úterý 28. května 2024

Koncerty – jaro 2024

 

Plakát páteční akce

První dubnový víkend jsem se rozhodl strávit v Brně, přes den si hrát na turistu a večer chodit na koncerty. Ten nedělní byl vybrán předem, zbytek šel rychle: v pátek Acid Force, Unholy Ones a Plastery, v sobotu Critical Acclaim, Stellvris a Mean Messiah a v neděli Ankor a Beyond the Black. Program se mi začal hroutit už ve středu, kdy byl zrušen mnou vybraný sobotní koncert ze zdravotních důvodů bubeníka Miloše Meiera, který si toho zřejmě nabral až nad hlavu. Věděl jsem, že mám celkem na ráně kino Art, kde zrovna byl program v rámci festivalu Dny evropského filmu, ale radši bych zůstal u původního plánu. Možností bylo dost: v Kabinetu Múz black metal, v Unleaded coffee death metal a v m13 bubenická show (což by čistě teoreticky zajímavé být mohlo). Tak jsem si koupil lístek na koncert kapely Moimir Papalescu & The Nihilists.

 

Acid Force při zvukovce v Melodce

Celý víkend mělo být krásné počasí, takže jsem se rozhodl nepoužívat hromadnou dopravu a všude chodit pěšky. Do Melodky v Králově Poli to byla docela štreka, takže nakonec možná dobře, že tam nepůjdu i v sobotu. Až v pátek 5.4. se na facebooku objevil časový rozpis akce: od 20:30 Acid Force, od 21:30 Unholy Ones a od 22:30 Plastery. Fajn, dám první dvě kapely a před tou třetí uteču. Vyrazil jsem, abych byl na místě krátce před začátkem akce. Vstupné 250 Kč se platilo pouze na místě. V sále Acid Force zvučili. Jeden z pořadatelů to obcházel a všem říkal, že začátek bude v devět, takže jdu na druhé. V Melodce si nedělají problémy s matematikou a jak záloha na kelímek, tak jakékoli ze čtyř piv v nabídce byly po 50 Kč. Na zelenou třináctku jsem si netroufal, tak jsem zůstal u normálního zlatavého moku. Acid Force už úspěšně nazvučili, vyměnili teplákové kalhoty za džíny a spustili svůj našlápnutý thrash metal. Čtyřčlenná kapela z Banské Bystrice byla založena v roce 2014 a v roce 2023 vydala své druhé album World Targets in Megadeaths (světové cíle v megasmrtech), jehož název i obal byly inspirovány satirickou komedií Stanleyho Kubricka z roku 1964 Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Kapela má pro podobný termín akce dokonce příhodnou píseň Fast Friday (rychlý pátek), chybět nemohla singlová Praise the Atom ani titulní píseň aktuálního alba. Thrash metal světových parametrů. Po třetím pivu jsem usoudil, že jsem chcíplejší, než jsem čekal, takže měním plány. Jdu si koupit tričko (ostatně, kvůli tomu jsem byl tady) a cédéčko, vracím kelímek a jdu bloudit nočním Brnem…

 

Plakát sobotní akce

V sobotu 6.4. vyrážím až za tmy. Do klubu Fléda to mám podstatně blíž a podle časového rozpisu má od 20:00 hrát DJ Liquid a kapela od 21:00. Takže stačí jít na devátou. Lístek stál 390 Kč a Fléda je docela plná. Piva dvě, ceny různé, zálohované kelímky bez klipu, takže prázdné je nutné držet v ruce. Časový rozpis je jako obvykle na pytel. Ve 21:29 se DJ konečně klidí z pódia a ve 21:33 nastupují na pódium všichni čtyři hudebníci pražského tria Moimir Papalescu & The Nihilists. Kapela byla založena v roce 2003 a aktivní do roku 2007. Letos na jaře vydané třetí album s názvem Mystery Women in the Acid Pools (tajemné ženy v kyselých bazénech – nesnažím se to pochopit, drogy jsem nikdy nebral) je tedy návratem na scénu po 17 letech. Kytarista a zpěvák Hank J. Manchini a klávesistka a zpěvačka La Petite Sonja měli v mezičase kapelu Kill the Dandies! Co dělal principál, klávesista Moimir Papalescu, netuším. Čtvrtým vzadu byl Petr Venkrbec, který tam měl třetí syntezátor, který občas měnil za klarinet či saxofon (není oficiálním členem, takže asi nemá nárok na pseudonym). A díky specifickému minimalistickému nasvícení zezadu byl nejlépe vidět. Jinak výhodou Flédy je vysoké pódium, takže je vše skvěle vidět i přes půl sálu. Kapela hraje elektronickou taneční hudbu kombinovanou s alternativním rockem, diskem, post punkem a kdovíčím ještě. Přišel jsem si rozšířit hudební obzory, ale moc to nezafungovalo. Na stánku s merchem mě překvapilo, že nejdražší není aktuální album, ale soundtrack k filmu Okupace na vinylu. Že by za to mohl Český lev za nejlepší filmovou hudbu roku 2021? Na tomhle albu jsou písně několika kapel včetně Kill the Dandies!, plus originální filmová hudba podepsaná dvojicí La Petite Sonja & Hank J. Manchini.

 

Plakát nelhal, takhle nasvětlené to bylo celý koncert, jen barvy se měnily

V neděli 7.4. ve 20:00 začíná můj hlavní víkendový koncert v klubu Sono. Podle mnohých je to hudební klub s nejlepším zvukem v republice, a já v něm dosud nebyl. Točí se tu Budvar za 75 Kč a vratné kelímky mají klip. Předkapela Ankor ze Španělska (Katalánska) je oficiálně pětičlenná, nicméně já jsem na pódiu viděl maximálně čtyři lidi. Fungují od roku 2003, ale jediným původním členem je kytarista David Romeu. Od roku 2014 v kapele zpívá / řve Angličanka Jessie Williams a od roku 2022 za bicími sedí Řekyně Eleni Nota, kterou jsem viděl naposledy přede dvěma lety hnát dopředu thrashmetalovou Nervosu. Poslední album White Dragon (bílý drak) vydali v roce 2019, od té doby vypouštějí pouze samé singly. Jessie Williams častěji zpívala, přičemž její hlas mi nepřišel nijak nezaměnitelný. Možná by měla písně našponovat svým řevem častěji. Ohledně bubenice jsem měl trochu obavy, jestli se v téhle kapele nenudí. Pak všichni překvapivě brzy odešli. Hry na přídavek v podání předkapel mi přijdou jako mrhání časem, ale tady se vrátila na pódium pouze Eleni Nota a rozjela sólo na bicí. V případě předkapely další zbytečnost, ale jednak mám pro malou řeckou ranařku trochu slabost, a také mi nepřímo odpověděla na otázku. Ano, v řadách Ankor je (zatím) její potenciál nevyužitý. Uvidíme, zda „Španělé“ uzpůsobí svoji další tvorbu jejím možnostem. Byla by škoda to neudělat. Pak se vrátila zbylá trojice a zahráli společně poslední dvě písně.

