Koncerty – 2. polovina roku 2025

Červenec

 

Účast na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem odpískal, tak se mi přece podaří mít volno aspoň na jeden večer a zajet do Prahy na koncert, ne? No, bylo to těsné. Nakonec jsem vyrážel po třech nočních v řadě s tím, že dalšího dne po návratu domů zamířím na další noční směnu. Ve čtvrtek 3. července jsem se potřeboval dostat do Holešovic, takže na počest mého příjezdu po více jak třech měsících do Prahy vypli do Holešovic metro a zavedli náhradní autobusovou dopravu. Úžasné, skoro jsem se divil, že ten autobus neprojížděl zatáčky po dvou kolech. Často mi připadá, že autobusáci jsou nejhorší řidiči…

 

Že je asi dvě stě metrů od stanice metra Nádraží Holešovice klub Cross jsem vůbec netušil (možná jsem odsud vždycky vycházel opačným směrem k výstavišti). Koncert se ovšem konal na jejich vnějším pódiu, takže zábava pro pěkný kus Holešovic. Uvnitř probíhal nějaký grindcorový koncert se vstupem zdarma (zatímco pro nás venku to bylo za 620 Kč). Do prostoru před vnějším pódiem nás začali pouštět v 19:00. Jediný stánek s pivem a nesmyslně komplikovaným systémem zálohovaných kelímků znamenal, že jsem si za tu půlhodinu do začátku akorát stihl vystát frontu na jedno pivo.

 

V 19:30 zahájila koncert trutnovská thrashmetalová jistota Exorcizphobia, držitelé ceny Anděl za rockové album Spiritual Exodus (Duchovní exodus) z roku 2023. Kvartet v čele se zpívajícím kytaristou Tomášem Skořepou jsem už samozřejmě viděl, ale dobré věci je vhodné opakovat. Měli vyhrazených jen 40 minut, ale myslím, že je využili skvěle. Pak další půlhodina pauzy (takže akorát na druhé pivo).

 

Venkovní pódium klubu Cross

Ve 20:40 nastupuje čtveřice Voivod z kanadské provincie Québec. Hrají od roku 1982, mají slabost pro přehlasovaná písmena (takže bych je měl asi správně psát se dvěma tečkami nad i) a sci-fi témata. Do thrashmetalové škatulky se nedají úplně napasovat, protože mají vlastní, originální zvuk. Od začátku u toho jsou zpěvák Snake a bubeník Away. Původní kytarista Piggy zemřel v roce 2005 a nelehkého úkolu ho nahradit se od roku 2008 se ctí ujal Chewy. Původní basák Blacky se ke kapele sice už jednou vrátil, ale od roku 2014 tento post zaujímá Rocky. Setlist se opíral hlavně o písně z 80. let (ostatně píseň Voivod měli hned na debutu, a sotva čekat, že by ji nezahráli – samozřejmě až úplně nakonec), takže zazněly všechny klasiky jako Tribal Convictions, Ripping Headaches, Forgotten in Space a Nuclear War. Novější tvorbu zastupovaly songy Iconspiracy a Holographic Thinking. Jelikož v roce 2023 vydali album Morgöth Tales, které tvoří znovu nahraná nejstarší tvorba, tak z něj zazněl kousek Condemned to the Gallows. Zpestřením setlistu byla píseň Astronomy Domine, která pochází z debutového alba skupiny Pink Floyd. U venkovní akce samozřejmě musel nastat konec před 22. hodinou. Pak už jen vystát frontu na vrácení zálohy za pivní kelímek a ještě jsem se skočil podívat dovnitř klubu, kde se evidentně dalo pivo koupit i bez front (poučení pro příště).

 

Voivod v Praze (Chewy a Snake)

Srpen

 

Další výlet do Prahy přišel ve čtvrtek 14. srpna. Klub Modrá Vopice se nachází kousek za nádražím Praha-Libeň na křižovatce ulice K Žižkovu, takže to jsou Vysočany. OK, nikdy jsem netvrdil, že rozumím zeměpisu Prahy. Je to malý přízemní klub velikosti většího obýváku s pódiem u jedné stěny a barem naproti. Dřevěné posuvné dveře přes čelní stěnu byly dokořán a venku skoro 35°C. Takže se dal čekat hudební zážitek spojený se saunou. No neberte to, za 650 Kč!

 

Ve 20:00 nás měla „zahřát“ předkapela Lord Volture. To je holandská pětice, která hraje klasický heavy metal ve stylu Judas Priest, Iron Maiden a dalších. Vulture se většinou překládá jako sup, ale je to obecný výraz pro více čeledí dravých ptáků, a podle obrázků na obalech má kapela na mysli spíše kondora, změna jednoho písmena asi má do názvu vnést trochu elektrického napětí. V čele kapely stojí výrazný výškař David Marcelis, hlavním kytaristou je od vzniku v roce 2010 jeho bratr Paul Marcelis a stejně dlouho to s nimi táhne basák Simon Geurts. Druhý kytarista a bubeník to zabalili během covidu, takže kapela musela najít náhradníky. V letech 2010 až 2014 vydali v rychlém sledu tři alba. To už je asi dost písní pro živé hraní, jelikož od té doby nic. Ale aby bylo co prodávat na koncertech, vydali v roce 2023 živák. Pravidelně jezdí na turné se spřátelenými kapelami. Ostatně s tou, na kterou jsem přišel, brázdili pódia i v předchozím roce. Za jim vymezených 50 minut předvedli výborný výkon, ale co je to platné u kapely bez ambicí?

 

Ve 21:10 přichází na řadu thrashmetalová pětice Flotsam and Jetsam z arizonského Phoenixu. Kapela založená v roce 1981 jako Paradox se nejdříve přejmenovala na Dreadlox, pak na The Dogz, než zakotvila u definitivního názvu. Ten už jsem tu rozebíral při jedné z minulých příležitostí, dnes tedy znovu a jinak. Kapela se totiž pojmenovala podle stejnojmenné kapitoly ze ságy Pán prstenů, takže stačí nahlédnout do českého vydání a máme tu krásný překlad: „Paběrkování“. Moc metalově mi to nezní, tak asi lepší zůstat u originálu. Od roku 1982 třímá mikrofon Eric „A. K.“ Knutson, od roku 1985 (byť s přestávkami) je v kapele kytarista Michael Gilbert. Proti nim už druhý kytarista Steve Conley, bubeník Ken Mary a basák Bill Bodily zůstanou nováčky, byť v podobě bubenické mašiny Kena Maryho excelentními až hvězdnými.

 

Flotsam and Jetsam v Modré Vopici

Kapela v roce 2024 vydala patnácté album I Am the Weapon (Jsem zbraň), ale stihla z něj zahrát jen dva songy: Primal a A New Kind of Hero. Poprvé naživo jsem slyšel i dvě písně z předešlého alba Blood in the Water, které vyšlo během covidového období: Brace for Impact a The Walls. Jediným překvapením setlistu pro mne byla píseň Smoked Out z pátého alba Drift (1995). Jako vždycky převažovaly klasiky z prvních dvou alb Doomsday for the Deceiver (1986) a No Place for Disgrace (1988), plus jedna píseň ze třetího alba, ale zase ta samá, jako minule: Suffer the Masses. Ano, obě první alba jsou klasikami žánru, obě mám doma, ale radši bych slýchal více novějších písní. Kapela navzdory hicu jela na sto procent, zvuk byl skvělý včetně krásně znělé baskytary, takže všechno super. Když se zpěvák zeptal jednoho z pořadatelů, zda by nebylo lepší otevřít ty posuvné dveře, dočkal se odpovědi, že by to bylo ještě horší. Tak snad příště v rozumnějším klimatu…

 

Flotsam and Jetsam během zvukovky

Září

 

Ve čtvrtek 11. září se v jičínském zámeckém parku v rámci festivalu Jičín – město pohádky konal koncert jičínské hardrockové kapely Wooden Ships. Od 21:00 do 22:00, tedy jako přes kopírák stejně jako v předchozím roce. Počasí během tohoto festivalu sice většinou nijak pohádkové nebývá, ale tentokrát nepršelo, ani jsem nenastydnul, takže to skončilo pohádkovým šťastným koncem.

 

Říjen

 

V pondělí 6. října jsem jel na další hudební výlet do Prahy, tentokrát do Rock Café na Národní třídě, kam zavítaly tři americké kapely. Bez většího přehánění mohu napsat, že jsem žádnou z nich neznal. No neberte to, za 615 Kč. 😉 Od 20:00 začínají Greyhaven z Kentucky, čtveřice hrající progresivní post-hardcore / metalcore. Fungují od roku 2013 ve čtveřici zpěvák, kytarista, basák a bubeník. Jejich čtvrté album Keep It Quiet (Nechte si to pro sebe) mělo těsně před vydáním, jehož termín byl 10. října 2025. Kapela z něho zahrála minimálně písně Burn a Miracle a Cemetery Sun. V životě jsem o nich neslyšel, byli poprvé na turné v Evropě, ale bral jsem je jako příjemné překvapení hned na začátek večera. Rozhodně žádná nudná předkapela.

 

Ve 20:50 je na řadě noise-rockové duo '68 z Georgie. Jeho název mi připadal jako špatný vtip, a nezachránil ho ani apostrof na začátku. Také existuje od roku 2013, jeho čtvrté album je dva roky staré a má podobně úžasný název: Yes, and… (Ano, a…). Divné věci se začaly dít, už když si chystali pódium. Bicí postavili skoro doprostřed bokem k hledišti a přímo proti nim postavili mikrofonní stojan. Takže oba členové kapely zpívající kytarista Josh Scogin a bubeník Nikko Yamada hráli čelem proti sobě. Oba v černých oblecích s kravatou / motýlkem a frontman v lakýrkách. Metal od pohledu. Kytarista měl slabost pro zpětnou vazbu, a i ve dvou to dokázali parádně rozjet. Přitom měl bubeník sestavu čítající kopák, hajtku, dva virbly a jeden činel. A na závěr s tím rozjel neotřelé sólo na bicí. Zatímco hrál, kytarista mu tuto sestavu kousek po kousku rozebíral, až mu tam zůstal jediný buben. O jejich setlistu nemám ani páru, určitě zazněla píseň Removed Their Hooks, což byl ústřední singl posledního alba, ale zbytek je ve hvězdách. (Dodatek: V březnu 2026 kapela oznámila, že po vydání pátého alba odjede poslední americké turné a koncertem 20. června 2026 v domovské Atlantě svoji činnost ukončí.)

