Koncerty – 1. polovina roku 2026

 Leden

 

Začátek roku mě zavál do pražského Lucerna Music Baru, kde se konal koncert dvou amerických hardcorových kapel. Vstupné 750 Kč. Původně měl sice být sváteční, ale i tohle turné bylo trochu odloženo, takže místo 17. listopadu jsem zamířil do Prahy v pondělí 12. ledna. Lucerna Music Bar je přitom prostor spíš pro diskotéku než pro hardcore, což komentovali minimálně tři ze čtyř frontmanů ve stylu „tohle je fakt divné místo“.

 

Koncert odstartovala v 19:00 kapela Slope z německého Duisburgu. Ač se prezentují jako kvintet, do Prahy přijeli ve čtyřech. Hrají od roku 2014 v žánrech hardcore punk / crossover. Jejich druhé album Freak Dreams (Groteskní sny) vyšlo v roce 2024. V životě jsem o nich neslyšel, ale kupodivu to bylo docela dobré, za což mohou zpěvák (v kulichu Madball) a kytarista. Rytmika má ještě co dohánět. Ale ti dva v popředí byli fakt dobří. Co hráli netuším, jistá je jen titulní píseň z jejich posledního alba. Povedená úvodní půlhodinka.

 

Od 19:45 byli na řadě Američané Gideon. Metalcore z Alabamy. Metalcore je žánr, který je moderní, ale vůbec mu nerozumím, tudíž mě vůbec nebaví. Kapely, co ho hrají, mi znějí jedna jako druhá. Gideon existují od roku 2008 a jejich šesté album More Power. More Pain. (Více síly. Více bolesti.) je z roku 2023. Alabama se nezapřela aspoň vizuálně. Zpěvák v tričku s utrženými rukávy a kovbojském klobouku. Bubeník měl přes bílý nátělník montérky s laclem a na hlavě kšiltovku – vypadal spíš jako obsluha benzínky či autoservisu než bicích. Také zahráli titulní píseň z posledního alba, ale jejich půlhodina se mi dost táhla. Nehodlám je hodnotit, nemá to smysl, prostě zhruba to, co jsem čekal.

 

Ve 20:35 přicházejí na řadu veteráni newyorské hardcorové scény Madball. Rok založení 1988 hovoří za vše. Sice je u toho celou dobu pouze zpěvák Freddy Cricien, ale také to na něm do značné míry všechno stojí. Ostatně je to mladší nevlastní bratr Rogera Mireta, jehož kapela Agnostic Front patří mezi pionýry celého tohoto žánru. Bubeník Mike Justian to s ním táhne od roku 2011. Kytarista a basák jsou v kapele natolik čerství, že nehráli ani na posledním albu For the Cause (Za věc) z roku 2018. To už je ostatně dost staré, ale jubilejní desáté studiové album vyjde v červenci 2026. Madball už nám z něj v Praze zahráli píseň Tethered. Jinak předvedli kompletní průřez kariérou od debutu až po současnost. Ať už chtěli fanoušci slyšet Down by Law, Pride, Infiltrate the System, Doc Marten Stomp, Rev Up nebo Freight Train, tak se dočkali. Freddy celou dobu létal po pódiu, že bych mu tu padesátku pomalu ani nevěřil. Poprvé za večer (a ne naposled) jsem ve zvuku slyšel i baskytaru. Pod pódiem se rozjel slušný kotel. Fanoušci byli spokojení – ostatně trička Madball v hledišti převládala. A skalní, co nerozdýchali, že jejich oblíbený band jede turné jako předkapela, odešli po skončení jejich setu pryč.

 

Madball v Praze

Hlavní hvězdy začínají ve 21:40 a jsou jimi Lionheart z kalifornského Oaklandu. Založeni v roce 2004. Aktuální album Valley of Death II (Údolí smrti II) vyšlo 9. ledna 2026, takže už jsem měl šanci si ho o víkendu párkrát pustit. Trochu vtipné mi přijde, že jejich předchozí album neslo název Welcome to the West Coast III (Vítejte na západním pobřeží III), takže je asi nebaví vymýšlet názvy alb. Kapela hraje v pěti, což znamená dva kytaristy, basáka, bubeníka a zpěváka. Tím je Rob Watson a na jeho vyřídilce to zase stojí. Někteří mu trochu vyčítají, že ani na chvíli nezavře klapačku, ale na živo mu dost pomáhal i basák. Také bubeník Jay Scott je v kapele od začátku. Kytaristé Nick Warner a Walle Etzel i basák Richard Mathews jsou v kapele o deset, patnáct let novější. Ale sehraní jsou na jedničku. Měli největší prostor a celou hodinu hracího času, takže nezaujatého posluchače, jako jsem já, snadno přesvědčili, že jsou ten večer nejlepší. Z novinky zazněly asi čtyři pecky, a i zbytek setlistu preferoval novější tvorbu (tak to má být, tak to mám rád). V závěru ještě vystřihli píseň Fight for Your Right z repertoáru skupiny Beastie Boys. Hardcore je ale spíš pro lidi, kteří rozumí textům, takže mi to zase asi na pár dalších let stačilo. Já sice leccos pochytím, ale nikoliv v tomhle kulometném tempu.

 

Lionheart v Praze

Únor

 

Skoro to vypadá, jako bych to plánoval ve stylu „ode zdi ke zdi“ a po „ukecaném“ hardcoru vyrazil na pravý opak. Italské trio Zu si za název zvolilo sumerský výraz znamenající vědět či rozumět. Našel jsem slušné množství škatulek, do kterých bývají řazeni, skoro si může každý vybrat, co se mu líbí nejvíc. Takže jsem si vybral popisnou verzi instrumentální jazz metal. V pondělí 2. února od 19:30 v žižkovském klubu Palác Akropolis hráli za 450 Kč, což je nižší vstupné než za mnohé místní kapely. Kapela vznikla v Ostii (což je západní konec Říma ležící při pobřeží Tyrhénského moře) v roce 1997. Bicí, baskytara, barytonsaxofon a elektronika. Luca T. Mai totiž obsluhuje dva nástroje, buď duje do barytonsaxofonu nebo prohání klávesy syntezátoru, řekl bych tak v poměru 1:1. Basák Massimo Pupillo na své čtyři struny hraje spíš jako na kytaru, což není žádná novinka. I u nás jsme měli kapelu No Guitars, která stála na tom samém. Bubeník Paolo Mongardi na to i díky svému mocnému plnovousu nevypadal, ale řezal do toho tak, že výraz metal byl opravdu na místě. Kromě mikrofonů snímajících zvuk jeho sestavy žádné další na pódiu nebyly, takže komunikace s publikem pouze hudební. Jejich šestnácté studiové album Ferrum Sidereum (latinsky Hvězdné železo) vyšlo shodou okolností stejně jako výše uvedené také 9. ledna 2026. Názvy má kromě titulního ještě v angličtině a italštině, doplňují je výrazy převážně z náboženské teorie a astronomie. Souvislosti mezi názvy a hudbou radši nechám odborníkům. Každopádně obvyklá délka kompozic je kolem osmi minut (a délka CD se blíží osmdesáti minutám, což je délka na hraně možností tohoto nosiče). Jak se nemohu chytit textů, musím se spolehnout na informace z internetu. A pokud nelžou, tak nové album nejen přehráli celé, ale dokonce zachovali i pořadí skladeb. Klobouk dolů, na koncert roku je zaděláno hned v únoru!

Zu v Praze

 

Březen

 

V sobotu 21. března dorazilo do pražského sálu Forum Karlín turné kapel Epica a Amaranthe. Vstupenka na stání stála 990 Kč. A hodně mě zajímala už nizozemská předkapela, která vystupovala pod názvem Charlotte Wessels’ The Obsession od 18:40. Přesně jak jsem předpovídal, když jsem na Charlotte jel do Prahy 13. listopadu 2024. A protože od té doby kapela vydala pouze singl After Us, The Flood (Po nás potopa), byl dost podobný i koncertní setlist. Novinka samozřejmě zazněla, druhou písní, kterou jsem naživo slyšel poprvé, byla Tempest. Plus pět pecek ze stejnojmenného debutu, víc toho za přidělených 40 minut nestihli. Kapela se za rok a půl od minulého koncertu více sehrála, změna nastala za klávesami, které teď obsluhuje Nina van Beelen, která také výborně zvládá doprovodné vokály. Charlotte v odvážném kostýmu za mikrofonním stojanem ozdobeným slunečnicemi staví na čistém zpěvu, zařvala si akorát v závěrečné písni The Exorcism. Na příští jaro oznámila své první samostatné turné, takže se asi chystám v únoru do Zlína.