 

Eleni Nota ve svém živlu

Ve 21:15 začíná hlavní chod, německá kapela Beyond the Black. Kapela založená v Mannheimu v roce 2014 hraje symfonický metal. Původně šestičlenné kapele vévodí zpěvačka Jennifer Haben, což se prokázalo v červenci 2016, kdy kapelu opustilo všech pět hudebníků a zbyla sama. Jennifer nelenila, našla jiné muzikanty a vesele pokračuje dál. I když už pár hráčů odpadlo. Od roku 2018 hraje Jennifer i na klávesy. Od roku 2021 je kapela oficiálně čtyřčlenná. Ústřední pěnici doplňuje dvojice kytaristů Chris Hermsdörfer a Tobias Lodes a bubeník Kai Tschierschky. Chris Hermsdörfer stejnou dobu, tedy od roku 2016, hraje i u rakouských Serenity, takže je pro mne známou tváří. Loňské páté album kapely nedostalo žádný název. O baskytaristovi na něm sice není ani zmínka, ale naživo s nimi hraje Linus Klausenitzer, bývalý člen kapely Obscura a současný člen kapely Obsidious. Obě hrají technický death metal, takže to musí být hráč na vysoké úrovni. Loni také vydal své první sólové album jménem Tulpa. (Takže po čtyřech členech pětičlenné předkapely je na pódiu pro změnu pět muzikantů čtyřčlenné kapely – metal není nic jednoduchého. 😊)

 

Plakát nedělní akce

Všiml jsem si názvu turné Dancing in the Dark Tour, ale stejně jsem nečekal, že hned po doznění intra (mimochodem to byla píseň Paint It Black od Rolling Stones) rozjede grandiózním způsobem samotný koncert právě píseň Dancing in the Dark. Pódium bylo ještě skryté za částečně propustnou černou plachtou, takže na něm byly vidět pouze siluety čtyř bubeníků. Jennifer Haben měla pátý buben na malém pódiu hned před stanovištěm zvukařů (takže pár metrů přede mnou). Úvod pro pět velkých bubnů netrval dlouho, Jennifer přeběhla na pódium, plachta klesla a zmizela a píseň pokračovala dál. Zhruba v polovině koncertu bylo malé pódium kousek přede mnou využito ještě jednou. Jennifer tam měla připravené dvoje syntezátory a kytarista Chris Hermsdörfer ji na dvě písně doplnil akustickou kytarou. Pak se Jennifer otočila k druhému nástroji, takže jsem ji konečně měl čelem k sobě, a úplně sama vystřihla píseň I Remember Dying v komornější verzi. To byly tedy všechny tři písně s naživo zahranými klávesami, ale nejspíš nikdo v sále nechtěl, aby u nich stála celý koncert. Po druhé půlce koncertu přišel ještě přídavek, na jehož první píseň Free Me přišla Jennifer s velkými černými křídly na zádech. Během písně je několikrát upažením roztáhla. Něco tak jednoduchého, až jsem se divil, jak moc to fungovalo. Kapela si také svoji pozici vybojovala neustálým koncertováním, takže už to má evidentně odzkoušené. Loňské eponymní album má mimochodem deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo sedm. Takhle nějak by to mělo vypadat! Za 790 Kč vstupného to rozhodně stálo.

 

Jennifer Haben s křídly

O tři týdny později, v neděli 28. dubna, jsem opět kráčel do brněnského Sona. Zatímco minule jsem od parku Lužánky kličkoval Brnem jak vyplašený zajíc, tentokrát jsem to vzal přímo z centra a byl jsem až překvapený, jak to bylo blízko. Šel jsem sice na Glenna Hughese (za 1190 Kč), ale ve 20:00 večer otevírala německá předkapela Rook Road (ve skutečnosti začali hrát už v 19:53). Kapela ze sárského Saarbrückenu na svých stránkách uvádí, že byla založena na začátku roku 2020 a úspěšně vydala své eponymní album ve svém prvním roce. Jak by to v době celosvětových uzávěr bylo možné, netuším. Ani, co na tom bylo úspěšného, když se do mezinárodní distribuce dostalo až na konci roku 2022 a více lidí se o něm dozvědělo až letos v lednu, kdy ho znovuvydalo německé vydavatelství SPV. Čtveřice ve složení zpěv, kytara, bicí a klávesy (hammondy, jak jinak?) je na kapelních stránkách uvedena. Já jsem sice na pódiu viděl i basáka, ale ten asi šel náhodou zrovna kolem. (Tyhle hrátky na členy a nečleny jsou zřejmě nějaký nový sport, jehož pravidla ještě neznám. ) Hrají hard rock tak klasický jako třeba Deep Purple. A hrají ho velmi dobře. Teď jen, jestli s tím může v naší době začínající kapela udělat nějakou díru do světa. Jako předkapela každopádně zanechali velmi dobrý dojem. Jejich název by se dal přeložit jako „dráha věže“, takže to asi budou nějací šachisté.

 

Glenn Hughes – plakát

Dvaasedmdesátiletý Angličan Glenn Hughes je rocker k nezastavení. Seznam jmen, se kterými hrál, se zdá nekonečný. Od září 2019 byl také členem superskupiny The Dead Daisies. Ta si v roce 2023 chtěla dát pauzu. A protože Glenn brzdit nechce, nasmlouval si koncerty k 50. výročí alba Burn od skupiny Deep Purple. The Dead Daisies si nakonec pauzu rozmysleli, takže už je nyní Glenn má v nekonečném seznamu kapel a projektů, jejichž je bývalým členem. Ale vraťme se o to půlstoletí zpět, kdy byl v letech 1973 až 1976 baskytaristou a jedním ze zpěváků kapely Deep Purple, se kterou nahrál tři alba: Burn, Stormbringer a Come Taste the Band. Album Burn vyšlo 15. února 1974 a Glenn Hughes nyní vyrazil na turné, aby nám ho celé přehrál naživo. Sono nebylo tak zaplněné jako před třemi týdny, však si to také pořadatel kompenzoval cenou lístků. Umělci tohoto kalibru ovšem přitahují i specifické publikum v podobě hudebních profesionálů. Z těch několika známých tváří v publiku mohu jmenovat třeba Romany Holého a Dragouna. V neposlední řadě musím zmínit, že minulý duben jsem byl na koncertě, kde písně Deep Purple zpíval Bruce Dickinson. Takže jsem zvědav, kdo po Glennu Hughesovi převezme štafetu příští rok.

 

Pro mne překvapivě koncert k 50. výročí alba Burn začal písní Stormbringer ze stejnojmenného následujícího alba, které vyšlo 8. listopadu 1974. A rovnou předběhnu, že došlo i na dva kousky ze třetího jmenovaného alba, konkrétně Gettin' Tighter a You Keep On Moving. Také album Burn nezaznělo celé. Kromě instrumentálky 'A' 200 nedošlo ani na písně Lay Down, Stay Down a What's Goin' On Here. Píseň You Fool No One byla natažena snad na půl večera nejdříve kytarovým a v závěru sólem na bicí. Já chápu, že hudebníci na tomto turné museli být na patřičné výši, ale všeho moc škodí. Klávesista se musel poprat s party Jona Lorda, který v hardrockové hudbě povýšil hammondy na roveň kytaře. Kytarista Ritchie Blackmore je také pojmem dodnes, byť už roky hraje úplně jinou muziku. Bubeník Ian Paice také nebyl žádné ořezávátko a je jediným zakládajícím členem, který hraje v Deep Purple dodnes. Glenn Hughes se tehdy o zpěv dělil s Davidem Coverdalem, který teprve začínal svou pouť za rockovou slávou. Na koncertě to zvládl bravurně odzpívat sám, a ještě přitom válel na basu. Navíc fanoušci vědí, že tyto písně od Deep Purple naživo neuslyší, protože navrátivší se zpěvák Ian Gillan alba vzniklá v jeho nepřítomnosti nesnáší a odmítá písně z nich zpívat. Naopak, takovou Mistreated měl běžně v repertoáru nejen Glenn Hughes, ale i David Coverdale (Whitesnake) a Ritchie Blackmore (Rainbow). Titulní Burn si Glenn překvapivě schoval až jako přídavek. Ve 22:53 byl tedy konec. Hudebníky sice Glenn představil, ale jména jsem si nezapamatoval. Schválně jsem se kouknul na své poznámky ze sedm let starého Glennova koncertu k vlastní sólovce Resonate, a tehdy zahrál čtyři písně od Deep Purple, a všechny čtyři zazněly i tentokrát v Brně. A už tehdy s ním hrál dánský kytarista Søren Andersen (zbytek sestavy se změnil). Snad až na příliš dlouhé sólo na bicí (přece jen na plakátu byl Glenn Hughes, ne žádná kapela) jsem byl s průběhem vzpomínkového večera naprosto spokojen.

