Koncertní začátek roku 2023

Dream Theater – plakát

Dream Theater jsem naposledy viděl naživo 15. února 2020, což byl pro mne poslední koncert předtím, než šel celý svět do hajzlu. Zařekl jsem se po něm, že se koncertům vsedě začnu vyhýbat. O to horším překvapením bylo pro mne pocovidové turné, které zavítalo 26. května 2022 do téže pražské haly. A opět se prodávaly pouze vstupenky k sezení. Navíc jako předskokan vyrazil s kapelou Devin Townsend. No nic, nejel jsem. Další možnost přišla v sobotu 28. ledna v brněnské Winning Group Areně. Sice se toho dne dělo vícero zajímavých akcí (třeba v Praze výroční koncert ke 40 letům Arakainu), ale přednost dostali Dream Theater.

 

Winning Group Arena zevnitř

V 19 hodin koncert otevírala finská kapela Arion hrající symfonický power metal. Existuje od roku 2011 a na kontě má tři alba. Pětice hudebníků sice patřila do jiné žánrové škatulky, ale myslím, že je to před Dream Theaterem celkem jedno. Během vymezené půlhodiny vystřihli šest písní. Songy typu No One Stands in My Way asi budou na metalové publikum zabírat pořád, proti jejich výkonu nemohu říci nic, ale prostě se mi do paměti ani nijak výrazně nezapsali.

 

Arion v Brně

Po půlhodinové přestávce (Starobrno za 40 Kč) nastoupili na pódium Dream Theater. A rovnou vypálili píseň The Alien z posledního alba, za kterou dostali Grammy za nejlepší metalovou nahrávku roku 2021. A pak přišel ostrý budíček 6:00 z alba Awake (1994). Z něj ještě o chvíli později zazněla píseň Caught in a Web. Na setlistu bylo vidět, že jde o turné zahájené v roce 2022, takže kapela slavila kulatiny. Oprášila závěrečné pasáže rozsáhlé suity Six Degrees of Inner Turbulence (2002) a poté i první velký hit Pull Me Under z alba Images and Words (1992). Závěr koncertu patřil více než dvacetiminutové titulní kompozici z posledního alba A View from the Top of the World. Po chvíli se kapela vrátila s přídavkem, kterým byla devatenáctiminutová The Count of Tuscany z alba Black Clouds & Silver Linings (2009). Špičkové výkony muzikantů, výborný zvuk, celkově parádní koncert. Už v nekonečné frontě na bundu (jediná šatna – dalo se to čekat) bych si na nic od Arionu nevzpomněl. Dream Theater mi je kompletně přemazali v paměti. Tak snad nebudu na další koncert této kapely na stojáka čekat zbytečně dlouho.

 

Koncertní setlist Dream Theater v Brně

Když jsem si v den s krásným datem 20.02.2020 kupoval lístek na brněnský koncert v rámci The Epic Apocalypse Tour 2020, ani ve snu by mě bývalo nenapadlo, že nejen termín 26.10.2020, ale i několik dalších (12.03.2021 a 12.01.2022), budou nereálné. Když už jsem na koncert prakticky přestal věřit, tak to nakonec 24.03.2023 konečně klaplo. V pátek večer se k hale Vodova v brněnském Králově Poli vinula dlouhá fronta. Naštěstí se brzy proslechlo, že je to fronta na sezení, takže jsem ji skoro celou předešel ke kratším frontám na stání a stání pod pódiem. Na vstupence jsem měl stání u pódia, takže nehledě na jinou předložku byla nejkratší frontička moje. Naštěstí bylo relativně teplo, takže jsem mikinu nechal v penzionu – tentokrát žádné fronty na šatnu. Měl jsem na sobě tričko s logem v podobě WM. Kupodivu se ozval hlas „Hele, Wishmasters“. Copak to asi bylo za znalkyni? Ano, svět je malý, byla to jejich zpěvačka Shirley Tracanna. Mluví česky tak dobře, že by neznalého ani nenapadlo, že je to Italka.

 

The Epic Apocalypse Tour plakát s programem

V 19:10 začíná půlhodinka pro předkapelu, kterou byla finská progmetalová čtveřice Wheel. Našel jsem si na ně čas dva dny před koncertem. Jsou z Helsinek, existují od roku 2017, mají v sestavě dva kytaristy (z nichž jeden i zpívá), basáka a bubeníka. Vydali dvě alba v letech 2019 a 2021. Pustil jsem si to novější a pak ještě čerstvější EP. Své dojmy bych shrnul takto: Hraje jim to dobře, ale neslyšel jsem žádný důvod, proč bych si je měl pamatovat. A v hlavě mi z toho také nic neuvízlo. Koncertní realita bývá často jiná, třeba mě kapela překvapí. Ale kdepak, své hodnocení bych mohl klidně zkopírovat a vložit znovu i jako hodnocení jejich pětipísňového živého setu. Mám dvacet minut čas, jdu na pivo. S přehledem jsem si stoupl do nejpitomější fronty. Co mě čeká: 70 Kč záloha za kelímek a do něj buď Plzeň za 65 Kč nebo desítka Radegast za 55 Kč. Chápu, za ty tři roky všechno zdražilo, tak se náklady musejí nějak pokrýt. V 19:59 jsem stále minimálně deset minut od pípy, takže kašlu na drahé nápoje a spěchám zpět k pódiu. Nějak jsem předpokládal, že tady se budou dodržovat hrací časy. A také to tak bylo.

 

Nizozemská symfometalová kapela Epica loni oslavila dvacetiny. Skladatel, kytarista a zpěvák Mark Jansen v roce 2002 opustil kapelu After Forever a založil si Epicu. K mikrofonu postavil svoji tehdejší sedmnáctiletou přítelkyni Simone Simons a nejdůležitější postavy kapely máme pohromadě dodnes. Také klávesák Coen Janssen je v kapele celých už více než dvacet let. Šestice hudebníků propagovala poslední, celkově osmé album Omega, takže hned jak doznělo intro Alpha – Anteludium, stejně jako na albu plynule naživo navázali písní Abyss of Time – Countdown to Singularity. Z posledního alba zazněly ještě další tři písně, ve zbytku času projeli svou bohatou historii. Dokonce zazněla i píseň The Final Lullaby z o rok novějšího EP The Alchemy Project. Všichni vypadali v dobré náladě, takže klávesák Coen Janssen skákal ke klávesám z přinesené bedny, na chvíli se mu za nástroj postavila i Simone Simons. A protože jsou to přece jen pořádní metalisté, jejichž hudba stojí hlavně na dvou kytarách, při závěrečné Consign to Oblivion se pod pódiem rozjela klasická „wall of death“, a fanoušci v uvolněném prostoru i poté předváděli věci, které evidentně pobavily nejen je, ale i samotného Marka Jansena. Finále, jako by už byl konec koncertu. Paráda! Oba palce nahoru! Dál už bych to nasucho nezvládl, naštěstí jsem se poučil z chyb a během následující půlhodiny jsem stihl jednu Plzeň vypít a druhou koupit a spěchat s ní zpět do sálu.

 

Finská Apocalyptica představuje jiný druh symfometalu. Ostatně v roce 1996 vtrhla na metalová pódia s albem plným coververzí písní Metalliky hraných na čtvero violoncell. Po dalších dvou albech jedno cello ubylo, zato přibyly bicí. Kapelník Eicca Toppinen také začal psát vlastní písně. Od začátku s ním hraje Paavo Lötjönen, od třetího alba i Perttu Kivilaakso. Za bicími je zezadu od roku 2003 jistí Mikko Sirén. Protože s výjimkou alba Shadowmaker z roku 2015 jsou jejich alba instrumentální, mám trochu problém zapamatovat si názvy jednotlivých písní. Kapela mi to naštěstí zjednodušila, jelikož i jejich koncert začal úplně přesně stejně jako jejich poslední album Cell-0, tedy písní Ashes of the Modern World. Pak následovala jejich letitá klasika Path. Po třetí písni kapelník přivítal na pódiu amerického zpěváka Frankyho Pereze, který nazpíval výše zmiňované album Shadowmaker. Kupodivu ale spustili píseň I'm Not Jesus, kterou Apocalyptice v roce 2007 nazpíval Corey Taylor. Takže už méně překvapivě pokračovali písní Not Strong Enough, kterou v roce 2010 nazpíval Brent Smith. Pak se na pódium vrátila Simone Simons, která s Apocalyptikou zhruba před třemi měsíci vydala singl Rise Again. Perfektní píseň i využití společného turné obou kapel. Po aktuální instrumentálce En Route to Mayhem se vrátil Franky Perez a konečně si zapěl titulní píseň Shadowmaker. Ale aby neměl starších songů málo, ještě nám zapěl I Don't Care, co kapele v roce 2007 nazpíval Adam Gontier. Ale musím podotknout, že jsem nečekal, že Franky Perez také na chvíli vystřídá Mikka Siréna za bicími, zjevně víceúčelový frontman. Na coververze od Metalliky samozřejmě také došlo, ale ty zůstaly v instrumentální podobě (Nothing Else Matters a Seek & Destroy), stejně jako Sepultura (Inquisition Symphony). Kapela se vrátila ještě s dvojicí přídavků. Poslední byl stylový, jelikož to jsou klasičtí hudebníci, rozloučili se klasikou, což znamenalo jejich verzi Hall of the Mountain King (česky Ve sluji Krále hor) norského hudebního skladatele Edvarda Griega. Finále jako hrom! Celkovou spokojenost s koncertem jsem si nehodlal zkazit frontou na vrácení zálohy za kelímek, takže jsem do ní nešel. Při východu ze sálu jsem naštěstí z pravoboku zaslechl dívčí hlásek „Ještě musíme vrátit ty pojebaný kelímky“, tak jsem jim přidal i ten svůj. Celkově to za ty roky čekání rozhodně stálo.

Plakát vyprodaného olomouckého koncertu

Když se mě v prosinci kolega Jindřich v práci ptal, jestli bych s ním jel na Bruce Dickinsona, radši jsem si nejdříve ověřil na komandu, že to dvěma výpravčím z téže stanice projde. Když jsem dostal předběžný souhlas, koupil jsem dva lístky doprostřed páté řady, 2.990 Kč za jeden. Název koncertu byl snad až příliš dlouhý: Jon Lord’s Concerto for Group and Orchestra and the Music of Deep Purple. Konal se v neděli 2. dubna v hale Univerzity Palackého v Olomouci od 20:00 hod. Co se počtu účinkujících týče, tak na prvním místě musím zmínit 78 členů Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína, k tomu se sluší doplnit jméno dirigenta Paula Manna. Rockovou kapelu v popředí tvořili klávesák John O’Hara, kytarista Kaitner Z Doka, nepřehlédnutelná baskytaristka Tanya O’Callaghan a bubeník Bernhard Welz. Největší hvězdou byl už výše zmíněný Bruce Dickinson s mikrofonem. Vzhledem k výše uvedeným koncertům doplním informaci, že pořadatelé nabízeli Plzeň za 65 Kč a Birell za 55 Kč, oboje v půllitrových plechovkách. S Jindřichem jsme nápoje vynechali.

Uvidím dobře, jen filharmonie bude za plexisklem

 

Concerto for Group and Orchestra napsal klávesák Deep Purple Jon Lord, takže při jeho prvním uvedení v září 1969 v Londýně logicky tou kapelou z názvu byli kompletní Deep Purple. Ostatně autorem textu byl jejich zpěvák Ian Gillan. Ale to je spíš jen poznámka na okraj, zpěvu tu není ani pět minut. Concerto se skládá ze tří vět a jeho původní délka zhruba 53 a půl minut se podle provedení o pár minut plus mínus liší. Přišlo mi, že v Olomouci to bylo minimálně 55 minut. Pořád mi to přijde spíš jako vystoupení klasické filharmonie doplněné o kapelu, než že by se to nějak propojovalo, ale za ten zážitek to stálo. Pak následovala skoro půlhodinová přestávka.

