Febiofest 2018

I v roce 2018 jsem se rozhodl zúčastnit se Febiofestu. Na jeho první víkend jsem si vzal dovolenou a týden před začátkem prozkoumal program. Jako obvykle většinu zajímavých filmů hráli večer, takže filmy jako Wojaczek, Blok 99, McMafia, Těsnota či Když myslím na Německo v noci byly mimo hru. Stejně tak pořádané pocty nepomohly, nemohl jsem stihnout Hlídku, Milence z Pont-Neuf, Zlou krev ani Měsíc Jupitera. A málem jsem se radoval ze zcela nevšedního záměru, než jsem zjistil, že ani tohle nevyjde. Více než dvanáctihodinový film Out byl rozdělen na čtyři projekce o víkendu. Zatímco v sobotu se začínalo hned dopoledne, v neděli až odpoledne a po poslední části už bych se domů nedostal. Nakonec jsem se rozhodl, že do Prahy pojedu v pátek, v sobotu, v neděli a v úterý. Na první tři dny třídenní akreditaci za 699 Kč, v úterý dvakrát za běžných 99 Kč (a na úterní program jsem byl obzvlášť zvědav).

Homosexuální romanci Dej mi své jméno natočenou v koprodukci Itálie, Francie, Brazílie a USA jsem sice měl v závorce s tím, že ji 22. března hrají v kině ve Valdicích, ale nakonec hned v pátek odpoledne mě v programu nic jiného nezaujalo. James Ivory za film dostal Oscara za nejlepší adaptovaný scénář, což mě trochu překvapilo. Tento režisér totiž nejvíce úspěchů slavil s filmy natočenými podle scénářů Ruth Prawer Jhabvalové, a sám jich ani moc nenapsal. A v 88 letech zabodoval scénářem o prvních letních láskách. Film se odehrává v létě 1983 v severoitalské Lombardii, kde žije i jeho režisér Luca Guadagnino. Sedmnáctiletý Elio si tu sice začne románek s krásnou Marzií, jenže pak se zakouká do 24-letého amerického studenta Olivera, který bydlí ve stejném domě jako host jeho rodičů. Zatímco sex s Marzií nám kamera dovolí vychutnat, jak dojde na Olivera, následuje odjezd kamery na pohled z okna. Takže nakonec asi nejpřijatelnější homosexuální romance pro heterosexuální diváky. Film má dobře navozenou atmosféru a hraje k němu výborný soundtrack, přesto mi těch 132 minut přišlo trochu moc. Mnozí film řadí mezi nejlepší snímky uplynulého roku, já jsem trochu rezervovanější.

Přemýšlel jsem, zda nemám jít radši na Matildu, ale ruské výpravné historické melodrama s Michalinou Olszańskou v hlavní roli se k nám možná časem dostane, tak jsem zvolil větší exotiku. Íránské drama Bez data, bez podpisu navíc natočil Vahid Jalilvand, jehož předchozí film Ve středu 9. května jsem viděl na Febiofestu před dvěma lety. Tentokrát rozehrál drama kolem soudního patologa, který jednoho večera cestou domů způsobil dopravní nehodu. Autem srazil motorku, na které jela chudá rodina (otec, matka, syn a dcera). Policii nepřivolal a rodinu poslal na vyšetření do nemocnice. Tělo osmiletého chlapce ale následujícího rána leželo na pitevně. Kolegyně došla k závěru, že šlo o otravu botulinem, takže se vyptávala rodičů, zda nejedli nějaké staré konzervy či jiné maso, které mohlo být zkažené. Žena chtěla něco říci, ale manžel ji umlčel. Doma žena obvinila manžela ze smrti jejich syna a on šel zmlátit chlapa, který mu prodal až podezřele levná kuřata. Skladovat pošlou drůbež v plechových sudech a pak ji prodávat, to je fakt na zabití. A dotyčný také po několika dnech v nemocnici umřel. Takže osmiletý kluk je mrtvý, jeho otec půjde do vězení za zabití, a náš hlavní hrdina v zájmu vlastního svědomí nařídí exhumaci, aby zjistil, zda chlapcovu smrt nezpůsobil on, protože fatální zranění krčního obratle mohla kolegyně přehlédnout. V době, kdy to už ničemu nepomůže, a chlapec by stejně během pár dní zemřel, mi to přišlo spíš jako něco mezi sebemrskačstvím a egoismem. Takže mi to na rozdíl od režisérova prvního filmu přišlo za hranicí uvěřitelnosti. Co znamená název filmu, jsem také nepochopil.

