku a zjistil, že mám naběháno 784 km. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si šel 28. prosince zaběhnout zhruba stejnou dálku jako prvního ledna, abych to zakulatil. Pak už jsem měl důvod, proč do konce roku nevyběhnout ještě jednou. Pokud jsem se tedy na začátku roku snažil nebýt otrokem čísel, tak jsem na konci roku zjistil, že to nefunguje.

 

Podtrženo, sečteno: v roce 2023 jsem najezdil na kole 1747 km (pro srovnání: v roce 2022 to bylo 1190 km), z toho 771 km na novém gravelu, naběhal jsem 800 km (2022: 633 km). Takže všechny ukazatele kromě formy šly nahoru.

 

Ještě pár sportovních akcí, kterých jsem se zúčastnil jako divák. Z Jičínské 50 jsem viděl jenom starty, protože pak už jsem se připravoval na vlastní běžecký závod. Od 19. do 26. srpna se v Jičíně konalo mistrovství světa v MTBO. Mistrovství světa v čemkoliv jsem v Jičíně nikdy nečekal. Ale evidentně se našel dostatečně obskurní sport, který dělá asi deset lidí, z toho tři Češi. O orientačních závodech na horských kolech jsem poprvé slyšel koncem léta 2022, kdy jsem zachytil první informace o chystané události. A protože jeden závod na rozdíl od běžné praxe pořadatelé udělali přímo ve městě, rozhodně se událost nedala jen tak přehlédnout. Každopádně to byla zajímavá podívaná. Při vyhlášení výsledků v zámeckém parku jsem několikrát slyšel i českou hymnu. Další mistrovství světa v čemkoliv už v Jičíně nečekám. A v sobotu 14. října se v Jičíně konal cyklokrosový závod v rámci Toi Toi Cupu. Ideálně objednané počasí, kdy to juniory a dorostence nechali odjezdit za sucha, teprve pak přišel lehký deštík, aby dospělí mohli předvést, jestli na tom opravdu umějí jezdit.

MTBO v Jičíně (fotka z FB pořadatele)