 

Po přestávce přišel Bruce Dickinson oznámit, že následuje píseň Jona Lorda Sarabande a zase odešel. Další instrumentálka už začínala být pro lidi, kteří přijeli hlavně na Dickinsona moc. Ty zase potěšily dvě Dickinsonovy pecky propašované do párplovského setu: Tears of the Dragon a Jerusalem. Od Deep Purple zazněly například písně When a Blind Man Cries, Hush a když došlo na výbornou píseň Perfect Strangers, koukl jsem na hodiny na stěně a usoudil, že ano, tohle je výborná pecka na závěr. Jenže jsem se mýlil, ještě se všichni vrátili na přídavek, kterým nebylo nic méně známého než párplovská hymna Smoke on the Water. Úplný konec tedy přišel ve 22:40. Paráda, a nakonec uznávám, že písňová část byla lepší. Dickinsonovi je 64 let a před jeho hlasem i energií nezbývá než hluboce smeknout.

 

Hudba 2022

Po dvou letech se na jaře 2022 opět začaly konat koncerty. Vyrazil jsem, hned jak to šlo. Už jsem tu ostatně publikoval příspěvky o koncertech jarních, letních i podzimních. A abych tento převažující „babinec“ dokončil, zbývá mi ještě druhý „zimní“ koncert Tarji, na kterém jsem byl 15. prosince ve Velké synagoze v Plzni. Byl to koncert v rámci turné Christmas Peace, které mělo jen v Česku pět zastávek. Viděl jsem fotky z Ostravy i Prahy, a (stejně jako nejspíš ve Zlíně) to byl úplně jiný zážitek než v Plzni a Olomouci. Tam jste přišli do vymrzlé synagogy / kostela, sedli jste si na lavici a hodinu a půl se snažili nezmrznout. A já pro jistotu dorazil o půl hodiny dříve. Tarju doprovázelo hudební trio ve složení elektrická kytara, klávesy a violoncello. Cellista Max Lilja měl na rukou bezprsté rukavice a na hlavě kulicha. Ty další dva hudebníky neznám, ale také nevypadali teplotně v pohodě. A Tarja se jako obvykle během koncertu dvakrát nepřevlékla, ale setrvala zjevně v tom nejteplejším, co si na šňůru vzala. Tu a tam se pár diváků zvedlo a odešlo, což bylo pravděpodobně způsobeno právě klimatem chladným i na „ledovou královnu“ z Finska.

 

Usedl jsem a začínám tuhnout

I když to byl koncert Tarji, začalo ho instrumentální trio samo. A v průběhu koncertu byly ještě další dvě instrumentálky, to jsou ty Tarjiny tradiční převlékací pauzy. Pak zaznělo několik verzí Ave Maria, přičemž poslední byla ta Tarjina verze. Se zbytkem toho asi nejde moc vymyslet. Takže zazněly očekávané tituly jako Pie Jesu, O Come, O Come, Emmanuel a O Tannenbaum… K tomu asi tři písně ve finštině. Na závěr Walking in the Air. Přídavek jediný: Tichá noc. Přesně tak, jak to píšu, Tarja ji celou odzpívala česky. Tedy ne, že by jí úplně rozuměl někdo, kdo tuhle píseň nezná, ale i tak klobouk dolů! Venku už byly všechny stánky se svařákem zavřené, tak jsem si šel rozmrazit nohy do sprchy na penzionu. Už jsem byl na jejím vánočním koncertě před čtyřmi lety, takže je to dilema. Koncert v akusticky nevhodně zvolené hale mě moc nechytil, tady v Plzni to mělo aspoň atmosféru. Dilema, které by mohl vyřešit jedině vánoční koncert v srpnu. 😊

 

Tarja – český plakát

Nějaké koncerty se konaly i v Jičíně, ale nic mi z nich neuvízlo v hlavě, takže jdeme dál. Novinky v mé bobtnající sbírce CD: Infected Rain: Ecdysis, Evergrey: A Heartless Portrait – The Orphean Testament, Hammerfall: Hammer of Dawn, James LaBrie: Beautiful Shade of Grey, Sabaton: The War to End All Wars, Blind Guardian: The God Machine, Nazareth: Surviving the Law, Eluveitie: Ategnatos, Derek Sherinian: Vortex, Pure Reason Revolution: Above Cirrus, eponymní alba skupin Ignite a Helloween, Ozzy Osbourne: Patient Number 9, Joe Lynn Turner: Belly of the Beast, Visions of Atlantis: Pirates a Devin Townsend: Lightwork. Zvlášť jsem si nechal následky povedených koncertů: Burning Witches: Burning Witches & Burning Alive, Persefone: Metanoia, Obscura: Diluvium a The Gentle Storm: The Diary.

 

Živáků tentokrát minimum: na DVD Marek Ztracený v O2 areně 2020 a Masters of Rock ’22 a na 2 BD Doro: Strong and Proud.

 

Každý pes, jiná ves

Zato se utěšeně rozrostla moje loni zahájená sbírka vinylů. Jsou v ní jak prověřené hudební klasiky (Arakain: Thrash the Trash, Jean-Michel Jarre: Zoolook, Progres 2: Třetí kniha džunglí, Meat Loaf: Bat Out of Hell, Flotsam and Jetsam: No Place for Disgrace, Jiří Schelinger a skupina Františka R. Čecha: …nám se líbí…, Olympic: Jedeme, jedeme, Motörhead: No Sleep ‘til Hammersmith), tak alba nová (Cathedral in Flames: Hang Me High & Bury Me Deep, Charlotte Wessels: Tales from Six Feet Under, Burning Witches: The Witch of the North, Dark Gamballe: Romance panenky a kladiva). A dokonce dvě alba vydaná na dvou vinylech, které se přehrávají rychlostí 45 otáček za minutu: Greenleaf: Hear the Rivers a Vladimír Mišík: Noční obraz.

 

Mezi vinylové speciality patří Devin Townsend: Snuggles – Beautiful Dream, který si Devin vydal sám, takže se dá koupit jen přes jeho webový obchod. Další je Nervosa: Perpetual Chaos označený jako „strictly limited edition“. Obchody ho neprodávají, ale na koncertě je mají. A největší krabice nakonec: živák Iced Earth: Alive in Athens nahraný v lednu 1999 na pěti LP včetně velkoformátové brožury s fotografiemi a plakátu.

 

Iced Earth po vybalení

Některé vinyly jsou vybaveny i kódem pro stažení alba v digitální podobě. Takže mám v MP3 stažené album Vladimíra Mišíka Noční obraz. Ale s debutem Arakainu to tak jednoduché není a je třeba dávat pozor. Tady je na výběr stažení ve formátech WAV a MP3. Pokud si někdo stáhne Thrash the Trash jen v kvalitnějším WAVu, dělá chybu. Je totiž radno stáhnout oboje. Vtip je v tom, že ve formátu WAV je k dispozici, co je na vinylu, tedy 9 písní. Zato v MP3 si stáhnete, co je na CD, tedy 15 písní. Jinak jsem si v digitální formě ještě stáhl album Postcards from Arkham: Oceanize, což je nečekaný vedlejší efekt jedné starší crowdfundingové kampaně.

 

Postcards from Arkham slaví 10 let na scéně

P.S.: Rok 2022 jsem zakončil se třemi vstupenkami na koncerty pořádané v roce 2023. Rok 2023 jsem zahájil pádným důvodem pro radikální omezení investic (nejen) do hudby v roce stávajícím.

Knihy 2022

Opět jen krátký výběr tří nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2022.

 

Milan Kundera: Nevědění

 

Předposlední román Milana Kundery byl sice napsán ve francouzštině, ale poprvé vyšel v roce 2000 ve Španělsku. Francouzský originál se vydání dočkal po řadě dalších překladů v roce 2003, čeština si musela počkat až do roku 2021. Příběh emigrantky Ireny, která se po sametové revoluci vrací z Paříže do Prahy, je nejen románem o emigraci a nemožnosti návratu z ní, ale i o paměti a o tom, co si nepamatujeme. Její příběh se prolíná s příběhem Josefa, dalšího emigranta, který přijel do Čech na otočku z Dánska, kde žije. Dvě postavy putující krajinou svého mládí stačí. Autor vyprávění vybrousil do tvaru diamantu, takže mu stačilo zhruba 126 stran. Pak v knize následují poznámka překladatelky (Anna Kareninová) a doslov (Sylvie Richterová). I celkových 152 stránek znamená jen tenkou knížečku. Méně je někdy více.

 

Edward St Aubyn: Patrick Melrose II

 

Anglický spisovatel Edward St Aubyn vydal v letech 1992 až 1994 silně autobiograficky zaměřenou trilogii, ve které své alter ego pojmenoval Patrick Melrose. Další dva díly vyšly v letech 2005 a 2012. V roce 2018 měla premiéru pětidílná minisérie, ve které platilo pravidlo, že co román, to jeden díl. Titulní roli ztvárnil Benedict Cumberbatch. Seriál jsem viděl. Dalším z jeho následků bylo vydání předloh v českém překladu. Tady chválím přístup českého vydavatele, který s přihlédnutím k rozsahu jednotlivých románů celou pentalogii vydal ve dvou svazcích. Původní trilogii v prvním a novější dvojici ve druhém. Ostatně autora i jeho postavu proslavil až román Mateřské mléko z roku 2005, který je podle všeho vrcholem celé ságy. A dalo by se napsat, že když už si v původní trilogii vyřídil účty se svým otcem, pokračuje se svou matkou. Závěrečný román Konečně pak této laťky nedosahuje, protože v něm ubylo dialogů a tvoří ho převážně dlouhé sondy do niter postav. Knihu doplňoval doslov od překladatele Ladislava Nagyho.

 

Stephen King: Billy Summers

 

Titulním hrdinou dalšího románu Stephena Kinga je špičkový nájemný vrah. Což je profese, která má svá specifika, takže si hlavní hrdina v různých pasážích vyprávění říká jinak (David Lockridge, Dalton Smith, Benjy Compson). A má pravidlo, že zabíjí jen špatné lidi. Tahle zakázka je ovšem jiná. Znamená čekat na cíl nenápadně dlouhé měsíce a hrát na sousedy divadlo. Ale pohádkový honorář mu umožní odejít do předčasného důchodu a pověsit pušku na hřebík. Ale takovéto kšefty se v knihách ani filmech většinou nevyvíjejí podle plánu. Nezapadl Billy mezi nové sousedy až moc? A co všechno neví o tom, kdo a proč ho vlastně najal? V knize je sice pár víceméně zbytečných odkazů na autorův slavný román Osvícení, ale jinak si tentokrát vystačí zcela bez nadpřirozených motivů. Takže žádný horor, tentokrát spíš kriminální thriller, ale špičkových parametrů. Od Kinga jsem loni přečetl ještě samostatně vydanou novelu Později, která není tak bezradná jako její název, ale na dlouho mi v paměti také neuvízne.

Rok 2022 (nejen) na plátnech kin

V roce 2022 jsem na plátnech kin viděl 70 filmů a stálo mě to 7 099 Kč (průměrné vstupné tedy kousek přes 101 Kč). Zlatá léta kin už zjevně skončila, takže se ani u mne už takto vysoké číslo pravděpodobně nebude opakovat. Ostatně jsem 11 projekcí stihl v průběhu pražského festivalu Febiofest, který loňským ročníkem skončil. Dalších 25 projekcí jsem si připsal v průběhu karlovarského filmového festivalu (a tak nějak si nejsem jistý, zda na něj mám jet i letos). Dva filmy jsem viděl v pražském Světozoru (Osm hor a Zkouška umění). Vyhrál jsem dva volné lístky do multiplexu Cinema City. Když už se blížil konec jejich platnosti, vyrazil jsem do Prahy a na Novém Smíchově viděl hned po sobě filmy Všechno, všude, najednou a Černý telefon. Také jsem vyhrál dva lístky do CineStaru na film Vyšehrad: Fylm platné do 30.9. Bylo to na jaře, ale v září už jsem film na programu CineStaru nenašel (takže už bych je asi mohl vyhodit). Zbývající třicítka projekcí tedy připadá na domovský biograf Český ráj (zřejmě ročník kulatých čísel).