Přes noc trochu nasněžilo a venku fouká fakt hodně hnusný studený vítr. Takže když v sobotu v poledne usedám v kině, kam jsem přišel na dánsko-islandské drama Zimní bratři, připadá mi to docela stylové. Islandský režisér natočil své drama v Dánsku na místě, které přinejmenším v zimě působí téměř apokalypticky. I když vápencový důl asi nebude o moc veselejší ani v létě. Navíc to tam vypadalo málem jako ve středověku. Na povrchu sice hučí těžké stroje, ale dole jsou zaprášení chlapi s krumpáči a vápencové kameny odvážejí k pásovému dopravníku na kolečkách. A když vylezou nahoru, je tam dánská zimní slota. Když si k takovým záběrům přidáte cosi, co možná kdysi bylo hudbou, než se tomu v nějakém počítači stalo něco zlého, tak máte atmosféru zvládnutou na jedničku. Film ale bohužel obsahoval i něco jako příběh, ve kterém jeden z titulních bratrů figuroval coby místní výrobce samohonky natolik kvalitní, že po ní člověk může i umřít. Ostatní ho tedy ze svého kolektivu raději vyloučili, což u někoho, kdo po konzumaci vlastního produktu už pomalu ztrácí kontakt s realitou, může vést i k tragédii. Ale celkově nic, co by mohlo udržet divákovu pozornost na hodinu a půl.

O chvíli později jdu na americký životopisný film Profesor Marston a dvojí Wonder Woman, který už je pod svým původním názvem dostupný na počeštěných discích DVD a Blu-ray. Překvapivý životní příběh harvardského profesora psychologie Williama Moultona Marstona se odvíjel v době, kdy okolí těžko mohlo mít pochopení pro jeho osobní život. A pokud měl dvě děti se svojí manželkou Elizabeth a další dvě s jejich společnou milenkou Olive (která předtím byla jejich studentkou), neudrží si ani práci na univerzitě, natož poklidný sousedský život. Psycholog, který se proslavil vynálezem prvního prototypu detektoru lži, nakonec začíná novou kariéru jako autor komiksů, který vymyslel první opravdu úspěšnou (a dodnes v popularitě nepřekonanou) superhrdinku Wonder Woman. A jelikož jedno ze základních spisovatelských pravidel zní „piš o tom, co znáš“, naplnil její dobrodružství bondáží a dalšími lehce sado-masochistickými motivy. Takže musel čelit dalším problémům. Zemřel v roce 1947 na rakovinu. Jeho dvě ženy spolu zůstaly až do smrti Olive (1985), Elizabeth zemřela až jako stoletá. Ale to už bylo jen v závěrečných titulcích snímku scenáristky a režisérky Angely Robinsonové. Stejně jako archivní fotografie, které ukazovaly, že realita vypadá o dost všedněji než Hollywood, a ani jeden z protagonistů nebyl tak krásný jako trojice filmových herců. A z nich mi přišla nejlepší Rebecca Hallová v roli manželky Elizabeth.

Nejdříve jsem myslel, že půjdu na Život mrtvých, ale všechny tři pokusy o rezervaci skončily chybovou hláškou, takže jsem nemusel přejíždět do středu města kvůli 54 minut dlouhému filmu. Propojení rezervačního systému kina Ponrepo se systémem Febiofestu asi ještě nefungovalo. Takže místo Francie přišla na řadu Jižní Korea a sci-fi drama Skleněná zahrada. Fyzicky postižená mladá vědkyně (jedna noha jí přestala růst ve dvanácti letech, takže divně pajdá) provádí experimentální výzkum fotosyntézy u lidí. Její krásnější kolegyně jí to částečně obšlehne a navrhne využití v kosmetickém průmyslu. Šéf laboratoře je nadšený, protože budou peníze… Mladý spisovatel sci-fi veřejně obviní populárního autora z toho, že je jen plagiátor. Takže teď už si sám nejspíš neškrtne, ledaže by napsal něco, co bude opravdu bomba. A to se mu začne rodit pod rukama, když začne sledovat jistou divně pajdající mladou ženu. Scenáristka a režisérka experimentuje s hororovým příběhem o šíleném vědci a pokusech na lidech, do toho na více úrovních tematizuje originalitu a plagiáty, a vlastně jí k tomu stačí dva a půl herce a kus tajemně působícího lesa (ve kterém je titulní velký skleník). A podle mne se jí tento nikam nepospíchající mix žánrů povedl.