 

Disillusion – plakát turné

Když jsem zjistil, že moji oblíbenci Disillusion si naplánovali koncert v Praze na mé narozeniny, moc jsem neváhal, a rozhodl se tenhle dárek přijmout (no dobře, nebyl to úplně dárek, stálo mě to 390 Kč). Vše bylo, jak jsem si pamatoval z jejich koncertu na stejném místě před čtyřmi lety (vlastně ani to vstupné se nezměnilo). Klubovna v Dejvicích stále čepuje pivo do skla a výběr je asi ze šesti druhů. Opět jsem pil jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč (54 Kč). Ale od 19:30 večer zahajuje předkapela Art Against Agony. Byli založeni v roce 2011 ve Stuttgartu, jejich složení je prý mezinárodní, a nejsou kapela, ale kolektiv. Vždycky, když slyším o další kapele v maskách, začínám rovnou zívat. Tento maskovaný kolektiv používá stejnou masku pro všechny členy, kteří si je jen vybarvili (asi, aby si je poznali). Jako by nestačilo, že hrají instrumentální progresivní metal, ani jim není vidět do obličejů. Měli tam sice fotku, na které bylo deset maskovaných individuí, ale do Prahy jich dorazilo pět. Dva kytaristé, baskytaristka, bubeník a hráč na původem indický ruční perkusní nástroj zvaný mridangam (asi žádná náhoda, jelikož sám vypadal dost indicky). Jako žánrové zařazení mě na internetu zaujal termín „prog-jazz-experimental-brainfuck-metal“. Kdybych je měl popsat za sebe, tak mi to fakt připadalo jako instrumentální jazz pro posluchače metalu. Jejich loňské album se jmenuje Sound of Inevitability (= zvuk nevyhnutelnosti). Nikdo z těch pěti za celý koncert neřekl ani slovo, co hráli za písně, netuším. Když se nemohu chytit zpěvu, do půl hodiny ztrácím pozornost a posluchačsky odpadám. Je to hudba pro lidi, kteří kapelu sledují a skladby mají naposlouchané. Ještě si neodpustím poznámku k baskytaristce. Vím, že dnešním mladým nerozumím, ale stejně nechápu, proč mladá kráska s postavou modelky vleze do tetovacího salónu, kde se nechá ilustrovat zřejmě všude od krku dolů, takže nakonec vypadá jako strašidlo. Ale oceňuji, že Disillusion s sebou na turné vozí žánrově spřízněné kapely, o jakých jsem nikdy předtím neslyšel (a často ani poté, což klidně může být i tento případ).

 

Art Against Agony v dejvické Klubovně

Ve 20:30 nastupují Disillusion, které jsem už sice viděl naživo dvakrát, ale tentokrát poprvé v sestavě s klávesákem na pódiu. Kapela původně ze saského Cvikova, odkud později přesídlila do současného Lipska, debutovala albem Back to Times of Splendor (zpět do časů slávy) vydaným 6. dubna 2004. Aktuální dvacáté výročí vydání kapela připomněla vydáním jeho remasterované verze s bonusy a koncertním turné, kde ho hodlala přehrát celé. Jak lídr kapely Andy Schmidt prozradil, vyrazili na turné dokonce v šesti, ale houslistka onemocněla, takže jsme ji v Praze slyšeli jen z playbacku. Debutové album obsahuje šest písní s celkovou stopáží přes 56 minut. Titulní skladba totiž trvá přes 14,5 minuty, a to ani není na albu nejdelší. Tou je závěrečná sedmnáctiminutovka The Sleep of Restless Hours. Kapela nejenže album přehrála celé, ale dokonce v nezměněném pořadí písní. Kromě Andyho měli mikrofony i druhý kytarista Ben Haugg a baskytarista Robby Kranz. Využívali je hojně, až jsem měl pocit, že Andyho zpěv z toho vychází nejméně výrazně. Také jsem si nebyl jistý tím, nakolik slyším práci klávesáka. Takže zvukově z toho nejspíš lépe vyšla předkapela, díky absenci zpěvu. Disillusion pokračovali po časové ose a po přehrání debutu pokračovali jednou písní (The Black Sea) ze druhého alba Gloria (2006) a návratovým songem Alea (2016). Tohle cédéčko kapela pořád prodává (za 7 €, což mi přijde dost za jednu píseň, byť je desetiminutová). Jako přídavek zazněly dvě písně z posledního alba Ayam (2022): kromě vypalovačky Tormento došlo ještě na Driftwood. Celkově bych to hodnotil jako velmi vydařený narozeninový večer.

Disillusion v dejvické Klubovně


čtvrtek 21. března 2024

Koncerty – zima 2024

 

Serenity a spol. plakát

Loni vydali další výborné album mí oblíbenci Serenity, tak jsem 16. února vyrazil do Zlína, abych je v tamním Masters of Rock Café za 850 Kč vstupného viděl naživo. Ale nepředbíhejme, kapely hrály čtyři a v 19:00 večer zahajovala kapela FlowerLeaf. Kapela jako své domovské město uvádí německý Düsseldorf, ale národnostně je to pravda napůl. Němci jsou kytarista a bubeník, zatímco zpěvačka a basák pocházejí z Brazílie. Rok vzniku 2017 a své jediné album Stronger (Silnější) si vydali sami hned v roce následujícím. Po pauze (pravděpodobně covidová omezení cestování) vyplněné několika singly v roce 2023 vydali EP Dreamerie: The Prelude. Pár dní před koncertem jsem si pustil pár jejich videoklipů. Můj dojem byl, že hudebníci umějí housti a pěnice pěti, ale jejich písničky mi mizí z hlavy ihned po doznění. Takže hlavní problém tkví v kompozičním umění. Naživo ten dojem nebyl tak matný, ale stejně mi nejspíš sešli z mysli hned s příchodem druhé kapely.

 

Brazilsko-němečtí FlowerLeaf se ve Zlíně vyhřívají na únorovém sluníčku

Tou byli v 19:45 američtí Tulip. Kapela založená také v roce 2017 v kanadském Torontu ovšem poměrně záhy přesídlila do Argyle v americkém Texasu. Od začátku ji tvoří kytarista Colin Parrish a zpěvačka Ashleigh Semkiw. Zbytek (tedy druhý kytarista a bubeník, kapela hrála bez basáka) nemá statut členů kapely a nejspíš se mění. Na kontě mají dvě EP a dvě alba, to loňské The Perpetual Dream (Věčný sen) vydali na mé narozeniny. 😉 Hudební kvalita šla nahoru, tady už nastoupily melodie, které se mohou dostat do hlavy na delší čas. Celý večer se nesl v duchu symfonického power metalu, takže mne trochu překvapovalo, že zpěvačka byla oděna do trika blackmetalových satanášů Behemoth. Některé diváky v sále zase rušila její nahá stehna (že zrovna tohle nepotřebovali ukazovat). Takže dodávám, že sál byl po celou dobu přinejlepším poloplný, ale spíš poloprázdný. Ostatně se v tomto klubu dveře netrhnou, o den později následoval vyprodaný koncert finských Battle Beast a další den kanadských Kataklysm. Metalisté pak prostě musejí něco vynechat.

