V zimě se u nás konala spousta koncertů. Já jsem si vybral tři. Dojmy z nich jsou doprovozeny koncertními setlisty a odkazy na videa na nich nahraná (ne mnou, já si podobnými kousky živé zážitky nekazím). Sice tyhle nahrávky z mobilu mají nízkou obrazovou a příšernou zvukovou kvalitu, ale je z nich vidět, jak to tam onoho večera opravdu vypadalo.
V pondělí 6. února se v pražském Foru Karlín konal
koncert Dream Theater. Už jsem
ztratil přehled, kolikrát jsem je viděl, nejlevnější vstupné za 990 Kč, zkrátka
jsem si říkal, že letos zase jednou vynechám. Jenže letos je to 25 let, co
vyšlo průlomové album kapely Images and
Words, a ta předem avizovala, že ho přehraje celé. A co si budu namlouvat,
kdyby se mi do rukou před skoro čtvrtstoletím nedostalo právě toto album,
pravděpodobně bych dodnes poslouchal výrazně jinou muziku. Takže jsem svou
účast přehodnotil. Ve slušně zaplněném sále vše vypuklo ve 20:13 za zvuků
skladby The Colonel od jakýchsi Two
Steps from Hell. Tuto volbu jsem moc nepochopil, ale čert vem dvě a půl minuty
dlouhé intro. Pak už nastoupila kapela a spustila The Dark Eternal Night, což je pěkná šupa na začátek. V první
části koncertu mě potěšila instrumentálka Hell’s
Kitchen. Zazněly i dvě písně z posledního alba The Astonishing, které zatím zůstává jediným počinem kapely, které
si nejspíš neplánuji zařadit do sbírky. Zatímco The Gift of Music je zřejmě nejlepším dílkem nesmyslně dlouhého koncepčního
alba, následující Our New World kromě
kytarového sóla nenabízí moc zajímavého. Jako zbytek alba. L A hned nato následovalo
sólo na baskytaru v podání Johna Myunga. Ten si pro tento účel zvolil
jazzovou kompozici Jaca Pastoria Portrait
of Tracy, což bylo pro mne natolik mimo, že to zřejmě nejsem schopen docenit
(ale opět šlo jen o asi dvě a půl minuty). V následující As I Am se nás kytarista John Petrucci
rozhodl trochu probrat zakomponováním kusu Metalliky, což jen dokazuje, jak
blízko k ní před pár lety jeho riffy měly. Po další skladbě (ve 21:15)
kapela odchází a dává si osmnáctiminutovou přestávku. Pak konečně začalo to,
kvůli čemu jsem do Prahy přijel. Celé album Images
and Words zaznělo ve stejném pořadí písní jako na desce, následované třiadvacetiminutovou
skladbou A Change of Seasons v úloze
přídavku. Koncert skončil ve 23:15. Dojmy byly pozitivní, ale nějaké ty mouchy
bych přece jen měl zmínit. Nijak mi nevadila jednoduchá scéna bez projekcí a
světelných efektů, za tuhle kapelu vždycky nejlépe mluvila hudba. Jenže nazvučení
nebylo úplně přesvědčivé. A nebylo to halou, už jsem v ní zažil lepší zvuk. Na
bubeníka Mikea Manginiho už jsem si asi zvykl, ale jeho sólo v Metropolis Pt. 1: The Miracle and the
Sleeper bych notně zkrátil, pokud bych ho radši nevypustil celé. Takže
vlastně asi ne, Portnoy mi za těmi škopky pořád chybí.
Přesně po týdnu, v pondělí 13. února opět v Praze, jen
tentokrát ve smíchovském MeetFactory. A způsobil to Glenn Hughes. S hard rockem to moc nepřeháním. Mám doma něco
od Deep Purple, Nazareth či Uriah Heep, ale s novými kapelami si většinou
ani nezačínám. Výjimkou potvrzující toto pravidlo jsou Black Country Communion,
jejichž diskografii mám doma kompletní. A odtud už je přímá cesta k tomu,
že jsem se vydal na koncert baskytaristy a zpěváka Glenna Hughese. Jen jsem si
říkal, že ten sál je dost velký a Glenn u nás není zrovna za hvězdu, takže bude
nejspíš poloprázdný a já v něm nejmladší. V obou předpokladech jsem
se naštěstí dost výrazně zmýlil. Čas od 20:05 do 20:40 ovšem patřil mladé
anglické kapele Stone Broken.
Čtveřice na sebe upozorňuje razantní bubenicí a hraje hutný a energický hard rock.
Čímž nám bylo jasně naznačeno, v jakém duchu se ponese celý večer (protože
Glenn toho má v repertoáru dost od blues přes funk až k Black
Sabbath). V přestávce jsem se zašel podívat k jejich stánku, ale ne,
všechno špatně. Mladá, začínající kapela by měla chtít dostat svou muziku do co
nejvíce uší a obléci co nejvíc lidí do svých triček. Což znamená nastavit ceny
o nějakou tu stokorunu níž. Dnešní hudební scéna je tak přesycená, že jinak se jim to téměř jistě nepodaří. Za týden po koncertě už si na ně většina účastníků
nevzpomene. Jako já. V Los Angeles žijící Angličan Glenn Hughes se svou dánsko-švédskou
doprovodnou kapelou (kytara, bicí a hammondy) nastoupil ve 21:15 s písní Flow, což je podle mne nejlepší volba
pro otvírák z aktuálního Glennova alba Resonate.
