Přípravná fáze (a změny za pochodu)
Na začátek festivalu jsem si vzal dovolenou, pak mi vycházelo
volno. Teoreticky jsem mohl jet domů až v pátek 7. července. Na to by se
vyplatil festival pass na celý festival za 1200 Kč. Jenže pak v práci
přišla první nemoc a já chytil v onen pátek směnu. Takže nic, koupím si jen
pětidenní akreditaci za 850 Kč, na ni uvidím od pátku do úterý, co stihnu, ve
středu dopoledne si dám poslední film a pak pojedu domů… Ve středu večer sedím
u počítače a čtu si předpověď počasí. Karlovy Vary celý čtvrtek očekávají
vydatný déšť, který bude k večeru ustávat. Chce se mi v něčem takovém
stavět stan? A co tam pak asi budu dělat po zbytek dne? Takže nic, změna plánu,
do Varů pojedu až v pátek ráno – hned prvním vlakem ve 4:17.
Pátek 30. června
Cesta proběhla bez zádrhelů a před jedenáctou jsem ve Varech.
Původní plány projekcí na první dva dny: v pátek polský dokument Andrzej Wajda: Akce!, americko-dánský
dokument David Lynch: život v umění,
indonéský poetický film O čem nemluví, když mluví o lásce, pětice snímků ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí, americká zahajovací komedie Pěkně blbě a slovensko-české drama Špína (tady se dá říci, že sudé projekce
jsem opravdu chtěl vidět, a liché před ně vycházely) a v sobotu polské koprodukční
drama Představ si, japonský Život milostnice Oharu, americký western
Stopaři, polské drama Popel a démant, brazilská romance V jeho očích a možná i britská
černá komedie Dvojitý rande. Ale za
prvé, tučná léta skončila, a už jsem nehodlal kupovat dvě akreditace a vybírat
si každý den šest vstupenek, takže jsem si musel vystačit se třemi. A za druhé
jsem přijel pozdě (první dva páteční filmy z původního programu už jsem
prošvihl) a všechno zajímavější je rozebrané. Někde jsem měl náhradníky,
případně náhradníky náhradníků (estonská podivnost Listopad už byla také vyprodaná), jinde jsem se hodlal dostat do
sálu na akreditaci. Výsledek je nepříliš uspokojivý: mám dva lístky na pátek a
dva na sobotu, takže hurá na ně!
První lístek mám na ani ne hodinový televizní dokument Miroslava
Janka z roku 1996 Nespatřené
uváděný v sekci Lidé odvedle,
která byla v tomto ročníku věnována slepcům. Dokument o žácích pražské
školy pro zrakově postižené je zajímavý hlavně tím, že tam žáci dělají hned
několik činností, které by mě v souvislosti se slepci ani nenapadly –
kromě toho, že jezdí na kole, také fotografují sebe, jiné lidi, či další
součásti světa kolem sebe. Fotky sice byly často nezaostřené, ale rozhodně
originální. Ale stejně mě dokument ani nepřesvědčil, že má tato činnost nějaký
smysl. Malý sál byl, optimisticky řečeno, poloplný.
Když festival krátkých filmů vybere pět kraťasů, je slušná
pravděpodobnost, že z nich aspoň tři budou za něco stát. Takže jsem si je
vystál před kinem Čas. Česko-americká surreálná hříčka Kdo je kdo v mykologii byla dobrým začátkem. Film Marie
Dvořákové byl natočen v angličtině a těch 15 minut jsem se u něj dobře
bavil. Indonéský filmeček V roce Opice si většinu své třináctiminutové délky vystačil se dvěma lidmi
v jedné místnosti, což vzhledem k bizarnosti zápletky nevadilo.