 

Tulip v Masters of Rock Café

Ve 20:35 přišla řada na italské Temperance (tedy střídmost, zdrženlivost či abstinence, značně neobvyklé jméno pro metalovou kapelu). Ti existují od roku 2013 a jsou o dost plodnější, ostatně v říjnu 2023 jim vyšlo sedmé album Hermitage – Daruma's Eyes Pt. 2 (Poustevna – Daruminy oči 2. díl – Daruma je japonská soška). Od začátku je vůdčím členem kapely kytarista a zpěvák Marco Pastorino, který prostě umí skládat melodie, které posluchači ihned uvíznou v hlavě. Kapela má ovšem tři zpěváky. Tím druhým je Michele Guaitoli, který zhruba stejně dlouho zpívá také v rakouských Visions of Atlantis. Loni kapelu opustila už druhá zpěvačka, takže ženské vokály má nyní na starosti původem americká, ale ve Švédsku žijící, operní i metalová pěvkyně Kristin Starkey. Zmíněnou trojici samozřejmě ještě doplňoval bubeník a basák. Kapela čerstvému materiálu věřila, takže tvořil nadpoloviční část jejich setlistu. Přidali i pár písní z předešlého alba Diamanti, ke kterému žádné turné jet nemohli, a pár ještě starších písní. Takže další kvalitativní skok nahoru.

 

Temperance v Masters of Rock Café

Ve 21:35 přichází řada na rakouskou skupinu Serenity (= jasnost). Ta sice existuje od roku 2001, ale tuto dobu pamatuje pouze bubeník Andreas Schipflinger. Tyrolská kapela na vlastních stránkách proto radši mluví o začátku profesionální éry v roce 2004. V roce, kdy se změnily tři pětiny členů kapely, a hlavně přišel zpěvák a tvář kapely Georg Neuhauser. Od roku 2011 je v kapele také italský basák Fabio D'Amore, který pěvecky vypomáhá zejména hlasem ve vysokých polohách. A v roce 2023 se členem kapely stal i kytarista a zpěvák Marco Pastorino (takže turné s jeho vlastní kapelou Temperance dávalo smysl). Druhý kytarista Chris Hermsdörfer je v kapele od roku 2015. Kromě krátkého období alba War of Ages a následného turné, tedy let 2013 a 2014, kdy v kapele zpívala Clémentine Delauney (současná zpěvačka rakouských Visions of Atlantis), Serenity nemají v sestavě ženskou zpěvačku. Georg je vystudovaný historik, takže témata textů většinou odvíjí od jedné dějinné události či (častěji) osoby. V listopadu 2023 vydané osmé album kapely se jmenuje Nemesis AD a je celé inspirované životem a dílem Albrechta Dürera. (Ten byl osobností stejně renesanční jako Ital Leonardo da Vinci, jen o něco systematičtější. Inu, Němec.) Také Serenity postavili setlist na písních z nového alba. Už když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že písně jako více než osmiminutová Reflections (of AD) jsou pro mne od nich novinkou. Když ji Georg uváděl jako nejdelší píseň v historii kapely, také zmínil, že ji napsal Marco Pastorino, Aha, odtud vítr vane. Píseň Souls and Sins si s kapelou přišel zazpívat Michele Guaitoli. Pár písní zaznělo v akustické podobě (jednou byla Soldiers Under the Cross). Samozřejmě nechyběla trvalka koncertního repertoáru Legacy of Tudors a na závěr Lionheart. Koncert skončil ve 22:55 a já jsem byl s jeho průběhem naprosto spokojený.

 

Serenity v Masters of Rock Café

Všechny kapely měly ceny cédéček, vinylů, triček, mikin a dalšího merche uvedené v eurech (15, 20, 30, 60…). Asi jim pořadatel řekl, že bude poloprázdno, takže se to nevyplatí přepočítávat. K pití byla na výběr Rázná 10° od Radegastu za 55 Kč nebo Plzeň za 65 Kč. Jako nerozhodný neznalec jsem si dal od obou po dvou kelímcích.

 

Masters of Fire v Masters of Rock Café

O měsíc později, 14. března, jsem zamířil do téhož města, téhož nepříliš zaplněného klubu, na totéž pivo, za stejnou cenu vstupného, protože po 11 letech vyrazili na turné Masterplan. Ty jsem hodně poslouchal zejména v prvních deseti letech jejich existence, ale naživo jsem je nikdy neviděl. Masterplan vznikli v roce 2001 jako boční projekt kytaristy Rolanda Grapowa a bubeníka Uliho Kusche, toho času členů slavné německé metalové kapely Helloween. Když to zbytek kapely zjistil, byli oba ze skupiny vyhozeni, protože se jí nevěnovali na 100%. Takže dvojice projekt okamžitě překopala na kapelu, naverbovala norského zpěváka Jørna Landeho a v roce 2003 vyšel jejich bezejmenný albový debut. Klenot, na kterém co píseň, to hit. V témže roce do kapely nastoupil klávesák Axel Mackenrott, který je v kapele dodnes, takže je druhou nejstabilnější položkou sestavy. Jako u mnoha superskupin, i tady byl dost rychlý poločas rozpadu základní sestavy. Jørn Lande nazpíval první dvě alba, pak ho vystřídal Američan Mike DiMeo, aby se Jørn zase vrátil nazpívat čtvrté album a zřejmě definitivně odešel. Od roku 2012 je u mikrofonu Švéd Rick Altzi. Také bubenický parťák Uli vydržel jen první dvě alba, aby ho nahradil původem americký bubenický všudybyl Mike Terrana, po dalších dvou albech slavný brněnský rodák Martin Škaroupka a (zatím) nakonec Němec Kevin Kott. Pokud to ze začátku byla superkapela složená z muzikantů zvučných jmen, tak jména Altzi a Kott řeknou něco jedině fanouškům německých At Vance, v jejichž řadách také oba působí. Schválně jsem to ověřoval, ta kapela je stále uváděná jako aktivní. Každopádně se muzikantům zřejmě moc nepřekrývají termíny. Poslední album skupiny At Vance vyšlo v roce 2012 a poslední album Masterplan v roce 2013. Masterplan sice v roce 2015 vyšel audio a video koncertní živák, ale jeho základem bylo vystoupení na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích roku 2013 (doplněné na video nosiči o materiály z festivalů ve Wackenu a Atlantě, plus pár písní z asijského turné). V roce 2017 ještě vydali album PumpKings, na kterém nahráli všech 11 písní, které Roland Grapow napsal pro Helloween. Trochu jsem zapomněl na basáky, takže doplňuji: na debut si Roland Grapow nahrál baskytaru sám, pak se v kapele pár basáků vystřídalo. Od roku 2012 je v kapele Fin Jari Kainulainen, který si udělal jméno během svého účinkování v kapele Stratovarius. Bezejmenný debut kapely v roce 2023 slavil 20. výročí, takže vyšla výroční reedice. Odtud už asi byl jen krok k tomu, aby Rolanda začaly svrbět prsty a dostal chuť si ty pecky zase zahrát naživo. Dokonce napsal novou píseň Rise Again (aby dal vědět, že „znovu povstává“) a avizoval práce na novém albu. (Mimohudební souvislosti sem obvykle netahám, ale aby to bylo zeměpisně ještě barvitější, přidávám informaci, že Roland Grapow žije od roku 2005 na Slovensku.)