 

Charlotte Wessels v Praze

Od 19:50 přichází na řadu švédská popmetalová šestice Amaranthe. Existuje od roku 2008 a jejím specifikem je, že ji tvoří tři muzikanti a tři zpěváci. Kromě mužských zpěváků je sestava stabilní a tvoří ji kytarista Olof Mörck, bubeník Morten Løwe Sørensen, basák Johan Andreassen a zpěvačka Elize Ryd. Čisté mužské vokály má od roku 2017 na starost Nils Molin a drsný zpěv od roku 2023 obstarává Mikael Sehlin. V roce 2024 vydali sedmé album The Catalyst (Katalyzátor). Písně s výraznými melodiemi a velkým hitovým potenciálem z nich dělají trochu tvrdší pokračovatele švédské tradice, kterou definovala už ABBA. Asi je obdivuji za to, že dokáží do každé písně vymyslet linky a text pro tři odlišné hlasy, protože mi tento koncept připadá dost svazující. Kapela bývá řazena mezi metalové kapely se zpěvačkou, což úplně nechápu. Jsou tu vždycky tři hlavní vokály. Ano, Elize je jediná ze zpěváků v kapele od začátku a vypadá z kapely nejlépe, ale celkově to prostě není jen o ní. Asi jsem viděl všechny jejich videoklipy, ale třeba poslední album jsem si nepustil ani před cestou na koncert, takže se asi neřadím mezi jejich fanoušky. Z novinky ostatně zahráli jen tři písně (Damnation Flame, The Catalyst a Re-Vision), takže její znalost ani nebyla potřeba. Koncertní provedení mají ovšem zmáklé na jedničku, takže jsem se ani jako nefanoušek rozhodně nenudil.

 

Druhé hlavní hvězdy začínají ve 21:40. Nizozemská symfometalová Epica funguje od roku 2002 a už slušnou řádku let ji považuji za naprostou špičku celého žánru. Nic na tom nezměnilo ani loňské deváté album Aspiral (divné slovo, doslova zřejmě „bezspirálový“). Šestice je stabilní, za celou dobu u nich došlo jen ke třem změnám v sestavě, naposledy v roce 2012 na postu baskytaristy. Sopranistka Simone Simons zároveň patří mezi nejkrásnější metalové zpěvačky, takže o důvod víc zajít na koncert. Dělám to poměrně rád, takže jsem na ně jel po třech letech od předchozí cesty do Brna. Z nového alba zahráli pět písní (Apparition, Cross the Divide, Eye of the Storm, The Grand Saga of Existence a Fight to Survive), ale jedním z vrcholů večera byla píseň z předchozího EP The Alchemy Project jménem Sirens – Of Blood and Water. Na ni se na scénu vrátily Charlotte Wessels a Elize Ryd, aby si se Simone zazpívaly trojici sirén. Charlotte to ostatně dělala už ve studiové verzi, kde třetí hlas pěla Myrkur. I tyhle sirény by jistě zlákaly k útesům nejednoho námořníka. Kapela do setlistu také vložila blahopřání Happy Birthday to You pro jejich kameramanku Ilonu. Jejich pódiová show čítající hru s osvětlením a zadní projekcí počítá i s přesným umístěním či pohybem hlavních aktérů, takže to musí být přesně nacvičené. Zvuk celý večer od první kapely křišťálově čistý, takže jsem po 23. hodině odcházel naprosto spokojený.

 

Epica v Praze

Duben

 

V dubnu jsem si původně naplánoval dovolenou z jiného důvodu, ale nakonec jsem ji využil hlavně koncertně. Ostatně hned první den dovolené, tedy v neděli 12. dubna, jsem zamířil znovu do sálu Forum Karlín. Tentokrát na podstatně drsnější hvězdnou sestavu čtveřice kapel. Lístek na stání stál 1.390 Kč a bylo předem vyprodáno. Tentokrát jsem ani nepodcenil přípravu, takže jsem se podíval i na kapelu, která koncert v 18:20 zahajovala. Kalifornská banda Nails existuje od roku 2007 a hraje první ligu v žánrech s rozličnými pojmenováními jako grindcore, powerviolence, crust punk či hardcore punk. V roce 2024 vydali čtvrté album Every Bridge Burning (Všechny mosty hoří). Je na něm deset písní a celková délka alba se blíží osmnácti minutám. Tak jsem si řekl, že to zkusím. Moje obavy se potvrdily, a usoudil jsem, že mi to úplně stačilo. Prostě přijdu později, tenhle kravál mi nic neříká.

 

V 19:10 nastupuje thrashmetalová kapela Exodus. Také z Kalifornie, založena v roce 1979, s historií natolik zašmodrchanou, že by vydala na román. Jediným z otců zakladatelů, který je ještě v kapele, je bubeník Tom Hunting. Ale za opravdový start mnozí stejně považují až příchod kytaristy Garyho Holta (1981) a zpěváka Paula Baloffa (1982). V roce 1983 odešel zakládající kytarista Kirk Hammett do Metallicy a jeho místo zaujal Rick Hunolt. Když pár desetiletí přeskočím, tak Paul Baloff zemřel v roce 2002 a od té doby se u mikrofonu střídají Steve „Zetro“ Souza a Rob Dukes. Na začátku roku 2025 zase odešel Zetro a zase se vrátil Dukes. Kromě výše zmíněné dvojice Holt + Hunting v kapele od roku 1997 hraje na baskytaru Jack Gibson a od roku 2005 kytarista Lee Altus. Třinácté album Goliath (Goliáš) vyšlo 20. března 2026. Exodus s Dukesem u mikrofonu jsem viděl v prosinci 2010 v KD Vltavská, kde tehdy hráli před kapelou Kreator. Když má takováto kapela jen 45 minut, je to už trochu na palici (začínám chápat fanoušky Madball). Začali novinkovou písní 3111, aby hned navázali titulní písní ze čtyřicet let starého debutu Bonded by Blood. A celkově debut vyhrál nad novinkou 3:2. Gary Holt patří mezi thrashové mistry kytaristy a Rob Dukes není žádný náhradník, ale výborný frontman. Jen jsem nebyl úplně spokojený se zvukem, který jako by nejel na plné koule. Tohle není KD Vltavská, Forum se dá nazvučit lépe.

 

Exodus v Praze

Ve 20:15 opět přitvrdíme, přichází deathmetalová kapela Carcass. Založená v roce 1985 v anglickém Liverpoolu. Stálými členy jsou kytarista a příležitostný zpěvák Bill Steer a basák + zpěvák Jeff Walker. Bubeník Daniel Wilding je v kapele od roku 2012, druhý kytarista James Blackford nehrál ještě ani na posledním řadovém albu (sedmém celkově) Torn Arteries (Roztržené arterie) z roku 2021. Death metal moc nemusím. Leda by byl melodický nebo technický. A to druhé jmenované se v kapele objevuje někdy od začátku 90. let. A jelikož byl setlist jejich třičtvrtěhodiny do značné míry postavený na albech Necroticism – Descanting the Insalubrious (1991) a Heartwork (1993), tak to platilo. Z posledního alba zazněla jen píseň s úžasným názvem Dance of Ixtab (Psychopomp & Circumstance March No. 1 in B). Už to naštěstí není tak chorá hudba, ke které ovšem lépe seděl název kapely (mršina / zdechlina).

