 |
| Plakát páteční akce |
První dubnový víkend jsem se
rozhodl strávit v Brně, přes den si hrát na turistu a večer chodit na
koncerty. Ten nedělní byl vybrán předem, zbytek šel rychle: v pátek Acid
Force, Unholy Ones a Plastery, v sobotu Critical Acclaim, Stellvris a Mean
Messiah a v neděli Ankor a Beyond the Black. Program se mi začal hroutit
už ve středu, kdy byl zrušen mnou vybraný sobotní koncert ze zdravotních důvodů
bubeníka Miloše Meiera, který si toho zřejmě nabral až nad hlavu. Věděl jsem,
že mám celkem na ráně kino Art, kde zrovna byl program v rámci festivalu Dny evropského filmu, ale radši bych zůstal u původního plánu. Možností bylo
dost: v Kabinetu Múz black metal, v Unleaded coffee death metal a
v m13 bubenická show (což by čistě teoreticky zajímavé být mohlo). Tak
jsem si koupil lístek na koncert kapely Moimir Papalescu & The Nihilists.
Acid Force při zvukovce v Melodce
Celý víkend mělo být krásné
počasí, takže jsem se rozhodl nepoužívat hromadnou dopravu a všude chodit
pěšky. Do Melodky v Králově Poli to byla docela štreka, takže nakonec
možná dobře, že tam nepůjdu i v sobotu. Až v pátek 5.4. se na
facebooku objevil časový rozpis akce: od 20:30 Acid Force, od 21:30 Unholy Ones
a od 22:30 Plastery. Fajn, dám první dvě kapely a před tou třetí uteču. Vyrazil
jsem, abych byl na místě krátce před začátkem akce. Vstupné 250 Kč se platilo
pouze na místě. V sále Acid Force zvučili. Jeden z pořadatelů to
obcházel a všem říkal, že začátek bude v devět, takže jdu na druhé.
V Melodce si nedělají problémy s matematikou a jak záloha na kelímek,
tak jakékoli ze čtyř piv v nabídce byly po 50 Kč. Na zelenou třináctku
jsem si netroufal, tak jsem zůstal u normálního zlatavého moku. Acid Force
už úspěšně nazvučili, vyměnili teplákové kalhoty za džíny a spustili svůj
našlápnutý thrash metal. Čtyřčlenná kapela z Banské Bystrice byla založena
v roce 2014 a v roce 2023 vydala své druhé album World Targets in
Megadeaths (světové cíle v megasmrtech), jehož název i obal byly
inspirovány satirickou komedií Stanleyho Kubricka z roku 1964 Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu.
Kapela má pro podobný termín akce dokonce příhodnou píseň Fast Friday
(rychlý pátek), chybět nemohla singlová Praise the Atom ani titulní
píseň aktuálního alba. Thrash metal světových parametrů. Po třetím pivu jsem
usoudil, že jsem chcíplejší, než jsem čekal, takže měním plány. Jdu si koupit
tričko (ostatně, kvůli tomu jsem byl tady) a cédéčko, vracím kelímek a jdu
bloudit nočním Brnem…
Plakát sobotní akce
V sobotu 6.4. vyrážím až
za tmy. Do klubu Fléda to mám podstatně blíž a podle časového rozpisu má od
20:00 hrát DJ Liquid a kapela od 21:00. Takže stačí jít na devátou. Lístek stál
390 Kč a Fléda je docela plná. Piva dvě, ceny různé, zálohované kelímky bez
klipu, takže prázdné je nutné držet v ruce. Časový rozpis je jako obvykle
na pytel. Ve 21:29 se DJ konečně klidí z pódia a ve 21:33 nastupují na
pódium všichni čtyři hudebníci pražského tria Moimir Papalescu & The
Nihilists. Kapela byla založena v roce 2003 a aktivní do roku 2007. Letos
na jaře vydané třetí album s názvem Mystery Women in the Acid Pools
(tajemné ženy v kyselých bazénech – nesnažím se to pochopit, drogy jsem
nikdy nebral) je tedy návratem na scénu po 17 letech. Kytarista a zpěvák Hank
J. Manchini a klávesistka a zpěvačka La Petite Sonja měli v mezičase
kapelu Kill the Dandies! Co dělal principál, klávesista Moimir Papalescu,
netuším. Čtvrtým vzadu byl Petr Venkrbec, který tam měl třetí syntezátor, který
občas měnil za klarinet či saxofon (není oficiálním členem, takže asi nemá
nárok na pseudonym). A díky specifickému minimalistickému nasvícení zezadu byl
nejlépe vidět. Jinak výhodou Flédy je vysoké pódium, takže je vše skvěle vidět
i přes půl sálu. Kapela hraje elektronickou taneční hudbu kombinovanou
s alternativním rockem, diskem, post punkem a kdovíčím ještě. Přišel jsem
si rozšířit hudební obzory, ale moc to nezafungovalo. Na stánku s merchem
mě překvapilo, že nejdražší není aktuální album, ale soundtrack k filmu Okupace
na vinylu. Že by za to mohl Český lev za nejlepší filmovou hudbu roku 2021? Na
tomhle albu jsou písně několika kapel včetně Kill the Dandies!, plus originální
filmová hudba podepsaná dvojicí La Petite Sonja & Hank J. Manchini.