 

Masterplan jeli turné s kapelou Firewind, kde měly obě kapely stejný hrací čas, první od 20:00 do 21:20 a druhá od 21:40 do 23:00. Předkapely žádné (což mi srazilo spotřebu piva za večer na polovinu 😊), jen dvě hlavní kapely. Masterplan koncert odpálil právě novinkou Rise Again, ale jinak většina písní, které zahráli, pocházela z opakovaně zmiňovaného debutu. A na druhém místě by byly dvě písně ze druhého alba (Crimson Rider a Back for My Life). Prostě na začátku byla kapela na vrcholu. Na doplnění jedna písnička z doby, kdy byl u mikrofonu Mike DiMeo (Lost and Gone), a jedna z poslední řadovky už s Rickem Altzim (Keep Your Dream Alive). Helloween Roland připomněl první písní, kterou pro ně napsal, The Chance. Pokud jsem si říkal, že je Rick Altzi dost dobrý zpěvák, aby mi nechyběl Jørn Lande, píseň od Helloween ukázala, že Michael Kiske je úplně jiný typ zpěváka, a Rickovi to do pusy zrovna dvakrát nešlo. Tady by rozdíl slyšel i hluchý. A to mi celou dobu přišlo, že je zpěv trochu utopený pod palbou nástrojů. Zlatou éru kapely jsem prostě dávno prošvihl, ale i tak jsem byl s koncertem dost spokojený. Asi bych ještě dodal, že Masterplan jsou po hříchu jednou z mála kapel, kteří hrají naživo komplet včetně klávesáka. Tento nástroj byl slyšet i u všech pěti ostatních kapel v tomto příspěvku, ale všechny ho pouštěly z playbacku.

 

Masterplan v Masters of Rock Café

Ani druhá kapela večera neměla zrovna standardní vznik. Firewind v roce 1998 založil řecký kytarista známý jako Gus G. za účelem nahrání dema Nocturnal Symphony, kterým by předvedl své hráčské kvality (abych se více opakoval, doplňuji, že si na něm nahrál i baskytaru a klávesy). Zřejmě to zafungovalo, protože byl následně najat do kapel Dream Evil, Nightrage a Mystic Prophecy. Když se všemi třemi nahrál jejich debutová alba, rozhodl se mít i svoji vlastní kapelu a oživil jméno Firewind, tentokrát už jako kapelu. To se psal rok 2002. Kapela od té doby vydala deset řadových alb a prošel jí hotový telefonní seznam hráčů a zpěváků. Nejméně se změny týkaly postu baskytaristy, takže Petros Christo je v kapele od roku 2003. Belgický bubeník Jo Nunez je v kapele od roku 2011. V roce 2020 Gus G. zřejmě usoudil, že kapela nepotřebuje klávesáka a vzal to opět do vlastních rukou. V témže roce proběhla zatím poslední změna u mikrofonu, kdy německého zpěváka Henninga Basseho vystřídal německý zpěvák Herbie Langhans. To je chlápek jen o pár týdnů mladší než já, ale zviditelnil se teprve před pár lety v metalovém spektáklu Avantasia. Za mne rozhodně nejlepší zpěvák, kterého kdy Firewind měl. Gusovi ale vlastní kapela nestačí, tak asi čtveřici dalších alb vydal čistě pod vlastním jménem. V roce 2022 kapela Firewind slavila 20 let existence a 1. září 2023 vyšel koncertní záznam výročního koncertu odehraného na podzim 2022 v jejich domovské Soluni. Přesně o půl roku později, 1. března 2024, vyšlo desáté album kapely pod názvem Stand United (takže asi „stojí spojeni“).

 

Firewind také odpálil koncertní setlist novinkovou písní, konkrétně songem Salvation Day. Z novinky během večera zazněla ještě čtveřice dalších písní (Destiny Is Calling, Chains, titulní Stand United a Fallen Angel). Protože kapela nedávno jela výroční turné, tak měla okouknuté, které písně z jejich minulosti naživo nejlépe fungují, a zbytek setlistu byl tedy průletem celou jejich kariérou. Došlo i na píseň Maniac, kterou původně zpíval Michael Sembello v roce 1983 ve filmu Flashdance. Kapela skončila už před jedenáctou, ale vrátila se s přídavkem dvou písní Ode to Leonidas a Falling to Pieces. Nakonec tedy plánovanou hrací dobu o deset minut přetáhli a skončili ve 23:10. Gus G. je evidentně technicky lepší kytarista než Roland Grapow (a v současnosti má v kapele i lepšího zpěváka), ale metal není atletika, takže u mne pořád vyhrává Masterplan, který má lepší písně (ale 20 let staré, zatímco u Firewind jsou nejnovější písně lepší než ty staré).

 

Firewind v Masters of Rock Café

Stánek s merchem jsem moc neokukoval, stejně nevím o ničem, co bych si tam chtěl koupit. Trička, reedice 20 let starého debutu Masterplan a novinka Firewind na CD i LP. Ceny sice také v eurech, ale aspoň byl na stole položený papír s jejich přepočtem na koruny.

pondělí 11. března 2024

Hudba 2023

Na začátku roku 2023 jsem absolvoval tři koncerty, na které jsem měl vstupenky zakoupené už předem. Pak jsem absolvoval dovolenou na Havaji, ze které jsem se dlouho vzpamatovával nejen finančně, načež přišla druhá série koncertů v závěru roku. O všech mohu říci, že nezklamaly má očekávání. Nebo aspoň ty kapely, kvůli kterým jsem na ně vyrazil. Protože na pár koncertů jsem vyrazil kvůli předkapelám (Molybaron a Ignea). A pak ne vždy stálo za to zůstat až do konce (Fear Factory).

 

Kapela Ignea na promo fotce

Co se týče nových CD, tak rok začal tím, že jsem album Steva Vaie nazvané Vai/Gash vyhrál z časopisu Spark. Což je jedině dobře, protože hudebně za poslouchání stojí, ale netrvá ani půl hodiny, takže bych si ho pravděpodobně za cenu běžného alba nekoupil. Seznam dalších novinek v mé sbírce: Ray Alder: II, Haken: Fauna, The Winery Dogs: III, Redemption: I Am the Storm, Phil Campbell and the Bastard Sons: Kings of the Asylum, Keep of Kalessin: Katharsis, Alice Cooper: Road a Gaia Mesiah: Vlnobytí. (Alba kapel Phil Campbell and the Bastard Sons a Gaia Mesiah jsem si pořídil na jejich vydařených koncertech.) V digitální formě (MP3) mi do počítače zavítalo nové album The Agony: Rising.

 

Obal nového alba skupiny The Agony

Nejvýjimečnější kousek v mé sbírce si zaslouží vlastní odstavec. Záznam koncertu John Williams & Berliner Philharmoniker: The Berlin Concert je celkem na čtyřech nosičích. První dva jsou klasická audio CD, na třetím je tentýž koncert ve video podobě na disku Blu-ray. Ovšem čtvrtý disk s třetí verzí téhož koncertu označený jako Pure Audio Blu-ray je pro mne naprostou novinkou. Ale i u něj si mohu vybrat mezi zvukovými formáty Dolby Atmos, DTS-HD Master Audio 5.1 a PCM Stereo, jen s o řád vyšším datovým tokem oproti video nosiči. Otázku, zda mám tak dobrou aparaturu (a sluch), abych poznal rozdíl, nechávám bez odpovědi.

 

Král filmové hudby a jeho koncert

O osm kousků se rozšířila i moje skromná sbírka vinylů. Přes Aukro jsem si koupil album Vladimír Mišík: ETC… 3. Z e-shopu Sparku mi došla pětice titulů Pink Floyd: Animals (2018 Remix), The Dead Daisies: Radiance, M. Efekt: Svět hledačů, Výběr a 2LP Fleetwood Mac: Live. (M. Efekt a bezejmenný Výběr jsou alba kapel Blue Effect a Pražský výběr původně vydaná v divné době, ve které sice mohla vyjít, ale nikoli pod zažitými názvy kapel.) Po koncertech jsem si koupil alba Molybaron: The Mutiny a Ignea: Dreams of Lands Unseen. Molybaron prodával za stejnou cenu i aktuální album. Já jsem si vybral to minulé, protože je na dvou vinylech, které se přehrávají rychlostí 45 otáček za minutu. Dva vinyly jsou víc než jeden. 😉 Celkově je to mé třetí album, kvůli kterému si musím občas vyzkoušet, zda jsem nezapomněl, jak se na mém gramofonu ručně provádí změna rychlosti. Když to shrnu, je to pět alb s několik desetiletí starou hudbou, dva následky koncertů, plus jedna výjimka z pravidla (The Dead Daisies). Myslím, že to dobře vypovídá o tom, jak k vinylovým deskám přistupuji.