 

Publikum ve Foru Karlín (na té fotce jsem :-))

Po půlhodinové pauze je pódium nachystáno pro hlavní chod, takže ve 21:30 přichází thrashmetalový Kreator z německého Essenu. Kapelu založili v roce 1982 zpěvák a kytarista Mille Petrozza a bubeník Ventor. Mezinárodní sestavu dotvářejí finský kytarista Sami Yli-Sirniö (od roku 2001) a francouzský basák Frédéric Leclercq (od roku 2019). Šestnácté studiové album Krushers of the World (Drtiči celého světa) vyšlo 16. ledna 2026. Morbidně vyzdobená scéna oslavovala samotné Zlo. Poznávacím znamením kapely sice je Milleho štěkavý vokál, ale kapela postupem času do své hudby přimíchala i porci heavy metalu, což ji spolu se snadno zapamatovatelnými refrény dělá přístupnou i pro metalisty, kteří thrash metal moc neposlouchají. Z novinky zaznělo hned pět písní (Seven Serpents, Satanic Anarchy, Krushers of the World, Loyal to the Grave a Tränenpalast). Posledně jmenovanou píseň si na pódium přiběhla s Millem zazpívat Britta Görtz, což jen dokládá velikost kapely. Kdo si dnes může dovolit vzít na celé turné zpěvačku kvůli jediné písni? Jinak samozřejmě nechyběly hity, na které publikum slyší, jako Hail to the Hordes, Enemy of God, Hate Über Alles či Satan Is Real. A nemohlo se to samozřejmě obejít bez hudebních výletů na samotný začátek jejich cesty, tedy písní Endless Pain a Pleasure to Kill. Posledně jmenovaný song si ostatně pošetřili na samotný závěr. I tento koncert končil ve 23 hodin. Těžko z něj odcházeli nějací nespokojení fanoušci.

 

Kreator v Praze

________________________________________________________________

 

Když vyrazila pražská kapela Stellvris na turné po německých klubech s tamními Disillusion, říkal jsem si, že by taky mohli zahrát u nás. Mé přání se vyplnilo v pátek 17. dubna v Klubu FAMU, ve sklepním prostoru na pražském Smetanově nábřeží. Vstupné 299 Kč (na místě 350). V klubu se běžně čepuje jedenáctka Otakar z pivovaru Polička, ale ta zrovna nebyla, takže jediným točeným pivem byl zelený velikonoční speciál stejné síly. Kupodivu o dvě koruny levnější než klasický Otakar. Koncert zahajovala v 19:00 brněnská deathmetalová kapela Vanguard. Jejich poslední album III: Pyrrhic Sequence (III: Pyrrhův sled) je z roku 2023. Pětice zapojuje do svého mixu prvky melodické i technické odnože žánru, takže jejich 40 minut death metalu se zpěvem v angličtině bylo přístupných i pro mé uši. Začátek dobrý.

 

Od 20:10 byli na řadě mí oblíbenci Disillusion ze saského Lipska. Naposledy jsem na nich byl před necelými dvěma lety. Od té doby se u nich nic nezměnilo. Na rozdíl od minule dorazili ve čtveřici, tedy bez klávesisty. Fajn, aspoň to bude víc metal. Dlouho jsem se neradoval. Frontman Andy Schmidt sice zpíval do mikrofonu, ale v sále slyšet nebyl. Zvukař tam chvíli chodil s tabletem, a pak raději někam zmizel. Instrumentálně na jedničku, ale když vidím pár metrů před sebou zpěváka a z jeho výkonu slyším (píp), je to zážitek, o jaký jsem nestál. Ano, Andyho jsme občas slyšeli mezi písněmi, ale to dojem nezachránilo. To mám za to, že jsem kafral na zvuk Exodus, karma mě dohnala…

 

Ve 21:20 nastupují místní Stellvris. Kapela hrající „moderní metal“, tedy nejspíše melodický metalcore, existovala od roku 2019 pod názvem STELL/\RIS (tenhle vtip funguje jen velkými písmeny). Pak je napadlo ta dvě lomítka otočit, každopádně se to pořád vyslovuje „stelaris“. V čele je nepřehlédnutelná řvounka Nicol Hofman. Pochopil-li jsem to dobře, jejich kytarista je z Ukrajiny, což do publika přitáhlo skupinu lidí hovořících touto řečí. Kapela se chvíli snažila vylepšit zvuk, ale pak s konstatováním, že jim v tom trochu píská, spustila. (Parádní koncert, zvukově zatím asi nejlépe dopadají Vanguard. ☹) V listopadu 2025 vydali pětipísňové EP Shatter & Bloom (Roztříštit se a rozkvést), ale ani to jsem si neposlechl předem. Není to špatné, ale také to není pro mě (zřejmě jsem metalista nemoderní).

 

Ukrajinci odešli, koncert pokračuje dál. Ve 22:30 nastupuje pražská kapela Noisebleed. Hrají od roku 2010 v žánrech metalcore / djent (neptejte se mě, co to znamená, nemám ponětí). V čele řve frontmanka Dahlien (Daniela Neumanová), ale ti čtyři muzikanti za ní nejsou do počtu. Naopak, drtí velmi složité riffy a rytmy. Kapela v posledních letech úzce soustřeďuje svoji tvorbu do osamělých singlů. Tempem tak jeden singl ročně (2024: Icarus, 2025: Utopia, 2026: Nexus). Nejvíc pozornosti samozřejmě strhávala frontmanka. Tato vokální performance je viditelně velký fyzický výkon, protože z Dahlien stříkal pot, třebaže se každou chvíli otírala. Nicol je ostatně její žačka, a stále má co dohánět. Nic, co bych si pouštěl doma, ale naživo tleskám.

 

Noisebleed v klubu FAMU

________________________________________________________________

 

V sobotu 18. dubna jsem na Černém Mostě nastoupil do autobusu a vyrazil na další koncert, tentokrát do Liberce. V tamním Domě kultury se od 19:00 konal první koncert turné Pink Floyd Symphony Show, na které letos vyrazilo uskupení Floyds CZ/SK a orchestr Mladí brněnští symfonikové. Kapely, které hrají jen cizí písně, sice nepodporuji, ale Pink Floyd už nepřijedou, a tahle dohromady sedmdesátičlenná sestava slibovala ojedinělý hudební zážitek. Místa byla samozřejmě jen k sezení. Můj lupen do 5. řady stál 1.590 Kč. Kapelu Floyds CZ/SK tvoří zpěvák a kytarista Petr Kahánek, kytarista (a zpěvák) Michal Mlynarič, klávesák Petr Palacký, basák Aleš Žídek, bubeník Peter Kertvel, saxofonista Milan Kubica a tři krásné vokalistky Jana Pospíšilová, Katka Pospíšilová a Dominika Brůnová. Orchestr pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové tvoří spousta hudebníků (nepočítal jsem je). Vzhledem k přítomnosti orchestru mi tam připadal ten jeden saxofonista na pódiu trochu navíc, ale chápu, že pokud ho má kapela v sestavě, tak ho nevyhodí. A když už je v názvu show, tak zahrnuje třeba laserovou projekci.

 

První asi půlhodina patřila písním z alba Wish You Were Here, které zhruba před půlrokem oslavilo padesátiny. Klasika kapely na zahřátí. Pak se poskočilo v čase o skoro dvacet let a došlo na pár písní z alba The Division Bell. Pak dvě písně ze slavného koncepčního dvojalba The Wall, a první hodina byla za námi. Petr Kahánek nás upozornil, že pauza netrvá asi, ale přesně 20 minut, pročež na plátně poběží odpočet zbývajícího času (párkrát přerušený čerstvými záběry NASA z odvrácené strany Měsíce). Pak se všichni vrátí a přehrají nám kompletně album The Dark Side of the Moon (Temná strana Měsíce – 1973), tedy patrně nejikoničtější nahrávku Pink Floyd vůbec. Židle nebyly moc pohodlné, takže přestávka určitě bodla. Po nejprodávanějším albu Pink Floyd se vešlo ještě pár písní z The Wall, včetně jednoho přídavku. Kapela výborná. Sboristky jsem nejdřív bral, že tam jsou spíš na ozdobu, ale jejich čas přišel zejména ve druhé půli, kde se ukázalo, že tu všechny mají své místo a prostor. Orchestr hrál bez mikrofonů, takže v rockovějších pasážích byl méně slyšet, ale rozhodně díky němu hudba rozkošatěla. Projekce k tomu seděla. Celkově výborné zakončení mého hudebně pestrého víkendu.

 

Pink Floyd Symphony Show v Liberci

Květen

 

Květnový koncert se mi naplánoval sám v polovině loňského října, kdy byl koncert Beth Hart přeložen z 10. listopadu 2025 na čtvrtek 28. května 2026. Čtyřiapadesátiletá americká bluesrocková zpěvačka má na hudební scéně větší jméno než metalové kapely, na které obvykle jezdím. Takže lístek do 21. řady v pražském Kongresovém centru stál 2.990 Kč. Beth Hart začala vystupovat v patnácti letech a na hudební scéně prorazila svým druhým albem roku 1999. Známá je její spolupráce s hvězdným kytaristou Joem Bonamassou. Přiznávám, že mě zaujala až roku 2022 albem A Tribute to Led Zeppelin, na němž přezpívala tucet písní z repertoáru anglické hardrockové kapely. A to se do přímého srovnání s výkonem jejího zpěváka Roberta Planta moc zpěváků dobrovolně nepouští. Beth Hart na aktuálním turné podporovala své jedenácté album You Still Got Me (Pořád mě máš), které vyšlo v říjnu 2024.