 

'68 v Rock Café

Ve 21:55 je čas na hlavní hvězdy, hardcore punkové Better Lovers z New Yorku. Vznikli v roce 2023 na troskách metalcorové kapely Every Time I Die, která se rozhádala a po devíti albech ukončila existenci o rok dříve. Kytarista, basák a bubeník spolu chtěli hrát dál, takže zbývalo najít druhého kytaristu a zpěváka. Kytaristou se stal Will Putney z deathcorové kapely Fit for an Autopsy a zpěvákem Greg Puciato z metalcorové kapely The Dillinger Escape Plan. Co jméno, to pojem. To z nich rázem udělalo superkapelu, která už se svým debutovým albem Highly Irresponsible (Velmi nezodpovědný) vyrazila na světové turné. Vtrhli na pódium s úvodní písní A White Horse Covered in Blood, a hned se jelo naplno. A vlastně se po zbytek setu ani moc nepřibržďovalo. Přes další pecky jako Don't Forget to Say Please, God Made Me an Animal, At All Times a Love as an Act of Rebellion se prohnali až do finále. Greg Puciato je každopádně skvělý frontman, který měl celou dobu energie na rozdávání. Sice dosud nechápu, jak spojením členů tří kapel, z nichž jsem žádnou nikdy neposlouchal, mohlo vzniknout něco, na co jsem si koupil lístek, ale zázraky se občas dějí. (Dodatek: V únoru 2026 kapela oznámila rozchod se zpěvákem Gregem Puciatem. Pracují na druhém albu a hledají nového zpěváka. Při mnohdy jepičím životě superkapel, je prostě nutné nezaváhat. Do Rock Café by se onoho pondělního večera určitě vešlo více lidí…)

 

Better Lovers v Rock Café

Listopad

 

V rámci plánovaných žánrových veletočů jsem měl v pondělí 10. listopadu zamířit do pražského Kongresového centra na koncert americké zpěvačky Beth Hart. Nevím, co se stalo, takže jen doslova ocituji zpěvaččin facebook, kde se 15. října objevila informace, že „kvůli okolnostem mimo naši kontrolu“ museli přesunout celé evropské turné na následující jaro. O den později mi to přišlo mailem od domácího pořadatele akce. Vstupenky zůstávají v platnosti, tak snad ve čtvrtek 28. května 2026 na plánovaném místě…

 

Náhradní akce se mi naplánovala částečně neplánovaně. 😊 V sobotu 22. listopadu jsem měl sraz v České Třebové po třiceti letech od konce naší nástavby. Povedlo se mi dostat dovolenou na celý víkend, takže jsem se rozhodl využít toho, že nemusím v pátek 21. listopadu na noční, a vyrazil na sraz o den dříve zkratkou přes Prahu. V žižkovském Paláci Akropolis měli hrát mí oblíbení Evergrey, sice jen jako předkapela, ale aspoň něco. Lístek stál 990 Kč. Ve čtvrtek večer mě ještě napadlo, že bych si mohl pustit poslední album Katatonie, když ji budu poslouchat nejdelší část následujícího večera. Rychle se z toho stala jen hudba na pozadí, snad tam v pátek neusnu…

 

Večer ovšem v 18:40 otevírali Italové Klogr, což se čte „kej log ár“. Kolik lidí by něco takového při pohledu na jejich název byť jen napadlo? Čtveřice žánrově rozkročená někde mezi alternativním a progresivním metalem existuje od roku 2011 a v roce 2024 vydala čtvrté album Fractured Realities (Roztříštěné reality). V čele stojí zpívající kytarista Rusty s holou lebkou a plnovousem hodným fantasy mudrce. Přezdívky mají v kapele všichni, a všechno to jsou zkrácené verze jejich jmen, takže třeba Gabriele Rustichelli = Rusty či Alessandro Crivellari = Crivez (což je druhý z kytaristů, co se také nebojí občas použít mikrofon). Basák Luke si zase pozměnil křestní jméno Luca, jak se ve skutečnosti jmenuje bubeník, jsem nenašel, ale dotáhl to nejdál a říká si J. Jejich set začal písněmi Hysterical Blindness a Face the Unknown. Za jim vyměřenou půlhodinu stihli odehrát asi sedm písní. Začátek dobrý.

 

Od 19:30 jsou na řadě švédští progresivní metalisté Evergrey, kvůli kterým jsem dorazil, byť jsem věděl, že mají hrát jen tři čtvrtě hodiny. Kapelu založil v Göteborgu v roce 1993 zpěvák a kytarista Tom S. Englund. Zbylá čtveřice se mnohokrát proměnila, ze současné sestavy s Englundem nejdéle hrají klávesák Rikard Zander (od roku 2002) a basák Johan Nieman (od roku 2010). Bubeník Simen Sandnes je v kapele chvíli (od roku 2024) a druhý kytarista Henrik Danhage se rozhodl turné nezúčastnit, takže ho na něm zastoupil Angličan Stephen Platt. Kapela v roce 2024 vydala čtrnácté album Theories of Emptiness (Teorie prázdnoty). Z něj v Praze stihla přehrát pouze dvě písně: Cold Dreams a Falling from the Sun. Sympatické bylo, že svůj set sebevědomě zakončili písní Oxygen!, která vyjde na jejich připravovaném albu Architects of a New Weave, jehož vydání je plánováno na červen 2026. Bylo to sice krátké, ale za cestu do Prahy mi to stálo.

 

Evergrey v Paláci Akropolis

Od 20:40 přichází čas hlavní kapely večera, jíž byla švédská Katatonia. Založená ve Stockholmu v roce 1991 zpěvákem Jonasem Renksem a kytaristou Andersem Nyströmem. Jenže druhý jmenovaný z kapely odešel v březnu 2025. A protože od minulého alba odešli oba kytaristé, je třinácté album Nightmares as Extensions of the Waking State (Noční můry jako prodloužení bdělého stavu) vydané v červnu 2025 možná spíš novým začátkem. Kapela od svých začátků (tedy od death metalu) prošla dost dramatickým hudebním vývojem a nyní hraje něco, co je označováno pojmem melancholický metal. Pro mé uši to jsou takové metalové ukolébavky. Naživo na mně jejich hudba fungovala podobně jako večer předtím jen v audio podobě. Možná, kdybych rozuměl tomu, co Jonas Renkse zpívá, ale to je jen spekulace. Hráli převážně novější tvorbu, nejstarší byla jedna píseň z roku 1999. Pro mne prostě další slavná kapela, s jejíž tvorbou se míjím.

 

Prosinec

 

Uvažoval jsem, že si vánoční pohodu zpestřím koncertem nazvaným Vánoce v podzemí ve čtvrtek 25. prosince v jičínském Baru Na Starym. Ale následujícího dne jsem měl vstávat do práce, a nikdo nezveřejnil ani pořadí kapel (jičínské spolky Wooden Ships a Smradlavý hračky + liberecký Zlosyn), takže jsem nikam nešel.

Koncert(y) – 1. polovina roku 2025

Slovenská kapela Čad naplánovala svoje výroční turné 30 rokov Čadu, což mi přišlo jako ideální záminka k dohnání restu, neboť jsem je dosud nikdy naživo neviděl. Po chvíli studování jsem zjistil, že bych mohl vyrazit do Ostravy, Znojma či Uherského Hradiště. Všechny bližší akce (např. v Pardubicích či v Jaroměři) kolidují s mým rozpisem směn. Hned druhá zastávka turné v Ostravě byla ovšem regulérní jednodenní festiválek, a moravskoslezská metropole je dobře dostupná po železnici, takže bylo vybráno.

 

Ještě jsem si ani nekoupil vstupenku za 350 Kč, a už z rozpisu akce jménem Necro Metal Pilgrims 2025 vypadla kapela Faüst. Pražská thrashmetalová kapela účast odřekla z rodinných důvodů. Pořadatelé ji obratem nahradili litoměřickou kapelou Fatal Punishment reprezentující stejný hudební žánr. Až mě napadlo, jestli neměli abecední seznam kapel, kde jen koukli, kdo je nejblíž. Zatímco Pražáci patří ke známějším domácím kapelám, o náhradnících jsem slyšel poprvé.

 

Sobotní odpolední Ostrava byla 22. února skoro mrtvá (v opačném případě jsem byl připraven první dvě kapely s klidem oželet), tak jsem k hudebnímu klubu Barrák dorazil zhruba v 17:15 a byl uvítán panákem medoviny. Pořadatelé si na akci nechali speciálně vyrobit polotmavou dvanáctku, kterou nazvali Prasorožec (0,5 l za 71 Kč). Nic proti, ale světlý dvanáctistupňový ležák Permon (0,5 l za 66 Kč) mým chuťovým buňkám vyhovoval více. Vše se čepovalo normálně do skleněných půllitrů s uchem. (A nedá mi to, abych neučinil poznámku, že k časné večeři jsem měl jedenáctku Pikard 0,3 l za 49 Kč. Všechna piva na P. 😊)

 

V 17:20 festival vykopává bohumínská „old school crossover/death/thrash metalová“ čtveřice Verpa. V čele dva kytaristé, basák měl před sebou stojan s mikrofonem a nebál se ho používat, ale překvapivě byl hlavním vokalistou bubeník. Měli písně v češtině i v angličtině (My Name Is George mi kupodivu utkvěla v hlavě 😊), ale obávám se, že rozdíl poznalo jen cvičené ucho. Loni nahráli nové album (kompletně v angličtině), které vyjde letos v létě. Začátek víc než slušný.

 

Od 18:00 je na řadě hardcore/metalová pětice Libido Challenge z Blatné. Kromě tradičních dvou kytaristů, basáka a bubeníka měli i zpěváka, který se věnoval jen řvaní do mikrofonu. Jediný název písně, co jsem si zapamatoval, je Antmagedon. Zřejmě mají něco proti mravencům. Ač to kolem mne vypadalo, že se lidé baví více než v případě první kapely, na mne to nějak nefungovalo.

 

V 19:00 jsou na řadě výše zmínění thrashmetaloví náhradníci Fatal Punishment z Litoměřic. Čtveřice zpěvák, kytarista, basák a bubeník spolu drhne klasický thrash metal od roku 2019 a v roce 2022 vydala album Age of Madness. Většina žánrových kapel z dobrých důvodů používá dvě kytary, ale tenhle mladík v triku Power Trip to v pohodě zvládal sám, až jsem se divil. Překvapení večera a zasloužený titul „nejlepší domácí thrashová kapela, o které jsem nikdy neslyšel“. 😊

 

Thrashmetalová vichřice pokračuje i po 20:00, kdy jsou na řadě Laid to Waste založení roku 2014 v Plzni. Za tu dobu se stali jedním ze známějších jmen na domácí scéně, v roce 2024 vydali třetí album Trauma. Čtveřici tvoří anglicky zpívající basák, dva kytaristé a bubeník. Přes dvoukytarový zápřah, zkušenosti a nasazení měli skoro problém vyrovnat dojem z předešlé kapely. Prostě se sešla více než slušná sestava kapel.