Pak už následovala projížďka historií včetně písní napsaných a nahraných
v rámci skupin Trapeze, Deep Purple a Black Country Communion a projektu
Hughes/Thrall. Glenn si vysloužil přezdívku „The Voice of Rock“ (hlas rocku) a
jeho hlas je v nejlepší formě i v pětašedesáti. Klobouk dolů,
obzvlášť když si připomenu, kde jsou hlasově někteří podobně letití zpěváci (a
nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout u bývalých i současných členů
Deep Purple). A to po pár písních vytáhl z kapsy kapesník a omlouval se za
něj, že je nachlazený. To už je skoro nepochopitelné. A když si v písni Gettin‘ Tighter vystřihl krátké
baskytarové sólo, ihned jsem si vzpomněl na rozpaky z téhož u Johna Myunga
před týdnem. Glenn Hughes prostě není jen fenomenální zpěvák, ale i velmi
zručný baskytarista. Přiznávám, že píseň Medusa
znám od Black Country Communion, a ani jsem netušil, že už ji kdysi nahrál
s Trapeze. Natož že jde o první píseň, kterou Glenn napsal (v sedmnácti
letech). Taktéž zajímavé byly okolnosti vzniku hitu You Keep on Moving. Ten napsal společně s Davidem Coverdalem,
když byli oba úplně čerství v Deep Purple. Nikdo té písni ovšem nevěřil,
takže se nakonec dostala až na třetí album, které v ní nahráli. A Glenn ji
považuje za snadnou na zpívání (já už ji slyšel v podání několika zpěváků,
u kterých to tak neznělo)! Po přídavcích Heavy
a Burn koncert končí ve 23 hodin.
Podtrženo, sečteno: perfektní zvuk, parádní výkon všech muzikantů a přátelská
atmosféra. Rozhodně už v první půlce února žhavý kandidát na titul koncert
roku. A možná se hned letos na podzim Glenn do Prahy vrátí s Black Country
Communion.
V neděli 5. března jsem před dvacátou hodinou
dorazil do pražského Rock Café na koncert Blues
Pills. Švédští věrozvěsti psychedelického bluesrocku z přelomu 60. a
70. let minulého století nepatří mezi žádné hvězdy, takže tento menší klubík
odpovídal očekávané návštěvě. Ale aspoň všichni v sále věděli, proč a na
koho přišli. Sice na sebe nechali chvíli čekat, ale ve 20:27 se objevili na
scéně, a kupodivu jich bylo o jednoho více, než jsem čekal. Ke známé čtveřici
totiž naživo přibyl pátý člen střídající podle potřeby druhou kytaru a
hammondy. A začali rovnou titulní písní loňského alba Lady in Gold. Zpěvačka Elin Larsson je pěvecky suverénní a na pódiu
je to živel, který je v neustálém pohybu. To je výrazná změna
k lepšímu od května 2014, kdy jsem je viděl poprvé, a působila na mě
trochu zakřiknutě. Druhým nejdůležitějším elementem v kapele je
fenomenální francouzský kytarista Dorian Sorriaux. Připomínám, že do kapely
nastoupil jako šestnáctiletý kluk (teď mu tedy bude tak o pět let víc). Stojí
si tam klidně na pódiu, vypadá uvolněně a tváří se, že není nic jednoduššího,
než hrát takovouto muziku. Což neplatí jen pro sólo, které vystřihl
v písni Ain’t No Change, ale pro
celou délku koncertu. Rytmická dvojice v tomto srovnání neobstojí, ale bez
nich by to přece jen nebylo ono. ;-) Směs písní z obou alb (plus jediná
švédsky zpívaná píseň Bliss
z jejich prvního EP) byla dobře poskládaná a v podobě prvního
přídavku doplněná o notoricky známou píseň Somebody
to Love od Jefferson Airplane, která do toho parádně sedla. Z písní,
které jsem čekal, chyběla snad jen Gypsy
(že by se kapela dozvěděla, že Češi jsou rasisté?). A závěrečná Gone So Long by bez těch hammondů
opravdu nevyzněla. Ve 21:50 je konec a můžeme jít spokojeně domů. Až při
důkladnějším pohledu na seznam zahraných písní jsem si všiml, že hned pět z nich (Black Smoke, Bliss, Little Sun, Astralplane a Devil Man) pochází z úplných začátků kapely a bylo nahráno a
v podobě EP či singlu vydáno už v roce 2012. Takže kapela evidentně
věří, že do hudebního světa vykročila správnou nohou. Na závěr ještě nezbytné
informace, aby bylo vidět, jak byly tyhle zimní koncerty na jedno brdo: i Elin
byla nachlazená (což mi díky jejímu nasazení opět vůbec nevadilo, a skoro se mi tomu nechtělo věřit) a ani tady
nebyl zvuk zrovna perfektní. Vida, přece jen jsem se dokázal vyvarovat
přirovnáváním k interpretům z doby před půl stoletím. A pak, že to
nejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat