Koncerty – zima 2024

 

Serenity a spol. plakát

Loni vydali další výborné album mí oblíbenci Serenity, tak jsem 16. února vyrazil do Zlína, abych je v tamním Masters of Rock Café za 850 Kč vstupného viděl naživo. Ale nepředbíhejme, kapely hrály čtyři a v 19:00 večer zahajovala kapela FlowerLeaf. Kapela jako své domovské město uvádí německý Düsseldorf, ale národnostně je to pravda napůl. Němci jsou kytarista a bubeník, zatímco zpěvačka a basák pocházejí z Brazílie. Rok vzniku 2017 a své jediné album Stronger (Silnější) si vydali sami hned v roce následujícím. Po pauze (pravděpodobně covidová omezení cestování) vyplněné několika singly v roce 2023 vydali EP Dreamerie: The Prelude. Pár dní před koncertem jsem si pustil pár jejich videoklipů. Můj dojem byl, že hudebníci umějí housti a pěnice pěti, ale jejich písničky mi mizí z hlavy ihned po doznění. Takže hlavní problém tkví v kompozičním umění. Naživo ten dojem nebyl tak matný, ale stejně mi nejspíš sešli z mysli hned s příchodem druhé kapely.

 

Brazilsko-němečtí FlowerLeaf se ve Zlíně vyhřívají na únorovém sluníčku

Tou byli v 19:45 američtí Tulip. Kapela založená také v roce 2017 v kanadském Torontu ovšem poměrně záhy přesídlila do Argyle v americkém Texasu. Od začátku ji tvoří kytarista Colin Parrish a zpěvačka Ashleigh Semkiw. Zbytek (tedy druhý kytarista a bubeník, kapela hrála bez basáka) nemá statut členů kapely a nejspíš se mění. Na kontě mají dvě EP a dvě alba, to loňské The Perpetual Dream (Věčný sen) vydali na mé narozeniny. 😉 Hudební kvalita šla nahoru, tady už nastoupily melodie, které se mohou dostat do hlavy na delší čas. Celý večer se nesl v duchu symfonického power metalu, takže mne trochu překvapovalo, že zpěvačka byla oděna do trika blackmetalových satanášů Behemoth. Některé diváky v sále zase rušila její nahá stehna (že zrovna tohle nepotřebovali ukazovat). Takže dodávám, že sál byl po celou dobu přinejlepším poloplný, ale spíš poloprázdný. Ostatně se v tomto klubu dveře netrhnou, o den později následoval vyprodaný koncert finských Battle Beast a další den kanadských Kataklysm. Metalisté pak prostě musejí něco vynechat.

 

Tulip v Masters of Rock Café

Ve 20:35 přišla řada na italské Temperance (tedy střídmost, zdrženlivost či abstinence, značně neobvyklé jméno pro metalovou kapelu). Ti existují od roku 2013 a jsou o dost plodnější, ostatně v říjnu 2023 jim vyšlo sedmé album Hermitage – Daruma's Eyes Pt. 2 (Poustevna – Daruminy oči 2. díl – Daruma je japonská soška). Od začátku je vůdčím členem kapely kytarista a zpěvák Marco Pastorino, který prostě umí skládat melodie, které posluchači ihned uvíznou v hlavě. Kapela má ovšem tři zpěváky. Tím druhým je Michele Guaitoli, který zhruba stejně dlouho zpívá také v rakouských Visions of Atlantis. Loni kapelu opustila už druhá zpěvačka, takže ženské vokály má nyní na starosti původem americká, ale ve Švédsku žijící, operní i metalová pěvkyně Kristin Starkey. Zmíněnou trojici samozřejmě ještě doplňoval bubeník a basák. Kapela čerstvému materiálu věřila, takže tvořil nadpoloviční část jejich setlistu. Přidali i pár písní z předešlého alba Diamanti, ke kterému žádné turné jet nemohli, a pár ještě starších písní. Takže další kvalitativní skok nahoru.

 

Temperance v Masters of Rock Café

Ve 21:35 přichází řada na rakouskou skupinu Serenity (= jasnost). Ta sice existuje od roku 2001, ale tuto dobu pamatuje pouze bubeník Andreas Schipflinger. Tyrolská kapela na vlastních stránkách proto radši mluví o začátku profesionální éry v roce 2004. V roce, kdy se změnily tři pětiny členů kapely, a hlavně přišel zpěvák a tvář kapely Georg Neuhauser. Od roku 2011 je v kapele také italský basák Fabio D'Amore, který pěvecky vypomáhá zejména hlasem ve vysokých polohách. A v roce 2023 se členem kapely stal i kytarista a zpěvák Marco Pastorino (takže turné s jeho vlastní kapelou Temperance dávalo smysl). Druhý kytarista Chris Hermsdörfer je v kapele od roku 2015. Kromě krátkého období alba War of Ages a následného turné, tedy let 2013 a 2014, kdy v kapele zpívala Clémentine Delauney (současná zpěvačka rakouských Visions of Atlantis), Serenity nemají v sestavě ženskou zpěvačku. Georg je vystudovaný historik, takže témata textů většinou odvíjí od jedné dějinné události či (častěji) osoby. V listopadu 2023 vydané osmé album kapely se jmenuje Nemesis AD a je celé inspirované životem a dílem Albrechta Dürera. (Ten byl osobností stejně renesanční jako Ital Leonardo da Vinci, jen o něco systematičtější. Inu, Němec.) Také Serenity postavili setlist na písních z nového alba. Už když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že písně jako více než osmiminutová Reflections (of AD) jsou pro mne od nich novinkou. Když ji Georg uváděl jako nejdelší píseň v historii kapely, také zmínil, že ji napsal Marco Pastorino, Aha, odtud vítr vane. Píseň Souls and Sins si s kapelou přišel zazpívat Michele Guaitoli. Pár písní zaznělo v akustické podobě (jednou byla Soldiers Under the Cross). Samozřejmě nechyběla trvalka koncertního repertoáru Legacy of Tudors a na závěr Lionheart. Koncert skončil ve 22:55 a já jsem byl s jeho průběhem naprosto spokojený.

 

Serenity v Masters of Rock Café

Všechny kapely měly ceny cédéček, vinylů, triček, mikin a dalšího merche uvedené v eurech (15, 20, 30, 60…). Asi jim pořadatel řekl, že bude poloprázdno, takže se to nevyplatí přepočítávat. K pití byla na výběr Rázná 10° od Radegastu za 55 Kč nebo Plzeň za 65 Kč. Jako nerozhodný neznalec jsem si dal od obou po dvou kelímcích.

 

