Leden
Začátek roku mě zavál do
pražského Lucerna Music Baru, kde se konal koncert dvou amerických hardcorových
kapel. Vstupné 750 Kč. Původně měl sice být sváteční, ale i tohle turné bylo
trochu odloženo, takže místo 17. listopadu jsem zamířil do Prahy v pondělí
12. ledna. Lucerna Music Bar je přitom prostor spíš pro diskotéku než pro
hardcore, což komentovali minimálně tři ze čtyř frontmanů ve stylu „tohle je
fakt divné místo“.
Koncert odstartovala
v 19:00 kapela Slope z německého Duisburgu. Ač se prezentují
jako kvintet, do Prahy přijeli ve čtyřech. Hrají od roku 2014 v žánrech
hardcore punk / crossover. Jejich druhé album Freak Dreams (Groteskní
sny) vyšlo v roce 2024. V životě jsem o nich neslyšel, ale kupodivu
to bylo docela dobré, za což mohou zpěvák (v kulichu Madball) a kytarista.
Rytmika má ještě co dohánět. Ale ti dva v popředí byli fakt dobří. Co
hráli netuším, jistá je jen titulní píseň z jejich posledního alba.
Povedená úvodní půlhodinka.
Od 19:45 byli na řadě Američané
Gideon. Metalcore z Alabamy. Metalcore je žánr, který je moderní,
ale vůbec mu nerozumím, tudíž mě vůbec nebaví. Kapely, co ho hrají, mi znějí
jedna jako druhá. Gideon existují od roku 2008 a jejich šesté album More
Power. More Pain. (Více síly. Více bolesti.) je z roku 2023. Alabama
se nezapřela aspoň vizuálně. Zpěvák v tričku s utrženými rukávy a
kovbojském klobouku. Bubeník měl přes bílý nátělník montérky s laclem a na
hlavě kšiltovku – vypadal spíš jako obsluha benzínky či autoservisu než bicích.
Také zahráli titulní píseň z posledního alba, ale jejich půlhodina se mi
dost táhla. Nehodlám je hodnotit, nemá to smysl, prostě zhruba to, co jsem
čekal.
Ve 20:35 přicházejí na řadu veteráni
newyorské hardcorové scény Madball. Rok založení 1988 hovoří za vše.
Sice je u toho celou dobu pouze zpěvák Freddy Cricien, ale také to na něm do
značné míry všechno stojí. Ostatně je to mladší nevlastní bratr Rogera Mireta,
jehož kapela Agnostic Front patří mezi pionýry celého tohoto žánru. Bubeník
Mike Justian to s ním táhne od roku 2011. Kytarista a basák jsou
v kapele natolik čerství, že nehráli ani na posledním albu For the
Cause (Za věc) z roku 2018. To už je ostatně dost staré, ale jubilejní
desáté studiové album vyjde v červenci 2026. Madball už nám z něj
v Praze zahráli píseň Tethered. Jinak předvedli kompletní průřez
kariérou od debutu až po současnost. Ať už chtěli fanoušci slyšet Down by
Law, Pride, Infiltrate the System, Doc Marten Stomp, Rev
Up nebo Freight Train, tak se dočkali. Freddy celou dobu létal po
pódiu, že bych mu tu padesátku pomalu ani nevěřil. Poprvé za večer (a ne
naposled) jsem ve zvuku slyšel i baskytaru. Pod pódiem se rozjel slušný kotel.
Fanoušci byli spokojení – ostatně trička Madball v hledišti převládala. A
skalní, co nerozdýchali, že jejich oblíbený band jede turné jako předkapela,
odešli po skončení jejich setu pryč.
Madball v Praze
Hlavní hvězdy začínají ve
21:40 a jsou jimi Lionheart z kalifornského Oaklandu. Založeni
v roce 2004. Aktuální album Valley of Death II (Údolí smrti II)
vyšlo 9. ledna 2026, takže už jsem měl šanci si ho o víkendu párkrát pustit.
Trochu vtipné mi přijde, že jejich předchozí album neslo název Welcome to
the West Coast III (Vítejte na západním pobřeží III), takže je asi nebaví
vymýšlet názvy alb. Kapela hraje v pěti, což znamená dva kytaristy,
basáka, bubeníka a zpěváka. Tím je Rob Watson a na jeho vyřídilce to zase
stojí. Někteří mu trochu vyčítají, že ani na chvíli nezavře klapačku, ale na
živo mu dost pomáhal i basák. Také bubeník Jay Scott je v kapele od
začátku. Kytaristé Nick Warner a Walle Etzel i basák Richard Mathews jsou
v kapele o deset, patnáct let novější. Ale sehraní jsou na jedničku. Měli
největší prostor a celou hodinu hracího času, takže nezaujatého posluchače,
jako jsem já, snadno přesvědčili, že jsou ten večer nejlepší. Z novinky
zazněly asi čtyři pecky, a i zbytek setlistu preferoval novější tvorbu (tak to
má být, tak to mám rád). V závěru ještě vystřihli píseň Fight for Your
Right z repertoáru skupiny Beastie Boys. Hardcore je ale spíš pro
lidi, kteří rozumí textům, takže mi to zase asi na pár dalších let stačilo. Já
sice leccos pochytím, ale nikoliv v tomhle kulometném tempu.
Lionheart v Praze
Únor
Skoro to vypadá, jako bych to
plánoval ve stylu „ode zdi ke zdi“ a po „ukecaném“ hardcoru vyrazil na pravý
opak. Italské trio Zu si za název zvolilo sumerský výraz znamenající
vědět či rozumět. Našel jsem slušné množství škatulek, do kterých bývají
řazeni, skoro si může každý vybrat, co se mu líbí nejvíc. Takže jsem si vybral
popisnou verzi instrumentální jazz metal. V pondělí 2. února od 19:30
v žižkovském klubu Palác Akropolis hráli za 450 Kč, což je nižší vstupné
než za mnohé místní kapely. Kapela vznikla v Ostii (což je západní konec
Říma ležící při pobřeží Tyrhénského moře) v roce 1997. Bicí, baskytara,
barytonsaxofon a elektronika. Luca T. Mai totiž obsluhuje dva nástroje, buď
duje do barytonsaxofonu nebo prohání klávesy syntezátoru, řekl bych tak
v poměru 1:1. Basák Massimo Pupillo na své čtyři struny hraje spíš jako na
kytaru, což není žádná novinka. I u nás jsme měli kapelu No Guitars, která
stála na tom samém. Bubeník Paolo Mongardi na to i díky svému mocnému plnovousu
nevypadal, ale řezal do toho tak, že výraz metal byl opravdu na místě. Kromě
mikrofonů snímajících zvuk jeho sestavy žádné další na pódiu nebyly, takže
komunikace s publikem pouze hudební. Jejich šestnácté studiové album Ferrum
Sidereum (latinsky Hvězdné železo) vyšlo shodou okolností stejně jako výše
uvedené také 9. ledna 2026. Názvy má kromě titulního ještě v angličtině a
italštině, doplňují je výrazy převážně z náboženské teorie a astronomie.
Souvislosti mezi názvy a hudbou radši nechám odborníkům. Každopádně obvyklá
délka kompozic je kolem osmi minut (a délka CD se blíží osmdesáti minutám, což
je délka na hraně možností tohoto nosiče). Jak se nemohu chytit textů, musím se
spolehnout na informace z internetu. A pokud nelžou, tak nové album nejen
přehráli celé, ale dokonce zachovali i pořadí skladeb. Klobouk dolů, na koncert
roku je zaděláno hned v únoru!
Zu v Praze
Březen
V sobotu 21. března
dorazilo do pražského sálu Forum Karlín turné kapel Epica a Amaranthe.
Vstupenka na stání stála 990 Kč. A hodně mě zajímala už nizozemská předkapela,
která vystupovala pod názvem Charlotte Wessels’ The Obsession od 18:40.
Přesně jak jsem předpovídal, když jsem na Charlotte jel do Prahy 13. listopadu
2024. A protože od té doby kapela vydala pouze singl After Us, The Flood
(Po nás potopa), byl dost podobný i koncertní setlist. Novinka samozřejmě
zazněla, druhou písní, kterou jsem naživo slyšel poprvé, byla Tempest.
Plus pět pecek ze stejnojmenného debutu, víc toho za přidělených 40 minut
nestihli. Kapela se za rok a půl od minulého koncertu více sehrála, změna
nastala za klávesami, které teď obsluhuje Nina van Beelen, která také výborně
zvládá doprovodné vokály. Charlotte v odvážném kostýmu za mikrofonním
stojanem ozdobeným slunečnicemi staví na čistém zpěvu, zařvala si akorát
v závěrečné písni The Exorcism. Na příští jaro oznámila své první
samostatné turné, takže se asi chystám v únoru do Zlína.