 

Hlavní kapela večera zahajuje svůj set ve 21:00, a je jediná, která má vyhrazenou hodinu a půl. Čad je thrashmetalová kapela ze Svätého Jura, která se chlubí tím, že je nejdéle a bez přestávky hrající metalovou kapelou na Slovensku. Založená v roce 1994, změny sestavy pouze na postu baskytaristy. Pořád to hrnou ve třech, současné složení tvoří zpívající kytarista Pišta Vandal, basák Grizly Zlý a bubeník Valér Tornád. Loni vydali desáté album Veľký tresk. Ano, museli přijet ze zahraničí, abych konečně někomu rozuměl. Pišta nejde pro rým daleko (viz třeba „hit“ Ľudia smrdia), takže tvrdá hudba, ale s nadhledem. Valér Tornád je zřejmě nejlepší slovenský metalový bubeník, ale je schopný i v odlišných uměleckých disciplínách, takže všechna kapelní grafika od obalů a vnitřních ilustrací alb přes design triček až po plachtu, co mu visela za bicí soupravou, je jeho práce.

 

Čad a bicí pro lovce mamutů

Nové album se jmenuje Veľký tresk a není to žádná metafora („Tam na počiatku bol veľký tresk, zlý náraz kovov, explózia hviezd.“). Hned druhá píseň poskočí v dějepise o značný časový úsek: Kromaňon. Od ní se odvíjí současná image kapely coby pravěkých lovců mamutů a další vyhynulé fauny. Koncert ovšem zahájila jiná novinková píseň: Pesimisti. Samozřejmě zazněly i obě výše zmíněné písně a pak třeba Keď satan chodil po zemi, Abeceda nenávisti (jejíž smutný hrdina „Ján Hulvát Komenský vyučoval jazyk slovenský“) či Thrashtalk. To je termín, který nemá český či slovenský ekvivalent a dá se jedině opsat jako silácké kecy, kdy se bijec zveličováním vlastních schopností snaží zastrašit soupeře. Jelikož Pišta i Grizly sledují wrestling, tak tam už je to zřejmě součástí show. A tuhle nástupovku do ringu Pišta prakticky rapuje. („Na nástup si daj zahrať rekviem! Chlapi, držte ma! Lebo ho zabijem!“) Z novinek jsem asi čekal i Diktatúru debilov (o které Pišta v rozhovoru pro magazín Spark prohlásil, že takové texty se na současném Slovensku píší skoro samy), ale kapela má spousty starších písní, namátkou Urážanie hudby, Plytký hrob či Bastard. Skvělá kapela, skvělý koncert, za cestu přes půl republiky to stálo.

 

Poslední pivo, pak jsem si šel koupit tričko a cédéčko Čadu a zatroubil jsem na ústup. Poslední kapelou na soupisce jsou MeinKraft ze Zlína. Čte se to stejně jako slavná kostičková hra a muzikanti vystupují s papírovými krabicemi na hlavách. Hrají grindcore, což je na mě moc. Chápu, že se při tom mohli vyřádit lidé, kterým ještě zbývalo dost energie, ale já až takový extrém nemusím. Kapela soudě podle názvů písní používá češtinu i angličtinu, ale u téhle hudby to sotva někdo pozná. Prostě nemusím vidět všechno, a v nejlepším se má přestat.

 

O měsíc později (konkrétně 25. března) jsem chtěl jet do Prahy na koncert tří čistě ženských kapel, švédských Thundermother, nizozemských Cobra Spell a rakouských Vulvarine. Plánovaná dovolená mi nebyla schválena (úžasné, jestli to nejde v březnu, jak to bude vypadat po zbytek roku? ☹), takže z plánu sešlo. Na duben jsem už nic neplánoval, protože jsem netušil, na kolik mě vyjde květnová dovolená. Když se 8. dubna ukázalo, že na žádnou nepojedu (zrušena pro nízký počet účastníků), už jsem nic zajímavého nenašel ani na květen (vyprodáno či posledních pár lístků na Joea Bonamassu na místech, kde bych nechtěl sedět, ani kdyby byly podstatně levnější).

 

Koncertem roku pro mne mohlo být vystoupení anglo-americké superskupiny Black Country Communion 13. června v Olomouci. Jejich diskografii mám doma komplet na CD, ale naživo jsem je ještě neviděl, a při vytíženosti jejích členů, kdo ví, kdy přijedou příště (jestli vůbec). Dovolenou jsem si (nakonec zbytečně) vyplácal v první polovině května, takže v červnu byli na řadě kolegové. Naděje, že bych se zbavil té denní směny 13. června, vzaly za své, když jsem dostal druhou denní 14. Prostě bez šance. ☹

 

(Napsáno v roce 2025, jen to sem „nikdo“ nevložil.)

Rok 2024 (nejen) na plátnech kin

V roce 2024 jsem na plátnech kin viděl 57 filmů a stálo mě to 8 949 Kč (průměrná cena za jedno představení tedy činila 157 Kč). 12 + 1 projekci si připsal MFF v Karlových Varech (+1 = oficiální festivalové ozvěny v Praze), dalších pár filmů jsem viděl v pražských artových kinech Pilotů (Sestry z kouřové sauny) a Lucerna (Kos v ostružiní) a dvakrát jsem doháněl resty v multiplexu CineStar Anděl (Konkláve a Heretik – zřejmě kino pro náboženské thrillery). Zbývající čtyřicítka projekcí připadá na domovský biograf Český ráj.

 

Desítka nejlepších filmů:

 

1. Monty Python: Život Briana – geniální parodie na biblické příběhy z roku 1979 prostě nenašla žádného současného přemožitele

2. Monty Python a Svatý Grál – absurdní historická komedie stejně stará jako já skončila v těsném závěsu

3. Anora – překvapivě jsem se shodl s americkými akademiky a nejlepším filmem roku 2024 se pro mne stal tento sebevědomý mix několika žánrů

4. Benzínová duha – nezávislé road-movie o dnešní mládeži pro mne bylo nejlepším filmem z karlovarské filmové nadílky

5. Zimní prázdniny – hořká konverzační komedie pro tři herce, aneb Alexander Payne opět v nejlepší formě

6. Až na věky – norské drama si odvezlo pár cen z karlovarské hlavní soutěže, a byl to zasloužený triumf

7. Občanská válka – filmová pocta válečným fotografům tvářící se jako válečné sci-fi, aneb u Alexe Garlanda si divák nikdy není jistý, na co jde

8. Chudáčci – groteskní frankensteinovská komedie o ženské emancipaci od experta na divné filmy

9. Ještě nejsem, kým chci být – českým filmem roku je pro mne opět dokument, tentokrát originální portrét fotografky Libuše Jarcovjákové

10. Rivalové – milostný trojúhelník tří tenistů jako mnohem promyšlenější film, než jsem čekal

 

Z domácí tvorby jsem až na dokument Identita: Film o českém grafickém designu viděl všechno, co jsem vidět chtěl. Tedy 5 hraných filmů, 2 animované filmy a 6 dokumentů. Nejlepší šestka by u mne vypadala takto: 1. Ještě nejsem, kým chci být, 2. Architektura ČSSR 58-89, 3. Velký finále PSO, 4. Život k sežrání, 5. Ten, co slaví každý den, 6. Vandráci na ostrově lidojedů. Asi to není dobrá zpráva pro naši hranou kinematografii, ale nesnažím se být běžným divákem. 😉

 

Samozřejmě jsem zase spoustu pravděpodobně výborných filmů prošvihl. Oceňovanou britskou Zónu zájmu u nás hráli několikrát, ale pokaždé jsem byl v zaměstnání. Totéž platí i pro dánského historického Bastarda. Jiného člověka jsem chtěl vidět už ve Varech, nakonec jsem ho nestihl ani v běžné distribuci. Rozzum v divočině se hrál vždycky odpoledne, když bylo venku krásně, takže jsem dal přednost aktivnější zábavě. Originální podívanou mohly být třeba Stovky bobrů. Bát jsem se mohl u hororů Duše prokletých či Nepřivolávej nic zlého. Na druhou stranu se snažím to zbytečně nepřehánět s podporou pokračování výdělečných filmů, jelikož mě současná seriálovost dvakrát nebaví. Takže jsem po zralé úvaze vynechal filmy jako např. Godzilla x Kong: Nové impérium, Království Planeta opic a Gladiátor II.

 

Nejvíce jsem se v kině nudil u životopisného dramatu Priscilla, načež jsem se rozhodl si z druhé řady projektu Tady Vary vybírat jen to, co mne zajímá. Zatím se to osvědčilo.

 

Pokud to v uplynulých letech vypadalo, že se moje sbírka filmů na Blu-ray discích už příliš rozrůstat nebude, tak mi jich v roce 2024 naopak přibylo hned 18, z toho žádná novinka. Samé klasiky: 4 české (Adelheid, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Postřižiny), 3 slovenské (Obrazy starého sveta, Zbojník Jurko, Krvavá pani) a světová jedenáctka (Okno do dvora, Carrie, Zběsilost v srdci, Twister, Zamilovaný Shakespeare, Úsvit mrtvých, Věčný svit neposkvrněné mysli, Let číslo 93, Potomci lidí, Pokání, Melancholia). Ročníky 1954 až 2011. Nové filmy, které by mě zajímaly, prostě dnes končí někde na streamech…

 

Nejlepší, co jsem viděl v televizi, byly americká sci-fi romance Ona a belgické drama o dospívajících chlapcích Blízko. Naprostou ztrátou času se ukázal domácí podivný patvar jménem Bandité pro baladu. Podobně se koncem roku vytáhla ČT se seriálem Lovec, který by se spíš dal používat jako pádný argument pro zrušení koncesionářských poplatků.

Koncerty – podzim 2024

Kromě jednoho filmového víkendu v Karlových Varech jsem strávil prakticky celé léto v práci. Nedostal jsem se skoro ani na nic, co se konalo přímo v Jičíně. Jen během torza letošního ročníku festivalu Jičín – město pohádky (než ho předčasně ukončila předpověď extrémního počasí) jsem stihl vystoupení místních kapel Golf a Wooden Ships. Situace v práci se bohužel nezlepšila ani v září, a nakonec jsem se nedokázal zbavit žádné směny ani v říjnu. Takže moc nepřeháním, když napíšu, že mě první podzimní koncert čekal až po půlročním hudebním půstu. Také další dva koncerty jsem si nevybral z kompletní nabídky, ale pouze z termínů, kdy mi v zaměstnání vycházelo volno.

 

Bubeník Mike Portoy se po třinácti letech vrátil do kapely Dream Theater, takže jsem měl na jejich koncert lístek za 1990 Kč ke stání pod podiem už od července. Událost se konala v sobotu 2. listopadu ve sportovní hale Fortuna v pražských Holešovicích. Fronta před vchodem č. 31 sice postupovala pomalu, ale dostal jsem se dovnitř s časovým předstihem, tak jsem ještě šel projít zázemí. Čepoval se Staropramen za 75 Kč do kelímku o objemu 0,4 l. Aspoň že kelímek nebyl zálohovaný. Ke stánku s kapelním merchem jsem se neprobojoval. Kapela založená v roce 1985 má v grafice turné čtyři X, ale až to výročí bude pravda, bude ještě na cestách po jiných kontinentech. V klasické sestavě už nahráli nové album, které vyjde v únoru 2025. Před začátkem turné z něj do světa vypustili první singl v podobě desetiminutové písně Night Terror. Přesně ve 20:00 spustilo intro, po kterém vypukl průlet historií kapely počínaje písní Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper z průlomového alba Images and Words (1992). Na ni navázali druhou scénou z koncepčního alba Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999), a až poté došlo na ukázky z alb vydaných mezi nimi (The Mirror, Hollow Years). Chronologie nebyla na prvním místě. Po devíti písních (ve 21:15) vyhlašují čtvrthodinovou přestávku. Jasně, je třeba vytočit nějaké pivo (a prodat merch). Ale jsem tu sám, mám docela dobré místo a cena piva není nijak lákavá, takže nikam nejdu. Druhá část koncertu začíná projekcí rekapitulující historii kapely včetně hudebních ukázek ze všech dosud vydaných alb. Na ni samozřejmě kapela plynule navázala čerstvou písní Night Terror. Z alb, kdy v kapele bubnoval Mike Mangini, zazněly dvě písně: This Is a Life z alba A Dramatic Turn of Events (2011) a Barstool Warrior z alba Distance over Time (2019). Album Train of Thought (2003) bylo překvapivě zastoupeno hned třemi písněmi. As I Am zazněla ještě před přestávkou, díky Vacant měl chvíli pauzu bubeník a díky Stream of Consciousness zpěvák. Pak ještě skladba Octavarium (2005) a druhý odchod z pódia. Čekání na přídavek bylo celkem krátké a ukončilo ho třetí intro večera, tentokrát z filmu Čaroděj ze země Oz. Na něj kapela navázala dalšími dvěma scénami z alba Metropolis Pt. 2, konkrétně písněmi Home a The Spirit Carries On. A úplně na závěr samozřejmě největší hit Pull Me Under. Takže se kruh uzavřel a skončili opět v roce 1992 u dosud nejúspěšnějšího alba kapely (z něj ještě někde uprostřed večera zazněla píseň Under a Glass Moon). Koncert skončil ve 23:10. Zvuk se mi celou dobu zdál výborný, hráčské výkony kapely samozřejmě perfektní. Už jim dokonce došlo, že jejich kompozice jsou dost komplikované, a vynechali sóla na jednotlivé nástroje. Jasný koncert roku. Ještě jsem se zkusil procpat ke stánku s merchem, ale opět neúspěšně. Nahoře jsem sice viděl cenovky 1000, 1200 či 1500 Kč, ale v horní řadě nejspíš byly ty nejlepší kousky. Sice jsem tak trochu plánoval občerstvit svůj šatník, ale trčet tam kvůli tomu do půlnoci jsem nechtěl.

 

Další progresivně rocková cesta do Prahy mě čekala ve středu 13. listopadu, tentokrát do smíchovského klubu MeetFactory. Za zhruba 11 měsíců od mé poslední návštěvy se tu moc nezměnilo, jen Budvar 33 zdražil o 5 Kč na 55 Kč za 0,4 l. Večer v 19:30 v poloprázdném klubu otevírala čtveřice The Intersphere z německého Mannheimu. Sice spolu hrají od roku 2006, ale já jsem jejich existenci poprvé zaznamenal, až když jejich jméno přibylo na soupisce aktuálního turné dánské kapely Vola. Loni vydali šesté album Wanderer (tulák), ze kterého zahráli první tři kousky svého půlhodinového vystoupení. Pak následovaly dvě ukázky z minulé řadové desky a výpravu proti toku času završili nejstarším kusem na závěr. Zvuk od začátku výborný, šest písní s energií zahraných, ale nějak mi z nich v paměti nic neutkvělo. Možná to bude ten důvod, proč jsem o nich dříve neslyšel.

 

Ve 20:20 přichází na řadu Holanďanka Charlotte Wessels. Ta od roku 2005 působila jako zpěvačka symfometalové kapely Delain. Když 15. února 2021 kapelník Martijn Westerholt oznámil, že Delain budou pokračovat jen jako studiový projekt, nikoli koncertní kapela, zbytek členů z kapely ze dne na den odešel. Charlotte nelenila a začala doma skládat a nahrávat vlastní písně. Její sólový debut Tales from Six Feet Under vyšel hned v září 2021 a o necelých 13 měsíců později navázal druhý díl Tales from Six Feet Under, Vol. II. V roce 2024 už jí asi začal chybět koncertní život, tak nové písně zaranžovala pro kapelu a v říjnu jí vyšlo třetí album The Obsession (posedlost). Kytarista, baskytarista i bubeník jsou bývalí členové Delain, jedinou novou tváří je klávesistka Sophia Vernikov. V současné době to vypadá, že Charlotte rozjíždí svoji hudební kariéru ve dvou větvích. Na jedné bude pod vlastním jménem dál fungovat jako rocková písničkářka, na druhé bude hrát s doprovodnou kapelou The Obsession pod společnou hlavičkou Charlotte Wessels The Obsession. Má jedinou desku s kapelou, takže všech osm zahraných písní (Chasing Sunsets, Dopamine, Ode to the West Wind, The Crying Room, Vigor and Valor, Praise, Soft Revolution a The Exorcism) bylo z ní. Charlotte ví, že se na svůj hlas může spolehnout a skládá normální písničky, žádné zbytečné předvádění stupnic a hlasového rozsahu. A za těch pár let od začátku koronavirových uzávěr nic nezapomněla a pořád je to skvělá zpěvačka i naživo. A když kytarista pořádně hrábnul do strun, tak se ani tahle kapela v metalovém večeru neztrácela. Pro mne vrchol večera.

 

Ve 21:25 před už slušně zaplněný klub nastupuje dánská progresivní kapela Vola. Čtveřice z Kodaně letos 1. listopadu vydala čtvrté album Friend of a Phantom (přítel fantóma), jehož záhadný název se dá pochopit po shlédnutí videoklipu k písni Paper Wolf. Přestože v čele kapely stojí zpívající kytarista Asger Mygind, měl jsem dojem, že hlavním nástrojem jsou klávesy. Nějak mi to připadalo méně jako metal, než jsem čekal. Aktuální album obsahuje devět písní, z nichž jich sedm zaznělo naživo. Takhle nějak si představuji propagaci novinkového alba. Jinak samozřejmě došlo i na ukázky ze všech tří předchozích alb. Nakonec došlo i na jeden přídavek – Stray the Skies. Konec nastal ve 22:45.

 

V neděli 1. prosince jsem vyrazil do centra Prahy, kde v Rock Café na Národní třídě hráli Blues Pills. Také tady se čepuje desítka a dvanáctka Budvar, i když v baru u vstupu do klubu mají i piva z lokálních minipivovarů. Zato všechno normálně do skleněných půllitrů. Hudební program v sále o patro níž otevíralo ve 20:00 uskupení Daniel Romano's Outfit, což znamená kanadského hudebníka Daniela Romana s doprovodnou kapelou The Outfit. Konkrétně se jednalo o bubeníka (principálův bratr Ian; poněkud překvapivě v tričku kapely Destruction), basáka a doprovodnou zpěvačku, která sice přišla s kytarou, ale většinu večera hrála jen na tamburínu, tu kytaru použila u jediné písně. Letos vydali album Too Hot to Sleep (příliš horko na spaní), jestli hráli z něj, netuším. Nebylo to špatné, ale kompletně mi to vypadlo z hlavy se začátkem hlavního koncertu.

 

Po krátké přestávce na další Budvar nastupují švédští Blues Pills. V roce 2011 švédská zpěvačka Elin Larsson v Kalifornii potkala dva bratrance z Iowy, kteří hráli na bicí a basu, a založili spolu kapelu. Na turné po Španělsku a Francii potkali šestnáctiletého francouzského kytaristu a typická švédská kapela z Örebro byla kompletní. Bubeník se vrátil do Států krátce po vydání bezejmenného debutu, nejzásadnější změna se udála v roce 2019, kdy odešel kytarista a dosavadní basák Zack Anderson se chopil kytary. Blues Pills už zkrátka nejsou tou samou kapelou jako na začátku, ale skvělý zpěv Elin naštěstí zůstává konstantou. Letos kapele vyšlo čtvrté album Birthday (narozeniny, nebo možná doslovněji den narození). Na promo fotkách byla Elin každopádně ve vysokém stádiu těhotenství. Na novince je jedenáct písní, z nichž naživo zaznělo sedm (také dobrý poměr). Na úplný závěr zazněl Devil Man z jejich druhého EP (2013). Kdysi první píseň, kterou jsem od nich slyšel. Kapela měla k letošnímu turné „Happy F*cking Birthday Tour 2024“ bílý vizuál, takže prodávala i bílá trička. Ale 850 Kč mi přišlo trochu moc.

MFF Karlovy Vary 2024

Prolog

 

Řešil jsem jiné věci než ubytování v Karlových Varech, takže jsem si myslel, že už zbývá maximálně stanové městečko. Když pak meteorologové strašili hned na úvodní páteční večer se silnými bouřkami, tak jsem kapituloval. Ještě v pondělí 24. června jsem na dotazy tvrdil, že do Varů letos nejedu. A sám jsem tomu věřil (ostatně jsem se bez okolků nechal objednat na dentální hygienu v pondělí 1. července v 8:00 ráno). Nicméně večer mi to nedalo, ještě jsem kouknul na Booking a v 19:30 jsem měl zaplaceno ubytování ve Varech od 27. do 30. června ve Spa Resortu Sanssouci. Pak jsem teprve šel studovat program na první víkend festivalu. Během večera jsem měl hotovou první verzi. Třeba pátek vypadal takto: dva krátké kafkovské filmy (1993 a 1992), senegalská kafkárna Peněžní poukázka (1968), současné švédsko-turecké drama Mosty (2024), italská kafkovská alegorie Audience (1971) a večer japonská kyberpunková kafkárna Tetsuo (1989). (V závorkách uvádím roky vzniku.) Prostě jsem si z toho udělal festival archivního filmu. Takže jsem tento nástřel zahodil s tím, že budu muset začít znovu…

 

Ve středu krátce po zapnutí mého počítače začaly nenadálé softwarové potíže, které mou veškerou dosavadní přípravu učinily nedostupnou. Tak jsem na to zkusil jít s pomocí ČSFD, protože cestou do Varů to spíš nevymyslím. Nástřel pátečního programu jsem sice od úterý v hlavě udržel, ale ještě bylo nutné dodělat zbytek a vymyslet ke každému filmu aspoň dva náhradníky. Ve čtvrtek jsem v 5:19 vyrazil vlakem do Prahy, metrem jsem přejel z hlavního nádraží na Florenc a odtud v 8:00 autobusem do Varů. Z karlovarské tržnice jsem to vzal nejrychlejší cestou k Thermalu. Fronta až pod schody mě ve čtvrt na jedenáct dopoledne nemile překvapila. Nic podobného jsem den před zahájením festivalu nepamatoval. Tak aspoň, že ani nepršelo, ani nepražilo slunce. Po dvou hodinách ve frontě už jsem si říkal, jestli těch náhradních filmů nemám připraveno málo, ale nakonec jsem odcházel s pěti vstupenkami na pátek a pěti na sobotu, ze kterých jsem si čtyři + čtyři vybral a po jednom byli (první) náhradníci (1080 + 4 * 140 = 1640 Kč). Teď oběd, kafe a můžu jít hledat ubytování, abych se zbavil tašky a batohu.

 

Pátek 28. června

 

Franz Kafka zemřel ve čtyřiceti letech 3. června 1924. Jeho vliv na filmaře byl obrovský, takže karlovarský filmový festival připravil rozsáhlou retrospektivní sekci s názvem Touha stát se Indiánem: Kafka a film. Sice mi přišlo, že ty nejzajímavější kousky jsem z ní vidět nemohl, ale zahajovací dvouprojekce mi z ní zůstala. Od 9:00 v kině Čas začínala filmem Franz Kafka: Život je krásný (Franz Kafka's It's a Wonderful Life, Velká Británie, 1993, 23 min., režie: Peter Capaldi). Skotský herec Peter Capaldi se sice asi nedá označit za filmovou hvězdu, ale na poli televizních seriálů jeho jméno svítí mnohem zářivěji. Přiznávám, že jsem vůbec netušil, že má něco na svědomí také jako scenárista a režisér, natož že hned za první realizovaný pokus v těchto kategoriích byl odměněn Oscarem v kategorii nejlepší krátký film. Franz Kafka v ní začíná psát svoji slavnou povídku Proměna, přičemž se zasekl hned na konci první věty. Nemůže totiž přijít na to, v co by se měl Řehoř Samsa proměnit. A při své tvůrčí činnosti je neustále něčím vyrušován. Capaldi děj zasadil do období Vánoc a originálně propojil s americkou vánoční klasikou Život je krásný (1946), která znamená pro anglicky mluvící obyvatelstvo zhruba totéž, co pro nás Tři oříšky pro Popelku. Předpokládám, že bez znalosti uvedené klasiky by byl asi o polovinu méně vtipný, ale za mě výborný začátek 80% Druhou částí projekce byl díl televizního seriálu s festivalovým názvem Kafka podle Rybczyńského (Kafka, Francie, 1992, 52 min., režie: Zbigniew Rybczyński). Pozoruhodný projekt Audiovizuální encyklopedie, jehož každou epizodu realizoval jiný filmař, neznám. Polský filmař (scenárista, režisér a kameraman) pojal díl o Kafkovi jako nepřetržitý pohyb v interiérových dekoracích, kde si mohl vyhrát s kamerovými jízdami. Ve filmu podle úvodního titulku nezazněla žádná věta, kterou nenapsal Franz Kafka. Přičemž plynule přechází mezi životem autora (komentář z jeho deníků a korespondence) a dějem jeho děl. Jako encyklopedie by to určitě nefungovalo, protože čím více toho divák o Kafkovi ví, tím lépe se bude chytat. Pro nepřipraveného diváka by to asi mohl být nepřehledný zmatek. 70%

 

Po obědě usedám v sále Lázní III a začínám se potit. Dvě hodiny tady budou slušná sauna. Navíc jsem sem dorazil trochu zmoklý, což situaci zřejmě ještě zhoršovalo. Od 13:00 se promítá Dívka s jehlicí (Pigen med nålen, Dánsko / Polsko / Švédsko, 2024, 122 min., režie: Magnus von Horn). Švédský filmař vystudoval filmovou teorii ve Švédsku a filmovou režii v Polsku. Děj jeho nového filmu je zasazen do Kodaně těsně po skončení první světové války. Mladá švadlena Karolina nemá nárok na finanční pomoc od státu, protože její manžel není na žádném seznamu padlých. Tak se stěhuje do nuzné špeluňky. Začne si románek se šéfem továrny a otěhotní. Z války se vrátí její manžel s částečně chybějícím obličejem skrytým pod koženou maskou. Její nadřízený si ji nejenže nevezme, ale jako bonus ji ještě vyhodí z práce. Neúspěšný pokus o amatérský potrat ve veřejných lázních dal filmu název. Zároveň je to scéna, kdy se poprvé ve filmu objevuje druhá hlavní ženská postava. A s ní teprve přijde to pravé peklo… Zkrátka nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Značně depresivní drama s černobílou kamerou, která je ovlivněna expresionistickým hororem, kupodivu ústí do závěru, který dává jistou naději. Než ji zchladil titulek, že děj byl inspirován skutečnými událostmi. Na začátku každopádně chyběl titulek „nevhodné pro těhotné ženy“. 80%

 

Další projekci mám od 16:00 v karlovarském městském divadle. Sedadlo mám na 1. galerii, takže pro změnu dvě hodiny na dřevěném sedátku. Zpětně mi není moc jasné, proč jsem si ji vybral. Film Prostě holky (Girls Will Be Girls, Indie, 2024, 118 min., režie: Šuči Talatiová) je dívčí film o dospívání lehce okořeněný exotickou lokalitou. Jenže většina dialogů je v angličtině, což moc exoticky nezní. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá ambiciózní premiantka Mira studující na prestižní internátní škole. Samozřejmě se objeví nový spolužák, nastupuje sexuální zvědavost, a ani konflikt s přísnými učitelkami či matkou není nijak vyhrocený. Citlivé, pěkně zahrané i natočené, ale z hlavy to zmizelo velmi rychle. Výjimečně se zvedám hned, jak začaly závěrečné titulky. Už jsem nevěděl, jak na tom prkénku sedět. A přitom si pamatuji, že jsem tam zvládl i výrazně delší filmy. (V karlovarském katalogu bylo tento rok hned pět indických filmů, z nichž všechny režírovaly ženy.) 60%

 

Kdyby šlo všechno podle mých plánů, usedal bych v 19:00 v sále hotelu Pupp na irskou hiphopovou komedii Kneecap. Ta také záhy vyletěla do čela soutěže o diváckou cenu. Nakonec skončila třetí, jinak napsáno jako jediný zahraniční film v první pětce. Takže proto už jsem na ni nesehnal lístek. Můj náhradní výběr snad nemohl být odlišnější. Ve stejný čas mě opět v Lázních III čeká dokument Žádná jiná země (No Other Land, Palestina / Norsko, 2024, 95 min., režie: Basel Adra, Yuval Abraham, Rachel Szorová, Hamdan Ballal). Aktivistický dokument se odehrává v oblasti Masafer Yatta, kde se nacházejí palestinské vesnice od 30. let 19. století. Izrael ovšem rozhodl, že zde bude vojenské území, takže místní nikdy nevědí, kdy jim přijedou buldozery zbořit domy nebo náklaďák s betonem zalít studnu s vodou. A politici v televizi to hájí tím, že si postavili domy nelegálně na vojenském území. Naprostý výsměch. Palestinci ovšem nemají žádná práva, dokonce ani nesmějí opustit Palestinu, takže aktivisté bohužel často budí dojem, že jen kouří vodní dýmku a něco ťukají v mobilu. Dva z autorů, Basel Adra a Yuval Abraham, jsou zároveň hlavními protagonisty dokumentu, druhý jmenovaný je dokonce Izraelec. Třetím z režisérů je kameramanka, o tom čtvrtém nic nevím. Zrovna tenhle film by potřeboval diskuzi po projekci. Jenže s ním nikdo z tvůrců nepřijel. Ale jak jsem psal, Palestinci ani nemohou. 70%

 

Dvouhodinovou pauzu jsem využil, abych se trochu zkulturnil (osprchoval, oholil). Ve 22:30 mě čeká v Kinosále B hotelu Thermal poslední projekce zahajovacího dne. Tohle jsem vlastně ani nečekal, protože Kinosál B má jen 70 sedadel. Ale asi všichni chtěli vidět koncert anglické kapely Morcheeba a ohňostroj. Závěry dnů volím schválně odlehčenější, čemuž měly odpovídat i Svatostánky (Between the Temples, USA, 2024, 112 min., režie: Nathan Silver). Hlavním hrdinou je zhruba čtyřicetiletý chazan (v titulcích kantor, což sice je totéž, ale mohli to s oficiální anotací sjednotit), který po smrti manželky žije se svými dvěma matkami. Najednou ztrácí schopnost zpívat, což je základní předpoklad pro výkon výše zmíněné funkce v židovské synagoze. Také prochází krizí víry, přičemž zároveň začíná připravovat na bat micva svoji bývalou učitelku zpěvu. Ano, jde o židovskou komedii, přičemž se předpokládá, že diváci vědí třeba, že dívky bat micva procházejí většinou ve dvanácti letech. Měl jsem pocit, že tak půlka toho židovského humoru mi utekla. Zbyla romantická komedie mezi dospělým mužem a o generaci starší ženou, která sice pořád je nezvyklá, ale na nějaký výraznější dojem to bylo málo. 60%

 

Sobota 29. června

 

V neděli mi pojede poslední vlak v 15:10, přičemž si cestou na nádraží ještě budu muset u Thermalu vyzvednout tašku z úschovny. Stihnu tedy jen jednu nebo dvě projekce, přičemž poslední z nich může začínat v pravé poledne. Kdybych šel na poslední film Johna Cassavetese Proudy lásky, nestihl bych nic jiného. Mám ale možnost rezervovat lístky na tři projekce, takže si připravuji rezervace na projekci nazvanou Pragueshorts – Dětské filmy (šest krátkých filmů z Německa, Belgie, Jižní Korey, Francie, Švýcarska a Slovinska o celkové délce 54 minut) a filmy Proudy lásky a Němá trilogie. Takže buď chci vidět devět krátkých filmů nebo jeden dlouhý. Přesně v 7:00 žádost o rezervaci odesílám. V 7:23 mi přišla odpověď, že Němá trilogie byla úspěšně rezervována. Ano, za poslední dva roky jsem stihl zapomenout, jak rezervace ve festivalové aplikaci fungují, takže jsem omylem odeslal pouze tu třetí a ne všechny. Dětské filmy se měly hrát v Kinosále B (stále ještě 70 sedadel), takže jsou bez šance. Nakonec poslední, co ráno ještě zbylo, byl film Po zavírací době, tak jsem si ho také rezervoval. Snad si to budu do příště pamatovat…

 

Sobotní ráno jsem měl zahajovat v 10:00 v sále hotelu Pupp, kde se promítal letošní americký thriller Jiný člověk. Pupp jsem měl ostatně z festivalových sálů od svého ubytování nejblíže. Místo toho jsem po ránu pospíchal do kina Drahomíra, které jsem měl naopak nejdále, na můj druhý náhradní program. Hrála se tam už od 9:00 nově restaurovaná verze filmu Dvě Angličanky a kontinent (Les deux Anglaises et le continent, Francie, 1971, 130 min., režie: François Truffaut). Vztahové drama se odehrává na začátku 20. století. Jelikož je tím kontinentem myšlen hlavní hrdina, tak by možná nebylo od věci ho psát s velkým K. Mladý Pařížan potká Angličanku, ta ho pozve na prázdniny, on se zamiluje do její sestry… Milostný příběh, který snad ani nemá šanci skončit pro kohokoli z hrdinů happy-endem. Zvlášť když se všichni milují, až si svou láskou ubližují. Ale líbilo se mi, že to režisér obsadil herci obou národností a nechal je mluvit jazyky, které v konkrétní situaci dávají největší smysl. Restaurovaný obraz vypadal jako u nového filmu. 80%

 

Stejně jako předchozího dne jdu na projekci od 13:00 do Lázní III, takže jsem si k obědu zakázal pivo i kafe, abych omezil pocení. Držím prst na tepu doby, takže jsem šel na dokument Porcelánová válka (Porcelain War, Ukrajina / Austrálie / USA, 2024, 87 min., režie: Brendan Bellomo, Slava Leontěv). Hlavními protagonisty jsou umělci Slava Leontěv a Aňa Stasenková, jejichž disciplínou je práce s porcelánem. On vytváří a vypaluje porcelánové figurky, ona je nezaměnitelným stylem maluje. Třetím do party je jejich přítel Andrej Stefanov, který se chopil kamery a začal je natáčet. Jenže jsou z Charkova a válka je za rohem. Slava je navíc výborný střelec, takže je nyní jeho hlavní profesí učit práci se střelnými zbraněmi lidi, kteří netušili, že budou někdy něco takového potřebovat. Díky komandu Saigon vybavenému gopro kamerami je tu i reálná akce z obléhaného Bachmutu. Navíc jsou zde velmi zdařilé animace variující dílo hlavních protagonistů. Válka a umění, jak to jde dohromady? V tomto dokumentu překvapivě dobře. Film do Varů doprovodil americký režisér Brendan Bellomo, jehož ukrajinský spoluautor film momentálně propaguje v USA. Diskuze za setrvání v sále stála. 80%

 

Mé dokumentární odpoledne pokračuje od 16:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal filmem Zachycení (The Taking, USA, 2021, 76 min., režie: Alexandre O. Philippe). Švýcarský rodák žije v USA a tvoří dokumenty o americké kinematografii. Předloni jsem byl ve Varech na jeho filmu Lynch/Oz, loni přijel s filmem Říkej mi Bille, letos došlo na kousek, který realizoval před nimi. Je celý věnovaný zachycení oblasti známé jako Monument Valley ve filmech. Zejména režisér John Ford tu natočil desítky westernů, až se tato oblast stala jejich synonymem. Přičemž je využívána nesmyslně. Ve filmu o dlouhém putování je napříč celým filmem v pozadí ta samá skála. Jinde je Monument Valley v Texasu, i když se ve skutečnosti nachází u hranice Arizony s Utahem. Občas se objevila i v jiném druhu filmu (ano, běžel tudy Forrest Gump), ale její svázanost s nejameričtějším filmovým žánrem je natolik zásadní, že když chtěli producenti filmu Thelma a Louise divákům naznačit, že jde o moderní western, dali Monument Valley na pozadí plakátu. Ve filmu se sice ani nemihne, ale to nehrálo roli (ostatně jejich slavný skok autem do Grand Canyonu se také netočil u Grand Canyonu). Navíc Monument Valley leží v navažské rezervaci a Navahové ve všech těch westernech hráli libovolné rudokožce určené k likvidaci hlavními hrdiny (nejčastěji Siouxe či Komanče). V neposlední řadě je to historicky špatně, protože američtí pionýři při dobývání Západu touto oblastí vůbec neprošli. Prostě se jí vyhnuli. Celkově mi tentokrát buď přišel slabší výběr osob, které měly na svědomí komentář, nebo prostě nejsem fanoušek westernů. Takže tentokrát jen lehký nadprůměr a na diskuzi s autorem nezůstávám. 60%

 

Ostatně hned od 18:00 mám vedle v Malém sále hotelu Thermal na řadě projekci dokumentu Let's Get Lost (Let's Get Lost, USA, 1988, 120 min., režie: Bruce Weber). Je to černobílý dokument o jazzovém muzikantovi Chetu Bakerovi, který se nedožil ani premiéry tohoto dokumentu. O jazzu toho vím pramálo, za chvíli jsem si připadal umlácen nicneříkajícími jmény. Jinak samozřejmě drogy, obvyklý refrén většiny hudebních filmů či dokumentů. Nejspíš může být chyba na mé straně, ale byly to zatraceně dlouhé dvě hodiny. Film se dočkal nominace na Oscara v kategorii nejlepší celovečerní dokument a ve Varech se hrála nově restaurovaná verze. Hudby v něm přitom bylo poskrovnu. Nakonec jsem prostě nepochopil, čím ten feťák tak fascinoval tvůrce tohoto dokumentu. Mezi ně rozhodně patřil také kameraman Jeff Preiss, který s filmem přijel do Varů. Na diskuzi nezůstávám, nemám zájem. Můj největší omyl tohoto ročníku. (Shodou programového oddělení se v témže čase v kině Drahomíra promítal loňský japonský hudební dokument Rjúiči Sakamoto: Opus, který by pro mne byl určitě vhodnější.) 50%

 

Od 22:30 mám konečně projekci ve Velkém sálu hotelu Thermal. Usedám doprostřed předposlední řady na balkóně, odkud už plátno nevypadá tak velké, ale titulky jsem zvládal číst bez problémů. Odlehčení večera tentokrát představovala Substance (The Substance, Velká Británie / USA / Francie, 2024, 140 min., režie: Coralie Fargeatová). Hned první záběr napověděl, že v tomto sci-fi rozhodně nebude platit zákon zachování hmoty. Není nad to nastavit pravidla hned na začátku. Stárnoucí hvězda televizní fitness show v podání jednašedesátileté Demi Moorové si objedná tajemnou Substanci, díky níž dostane možnost obývat výrazně mladší verzi sebe sama (její mladší já hrála devětadvacetiletá Margaret Qualleyová). Jenže se musejí přesně po sedmi dnech střídat. Ale komu by se chtělo vždycky po týdnu vracet do dvakrát staršího těla, že? Takže problémy začínají… Divoký mix všeho možného od satirické komedie po body horor je natočen ryze současným dravým režijním stylem. Body horor nejvíc proslavil na přelomu 70. a 80. let kanadský režisér David Cronenberg, nahota v takovémto množství zase byla možná naposledy v 90. letech. Američané se toho kvůli přístupnosti bojí, tak s tím musí přijít francouzská režisérka. Škoda jen, že mi to nepřišlo celou dobu jako nádherně braková zábavná jízda na krvavém tripu, ale chvílemi to vypadalo, že se film bere vážně. Ale závěrečná krvavá sprcha už zase jela na správné vlně. Cena za nejlepší scénář z nejprestižnějšího filmového festivalu na světě (Cannes) mi sice přišla bizarnější než cokoli z děje, ale jinak jsem se docela dobře bavil. 80%

 

Neděle 30. června

 

Projekce, která na mě tak nějak zbyla, začíná ve Velkém sálu hotelu Thermal v 8:30. Předtím se musím odhlásit z ubytování a zbavit tašky v úschovně vedle Thermalu. Svůj pěší rekord (18 minut) asi s oběma zavazadly nezopakuji. Prostě jsem byl každé ráno nucen ošidit snídani (podávala se od 7:30) ještě o něco víc. Zvažoval jsem možnost jít si s Festival Passem stoupnout včas do fronty před jiný sál, ale to by mi časově nepomohlo. Na jednu stranu nemá cenu chodit na film, který už jsem viděl, když tu jsem jen na dva a půl dne. Na druhou jde pořád o film jednoho z mých nejoblíbenějších režisérů vůbec. Takže žádný vrabec v hrsti. Tentokrát mám místo v šestnácté řadě v přízemí, ale sedadlo 2 se mi zdá moc na kraji. Takže počkám do 8:25 a posunu se na střed řady. Film Po zavírací době (After Hours, USA, 1985, 96 min., režie: Martin Scorsese) byl také součástí kafkovské retrospektivy a uváděl se ve zbrusu nově restaurované verzi. Ajťák Paul večer vyráží na rande do newyorského baru, ale ještě netuší, že během divokého nočního dobrodružství se vlastně bude celou dobu snažit vrátit domů, jen bude něco takového z různých důvodů zcela nemožné. Hravou hříčku na hraně černé komedie a thrilleru měl původně režírovat jako svůj celovečerní debut Tim Burton, ale přenechal ji slavnějšímu kolegovi. Griffin Dunne byl v hlavní roli skvělý, až se člověk diví, že od tohoto filmu už o slušnější roli nezavadil. 80%

 

Festivalový program skýtá mnohá překvapení. Takže jsem svůj pobyt ve Varech mohl zakončit hned na čtveřici dokumentů nebo na jediném hraném filmu. Ba víc než filmu. Trilogii! Od 12:00 v kině Drahomíra tedy za účasti režiséra začíná Němá trilogie (Mykkätrilogia, Finsko, 2024, 59 min., režie: Juho Kuosmanen). Režisér natočil roku 2012 krátký film Nuzák Mattila a krásná žena, který byl černobílý, v úzkém formátu, sice obsahoval hudbu a ruchy, ale žádné dialogy. Ty byly nahrazeny mezititulky, jako v době němých filmů. V roce 2017 stejnou formou navázal filmem Paliči, který byl remakem prvního finského filmu vůbec. Filmu, který se nedochoval a o jehož ději jsou jen sporé informace z dobového tisku. A v roce 2023 ho napadlo, že kdyby natočil ještě jeden, mohl by je spojit, a třeba by se mohly dostat i do kin. Tak vznikla Vzdálená planeta. Od téměř depresivního příběhu nuzáka z okraje společnosti přes grotesku o nelegálních paličích alkoholu (a o čem jiném také měl být první finský film? 😊) ke sci-fi, které opustí náš ošuntělý svět. Nejlepší rozhodně byla prostřední část, ta první zase nejdelší. Třetí měla pro změnu původně jiný scénář. Když režisér ve střižně zjistil, že to nefunguje, tak prostě napsal jiné mezititulky. Aspoň je vidět, že to kinematografie na začátku měla jednodušší. Čekal jsem víc, ale byl to aspoň trochu úlet na závěr. Na diskuzi nezůstávám. 70%

 

Epilog – pondělí 8. července

 