Masters of Fire v Masters of Rock Café

O měsíc později, 14. března, jsem zamířil do téhož města, téhož nepříliš zaplněného klubu, na totéž pivo, za stejnou cenu vstupného, protože po 11 letech vyrazili na turné Masterplan. Ty jsem hodně poslouchal zejména v prvních deseti letech jejich existence, ale naživo jsem je nikdy neviděl. Masterplan vznikli v roce 2001 jako boční projekt kytaristy Rolanda Grapowa a bubeníka Uliho Kusche, toho času členů slavné německé metalové kapely Helloween. Když to zbytek kapely zjistil, byli oba ze skupiny vyhozeni, protože se jí nevěnovali na 100%. Takže dvojice projekt okamžitě překopala na kapelu, naverbovala norského zpěváka Jørna Landeho a v roce 2003 vyšel jejich bezejmenný albový debut. Klenot, na kterém co píseň, to hit. V témže roce do kapely nastoupil klávesák Axel Mackenrott, který je v kapele dodnes, takže je druhou nejstabilnější položkou sestavy. Jako u mnoha superskupin, i tady byl dost rychlý poločas rozpadu základní sestavy. Jørn Lande nazpíval první dvě alba, pak ho vystřídal Američan Mike DiMeo, aby se Jørn zase vrátil nazpívat čtvrté album a zřejmě definitivně odešel. Od roku 2012 je u mikrofonu Švéd Rick Altzi. Také bubenický parťák Uli vydržel jen první dvě alba, aby ho nahradil původem americký bubenický všudybyl Mike Terrana, po dalších dvou albech slavný brněnský rodák Martin Škaroupka a (zatím) nakonec Němec Kevin Kott. Pokud to ze začátku byla superkapela složená z muzikantů zvučných jmen, tak jména Altzi a Kott řeknou něco jedině fanouškům německých At Vance, v jejichž řadách také oba působí. Schválně jsem to ověřoval, ta kapela je stále uváděná jako aktivní. Každopádně se muzikantům zřejmě moc nepřekrývají termíny. Poslední album skupiny At Vance vyšlo v roce 2012 a poslední album Masterplan v roce 2013. Masterplan sice v roce 2015 vyšel audio a video koncertní živák, ale jeho základem bylo vystoupení na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích roku 2013 (doplněné na video nosiči o materiály z festivalů ve Wackenu a Atlantě, plus pár písní z asijského turné). V roce 2017 ještě vydali album PumpKings, na kterém nahráli všech 11 písní, které Roland Grapow napsal pro Helloween. Trochu jsem zapomněl na basáky, takže doplňuji: na debut si Roland Grapow nahrál baskytaru sám, pak se v kapele pár basáků vystřídalo. Od roku 2012 je v kapele Fin Jari Kainulainen, který si udělal jméno během svého účinkování v kapele Stratovarius. Bezejmenný debut kapely v roce 2023 slavil 20. výročí, takže vyšla výroční reedice. Odtud už asi byl jen krok k tomu, aby Rolanda začaly svrbět prsty a dostal chuť si ty pecky zase zahrát naživo. Dokonce napsal novou píseň Rise Again (aby dal vědět, že „znovu povstává“) a avizoval práce na novém albu. (Mimohudební souvislosti sem obvykle netahám, ale aby to bylo zeměpisně ještě barvitější, přidávám informaci, že Roland Grapow žije od roku 2005 na Slovensku.)

 

Masterplan jeli turné s kapelou Firewind, kde měly obě kapely stejný hrací čas, první od 20:00 do 21:20 a druhá od 21:40 do 23:00. Předkapely žádné (což mi srazilo spotřebu piva za večer na polovinu 😊), jen dvě hlavní kapely. Masterplan koncert odpálil právě novinkou Rise Again, ale jinak většina písní, které zahráli, pocházela z opakovaně zmiňovaného debutu. A na druhém místě by byly dvě písně ze druhého alba (Crimson Rider a Back for My Life). Prostě na začátku byla kapela na vrcholu. Na doplnění jedna písnička z doby, kdy byl u mikrofonu Mike DiMeo (Lost and Gone), a jedna z poslední řadovky už s Rickem Altzim (Keep Your Dream Alive). Helloween Roland připomněl první písní, kterou pro ně napsal, The Chance. Pokud jsem si říkal, že je Rick Altzi dost dobrý zpěvák, aby mi nechyběl Jørn Lande, píseň od Helloween ukázala, že Michael Kiske je úplně jiný typ zpěváka, a Rickovi to do pusy zrovna dvakrát nešlo. Tady by rozdíl slyšel i hluchý. A to mi celou dobu přišlo, že je zpěv trochu utopený pod palbou nástrojů. Zlatou éru kapely jsem prostě dávno prošvihl, ale i tak jsem byl s koncertem dost spokojený. Asi bych ještě dodal, že Masterplan jsou po hříchu jednou z mála kapel, kteří hrají naživo komplet včetně klávesáka. Tento nástroj byl slyšet i u všech pěti ostatních kapel v tomto příspěvku, ale všechny ho pouštěly z playbacku.

 

Masterplan v Masters of Rock Café

Ani druhá kapela večera neměla zrovna standardní vznik. Firewind v roce 1998 založil řecký kytarista známý jako Gus G. za účelem nahrání dema Nocturnal Symphony, kterým by předvedl své hráčské kvality (abych se více opakoval, doplňuji, že si na něm nahrál i baskytaru a klávesy). Zřejmě to zafungovalo, protože byl následně najat do kapel Dream Evil, Nightrage a Mystic Prophecy. Když se všemi třemi nahrál jejich debutová alba, rozhodl se mít i svoji vlastní kapelu a oživil jméno Firewind, tentokrát už jako kapelu. To se psal rok 2002. Kapela od té doby vydala deset řadových alb a prošel jí hotový telefonní seznam hráčů a zpěváků. Nejméně se změny týkaly postu baskytaristy, takže Petros Christo je v kapele od roku 2003. Belgický bubeník Jo Nunez je v kapele od roku 2011. V roce 2020 Gus G. zřejmě usoudil, že kapela nepotřebuje klávesáka a vzal to opět do vlastních rukou. V témže roce proběhla zatím poslední změna u mikrofonu, kdy německého zpěváka Henninga Basseho vystřídal německý zpěvák Herbie Langhans. To je chlápek jen o pár týdnů mladší než já, ale zviditelnil se teprve před pár lety v metalovém spektáklu Avantasia. Za mne rozhodně nejlepší zpěvák, kterého kdy Firewind měl. Gusovi ale vlastní kapela nestačí, tak asi čtveřici dalších alb vydal čistě pod vlastním jménem. V roce 2022 kapela Firewind slavila 20 let existence a 1. září 2023 vyšel koncertní záznam výročního koncertu odehraného na podzim 2022 v jejich domovské Soluni. Přesně o půl roku později, 1. března 2024, vyšlo desáté album kapely pod názvem Stand United (takže asi „stojí spojeni“).

 

Firewind také odpálil koncertní setlist novinkovou písní, konkrétně songem Salvation Day. Z novinky během večera zazněla ještě čtveřice dalších písní (Destiny Is Calling, Chains, titulní Stand United a Fallen Angel). Protože kapela nedávno jela výroční turné, tak měla okouknuté, které písně z jejich minulosti naživo nejlépe fungují, a zbytek setlistu byl tedy průletem celou jejich kariérou. Došlo i na píseň Maniac, kterou původně zpíval Michael Sembello v roce 1983 ve filmu Flashdance. Kapela skončila už před jedenáctou, ale vrátila se s přídavkem dvou písní Ode to Leonidas a Falling to Pieces. Nakonec tedy plánovanou hrací dobu o deset minut přetáhli a skončili ve 23:10. Gus G. je evidentně technicky lepší kytarista než Roland Grapow (a v současnosti má v kapele i lepšího zpěváka), ale metal není atletika, takže u mne pořád vyhrává Masterplan, který má lepší písně (ale 20 let staré, zatímco u Firewind jsou nejnovější písně lepší než ty staré).

 

Firewind v Masters of Rock Café

Stánek s merchem jsem moc neokukoval, stejně nevím o ničem, co bych si tam chtěl koupit. Trička, reedice 20 let starého debutu Masterplan a novinka Firewind na CD i LP. Ceny sice také v eurech, ale aspoň byl na stole položený papír s jejich přepočtem na koruny.

Hudba 2023

Na začátku roku 2023 jsem absolvoval tři koncerty, na které jsem měl vstupenky zakoupené už předem. Pak jsem absolvoval dovolenou na Havaji, ze které jsem se dlouho vzpamatovával nejen finančně, načež přišla druhá série koncertů v závěru roku. O všech mohu říci, že nezklamaly má očekávání. Nebo aspoň ty kapely, kvůli kterým jsem na ně vyrazil. Protože na pár koncertů jsem vyrazil kvůli předkapelám (Molybaron a Ignea). A pak ne vždy stálo za to zůstat až do konce (Fear Factory).