 

Plakáty všech 70 filmů

Desítka nejlepších filmů:

 

1.      Opening Night

2.      Zběsilost v srdci

3.      Trojúhelník smutku

4.      Avatar: The Way of Water

5.      Rodinka Bélierových

6.      Good Old Czechs

7.      Poslední valčík

8.      Čaroděj ze země Oz

9.      Fabelmanovi

10.  Zkouška umění

 

Plakát filmu Opening Night (1977)

Rovnou polovinu z první desítky zabírají karlovarské projekce, o kterých jsem se rozepisoval v samostatném reportu. Co ke zbytku? Trojúhelník smutku u mne potvrdil pozici nejlepšího evropského filmu roku, šuškanda tentokrát nepřeháněla. John Cameron po třinácti letech přišel s nejdražším filmem všech dob a opět je to podívaná, která si zaslouží velké plátno. A pro mne první projekce ve formátu 3D po několika letech. Steven Spielberg je jedním z nejlepších filmových vypravěčů na světě. A i když vypráví „jen“ o vlastním dětství a dospívání, tak to stojí za to. Nejlepšími českými filmy pro mne byly opět dokumenty. Do první desítky se mi vešly hned dva a pod oběma je podepsán Tomáš Bojar, pod tím prvním sám, pod druhým spolu s Adélou Komrzý (což z něho u mne jednoznačně dělá filmaře roku).

 

Neviděl jsem žádný superhrdinský komiks (uvažoval jsem o Batmanovi, ale jeho 176 minut se mi v kalendáři nikam nepovedlo napasovat), zato jsem viděl jeden film, který si z nich střílel: Super-Blb. Co se týče domácí kinematografie, tak hned v den premiéry v našich kinech (19. 5.) jsem prošvihl dokument Mára jde do nebe. Informace žádné, jen divný název a divný plakát, pár dalších projekcí už jsem propásl v zaměstnání. Druhým se stal slovensko-český koprodukční film Oběť, který u nás hráli jen jednou, a to pro mne nepochopitelně v sobotu večer od 21:40 hodin. Sice jsem náhodou měl volno, ale toho dne jsem vstával ve 4:40, abych mohl strávit 12 hodin v zaměstnání, takže mi pak tento noční program nepřišel jako dobrý nápad. A v půlce prosince vyrazil do kin dokument KaprKód, který podobně jako třeba výše uvedená Zkouška umění do Jičína rozhodně nedorazí. Ostatně hned dvakrát jsem na projekci ve zdejším biografu byl jediným divákem, a v obou případech šlo o dokumenty (Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles a Ti, kteří tancují ve tmě). Na KaprKód jsem vyrazil do Prahy hned na začátku letošního roku, kdy jsem díky České televizi už viděl i horolezecký dokument Mára jde do nebe. A jelikož se dohnání prvního restu setkalo s úspěchem, vyrazil jsem ještě podruhé do Prahy na Oběť. Když vezmu na milost i jeden v jádru slovenský, byť v koprodukci s Českem vyrobený film, mohu vyhlásit domácí filmy roku 2022.

 

Desítka nejlepších českých (a koprodukčních) filmů uvedených do kin v roce 2022:

 

1.      KaprKód

2.      Good Old Czechs

3.      Zkouška umění

4.      Ti, kteří tancují ve tmě

5.      Pražský výběr –Symphony Bizarre

6.      Oběť

7.      Síla

8.      Mára jde do nebe

9.      Planeta Praha

10.  Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles

 

Plakát filmu KaprKód

Do kin každopádně doputovalo rekordní množství domácích filmů, takže se mnohé z nich k nám „na venkov“ vůbec nedostaly a jejich uvedení se v tom množství ztratilo. Ty velké, mohutně propagované filmy jsem mohl vidět všechny, ale z nejrůznějších důvodů se mi na ně do kina nechtělo. Když už jsem sem dal dva různé vzájemně se překrývající žebříčky, tak jsem si trochu naběhl. Takže, pokud bych KaprKód měl zařadit do toho hlavního žebříčku za uplynulý rok, tak by byl druhý, každopádně mě už dlouho žádný nový film nepřišel jako tak fascinující zážitek. Možná se z dokumentární opery o životě a díle skladatele Jana Kapra divák nedozví tolik jako z tradičně pojatého filmového portrétu, ale o to víc mu utkví v paměti.

 

Kompletní seznam filmů, které jsem si zakoupil na Blu-ray discích nezabere mnoho místa: Kmotr, Kmotr II a Star Trek: Film. Tedy tři americké klasiky ze 70. let. DVD žádné. Vlastně jsem spolu s níže ukázanými volnými vstupenkami vyhrál dévédéčko s názvem Vyšehrad: Seryjál. Pustil jsem si ho, dost možná díky tomu se mi pak ani moc nechtělo na ten Fylm...

 

Třikrát filmová klasika

V televizi jsem osm měsíců po premiéře v kinech dohnal dokument Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Těch domácích dokumentaristů, které bych měl sledovat, je prostě víc. Nejpříšernějším filmovým zážitkem roku se s přehledem stal televizní film Ruce v záruce, který měl být zřejmě komedií, ale místo toho jsem viděl jen koncentrované trapno a nudu k nepřežití.

 

Vyhráno. Vyfoceno. Vyhozeno.

Letošní filmový start jsem už trochu nakousl. Snad ještě něco přijde…

Koncerty po dvouleté pauze aneb Za vším hledej ženy II

Po dvou letech nucené pauzy byly na podzim 2022 koncerty v plném proudu (a já pořád v zaměstnání). Takže to, čeho se zúčastním, více ovlivňoval směnář v práci než můj hudební vkus. Ale ani volno nebylo vůbec jisté, takže až 20. října jsem měl potvrzeno, že 30. října opravdu budu mít dovolenou, a hned téhož večera jsem si koupil lístek na vystoupení Tarji v Pardubicích, které se mělo konat v sobotu 29. října od 20:00 ve společenském centru Ideon. Přitom zrovna Tarju jsem poslední dva roky moc neposlouchal, takže jsem v abecedně řazeném seznamu hudebních alb ve svém mobilu pod písmenem R ani nenašel její poslední album. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, kde je chyba, a že ten název je ve skutečnosti delší: In the Raw. Jednalo se o jeden z těch přeložených koncertů, který se měl původně odehrát 30. října 2020 a druhý pokus byl stanoven na 29. října 2021. Klaplo to až napotřetí.

 

Časový rozpis akce byl tak jednoduchý, že jsem si ho zapamatoval po prvním přečtení. V 19:00 se otevřou dveře sálu pro diváky, od 20:00 do 20:30 budou hrát Abakas, od 20:45 do 21:15 Serpentyne a od 21:45 do 23:15 Tarja. Šel jsem tedy k Ideonu na půl osmou, asi čtvrt hodiny strávil ve frontě, která byla dlouhá, ale naštěstí postupovala celkem rychle. Když jsem vešel do sálu, už na pódiu hráli norští rockeři Abakas. Ano, i tento koncert začal zhruba o čtvrt hodiny dříve. O téhle kapele jsem v životě neslyšel a jejich název jsem na plakátu ani nedokázal přečíst. Trio vzniklo v roce 2018 a na kontě má dva singly a jedno šestipísňové EP. Debutové album by mělo vyjít příští rok. Kytarista, zpívající basák a bubeník hrají rock, který vychází ze základů žánru, dost možná přímo od samotných The Beatles. Mezi písněmi mluvil spíš bubeník, protože zpěvákovi odcházel hlas (Pardubice byly poslední zastávkou celého turné). Ale na jeho pěveckém výkonu to slyšet nebylo. U mě dobrý, půlhodinu vyplnili bez problémů, ale retro kapel jsou už mraky, takže těžko říci, zda zrovna o této ještě někdy uslyším.

 

Abakas i se svým týmem: zleva bubeník, zpívající basák, kytarista, řidič, slečna, jejíž funkci jsem zapomněl a zvukař

Zvukaři měli všechno připravené předem, takže na pódiu byly na začátku tři nazvučené bicí soupravy, tudíž čtvrthodinová pauza opravdu stačila a o půl deváté už byli na pódiu angličtí Serpentyne. Ani ty jsem neznal a pořád nevím, kam s nimi. Sami na svých stránkách tvrdí, že hrají „bohatě orchestrovaný symfonický rock“, což je zřejmě needitovaná poznámka ze začátku jejich hudební dráhy, většinou jsou označováni jako symfonický folk metal a pořadatel koncertu psal o kombinaci staré keltské hudby, folku, world music a rocku. Existují od roku 2010 a na kontě mají dvě vydaná alba. Kytarista s bubeníkem z jejich hudby za podpory basáka opravdu dělali pořádný metal. Do toho ještě něco preludoval klávesák a do mikrofonu pěla dlouhovlasá pěnice Maggiebeth Sandová. Jak jsem hledal tyto informace, začalo mi to být lehce povědomé. A vida! Já už jsem je viděl 21. října 2018 – jako předkapelu Tarji. Už jen to, že si na ně vůbec nepamatuji, mluví za vše. A to jsem si tehdy do podobného zápisku zaznamenal něco o píšťalách, dudách a zpěvákovi. Nic takového se o čtyři roky později nekonalo. Zato přibyl klávesák, což nevím, jestli se dá brát jako změna k lepšímu. Sice v mém okolí převládal názor, že „tohle už bylo lepší“, ale já to mám naopak. Prostě to šlo celou půlhodinu nějak mimo mě. A nevím, na čí straně byla chyba. Zív!

 

Tarja – český plakát

Finská zpěvačka Tarja je v Česku jako doma, což (s výjimkou dvou covidových let) znamená zastávky na každém evropském turné, festivaly a předvánoční speciální koncerty (letos jich bude v prosinci hned pět: Zlín, Ostrava, Plzeň, Olomouc a Praha). Ostatně i toto turné, které končilo zastávkou v Pardubicích, mělo den předtím vyprodaný koncert v Brně. Já jsem ji naživo viděl na podzim 2014 a 2018, což u mě s aktuální návštěvou dělá z jejích koncertů pravidelnou podívanou (v roce 2014 to dokonce bylo také v Pardubicích, byť ne v Ideonu). Ani Tarja neprodlužovala plánovanou přestávku, takže i s kapelou nastoupila na pódium o půl desáté. Její doprovodná sestava vypadá stabilněji než mnohé kapely, takže opět nechyběl ani violoncellista Max Lilja. Začali písní Serene z posledního alba In the Raw (2019). Na něm je deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo šest. Z nich píseň You and I zahrála Tarja sólo vsedě za klávesami, které byly na pódiu jen na tuto jednu píseň. Jinak kapela šlapala jako hodinky, hala byla výborně nazvučená, takže se ani pod palbou bicích a tvrdých kytarových riffů neztrácely klávesy či violoncello. Kytarista Alex Scholpp se nebál ani mikrofonu, takže si s Tarjou zazpíval třeba i Dead Promises. Naživo dobře fungovaly i písně, na jejichž existenci bych si sám nevzpomněl (Anteroom of Death). Z éry se skupinou Nightwish zazněla pouze píseň Wishmaster. Já osobně zastávám názor, že vlastních skvělých písní už má dost a připomínat kapelu, která ji v roce 2005 vykopla, už nepotřebuje. Tarja ke komunikaci s diváky používala i mnohé výkřiky v češtině (vy jste skvělí!), jenom Pardubice pořád vyslovovala jako Pardubiče. Dokonce chtěla, abychom s ní zpívali to její stratosférické „á“ v písni Victim of Ritual, což byl nápad tak švihlý, že slavil zasloužený úspěch. Po krátké přestávce na druhé Tarjino převlečení (první jako obvykle zvládla během sól svých hráčů) přišel přídavek v podobě poslední čtveřice: Innocence – I Walk Alone – Dead Promises – Until My Last Breath. Ta poslední už bude asi Tarjiným doživotním koncertním zavírákem, ale proč ne. Tarja i kapela definitivně opustily pódium ve 23:15. Takže aspoň něco z původního časového rozpisu zůstalo zachováno.