Trochu problém představoval až závěr, který byl jak z jiného filmu –
žánrem, náladou, klavírním soundtrackem i celým vyzněním. Uprostřed byl
nejlepší kousek – bulharsko-chorvatská komedie Na červenou. Autobus zastaví na vesnické křižovatce před semaforem
a jeho řidič odmítá pokračovat, dokud se na něm nerozsvítí jiná než
v názvu uvedená barva. Že mu cestující (a po chvíli i policista) tvrdí, že
je semafor zjevně porouchaný, na situaci nic nemění. Navíc má v autobuse
na očích umístěnu cedulku „semafor není zastávka“, takže odmítá cestující
z autobusu pustit ven. Ve 21 minutách se autorům povedlo plasticky
vystihnout postavy a jejich film má srdce i mozek. Sedmnáctiminutový
nepálsko-francouzský film Dadyaa se
odehrával v horské nepálské vesnici, kde zbyli poslední dva staří
obyvatelé a jejich vzpomínky na všechny ty, kdo odešli. Tenhle kousek mi přišel
trochu slabší, zato jsem měl silný pocit, že ta hudba moc řve a zvuk
v kině by potřeboval ztlumit. Nejdelší na konec – francouzský film Chasse Royale se blížil půlhodině. Jde
o dost syrové drama, které mě hned zkraje málem smetlo verbálním průjmem
z úst hlavní hrdinky – třináctileté Francouzky. A právě tu si vybrali
mladí filmaři a pozvali ji na konkurs do připravovaného filmu. Třináctiletou Angélique
hraje Angélique Gernezová, což mě vedlo k úvahám, zda ji dvojice mladých
režisérů našla při konkurzu… Každopádně i tenhle náhled do jedné bílé rodiny na
okraji francouzské společnosti měl co říci a stál za pozornost. Takže celkově
jsem byl s touto kolekcí spokojený.
Zahajovací film Pěkně blbě
se hrál od 19:45 v malém sále a od 20:00 v kongresovém sále, obě
projekce byly vyprodané a zájem bude asi velký. Mým náhradníkem byl estonský
koprodukční Listopad, od kterého se
asi dalo očekávat neočekávatelné, ale také pozdě (i když na něj bych se nejspíš
dostal). Ale už jsem měl lístek na kanadský film Radisson, který do Varů přivezl až do morku kostí nezávislý režisér
Denis Côté, který byl na festivalu jako mentor sekce První podání určené studentům filmových škol. Svůj celovečerní
debut z roku 2005 vybral, protože mohl přivézt film na 35 mm filmové kopii,
což už v dnešní digitální době není časté. Na otázku, co by natočil, kdyby
na film dostal desetkrát tolik peněz, bez váhání odpověděl, že přece deset
filmů. Stejně tak tvrdí, že nikdy nenatočí dokonalý film, protože na to nemá
trpělivost. Točí stejně rychle, jako žije, a radši natočí každý rok jeden malý
film, než aby nad jediným projektem strávil třeba sedm let života. A pověst
nepředvídatelného autora divných filmů mu vyhovuje. To jsou všechno informace
z tisku, protože první den festivalu nikdo ze zúčastněných filmařů na
projekce nechodí. Hlavním hrdinou filmu je třicátník, který už nevydrží
poslouchat věčné pípání alarmu přístrojů, na kterých je napojena jeho matka,
provede domácí eutanazii, nasedne do auta a jede. Mine ceduli oznamující, že
následuje 375 km neobydlené pustiny, a skončí ve vesnici Radisson, kde
žije 400 obyvatel a zaměstnanci elektrárenské společnosti. Režisér svůj první
film natočil s jediným hercem a obyvateli Radissonu. Používá buď
statickou, nebo roztřesenou ruční kameru, dialogů je minimum, ze začátku je to
tedy skoro němý film. Ale i tak má svůj řád a končí přesně ve správný okamžik,
což je umění, které spousty filmařů nikdy neovládnou.