 

Kapela Ignea na promo fotce

Co se týče nových CD, tak rok začal tím, že jsem album Steva Vaie nazvané Vai/Gash vyhrál z časopisu Spark. Což je jedině dobře, protože hudebně za poslouchání stojí, ale netrvá ani půl hodiny, takže bych si ho pravděpodobně za cenu běžného alba nekoupil. Seznam dalších novinek v mé sbírce: Ray Alder: II, Haken: Fauna, The Winery Dogs: III, Redemption: I Am the Storm, Phil Campbell and the Bastard Sons: Kings of the Asylum, Keep of Kalessin: Katharsis, Alice Cooper: Road a Gaia Mesiah: Vlnobytí. (Alba kapel Phil Campbell and the Bastard Sons a Gaia Mesiah jsem si pořídil na jejich vydařených koncertech.) V digitální formě (MP3) mi do počítače zavítalo nové album The Agony: Rising.

 

Obal nového alba skupiny The Agony

Nejvýjimečnější kousek v mé sbírce si zaslouží vlastní odstavec. Záznam koncertu John Williams & Berliner Philharmoniker: The Berlin Concert je celkem na čtyřech nosičích. První dva jsou klasická audio CD, na třetím je tentýž koncert ve video podobě na disku Blu-ray. Ovšem čtvrtý disk s třetí verzí téhož koncertu označený jako Pure Audio Blu-ray je pro mne naprostou novinkou. Ale i u něj si mohu vybrat mezi zvukovými formáty Dolby Atmos, DTS-HD Master Audio 5.1 a PCM Stereo, jen s o řád vyšším datovým tokem oproti video nosiči. Otázku, zda mám tak dobrou aparaturu (a sluch), abych poznal rozdíl, nechávám bez odpovědi.

 

Král filmové hudby a jeho koncert

O osm kousků se rozšířila i moje skromná sbírka vinylů. Přes Aukro jsem si koupil album Vladimír Mišík: ETC… 3. Z e-shopu Sparku mi došla pětice titulů Pink Floyd: Animals (2018 Remix), The Dead Daisies: Radiance, M. Efekt: Svět hledačů, Výběr a 2LP Fleetwood Mac: Live. (M. Efekt a bezejmenný Výběr jsou alba kapel Blue Effect a Pražský výběr původně vydaná v divné době, ve které sice mohla vyjít, ale nikoli pod zažitými názvy kapel.) Po koncertech jsem si koupil alba Molybaron: The Mutiny a Ignea: Dreams of Lands Unseen. Molybaron prodával za stejnou cenu i aktuální album. Já jsem si vybral to minulé, protože je na dvou vinylech, které se přehrávají rychlostí 45 otáček za minutu. Dva vinyly jsou víc než jeden. 😉 Celkově je to mé třetí album, kvůli kterému si musím občas vyzkoušet, zda jsem nezapomněl, jak se na mém gramofonu ručně provádí změna rychlosti. Když to shrnu, je to pět alb s několik desetiletí starou hudbou, dva následky koncertů, plus jedna výjimka z pravidla (The Dead Daisies). Myslím, že to dobře vypovídá o tom, jak k vinylovým deskám přistupuji.

 

Následky koncertů

V prosinci jsem si pořídil nový mobil, do kterého jsem se rozhodl nepřenést veškerou hudbu z toho předchozího, ale pouze novinky ne déle než rok staré. Takže najednou žádný Dream Theater, Devin Townsend, Disillusion a další kapely, které patřily k mým nejpřehrávanějším. Na začátku roku 2024 jsem kompletně smazal paměť mého běžeckého přehrávače a provedl s ním něco podobného. Ze začátku dost šok, ale už jsem si zvykl… 😊

 

Bonusové video na závěr:

Sport 2023

Rok 2023 jsem zahájil sportovně. 1. ledna jsem za hodinu a půl uběhl 15,96 km. A schválně jsem se to nesnažil dotáhnout na 16, abych po zbytek roku nebyl otrokem čísel. Poklid začátku roku dostal značnou trhlinu 17. ledna, když mi od Petra Chaloupky přišel e-mail s hlasováním, zda v dubnu vyrazit na kole na Havaj nebo do Spojených arabských emirátů. Myslel jsem si, že jsem s exotickou cyklistikou už skončil, ale Havaj na kole? Tak jsem pár dní zkoušel, jestli mi to projde v práci. A když překvapivě prošlo, už bylo vlastně rozhodnuto. Nebo jsem měl říci, že jsem to jen zkoušel, a zůstat doma? Spojené arabské emiráty v hlasování nedostaly ani jeden hlas, takže naprosto jednoznačný výsledek. Termín se sice ještě o pár dní změnil, ale i tak mi to v zaměstnání procházelo.

 

Moje kolo na druhém konci světa

Zimní přípravu jsem cyklistice nijak neuzpůsobil. Každé pondělí večer hodina spinningu a půlhodina posilování. Když jsem měl volno a počasí dovolilo, chodil jsem běhat. Do toho teoretická příprava na dovolenou. Na chvíli jsem si pohrával s myšlenkou koupě nového kola, ale pak mi došlo, že se nechci bát o fungl nové kolo, které bych nejspíš sotva stihl zajet, takže poletím se starým (ročník 2011). Do 10. dubna jsem měl naběháno 352 km (22. února jsem si dokonce dal půlmaraton: 21,06 km v čase 1:56:23).

 

Můj běh 22. února 2023

13. dubna nás 13 odletělo na druhou stranu světa (časový posun o 12 hodin), takže nic pro pověrčivé. Sice jsme neměli v plánu najezdit na Havaji tisíc kilometrů jako v počátcích projektu 6x 1000, ale říkal jsem si, že 500 km stačí. Zároveň jsem toto číslo bral jako minimální vzdálenost, kvůli které má cenu řešit všechny ty problémy s taháním kola přes půl světa. Věděl jsem, že Havaj je nejdeštivější stát USA, takže tahle dovolená nebude úplně na pohodu. Ale problémů byla celá řada. Nejdříve důkladné seznámení s fenoménem jménem pásmová nemoc. Pak všudypřítomné chlazené nápoje, ze kterých jsem nastydl, takže jsem se z toho vyhrabával ještě týden po návratu domů. Pak neuvěřitelné ceny skoro všeho, takže jsme se místo v restauracích bohužel stravovali tím, co jsme potkali v supermarketu. A tam jsem nedokázal nakoupit tak, aby můj kalorický příjem odpovídal výdeji. Nakonec jsem na Havaji na kole najezdil 492 km. Nic moc, a asi mi to za všechny ty problémy ani nestálo.

 

Po této cyklistické etapě jsem měl k večeři polévku v thajské jídelně

V květnu jsem zjistil, že mi to vůbec neběhá. Energie mi citelně docházela už někde na 10., 11. kilometru. Bolela mě lýtka (to pro mne byla úplná běžecká novinka). Objednal jsem se na převážení na zařízení InBody 270 a výsledky mě moc nepřekvapily, jen jsem je měl černé na bílém. Asi by bylo dobře, že jsem shodil 3,2 kg váhy a procento tělesného tuku mi kleslo o 0,9%, kdyby v tom nebyl ten úbytek rovného kilogramu kosterních svalů. Ano, to jsou ty nevítané následky kalorického deficitu. V sobotu 13. května jsem ovšem dokázal uběhnout 17 km a neumřel jsem při tom, tak jsem se přihlásil na půlmaraton, který se běžel týden poté. Za normálních okolností bych neblbnul a přihlásil se na desítku, ale v pondělí 22. května jsem odjížděl na 12 dní do lázní, tak mě tam snad dají dohromady…

 

Trasa půlmaratonu se mi nelíbila na první pohled. Ta „cílová rovinka“ přes Ostružno a Březinu do Jičína bude dost nekonečná. Navíc jsme tentokrát nestartovali všichni najednou, aby se na nás vytrvalce nemuselo v cíli tak dlouho čekat. Start půlmaratonu byl ve 14:45 a běžci na trasách 5 a 10 km vybíhali v 15:15. Jelikož nás na půlmaraton bylo přihlášených 20, učinil jsem naprosto pitomé rozhodnutí, že nebudu při úvodním proběhnutí centrem zbytečně zdržovat dopravu a poběžím s těmi rychlíky vepředu. Chvilka startovního tempa kilometr za 3:30 mi sice dlouho nevydržela, ale tak nějak jsem po první dva kilometry držel tempo pod 4:50, což by byl naprosto šílený start, i kdybych byl v kondici. A přitom jsem věděl, že jsem na tom fyzicky podstatně hůř než v březnu. ☹ Aspoň že všechny oba kopce byly hned na začátku. Po 4,57 km jsem u Zebína ve výšce 320 metrů n.m. a to je pro celou trasu nejvýše. Mezi Zebínem a Čeřovkou je po 5,67 km první občerstvovací stanice, kde do sebe kopnu panáka ionťáku a pokračuji. Čeřovka je naštěstí trochu nižší, takže po 6,31 km (nadmořská výška 309 metrů) mám oba kopce za sebou.