 

Tak zase na podzim 2026? 😊

x x x x x

 

Anneke van Giersbergen je holandská zpěvačka s nezaměnitelným hlasem o dva roky starší než já. I když většinou nezpívá veselé písničky, je permanentně usměvavá, prostě Sluníčko. Většinou je blondýna, ale sem tam experimentuje i s jinými odstíny. Proslavila se v rockové / metalové kapele The Gathering, se kterou zpívala v letech 1994 až 2007. Pak přišla sólová kariéra, která je trochu méně přehledná. Jsou na ní tři alba vydaná pod hlavičkou Agua de Annique a tři pod vlastním jménem. Ze spousty spoluprací s jinými hudebníky stojí za zmínku jednak holandský multiinstrumentalista Arjen Anthony Lucassen, u kterého pěvecky hostuje v projektu Ayreon od roku 1998 do současnosti, a dokonce v roce 2015 vydali zvláštní dvojalbum The Diary projektu The Gentle Storm, které obsahuje na obou nosičích stejných jedenáct písní, ale ve dvou značně odlišných verzích. Od roku 2009 je také její hlas často slyšet na nahrávkách kanadského kytaristy Devina Townsenda. A v neposlední řadě v roce 2017 vydala zatím jediné album vlastní metalové kapely VUUR. Její poslední album The Darkest Skies Are the Brightest (2021) je postavené na akustické kytaře, perkusích a dalších nástrojích. Ve čtyřech písní hraje smyčcové kvarteto a píseň Hurricane obsahuje sólo na trubku. Něco jako rockový drajv má snad jedině píseň Survive. Prostě tentokrát po metalu ani památky, ale vůbec to nevadí. Textově by se to dalo shrnout, že se Anneke potřebovala vypsat z rozchodu. A nakonec s touto hudbou vyrazila i na sólové akustické turné. A já vyrazil do Zlína, kde se měly naše cesty protnout 4. listopadu v rockovém klubu Masters of Rock Café.

 

Anneke – plakát

Anneke přišla s akustickou kytarou na scénu asi pět minut po dvacáté a své sólové vystoupení začala otázkou, jestli kytara je „he“ nebo „she“. S odpovědí, kterou chtěla slyšet, jsme neotáleli, protože v češtině je kytara vždycky rodu ženského, tak proč ne i v angličtině. Pak zahrála a zazpívala píseň Beautiful One, což byla první píseň z prvního alba vydaného pod hlavičkou Agua de Annique (2007). Pak už přepnula rovnou do současnosti a zahrála poslední píseň svého posledního alba Love You Like I Love You. Dál už si pořadí nepamatuji, tak se o něj nebudu snažit. Z aktuálního alba celkem zazněla nadpoloviční většina skladeb. Dozvěděli jsme se, že Agape se čte „achapí“ a je to z řečtiny. A že skoro na každém koncertě se najde nějaký Řek, který její výslovnost opravuje. Ve Zlíně kupodivu nikdo takový nebyl. Dále, že píseň Lo and Behold nezačala textem ani riffem, ale netypicky melodií. Ale suverénně nejlepší historka byla ta, jak viděla za oknem projet pěkný sporťák, vzala kytaru a spontánně začala brnkat a zpívat si „I saw a car, a really nice car“ (viděla jsem auto, fakt pěkné auto), až to dokončila jako píseň. Pak zavolala producentovi: „Složila jsem novou píseň, je divná, ale mám z ní dobrý pocit.“ „A o čem je?“ „O autě.“ „Hmm.“ Pointa té historky je v tom, že Anneke byla vždycky příliš alternativní na to, aby se dostala do holandských rádií, ale s písní I Saw a Car se jí to konečně povedlo. Přičemž všichni její fanoušci vědí, že největší hitovka jejího poslední alba se jmenuje Hurricane, kterou tedy naprosto logicky koncert skončil. Ze svých předchozích dvou sólových desek zahrála po jedné písni: My Mother Said (2013) a Circles (2012). Dvakrát se vrátila ještě dále do minulosti ke kapele The Gathering. Nejdříve zazněla píseň Saturnine (2000), kterou označila za svou nejoblíbenější píseň z doby strávené v řadách této kapely. Druhou byla Strange Machines (1995) z prvního alba, které s kapelou natočila. K té měla vtipnou historku, jak kvůli ní volala Arjenu Lucassenovi (protože je hudební génius) a chtěla poradit, jak hrát The Gathering na akustickou kytaru. A ten technický hračička, místo aby použil nějakou vhodnější aplikaci, jí to začal vysvětlovat po telefonu.

 

Své písně prokládala značným množstvím coververzí. Nejsem si jistý, jestli mezi ně mám počítat i píseň Valley of the Queens Arjenova projektu Ayreon, kterou zpívala i v originále. Každopádně historek o Arjenovi měla v zásobě dost. Ostatně ho svého času přiměla i vyrazit s projektem The Gentle Storm na turné. Bylo úspěšné, a jak to skončilo? „Anneke, už to po mně nikdy nechtěj.“ Až po aktuální obdivné konstatování, že jemu prostě vyhovuje udělat jednou za pár let koncerty v jeho oblíbeném Tilburgu, ale že všech šest tisíc vstupenek vyprodal během pěti minut. Anneke tam prý bude také, a to ani vstupenku nemá. 😊 Samozřejmě připomněla i svého druhého progresivního oblíbence Devina Townsenda, ale kupodivu si k tomu vybrala píseň Ih-Ah!, v jejíž původní verzi nezpívala. Ale tvrdila, že zahrát cokoliv od Devina na akustickou kytaru je velmi těžké (holt je to prostě vyhlášený mistr kytarista), tak asi píseň vybrala podle toho.

 

Anneke van Giersbergen

Mezi coververzemi zvláštní místo zaujímala Kate Bush, kterou prý obdivovala už od mládí. Zahrála její Running Up That Hill a nakonec ještě jako jediný přídavek píseň Cloudbusting. Mnohem překvapivější mi přišla píseň Hallelujah, protože hlásek Anneke má k typickému chrapláku Leonarda Cohena na míle daleko. Po návodné otázce „Kdo je nejlepší rocková kapela na světě?“ se hned z publika ozvalo: Iron Maiden. No nic, Anneke měla na mysli Pink Floyd, od nichž zahrála Wish You Were Here. Dále došlo na I Want to Know What Love Is od skupiny Foreigner, Like a Stone od Audioslave a konečně i na ty Iron Maiden, konkrétně píseň Wasted Years. Za mne poklona, Anneke si sama s akustickou kytarou troufla na dost rozmanité písně a všechny zněly skvěle. Koncert skončil asi pět minut před dvaadvacátou hodinou. O deset minut později už se Anneke vyzbrojena brýlemi u stánku s merchandisem ochotně fanouškům podepisovala. Prostě příjemný večer strávený s věčně usměvavou společnicí, která krásně skloubila sólový akustický koncert s prvky stand-up comedy.

 

P.S.: Přemýšlel jsem, jestli vím ještě o jiném hudebníkovi, na jehož sólový akustický koncert bych vyrazil, a na nikoho jsem nepřišel.

Disillusion / Persefone / Obscura 2022

 

Bicí v setmělém sále před začátkem koncertu

1. února 2020 jsem byl v dejvické Klubovně na koncertě saských Disillusion, jejichž album The Liberation jsem si na místě koupil. A od té doby je vlastně mým nejpřehrávanějším hudebním albem vůbec, takže jsem ho určitě slyšel častěji než třeba poslední alba Devina Townsenda či Dream Theater, což jsou takové mé největší trvalky posledních let (ale poslouchám i interprety, kteří nezačínají písmenem D 😊). Disillusion o sobě dali znovu vědět letos 9. srpna, kdy vypustili do světa píseň se záhadným názvem Am Abgrund. Po chvíli pátrání jsem zjistil, že to je německy „v propasti“. Hned jsem v hledání informací pokračoval. Vzápětí jsem věděl, že nové album AYAM vyjde v listopadu. A také, že 1. srpna z Disillusion odešel jeden z kytaristů a kapela pokračuje dál ve čtyřech. A v neposlední řadě, že v září vyrážejí na evropské turné s kapelami Obscura a Persefone, jehož čtvrtá zastávka je v pražském Futuru. Podle časového rozpisu měli Disillusion sice hrát jen půl hodiny, ale usoudil jsem, že mi to za těch 520 Kč vstupného stojí.

 

Upoutávka na nové album

7. září ještě kapela vyrukovala s videoklipem k písni Tormento (= utrpení, muka, agónie, ale v podobě, která se používá ve španělštině, portugalštině či italštině). Na kapelu, která má texty v angličtině, čím dál divnější. Každopádně jsem si klip přehrál hned několikrát a nepřestával žasnout, co se jim všechno vešlo do čtyř a půl minut. Na minulém albu měli tři zhruba dvanáctiminutové skladby, čemuž se blíží i první odhalená novinka Am Abgrund, ale občas dokáží být i stručnější.

 

Ale jejich texty jsou pro mne stejně neproniknutelné. I když používají snadná slova, skládají je do podivných vět. Kapela, jejíž název by šel přeložit jako „rozčarování“, vydala desku s názvem The Liberation (= osvobození). Hned první píseň na ní se jmenuje Wintertide, což je zřídka používaný výraz pro zimu ve smyslu ročního období. Jenže pak si najdu celý verš, ve kterém se daný výraz vykytuje (here in my wintertide of faith), a jsem v koncích. Co to má být ta jeho „zima víry“? Druhá píseň se jmenuje The Great Unknown (= velká neznámá), do toho tedy bude asi také lepší nešťourat. Takže si pod třetí A Shimmer in the Darkest Sea (= mihotání v nejtemnějším moři) prostě představím nějaké lovecraftovské monstrum a mám vystaráno. A tak dále až do konce.

 

Časový rozpis koncertu

O tři dny později, 10. září jsem si na dveřích smíchovského klubu Futurum přečetl aktuální rozpis večera, a vida, Disillusion už tam měli pětačtyřicet minut hrací doby (19:15 – 20:00). Fajn, dojdu si na večeři a do sedmi budu zpátky. Kapela se na to vrhla zostra a rovnou do nás začala hrnout jednu nových písní. Párkrát zavzpomínala na svůj albový debut Back to Times of Splendor z roku 2004 (např. písní …And the Mirror Cracked = …a zrcadlo prasklo). Minulé album připomenula pouze písní The Great Unknown. V závěru představení samozřejmě nemohla chybět ani aktuální klipovka Tormento. Vizuálně se kromě zeštíhlení sestavy na kvarteto moc nezměnilo. Všichni opět v černých košilích nebo tričkách, jen lídr souboru zpívající kytarista Andy Schmidt odstřihl ohon na týle, takže všichni vypadali ještě civilněji. A hrálo jim to skoro stejně skvěle jako před dvěma a půl roky se třemi kytarami.

 

Andy Schmidt z Disillusion

Čas od 20:25 do 21:15 patřil progresivní deathmetalové kapele Persefone z Andorry. Už samotná země původu z nich v metalovém světě dělá docela exoty. Persefoné byla v řecké mytologii manželka boha podsvětí Háda. Když se podívám na jejich letošní šesté řadové album Metanoia, najdu na něm písně s názvy Metanoia, Katabasis, Merkabah či Anabasis. To musí v angličtině působit stejně exoticky jako u nás. Takže koukneme do slovníku cizích slov: Metanoia = pozitivní změna či přeměna („obrácení“) prožívání a chování člověka k vyšší úrovni osobnostní harmonie, kultivovanosti a spirituálnosti. Katabáze = sestup nějakého typu, jako je pohyb z kopce, potopení větrů nebo slunce, vojenský ústup, výlet k podsvětí nebo výlet z nitra země dolů na pobřeží (a také je to opak anabáze). Merkaba = energetická forma známá již v pradávných dobách. MER představuje světlo, které vše stvořilo. KA představuje lidskou duši, ducha. BA představuje lidské tělo. Anabáze = složitá cesta spojená s bojem a překonáváním překážek, nástrah a obtíží (původně v řečtině doslova „cesta vzhůru“, což označovalo expedice od mořského břehu do vnitrozemí.) A jelikož je to hudba progresivní, je na albu hned několik instrumentálek, včetně jedenáctiminutové Consciousness (Pt.3) (= vědomí, tedy opak bezvědomí). Volné hudební pokračování přechozích dvou instrumentálek z alba Spiritual Migration (= duševní stěhování) z roku 2013. Další instrumentálka se jmenuje Leap of Faith (= skok víry, což bude v kontextu s výše zjištěným s největší pravděpodobností odkaz na dílo dánského filozofa Sørena Kierkegaarda).

 

Pětice složená ze dvou kytaristů, basáka, bubeníka a zpěváka se samozřejmě vzhledem k nedlouhému přidělenému hracímu času vykašlala na instrumentálky. A nedošlo ani na výlety do kapelní historie. Nasázela pár kousků z posledních tří alb. Zpěvákovu řevu jsem nerozuměl ani slovo, takže se mé duševní obzory nijak nerozšířily. Z letošního alba zazněly pouze písně Merkabah a Katabasis. Kapela má v sestavě i klávesáka, ale ten s nimi nepřijel, i když něco z jeho práce z reproduktorů znělo.

 

Plakát koncertu

Koncert stále přitvrzoval, takže hlavní hvězdou byla bavorská Obscura patřící do ranku technického death metalu. Za dvacet let existence má na kontě také šest alb, jejichž textová náplň vychází převážně z díla německých filozofů (Arthur Schopenhauer, Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schelling…). Death metal prostě nemusí být jen o smrti a Satanovi… A tohoto večera určitě nebyl. Zpívající kytarista Steffen Kummerer je ústředním mozkem kapely, jejíž sestava se na jaře 2020 zcela obměnila poté, co Steffena opustili ostatní tři spoluhráči (a rychle si našli zpěváka ze Španělska a rozjeli vlastní kapelu Obsidious). Na pozice druhého kytaristy a basáka se vrátili dva předchozí členové kapely, takže jediným skutečným nováčkem v Obscuře je bubeník. Ani oni ovšem do Prahy nepřijeli kompletní, takže do nás svoji vysoce technickou muziku kupodivu hrnuli jen ve třech. Buď basák není potřeba, nebo šetří cestovní náklady.

 

Ze svého loňského alba A Valediction (= slova na rozloučenou) zahráli snad půlku písní (ale kupodivu ne píseň The Neuromancer, ke které vyšel videoklip 6. září, tedy den před začátkem turné), zbytek byl ze druhého a třetího alba, které nahráli tři ze současných čtyř členů kapely. Obě alba vydaná v mezičase byla připomenuta vždy jen jedinou písní. Steffenově řevu jsem samozřejmě také nic nerozuměl, ale kdykoli jeho obličej vykoukl zpoza clony vlasů, byl na něm vidět úsměv. Docela osvěžující změna po všech těch tvrďácích, co vyplýtvají půlku energie na to, aby se celou dobu tvářili zle. A jelikož měli času dost, došlo i na instrumentálku (Orbital Elements II).

 

Přestože už jsou moc tvrdí, než abych se stal jejich fanouškem, za koncertní výkon a nasazení si zaslouží jedině pochvalu. A zajímavá byla i jejich cenová politika, kdy veškerá svá cédéčka nabízeli po 250 Kč, vinyly po 400 Kč (jen loňská novinka byla za 600 Kč), trička po 600 Kč, trika s dlouhým rukávem po 800 Kč a mikiny po 1200 Kč. Což je ve většině případů levnější, než co prodávali jejich předkapely. A prodávala se tam i alba skupiny Thulcandra, což je blackmetalový vedlejšák Steffena Kummerera. Celkově výborný večer se špičkovými muzikanty.

MFF Karlovy Vary 2022

 Prolog

 

Tak zase po čtyřech letech ve Varech. Naposledy jsem byl na zdejším filmovém festivalu v roce 2018. O rok později jsem v termínu akce trávil dovolenou kondičním ozdravným pobytem v nejzapadlejším koutě Slovenska. V roce 2020 se nekonalo nic. V následujícím roce jsem měl dovolenou prvních jedenáct dnů v červenci, ale festival byl odložen na druhou půlku srpna, kdy jsem se v práci nedokázal zbavit ani jediné směny. Od 18. června jsem na nastudování programu neměl moc času, takže jsem mnohé potenciálně zajímavé filmy přehlédl. Vypsal jsem si 14 filmů, které bych chtěl vidět, a zbytek programu zkusil doplnit, aby to vyšlo. Poprvé jsem se měl potýkat s rezervacemi vstupenek přes festivalovou aplikaci. Chtěl jsem ve Varech strávit asi pět a půl dne, tak jsem si koupil Festival Pass na celý festival. V jeho ceně 1500 Kč byl i festivalový katalog a program, které by jinak vyšly na 200 Kč. Na každý den jsem si mohl rezervovat tři vstupenky, na zbylé projekce jsem se hodlal zkusit dostat bez nich. Den před začátkem se prodávaly lístky na první dva festivalové dny. Můj plán byl Zapomenutá země, Atlantida a Men v pátek a Klondike, Slepý muž, který neviděl Titanic a Krásné bytosti v sobotu. Do Varů jsem dorazil vlakem 30. června ve tři čtvrtě na jedenáct a zhruba v jedenáct už jsem měl koupenou akreditaci. První pokus, a hned odpověď, že Zapomenutá země už je vyprodaná. Takže jsem místo ní vzal lístek na film Něha, zbytek už dopadl dle plánů.

 

Pátek 1. července

 

Jediný den festivalu, kdy se vyplatilo nosit deštník, jsem dopoledne vyrazil do hotelu Pupp, kde se měla od 10:00 hrát Rodinka Bélierových. Návštěvníky bez lístků běžně pouští do sálu pět minut před začátkem projekce, ale tady ani nečekali a klidně nás pustili dovnitř už ve tři čtvrtě. A měli dobrý odhad, sál se ani zdaleka nezaplnil. Rodinka Bélierových (La famille Bélier, Francie / Belgie, 2014, 101 min., režie: Éric Lartigau, sekce Lidé odvedle) ve skutečnosti došla do českých kin už 3. března 2016, ale já se k ní dostal až tady. Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Paula, která vyrůstá jako jediná slyšící v neslyšící rodině (dokud se nad tím nezamyslíte, tak nemáte ponětí, jak hlučná je to domácnost). Když se zamiluje do nového spolužáka, impulzivně se přihlásí do pěveckého sboru. Jeho učitel zjišťuje, že má Paula opravdu talent. Může ale Paula odjet na konzervatoř do Paříže, když je rodina závislá na její komunikaci se zbytkem světa? A může jim nějak vysvětlit, proč chce zpívat, když ji nikdo z rodiny neuslyší? Zcela neznámá mladá herečka Louane Emera zvládá nejen zpěv a znakovou řeč, ale bez problémů utáhne skoro celý film. A koho nechytne závěr za srdce, ten ho nejspíš ani nemá. Pozdě, ale přece. Začátek vyšel nad očekávání dobře. 90%

 

Odpoledne začínám ve 13:00 v Lázních III filmem Něha (Szelíd, Maďarsko, 2022, 92 min., režie: László Csuja a Anna Eszter Nemesová, sekce Horizonty). Hlavní hrdinkou je profesionální kulturistka Edina, která se připravuje na mistrovství světa. Přitom přichází o sponzora a ceny vší té chemie, kterou si cpe do těla, nejsou zrovna zanedbatelné. Kulturistika je totiž stále sportem, kde se doping neřeší, takže ho musí brát všichni. Edina si začne přivydělávat jako profesionální společnice, přičemž se do jednoho z klientů neprofesionálně zamiluje. Žije přitom se svým trenérem, který je také bývalý profesionální kulturista. A ví, že její tělo má té chemie dost, a jestli ji do sebe nepřestane cpát, nejspíš se zabije. Něco žádná herečka nezahraje, takže v hlavní roli je samozřejmě bývalá profesionální kulturistka. Eszter Csonka má obdivuhodnou muskulaturu, ale nic na ní nepůsobí žensky, ani její tvář. Namalovaná mi připadala jako nějaký filmový transvestita. Nevím, zda je to ztrátou 74% tělesného tuku, nebo vší tou chemií. Pokud se ale chcete přesvědčit, že i kulturistky mají srdce, jste na správné adrese. 60%

 

Kašlu na změnu plánů. Při předchozích dvou projekcích v sále zbývalo dost volných míst, takže to zkusím zamířit do kina Drahomíra. A vyšlo to, v 15:00 jsem v sále. Zapomenutá země (Vanskabte Land / Volaða Land, Dánsko / Island / Francie / Švédsko, 2022, 143 min., režie: Hlynur Pálmason, sekce Horizonty) je film o dánském misionáři Lucasovi, který se vydává postavit kostel v odlehlé části Islandu. Film je to natolik dvojjazyčný, že má hned v úvodních titulcích název v dánštině i v islandštině. Hlavní roli tedy představuje dánský herec Elliott Crosset Hove a jeho islandského průvodce Ragnara hraje Islanďan Ingvar Sigurdsson. Protože film je natočen na základě několika nalezených fotografií, odehrává se na konci 19. století a Lucas s sebou vláčí neskladnou fotografickou techniku. A islandský režisér v souladu s tím zvolil klasický fotografický formát obrazu 4:3 (dokonce s mírně zaoblenými rohy). Bohužel je jeho obrazová složka výrazně zajímavější než cokoli z děje. Takže film celkem zklamal má očekávání. Přes účast dvou výborných herců v hlavních rolích ke mně nedoputovaly skoro žádné emoce. 60%

 

V 19:30 jsem v divadle Husovka a netuším, co mám čekat od filmu Atlantida (Atlantide, Itálie / Francie / USA / Katar, 2021, 100 min., režie: Yuri Ancarani, sekce Imagina) ze sekce zaměřené na experimentálněji pojaté snímky. Film vypráví o italských mladících jezdících po Benátské laguně na rychlých motorových člunech. V centru řídkého děje je mladík Daniele z ostrova Sant'Erasmo, který udělá cokoliv, aby jeho člun byl nejrychlejší. Ani si nejsem jistý, jestli tu byli herci, nebo zdejší mládež před kamerou ochotně předváděla sama sebe. Každopádně film končil nekonečným záběrem jízdy benátskými kanály, který je po prvních pár minutách ještě o 90° otočen. Fakt jsem v jeho průběhu začal uvažovat, že vstanu a opustím sál. Takhle asi vypadá nekonečno. Jinak vlastně velmi dobrý film s hodně výraznou hudební složkou. 60%

 

Ve 22:00 začíná v Kongresovém sále hotelu Thermal projekce filmu Men (Men, Velká Británie, 2022, 100 min., režie: Alex Garland, sekce Půlnoční filmy). Hlavní hrdinka Harper přijíždí na anglický venkov, kde si na pár týdnů pronajala rozlehlé sídlo, aby se vzpamatovala z osobní tragédie. Její manžel se s ní totiž odmítl rozvést a radši se přímo před jejími zraky zabil. Poklidné putování idylickou krajinou nevydrží dlouho a Harper zjišťuje, že ji někdo (proná)sleduje. Znepokojivý folk horor byl fajn, Jessie Buckley v hlavní roli také. Originálním nápadem se zdálo, že všechny mužské obyvatele vesnice hrál občas zcela k nepoznání namaskovaný Rory Kinnear. Smysl to začalo dávat až v závěru, kdy se film zvrhl v body horor a já začínal chápat, k čemu to směřuje. Bohužel jsem se moc nespletl. A právě závěr mě velmi zklamal. Tak nějak jsem pokrčil rameny – a to je jako všechno? To všechno předtím jen kvůli tomuhle? Alex Garland v roce 2014 natočil komorní sci-fi Ex Machina, a od té doby se snaží být originální, ale výsledky tak nějak zaostávají za očekáváním. 60%

 

Od půlnoci jsem ještě mohl stihnout projekci filipínského filmu Leonor nikdy nezemře, ale rozhodl jsem se to nepřehánět a jít spát.