 

Následky koncertů

V prosinci jsem si pořídil nový mobil, do kterého jsem se rozhodl nepřenést veškerou hudbu z toho předchozího, ale pouze novinky ne déle než rok staré. Takže najednou žádný Dream Theater, Devin Townsend, Disillusion a další kapely, které patřily k mým nejpřehrávanějším. Na začátku roku 2024 jsem kompletně smazal paměť mého běžeckého přehrávače a provedl s ním něco podobného. Ze začátku dost šok, ale už jsem si zvykl… 😊

 

Bonusové video na závěr:



úterý 27. února 2024

Sport 2023

Rok 2023 jsem zahájil sportovně. 1. ledna jsem za hodinu a půl uběhl 15,96 km. A schválně jsem se to nesnažil dotáhnout na 16, abych po zbytek roku nebyl otrokem čísel. Poklid začátku roku dostal značnou trhlinu 17. ledna, když mi od Petra Chaloupky přišel e-mail s hlasováním, zda v dubnu vyrazit na kole na Havaj nebo do Spojených arabských emirátů. Myslel jsem si, že jsem s exotickou cyklistikou už skončil, ale Havaj na kole? Tak jsem pár dní zkoušel, jestli mi to projde v práci. A když překvapivě prošlo, už bylo vlastně rozhodnuto. Nebo jsem měl říci, že jsem to jen zkoušel, a zůstat doma? Spojené arabské emiráty v hlasování nedostaly ani jeden hlas, takže naprosto jednoznačný výsledek. Termín se sice ještě o pár dní změnil, ale i tak mi to v zaměstnání procházelo.

 

Moje kolo na druhém konci světa

Zimní přípravu jsem cyklistice nijak neuzpůsobil. Každé pondělí večer hodina spinningu a půlhodina posilování. Když jsem měl volno a počasí dovolilo, chodil jsem běhat. Do toho teoretická příprava na dovolenou. Na chvíli jsem si pohrával s myšlenkou koupě nového kola, ale pak mi došlo, že se nechci bát o fungl nové kolo, které bych nejspíš sotva stihl zajet, takže poletím se starým (ročník 2011). Do 10. dubna jsem měl naběháno 352 km (22. února jsem si dokonce dal půlmaraton: 21,06 km v čase 1:56:23).

 

Můj běh 22. února 2023

13. dubna nás 13 odletělo na druhou stranu světa (časový posun o 12 hodin), takže nic pro pověrčivé. Sice jsme neměli v plánu najezdit na Havaji tisíc kilometrů jako v počátcích projektu 6x 1000, ale říkal jsem si, že 500 km stačí. Zároveň jsem toto číslo bral jako minimální vzdálenost, kvůli které má cenu řešit všechny ty problémy s taháním kola přes půl světa. Věděl jsem, že Havaj je nejdeštivější stát USA, takže tahle dovolená nebude úplně na pohodu. Ale problémů byla celá řada. Nejdříve důkladné seznámení s fenoménem jménem pásmová nemoc. Pak všudypřítomné chlazené nápoje, ze kterých jsem nastydl, takže jsem se z toho vyhrabával ještě týden po návratu domů. Pak neuvěřitelné ceny skoro všeho, takže jsme se místo v restauracích bohužel stravovali tím, co jsme potkali v supermarketu. A tam jsem nedokázal nakoupit tak, aby můj kalorický příjem odpovídal výdeji. Nakonec jsem na Havaji na kole najezdil 492 km. Nic moc, a asi mi to za všechny ty problémy ani nestálo.

 

Po této cyklistické etapě jsem měl k večeři polévku v thajské jídelně

V květnu jsem zjistil, že mi to vůbec neběhá. Energie mi citelně docházela už někde na 10., 11. kilometru. Bolela mě lýtka (to pro mne byla úplná běžecká novinka). Objednal jsem se na převážení na zařízení InBody 270 a výsledky mě moc nepřekvapily, jen jsem je měl černé na bílém. Asi by bylo dobře, že jsem shodil 3,2 kg váhy a procento tělesného tuku mi kleslo o 0,9%, kdyby v tom nebyl ten úbytek rovného kilogramu kosterních svalů. Ano, to jsou ty nevítané následky kalorického deficitu. V sobotu 13. května jsem ovšem dokázal uběhnout 17 km a neumřel jsem při tom, tak jsem se přihlásil na půlmaraton, který se běžel týden poté. Za normálních okolností bych neblbnul a přihlásil se na desítku, ale v pondělí 22. května jsem odjížděl na 12 dní do lázní, tak mě tam snad dají dohromady…

 

Trasa půlmaratonu se mi nelíbila na první pohled. Ta „cílová rovinka“ přes Ostružno a Březinu do Jičína bude dost nekonečná. Navíc jsme tentokrát nestartovali všichni najednou, aby se na nás vytrvalce nemuselo v cíli tak dlouho čekat. Start půlmaratonu byl ve 14:45 a běžci na trasách 5 a 10 km vybíhali v 15:15. Jelikož nás na půlmaraton bylo přihlášených 20, učinil jsem naprosto pitomé rozhodnutí, že nebudu při úvodním proběhnutí centrem zbytečně zdržovat dopravu a poběžím s těmi rychlíky vepředu. Chvilka startovního tempa kilometr za 3:30 mi sice dlouho nevydržela, ale tak nějak jsem po první dva kilometry držel tempo pod 4:50, což by byl naprosto šílený start, i kdybych byl v kondici. A přitom jsem věděl, že jsem na tom fyzicky podstatně hůř než v březnu. Aspoň že všechny oba kopce byly hned na začátku. Po 4,57 km jsem u Zebína ve výšce 320 metrů n.m. a to je pro celou trasu nejvýše. Mezi Zebínem a Čeřovkou je po 5,67 km první občerstvovací stanice, kde do sebe kopnu panáka ionťáku a pokračuji. Čeřovka je naštěstí trochu nižší, takže po 6,31 km (nadmořská výška 309 metrů) mám oba kopce za sebou.

 

Půlmaraton 20. května 2023

Prvních 9 km jsem zvládl za 46 minut, takže jsem si mohl oddechnout. Tady se naše trasa oddělovala od té, co běželi nejen běžci na desetikilometrové trati, ale dokonce i na pětikilometrové. A opravdu jsem nestál o to, aby mě předběhnul někdo, kdo vyběhl půl hodiny po mně. Po 10,46 km jsem byl u druhé občerstvovací stanice. Ta byla na rozcestí, kde jsme odbočovali po polní cestě podél letiště, a ještě jednou ji využijeme, až se budeme „řítit“ do cíle. Tempo jsem měl ještě pořád někde kolem 5:30 a už cesta k otočce na silnici kus za Ostružnem mi připadala nekonečná. Po 15,2 km jsem tedy oběhl kužel na silnici a další kilometr zjišťoval, že přece jen ještě běží pět lidí za mnou. Rovinka k Jičínu byla přesně tak nekonečná, jak jsem se obával. Po 18,89 km jsem potřetí zastavil na občerstvovací stanici, a sám jsem byl zvědav, zda se ještě dokážu rozeběhnout. Kupodivu ano. Moje tempo už se blížilo spíš šestce a ani na cílovém Lidickém náměstí jsem se pod 5:30 nedostal. To samozřejmě byly očekávatelné následky přepáleného startu. Oficiální čas 1:53:02, 14. místo (a moje hodinky ukazovaly vzdálenost 21,01 km). Třináctý doběhl za 1:47:30, takže odtud pramenil můj dojem, že běžím sám. Pět a půl minuty je pořádná díra. Čas ani pořadí pro mne nemají žádný význam. Z mé strany to bylo pouze o vůli závod dokončit. Časem jsem sice byl lepší než toho 22. února, kdy jsem to také běžel celé na pohodu a měl v tom kopce, díky kterým jsem měl v nohou o více než sto výškových metrů více, ale asi nikdy jsem si při běhu nepřipadal tak bídně, jako při tomto závodu. (Ostatně na všech fotkách ze závodu vypadám jako těsně před smrtí, takže jsem se rozhodl sem žádnou nedat.)