V neděli po obědě jsem usedl do téměř prázdného sálu na jedinou projekci francouzského dokumentu Mr. X o slavném režisérovi Leosi Caraxovi. Takže nejdříve trochu k němu. Jeho dva nejslavnější filmy Zlá krev a Milenci z Pont-Neuf jsem viděl, dávno, dávno tomu. Pak po letech epizoda Merde z triptychu Tokio! a Holy Motors, všechno v televizi. Teď jsem dostal všechny informace pohromadě od debutu Když chlapec potká dívku, přes oba nejslavnější filmy a snímek Pola X (o jehož existenci jsem ani nevěděl) až k těm dvěma posledním. Režisér sám se v dokumentu příliš neobjevuje, a když už, tak je v záběru jednou zezadu, podruhé mírně rozostřený na okraji plátna a podobně. Sem tam zazní nějaká jeho věta („Je to vaše pravé jméno nebo pseudonym?“ „Je to pravý pseudonym.“), režisérka zkrátka kolem jeho osoby zachovává tajemství. Z vystupujících osobností je v dokumentu nejvíce Caraxův dvorní herec Denis Lavant a nejvíce prostoru je logicky věnováno Milencům z Pont-Neuf, jejichž natáčení je obestřeno množstvím legend. Megalomansky drahá produkce natáčená přes tři roky se pak stala velkým propadákem a téměř pohřbila Caraxovu filmařskou kariéru. Slovy jednoho z protagonistů dokumentu „detektivní román o natáčení Milenců z Pont-Neuf kupodivu ještě nebyl sepsán“. Celkově velmi dobrý portrét režiséra, který toho s pěti a půl filmy na kontě hodně dokázal.

Uvažoval jsem sice o makedonské komedii o zdravotní prospěšnosti marihuany Tajná přísada, ale nakonec jsem skončil u sousedů, což byl v tomto případě úplně jiný vesmír. Bulharské drama 3/4 je pohledem do jedné rodiny. Otec, starší dcera a mladší syn. Dcera chvíli před přijímacími zkouškami na německou konzervatoř. Herci natolik přirození, že jsem předpokládal, že se jedná o skutečné sourozence. Ale kdepak, jen naprosto pečlivá práce s neherci. Film se zcela záměrně vyhýbá jakémukoliv ději, nebo aspoň dramatickým situacím. Pár příkladů: dívka má mít první klavírní vystoupení před publikem, takže dlouze sledujeme její přípravu, pak usedne za piano, soustředí se, a v momentu, kdy by přišel první tón, přijde místo toho střih a náhle sledujeme ohlasy onoho publika po jejím vystoupení. Jindy se mladší bratr nevrátil domů, tak jdou s otcem po ulicích a hledají ho, pak střih a jdou všichni tři spolu jakousi přírodou na výletě, opět beze slova vysvětlení, jak dopadla předešlá scéna. Tedy podobně jako výše uvedení Zimní bratři typický ambiciózní festivalový film, ale opět z něj nějak nejsem na větvi. Asi už jsem zpohodlněl a nějaký ten děj přece jenom vyžaduji.

Mohl jsem sice vidět francouzské drama Střídavá péče, které nakonec vyhrálo soutěžní sekci Febiofestu, ale animovaných filmů pro dospělé není nikdy dost, takže bylo předem rozhodnuto. Teherán tabu je natočený v koprodukci Rakouska a Německa, ale všechny postavy mluví persky. Mladá žena s němým synkem přišla do vězení na návštěvu za manželem, ale ten o rozvodu nechce ani slyšet. Soudce nepomůže, nepřinesla nejdůležitější dokument – písemný souhlas manžela. Ale je krásná, takže si ji nastěhuje do svého tajného bytu a udržuje ji v naději, že by jí ten rozvod umožnit mohl. Žena se zatím živí jako prostitutka. Další dívka se trochu napila na (zřejmě nelegální) diskotéce, nechala si dát pár prášků a za chvíli si to s jedním mladíkem rozdává na záchodcích. Druhý den za ním přijde, že mají problém. Za týden se má vdávat, a jestli nebude panna, tak je její nastávající nejspíš oba zabije. A nastupuje zařizování nelegální gynekologické operace, o jejíž možnosti jsem ani neměl potuchy. A to jsou jen dva z propletence menších příběhů z ulic města, kde vás může mravnostní policie zatknout za to, že jste držel za ruku dívku, která není vaše příbuzná, kde se trestá vlastnictví nelegálního satelitu, kde se popravuje na veřejnosti a kde žena potřebuje písemný souhlas manžela, i když chce nastoupit do zaměstnání. Samozřejmě netuším, jestli to tak v Teheránu vypadá, nebo jen scenárista a režisér Ali Soozandeh pochopil, s jakým filmem může mít na Západě úspěch, ale tohle ostatně není dokument, takže není proč to řešit.