 

Sobota 2. července

 

V 7:00 jsem si myslel, že jsem si rezervoval na neděli vstupenky na filmy Odraz, Erupce lásky a Kousek nebe. Až ve frontě před last minute pokladnou jsem zjistil, že jsem fungování festivalové aplikace nepochopil a žádnou rezervaci nemám. No, teď už s tím nic nenadělám, uvidím, co zbyde po filmu…

 

Ve tři čtvrtě na devět jsem si u last minute pokladny bez problémů vyzvedl lístek a šel do Malého sálu hotelu Thermal na projekci filmu Poslední valčík (The Last Waltz, USA, 1978, 117 min., režie: Martin Scorsese, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na film, který už jsem viděl v televizi? Protože ho natočil jeden z mých nejoblíbenějších režisérů a patří k základním kamenům svého žánru. Což je v tomto případě filmový záznam koncertu. Kapela s možná nejjednodušším možným jménem The Band se po šestnácti letech rozhodla, že je čas skončit a v sanfranciském Winterlandu uspořádala poslední speciální koncert s plejádou hostů. Těmi byli například Bob Dylan, Eric Clapton, Neil Diamond, Joni Mitchell, Neil Young, Muddy Waters, Van Morrison, Ringo Starr, Ron Wood… Záběry z koncertu sice režisér přerušuje rozhovory s muzikanty, ale na zážitku to moc neubírá. Parádní večírek na rozloučenou zaznamenaný na věčné časy. Umění odejít na vrcholu zvládá málokdo (kapely, které už jedou několikáté „poslední turné“, by zabraly celý odstavec). Zatímco jsou v závěru titulky ohledně restaurování zvuku, i obraz dává na frak leckterým záznamům z posledních let. 90%

 

Po projekci se ukázalo, že mám naštěstí celkem menšinový vkus, takže jsem měl na neděli lístky na filmy Opening Night, Odraz a Kousek nebe.

 

Ve 13:00 jsem opět v Lázních III na filmu Klondike (Klondajk, Ukrajina / Turecko, 2022, 100 min., režie: Maryna Er Gorbačová, sekce Horizonty). Manželé Irka a Tolik žijí na východě Ukrajiny (konkrétně v Donbasu), když do jejich životů v červenci 2014 zasáhne válka. Nejdříve jim zbloudilá střela místních ostrostřelců zasáhne stěnu domu, ale situace se už dále bude jen zhoršovat. Třeba když jim kus od domu spadnou trosky sestřeleného malajského letadla. Irka je od začátku v pokročilém stadiu těhotenství. Pokud to režisérka zamýšlela jako film o ženské odpovědnosti za dítě narozené do války, tak to na mě moc nefungovalo. Dotyčná v té době už stejně jinou možnost než porodit nemá. Silnější je to jako obrázek běžných lidí, kteří zcela přicházejí o právo rozhodovat o čemkoli, co se jich týká. Oceňuji i výbornou práci s prostorem, kde se v mnoha scénách odvíjí důležitý děj v popředí i vzadu za hlavními postavami. 80%

 

V plánu jsem měl od 15:00 Felliniho film Silnice promítaný jako nejoblíbenější film letos zemřelé Evy Zaoralové k její poctě, ale zájem byl větší než kapacita Malého sálu. O půl čtvrté jsem si šel stoupnout do fronty před last minute pokladnou, ale moc vstupenek na filmy od 16:00 také nezbylo, tedy opět smůla. Poslední možností byl film Spojené státy americké od 16:30, ale z jeho anotace jsem nabyl dojmu, že ho ocení pouze lidé, kteří toho o titulní zemi dost ví (nejlépe místní). Takže pauza.

 

V 19:00 jsem zpátky v Lázních III na projekci filmu Slepý muž, který neviděl Titanic (Sokea mies joka ei halunnut nähdä Titanicia, Finsko, 2021, 82 min., režie: Teemu Nikki, sekce Lidé odvedle). Film začíná titulky v Braillově písmě, které čte hlasový komentář. Děj opíšu: „Jaakko je slepý a postižený, upoutaný na invalidní vozík. Miluje Sirpu. Žijí daleko od sebe, nikdy se osobně nesetkali, ale každý den se spojují po telefonu. Když Sirpu zdrtí šokující zpráva, Jaakko se rozhodne, že za ní, nehledě na svůj stav, okamžitě pojede. Musí se však spolehnout na pomoc pěti cizích lidí na pěti místech: z domova do taxíku, z taxíku na nádraží, z nádraží do vlaku, z vlaku do taxíku a nakonec z taxíku až k ní.“ Režisér se originálně a funkčně rozhodl zprostředkovat divákům svět nevidomých, takže jediný, koho v celém filmu vidíme, je herec Petri Poikolainen. Všechno kolem něho je rozostřené a stává se světem z tmavších a světlejších skvrn. Scénář, který se z toho snaží udělat kriminální thriller sice není z nejlepších, ale jinak je to originální zážitek, který se povedl. 80%

 

Ve 21:00 v kině Čas uvádí koproducent Pavel Strnad film Krásné bytosti (Berdreymi, Island / Dánsko / Švédsko / Nizozemsko / ČR, 2022, 123 min., režie: Guðmundur Arnar Guðmundsson, sekce Horizonty). Úvodu je přítomen ještě český tvůrce zodpovědný za vizuální efekty, ale ten se rozhodl nic neříci. Žádná krásná islandská příroda nás tu nečeká. Film se celý odehrává v nějakých horších částech Reykjavíku. Drama o šikaně nám představuje čtveřici kluků z rozvrácených rodin, kteří mají problémy sami se sebou, mezi sebou i s vlastními rodiči (pokud jsou zrovna na scéně). A pokud školního otloukánka Balliho nečekaně vezmou pod ochranná křídla, znamená to postarat se i o jeho problémy. A podobné plány často nevyjdou ani dospělým, natož dětem… Film kromě syrové reality obsahuje i záblesky magické esoteriky (ano, to jsou ty vizuální efekty), což se kupodivu netluče, takže klobouk dolů. 80%

 

O půlnoci jsem zpátky v kině Čas na filmu Zalava (Zalava, Írán, 2021, 93 min., režie: Arsalan Amiri, sekce Půlnoční filmy). Z Íránu znám jen jejich festivalová dramata, takže zástupce zdejšího žánrového filmu jsem si nenechal ujít. V titulní kurdské vesničce řádí démon, což se pozná podle toho, že se postiženému spustí krev z nosu. Je třeba postiženého střelit do nohy, jenže místní velitel policie nechal místním zabavit všechny zbraně. Na scénu nastupuje šaman, který ho přemůže a zavře do zavařovací sklenice (že je ve sklenici démon se dokáže tím, že se sklenice vyhodí do vzduchu a po dopadu na zem se nerozbije). Jenže šéf policie šamana prohlásí za šarlatána a nechá ho zavřít. Celé se to dá číst i čistě realisticky jako souboj racionality s pověrčivostí. Asi není vhodné od toho čekat opravdu horor, protože na pohled prázdná zavařovačka asi vyděsí málokoho, ale kromě zábavy film přináší i celou řadu vážných otázek. Celkový dojem spíše pozitivní. 60%

 

Neděle 3. července

 

Už vím, jak aplikace funguje, takže v 7:00 rezervuji na pondělí lístky na filmy Čaroděj ze země Oz, Lynch/Oz a Zběsilost v srdci. Trvalo to sice dlouhé čtyři minuty, ale nakonec jsem měl u všech potvrzené, že rezervace byla úspěšná.

 

Od 9:30 je v Karlovarském městském divadle projekce filmu Opening Night (Opening Night, USA, 1977, 144 min., režie: John Cassavetes, sekce Návraty k pramenům). Film uvedl umělecký ředitel festivalu Karel Och, který přiznal, že krále amerického nezávislého filmu objevil až pozdě, ale teď se snaží každý rok na festival dostat aspoň jeden Cassavetesův film. Takže mohu navázat přiznáním, že pro mne tohle bylo první setkání s Cassavetesovou tvorbou. Film vypráví o divadelní herečce, která zápasí se svou rolí, kvůli jejímuž úspěšnému zvládnutí by musela připustit, že už stárne. V hlavní roli exceluje režisérova manželka Gena Rowlandsová, která ostatně za svůj výkon v tomto filmu byla nominována na Oscara. Režisér zjevně věděl, čeho je jeho žena schopná, a dokázal to z ní dostat. Finále, kdy konečně dojde k premiéře nastudované hry, a hlavní hvězda na ni dorazí pozdě a navíc opilá na plech, je skoro thrillerově napínavé. Jeden z nejlepších filmů o herectví (byť v tomto případě divadelním) ukázal, že jeho pověst nepřeháněla. 100%

 

Od 13:00 se hrály čtyři potencionálně zajímavé filmy najednou (asi bych preferoval Osm hor, které se hrály ve Velkém sále). Tak jsem šel do fronty před last minute pokladnou… a nezbylo na mě nic. No, plán B už zbýval jen jediný, takže jsem vyrazil do divadla Husovka, kde od 13:30 začínala projekce filmu Radikální posuny (El gran movimiento, Bolívie / Francie / Katar / Švýcarsko, 2021, 85 min., režie: Kiro Russo, sekce Imagina). Film se odehrává ve městě La Paz, kde sídlí bolivijská vláda a které je nejvýše položeným velkoměstem na světě. Město je zde podáno jako dusivá urbánní džungle, kde sledujeme pár hlavních hrdinů. To jsou propuštění horníci, kteří do města přijeli protestovat před sídlo vlády, a teď tu zkoušejí najít nějakou práci. A po náhorní plošině kolem města chodí osamělý šaman a vymítač. Lidé před kamerou zřejmě vůbec nepoužívají mimiku, takže se bráním označit je za herce. Záběry často začínají tak, že jsem chvíli tápal, na co to vlastně koukám. A ke konci přišel nějaký magický realismus, či co, a výsledkem byly jakési záběry mezi nebem a zemí. Nepochopil jsem nic – plán B nevyšel. 40%

 

V 16:30 v Lázních III začíná projekce filmu Odraz (Vidblysk, Ukrajina, 2021, 126 min., režie: Valentyn Vasjanovyč, sekce Horizonty). I druhý ukrajinský film začíná v roce 2014 a jeho hlavní hrdina chirurg Serhij odjíždí z města pomáhat vojenským lékařům na východě země. Tady padne do ruského zajetí, jehož peklo tvoří zhruba první polovinu filmu. V té druhé se Serhij snaží vrátit k normálnímu životu po prožitých hrůzách. Film je vyprávěn pomocí dlouhých, centrálně komponovaných, převážně statických záběrů, což opravdu vyžaduje diváckou trpělivost. Přestože i mně tu připadalo pár záběrů zbytečných, emocionálně to všechno funguje, jak má. 80%

 

Na film Erupce lásky se mi v 19:00 v hotelu Pupp nepodařilo dostat a žádný plán B nebyl. Pauza.