Šary Vary jsou oficiální ozvěny festivalu, takže jsem ještě vyrazil do pražského Světozoru, kde se v Malém sále od 18:00 hrála Benzínová duha (Gasoline Rainbow, USA, 2023, 111 min., režie: Bill Ross IV, Turner Ross). Road movie pěti teenagerů v rozhrkané dodávce natočilo bratrské duo, o kterém jsem dosud neslyšel. Jsou kamarádi skoro celý život. Právě odmaturovali, a na vejšku se nikdo z nich nechystá. Nikdy nebyli u moře. A mají to jen 820 km. Vypadá to jako cesta z jedné párty na druhou. Nikdo se nesnaží prudit či pětici rozhádat. Nikdo se nesnaží někoho balit nebo se s ním rovnou vyspat. Jsou přece kámoši, tak proč to měnit? Všech pět kamarádů má vlastní historii, kterou se dříve či později dozvíme. A všichni si od začátku uvědomují, že tímhle výletem končí jejich dětství. Pak si budou muset najít práci a přijít na to, co se zbytkem života. Tenhle film je řadou různých drobných setkání, nemá žádný děj, který by šel vyprávět. Je to jen citlivě natočené zachycení prchavých momentů na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Režiséři mají evidentně zkušenosti s tvorbou dokumentů. Mladým nehercům nechali jejich vlastní křestní jména. Film o dnešní mládeži bez falešných tónů. Malý, nenápadný klenot. (A když ho poprvé promítali v Kongresovém sálu hotelu Thermal, seděl jsem v Městském divadle a koukal na dospívání indické školačky – podle čeho jsem si to vybral?) 90%

P.S.: Jako obvykle jsem to chtěl ilustrovat obrázky, ale někdo tento program „vylepšil“ natolik geniálně, že jsem nepřišel na to, jak bych to mohl udělat... ☹

Koncerty – jaro 2024

 

Plakát páteční akce

První dubnový víkend jsem se rozhodl strávit v Brně, přes den si hrát na turistu a večer chodit na koncerty. Ten nedělní byl vybrán předem, zbytek šel rychle: v pátek Acid Force, Unholy Ones a Plastery, v sobotu Critical Acclaim, Stellvris a Mean Messiah a v neděli Ankor a Beyond the Black. Program se mi začal hroutit už ve středu, kdy byl zrušen mnou vybraný sobotní koncert ze zdravotních důvodů bubeníka Miloše Meiera, který si toho zřejmě nabral až nad hlavu. Věděl jsem, že mám celkem na ráně kino Art, kde zrovna byl program v rámci festivalu Dny evropského filmu, ale radši bych zůstal u původního plánu. Možností bylo dost: v Kabinetu Múz black metal, v Unleaded coffee death metal a v m13 bubenická show (což by čistě teoreticky zajímavé být mohlo). Tak jsem si koupil lístek na koncert kapely Moimir Papalescu & The Nihilists.

 

Acid Force při zvukovce v Melodce

Celý víkend mělo být krásné počasí, takže jsem se rozhodl nepoužívat hromadnou dopravu a všude chodit pěšky. Do Melodky v Králově Poli to byla docela štreka, takže nakonec možná dobře, že tam nepůjdu i v sobotu. Až v pátek 5.4. se na facebooku objevil časový rozpis akce: od 20:30 Acid Force, od 21:30 Unholy Ones a od 22:30 Plastery. Fajn, dám první dvě kapely a před tou třetí uteču. Vyrazil jsem, abych byl na místě krátce před začátkem akce. Vstupné 250 Kč se platilo pouze na místě. V sále Acid Force zvučili. Jeden z pořadatelů to obcházel a všem říkal, že začátek bude v devět, takže jdu na druhé. V Melodce si nedělají problémy s matematikou a jak záloha na kelímek, tak jakékoli ze čtyř piv v nabídce byly po 50 Kč. Na zelenou třináctku jsem si netroufal, tak jsem zůstal u normálního zlatavého moku. Acid Force už úspěšně nazvučili, vyměnili teplákové kalhoty za džíny a spustili svůj našlápnutý thrash metal. Čtyřčlenná kapela z Banské Bystrice byla založena v roce 2014 a v roce 2023 vydala své druhé album World Targets in Megadeaths (světové cíle v megasmrtech), jehož název i obal byly inspirovány satirickou komedií Stanleyho Kubricka z roku 1964 Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kapela má pro podobný termín akce dokonce příhodnou píseň Fast Friday (rychlý pátek), chybět nemohla singlová Praise the Atom ani titulní píseň aktuálního alba. Thrash metal světových parametrů. Po třetím pivu jsem usoudil, že jsem chcíplejší, než jsem čekal, takže měním plány. Jdu si koupit tričko (ostatně, kvůli tomu jsem byl tady) a cédéčko, vracím kelímek a jdu bloudit nočním Brnem…

 

Plakát sobotní akce

V sobotu 6.4. vyrážím až za tmy. Do klubu Fléda to mám podstatně blíž a podle časového rozpisu má od 20:00 hrát DJ Liquid a kapela od 21:00. Takže stačí jít na devátou. Lístek stál 390 Kč a Fléda je docela plná. Piva dvě, ceny různé, zálohované kelímky bez klipu, takže prázdné je nutné držet v ruce. Časový rozpis je jako obvykle na pytel. Ve 21:29 se DJ konečně klidí z pódia a ve 21:33 nastupují na pódium všichni čtyři hudebníci pražského tria Moimir Papalescu & The Nihilists. Kapela byla založena v roce 2003 a aktivní do roku 2007. Letos na jaře vydané třetí album s názvem Mystery Women in the Acid Pools (tajemné ženy v kyselých bazénech – nesnažím se to pochopit, drogy jsem nikdy nebral) je tedy návratem na scénu po 17 letech. Kytarista a zpěvák Hank J. Manchini a klávesistka a zpěvačka La Petite Sonja měli v mezičase kapelu Kill the Dandies! Co dělal principál, klávesista Moimir Papalescu, netuším. Čtvrtým vzadu byl Petr Venkrbec, který tam měl třetí syntezátor, který občas měnil za klarinet či saxofon (není oficiálním členem, takže asi nemá nárok na pseudonym). A díky specifickému minimalistickému nasvícení zezadu byl nejlépe vidět. Jinak výhodou Flédy je vysoké pódium, takže je vše skvěle vidět i přes půl sálu. Kapela hraje elektronickou taneční hudbu kombinovanou s alternativním rockem, diskem, post punkem a kdovíčím ještě. Přišel jsem si rozšířit hudební obzory, ale moc to nezafungovalo. Na stánku s merchem mě překvapilo, že nejdražší není aktuální album, ale soundtrack k filmu Okupace na vinylu. Že by za to mohl Český lev za nejlepší filmovou hudbu roku 2021? Na tomhle albu jsou písně několika kapel včetně Kill the Dandies!, plus originální filmová hudba podepsaná dvojicí La Petite Sonja & Hank J. Manchini.

 

Plakát nelhal, takhle nasvětlené to bylo celý koncert, jen barvy se měnily

V neděli 7.4. ve 20:00 začíná můj hlavní víkendový koncert v klubu Sono. Podle mnohých je to hudební klub s nejlepším zvukem v republice, a já v něm dosud nebyl. Točí se tu Budvar za 75 Kč a vratné kelímky mají klip. Předkapela Ankor ze Španělska (Katalánska) je oficiálně pětičlenná, nicméně já jsem na pódiu viděl maximálně čtyři lidi. Fungují od roku 2003, ale jediným původním členem je kytarista David Romeu. Od roku 2014 v kapele zpívá / řve Angličanka Jessie Williams a od roku 2022 za bicími sedí Řekyně Eleni Nota, kterou jsem viděl naposledy přede dvěma lety hnát dopředu thrashmetalovou Nervosu. Poslední album White Dragon (bílý drak) vydali v roce 2019, od té doby vypouštějí pouze samé singly. Jessie Williams častěji zpívala, přičemž její hlas mi nepřišel nijak nezaměnitelný. Možná by měla písně našponovat svým řevem častěji. Ohledně bubenice jsem měl trochu obavy, jestli se v téhle kapele nenudí. Pak všichni překvapivě brzy odešli. Hry na přídavek v podání předkapel mi přijdou jako mrhání časem, ale tady se vrátila na pódium pouze Eleni Nota a rozjela sólo na bicí. V případě předkapely další zbytečnost, ale jednak mám pro malou řeckou ranařku trochu slabost, a také mi nepřímo odpověděla na otázku. Ano, v řadách Ankor je (zatím) její potenciál nevyužitý. Uvidíme, zda „Španělé“ uzpůsobí svoji další tvorbu jejím možnostem. Byla by škoda to neudělat. Pak se vrátila zbylá trojice a zahráli společně poslední dvě písně.

 

Eleni Nota ve svém živlu

Ve 21:15 začíná hlavní chod, německá kapela Beyond the Black. Kapela založená v Mannheimu v roce 2014 hraje symfonický metal. Původně šestičlenné kapele vévodí zpěvačka Jennifer Haben, což se prokázalo v červenci 2016, kdy kapelu opustilo všech pět hudebníků a zbyla sama. Jennifer nelenila, našla jiné muzikanty a vesele pokračuje dál. I když už pár hráčů odpadlo. Od roku 2018 hraje Jennifer i na klávesy. Od roku 2021 je kapela oficiálně čtyřčlenná. Ústřední pěnici doplňuje dvojice kytaristů Chris Hermsdörfer a Tobias Lodes a bubeník Kai Tschierschky. Chris Hermsdörfer stejnou dobu, tedy od roku 2016, hraje i u rakouských Serenity, takže je pro mne známou tváří. Loňské páté album kapely nedostalo žádný název. O baskytaristovi na něm sice není ani zmínka, ale naživo s nimi hraje Linus Klausenitzer, bývalý člen kapely Obscura a současný člen kapely Obsidious. Obě hrají technický death metal, takže to musí být hráč na vysoké úrovni. Loni také vydal své první sólové album jménem Tulpa. (Takže po čtyřech členech pětičlenné předkapely je na pódiu pro změnu pět muzikantů čtyřčlenné kapely – metal není nic jednoduchého. 😊)

 

Plakát nedělní akce

Všiml jsem si názvu turné Dancing in the Dark Tour, ale stejně jsem nečekal, že hned po doznění intra (mimochodem to byla píseň Paint It Black od Rolling Stones) rozjede grandiózním způsobem samotný koncert právě píseň Dancing in the Dark. Pódium bylo ještě skryté za částečně propustnou černou plachtou, takže na něm byly vidět pouze siluety čtyř bubeníků. Jennifer Haben měla pátý buben na malém pódiu hned před stanovištěm zvukařů (takže pár metrů přede mnou). Úvod pro pět velkých bubnů netrval dlouho, Jennifer přeběhla na pódium, plachta klesla a zmizela a píseň pokračovala dál. Zhruba v polovině koncertu bylo malé pódium kousek přede mnou využito ještě jednou. Jennifer tam měla připravené dvoje syntezátory a kytarista Chris Hermsdörfer ji na dvě písně doplnil akustickou kytarou. Pak se Jennifer otočila k druhému nástroji, takže jsem ji konečně měl čelem k sobě, a úplně sama vystřihla píseň I Remember Dying v komornější verzi. To byly tedy všechny tři písně s naživo zahranými klávesami, ale nejspíš nikdo v sále nechtěl, aby u nich stála celý koncert. Po druhé půlce koncertu přišel ještě přídavek, na jehož první píseň Free Me přišla Jennifer s velkými černými křídly na zádech. Během písně je několikrát upažením roztáhla. Něco tak jednoduchého, až jsem se divil, jak moc to fungovalo. Kapela si také svoji pozici vybojovala neustálým koncertováním, takže už to má evidentně odzkoušené. Loňské eponymní album má mimochodem deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo sedm. Takhle nějak by to mělo vypadat! Za 790 Kč vstupného to rozhodně stálo.