 

Koncert začínal ve 20:00. Na místě jsem zjistil, že sedím téměř u zvukového pultu, takže bych měl slyšet to samé co zvukař a mít tedy referenční zvuk. Pořadatel před koncertem oznámil, že příští český koncert Beth Hart se odehraje na stejném místě 2. března 2027. Bosá Beth na pódium překvapivě přišla seshora uličkou mezi sedadly v hledišti a cestou se stihla objímat s fanoušky. Doprovodnou sestavu tvořili kytarista, basák a bubeník. Beth strávila většinu koncertu vsedě za klavírem. Koncertní setlist překvapivě neobsahoval ani nejlepší písně z posledního alba, ani v dubnu zveřejněnou novou píseň Mean Ole Man Of Mine. Mezi převážně smutnými a temnými písněmi sice zaznělo i něco na odlehčení (Stinky Feet), ale nejvýraznějšími písněmi byly nejspíš War in My Mind, St. Theresa či závěrečná Don't Call the Police. Jako přídavek zazněla píseň I’d Rather Go Blind z repertoáru Etty James, což byla jediná převzatá věc večera (všichni, kdo přišli v tričkách Led Zeppelin, měli smůlu), a úplně poslední There in Your Heart. Závěr odzpívala sedící vpředu na hraně pódia. Pak už zbývalo jen zatleskat a vyrazit domů koupit co nejlepší lístky na ohlášený příští koncert. Pořadatel to má dobře promyšlené a nejdražší lístky v prvních řadách nejspíš vyprodal hned první týden.

 

Beth Hart v Praze

Červen

 

V úterý 30. června jsem zamířil k plzeňské Logspeed Aréně, kde se měl konat koncert rockového veterána, který si říká Alice Cooper. Až ve frontě před arénou jsem se dozvěděl pár nových skutečností. Jednak nás dovnitř začnou pouštět o hodinu později, než jsem předpokládal. ☹ Za druhé nejdříve bude hrát předkapela, o které jsem neměl ani ponětí. Prý se to objevilo před pár dny na webu pořadatele. Myslel jsem si, že Live Nation je zkušená pořadatelská firma, ale chovají se jako diletanti. Nejspíš jsem za 1.690 Kč vstupného čekal lepší servis. V zimní aréně asi nemají klimatizaci, takže tu rozhodně nebyl chládek, ale vedro ještě před koncertem. Předražené plzeňské pivo za 80 Kč skoro nemá cenu komentovat, ale vždyť je ten pivovar jen 1,7 km daleko! Šipkami značená cesta na WC byla obtížně průchodná, protože v ní překážel stánek s merchem. Úvodní dojmy nic moc. Čtveřice Florian Grey z Hamburku hraje gotický rock či dark rock. Florian Grey si říká zpěvák, který svůj sólo projekt roku 2016 přeměnil na stejnojmennou kapelu. V roce 2025 vydali čtvrté album Beautiful Nightmares (Krásné noční můry). Zaujalo mě, že se jejich basák jmenuje Dominik Dopita, což mi dvakrát německy nezní. Jestli o pět dní dříve okouzlili někoho z pořádající agentury na festivalu Basinfirefest ve Spáleném Poříčí, tak na mě se to moc nepřeneslo. Celkem nevýrazná předkapela.

 

Florian Grey a zaplněná aréna v Plzni

Alice Cooper je rockový pojem, ostatně je mu 78 let a hudební kariéru zahájil v arizonském Phoenixu v roce 1964. A když už jsem u těch čísel, se svou manželkou Sheryl, která je coby herečka / tanečnice součástí jeho show, letos v březnu oslavil zlatou svatbu, tedy 50 společných let. Alice Cooper v červenci 2025 vydal třicáté album The Revenge of Alice Cooper (Msta Alice Coopera) překvapivě se sestavou své původní kapely, se kterou hrál do roku 1974. To sice pořádající agenturu vyprovokovalo k pozvánce „Alice Cooper po více než 50 letech znovu spojil síly se svou původní kapelou a vyráží na turné s novým albem The Revenge of Alice Cooper“, ale všem muselo být jasné, že z tohoto alba nezazní vůbec nic. A také na turné nazvané Alice's Attic vyrazil se svojí stabilní koncertní sestavou. Jen kytaristku Nitu Strauss, toho času na mateřské dovolené, nahradila Anna Cara, další mladá krásná blondýna se šikovnými prsty. Pódiová show mi přišla skromnější, ale hudebně jsem dostal přesně to, co jsem čekal. Hit střídal hit, ani mi nepřijde nutné je tu všechny vypisovat. Snad jen, že mezi ně patří i píseň I'm Eighteen (je mi osmnáct), a v Alicově podání to pořád působí přirozeně. I když mi přijde trochu škoda, že z posledních dvaceti let nezaznělo vůbec nic. Nesmím zapomenout zmínit výborný zvuk. Anna Cara si stihla střihnout sólo, v závěru kupodivu došlo na Smells Like Teen Spirit od Nirvany a pak už jen finální Under My Wheels. Alice Cooper zkrátka předvedl svoji tradiční hororovou show plnou výborných písní. Jako tradičně vynechal proslovy mezi písněmi, protože něco takového kazí spád koncertu. Už jsem jeho show párkrát viděl, ale co když věk není jen číslo, a taky se se svojí družinou přestane trmácet po světě?

Alice Cooper v Plzni

Rok 2025 (nejen) na plátnech kin

V roce 2025 jsem na plátnech kin viděl 45 filmů a stálo mě to 7 225 Kč (průměrná cena vstupenky byla tedy zhruba 160,50 Kč). Na jeden film jsem vyrazil do pražského multiplexu CineStar Anděl (Hodina zmizení), šest filmů jsem viděl v šesti pražských artových kinech: Aero (Nádhera života), Světozor (Fénické spiknutí), Evald (The Surfer), Lucerna (Jemný rváč), Pilotů (Virtuální přítelkyně) a Edison (Riefenstahl) a po letech jsem si vzpomněl i na jediné královéhradecké: Central (Barvy času). Zbývajících 37 projekcí proběhlo v jičínském biografu Český ráj. Větší půlka těch pražských projekcí jsou sice filmy, které se hrály i v Jičíně, ale většinou jsem vyrazil na nějaký koncert a před ním kouknul na odpolední programy kin, kde jsem zrovna nic zajímavějšího nenašel…

 

Plakáty všech 45 filmů

Desítka nejlepších filmů:

 

1. Magoři na kole – český dokument o dvou magorech, kteří se vydali sjet na kolech z vrcholu nepálské hory Mera Peak (6 461 m n.m.) evidentně našel svého ideálního diváka; každopádně nečekaný vítěz i pro mne 😉

2. Pohádky tisíce a jedné noci – sedmero animovaných dobrodružství námořníka Sindibáda z roku 1974 potvrzuje vypravěčskou genialitu Karla Zemana

3. Becoming Led Zeppelin – dokument o vzniku a raketovém startu skupiny Led Zeppelin je lahůdkou pro hudební fanoušky

4. Sbormistr – hraný film roku je nečekaně domácí provenience, ještě jednou tleskám

5. Citová hodnota – norská rodinná terapie, která sbírá ceny jak na běžícím pásu, od Cannes až po Oscary

6. Jak vycvičit draka – hraná verze stejnojmenného animovaného filmu přes dvouhodinovou délku funguje stejně dobře jako originál; překvapení roku

7. Bob Dylan: Úplně neznámý – filmová pocta hudební legendě, u které 140 minut uteče jako voda

8. Hodina zmizení – typicky kingovská hororová detektivka, kterou ovšem nenapsal Stephen King (programové oddělení jičínského biografu ji časy projekcí úspěšně zařízlo, takže jsem musel vyrazit do multiplexu, ale stálo to za to)

9. Brutalista – 215 minut dlouhá promyšlená podívaná, byť rozdělená přestávkou na dvě značně odlišné poloviny, oceněná nejen oprávněnými Oscary za nejlepší kameru a hudbu

10. Navždy s vámi – brazilské životopisné drama oceněné Oscarem ve stejné kategorii jako Citová hodnota, jen o rok dříve, má hlavně skvělou herečku v hlavní roli

 

Z domácí tvorby jsem prošvihl snad jen kriminální thriller Stvůry, který měl premiéru během mého dvoutýdenního pobytu v lázních a z programů kin zmizel rychlostí světla. Zahraničních filmů je samozřejmě mnohem více, např. lotyšská animovaná Kočičí odysea, drzá „komedie o znásilnění“ Sorry, Baby, halucinační pouštní techno party Sirat či australský horor Vrať mi ji. Nezvykle kladné recenze měly i romantická komedie Bridget Jonesová: Láskou šílená a nová adaptace příběhu nejznámějšího komiksového hrdiny Superman, ale nenechal jsem se jimi zviklat.