 

Merida Silex 700 hned po zakoupení

Delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou koupě gravelového kola. Tedy kategorie tak moderní, že byla rovnou i nedostatkovou. Třeba Merida prodávala skladová kola předchozích modelových roků, dokud se u těch nových neobjevilo „v prodeji od 13. července“. Zase třináctého? Divný rok. Každopádně jsem si tedy 13. července koupil kolo Merida Silex 700 červené barvy. A jelikož jsem celé léto strávil v práci, tak jsem ho do konce měsíce stihl projet třikrát (a v srpnu dvakrát). V srpnu jsem si ještě koupil cyklistický radar, což je doplněk, který jsem vlastně potřeboval už dávno, jen jsem o tom nevěděl. Rozhodně doporučuji každému cyklistovi! (V srpnu jsem také na pár týdnů přestal s veškerým sportem, dokud nahoře v řízení počasí zase nedostali aspoň trochu rozum.) Trochu více jsem začal jezdit až v září, ale nikdy nešlo o nic dlouhého. Jen odpolední projížďky po okolí do třech hodin času. 7. října jsem se na něm projel naposledy, kolo umyl a uložil k zimnímu spánku do jara 2024.

 

Odpolední vyjížďka 10. září 2023

Přes zimu tradičně kašlu na kolo (kola) a stávám se běžcem. 25. prosince jsem tedy vyběhl shodit trochu kalorií ze štědrovečerní večeře. Pak jsem vzal kalkulačku a zjistil, že mám naběháno 784 km. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si šel 28. prosince zaběhnout zhruba stejnou dálku jako prvního ledna, abych to zakulatil. Pak už jsem měl důvod, proč do konce roku nevyběhnout ještě jednou. Pokud jsem se tedy na začátku roku snažil nebýt otrokem čísel, tak jsem na konci roku zjistil, že to nefunguje.

 

Podtrženo, sečteno: v roce 2023 jsem najezdil na kole 1747 km (pro srovnání: v roce 2022 to bylo 1190 km), z toho 771 km na novém gravelu, naběhal jsem 800 km (2022: 633 km). Takže všechny ukazatele kromě formy šly nahoru.

 

Ještě pár sportovních akcí, kterých jsem se zúčastnil jako divák. Z Jičínské 50 jsem viděl jenom starty, protože pak už jsem se připravoval na vlastní běžecký závod. Od 19. do 26. srpna se v Jičíně konalo mistrovství světa v MTBO. Mistrovství světa v čemkoliv jsem v Jičíně nikdy nečekal. Ale evidentně se našel dostatečně obskurní sport, který dělá asi deset lidí, z toho tři Češi. O orientačních závodech na horských kolech jsem poprvé slyšel koncem léta 2022, kdy jsem zachytil první informace o chystané události. A protože jeden závod na rozdíl od běžné praxe pořadatelé udělali přímo ve městě, rozhodně se událost nedala jen tak přehlédnout. Každopádně to byla zajímavá podívaná. Při vyhlášení výsledků v zámeckém parku jsem několikrát slyšel i českou hymnu. Další mistrovství světa v čemkoliv už v Jičíně nečekám. A v sobotu 14. října se v Jičíně konal cyklokrosový závod v rámci Toi Toi Cupu. Ideálně objednané počasí, kdy to juniory a dorostence nechali odjezdit za sucha, teprve pak přišel lehký deštík, aby dospělí mohli předvést, jestli na tom opravdu umějí jezdit.

MTBO v Jičíně (fotka z FB pořadatele)


pondělí 26. února 2024

Knihy 2023

Opět jen krátký výběr tří knih, které jsem přečetl v roce 2023.

 

Všechny tři knihy vedle sebe

Tomáš Macek: Příběhy biatlonového šílenství

 

Dva roky mi ležela doma, protože jsem se s tou bichlí nechtěl tahat. Nakonec jsem ji zhltl za tři dny. Pomohlo tomu i velkém množství fotografií. Možná by oficiální fotograf českého týmu Petr Slavík měl být uváděn jako spoluautor. Podtitul knihy sice zní Kronika zlatého věku 2012 – 2020, ale vyprávění začíná rokem 2004. A končí smutnou atmosférou covidových závodů bez publika. V závěru knihy je ještě kompletní přehled vítězů světového poháru a v období vymezeném podtitulem knihy i první desítky světového poháru, výsledky českých závodníků, vítězové malých glóbů, pořadí poháru národů, výsledky ZOH a Mistrovství světa. Vyprávění je čtivé. Jelikož mne také před lety pobláznil biatlon, tak jsem to slupnul jako malinu.

 

Stephen King: Pohádka

 

Stephen King napsal knihu pro dospívající čtenáře plus mínus ve věku hlavního hrdiny (17 let). Už od začátku připomíná, že pohádky dříve bývaly o dost temnější, takže pro děti to vyloženě není. Dokonce se tentokrát krotil i rozsahem (pouhých 728 stran), protože tohle mohlo být klidně mnohem delší. Děj čtenáři ledacos připomíná, ale nepůvodnost tu není zástěrkou pro nedostatek fantazie či autorskou lenost, ale konceptem, na němž je celý příběh postaven. Inspirační zdroje jsou ostatně v textu opakovaně jmenovány. A jelikož se v závěru dostane i na hrůzy z temné studny děsů Howarda Phillipse Lovecrafta, přijde si na své i dospělý čtenář. Výborným zpestřením jsou také ilustrace na začátku každé kapitoly (Gabriel Rodriguez na začátku lichých kapitol a Nicolas Delort sudých). Název se ke knize perfektně hodí, i když si nejsem úplně jistý, jestli bych v cca 17 letech chtěl být viděn s knihou s názvem Pohádka. 😉

 

Fialoví ďábli

 

Antologie hororu cca 20. a 30. let 20. století z Ostravy a okolí sestavená editorem Martinem Jirouškem. Meziválečné krváky a horory mají své kouzlo, avšak nejstarší kousek je ještě z doby Rakouska-Uherska. Čtenářsky méně vděčný fakt je, že jde převážně o sbírku ukázek z románů, které vycházely v sešitech na pokračování. Žánrový rozptyl je veliký – od dvoustránkové atmosférické povídky přes atrakci v podobě povídky napsané v půlhodině až po katastrofické drama tří lidí čelících přírodní katastrofě. Někteří grafomani zaplavovali trh hned pod několika pseudonymy. Editor Martin Jiroušek nám v tom zkouší dělat trochu jasno, ale jeho úvody k jednotlivým textům obsahují i časově a geograficky zcestná přirovnání např. k filmům italského žánru giallo (a lze v nich zakopnout i o spoilery). Vizuální doprovod je působivý, byť se samotnými texty nijak nesouvisí. Citace veršů jsem nedocenil. Za pozornost stojí i medailonky autorů (a pseudonymů) a barevná obrazová příloha v závěru knihy. Ostraváci to možná ocení víc než já, který v tomto městě byl asi dvakrát za život.

neděle 25. února 2024

Rok 2023 (nejen) na plátnech kin

V roce 2023 jsem na plátnech kin viděl 34 filmů a stálo mě to 5 166 Kč (průměrná cena vstupenky se tedy blíží 152 Kč). Šest filmů jsem viděl v pražských kinech: dva v Lucerně (KaprKód a Oběť) a po jednom ve Světozoru (On se bojí), IMAXu (Oppenheimer), Pilotů (FAMU Four) a Oku (Jagna). Zbývajících 28 projekcí připadá na domovský biograf Český ráj, který 16. prosince 2023 oslavil přesně 100 let od svého otevření. Slavilo se celý týden. Vždycky, když se mělo hrát něco zajímavého, byl jsem v zaměstnání. Jen toho 16. večer jsem si nenechal ujít zážitek jménem Kinoautomat: Člověk a jeho dům (za 200 Kč).