Plakát nelhal, takhle nasvětlené to bylo celý koncert, jen barvy se měnily
V neděli 7.4. ve 20:00
začíná můj hlavní víkendový koncert v klubu Sono. Podle mnohých je to
hudební klub s nejlepším zvukem v republice, a já v něm dosud
nebyl. Točí se tu Budvar za 75 Kč a vratné kelímky mají klip. Předkapela Ankor
ze Španělska (Katalánska) je oficiálně pětičlenná, nicméně já jsem na pódiu
viděl maximálně čtyři lidi. Fungují od roku 2003, ale jediným původním členem
je kytarista David Romeu. Od roku 2014 v kapele zpívá / řve Angličanka
Jessie Williams a od roku 2022 za bicími sedí Řekyně Eleni Nota, kterou jsem
viděl naposledy přede dvěma lety hnát dopředu thrashmetalovou Nervosu. Poslední
album White Dragon (bílý drak) vydali v roce 2019, od té doby
vypouštějí pouze samé singly. Jessie Williams častěji zpívala, přičemž její
hlas mi nepřišel nijak nezaměnitelný. Možná by měla písně našponovat svým řevem
častěji. Ohledně bubenice jsem měl trochu obavy, jestli se v téhle kapele
nenudí. Pak všichni překvapivě brzy odešli. Hry na přídavek v podání
předkapel mi přijdou jako mrhání časem, ale tady se vrátila na pódium pouze
Eleni Nota a rozjela sólo na bicí. V případě předkapely další zbytečnost,
ale jednak mám pro malou řeckou ranařku trochu slabost, a také mi nepřímo
odpověděla na otázku. Ano, v řadách Ankor je (zatím) její potenciál
nevyužitý. Uvidíme, zda „Španělé“ uzpůsobí svoji další tvorbu jejím možnostem.
Byla by škoda to neudělat. Pak se vrátila zbylá trojice a zahráli společně
poslední dvě písně.
Eleni Nota ve svém živlu
Ve 21:15 začíná hlavní chod,
německá kapela Beyond the Black. Kapela založená v Mannheimu
v roce 2014 hraje symfonický metal. Původně šestičlenné kapele vévodí
zpěvačka Jennifer Haben, což se prokázalo v červenci 2016, kdy kapelu
opustilo všech pět hudebníků a zbyla sama. Jennifer nelenila, našla jiné
muzikanty a vesele pokračuje dál. I když už pár hráčů odpadlo. Od roku 2018
hraje Jennifer i na klávesy. Od roku 2021 je kapela oficiálně čtyřčlenná.
Ústřední pěnici doplňuje dvojice kytaristů Chris Hermsdörfer a Tobias Lodes a
bubeník Kai Tschierschky. Chris Hermsdörfer stejnou dobu, tedy od roku 2016,
hraje i u rakouských Serenity, takže je pro mne známou tváří. Loňské páté album
kapely nedostalo žádný název. O baskytaristovi na něm sice není ani zmínka, ale
naživo s nimi hraje Linus Klausenitzer, bývalý člen kapely Obscura a
současný člen kapely Obsidious. Obě hrají technický death metal, takže to musí
být hráč na vysoké úrovni. Loni také vydal své první sólové album jménem Tulpa.