 

Některé filmy sice nedostály mým očekáváním, ale výjimečně mohu napsat, že jsem ani jednou nevyhodil peníze za něco, co by se mi vyloženě nelíbilo.

 

Vydávání filmů na nosičích Blu-ray je v troskách, pořídil jsem si deset let starou středoškolskou dramedii Já, Earl a holka na umření, ještě o pár let starší francouzskou oscarovou poctu dějinám kinematografie The Artist a tragikomické poetické podobenství Sedím na konári a je mi dobre. (Slovákům můžeme úctu k rodinnému stříbru jedině závidět, u nás už to NFA vzdal. Tady se vydání dočkají jen hity jako Teorie tygra, a i v tomto případě to trvalo devět let.)

 

V televizi jsem viděl spousty dobrých filmů, jen mi asi žádný neutkvěl v paměti. Bohužel si spíš pamatuji, co se mi naprosto nelíbilo. A tady „vyhráli“ scenárista Petr Kolečko a režisér Jan Hřebejk s pokračováním slovenského seriálu pod názvem Iveta 2 – Kráska z Trebišova. Deset dílů, dohromady asi sedm hodin promarněného času s minimem zábavy.

Koncerty – 2. polovina roku 2025

Červenec

 

Účast na filmovém festivalu v Karlových Varech jsem odpískal, tak se mi přece podaří mít volno aspoň na jeden večer a zajet do Prahy na koncert, ne? No, bylo to těsné. Nakonec jsem vyrážel po třech nočních v řadě s tím, že dalšího dne po návratu domů zamířím na další noční směnu. Ve čtvrtek 3. července jsem se potřeboval dostat do Holešovic, takže na počest mého příjezdu po více jak třech měsících do Prahy vypli do Holešovic metro a zavedli náhradní autobusovou dopravu. Úžasné, skoro jsem se divil, že ten autobus neprojížděl zatáčky po dvou kolech. Často mi připadá, že autobusáci jsou nejhorší řidiči…

 

Že je asi dvě stě metrů od stanice metra Nádraží Holešovice klub Cross jsem vůbec netušil (možná jsem odsud vždycky vycházel opačným směrem k výstavišti). Koncert se ovšem konal na jejich vnějším pódiu, takže zábava pro pěkný kus Holešovic. Uvnitř probíhal nějaký grindcorový koncert se vstupem zdarma (zatímco pro nás venku to bylo za 620 Kč). Do prostoru před vnějším pódiem nás začali pouštět v 19:00. Jediný stánek s pivem a nesmyslně komplikovaným systémem zálohovaných kelímků znamenal, že jsem si za tu půlhodinu do začátku akorát stihl vystát frontu na jedno pivo.

 

V 19:30 zahájila koncert trutnovská thrashmetalová jistota Exorcizphobia, držitelé ceny Anděl za rockové album Spiritual Exodus (Duchovní exodus) z roku 2023. Kvartet v čele se zpívajícím kytaristou Tomášem Skořepou jsem už samozřejmě viděl, ale dobré věci je vhodné opakovat. Měli vyhrazených jen 40 minut, ale myslím, že je využili skvěle. Pak další půlhodina pauzy (takže akorát na druhé pivo).

 

Venkovní pódium klubu Cross

Ve 20:40 nastupuje čtveřice Voivod z kanadské provincie Québec. Hrají od roku 1982, mají slabost pro přehlasovaná písmena (takže bych je měl asi správně psát se dvěma tečkami nad i) a sci-fi témata. Do thrashmetalové škatulky se nedají úplně napasovat, protože mají vlastní, originální zvuk. Od začátku u toho jsou zpěvák Snake a bubeník Away. Původní kytarista Piggy zemřel v roce 2005 a nelehkého úkolu ho nahradit se od roku 2008 se ctí ujal Chewy. Původní basák Blacky se ke kapele sice už jednou vrátil, ale od roku 2014 tento post zaujímá Rocky. Setlist se opíral hlavně o písně z 80. let (ostatně píseň Voivod měli hned na debutu, a sotva čekat, že by ji nezahráli – samozřejmě až úplně nakonec), takže zazněly všechny klasiky jako Tribal Convictions, Ripping Headaches, Forgotten in Space a Nuclear War. Novější tvorbu zastupovaly songy Iconspiracy a Holographic Thinking. Jelikož v roce 2023 vydali album Morgöth Tales, které tvoří znovu nahraná nejstarší tvorba, tak z něj zazněl kousek Condemned to the Gallows. Zpestřením setlistu byla píseň Astronomy Domine, která pochází z debutového alba skupiny Pink Floyd. U venkovní akce samozřejmě musel nastat konec před 22. hodinou. Pak už jen vystát frontu na vrácení zálohy za pivní kelímek a ještě jsem se skočil podívat dovnitř klubu, kde se evidentně dalo pivo koupit i bez front (poučení pro příště).

 

Voivod v Praze (Chewy a Snake)

Srpen

 

Další výlet do Prahy přišel ve čtvrtek 14. srpna. Klub Modrá Vopice se nachází kousek za nádražím Praha-Libeň na křižovatce ulice K Žižkovu, takže to jsou Vysočany. OK, nikdy jsem netvrdil, že rozumím zeměpisu Prahy. Je to malý přízemní klub velikosti většího obýváku s pódiem u jedné stěny a barem naproti. Dřevěné posuvné dveře přes čelní stěnu byly dokořán a venku skoro 35°C. Takže se dal čekat hudební zážitek spojený se saunou. No neberte to, za 650 Kč!

 

Ve 20:00 nás měla „zahřát“ předkapela Lord Volture. To je holandská pětice, která hraje klasický heavy metal ve stylu Judas Priest, Iron Maiden a dalších. Vulture se většinou překládá jako sup, ale je to obecný výraz pro více čeledí dravých ptáků, a podle obrázků na obalech má kapela na mysli spíše kondora, změna jednoho písmena asi má do názvu vnést trochu elektrického napětí. V čele kapely stojí výrazný výškař David Marcelis, hlavním kytaristou je od vzniku v roce 2010 jeho bratr Paul Marcelis a stejně dlouho to s nimi táhne basák Simon Geurts. Druhý kytarista a bubeník to zabalili během covidu, takže kapela musela najít náhradníky. V letech 2010 až 2014 vydali v rychlém sledu tři alba. To už je asi dost písní pro živé hraní, jelikož od té doby nic. Ale aby bylo co prodávat na koncertech, vydali v roce 2023 živák. Pravidelně jezdí na turné se spřátelenými kapelami. Ostatně s tou, na kterou jsem přišel, brázdili pódia i v předchozím roce. Za jim vymezených 50 minut předvedli výborný výkon, ale co je to platné u kapely bez ambicí?

 

Ve 21:10 přichází na řadu thrashmetalová pětice Flotsam and Jetsam z arizonského Phoenixu. Kapela založená v roce 1981 jako Paradox se nejdříve přejmenovala na Dreadlox, pak na The Dogz, než zakotvila u definitivního názvu. Ten už jsem tu rozebíral při jedné z minulých příležitostí, dnes tedy znovu a jinak. Kapela se totiž pojmenovala podle stejnojmenné kapitoly ze ságy Pán prstenů, takže stačí nahlédnout do českého vydání a máme tu krásný překlad: „Paběrkování“. Moc metalově mi to nezní, tak asi lepší zůstat u originálu. Od roku 1982 třímá mikrofon Eric „A. K.“ Knutson, od roku 1985 (byť s přestávkami) je v kapele kytarista Michael Gilbert. Proti nim už druhý kytarista Steve Conley, bubeník Ken Mary a basák Bill Bodily zůstanou nováčky, byť v podobě bubenické mašiny Kena Maryho excelentními až hvězdnými.