Divadlo Husovka je malé, takže si před něj vyrážím stoupnout se
značným předstihem. Ale vlastně to vychází dobře: nedostanu-li se na projekci
od 22:30, mohu vyrazit zpátky k Thermalu, kde ve 22:45 začíná zahajovací
koncert v podání Českého národního symfonického orchestru, jehož část má
dirigovat skladatel James Newton Howard. Ale na česko-slovenský hraný debut
studentky FAMU Terezy Nvotové Špína
jsem se dostal, takže alternativní program nedostal šanci. Drama o sedmnáctileté
studentce znásilněné v rámci doučování učitelem matematiky sice nemělo
úplně vypilovaný scénář (někde drhly dialogy, jinde motivace postav), ale za
pozornost stálo zejména kvůli přesvědčivým hereckým výkonům převážně mladých
(ne)hereček. Také začínající režisérka to zvládla více než dobře, a vlastně
jsem docela zvědav, s čím přijde příště. Trochu mě překvapilo, že film byl
bez anglických titulků – že by se nepočítalo se zájmem zahraničních návštěvníků
festivalu? Po východu z Husovky vidím trochu ohňostroje – koncert tedy už
také skončil, a za chvíli vidím, že kolem Thermalu se trhaně pohybují mraky
opilců (ale nechci někomu křivdit, třeba byli jen retardovaní). Děs, nacpu se
do autobusu a radši mizím ke stanovému městečku…
Sobota 1. července
Noc nestála za nic, prakticky jsem se nevyspal. Neděle je
nejnabitější den festivalu, tady bych ty dvě akreditace bral. Původní plán –
pásmo devíti krátkých filmů Jiřího Brdečky, finská komedie Druhá strana naděje, americká nezávislá romance Přízrak, francouzská soutěžní Korporace, francouzské melodrama Důležité je milovat a německé drama Odnikud – vypadá nereálně. Do esemesky
totiž mohu vybrat pouze tři tituly. Takže volím první dva a poslední, coby
projekce, které mě z toho zajímají nejvíce. V 7:00 odesílám zprávu MFF
… 321 312 3P5. Za chvilku dorazila esemeska, že má rezervace na 3P3 byla
úspěšná. To mě probralo. Koukl jsem na odeslanou zprávu, a vážně jsem tam
klepnul špatné číslo. L
Asi o minutu později dorazila i druhá esemeska, že Brdečka i Kaurismäki jsou
pro můj typ akreditace vyprodané, ale tak jsem to nehodlal nechat, takže už
jsem byl venku ze spacáku a vstříc frontě na lístky. Cestou zjišťuji, že jsem
si omylem zajistil lístek na indické drama Juze,
což by nemuselo být špatné. Potíž je v tom, že mezi Druhou stranou naděje a Juzem
se dá stihnout jediný pro mě zajímavý film: Přízrak
(a ten tu uvádí letošní držitel Oscara Casey Affleck, takže se na něj budou
chtít dostat úplně všichni). Po hodině ve frontě mám tedy lístky na Brdečku i Kaurismäkiho,
a vyhlídku, že budu mít ve festivalovém shonu uprostřed neděle pauzu na oběd a
vzpamatování se (Přízrak už byl ve
chvíli, kdy jsem se dostal k pokladně, samozřejmě vyprodaný).
Polák Andrzej Jakimowski natočil v koprodukci Polska,
Portugalska, Francie a Velké Británie další drama ze života slepců, uváděné
v sekci Lidé odvedle. Film Představ si natočil s Angličanem a
Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních
rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně
zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět
tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec
spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele
orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách
často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu
popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale
v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také
netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat
slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu) vzbuzují větší
napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou
dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných
záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.
Festival uváděl jako poctu Kendžimu Mizogučimu deset filmů jednoho
ze tří největších klasiků japonské kinematografie a celovečerní dokument o něm.
Začal jsem dramatem Život milostnice Oharu, které se odehrává v 17. století a zachycuje společenský sestup
dvorní dámy, která skončí jako obyčejná prostitutka. Přitom to vypadá, že snad
nic v jejím osudu neovlivňuje hrdinka samotná, ale tak nějak se jí to děje
samo. A jelikož se délka filmu blížila dvěma a půl hodinám, začal jsem u toho
na prkenné sedačce Městského divadla doslova trpět. Takže na jedné straně tu byly
filmařsky pečlivě komponované dlouhé záběry, prozrazující vyzrálého filmaře,
ale na druhé příběh jako z mýdlové opery, u kterého jsem nakonec začal
přemýšlet, zda to kdysi dávno přes 65 lety na druhém konci světa divákům taky
přišlo k smíchu, nebo to brali vážně. Mé první setkání s panem se Mizogučim
prostě nevydařilo a rozhodně nesplnilo má očekávání. Ale já se nevzdávám, ještě
dostane šanci.
Chuť jsem si rozhodně spravil na o čtyři roky novějším klasickém
americkém westernu Stopaři uváděném
v sekci Šest blízkých setkání.