 

Ve 21:30 jsem byl v kině Drahomíra na projekci filmu Kousek nebe (Drii Winter, Švýcarsko / Německo, 2022, 136 min., režie: Michael Koch, sekce Horizonty). Dlouhé, centrálně koncipované, převážně statické záběry, ze kterých je složeno tohle drama, dávají divákovi cítit, jak je film dlouhý (i já bych ho bral kratší). Ano, po předchozí projekci jsem si poněkud naběhl, dva takovéto filmy v řadě rozhodně nejsou normální. Film o svobodné matce Anně, která žije v malé alpské vesnici, začíná její láskou k Marcovi, který sem přijel jako pomocný dělník. Jenže idyla pod alpskými velikány nevydrží dlouho. Ukazuje se, že Marco má nádor na mozku, který mění jeho chování. Annina láska je tak vystavena těžké zkoušce. Aby to nebyla až taková depka, je tu patnáctičlenný uniformovaný antický chór, který mě poprvé nachytal nepřipraveného, ale rozhodně doporučuji věnovat pozornost tomu, co zpívá. Je to pro děj důležité. Pokud byli opravdu všichni neherci v tomto filmu poprvé před kamerou, tak rozhodně smekám. Kdybych si to nepřečetl, tak by mě to ani nenapadlo. 80%

 

Pondělí 4. července

 

V úterý jsem mohl stihnout sedm projekcí, takže jsem hned v 7:00 vyslal do rezervačního systému požadavky na filmy All inclusive, Rubikon a Kouření způsobuje kašel. Jak začaly zoufale pomalu chodit zprávy o neúspěšných rezervacích, přidal jsem Fucking Bornholm a pak další tři filmy. Skončil jsem s úspěšnými rezervacemi na dva filmy ze sekce První podání, Ticho 6–9 a Saloum. Což bylo samozřejmě úplně špatně. Už po prvních třech (a nejpozději po čtvrté) neúspěšné rezervaci jsem měl být na cestě do koupelny a pak rovnou do fronty před do osmi hodin zavřenými pokladnami. Takhle jsem měl tři lístky na projekce, na které bych se s nejvyšší pravděpodobností dostal i bez nich, a první z nich začínala v 18:00. Každopádně jsem měl mít připravené náhradníky v čase těch neúspěšných rezervací, a ne jenom sedm titulů na časové ose. Snad se z toho poučím.

 

V pondělí dopoledne jsem chtěl jít na Trojúhelník smutku. Stejně jako skoro všichni, co byli na festivalu kvůli filmům. Letošního vítěze z Cannes chtěli vidět nejspíš úplně všichni a projekce měl jen dvě, tak jsem po zkušenostech z předchozího dne přešel rovnou na hledání plánu B a C. A vyrazil jsem na 10:00 do hotelu Pupp, abych se podíval na film Druhořadí (The Ordinaries, Německo, 2022, 120 min., režie: Sophie Linnenbaumová, sekce Hlavní soutěž), který přišla uvést početná tvůrčí delegace včetně režisérky. Zaujal mě anotací, takže ji tu ocituji: „Paula je zatím jen obyčejná vedlejší postava, brzy ji ale čekají závěrečné zkoušky ve škole pro hlavní postavy. Z ničeho nic jí však začne zlobit generátor emotivní hudby, a to je problém. Žádná hvězda se bez doprovodu burácivých smyčců a tklivého klavíru neobejde. Nikdo netuší, v čem by mohl být problém, a tak je dívka nucena začít pátrat sama. Vydává se nejen do minulosti své rodiny, ale i do světa na okraji, do světa vystřižených postav a pokoutních kšeftařů s ruchy…“ Režisérka už na stejné téma natočila krátký film Mimo záběr. Škoda, že jsem ho neviděl. Takže budu hodnotit desetkrát delší útvar, který ukazuje, že z tohoto nápadu mohl být výborný krátký film, průměrný celovečerák či špatný seriál. Filmového fanouška tohle dílo samozřejmě od začátku zaujme, jenže netrvá dlouho, než se okouzlení vytratí. A dvě hodiny vydrží málokomu. Na diskuzi s tvůrci jsem nezůstal. 60%

 

Ve 13:00 v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází režisér Alexandre O. Philippe uvést filmovou klasiku Čaroděj ze země Oz (The Wizard of Oz, USA, 1939, 102 min., režie: Victor Fleming, sekce Návraty k pramenům). Proč chodit ve Varech na klasický pohádkový muzikál, který si mohu kdykoliv pustit doma (zvlášť když tím zároveň přicházím o jedinou projekci němého filmu Pražský kat se živým hudebním doprovodem)? Protože to byl začátek filmového bloku, který mi dával smysl buď celý nebo vůbec. A jako fanoušek Davida Lynche jsem zvolil první variantu. Ve skutečnosti tedy tento blok filmů sestával ze čtyř kousků, přičemž tím druhým byla sci-fi komedie Návrat do budoucnosti. Ale tu jsem se rozhodl vynechat. Čaroděj ze země Oz je klasika s obrovským vlivem na nespočet dalších filmů, ostatně v severní Americe žádný jiný film nevidělo tolik lidí. Režisér Alexandre O. Philippe pochází ze Švýcarska, a tak se s tímto fenoménem seznámil až jako dospělý. Vida, takže máme něco společného. A z toho pramení také moje hodnocení: uznávám ho rozumem, ale mojí srdcovkou asi nikdy nebude. 90%

 

Od 16:00 jsem odmítl jít na Návrat do budoucnosti, protože jsem se chystal na restaurovaný Žert. A kupodivu jsem se najednou zarazil, jestli těch archivních filmů není za jeden den až moc, přece tu nebudu až do konce festivalu. Vytahuji program a mířím ke Karlovarskému městskému divadlu, kde jsem si půl hodiny na slunci vystál frontu na film Ještě jedno jaro (Još jedno proleće, Srbsko / Katar, 2022, 90 min., režie: Mladen Kovačević, sekce Soutěž Proxima). Umělecký ředitel Karel Och film uvedl jako snímek, který jim pomohl definovat novou soutěž jako prostor představující pozoruhodná díla začínajících filmařů i renomovaných tvůrců hledajících nové definice své tvorby. Režisér filmu zase přiblížil vznik filmu. Na začátku roku 2020 měl začít točit hraný film, ale kvůli lockdownu to nešlo. Když se s producentem bavil, co by za těchto podmínek natočit šlo, rychle je napadl dokument z archivních materiálů. Dokument označovaný ne až tak přehnaně za medicínský thriller se vrací k epidemii pravých neštovic, která proběhla v Jugoslávii na jaře 1972. Všechno jsou pouze archivní záznamy, které doplňuje mluvený komentář jednoho z lékařů odpovědných za vítězství nad tímto virem (dotyčný lékař byl podle režiséra v sále s námi, jen nechtěl vystoupit před filmem). Chápu, že po dvou letech s kovidem je na to zvědav jen málokdo, ale za vidění to rozhodně stálo. 80%

 

V 19:00 už jsem zpátky v Kongresovém sále hotelu Thermal, kde režisér Alexandre O. Philippe po dvou cizích konečně uvádí vlastní film Lynch/Oz (Lynch/Oz, USA, 2022, 108 min., režie: Alexandre O. Philippe, sekce Návraty k pramenům). Pokud je třeba rozklíčovat název, tak je to dokument o tom, jaký vliv měl film Čaroděj ze země Oz na filmy režiséra Davida Lynche. I tento film vznikal za kovidového lockdownu. Takže opět žádné mluvící hlavy. Šestice lidí pouze namluvila své audiokomentáře a k tomu režisér se střihačem dodali vizuál plný scén z citovaných filmů. Mezi spolupracujícími jsou tedy hlasy filmařů Johna Waterse, Davida Loweryho a dalších, či filmové kritičky Amy Nicholsonové. Z následné diskuse s autorem vybírám jen pár drobností. David Lynch o tomto filmu věděl, ale podílet se na něm odmítl (což režiséra nepřekvapilo, protože ví, že David Lynch nic ze svého díla zásadně nevysvětluje). Komentáře vznikaly na základě několikahodinových telefonních rozhovorů, ze kterých hodil režisér na papír základní kostru, kterou si pak s dotyčným posílali tam a zpátky tak dlouho, dokud nebyly obě strany s výsledným tvarem spokojené. Pak to už jen dotyčný došel namluvit do nejbližšího studia. Hodnocení velmi subjektivní od fanouška Davida Lynche (nemám ponětí, proč by na to také chtěl koukat někdo jiný). 80%

 

Ve 22:00 opět v Kongresovém sále hotelu Thermal přichází naposledy Alexandre O. Philippe uvést film Zběsilost v srdci (Wild at Heart, USA, 1990, 125 min., režie: David Lynch, sekce Návraty k pramenům). Tenhle film jsem už viděl několikrát, takže jsem byl zvědav, co s tím při sledování udělají nové informace z předchozího dokumentu plus čerstvá dávka Čaroděje ze země Oz. Popravdě řečeno, žádné změny jsem nezaznamenal. Výběr filmu samozřejmě nebyl náhodný, v žádném jiném Lynchově filmu není tak otevřeně citován. Minimálně pro obě hlavní postavy je samozřejmé, že ho znají a několikrát na něj narážejí v dialozích. Ale jinak je to prostě klasická vyšinutá Lynchova kriminální jízda s perfektní dvojicí Nicolas Cage a Laura Dernová v čele. A navíc tu jsou ještě Willem Dafoe, Diane Laddová a Harry Dean Stanton. K tomu parádní kamera a výborná hudba (Angelo Badalamenti i výběr písní). 100%

 

Úterý 5. července

 

Dlouho jsem si myslel, že pojedu domů ve středu v 17:30 autobusem do Prahy. Takže stihnu ještě tři filmy. Ale potřeboval bych, aby autobus do Prahy dorazil včas. Pak honem na metro (lístek na něj jsem si koupil už cestou do Varů) a s trochou štěstí bych chytil poslední vlak domů. Ale tahle středa bude spíš jako neděle. Někdy v pondělí jsem vyměkl a usoudil, že i kdyby to vyšlo, tak mi to za ty nervy nestojí, takže z Varů pojedu v 15:15 vlakem. Takže žádný ukrajinský válečný Pohled motýla od 15:00, ale i tak bylo možností dost. Nakonec jsem v 7:00 úspěšně zarezervoval vstupenky na filmy Mutzenbacherová a Povodeň (rusko-francouzské drama z roku 1993 s Isabelle Huppertovou v hlavní roli a ani jedním hodnocením na ČSFD bylo přesně něco na moji zvědavost).