 

Půlmaraton 20. května 2023

Prvních 9 km jsem zvládl za 46 minut, takže jsem si mohl oddechnout. Tady se naše trasa oddělovala od té, co běželi nejen běžci na desetikilometrové trati, ale dokonce i na pětikilometrové. A opravdu jsem nestál o to, aby mě předběhnul někdo, kdo vyběhl půl hodiny po mně. Po 10,46 km jsem byl u druhé občerstvovací stanice. Ta byla na rozcestí, kde jsme odbočovali po polní cestě podél letiště, a ještě jednou ji využijeme, až se budeme „řítit“ do cíle. Tempo jsem měl ještě pořád někde kolem 5:30 a už cesta k otočce na silnici kus za Ostružnem mi připadala nekonečná. Po 15,2 km jsem tedy oběhl kužel na silnici a další kilometr zjišťoval, že přece jen ještě běží pět lidí za mnou. Rovinka k Jičínu byla přesně tak nekonečná, jak jsem se obával. Po 18,89 km jsem potřetí zastavil na občerstvovací stanici, a sám jsem byl zvědav, zda se ještě dokážu rozeběhnout. Kupodivu ano. Moje tempo už se blížilo spíš šestce a ani na cílovém Lidickém náměstí jsem se pod 5:30 nedostal. To samozřejmě byly očekávatelné následky přepáleného startu. Oficiální čas 1:53:02, 14. místo (a moje hodinky ukazovaly vzdálenost 21,01 km). Třináctý doběhl za 1:47:30, takže odtud pramenil můj dojem, že běžím sám. Pět a půl minuty je pořádná díra. Čas ani pořadí pro mne nemají žádný význam. Z mé strany to bylo pouze o vůli závod dokončit. Časem jsem sice byl lepší než toho 22. února, kdy jsem to také běžel celé na pohodu a měl v tom kopce, díky kterým jsem měl v nohou o více než sto výškových metrů více, ale asi nikdy jsem si při běhu nepřipadal tak bídně, jako při tomto závodu. (Ostatně na všech fotkách ze závodu vypadám jako těsně před smrtí, takže jsem se rozhodl sem žádnou nedat.)

 

Merida Silex 700 hned po zakoupení

Delší dobu jsem si pohrával s myšlenkou koupě gravelového kola. Tedy kategorie tak moderní, že byla rovnou i nedostatkovou. Třeba Merida prodávala skladová kola předchozích modelových roků, dokud se u těch nových neobjevilo „v prodeji od 13. července“. Zase třináctého? Divný rok. Každopádně jsem si tedy 13. července koupil kolo Merida Silex 700 červené barvy. A jelikož jsem celé léto strávil v práci, tak jsem ho do konce měsíce stihl projet třikrát (a v srpnu dvakrát). V srpnu jsem si ještě koupil cyklistický radar, což je doplněk, který jsem vlastně potřeboval už dávno, jen jsem o tom nevěděl. Rozhodně doporučuji každému cyklistovi! (V srpnu jsem také na pár týdnů přestal s veškerým sportem, dokud nahoře v řízení počasí zase nedostali aspoň trochu rozum.) Trochu více jsem začal jezdit až v září, ale nikdy nešlo o nic dlouhého. Jen odpolední projížďky po okolí do třech hodin času. 7. října jsem se na něm projel naposledy, kolo umyl a uložil k zimnímu spánku do jara 2024.

 

Odpolední vyjížďka 10. září 2023

Přes zimu tradičně kašlu na kolo (kola) a stávám se běžcem. 25. prosince jsem tedy vyběhl shodit trochu kalorií ze štědrovečerní večeře. Pak jsem vzal kalkulačku a zjistil, že mám naběháno 784 km. Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že jsem si šel 28. prosince zaběhnout zhruba stejnou dálku jako prvního ledna, abych to zakulatil. Pak už jsem měl důvod, proč do konce roku nevyběhnout ještě jednou. Pokud jsem se tedy na začátku roku snažil nebýt otrokem čísel, tak jsem na konci roku zjistil, že to nefunguje.

 

Podtrženo, sečteno: v roce 2023 jsem najezdil na kole 1747 km (pro srovnání: v roce 2022 to bylo 1190 km), z toho 771 km na novém gravelu, naběhal jsem 800 km (2022: 633 km). Takže všechny ukazatele kromě formy šly nahoru.

 

Ještě pár sportovních akcí, kterých jsem se zúčastnil jako divák. Z Jičínské 50 jsem viděl jenom starty, protože pak už jsem se připravoval na vlastní běžecký závod. Od 19. do 26. srpna se v Jičíně konalo mistrovství světa v MTBO. Mistrovství světa v čemkoliv jsem v Jičíně nikdy nečekal. Ale evidentně se našel dostatečně obskurní sport, který dělá asi deset lidí, z toho tři Češi. O orientačních závodech na horských kolech jsem poprvé slyšel koncem léta 2022, kdy jsem zachytil první informace o chystané události. A protože jeden závod na rozdíl od běžné praxe pořadatelé udělali přímo ve městě, rozhodně se událost nedala jen tak přehlédnout. Každopádně to byla zajímavá podívaná. Při vyhlášení výsledků v zámeckém parku jsem několikrát slyšel i českou hymnu. Další mistrovství světa v čemkoliv už v Jičíně nečekám. A v sobotu 14. října se v Jičíně konal cyklokrosový závod v rámci Toi Toi Cupu. Ideálně objednané počasí, kdy to juniory a dorostence nechali odjezdit za sucha, teprve pak přišel lehký deštík, aby dospělí mohli předvést, jestli na tom opravdu umějí jezdit.

MTBO v Jičíně (fotka z FB pořadatele)

Knihy 2023

Opět jen krátký výběr tří knih, které jsem přečetl v roce 2023.

 

Všechny tři knihy vedle sebe

Tomáš Macek: Příběhy biatlonového šílenství

 

Dva roky mi ležela doma, protože jsem se s tou bichlí nechtěl tahat. Nakonec jsem ji zhltl za tři dny. Pomohlo tomu i velkém množství fotografií. Možná by oficiální fotograf českého týmu Petr Slavík měl být uváděn jako spoluautor. Podtitul knihy sice zní Kronika zlatého věku 2012 – 2020, ale vyprávění začíná rokem 2004. A končí smutnou atmosférou covidových závodů bez publika. V závěru knihy je ještě kompletní přehled vítězů světového poháru a v období vymezeném podtitulem knihy i první desítky světového poháru, výsledky českých závodníků, vítězové malých glóbů, pořadí poháru národů, výsledky ZOH a Mistrovství světa. Vyprávění je čtivé. Jelikož mne také před lety pobláznil biatlon, tak jsem to slupnul jako malinu.