To je výběr šesti filmových kritiků, v tomto případu Scotta Feinberga
z časopisu Hollywood Reporter. Ten přišel film uvést a vysvětlit, proč ze
všech filmů na světě vybral právě tento. Ale z jeho vyprávění si kromě
přiznání, že když film viděl poprvé, moc ho neoslovil, vlastně už nic
nepamatuji. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a
herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových
spoluprací. Když jsem na festivalu jen na pět dní, tak se nezdržuji
s filmy, které už jsem viděl. Tudíž i tato žánrová klasika pro mne byla
premiérou. Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka
v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je
natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley.
Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista,
ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná (i když
přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených
Johnů: Přepadení).
Jeden známý, který seděl před kongresovým sálem ve frontě na
švédské drama Země jahod, mi dal
lístek na Popel a démant, na který
stejně nepůjde. Takže se bez problémů dostávám na třetí film z 50. let
minulého století za sebou. Už bych se nad tím pomalu měl zamyslet, ale sekce Návraty k pramenům prostě skýtá
hodně lákadel. Jedno z nejvýznamnějších dramat loni zemřelého Andrzeje
Wajdy se odehrává ve dnech těsně po konci druhé světové války. Ukazuje nám
jednu zpackanou operaci Zemské armády, při které jsou sice zabiti oba pasažéři jednoho
automobilu, ale nebyl to správný automobil, a tedy ani správný terč. Ale
komunistického tajemníka je nutno odstranit, takže se odbojář Maciek ubytuje ve
stejném hotelu jako jeho cíl a čeká na další příležitost. Tam se také zamiluje
do hotelové barmanky a začíná pochybovat o důležitosti svého dosavadního
počínání. Ale z některých organizací se těžko vystupuje… Zbigniew Cybulski
byl v hlavní roli perfektní, totéž se dá říci o práci kameramana Jerzyho
Wójcika. Bohužel mi trochu nepřesvědčivé a nelogické připadalo finále filmu,
což poněkud kazí celkový dojem. Každopádně bych ještě rád viděl Wajdovy Kanály.
Večer jsem si v Národním domě ještě vystál brazilskou gay
romanci V jeho očích uváděnou
v sekci Lidé odvedle. Hlavním
hrdinou je středoškolák Leo, který poslouchá klasickou hudbu a je nevidomý.
Jakoby to na normální střední škole nebyla už tak problematická kombinace,
právě začíná cítit něco víc než jen přátelství k novému spolužákovi
Gabrielovi. Díky němu zažívá nové věci (návštěva kina, tanec na hudbu skupiny Belle and Sebastian, či noční výklad v parku o tom, co je to zatmění měsíce).
Film je natočený i zahraný natolik s citem a suverénně, že i když mě gay
tematika normálně moc nebere, tak tady mi to vůbec nevadilo. Pro dnešek
stačilo, půlnoční filmy zřejmě letos vůbec nedopadnou. Zakrátko mířím do
stanového městečka.
Neděle 2. července
Na rozdíl od neděle, v pondělí mi připadalo, že se bez
problémů dostanu na cokoliv. Takže rezervace tří vybraných filmů proběhla bez
komplikací. V malém sále se ukázalo, že Jiří Brdečka, od jehož narození
letos uplyne 100 let, zase tolik diváků nezajímá. Takže jsem si mohl lístek
ušetřit na jinou projekci. Ale pro mne to jednoduše byla nejvyšší příčka na
žebříčku filmů, které chci letos ve Varech vidět. Pásmo devíti krátkých filmů
bylo řazeno chronologicky, takže začínalo filmem Vzducholoď a láska z roku 1948. Vtipná romantická komedie
natočená v duchu němé grotesky jako pocta klasickým verneovkám
s obrázky Kamila Lhotáka. Špatně namalovaná slepice vznikla podle námětu Miloše Macourka. Oslava fantazie,
která tu vtipně válcuje sucharský realismus. Slepici originálně namaloval