(Takže po čtyřech členech pětičlenné předkapely je na pódiu pro změnu pět
muzikantů čtyřčlenné kapely – metal není nic jednoduchého. 😊)
Plakát nedělní akce
Všiml jsem si názvu turné Dancing
in the Dark Tour, ale stejně jsem nečekal, že hned po doznění intra
(mimochodem to byla píseň Paint It Black od Rolling Stones) rozjede
grandiózním způsobem samotný koncert právě píseň Dancing in the Dark.
Pódium bylo ještě skryté za částečně propustnou černou plachtou, takže na něm
byly vidět pouze siluety čtyř bubeníků. Jennifer Haben měla pátý buben na malém
pódiu hned před stanovištěm zvukařů (takže pár metrů přede mnou). Úvod pro pět
velkých bubnů netrval dlouho, Jennifer přeběhla na pódium, plachta klesla a
zmizela a píseň pokračovala dál. Zhruba v polovině koncertu bylo malé
pódium kousek přede mnou využito ještě jednou. Jennifer tam měla připravené
dvoje syntezátory a kytarista Chris Hermsdörfer ji na dvě písně doplnil
akustickou kytarou. Pak se Jennifer otočila k druhému nástroji, takže jsem
ji konečně měl čelem k sobě, a úplně sama vystřihla píseň I Remember
Dying v komornější verzi. To byly tedy všechny tři písně s naživo
zahranými klávesami, ale nejspíš nikdo v sále nechtěl, aby u nich stála
celý koncert. Po druhé půlce koncertu přišel ještě přídavek, na jehož první
píseň Free Me přišla Jennifer s velkými černými křídly na zádech.
Během písně je několikrát upažením roztáhla. Něco tak jednoduchého, až jsem se
divil, jak moc to fungovalo. Kapela si také svoji pozici vybojovala neustálým
koncertováním, takže už to má evidentně odzkoušené. Loňské eponymní album má
mimochodem deset písní, ze kterých jich naživo zaznělo sedm. Takhle nějak by to
mělo vypadat! Za 790 Kč vstupného to rozhodně stálo.
Jennifer Haben s křídly
O tři týdny později,
v neděli 28. dubna, jsem opět kráčel do brněnského Sona. Zatímco minule
jsem od parku Lužánky kličkoval Brnem jak vyplašený zajíc, tentokrát jsem to
vzal přímo z centra a byl jsem až překvapený, jak to bylo blízko. Šel jsem
sice na Glenna Hughese (za 1190 Kč), ale ve 20:00 večer otevírala německá
předkapela Rook Road (ve skutečnosti začali hrát už v 19:53). Kapela
ze sárského Saarbrückenu na svých stránkách uvádí, že byla založena na začátku
roku 2020 a úspěšně vydala své eponymní album ve svém prvním roce. Jak by to
v době celosvětových uzávěr bylo možné, netuším. Ani, co na tom bylo
úspěšného, když se do mezinárodní distribuce dostalo až na konci roku 2022 a
více lidí se o něm dozvědělo až letos v lednu, kdy ho znovuvydalo německé
vydavatelství SPV. Čtveřice ve složení zpěv, kytara, bicí a klávesy (hammondy,
jak jinak?) je na kapelních stránkách uvedena. Já jsem sice na pódiu viděl i
basáka, ale ten asi šel náhodou zrovna kolem. (Tyhle hrátky na členy a nečleny
jsou zřejmě nějaký nový sport, jehož pravidla ještě neznám. ☹)
Hrají hard rock tak klasický jako třeba Deep Purple. A hrají ho velmi dobře.
Teď jen, jestli s tím může v naší době začínající kapela udělat
nějakou díru do světa. Jako předkapela každopádně zanechali velmi dobrý dojem.
Jejich název by se dal přeložit jako „dráha věže“, takže to asi budou nějací
šachisté.
Glenn Hughes – plakát
Dvaasedmdesátiletý Angličan Glenn
Hughes je rocker k nezastavení. Seznam jmen, se kterými hrál, se zdá
nekonečný. Od září 2019 byl také členem superskupiny The Dead Daisies. Ta si v
roce 2023 chtěla dát pauzu. A protože Glenn brzdit nechce, nasmlouval si
koncerty k 50. výročí alba Burn od skupiny Deep Purple. The Dead
Daisies si nakonec pauzu rozmysleli, takže už je nyní Glenn má
v nekonečném seznamu kapel a projektů, jejichž je bývalým členem. Ale
vraťme se o to půlstoletí zpět, kdy byl v letech 1973 až 1976
baskytaristou a jedním ze zpěváků kapely Deep Purple, se kterou nahrál tři
alba: Burn, Stormbringer a Come Taste the Band. Album Burn
vyšlo 15. února 1974 a Glenn Hughes nyní vyrazil na turné, aby nám ho celé přehrál
naživo. Sono nebylo tak zaplněné jako před třemi týdny, však si to také
pořadatel kompenzoval cenou lístků. Umělci tohoto kalibru ovšem přitahují i
specifické publikum v podobě hudebních profesionálů. Z těch několika
známých tváří v publiku mohu jmenovat třeba Romany Holého a Dragouna.
V neposlední řadě musím zmínit, že minulý duben jsem byl na koncertě, kde
písně Deep Purple zpíval Bruce Dickinson. Takže jsem zvědav, kdo po Glennu
Hughesovi převezme štafetu příští rok.
Pro mne překvapivě koncert k 50.
výročí alba Burn začal písní Stormbringer ze stejnojmenného následujícího
alba, které vyšlo 8. listopadu 1974. A rovnou předběhnu, že došlo i na dva
kousky ze třetího jmenovaného alba, konkrétně Gettin' Tighter a You
Keep On Moving. Také album Burn nezaznělo celé. Kromě instrumentálky
'A' 200 nedošlo ani na písně Lay Down, Stay Down a What's
Goin' On Here. Píseň You Fool No One byla natažena snad na půl
večera nejdříve kytarovým a v závěru sólem na bicí. Já chápu, že hudebníci
na tomto turné museli být na patřičné výši, ale všeho moc škodí. Klávesista se
musel poprat s party Jona Lorda, který v hardrockové hudbě povýšil
hammondy na roveň kytaře. Kytarista Ritchie Blackmore je také pojmem dodnes,
byť už roky hraje úplně jinou muziku. Bubeník Ian Paice také nebyl žádné
ořezávátko a je jediným zakládajícím členem, který hraje v Deep Purple
dodnes. Glenn Hughes se tehdy o zpěv dělil s Davidem Coverdalem, který teprve
začínal svou pouť za rockovou slávou. Na koncertě to zvládl bravurně odzpívat
sám, a ještě přitom válel na basu. Navíc fanoušci vědí, že tyto písně od Deep
Purple naživo neuslyší, protože navrátivší se zpěvák Ian Gillan alba vzniklá
v jeho nepřítomnosti nesnáší a odmítá písně z nich zpívat. Naopak, takovou
Mistreated měl běžně v repertoáru nejen Glenn Hughes, ale i David
Coverdale (Whitesnake) a Ritchie Blackmore (Rainbow). Titulní Burn si
Glenn překvapivě schoval až jako přídavek. Ve 22:53 byl tedy konec. Hudebníky
sice Glenn představil, ale jména jsem si nezapamatoval. Schválně jsem se
kouknul na své poznámky ze sedm let starého Glennova koncertu k vlastní
sólovce Resonate, a tehdy zahrál čtyři písně od Deep Purple, a všechny
čtyři zazněly i tentokrát v Brně. A už tehdy s ním hrál dánský
kytarista Søren Andersen (zbytek sestavy se změnil). Snad až na příliš dlouhé
sólo na bicí (přece jen na plakátu byl Glenn Hughes, ne žádná kapela) jsem byl
s průběhem vzpomínkového večera naprosto spokojen.
Disillusion – plakát turné
Když jsem zjistil, že moji
oblíbenci Disillusion si naplánovali koncert v Praze na mé narozeniny, moc
jsem neváhal, a rozhodl se tenhle dárek přijmout (no dobře, nebyl to úplně
dárek, stálo mě to 390 Kč). Vše bylo, jak jsem si pamatoval z jejich koncertu na stejném místě před čtyřmi lety (vlastně ani to vstupné se
nezměnilo). Klubovna v Dejvicích stále čepuje pivo do skla a výběr je asi
ze šesti druhů. Opět jsem pil jedenáctku Pazdrát z pivovaru Chříč (54 Kč).
Ale od 19:30 večer zahajuje předkapela Art Against Agony. Byli založeni
v roce 2011 ve Stuttgartu, jejich složení je prý mezinárodní, a nejsou
kapela, ale kolektiv. Vždycky, když slyším o další kapele v maskách,
začínám rovnou zívat. Tento maskovaný kolektiv používá stejnou masku pro
všechny členy, kteří si je jen vybarvili (asi, aby si je poznali). Jako by
nestačilo, že hrají instrumentální progresivní metal, ani jim není vidět do obličejů.
☹ Měli tam sice fotku, na které bylo deset maskovaných
individuí, ale do Prahy jich dorazilo pět. Dva kytaristé, baskytaristka,
bubeník a hráč na původem indický ruční perkusní nástroj zvaný mridangam (asi
žádná náhoda, jelikož sám vypadal dost indicky). Jako žánrové zařazení mě na
internetu zaujal termín „prog-jazz-experimental-brainfuck-metal“. Kdybych je
měl popsat za sebe, tak mi to fakt připadalo jako instrumentální jazz pro
posluchače metalu. Jejich loňské album se jmenuje Sound of Inevitability
(= zvuk nevyhnutelnosti). Nikdo z těch pěti za celý koncert neřekl ani
slovo, co hráli za písně, netuším. Když se nemohu chytit zpěvu, do půl hodiny
ztrácím pozornost a posluchačsky odpadám. Je to hudba pro lidi, kteří kapelu
sledují a skladby mají naposlouchané. Ještě si neodpustím poznámku
k baskytaristce. Vím, že dnešním mladým nerozumím, ale stejně nechápu,
proč mladá kráska s postavou modelky vleze do tetovacího salónu, kde se
nechá ilustrovat zřejmě všude od krku dolů, takže nakonec vypadá jako
strašidlo. Ale oceňuji, že Disillusion s sebou na turné vozí žánrově
spřízněné kapely, o jakých jsem nikdy předtím neslyšel (a často ani poté, což
klidně může být i tento případ).
Art Against Agony v dejvické Klubovně
Ve 20:30 nastupují Disillusion, které jsem už
sice viděl naživo dvakrát, ale tentokrát poprvé v sestavě
s klávesákem na pódiu. Kapela původně ze saského Cvikova, odkud později
přesídlila do současného Lipska, debutovala albem Back to Times of Splendor
(zpět do časů slávy) vydaným 6. dubna 2004. Aktuální dvacáté výročí vydání
kapela připomněla vydáním jeho remasterované verze s bonusy a koncertním
turné, kde ho hodlala přehrát celé. Jak lídr kapely Andy Schmidt prozradil,
vyrazili na turné dokonce v šesti, ale houslistka onemocněla, takže jsme
ji v Praze slyšeli jen z playbacku. Debutové album obsahuje šest
písní s celkovou stopáží přes 56 minut. Titulní skladba totiž trvá přes
14,5 minuty, a to ani není na albu nejdelší. Tou je závěrečná sedmnáctiminutovka
The Sleep of Restless Hours. Kapela nejenže album přehrála celé, ale
dokonce v nezměněném pořadí písní. Kromě Andyho měli mikrofony i druhý
kytarista Ben Haugg a baskytarista Robby Kranz. Využívali je hojně, až jsem měl
pocit, že Andyho zpěv z toho vychází nejméně výrazně. Také jsem si nebyl
jistý tím, nakolik slyším práci klávesáka. Takže zvukově z toho nejspíš
lépe vyšla předkapela, díky absenci zpěvu. Disillusion pokračovali po časové
ose a po přehrání debutu pokračovali jednou písní (The Black Sea) ze
druhého alba Gloria (2006) a návratovým songem Alea (2016). Tohle
cédéčko kapela pořád prodává (za 7 €, což mi přijde dost za jednu píseň, byť je
desetiminutová). Jako přídavek zazněly dvě písně z posledního alba Ayam
(2022): kromě vypalovačky Tormento došlo ještě na Driftwood. Celkově
bych to hodnotil jako velmi vydařený narozeninový večer.
 |
| Disillusion v dejvické Klubovně |
Žádné komentáře:
Okomentovat