 

Stephen King: Pohádka

 

Stephen King napsal knihu pro dospívající čtenáře plus mínus ve věku hlavního hrdiny (17 let). Už od začátku připomíná, že pohádky dříve bývaly o dost temnější, takže pro děti to vyloženě není. Dokonce se tentokrát krotil i rozsahem (pouhých 728 stran), protože tohle mohlo být klidně mnohem delší. Děj čtenáři ledacos připomíná, ale nepůvodnost tu není zástěrkou pro nedostatek fantazie či autorskou lenost, ale konceptem, na němž je celý příběh postaven. Inspirační zdroje jsou ostatně v textu opakovaně jmenovány. A jelikož se v závěru dostane i na hrůzy z temné studny děsů Howarda Phillipse Lovecrafta, přijde si na své i dospělý čtenář. Výborným zpestřením jsou také ilustrace na začátku každé kapitoly (Gabriel Rodriguez na začátku lichých kapitol a Nicolas Delort sudých). Název se ke knize perfektně hodí, i když si nejsem úplně jistý, jestli bych v cca 17 letech chtěl být viděn s knihou s názvem Pohádka. 😉

 

Fialoví ďábli

 

Antologie hororu cca 20. a 30. let 20. století z Ostravy a okolí sestavená editorem Martinem Jirouškem. Meziválečné krváky a horory mají své kouzlo, avšak nejstarší kousek je ještě z doby Rakouska-Uherska. Čtenářsky méně vděčný fakt je, že jde převážně o sbírku ukázek z románů, které vycházely v sešitech na pokračování. Žánrový rozptyl je veliký – od dvoustránkové atmosférické povídky přes atrakci v podobě povídky napsané v půlhodině až po katastrofické drama tří lidí čelících přírodní katastrofě. Někteří grafomani zaplavovali trh hned pod několika pseudonymy. Editor Martin Jiroušek nám v tom zkouší dělat trochu jasno, ale jeho úvody k jednotlivým textům obsahují i časově a geograficky zcestná přirovnání např. k filmům italského žánru giallo (a lze v nich zakopnout i o spoilery). Vizuální doprovod je působivý, byť se samotnými texty nijak nesouvisí. Citace veršů jsem nedocenil. Za pozornost stojí i medailonky autorů (a pseudonymů) a barevná obrazová příloha v závěru knihy. Ostraváci to možná ocení víc než já, který v tomto městě byl asi dvakrát za život.

Rok 2023 (nejen) na plátnech kin

V roce 2023 jsem na plátnech kin viděl 34 filmů a stálo mě to 5 166 Kč (průměrná cena vstupenky se tedy blíží 152 Kč). Šest filmů jsem viděl v pražských kinech: dva v Lucerně (KaprKód a Oběť) a po jednom ve Světozoru (On se bojí), IMAXu (Oppenheimer), Pilotů (FAMU Four) a Oku (Jagna). Zbývajících 28 projekcí připadá na domovský biograf Český ráj, který 16. prosince 2023 oslavil přesně 100 let od svého otevření. Slavilo se celý týden. Vždycky, když se mělo hrát něco zajímavého, byl jsem v zaměstnání. Jen toho 16. večer jsem si nenechal ujít zážitek jménem Kinoautomat: Člověk a jeho dům (za 200 Kč).

 

Plakáty všech 34 filmů

Desítka nejlepších filmů (projekcí):

 

Plakát filmu KaprKód

1.      KaprKód – dohánění restů z roku 2022 na začátku roku nasadilo laťku do výšky, kterou pokořila jedině půlhodinová Electra

2.      Zabijáci rozkvetlého měsíce – Martin Scorsese patří k mým nejoblíbenějším režisérům, a ani nejdelší film roku má očekávání nezklamal

3.      Ziggy Stardust & The Spiders from Mars – koncertní záznam poslední show, kterou před padesáti lety odehrál David Bowie jako Ziggy Stardust, sice není v pravém slova smyslu filmem, ale jsem rád, že jsem ho mohl vidět ve velkém

4.      Oppenheimer – pražský IMAX byl široko daleko jediný sál, kde největší film roku šlo vidět tak, jak ho autor zamýšlel, a rozhodně to za ten výlet stálo

5.      Minulé životy – korejsko-americká romance byla hitem festivalu Sundance a ukazuje, že ani moderní nezávislá tvorba nemusí být divácky náročná

6.      Doručovací služba čarodějky Kiki – animovanou pohádku z roku 1989 už jsem sice viděl, ale její zopakování v kinosále mi přišlo jako dobrý nápad

7.      John Wick: Kapitola 4 – sice nepatřím k fanouškům seriálů, zvlášť když jsou jejich díly čím dál delší, ale výjimka potvrdila pravidlo

8.      FAMU Four – čtyři filmy studentů FAMU zabraly dohromady hodinu a hlavně závěrečná půlhodinová Electra tomuto pásmu zajistila místo v tomto mém seznamu

9.      Srdce dubu – francouzský přírodopisný dokument bez jakéhokoli komentáře oplýval řadou opravdu úžasných záběrů

10.  Tonda, Slávka a kouzelné světlo – předposlední den roku se do žebříčku dostal nejlepší český celovečerní film roku 2023, pro změnu animovaný (ne dokument, jako v roce předcházejícím)

 

Plakát filmu Electra

Nejlepším filmem roku 2023 bez ohledu na kategorie bych vyhlásil film Electra. Režisérka Daria Kaščejevová pochází z Tádžikistánu a studuje animaci na pražské FAMU. Už za předchozí studentský film Dcera posbírala řadu filmových cen, včetně Studentského Oscara. Teď si vzala za základ nelehké téma v psychologii známé jako Elektřin komplex a vytvořila z něj „půlhodinový velkofilm“ (údaje o délce se na internetu pohybují v rozmezí 25 až 30 minut, já jsem v kině stopky nepouštěl). Střídá několik animačních technik včetně pixilace, takže ve filmu používá i čtyři herce. Gejzír nápadů mě dokázal strhnout a hned po skončení projekce jsem to chtěl vidět znovu. A to se mi nestává moc často.

 

Výrazným trendem současné (zejména americké) kinematografie je délka filmů bobtnající k hranicím únosnosti. Jen z toho, co jsem viděl: Zabijáci rozkvetlého měsíce – 206 minut, Babylon – 189 minut, Oppenheimer – 180 minut, On se bojí – 179 minut, John Wick: Kapitola 4 – 169 minut. Smutným stvrzením tohoto fenoménu se stal Napoleon Ridleyho Scotta. Do kin šel sice v délce 158 minut, ale působil dojmem, že je v něm leccos uspěcháno a vynecháno. Ostatně režisérský sestřih filmu, který bude uveden na streamovacích platformách, má mít délku kolem 250 minut (a to je sakra rozdíl).

 

Novinkou v naší distribuci se stal projekt Tady Vary nabízející jednu návštěvu kina měsíčně ve zvýhodněném předplatném. Navíc přináší přenos z pražského kina Světozor, exkluzivní rozhovory s tvůrci filmů (či pro projekt speciálně natočené zdravice). Začal francouzskými snímky Anatomie pádu a Umění jíst a milovat. K tomu prvnímu bylo trochu vtipné poslouchat německou herečku Sandru Hüllerovou ve francouzštině a hned poté francouzskou scenáristku a režisérku Justine Trietovou v angličtině, ale aspoň bylo vidět, že se nedomlouvaly. Pak ovšem přišel Scottův Napoleon, na kterého bych jinak nešel (a o moc bych nepřišel). Navíc s těmi jejich úvody pořád vyhlížím, jestli do kin nepošlou třeba i nějaký film s délkou pod dvě hodiny.

 

Nabídku nových filmů v kinech navíc doplňují obnovené premiéry či speciální uvedení filmů starých, kde je to často sázka na jistotu (ostatně jich většina je v mém výše uvedeném žebříčku). Takže jsem viděl původní animovanou disneyovku 101 dalmatinů (1961) uvedenou v rámci oslav 100 let společnosti Disney (kterou až úplně na konci roku vyšťouchl z mého top 10 český animovaný film), první interaktivní film Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967) v rámci oslav 100 let jičínského biografu, koncertní záznam Ziggy Stardust & The Spiders from Mars (1979) a japonskou animovanou pohádku Doručovací služba čarodějky Kiki (1989).