Zdenek Seydl. Divácky nejvděčnější kousek. Do lesíčka na čekanou je vlastně takovým animovaným videoklipem na lidovou
píseň. Pod tuctovým názvem Pomsta se
skrývá animovaný romantický horor o nešťastně zamilovaném mladíkovi a pomoci
temných sil. Výtvarná stránka čerpá ze starých rytin. Metamorfeus je variace na antickou báji o Orfeovi a Eurydice a
zároveň alegorie na sovětskou okupaci. Nijak skrytá, takže film putoval rovnou
do trezoru. Animace ve stylu starověkých fresek byla sice pěkná, ale pro mne to
stejně byl jediný slabší kousek z této kolekce. Jsouc na řece mlynář jeden využívá kramářskou píseň v podání
Miloše Kopeckého a obrazy Evy Švankmajerové. Morytát o vysloužilci, kterého
omylem zabijí vlastní rodiče, rozhodně patří k Brdečkovým nejlepším
kouskům. Tříminutová Tvář si vystačí
s černobílou kresbou jedné tváře, která nám stárne před očima, jak na ní
přibývají vrásky. V jednoduchosti je krása. Horníkova růže je opět animací na motivy písně, v tomto
případě ze 30. let. Ale tentokrát si nejsem jistý, že ta píseň za tu práci
stála. Pohádka pro dospělé Třináctá komnata prince Měděnce byla posledním střípkem (došli jsme na cestě časem
až do roku 1980). Láska žravého prince Měděnce a éterické princezny Bledule
s vtipem a ironií uzavřela tento výběrový průlet částí kariéry
všestranného mistra Jiřího Brdečky. Celkově velká spokojenost!
Ve velkém sále jsem usedl na projekci finsko-německé hořké komedie
Druhá strana naděje. Zástupci sekce Horizonty, která bývá plná filmů
oceněných na jiných festivalech. V tomto případě si za film odnesl Aki
Kaurismäki cenu za nejlepší režii z letošního Berlinale. Film zpočátku
sleduje dvě paralelní linie. V jedné obchodník s košilemi Wikström
opustí ženu alkoholičku, prodá zásobu košil, jmění znásobí v kasinu a
nakonec zakupuje nevýdělečnou helsinskou restauraci i s trojicí
zaměstnanců. Syrský uprchlík Chaled po strastiplné cestě Evropou vylezl
z lodě plné uhlí ve finském přístavu, osprchoval se a vyrazil se přihlásit
na policii a požádat o azyl. Jejich cesty se samozřejmě časem protnou. Aki
Kaurismäki má jasně rozpoznatelný rukopis. Používá staré lidi, auta, telefony,
budovy, hudbu…, vystačí si s minimem dialogů, které nahrazují oblaka
cigaretového dýmu. Mnohým připadá, že už se léta opakuje, ale jeho poslední
film vzala na milost i většina těchto reptalů. Ve Varech film uvedla dvojice
herců: Syřan Sherwan Haji a Iráčan Simon Hussein Al-Bazoon. Ti toho pro Kaurismäkiho
film typicky mnoho neřekli, zato si přímo v sále zapálili (prý na protest
proti protikuřáckému zákonu).
O pro můj pobyt ve Varech netypicky dlouhé pauze jsem se mimo jiné
naobědval, odjel do stanového městečka, oholil se a zase se vrátil. A zamířil
do Puppu na indický film Juze ze
sekce Hlavní program – mimo soutěž.
Svůj celovečerní debut přišel uvést režisér Miransha Naik. Indický stát Goa je
nejmenším a nejvíce prosperujícím svazovým státem Indie. Ale ani tady nejsou
jen turistická letoviska s krásnými plážemi. Ocitáme se na malé plantáži,
které jako krutý otrokář vládne titulní Juze. Hlavním hrdinou filmu je ovšem
dospívající Santosh, který udělá vše proto, aby se dostal z jeho područí a
dosahu na cestě za svobodou (tedy prací v pobřežním letovisku).
Nesmlouvavý pohled na odvrácenou tvář Indie, kterou nechce nikdo vidět. (Podle
besedy s režisérem po filmu se snímek nejspíš ani nedostane do indických
kin, cenzura měla velké problémy i s trailerem. Kromě festivalů tak
autorovi na cestě k divákům nejspíš pomůže jedině internet.) Po
projekci jsem v mobilu našel první esemesku, že v práci potřebují,
abych v úterý udělal noční. Vše jde do háje.
Další program jsem tak trochu nechal osudu. Před kongresový sál si
sednout nemířím. Buď zbude na film lístek v last minute pokladně, nebo
půjdu k domu České televize na koncert Kláry Vytiskové s kapelou,
tedy seskupení Klara & The Pop. Před last minute pokladnou se ovšem kdosi
objevil, jestli někdo nechce lístek na Důležité je milovat, že má jeden navíc. Tak jsem si ho s díky vzal (a bylo po
dalším koncertu). Mentor sekce První
podání Denis Côté totiž nepřivezl jen svůj film, ale i jím vybraný snímek
z koprodukce Francie, Itálie a Německa starý jako já. Před filmem mimo
jiné vyprávěl, jak si se spolubydlícím na koleji chodili půjčovat filmy na VHS
a jednoho večera si přinesli právě Důležité je milovat a Pasoliniho Teorému.
Bylo to pro ně tak silným zážitkem, že o tom ještě dva dny vůbec nebyli schopni
mluvit, a oběma to změnilo život. Z Côtého se stal filmař a ze
spolubydlícího profesionální kameraman. Nejkonvenčnější film polského
provokatéra Andrzeje Żuławského (třetí polský režisér, třetí Andrzej J) je o krásné
herečce v podání Romy Schneiderové mezi dvěma muži. Jeden je její manžel a
druhý zadlužený fotograf, který fotí cokoliv od bulváru po pornografii.
Výsledkem je jakési extrémní melodrama, které mě tedy nijak zvlášť neuchvátilo
(a život mi rozhodně nezmění). Nejlepší mi na něm tedy přišla zmiňovaná Romy
Schneiderová.
Jdu si před Pupp vystát frontu na film, který jsem si chtěl včera
ráno rezervovat, ale překlepl jsem se. A kupodivu zase přikráčel někdo, že má
lístek navíc, a já byl zrovna nejblíž. Takže díky! Nebo už na mně ta SMS
konverzace s mojí komandující byla tak vidět? (Jeden kolega má pásový
opar, další kolegyně už má po operaci – prasklý žaludeční vřed, žádná legrace.)
Německá herečka Diane Krugerová se po patnácti letech mezinárodní herecké
kariéry poprvé objevila v německy mluveném filmu a odnesla si za svůj výkon
cenu na nedávném MFF v Cannes. Takže mě německo-francouzská koprodukce
Fatiha Akina Odnikud (Horizonty) rozhodně zajímala. Film se skládá
ze tří odlišných částí: Rodina, Spravedlnost a Moře. Katja se vdala za Kurda
Nuriho a měla s ním šestiletého synka Rocca. Jejich spokojený život
v Hamburku skončil náhle. Před manželovou kanceláří vybuchla bomba a jak
manžel, tak synek, byli na místě mrtví. Policie sice podezírá ledaskoho z otcových
bývalých kumpánů, ale stopy nakonec vedou k páru mladých neonacistů. Ve
druhé části tedy sledujeme soudní přelíčení, ve kterém Katja figuruje jako
spolužalující i jako svědkyně. A jak je v pokrouceném světě paragrafů
běžné, celý proces skončí osvobozujícím verdiktem. Takže přichází na řadu
Katjin výlet do Řecka, kde se momentálně rekreuje propuštěný pár mladých nácků…
Potomek tureckých přistěhovalců Fatih Akin v posledních letech trochu
tápal, ale tohle je rozhodně jeho nejlepší film od Proti zdi, kterým si udělal jméno. V jednom z rozhovorů
mimo jiné prozradil, že v první verzi scénáře byl hlavním hrdinou muž, a
povoláním výpravčí. ;-) (Nechal jsem se ukecat, zítra končím a v úterý
v 9:15 odjíždím domů, abych mohl být večer včas v práci. Do stanového
městečka jsem šel pěšky, abych cestou trochu vychladl. L)
Pondělí 3. července
Ráno se ve velkém sále promítají Mizogučiho Povídky o bledé luně po dešti. Asijské poetické názvy jsou těžko
přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší
v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období
občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty
svých manželek zkusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou
mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky
realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu
ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Jde
o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze
(v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace). A všechno si
to sedlo, takže už předem píšu, že je to nejlepší film, který jsem na 52.
ročníku MFF Karlovy Vary viděl.