 

Flotsam and Jetsam v Modré Vopici

Kapela v roce 2024 vydala patnácté album I Am the Weapon (Jsem zbraň), ale stihla z něj zahrát jen dva songy: Primal a A New Kind of Hero. Poprvé naživo jsem slyšel i dvě písně z předešlého alba Blood in the Water, které vyšlo během covidového období: Brace for Impact a The Walls. Jediným překvapením setlistu pro mne byla píseň Smoked Out z pátého alba Drift (1995). Jako vždycky převažovaly klasiky z prvních dvou alb Doomsday for the Deceiver (1986) a No Place for Disgrace (1988), plus jedna píseň ze třetího alba, ale zase ta samá, jako minule: Suffer the Masses. Ano, obě první alba jsou klasikami žánru, obě mám doma, ale radši bych slýchal více novějších písní. Kapela navzdory hicu jela na sto procent, zvuk byl skvělý včetně krásně znělé baskytary, takže všechno super. Když se zpěvák zeptal jednoho z pořadatelů, zda by nebylo lepší otevřít ty posuvné dveře, dočkal se odpovědi, že by to bylo ještě horší. Tak snad příště v rozumnějším klimatu…

 

Flotsam and Jetsam během zvukovky

Září

 

Ve čtvrtek 11. září se v jičínském zámeckém parku v rámci festivalu Jičín – město pohádky konal koncert jičínské hardrockové kapely Wooden Ships. Od 21:00 do 22:00, tedy jako přes kopírák stejně jako v předchozím roce. Počasí během tohoto festivalu sice většinou nijak pohádkové nebývá, ale tentokrát nepršelo, ani jsem nenastydnul, takže to skončilo pohádkovým šťastným koncem.

 

Říjen

 

V pondělí 6. října jsem jel na další hudební výlet do Prahy, tentokrát do Rock Café na Národní třídě, kam zavítaly tři americké kapely. Bez většího přehánění mohu napsat, že jsem žádnou z nich neznal. No neberte to, za 615 Kč. 😉 Od 20:00 začínají Greyhaven z Kentucky, čtveřice hrající progresivní post-hardcore / metalcore. Fungují od roku 2013 ve čtveřici zpěvák, kytarista, basák a bubeník. Jejich čtvrté album Keep It Quiet (Nechte si to pro sebe) mělo těsně před vydáním, jehož termín byl 10. října 2025. Kapela z něho zahrála minimálně písně Burn a Miracle a Cemetery Sun. V životě jsem o nich neslyšel, byli poprvé na turné v Evropě, ale bral jsem je jako příjemné překvapení hned na začátek večera. Rozhodně žádná nudná předkapela.

 

Ve 20:50 je na řadě noise-rockové duo '68 z Georgie. Jeho název mi připadal jako špatný vtip, a nezachránil ho ani apostrof na začátku. Také existuje od roku 2013, jeho čtvrté album je dva roky staré a má podobně úžasný název: Yes, and… (Ano, a…). Divné věci se začaly dít, už když si chystali pódium. Bicí postavili skoro doprostřed bokem k hledišti a přímo proti nim postavili mikrofonní stojan. Takže oba členové kapely zpívající kytarista Josh Scogin a bubeník Nikko Yamada hráli čelem proti sobě. Oba v černých oblecích s kravatou / motýlkem a frontman v lakýrkách. Metal od pohledu. Kytarista měl slabost pro zpětnou vazbu, a i ve dvou to dokázali parádně rozjet. Přitom měl bubeník sestavu čítající kopák, hajtku, dva virbly a jeden činel. A na závěr s tím rozjel neotřelé sólo na bicí. Zatímco hrál, kytarista mu tuto sestavu kousek po kousku rozebíral, až mu tam zůstal jediný buben. O jejich setlistu nemám ani páru, určitě zazněla píseň Removed Their Hooks, což byl ústřední singl posledního alba, ale zbytek je ve hvězdách. (Dodatek: V březnu 2026 kapela oznámila, že po vydání pátého alba odjede poslední americké turné a koncertem 20. června 2026 v domovské Atlantě svoji činnost ukončí.)

 

'68 v Rock Café

Ve 21:55 je čas na hlavní hvězdy, hardcore punkové Better Lovers z New Yorku. Vznikli v roce 2023 na troskách metalcorové kapely Every Time I Die, která se rozhádala a po devíti albech ukončila existenci o rok dříve. Kytarista, basák a bubeník spolu chtěli hrát dál, takže zbývalo najít druhého kytaristu a zpěváka. Kytaristou se stal Will Putney z deathcorové kapely Fit for an Autopsy a zpěvákem Greg Puciato z metalcorové kapely The Dillinger Escape Plan. Co jméno, to pojem. To z nich rázem udělalo superkapelu, která už se svým debutovým albem Highly Irresponsible (Velmi nezodpovědný) vyrazila na světové turné. Vtrhli na pódium s úvodní písní A White Horse Covered in Blood, a hned se jelo naplno. A vlastně se po zbytek setu ani moc nepřibržďovalo. Přes další pecky jako Don't Forget to Say Please, God Made Me an Animal, At All Times a Love as an Act of Rebellion se prohnali až do finále. Greg Puciato je každopádně skvělý frontman, který měl celou dobu energie na rozdávání. Sice dosud nechápu, jak spojením členů tří kapel, z nichž jsem žádnou nikdy neposlouchal, mohlo vzniknout něco, na co jsem si koupil lístek, ale zázraky se občas dějí. (Dodatek: V únoru 2026 kapela oznámila rozchod se zpěvákem Gregem Puciatem. Pracují na druhém albu a hledají nového zpěváka. Při mnohdy jepičím životě superkapel, je prostě nutné nezaváhat. Do Rock Café by se onoho pondělního večera určitě vešlo více lidí…)

 

Better Lovers v Rock Café

Listopad

 

V rámci plánovaných žánrových veletočů jsem měl v pondělí 10. listopadu zamířit do pražského Kongresového centra na koncert americké zpěvačky Beth Hart. Nevím, co se stalo, takže jen doslova ocituji zpěvaččin facebook, kde se 15. října objevila informace, že „kvůli okolnostem mimo naši kontrolu“ museli přesunout celé evropské turné na následující jaro. O den později mi to přišlo mailem od domácího pořadatele akce. Vstupenky zůstávají v platnosti, tak snad ve čtvrtek 28. května 2026 na plánovaném místě…

 

Náhradní akce se mi naplánovala částečně neplánovaně. 😊 V sobotu 22. listopadu jsem měl sraz v České Třebové po třiceti letech od konce naší nástavby. Povedlo se mi dostat dovolenou na celý víkend, takže jsem se rozhodl využít toho, že nemusím v pátek 21. listopadu na noční, a vyrazil na sraz o den dříve zkratkou přes Prahu. V žižkovském Paláci Akropolis měli hrát mí oblíbení Evergrey, sice jen jako předkapela, ale aspoň něco. Lístek stál 990 Kč. Ve čtvrtek večer mě ještě napadlo, že bych si mohl pustit poslední album Katatonie, když ji budu poslouchat nejdelší část následujícího večera. Rychle se z toho stala jen hudba na pozadí, snad tam v pátek neusnu…

 

Večer ovšem v 18:40 otevírali Italové Klogr, což se čte „kej log ár“. Kolik lidí by něco takového při pohledu na jejich název byť jen napadlo? Čtveřice žánrově rozkročená někde mezi alternativním a progresivním metalem existuje od roku 2011 a v roce 2024 vydala čtvrté album Fractured Realities (Roztříštěné reality). V čele stojí zpívající kytarista Rusty s holou lebkou a plnovousem hodným fantasy mudrce. Přezdívky mají v kapele všichni, a všechno to jsou zkrácené verze jejich jmen, takže třeba Gabriele Rustichelli = Rusty či Alessandro Crivellari = Crivez (což je druhý z kytaristů, co se také nebojí občas použít mikrofon). Basák Luke si zase pozměnil křestní jméno Luca, jak se ve skutečnosti jmenuje bubeník, jsem nenašel, ale dotáhl to nejdál a říká si J. Jejich set začal písněmi Hysterical Blindness a Face the Unknown. Za jim vyměřenou půlhodinu stihli odehrát asi sedm písní. Začátek dobrý.

 

Od 19:30 jsou na řadě švédští progresivní metalisté Evergrey, kvůli kterým jsem dorazil, byť jsem věděl, že mají hrát jen tři čtvrtě hodiny. Kapelu založil v Göteborgu v roce 1993 zpěvák a kytarista Tom S. Englund. Zbylá čtveřice se mnohokrát proměnila, ze současné sestavy s Englundem nejdéle hrají klávesák Rikard Zander (od roku 2002) a basák Johan Nieman (od roku 2010). Bubeník Simen Sandnes je v kapele chvíli (od roku 2024) a druhý kytarista Henrik Danhage se rozhodl turné nezúčastnit, takže ho na něm zastoupil Angličan Stephen Platt. Kapela v roce 2024 vydala čtrnácté album Theories of Emptiness (Teorie prázdnoty). Z něj v Praze stihla přehrát pouze dvě písně: Cold Dreams a Falling from the Sun. Sympatické bylo, že svůj set sebevědomě zakončili písní Oxygen!, která vyjde na jejich připravovaném albu Architects of a New Weave, jehož vydání je plánováno na červen 2026. Bylo to sice krátké, ale za cestu do Prahy mi to stálo. (Dodatek: V dubnu 2026 kapela oznámila, že kytarista Henrik Danhage opustil její řady a Stephen Platt se stal plnohodnotným členem sestavy.)

 

Evergrey v Paláci Akropolis

Od 20:40 přichází čas hlavní kapely večera, jíž byla švédská Katatonia. Založená ve Stockholmu v roce 1991 zpěvákem Jonasem Renksem a kytaristou Andersem Nyströmem. Jenže druhý jmenovaný z kapely odešel v březnu 2025. A protože od minulého alba odešli oba kytaristé, je třinácté album Nightmares as Extensions of the Waking State (Noční můry jako prodloužení bdělého stavu) vydané v červnu 2025 možná spíš novým začátkem. Kapela od svých začátků (tedy od death metalu) prošla dost dramatickým hudebním vývojem a nyní hraje něco, co je označováno pojmem melancholický metal. Pro mé uši to jsou takové metalové ukolébavky. Naživo na mně jejich hudba fungovala podobně jako večer předtím jen v audio podobě. Možná, kdybych rozuměl tomu, co Jonas Renkse zpívá, ale to je jen spekulace. Hráli převážně novější tvorbu, nejstarší byla jedna píseň z roku 1999. Pro mne prostě další slavná kapela, s jejíž tvorbou se míjím.

 

Prosinec

 

Uvažoval jsem, že si vánoční pohodu zpestřím koncertem nazvaným Vánoce v podzemí ve čtvrtek 25. prosince v jičínském Baru Na Starym. Ale následujícího dne jsem měl vstávat do práce, a nikdo nezveřejnil ani pořadí kapel (jičínské spolky Wooden Ships a Smradlavý hračky + liberecký Zlosyn), takže jsem nikam nešel.

Koncert(y) – 1. polovina roku 2025

Slovenská kapela Čad naplánovala svoje výroční turné 30 rokov Čadu, což mi přišlo jako ideální záminka k dohnání restu, neboť jsem je dosud nikdy naživo neviděl. Po chvíli studování jsem zjistil, že bych mohl vyrazit do Ostravy, Znojma či Uherského Hradiště. Všechny bližší akce (např. v Pardubicích či v Jaroměři) kolidují s mým rozpisem směn. Hned druhá zastávka turné v Ostravě byla ovšem regulérní jednodenní festiválek, a moravskoslezská metropole je dobře dostupná po železnici, takže bylo vybráno.

 

Ještě jsem si ani nekoupil vstupenku za 350 Kč, a už z rozpisu akce jménem Necro Metal Pilgrims 2025 vypadla kapela Faüst. Pražská thrashmetalová kapela účast odřekla z rodinných důvodů. Pořadatelé ji obratem nahradili litoměřickou kapelou Fatal Punishment reprezentující stejný hudební žánr. Až mě napadlo, jestli neměli abecední seznam kapel, kde jen koukli, kdo je nejblíž. Zatímco Pražáci patří ke známějším domácím kapelám, o náhradnících jsem slyšel poprvé.

 

Sobotní odpolední Ostrava byla 22. února skoro mrtvá (v opačném případě jsem byl připraven první dvě kapely s klidem oželet), tak jsem k hudebnímu klubu Barrák dorazil zhruba v 17:15 a byl uvítán panákem medoviny. Pořadatelé si na akci nechali speciálně vyrobit polotmavou dvanáctku, kterou nazvali Prasorožec (0,5 l za 71 Kč). Nic proti, ale světlý dvanáctistupňový ležák Permon (0,5 l za 66 Kč) mým chuťovým buňkám vyhovoval více. Vše se čepovalo normálně do skleněných půllitrů s uchem. (A nedá mi to, abych neučinil poznámku, že k časné večeři jsem měl jedenáctku Pikard 0,3 l za 49 Kč. Všechna piva na P. 😊)

 

V 17:20 festival vykopává bohumínská „old school crossover/death/thrash metalová“ čtveřice Verpa. V čele dva kytaristé, basák měl před sebou stojan s mikrofonem a nebál se ho používat, ale překvapivě byl hlavním vokalistou bubeník. Měli písně v češtině i v angličtině (My Name Is George mi kupodivu utkvěla v hlavě 😊), ale obávám se, že rozdíl poznalo jen cvičené ucho. Loni nahráli nové album (kompletně v angličtině), které vyjde letos v létě. Začátek víc než slušný.

 

Od 18:00 je na řadě hardcore/metalová pětice Libido Challenge z Blatné. Kromě tradičních dvou kytaristů, basáka a bubeníka měli i zpěváka, který se věnoval jen řvaní do mikrofonu. Jediný název písně, co jsem si zapamatoval, je Antmagedon. Zřejmě mají něco proti mravencům. Ač to kolem mne vypadalo, že se lidé baví více než v případě první kapely, na mne to nějak nefungovalo.

 

V 19:00 jsou na řadě výše zmínění thrashmetaloví náhradníci Fatal Punishment z Litoměřic. Čtveřice zpěvák, kytarista, basák a bubeník spolu drhne klasický thrash metal od roku 2019 a v roce 2022 vydala album Age of Madness. Většina žánrových kapel z dobrých důvodů používá dvě kytary, ale tenhle mladík v triku Power Trip to v pohodě zvládal sám, až jsem se divil. Překvapení večera a zasloužený titul „nejlepší domácí thrashová kapela, o které jsem nikdy neslyšel“. 😊

 

Thrashmetalová vichřice pokračuje i po 20:00, kdy jsou na řadě Laid to Waste založení roku 2014 v Plzni. Za tu dobu se stali jedním ze známějších jmen na domácí scéně, v roce 2024 vydali třetí album Trauma. Čtveřici tvoří anglicky zpívající basák, dva kytaristé a bubeník. Přes dvoukytarový zápřah, zkušenosti a nasazení měli skoro problém vyrovnat dojem z předešlé kapely. Prostě se sešla více než slušná sestava kapel.

 

Hlavní kapela večera zahajuje svůj set ve 21:00, a je jediná, která má vyhrazenou hodinu a půl. Čad je thrashmetalová kapela ze Svätého Jura, která se chlubí tím, že je nejdéle a bez přestávky hrající metalovou kapelou na Slovensku. Založená v roce 1994, změny sestavy pouze na postu baskytaristy. Pořád to hrnou ve třech, současné složení tvoří zpívající kytarista Pišta Vandal, basák Grizly Zlý a bubeník Valér Tornád. Loni vydali desáté album Veľký tresk. Ano, museli přijet ze zahraničí, abych konečně někomu rozuměl. Pišta nejde pro rým daleko (viz třeba „hit“ Ľudia smrdia), takže tvrdá hudba, ale s nadhledem. Valér Tornád je zřejmě nejlepší slovenský metalový bubeník, ale je schopný i v odlišných uměleckých disciplínách, takže všechna kapelní grafika od obalů a vnitřních ilustrací alb přes design triček až po plachtu, co mu visela za bicí soupravou, je jeho práce.