 

Plakáty všech 34 filmů

Desítka nejlepších filmů (projekcí):

 

Plakát filmu KaprKód

1.      KaprKód – dohánění restů z roku 2022 na začátku roku nasadilo laťku do výšky, kterou pokořila jedině půlhodinová Electra

2.      Zabijáci rozkvetlého měsíce – Martin Scorsese patří k mým nejoblíbenějším režisérům, a ani nejdelší film roku má očekávání nezklamal

3.      Ziggy Stardust & The Spiders from Mars – koncertní záznam poslední show, kterou před padesáti lety odehrál David Bowie jako Ziggy Stardust, sice není v pravém slova smyslu filmem, ale jsem rád, že jsem ho mohl vidět ve velkém

4.      Oppenheimer – pražský IMAX byl široko daleko jediný sál, kde největší film roku šlo vidět tak, jak ho autor zamýšlel, a rozhodně to za ten výlet stálo

5.      Minulé životy – korejsko-americká romance byla hitem festivalu Sundance a ukazuje, že ani moderní nezávislá tvorba nemusí být divácky náročná

6.      Doručovací služba čarodějky Kiki – animovanou pohádku z roku 1989 už jsem sice viděl, ale její zopakování v kinosále mi přišlo jako dobrý nápad

7.      John Wick: Kapitola 4 – sice nepatřím k fanouškům seriálů, zvlášť když jsou jejich díly čím dál delší, ale výjimka potvrdila pravidlo

8.      FAMU Four – čtyři filmy studentů FAMU zabraly dohromady hodinu a hlavně závěrečná půlhodinová Electra tomuto pásmu zajistila místo v tomto mém seznamu

9.      Srdce dubu – francouzský přírodopisný dokument bez jakéhokoli komentáře oplýval řadou opravdu úžasných záběrů

10.  Tonda, Slávka a kouzelné světlo – předposlední den roku se do žebříčku dostal nejlepší český celovečerní film roku 2023, pro změnu animovaný (ne dokument, jako v roce předcházejícím)

 

Plakát filmu Electra

Nejlepším filmem roku 2023 bez ohledu na kategorie bych vyhlásil film Electra. Režisérka Daria Kaščejevová pochází z Tádžikistánu a studuje animaci na pražské FAMU. Už za předchozí studentský film Dcera posbírala řadu filmových cen, včetně Studentského Oscara. Teď si vzala za základ nelehké téma v psychologii známé jako Elektřin komplex a vytvořila z něj „půlhodinový velkofilm“ (údaje o délce se na internetu pohybují v rozmezí 25 až 30 minut, já jsem v kině stopky nepouštěl). Střídá několik animačních technik včetně pixilace, takže ve filmu používá i čtyři herce. Gejzír nápadů mě dokázal strhnout a hned po skončení projekce jsem to chtěl vidět znovu. A to se mi nestává moc často.

 

Výrazným trendem současné (zejména americké) kinematografie je délka filmů bobtnající k hranicím únosnosti. Jen z toho, co jsem viděl: Zabijáci rozkvetlého měsíce – 206 minut, Babylon – 189 minut, Oppenheimer – 180 minut, On se bojí – 179 minut, John Wick: Kapitola 4 – 169 minut. Smutným stvrzením tohoto fenoménu se stal Napoleon Ridleyho Scotta. Do kin šel sice v délce 158 minut, ale působil dojmem, že je v něm leccos uspěcháno a vynecháno. Ostatně režisérský sestřih filmu, který bude uveden na streamovacích platformách, má mít délku kolem 250 minut (a to je sakra rozdíl).

 

Novinkou v naší distribuci se stal projekt Tady Vary nabízející jednu návštěvu kina měsíčně ve zvýhodněném předplatném. Navíc přináší přenos z pražského kina Světozor, exkluzivní rozhovory s tvůrci filmů (či pro projekt speciálně natočené zdravice). Začal francouzskými snímky Anatomie pádu a Umění jíst a milovat. K tomu prvnímu bylo trochu vtipné poslouchat německou herečku Sandru Hüllerovou ve francouzštině a hned poté francouzskou scenáristku a režisérku Justine Trietovou v angličtině, ale aspoň bylo vidět, že se nedomlouvaly. Pak ovšem přišel Scottův Napoleon, na kterého bych jinak nešel (a o moc bych nepřišel). Navíc s těmi jejich úvody pořád vyhlížím, jestli do kin nepošlou třeba i nějaký film s délkou pod dvě hodiny.

 

Nabídku nových filmů v kinech navíc doplňují obnovené premiéry či speciální uvedení filmů starých, kde je to často sázka na jistotu (ostatně jich většina je v mém výše uvedeném žebříčku). Takže jsem viděl původní animovanou disneyovku 101 dalmatinů (1961) uvedenou v rámci oslav 100 let společnosti Disney (kterou až úplně na konci roku vyšťouchl z mého top 10 český animovaný film), první interaktivní film Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967) v rámci oslav 100 let jičínského biografu, koncertní záznam Ziggy Stardust & The Spiders from Mars (1979) a japonskou animovanou pohádku Doručovací služba čarodějky Kiki (1989).

 

Samozřejmě jsem celou řadu potenciálně zajímavých filmů prošvihnul. Začnu japonskou produkcí. Nestihl jsem jedinou jičínskou projekci anime Suzume, ani jednu ze dvou projekcí monstr akce Gozilla Minus One, a nepočítaně projekcí posledního animovaného filmu Hajaa Mijazakiho Chlapec a volavka. Ze zbytku bych jmenoval třeba australský „horor roku“ Mluv se mnou, americkou komediální rekonstrukci skutečného případu Peníze těch tupců nebo maďarskou animovanou sci-fi White Plastic Sky.

 

Vydávání filmů na discích už je v podstatě minulostí, takže udržuji konstantní přísun v podobě tří filmů ročně. Za rok 2023 to byly filmy Ukradená vzducholoď, Fabelmanovi a 12 opic. Mají něco společného? Ano, natočili je tři z nejlepších režisérů vůbec: Karel Zeman, Steven Spielberg a Terry Gilliam.

 

Mé nové Blu-ray disky

Nejlepším filmem, který jsem viděl v televizi, klidně vyhlásím dvacetiminutový studentský film Atestace Jana Hechta. Filmové dno, které jsem z vlastní blbosti přetrpěl, také tvořily převážně domácí tituly: „komedie“ Zbožňovaný, halucinační trip Lidi krve, experiment Osobní život díry, podobenství Jarmareční bouda a televizní protidrogová agitka Cesta do tmy. Všechno strašná ztráta času.

 

Tak schválně, co mě čeká v roce 2024?