 

Samozřejmě jsem celou řadu potenciálně zajímavých filmů prošvihnul. Začnu japonskou produkcí. Nestihl jsem jedinou jičínskou projekci anime Suzume, ani jednu ze dvou projekcí monstr akce Gozilla Minus One, a nepočítaně projekcí posledního animovaného filmu Hajaa Mijazakiho Chlapec a volavka. Ze zbytku bych jmenoval třeba australský „horor roku“ Mluv se mnou, americkou komediální rekonstrukci skutečného případu Peníze těch tupců nebo maďarskou animovanou sci-fi White Plastic Sky.

 

Vydávání filmů na discích už je v podstatě minulostí, takže udržuji konstantní přísun v podobě tří filmů ročně. Za rok 2023 to byly filmy Ukradená vzducholoď, Fabelmanovi a 12 opic. Mají něco společného? Ano, natočili je tři z nejlepších režisérů vůbec: Karel Zeman, Steven Spielberg a Terry Gilliam.

 

Mé nové Blu-ray disky

Nejlepším filmem, který jsem viděl v televizi, klidně vyhlásím dvacetiminutový studentský film Atestace Jana Hechta. Filmové dno, které jsem z vlastní blbosti přetrpěl, také tvořily převážně domácí tituly: „komedie“ Zbožňovaný, halucinační trip Lidi krve, experiment Osobní život díry, podobenství Jarmareční bouda a televizní protidrogová agitka Cesta do tmy. Všechno strašná ztráta času.

 

Tak schválně, co mě čeká v roce 2024?

Koncerty 2. poloviny roku 2023

 

Dnes nehrajeme

Na posledním koncertu jsem byl 2. dubna a přes léto už jsem začínal mít absťák. Sice se nějaké koncerty konaly i v Jičíně, a nejspíš jsem něco i na chvíli zahlédl, ale nic z toho mi ani neutkvělo v paměti. Snad jen neděle 6. srpna, kdy měly od 17 hodin v parku hrát jičínské Bludy. Dokonce jsem si zařídil, aby mi vystřídání přišlo asi o půl hodiny dříve, ale nejen že se nehrálo, dokonce k mému úžasu někdo uzamkl celý park. Ve čtvrtek 14. září v rámci festivalu Jičín – město pohádky dostaly v zámeckém parku šanci místní Wooden Ships s výročním koncertem k 10 letům existence. Začátek byl naplánován na 21:00, a jelikož šlo o všední den, muselo být ve 22:00 ticho. To si ani všichni ti pozvaní bývalí členové kapely nestihli pořádně zahrát. Ale za účast to jako jediná místní letní akce stálo.

 

Wooden Ships v zámeckém parku

Pak už jsem svůj koncertní absťák začal řešit a podíval se na nejlákavější koncerty podzimu. Na prvním místě stanuli The Winery Dogs, kteří měli v plánu dva koncerty po sobě v Brně a Praze. Na ten první mi ve směnáři dokonce vycházelo volno. Jenže stačil důkladnější pohled a bylo nad slunce jasnější, že na něj mohu rovnou zapomenout. Po pár dalších srážkách s realitou jsem to vzal z opačného konce. Vypsal jsem si své potenciálně volné termíny a začal hledat, zda se v některém z nich neodehrává něco, co by stálo za vidění a slyšení. Australané Voyager v Praze 7. října za 520 Kč, fajn, nejvyšší čas koupit si lístek. Na webu pořadatele Obscure ale narážím na informaci „přeloženo na 2024“. Po kliknutí jsem se dozvěděl, že zpěvákovi a klávesákovi Dannymu Estrinovi byla diagnostikována rakovina a doporučeno ihned začít s léčbou, takže je celé evropské turné odloženo na příští podzim. Chápu, zdraví má přednost.

Errat / Terra

 

A tak jsem vyrazil už 26. září do pražského Paláce Akropolis na koncert Soen. Sice jsem o nich věděl, ale za nákup lístku (599 Kč) mohou vděčit tomu, že si s sebou vzali zajímavou předkapelu. Pódium vypadalo zaplněné bicími nástroji. Vzadu bicí soupravy kapel Molybaron a Soen, úplně vepředu bicí kapely Terra a kolem napravo i nalevo další troje bubny. Terra (latinsky i italsky „země“) se sice zásadně píše jen velkými písmeny, ale já tyhle hrátky vynechávám. Jsou z Říma a svoji hudbu označují jako tribal metal. Nezvyklé slovní spojení asi vyděsilo fanoušky hlavní kapely, takže nás v sále byla v 18:30 jen hrstka. Hned se ukázalo, jak málo jsem se předem připravoval. Neobvyklé umístění bicích totiž odpovídalo tomu, že v čele kapely sedí zpívající bubeník. Ne že by se oba kytaristé či basák báli mikrofonů. Ostatně na začátku i na konci z nich ze všech čtyř byli hráči na bicí nástroje. Rozhodně zajímavé zpestření. Na svém stánku kapela prodávala ručně vyráběná trička i cédéčka v ručně vyráběných dřevěných krabičkách (logo kapely sestávající ze šesti obdélníků bylo na každé krabičce vypáleno, takže se dá napsat, že co kus, to originál). Cédéčka nabízeli dokonce dvě: eponymní Terra má totiž ještě akustickou verzi pod přesmyčkou Errat. Obě cédéčka i tričko po 485 Kč. Jelikož to není moc kulaté číslo, a shodou okolností je to popisné číslo mého domu, skoro jsem se šel zeptat, jak k němu dospěli. Ale jelikož jsem si nic z toho nehodlal koupit, radši jsem odolal. A šel na jeden 11° Gambrinus (55 Kč).

 

Terra v Praze

Po krátké přestávce nastupuje v 19:10 na pódium kapela Molybaron, kvůli které jsem do Prahy přijel. Hrají alternativní metal, jsou z Paříže a existují od roku 2014. V jejich čele ovšem od založení stojí zpívající kytarista Gary Kelly narozený v Dublinu. Francouzsko-irská spolupráce každopádně funguje a kapela 15. září 2023 vydala své třetí album Something Ominous (Něco zlověstného). Začali rovnou titulní písní ze svého fungl nového alba a další novinkou Set Alight, ale celkově setlist namíchali zhruba půl na půl s písněmi z předešlého alba The Mutiny (2021). Z něj zazněly například hitovky Animals, Something for the Pain a Lucifer. Až na závěr došlo na jedinou píseň z bezejmenného debutu (2017). Za zmínku stojí také výrazná baskytara. Za mne spokojenost. I když ten set byl krátký, tak prostě co píseň, to hit. Rozhodně nejlepší kapela večera. Molybaron nabízeli novinkové CD za 450 Kč, vinyly za 700 Kč a trička za 600 Kč.

 

Soen plakát

Vše šlo jako po drátku, takže ve 20:10 před už slušně zaplněný sál nastupují hlavní hvězdy večera, švédští progresivci Soen. Ti byli založeni v roce 2010 otcem zakladatelem, bubeníkem Martínem Lópezem. To je sice rodák ze Stockholmu, ale po rodičích uruguayského původu. Krátce bubnoval v Amon Amarth, pak strávil osm let v řadách Opeth, které v roce 2006 opustil ze zdravotních důvodů. Soen založil se zpěvákem Joelem Ekelöfem, a oba jsou jedinými dvěma stabilními složkami pětičlenné kapely. 1. září 2023 jim vyšlo šesté řadové album Memorial (Památník). Švédové postavili setlist hlavně z posledních třech alb (předchozí Imperial, 2021 a Lotus, 2019), ale měli více hracího času, takže i výletů do hlubší minulosti si mohli dovolit více. Zpěvák Joel Ekelöf na jednu píseň seskočil z pódia a zpíval mezi fanoušky, kteří si to určitě budou dlouho pamatovat. Koncert skončil ve 21:50. Hlavní hvězdy na svém stánku nabízely všechno možné (trika, kšiltovku, kulich…), CD za 500 / 600 Kč a vinyly za 850 / 1200 Kč. Cena před lomítkem je za nepodepsané exempláře, za lomítkem za podepsané. Takže nejdražší je nakonec asi fixa.