Po jednodenní pauze jsem v úterý odpoledne zasedl do kinosálu na projekci irského dokumentu Hranice vesmíru. Jeho autorka Emer Reynoldsová se v něm zaměřila na program vesmírných sond Voyager. Ten byl plánován od konce 60. let, protože se blížila ojedinělá šance proletět kolem planet Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, které jsou takhle v řadě jednou za 175 let. Prezident Nixon projekt seškrtal pouze na průzkum Jupiteru a Saturnu, čímž podle všeho prokázal, že nic nepochopil. Dokument shrnuje konstrukci vesmírných sond včetně přípravy poselství jiným světům v podobě dvou zlatých desek i s obrazovým návodem na jejich přehrání. Pak už jsme v roce 1977, kdy nejdříve odstartoval Voyager 2 a o něco později Voyager 1, který ovšem letěl po rychlejší trajektorii, takže na všech významných milnících cesty obou sond byl první (i když dobová média z toho, že nejdříve startovala sonda s pořadovým číslem 2, měla řádně zamotanou hlavu). Pak už následovala série těch neuvěřitelných záběrů ze čtveřice planet a jejích měsíců s komentářem astrofyziků a závěrečného otočení kamery Voyageru 2 zpět a nafocení sluneční soustavy z míst, odkud nikdy žádné fotografie neexistovaly. 7. července 2014 Voyager 1 vstoupil do mezihvězdného prostoru, kde se stal prvním lidmi vyrobeným objektem. Voyager 2 ho bude následovat koncem roku 2019 nebo začátkem roku 2020. Obě sondy už jsou za hranicí, kdy by se daly ovládat, ale je velká pravděpodobnost, že obě celé lidstvo přežijí při své setrvačné pouti vesmírem. Dvě hodiny na cestě vesmírem utekly jako voda.

Na konec jsem si nechal izraelské drama (natočené v koprodukci se Švýcarskem, Německem a Francií) Foxtrot. Scenárista a režisér Samuel Maoz zaujal před osmi lety svým debutem Libanon natočeným celým uvnitř prostoru tanku, takže jsem byl zvědav na jeho druhý film. Ten je složen ze tří částí. V první sledujeme telavivskou rodinu, jak se vyrovnává se sdělením, že jejich syn padl při vojenské službě. Ve druhé sledujeme syna se třemi spolubojovníky střežící Bohem i lidmi zapomenuté stanoviště. Ve třetí sledujeme s půlročním odstupem, co tato událost udělala se životem rodičů. Přes tíživost tématu je ve filmu i dost humoru, nejvíce ve střední části, kdy absurditu vojenské mise ilustruje například záběr, jak znuděně sedící voják otevře závoru, po cestě projde osamělý velbloud, načež voják závoru zase spustí. Režisér dává vizuálně vzpomenout na svůj debut, takže často servíruje záběry z nezvyklých úhlů, třeba zabírá místnost od stropu pohledem přímo dolů, i když ne vždycky mi tyto záběry přišly k dobru věci. Třetí část filmu způsobila ve své domovině kontroverzi, kdy byl film označen jako protiizraelský. No nevím, mně se zdálo, že je spíše proti úřednické blbosti, a byrokraté jsou zřejmě všude na světě přesvědčeni, že sežrali všechnu moudrost světa a jejich dobře míněné skutky budou přijímány přesně tak, jak si to představovali. Ani tento film není dokonalý, ale je jedině dobře, že v dubnu půjde do našich kin.

Když se za touto desítkou filmů ohlédnu, nejdříve vidím, že aktivistky by ze mne měly radost, hned čtyři filmy z deseti režírovaly ženy. ;-) Nejlepší jsem si asi nechal na konec, protože tím byl Foxtrot, ale hned kousek za ním by byla trojice Profesor Marston a dvojí Wonder Woman, Hranice vesmíru a Skleněná zahrada. (Jeden režisér a tři režisérky. Já vím, aktivistkám se nezavděčím, mám špatné pořadí. J)