 

Jennifer Haben s křídly

O tři týdny později, v neděli 28. dubna, jsem opět kráčel do brněnského Sona. Zatímco minule jsem od parku Lužánky kličkoval Brnem jak vyplašený zajíc, tentokrát jsem to vzal přímo z centra a byl jsem až překvapený, jak to bylo blízko. Šel jsem sice na Glenna Hughese (za 1190 Kč), ale ve 20:00 večer otevírala německá předkapela Rook Road (ve skutečnosti začali hrát už v 19:53). Kapela ze sárského Saarbrückenu na svých stránkách uvádí, že byla založena na začátku roku 2020 a úspěšně vydala své eponymní album ve svém prvním roce. Jak by to v době celosvětových uzávěr bylo možné, netuším. Ani, co na tom bylo úspěšného, když se do mezinárodní distribuce dostalo až na konci roku 2022 a více lidí se o něm dozvědělo až letos v lednu, kdy ho znovuvydalo německé vydavatelství SPV. Čtveřice ve složení zpěv, kytara, bicí a klávesy (hammondy, jak jinak?) je na kapelních stránkách uvedena. Já jsem sice na pódiu viděl i basáka, ale ten asi šel náhodou zrovna kolem. (Tyhle hrátky na členy a nečleny jsou zřejmě nějaký nový sport, jehož pravidla ještě neznám. ☹) Hrají hard rock tak klasický jako třeba Deep Purple. A hrají ho velmi dobře. Teď jen, jestli s tím může v naší době začínající kapela udělat nějakou díru do světa. Jako předkapela každopádně zanechali velmi dobrý dojem. Jejich název by se dal přeložit jako „dráha věže“, takže to asi budou nějací šachisté.

 

Glenn Hughes – plakát

Dvaasedmdesátiletý Angličan Glenn Hughes je rocker k nezastavení. Seznam jmen, se kterými hrál, se zdá nekonečný. Od září 2019 byl také členem superskupiny The Dead Daisies. Ta si v roce 2023 chtěla dát pauzu. A protože Glenn brzdit nechce, nasmlouval si koncerty k 50. výročí alba Burn od skupiny Deep Purple. The Dead Daisies si nakonec pauzu rozmysleli, takže už je nyní Glenn má v nekonečném seznamu kapel a projektů, jejichž je bývalým členem. Ale vraťme se o to půlstoletí zpět, kdy byl v letech 1973 až 1976 baskytaristou a jedním ze zpěváků kapely Deep Purple, se kterou nahrál tři alba: Burn, Stormbringer a Come Taste the Band. Album Burn vyšlo 15. února 1974 a Glenn Hughes nyní vyrazil na turné, aby nám ho celé přehrál naživo. Sono nebylo tak zaplněné jako před třemi týdny, však si to také pořadatel kompenzoval cenou lístků. Umělci tohoto kalibru ovšem přitahují i specifické publikum v podobě hudebních profesionálů. Z těch několika známých tváří v publiku mohu jmenovat třeba Romany Holého a Dragouna. V neposlední řadě musím zmínit, že minulý duben jsem byl na koncertě, kde písně Deep Purple zpíval Bruce Dickinson. Takže jsem zvědav, kdo po Glennu Hughesovi převezme štafetu příští rok.

 

Pro mne překvapivě koncert k 50. výročí alba Burn začal písní Stormbringer ze stejnojmenného následujícího alba, které vyšlo 8. listopadu 1974. A rovnou předběhnu, že došlo i na dva kousky ze třetího jmenovaného alba, konkrétně Gettin' Tighter a You Keep On Moving. Také album Burn nezaznělo celé. Kromě instrumentálky 'A' 200 nedošlo ani na písně Lay Down, Stay Down a What's Goin' On Here. Píseň You Fool No One byla natažena snad na půl večera nejdříve kytarovým a v závěru sólem na bicí. Já chápu, že hudebníci na tomto turné museli být na patřičné výši, ale všeho moc škodí. Klávesista se musel poprat s party Jona Lorda, který v hardrockové hudbě povýšil hammondy na roveň kytaře. Kytarista Ritchie Blackmore je také pojmem dodnes, byť už roky hraje úplně jinou muziku. Bubeník Ian Paice také nebyl žádné ořezávátko a je jediným zakládajícím členem, který hraje v Deep Purple dodnes. Glenn Hughes se tehdy o zpěv dělil s Davidem Coverdalem, který teprve začínal svou pouť za rockovou slávou. Na koncertě to zvládl bravurně odzpívat sám, a ještě přitom válel na basu. Navíc fanoušci vědí, že tyto písně od Deep Purple naživo neuslyší, protože navrátivší se zpěvák Ian Gillan alba vzniklá v jeho nepřítomnosti nesnáší a odmítá písně z nich zpívat. Naopak, takovou Mistreated měl běžně v repertoáru nejen Glenn Hughes, ale i David Coverdale (Whitesnake) a Ritchie Blackmore (Rainbow). Titulní Burn si Glenn překvapivě schoval až jako přídavek. Ve 22:53 byl tedy konec. Hudebníky sice Glenn představil, ale jména jsem si nezapamatoval. Schválně jsem se kouknul na své poznámky ze sedm let starého Glennova koncertu k vlastní sólovce Resonate, a tehdy zahrál čtyři písně od Deep Purple, a všechny čtyři zazněly i tentokrát v Brně. A už tehdy s ním hrál dánský kytarista Søren Andersen (zbytek sestavy se změnil). Snad až na příliš dlouhé sólo na bicí (přece jen na plakátu byl Glenn Hughes, ne žádná kapela) jsem byl s průběhem vzpomínkového večera naprosto spokojen.

 

Disillusion – plakát turné

Když jsem zjistil, že moji oblíbenci Disillusion si naplánovali koncert v Praze na mé narozeniny, moc jsem neváhal, a rozhodl se tenhle dárek přijmout (no dobře, nebyl to úplně dárek, stálo mě to 390 Kč). Vše bylo, jak jsem si pamatoval z jejich koncertu na stejném místě před čtyřmi lety (vlastně ani to vstupné se nezměnilo). Klubovna v Dejvicích stále čepuje pivo do skla a výběr je asi ze šesti druhů. Opět jsem pil jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč (54 Kč). Ale od 19:30 večer zahajuje předkapela Art Against Agony. Byli založeni v roce 2011 ve Stuttgartu, jejich složení je prý mezinárodní, a nejsou kapela, ale kolektiv. Vždycky, když slyším o další kapele v maskách, začínám rovnou zívat. Tento maskovaný kolektiv používá stejnou masku pro všechny členy, kteří si je jen vybarvili (asi, aby si je poznali). Jako by nestačilo, že hrají instrumentální progresivní metal, ani jim není vidět do obličejů. ☹ Měli tam sice fotku, na které bylo deset maskovaných individuí, ale do Prahy jich dorazilo pět. Dva kytaristé, baskytaristka, bubeník a hráč na původem indický ruční perkusní nástroj zvaný mridangam (asi žádná náhoda, jelikož sám vypadal dost indicky). Jako žánrové zařazení mě na internetu zaujal termín „prog-jazz-experimental-brainfuck-metal“. Kdybych je měl popsat za sebe, tak mi to fakt připadalo jako instrumentální jazz pro posluchače metalu. Jejich loňské album se jmenuje Sound of Inevitability (= zvuk nevyhnutelnosti). Nikdo z těch pěti za celý koncert neřekl ani slovo, co hráli za písně, netuším. Když se nemohu chytit zpěvu, do půl hodiny ztrácím pozornost a posluchačsky odpadám. Je to hudba pro lidi, kteří kapelu sledují a skladby mají naposlouchané. Ještě si neodpustím poznámku k baskytaristce. Vím, že dnešním mladým nerozumím, ale stejně nechápu, proč mladá kráska s postavou modelky vleze do tetovacího salónu, kde se nechá ilustrovat zřejmě všude od krku dolů, takže nakonec vypadá jako strašidlo. Ale oceňuji, že Disillusion s sebou na turné vozí žánrově spřízněné kapely, o jakých jsem nikdy předtím neslyšel (a často ani poté, což klidně může být i tento případ).

 

Art Against Agony v dejvické Klubovně

Ve 20:30 nastupují Disillusion, které jsem už sice viděl naživo dvakrát, ale tentokrát poprvé v sestavě s klávesákem na pódiu. Kapela původně ze saského Cvikova, odkud později přesídlila do současného Lipska, debutovala albem Back to Times of Splendor (zpět do časů slávy) vydaným 6. dubna 2004. Aktuální dvacáté výročí vydání kapela připomněla vydáním jeho remasterované verze s bonusy a koncertním turné, kde ho hodlala přehrát celé. Jak lídr kapely Andy Schmidt prozradil, vyrazili na turné dokonce v šesti, ale houslistka onemocněla, takže jsme ji v Praze slyšeli jen z playbacku. Debutové album obsahuje šest písní s celkovou stopáží přes 56 minut. Titulní skladba totiž trvá přes 14,5 minuty, a to ani není na albu nejdelší. Tou je závěrečná sedmnáctiminutovka The Sleep of Restless Hours. Kapela nejenže album přehrála celé, ale dokonce v nezměněném pořadí písní. Kromě Andyho měli mikrofony i druhý kytarista Ben Haugg a baskytarista Robby Kranz. Využívali je hojně, až jsem měl pocit, že Andyho zpěv z toho vychází nejméně výrazně. Také jsem si nebyl jistý tím, nakolik slyším práci klávesáka. Takže zvukově z toho nejspíš lépe vyšla předkapela, díky absenci zpěvu. Disillusion pokračovali po časové ose a po přehrání debutu pokračovali jednou písní (The Black Sea) ze druhého alba Gloria (2006) a návratovým songem Alea (2016). Tohle cédéčko kapela pořád prodává (za 7 €, což mi přijde dost za jednu píseň, byť je desetiminutová). Jako přídavek zazněly dvě písně z posledního alba Ayam (2022): kromě vypalovačky Tormento došlo ještě na Driftwood. Celkově bych to hodnotil jako velmi vydařený narozeninový večer.

Disillusion v dejvické Klubovně