 

Soen v Praze

Na další koncert jsem se vypravil hned 4. října do žižkovského klubu Storm. Jako minule byl vstup vrchem z cyklostezky, ale jak se na ni mám kvůli rozkopanému Tachovskému náměstí dostat? Naštěstí bylo metalistů dost a někdo už vyrobil v ocelovém oplocení průchod. Od 20:00 zde hraje anglická kapela Fury, založená v roce 2010, hrající heavy metal. Své čtvrté album Born to Sin (Zrozeni k hříchu) vydali v březnu 2022. Pětičlenná kapela má v čele zpívajícího kytaristu, ale kupodivu s sebou vozí i zpěvačku, která vedle něho nemá příliš prostoru. Z ženské části sestavy rozhodně větší pozornost zasluhuje basistka (v tílku Iron Maiden, jak jinak?), jejíž nástroj se rozhodně neztrácel pod zvukem dvou kytar a bicích. V lednu 2024 se ostatně stala členkou slavných Mercyful Fate, což mluví za vše. Celkově tito následovníci Iron Maiden odvedli kvalitní práci, jen nevím, zda pro takovéto mladé, leč dřevní kapely, existuje nějaký prostor k růstu. Nebo to budou pořád jen doplňky programu festivalů a předkapely slavnějších. Na svém stánku nabízeli trička za 400 i 550 Kč, CD a kšiltovky po 500 Kč a vinyly za 850 Kč. Já jsem zvolil 11° Krušovice za 54 Kč.

 

Kapely dorazily

Ve 21:15 startuje hlavní kapela, za niž jsem zaplatil 890 Kč vstupného: Phil Campbell and the Bastard Sons. Velšský kytarista Phil Campbell od roku 1984 hrál v heavymetalové kapele Motörhead. Když její lídr Lemmy na konci roku 2015 zemřel, ocitl se bez práce. A tak se rozhlédl po nejbližším okolí a v roce 2016 si založil kapelu se svými syny Toddem (kytara), Tylou (baskytara) a Danem (bicí). Čtveřice Campbellů přibrala zpěváka a začala hrát převážně písně od Motörhead. Od roku 2018 začali přidávat vlastní písně, po pár albech vyměnili zpěváka, takže s nimi od začátku roku 2022 zpívá Joel Peters, a 1. září 2023 jim vyšlo třetí album Kings of the Asylum (Králové blázince). Začali sice titulní peckou druhého alba We’re the Bastards, ale většinu hrací doby zněly písně Motörhead, například Iron Fist, Ace of Spades či závěrečná Overkill. Došlo i na covery od Sex Pistols (God Save the Queen) a Davida Bowieho (Heroes). Phil Campbell chápal, že kapela nese jeho jméno, tak by měl párkrát něco říci do mikrofonu, ale jinak vypadal spokojený, že na to má v kapele někoho jiného. Z novinky bohužel zazněly jen dvě písně (ale minimálně Maniac by mohl být koncertní stálicí). Konec nastal ve 22:30, takže přesně podle plánu. I hlavní kapela chtěla za CD 500 Kč, za vinyly 900 Kč, ceny triček a kulichů jsem zapomněl. Následujícího dne, 5. října, měly kapely hrát v Hamburku, ale koncert byl zrušen pro nemoc zpěváka Joela Peterse. V Praze se zdál naprosto v pořádku.

 

PCanBS ve Storm klubu

21. listopadu se v pražském Lucerna Music Baru měl konat koncert místních kapel Gaia Mesiah a The Agony, vstupné 520 Kč. Diskografii The Agony mám doma kompletní v digitální podobě díky několika crowdfundingovým kampaním, ale naživo jsem je ještě neviděl. Gaiu Mesiah ano, ale to už je dost fousatá vzpomínka. 20. listopadu zhruba v 17 hodin mi ovšem přišel email se zprávou, že se koncert ze zdravotních důvodů přesouvá z úterý 21. listopadu na neděli 3. prosince 2023. Super, vybrali si termín, kdy mám volno, jen jsem mohl nocleh v Praze zdarma zrušit do půlnoci 19. listopadu. Co nadělám…

 

Gaia Mesiah plakát

V sobotu 25. listopadu jsem se přece jen dočkal jičínského koncertu kapely Bludy. Sice už to nebylo zadarmo, ale za 150 Kč, od 18:00 do 22:00 měly v jičínském K-klubu hrát čtyři kapely, z toho tři místní. Jelikož akci pořádal Matěj Čejchan, doufal jsem, že vlastní kapelu(y) zařadí na konec. Když se na FB objevil časový rozpis akce, musel jsem své plány změnit. V neděli v půl šesté ráno musím být v práci, a čtyři hodiny na sucho (přesněji při pár pivech) nedám. Tak jsem se rozhodl vynechat první kapelu, kterou byla místní Sranda. Od 19:00 hrála liberecká kapela Imaginárium, v jejímž čele stojí sympatická zpívající klávesistka Anežka Čejchanová. Ano, manželka zmíněného pana pořadatele, který si s vlastní kapelou Tcheichan zahrál hned poté. Ten jeho pop-rock mě moc neoslovuje, ale dá se přežít. Mé oblíbené Bludy přišly na řadu až od 21:00 a čekání na ně za to stálo. Když dohráli ve 21:56, chtěli jsme ještě jednu písničku, tak nám znovu zahráli tu samou, se kterou svůj set zahájili. Jak prohlásila zpívající kytaristka Jana, je už to pro ně trochu typické.

 

Bludy v K-klubu

V neděli 3. prosince od 20:00 pražská rocková kapela The Agony startuje v Lucerna Music Baru odložený koncert. Kapelu založila zpívající kytaristka Nikola Kandoussi jako čistě ženskou rockovou kapelu. Fungují od roku 2013. Vydali alba Dirty and Dangerous (2015) a 689 (2018) a EP Eclectic (2020). Po covidové uzávěře se polovina kapely rozhodla v hraní nepokračovat (zbyla ještě bubenice Kajda), tak musela Niky najít náhradnice. Kupodivu se zadařilo, protože aktuální album Rising rozhodně není v ničem slabší. A nová sestava rovnou dostala šanci předvést se před vyprodanou O2 arenou, kde předskakovala německým Scorpions. V prosinci už se blížila kapelní přestávka – baskytaristka byla v osmém měsíci („Domi, ale bude to až v prosinci.“ – „To je jedno, Lucernu hraju, i kdybych tam měla porodit.“). Vypalovačky typu House of Mirrors či T.W.S. fungují naživo na jedničku a koncert měl spád a energii od začátku do konce. Pak nastal čas na další Plzeň za 75 Kč.

The Agony v Lucerně

 

Crossoverová kapela Gaia Mesiah funguje od roku 2001 v pozoruhodném složení tří muzikantek z Prahy a jednoho muže z Austrálie. Kytaristka Santa Morella a bubenice Míša M. se znaly z kapely Rage Against the Machine revival (odtud také zůstal kytaristčin pseudonym), živelná zpěvačka Marka Rybin a basák Josh Stewart sestavu zkompletovali. První EP vydali samizdatem v roce 2003, brzy následovala alba Ocean (2005) a Alpha Female (2007). V roce 2008 kapelu opustila zpěvačka a na čas ji nahradil Viktor Dyk. V roce 2011 kapela ukončila činnost. V roce 2016 se původní sestava dohodla na třech koncertech (ve skutečnosti jich proběhlo deset). Na začátku roku 2019 vyšlo třetí album Excellent Mistake a v roce 2023 Vlnobytí. V Lucerně křtili vinylovou verzi nového alba, takže nechyběli kmotři. Carlo Zegarra (flétny, conga, perkuse) a Pedro Paredes (charango, perkuse) si v několika písních i zahráli. Že umí dobře zpívat i Santa Morella, víme, ale tentokrát přesvědčivě zapěl i Josh Stewart. Na posledních albech je i pár česky zpívaných písní (Království, Tam to všechno je, NeNe) a vypadá to, že právě ony obohatí většinu repertoáru z první fáze kapely. A Marka Rybin je pořád stejně nezkrotný živel jako před dvaceti lety. Koncert skončil ve 22:50. Cenu nového vinylu si nepamatuji, za CD chtěli 450 Kč a za kšiltovky a kulichy 490 Kč.