Po další delší pauze mířím do Městského divadla na projekci
nejstaršího filmu ve festivalovém programu. V sekci Návraty k pramenům se každoročně objevuje český němý film
s živým hudebním doprovodem. Tentokrát to jsou Hříchy lásky Karla Lamače z roku 1929. Film uvedl generální
ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant, což bylo z neznámých
důvodů tlumočeno do angličtiny (aspoň znalé diváky neznalá tlumočnice pobavila
Anny Ondráčkovou). Trojice živých hudebníků před sebou měla počítače a desítky
metrů kabelů (asi nás nečeká klasika). V době němých filmů to filmaři měli
jednodušší, takže třeba tady byli ve čtyřech hlavních rolích Čech, Italka,
Němec a Francouz, a všechno fungovalo bez problémů. Zlaté české mezititulky
řekly všechno za ně (a česky nerozumějící diváci v sále, byli-li tam jací,
měli smůlu). Film líčí příběh venkovského herce, který přijal angažmá ve velkém
městě. Tady pro něj mají jen herecké čurdy, zato z jeho manželky se pomalu
stává obletovaná hvězda. A zájem o ni projevují nejen hlavní milovník, ale i
ředitel divadla. A odstavený manžel propadá žárlivosti a v rámci přípravy
na další roli se seznamuje s jedním kapsářem… Velmi dobré, ale už jsem tu
viděl lepší němé klasiky.
V dalším programu jsem neměl jasno téměř do poslední chvíle.
Logicky bych zamířil spíš do Národního domu na čínskou komedii V pohodě, protože se do sálu vejde
asi čtyřikrát více diváků, ale nakonec jsem to někde u Thermalu otočil zpátky k malému
divadlu Husovka vystát si hodinu ve frontě na jihokorejský film Veselé Vánoce, pane Mo. Ten patřil do desítky
filmů v sekci Dny kritiků Variety,
která je značně nepředvídatelná a dá se v ní narazit na skvělé filmy i naprostou
nudu. První část filmu ukazuje životní rutinu stárnoucího holiče pana Mo. Ale
jeho lékařská diagnóza je vážná, takže zavolá svému synovi, který žije ve
vzdáleném Soulu, aby za ním přijel. Jeho syn je totiž vystudovaný filmař, ale
nic netočí. Takže pan Mo napsal scénář a donutí svého syna, aby ho natočil. S panem
Mo v hlavní roli, a režisérovou manželkou za kamerou. V další části tedy
sledujeme tento tříčlenný filmový štáb natáčet celkem nesmyslně vypadající
scény. Na konci je vánoční projekce pro zvané, kde se ukáže, že smutný klaun
pan Mo měl slabost pro grotesku. Ale on se promítání neúčastní, protože už leží
v nemocnici. Malý, neokázalý, jemně dojemný černobílý film s prvky komedie
mě nezklamal, takže jsem si nakonec asi vybral dobře.
Člověk po letech ježdění na filmový festival má okruh filmařů, na
jejichž nové filmy je zvědavý. Já v něm mám i pár dokumentaristů. Zatímco
na Loznicův Austerlitz letos nedošlo,
vydal jsem se aspoň do kongresového sálu na film Stockholm, má láska od Marka Cousinse ze sekce Jiný pohled. Ostatně jeden barevný film za den neuškodí. Lístek
jsem celkem bez problémů získal v last minute pokladně. Severoirský filmař
letos přivezl film s velmi matoucím názvem i nepříliš sedící synopsí. Někdo
by mohl čekat další povídkový film od mnoha filmařů zasazený do příslušného
velkoměsta. Jenže Cousins nám město představuje z pohledu Neneh Cherry. Ta
byla známá zejména od konce 80. let po další desetiletí jako zpěvačka mixující
hip hop s popem a jinými žánry. Ve Stockholmu se narodila a prožila zde
většinu života. Město nám pak představuje z pohledu vystudované
architektky. A jak tak pořád mluví, zdá se její komentář čím dál osobnější.