 

Čad a bicí pro lovce mamutů

Nové album se jmenuje Veľký tresk a není to žádná metafora („Tam na počiatku bol veľký tresk, zlý náraz kovov, explózia hviezd.“). Hned druhá píseň poskočí v dějepise o značný časový úsek: Kromaňon. Od ní se odvíjí současná image kapely coby pravěkých lovců mamutů a další vyhynulé fauny. Koncert ovšem zahájila jiná novinková píseň: Pesimisti. Samozřejmě zazněly i obě výše zmíněné písně a pak třeba Keď satan chodil po zemi, Abeceda nenávisti (jejíž smutný hrdina „Ján Hulvát Komenský vyučoval jazyk slovenský“) či Thrashtalk. To je termín, který nemá český či slovenský ekvivalent a dá se jedině opsat jako silácké kecy, kdy se bijec zveličováním vlastních schopností snaží zastrašit soupeře. Jelikož Pišta i Grizly sledují wrestling, tak tam už je to zřejmě součástí show. A tuhle nástupovku do ringu Pišta prakticky rapuje. („Na nástup si daj zahrať rekviem! Chlapi, držte ma! Lebo ho zabijem!“) Z novinek jsem asi čekal i Diktatúru debilov (o které Pišta v rozhovoru pro magazín Spark prohlásil, že takové texty se na současném Slovensku píší skoro samy), ale kapela má spousty starších písní, namátkou Urážanie hudby, Plytký hrob či Bastard. Skvělá kapela, skvělý koncert, za cestu přes půl republiky to stálo.

 

Poslední pivo, pak jsem si šel koupit tričko a cédéčko Čadu a zatroubil jsem na ústup. Poslední kapelou na soupisce jsou MeinKraft ze Zlína. Čte se to stejně jako slavná kostičková hra a muzikanti vystupují s papírovými krabicemi na hlavách. Hrají grindcore, což je na mě moc. Chápu, že se při tom mohli vyřádit lidé, kterým ještě zbývalo dost energie, ale já až takový extrém nemusím. Kapela soudě podle názvů písní používá češtinu i angličtinu, ale u téhle hudby to sotva někdo pozná. Prostě nemusím vidět všechno, a v nejlepším se má přestat.

 

O měsíc později (konkrétně 25. března) jsem chtěl jet do Prahy na koncert tří čistě ženských kapel, švédských Thundermother, nizozemských Cobra Spell a rakouských Vulvarine. Plánovaná dovolená mi nebyla schválena (úžasné, jestli to nejde v březnu, jak to bude vypadat po zbytek roku? ☹), takže z plánu sešlo. Na duben jsem už nic neplánoval, protože jsem netušil, na kolik mě vyjde květnová dovolená. Když se 8. dubna ukázalo, že na žádnou nepojedu (zrušena pro nízký počet účastníků), už jsem nic zajímavého nenašel ani na květen (vyprodáno či posledních pár lístků na Joea Bonamassu na místech, kde bych nechtěl sedět, ani kdyby byly podstatně levnější).

 

Koncertem roku pro mne mohlo být vystoupení anglo-americké superskupiny Black Country Communion 13. června v Olomouci. Jejich diskografii mám doma komplet na CD, ale naživo jsem je ještě neviděl, a při vytíženosti jejích členů, kdo ví, kdy přijedou příště (jestli vůbec). Dovolenou jsem si (nakonec zbytečně) vyplácal v první polovině května, takže v červnu byli na řadě kolegové. Naděje, že bych se zbavil té denní směny 13. června, vzaly za své, když jsem dostal druhou denní 14. Prostě bez šance. ☹

 

(Napsáno v roce 2025, jen to sem „nikdo“ nevložil.)

Rok 2024 (nejen) na plátnech kin

V roce 2024 jsem na plátnech kin viděl 57 filmů a stálo mě to 8 949 Kč (průměrná cena za jedno představení tedy činila 157 Kč). 12 + 1 projekci si připsal MFF v Karlových Varech (+1 = oficiální festivalové ozvěny v Praze), dalších pár filmů jsem viděl v pražských artových kinech Pilotů (Sestry z kouřové sauny) a Lucerna (Kos v ostružiní) a dvakrát jsem doháněl resty v multiplexu CineStar Anděl (Konkláve a Heretik – zřejmě kino pro náboženské thrillery). Zbývající čtyřicítka projekcí připadá na domovský biograf Český ráj.

 

Plakáty všech 57 filmů

Desítka nejlepších filmů:

 

Anora – film roku 2024

1. Monty Python: Život Briana – geniální parodie na biblické příběhy z roku 1979 prostě nenašla žádného současného přemožitele

2. Monty Python a Svatý Grál – absurdní historická komedie stejně stará jako já skončila v těsném závěsu

3. Anora – překvapivě jsem se shodl s americkými akademiky a nejlepším filmem roku 2024 se pro mne stal tento sebevědomý mix několika žánrů

4. Benzínová duha – nezávislé road-movie o dnešní mládeži pro mne bylo nejlepším filmem z karlovarské filmové nadílky

5. Zimní prázdniny – hořká konverzační komedie pro tři herce, aneb Alexander Payne opět v nejlepší formě

6. Až na věky – norské drama si odvezlo pár cen z karlovarské hlavní soutěže, a byl to zasloužený triumf

7. Občanská válka – filmová pocta válečným fotografům tvářící se jako válečné sci-fi, aneb u Alexe Garlanda si divák nikdy není jistý, na co jde

8. Chudáčci – groteskní frankensteinovská komedie o ženské emancipaci od experta na divné filmy

9. Ještě nejsem, kým chci být – českým filmem roku je pro mne opět dokument, tentokrát originální portrét fotografky Libuše Jarcovjákové

10. Rivalové – milostný trojúhelník tří tenistů jako mnohem promyšlenější film, než jsem čekal

 

Z domácí tvorby jsem až na dokument Identita: Film o českém grafickém designu viděl všechno, co jsem vidět chtěl. Tedy 5 hraných filmů, 2 animované filmy a 6 dokumentů. Nejlepší šestka by u mne vypadala takto: 1. Ještě nejsem, kým chci být, 2. Architektura ČSSR 58-89, 3. Velký finále PSO, 4. Život k sežrání, 5. Ten, co slaví každý den, 6. Vandráci na ostrově lidojedů. Asi to není dobrá zpráva pro naši hranou kinematografii, ale nesnažím se být běžným divákem. 😉

 

Plakát českého filmu roku 2024

Samozřejmě jsem zase spoustu pravděpodobně výborných filmů prošvihl. Oceňovanou britskou Zónu zájmu u nás hráli několikrát, ale pokaždé jsem byl v zaměstnání. Totéž platí i pro dánského historického Bastarda. Jiného člověka jsem chtěl vidět už ve Varech, nakonec jsem ho nestihl ani v běžné distribuci. Rozzum v divočině se hrál vždycky odpoledne, když bylo venku krásně, takže jsem dal přednost aktivnější zábavě. Originální podívanou mohly být třeba Stovky bobrů. Bát jsem se mohl u hororů Duše prokletých či Nepřivolávej nic zlého. Na druhou stranu se snažím to zbytečně nepřehánět s podporou pokračování výdělečných filmů, jelikož mě současná seriálovost dvakrát nebaví. Takže jsem po zralé úvaze vynechal filmy jako např. Godzilla x Kong: Nové impérium, Království Planeta opic a Gladiátor II.

 

Nejvíce jsem se v kině nudil u životopisného dramatu Priscilla, načež jsem se rozhodl si z druhé řady projektu Tady Vary vybírat jen to, co mne zajímá. Zatím se to osvědčilo.

 

Pokud to v uplynulých letech vypadalo, že se moje sbírka filmů na Blu-ray discích už příliš rozrůstat nebude, tak mi jich v roce 2024 naopak přibylo hned 18, z toho žádná novinka. Samé klasiky: 4 české (Adelheid, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, Postřižiny), 3 slovenské (Obrazy starého sveta, Zbojník Jurko, Krvavá pani) a světová jedenáctka (Okno do dvora, Carrie, Zběsilost v srdci, Twister, Zamilovaný Shakespeare, Úsvit mrtvých, Věčný svit neposkvrněné mysli, Let číslo 93, Potomci lidí, Pokání, Melancholia). Ročníky 1954 až 2011. Nové filmy, které by mě zajímaly, prostě dnes končí někde na streamech…

 

Nejlepší, co jsem viděl v televizi, byly americká sci-fi romance Ona a belgické drama o dospívajících chlapcích Blízko. Naprostou ztrátou času se ukázal domácí podivný patvar jménem Bandité pro baladu. Podobně se koncem roku vytáhla ČT se seriálem Lovec, který by se spíš dal používat jako pádný argument pro zrušení koncesionářských poplatků.