 

Gaia Mesiah a kmotři v Lucerně

O dva dny později, 5. prosince jsem byl znovu v Praze, byť na Smíchově. V klubu MeetFactory koncertují Fear Factory, a já na ně zase jel kvůli jedné z předkapel. Lístek stál 690 Kč. V 19:00 vyprodaný koncertní večer otevírají pro mne naprosto neznámí Angličané Ghosts of Atlantis. Existují od roku 2019, hrají symfonický dark metal a v říjnu 2023 vydali druhé album Riddles of the Sycophants (Hádanky sykofantů – což je starořecký výraz pro lidi živící se udavačstvím). Textovým námětem kapely je totiž kromě fantasy a Atlantidy také řecká mytologie. Pětice měla pěkné kostýmy, různě začerněné obličeje a nemocného zpěváka. Koncert sice odzpíval, ale někdo, kdo ho viděl z blízka, tvrdil, že „ten chlap neměl být na pódiu, ale ležet v posteli“. Pěvecky vypomáhal i jeden z kytaristů. Hudebně mě napadá jen přirovnání k jiné anglické kapele: Cradle of Filth. Myslím, že kapela cílí na stejné fanoušky. Jako půlhodina na zahřátí dobré. Potom Budvar 33 za 50 Kč, bohužel do zálohovaného kelímku o objemu 0,4 l. Jako většina lidí tyto novoty nemám rád, není nad klasický půllitr.

 

Fear Factory plakát

V 19:50 už jsem podstatně blíže pódiu, protože na scénu nastupují Ukrajinci Ignea. Kapela založená roku 2013 v Kyjevě hraje melodický death metal, ale s prvky orientálního, symfonického i progresivního metalu. Narazil jsem na ně v roce 2015, kdy vydali singl Alga natočený se symfonickým orchestrem. Od té doby je po očku sleduji. U nás už hráli na festivalu Brutal Assault, což není zrovna akce pro mne. Na konci dubna 2023 vydali třetí album Dreams of Lands Unseen (Sny o zemích neviděných) inspirované životem ukrajinské cestovatelky Sofije Jablonské (1907 – 1971). V čele kapely stojí zpěvačka Helle Bohdanová, pak tam je kytarista, klávesák (na koncertech používá keytar), basák a bubeník. Jak je v žánru zvykem, Helle ovládá širokou škálu hlasových poloh od čistého melodického zpěvu až po hluboký hrdelní growl. Setlist měli postavený na aktuálním albu (včetně intra Téoura puštěného z playbacku), z předchozích dvou zaznělo po jedné ukázce (Leviathan a Jinnslammer). Z novinky kromě hlavních hitů (Dunes, Camera Obscura, Nomad’s Luck) zazněla i ukrajinsky zpívaná Daleki obrii. Víc se jim do těch 40 minut přiděleného času nevešlo. Kapela prodávala CD za 450 Kč a trička i vinyly za 750 Kč. Následujícího večera ještě hráli ve Varšavě, ale 7.12. v Hamburku už Ignea hrála jen instrumentálně, protože Helle nemohla ani mluvit, natož zpívat. To jsou ty radosti koncertních turné… ☹

 

Ignea v MeetFactory

Ve 20:45 večer pokračuje vystoupením amerických Butcher Babies. Kapelu v roce 2010 založily dvě bývalé moderátorky Playboy TV Heidi Shepherd a Carla Harvey. „Řeznická děvčata“ už svým názvem dávala najevo, že přes svůj vzhled nehodlají hrát žádný popík, ale pořádný metalový masakr. Za posledních šest let se jim zřejmě nahromadilo dost nových písní, takže na začátku července 2023 vydali rovnou dvojalbum s navazujícími názvy Eye for an Eye… / ...'Til the World's Blind (Oko za oko… / …Dokud nebude celý svět slepý). Jiné vyznění název získal 27. října, kdy bylo oznámeno, že se Carla Harvey evropského turné nezúčastní, jelikož musí na oční operaci, jinak jí hrozí, že přijde o zrak. Prý to nevadí, protože mají ještě jednu zpěvačku. Jako by snad mezi nimi byl rozdíl jen v tom, že je jedna blondýna a druhá bruneta. Každá má jiný hlas, proto se při zpěvu střídají. No nic. Každopádně na koncertě Heidi Shepherd řádila jako uragán, takže udělala všechno proto, aby fanouškům nic nechybělo. Třeba rozpoutala pod pódiem circle pit, pak seskočila a zbytek písně dořvala v jeho středu. Wow! Vlastně mě trochu překvapilo, že na ten hudební masakr za jejími zády stačili jen tři muzikanti (jediný kytarista Henry Flury je v kapele od začátku), takže klobouk dolů. Setlist byl postaven pouze na písních z alba ...'Til the World's Blind, výletů jinam bylo minimum, i když na závěr zazněla Magnolia Blvd. z debutu Goliath (2013). O Carle nepadla ani zmínka. Třičtvrtěhodina využitá na maximum.

 

Butcher Babies a jejich turistická fotka z Prahy

Ve 21:50 přicházejí hlavní hvězdy, Američané Fear Factory. Ikony industriálního metalu jsou pod tímto jménem na scéně od roku 1990 a mají tak turbulentní historii, že neexistuje nikdo, kdo by v kapele hrál po celou dobu její existence. Současným držitelem slavného jména je kytarista Dino Cazares, ale i on měl sedmileté období (2002 – 2009), kdy v kapele nehrál. Basák Tony Campos to s ním táhne od roku 2015, bubeník i zpěvák jsou fungl noví. Blonďák Milo Silvestro u mikrofonu byl velmi dobrý, ale zaplnit mezeru po Burtonu C. Bellovi nebude snadné. Ale, co já vím? Mně jejich hudba nikdy nic neříkala a sotva s tím něco udělá změna zpěváka. Zvažoval jsem, že se na ně úplně vykašlu a odejdu dřív. Možná jsem tu myšlenku měl dotáhnout. Většinu doby jsem se nudil, takže jen pár momentů, které mi stojí za zmínku. Kapela jako intro i outro koncertu používala hudbu z filmu Terminátor 2. V písni Slave Labor si zahostovala Helle Bohdanova a o chvíli později přišel vrchol jejich setu, když v písni Martyr vletěla na pódium Heidi Shepherd a nebohého Mila Silvestra zažehlila do podlahy. Až jsem si říkal, že jestli chtějí podpořit nového frontmana, tak by si podobné hostovačky měli promyslet. Koncert skončil ve 23:15.

Fear Factory v MeetFactory

 

25. prosince od 18:00 měl být v jičínskému Baru Na Starym koncert čtyř kapel, včetně křtu nového alba Wooden Ships. Kromě nich měli hrát Smradlavý hračky a pro mne zcela neznámé kapely Ošklivé děti a něco, co se píše FEN|N|Y a hraje „no hope pop“. Ale jelikož jsem zase 26. o půl šesté ráno měl být v zaměstnání, nakonec jsem na akci nevyrazil. Snad někdy příště… Že téhož večera v místní vietnamské restauraci Hanoi koncertovaly Bludy a další mně neznámé kapely (např. White Fruit Honey) jsem se dozvěděl až po Novém roce.

 

Něco na doma – ať si to užijí i sousedé :-)

Tak už vyhlížím, co přinese rok 2024.