Často oslovuje dva mrtvé muže jejího života. Svého otce, pocházejícího ze
Sierry Leone, a švédského staříka Gunnara, kterého zabila při autonehodě. A když
tak nebývale otevřeně hovoří o svých nočních můrách, je už celý titulní
Stockholm maximálně budovami na pozadí. Neneh Cherry je většinu filmu v záběru
a její komentář ustane až v závěru a je nahrazen titulky vkládanými do
obrazu. Podle mne to konec filmu poněkud oslabilo. Ke konci nám Neneh i
zazpívá, ale nenechte se mýlit, je zde hodně použité hudby: od Bennyho
Anderssona (ABBA) až po Franze Berwalda. Mnoho diváků v průběhu projekce
opouštělo sál. Nejspíš to byli ti, kdo netušili, co zač je Mark Cousins, a že
se od něho dá očekávat cokoliv, jen ne konvenční film. Mně jeho dokumentární
esej nad očekávání sedla a klidně ji označím za nejlepší film, co jsem od něj
viděl. I když v tom zřejmě budu skoro sám.
Večer mě čekala poslední cesta do Městského divadla na poslední
film Kendžiho Mizogučiho Ulice hanby
z roku 1956. Aniž bych to původně zamýšlel, stal se pro mne film poslední
karlovarskou projekcí 52. ročníku. Po pár výletech o mnoho staletí zpátky jsem
se ocitl v příběhu velice aktuálním. Film se odehrává v jednom z nevěstinců
v tokijské čtvrti Jošiwara v době, kdy vláda chystá zákon zakazující
prostituci, což byla žhavá realita v době vzniku filmu. Skupinový portrét osazenstva
tohoto podniku nám předkládá různé motivace těchto žen (jedna se třeba snaží
uživit dítě a nemocného manžela, další hodlá mezi klienty najít bohatého
manžela…). K současnému příběhu režisér zvolil civilní nasnímání a moderní
hudbu. Několik měsíců po premiéře byl zákon proti prostituci opravdu přijat.
Pět měsíců po premiéře zemřel Kendži Mizoguči na leukémii. Bylo mu 58 let.
Postskriptum
Můj plánovaný program na úterý 4. července byl následující: ráno
německé drama Sakra, kluku!,
nejstarší z ve Varech uváděných Mizogučiho filmů Osenina zkáza, trojice studentských filmů ze sekce První podání (slovensko-česká Atlantida, 2003, gruzínské Čekání na Anu a finské Po třídním srazu) a další dvě slovensko-české
koprodukce Pátá loď a Richard Müller: Nepoznaný. Ve středu
ráno bych ještě před odjezdem zašel nejspíš na Mizogučiho Ósackou elegii (pokud bych si to tedy do úterního rána nerozmyslel
a nedal přednost slovensko-maďarsko-českému filmu Out). Oficiální ozvěny Varů probíhaly ve třech pražských a jednom
brněnském kinosále od 8. do 16. července. Ani jeden z těchto dnů jsem
neměl volno.
Takže o co jsem přišel? Když už jsem si z toho letos udělal
festival archivního filmu, tak s nimi začnu. Kromě výše uvedených filmů
jsem chtěl vidět i další Mizogučiho filmy, oba uváděné filmy ve Varech oceněného
režiséra Kena Loache (Země a svoboda
a Sladkých šestnáct let) a Ericeho Ducha úlu. Z nových dokumenty David Lynch: život v umění a Austerlitz, oba potenciálně zajímavé
české filmy Křižáček a Absence blízkosti (možná i trojici půlhodinových
filmů z FAMU: Jak blízko tomu jsem,
3. poločas a Černý dort), slovensko-českou Ninu
(slovenská kinematografie mi aktuálně připadá v lepší kondici, než ta
naše) a další desítku zajímavých titulů už jen abecedně: Happy End, Janička, Jejich nejlepší hodina a půl, Listopad, Oklamaný, Pěkně blbě, Píseň ze žuly, Přízrak, Western a Wind River. Soutěž prý letos byla silná,
ale já na ni nějak neměl čas (jediný mnou výše jmenovaný Křižáček se hrál až ve druhé polovině festivalu). Na to všechno
bych se buď musel nechat klonovat, nebo tam vydržet až do konce festivalu. No
uvidím, třeba se mi nějaký z těch filmů ještě povede někde vidět…
Postpostskriptum
Nejlepšími filmy viděnými na 52. ročníku MFF KV pro mne byly Povídky o bledé luně po dešti, Představ si a Stopaři (plus krátký film Na červenou).