 

Za pokus nic nedám, tak jsem si ráno zkusil stoupnout před last minute pokladnu. A přinesli tam jeden jediný lístek na film All inclusive, který se hraje od 9:00 v Kinosále B hotelu Thermal (70 míst, takže spíš větší obývák než kino). A ta ženská přede mnou ho odmítla, protože film už viděla. Takže zase jednou pro změnu klika. Sice nechápu nahrazení anglického názvu jiným názvem v angličtině, ale budiž, je to All inclusive (Aftersun, Velká Británie / USA, 2022, 98 min., režie: Charlotte Wellsová, sekce Horizonty). Film se odehrává kdysi v 90. letech v letovisku na turecké riviéře. Hlavními hrdiny jsou mladě vypadající otec Calum se svojí jedenáctiletou dcerou Sophií. Už jen časovým zařazením to vypadá na filmově zpracované vzpomínky režisérky. A moc se toho tam nestane, tohle je spíš film o pocitech než o ději. V tom se jim i díky dvojici představitelů hlavních rolí velmi daří. Osobně jsem sice nepochopil, proč ve filmu jsou ty dvě scény, ve kterých je Sophie dospělá, ale jinak velmi dobré. 80%

 

Štěstí jsem si vybral po ránu, pak už se nepovedlo nic. Natož divácký hit Fucking Bornholm. O hodinovém čekání v kině Drahomíra před filmem Rubikon ani nemluvě. Sem dokonce zřejmě dorazili všichni, takže do sálu bez vstupenky nepustili nikoho. Takhle dlouhou pauzu bez filmu jsem ve Varech nikdy neměl, to jsou ty následky včerejšího rána…

 

V 18:00 v Malém sále hotelu Thermal použiji vstupenku, na které stojí První podání IV. Tato sekce představuje desítku filmů začínajících tvůrců a tohle je poslední ze čtyř bloků. Má jen dvě položky, přičemž tou první je film Kdybys jen věděl (Hvis du vidste, Dánsko, 2021, 43 min., režie: Nicolai G. H. Johansen, sekce První podání). Hlavní hrdinka Leonora navzdory měsícům terapie nemůže vyhnat z hlavy svého bývalého přítele. Když se naskytne šance, okamžitě po ní skočí. A je překvapená, že se jí její bývalý přítel bojí (asi by bylo přesnější napsat, že je vyděšený, když se s ní ocitl sám v jedné místnosti). Je to určitě zajímavý pokus, natočit příběh z pohledu psychicky narušené postavy, a zatajit divákům, co se předtím stalo. Režisér v následné diskusi uvedl, že on i herci to věděli, ale divákům tuto informaci schválně neposkytl, aby hlavní postavu nezačali soudit. Druhým kouskem je Chléb náš vezdejší (Chlieb náš každodenný, Slovensko, 2021, 26 min., režie: Alica Bednáriková, sekce První podání). Vnučka Zoja přijede do rodinného domku na jihu Slovenska (jediná vesnice v okolí, která nemá kromě slovenského i maďarský název) a trochu se všichni opijí. Film je krátký, vtipný a hravý už od úvodní ve zkratce odvyprávěné historie rodiny. Chvíli jsem si myslel, že to režisérka natočila dokument o vlastní rodině, ale ne, všechno to jsou herci. Třígenerační tragikomedie se mi možná nakonec zdála o trochu lepší než dánské drama. Na diskusi s režisérkou nezůstávám, za chvíli mi o dvě schodiště dolů a jedno nahoru vedle začíná další film. 80%

 

Asi by to chtělo aspoň jednou za festival navštívit Velký sál hotelu Thermal. Mně se to povedlo ve 20:00, kdy tu začínal film Ticho 6–9 (Isihia 6–9, Řecko, 2022, 81 min., režie: Christos Passalis, sekce Hlavní soutěž). Světová premiéra filmu se odehrála za účasti delegace tvůrců, mezi kterými nechyběl ani debutující režisér a zároveň představitel hlavní role, či jeho herecká partnerka Angeliki Papoulia, která prý v posledních deseti ročnících patří k pravidelným hostům festivalu. Jejich hrdinové Aris a Anna se potkávají v podivném městě, ze kterého mizejí lidé. Nikdo neví kam, ale hlasy zmizelých zachytávají antény nad městem. Melancholická love story z podivného dystopického světa má vlastně jen dvě postavy, zbytek je pozadí. Režisér před filmem prohlásil, že stvořil svět, ve kterém by chtěl žít. To mi vrtá v hlavě víc, než cokoli ze samotného filmu. Hodnocení je oříšek. Věděl jsem, že to bude divné, a skončilo to dřív, než jsem se začal nudit. 60%

 

Kouření způsobuje kašel jsem po odpoledních zkušenostech ani nezkoušel, došel jsem se do hotelu osprchovat a vrátil se až na půlnoční projekci v kině Čas, tedy film Saloum (Saloum, Senegal / Francie, 2021, 84 min., režie: Jean-Luc Herbulot, sekce Půlnoční filmy). Saloum je skutečná oblast ve středním Senegalu podél stejnojmenné řeky. Film začal tím, že trojice žoldnéřů polapila drogového bosse včetně jeho zlata a spousty drog. Jenže jejich letadlo má poruchu a musejí nouzově přistát v Saloumu. Tady jsem si pochvaloval, jak je to dynamické a svižné, a čekal co bude dál. Když se schovají v celkem pustém turistickém středisku, setkají se s neslyšící dívkou a hned začnou skoro všichni v pohodě znakovat, začal jsem se ošívat. Akční krimithriller na westernovém půdorysu se na své cestě ke směšně digitálnímu hororovému finále mění, ale nikoli k lepšímu. Nakonec bych to ohodnotil jen jako tajemný závan exotiky, místo kterého jsem se vlastně mohl klidně vyspat a o moc bych nepřišel. 40%

 

Středa 6. července

 

V 9:00 v kině Drahomíra mě čeká dokument Mutzenbacherová (Mutzenbacher, Rakousko, 2022, 100 min., režie: Ruth Beckermannová, sekce Horizonty). Pro méně sečtělé uvádím, že kniha Josefina Mutzenbacherová je jedním ze základních pilířů porno literatury. Poprvé vyšla anonymně roku 1906 ve Vídni. Odborníci soudí, že jejím autorem je Felix Salten, který se proslavil v úplně jiném žánru jako autor příběhu kolouška Bambiho. Režisérka vypsala casting na mužské role ve filmovém zpracování románu pro muže od 16 do 99 let. Posadila je na pohovku, co vypadá, že sloužila někde v nevěstinci, nechala je číst úryvky z díla a pak ho s nimi rozebírala. Sama přitom zůstala neviditelná za kamerou, jen slyšíme její dotazy či pokyny. Zájemců bylo evidentně dost, takže autorka jistě vybrala jen ty zajímavější kousky. Občas to dokonce působí vtipně i vulgárně zároveň. Jenže mi přišlo, že se koncept vyčerpal a film dál nemá čím překvapit asi o půlhodinu dříve než autorce. 60%

 

Včera před šestou večer mi známý říkal, že úvod před Pražským katem zabral asi tři čtvrtě hodiny. Povodeň má jedinou projekci v Karlovarském městském divadle od 13:00, trvá 99 minut a je uváděna jako pocta Jérômu Paillardovi, který je také hostem festivalu. Pěšky to od divadla včetně vyzvednutí kufru z úschovny u Thermalu vidím na nádraží tak na půl hodiny. To nemůže vyjít. Takže plán B, a zase mířím k last minute pokladně. Na Zkoušku umění od 12:00 neměli nic, zbývalo pouze Kde alibi nestačí. Tak jsem to vzal a nechal jim tam lístek na Povodeň.

 

V pravé poledne tedy zasedám v Malém sále hotelu Thermal, kde filmová teoretička Šárka Gmiterková jako největší světová odbornice na Oldřicha Nového pokřtí svoji asi čtyřsetstránkovou knihu s názvem ON (vybírat si můžete ze čtyř různých obálek), kvůli čemuž se tu hraje film Kde alibi nestačí (Kde alibi nestačí, ČSSR, 1961, 91 min., režie: Vladimír Čech, sekce Návraty k pramenům). Od začátku jsem si lámal hlavu, proč tu k poctě Oldřichu Novému je zrovna prostřední díl detektivní trilogie, ve které si zahrál pouze výraznou vedlejší postavu. Ano, úplně jsem zapomněl, že se film natáčel i odehrával v Karlových Varech. Jinak nevím, proč tu psát o domácí klasice mezi filmy pro pamětníky. Dvojice detektivů Karel Höger a Josef Bek jsou na stopě neznámého vraha, což je dovede do mezinárodního hotelu v Karlových Varech, který řídí Oldřich Nový. Natočené s lehkostí, nechybí humor. 70%

 

Šary Vary

 

Oficiální festivalové ozvěny sice probíhají online na platformě KVIFF.TV, ale týdenní přehlídka Šary Vary v Praze a Brně zůstala zachována. Dovolenou za sebou jsem plně zaměstnán objevil skulinu až v poslední den akce, kdy se odpoledne v pražském Světozoru hrály filmy Trojúhelník smutku a Osm hor. První jmenovaný byl vyprodaný, už když jsem se k tomu v úterý večer dostal, takže jsem měl i vybráno. V neděli 17. července v 15:15 tedy zasedám Malém sále kina Světozor na projekci filmu Osm hor (Le otto montagne, Itálie / Belgie / Francie, 2022, 147 min., režie: Felix van Groeningen a Charlotte Vandermeerschová, sekce Horizonty). Městský chlapec Pietro přijíždí s matkou na léto z Turína do alpské vesničky, ve které zbylo 14 obyvatel, včetně stejně starého chlapce Bruna, jediného zdejšího dítěte. A tenhle film vypráví příběh jejich celoživotního přátelství. Proto je postupně hrají tři dvojice herců a film se kromě Alp a Turína dostane i do Nepálu. Docela bych rád věděl, jak se k této látce vlastně dostala dvojice belgických režisérů. Trochu mě překvapil formát obrazu 4:3, ale působivé to je i v něm. Je to pěkné, přehledné, dobře odvyprávěné i zahrané. 80%

 

Epilog

 

Celkově jsem na 56. ročníku karlovarského filmového festivalu viděl 26 filmů. Prvních 25 přímo ve Varech mě stálo 1500 Kč, takže se to dá snadno vydělit z hlavy a vyjde 60 Kč za film. Poslední pražský bonus už mě se 169 Kč vstupného vrací do reality. Celkově se to letos tak nějak samo rovnalo do dvojic: dva filmy z Islandu (Zapomenutá země, Krásné bytosti), dvě ukrajinská dramata ze začátku války s Ruskem (Klondike, Odraz), dva filmy z alpské vesnice (Kousek nebe, Osm hor), dva letošní dokumenty bez jediného nového záběru (Ještě jedno jaro, Lynch/Oz), dva řekněme horory z exotických zemí (Zalava, Saloum), dva filmy s postiženými hrdiny (Rodinka Bélierových, Slepý muž, který neviděl Titanic), dva soutěžní filmy z podivných fantazijních světů (Druhořadí, Ticho 6–9). Ze čtrnáctky filmů, které jsem si vypsal před festivalem, jsem jich viděl deset. Do úspěšného splnění plánu chybí Trojúhelník smutku, Silnice, Žert a RoboCop.

 

Nejlepší filmy:

1.      Opening Night (1977)

2.      Zběsilost v srdci (1990)

3.      Rodinka Bélierových (2014)

4.      Poslední valčík (1978)

5.      Čaroděj ze země Oz (1939)

 

Schválně jsem k nim připsal stáří, protože i ten jeden relativně nový film už je osm let starý. Buď už se skvělé filmy netočí, nebo si blbě vybírám. Od návratu domů hrál jičínský biograf dva filmy z karlovarského programu (Erupce lásky, Díra), když jsem byl v práci. Tak jsem zašel aspoň na film Hodně štěstí, pane Veliký, o kterém jsem ve Varech vůbec neuvažoval. Bude lepší? Nebyl (70%). A do pražského multiplexu jsem zajel na film Všechno, všude, najednou (60%). Takže pořád čekám, jestli mě ještě někdy něco nového nadchne.