Charlotte Wessels v Praze
Od 19:50 přichází na řadu
švédská popmetalová šestice Amaranthe. Existuje od roku 2008 a jejím
specifikem je, že ji tvoří tři muzikanti a tři zpěváci. Kromě mužských zpěváků
je sestava stabilní a tvoří ji kytarista Olof Mörck, bubeník Morten Løwe
Sørensen, basák Johan Andreassen a zpěvačka Elize Ryd. Čisté mužské vokály má
od roku 2017 na starost Nils Molin a drsný zpěv od roku 2023 obstarává Mikael
Sehlin. V roce 2024 vydali sedmé album The Catalyst (Katalyzátor).
Písně s výraznými melodiemi a velkým hitovým potenciálem z nich
dělají trochu tvrdší pokračovatele švédské tradice, kterou definovala už ABBA.
Asi je obdivuji za to, že dokáží do každé písně vymyslet linky a text pro tři
odlišné hlasy, protože mi tento koncept připadá dost svazující. Kapela bývá
řazena mezi metalové kapely se zpěvačkou, což úplně nechápu. Jsou tu vždycky
tři hlavní vokály. Ano, Elize je jediná ze zpěváků v kapele od začátku a
vypadá z kapely nejlépe, ale celkově to prostě není jen o ní. Asi jsem
viděl všechny jejich videoklipy, ale třeba poslední album jsem si nepustil ani
před cestou na koncert, takže se asi neřadím mezi jejich fanoušky.
Z novinky ostatně zahráli jen tři písně (Damnation Flame, The
Catalyst a Re-Vision), takže její znalost ani nebyla potřeba.
Koncertní provedení mají ovšem zmáklé na jedničku, takže jsem se ani jako
nefanoušek rozhodně nenudil.
Druhé hlavní hvězdy začínají
ve 21:40. Nizozemská symfometalová Epica funguje od roku 2002 a už
slušnou řádku let ji považuji za naprostou špičku celého žánru. Nic na tom
nezměnilo ani loňské deváté album Aspiral (divné slovo, doslova zřejmě
„bezspirálový“). Šestice je stabilní, za celou dobu u nich došlo jen ke třem
změnám v sestavě, naposledy v roce 2012 na postu baskytaristy.
Sopranistka Simone Simons zároveň patří mezi nejkrásnější metalové zpěvačky,
takže o důvod víc zajít na koncert. Dělám to poměrně rád, takže jsem na ně jel
po třech letech od předchozí cesty do Brna. Z nového alba zahráli pět
písní (Apparition, Cross the Divide, Eye of the Storm, The
Grand Saga of Existence a Fight to Survive), ale jedním
z vrcholů večera byla píseň z předchozího EP The Alchemy Project
jménem Sirens – Of Blood and Water. Na ni se na scénu vrátily Charlotte
Wessels a Elize Ryd, aby si se Simone zazpívaly trojici sirén. Charlotte to
ostatně dělala už ve studiové verzi, kde třetí hlas pěla Myrkur. I tyhle
sirény by jistě zlákaly k útesům nejednoho námořníka. Kapela do setlistu
také vložila blahopřání Happy Birthday to You pro jejich kameramanku
Ilonu. Jejich pódiová show čítající hru s osvětlením a zadní projekcí
počítá i s přesným umístěním či pohybem hlavních aktérů, takže to musí být
přesně nacvičené. Zvuk celý večer od první kapely křišťálově čistý, takže jsem
po 23. hodině odcházel naprosto spokojený.
Epica v Praze
Duben
V dubnu jsem si původně
naplánoval dovolenou z jiného důvodu, ale nakonec jsem ji využil hlavně
koncertně. Ostatně hned první den dovolené, tedy v neděli 12. dubna, jsem
zamířil znovu do sálu Forum Karlín. Tentokrát na podstatně drsnější hvězdnou
sestavu čtveřice kapel. Lístek na stání stál 1.390 Kč a bylo předem vyprodáno. Tentokrát
jsem ani nepodcenil přípravu, takže jsem se podíval i na kapelu, která koncert
v 18:20 zahajovala. Kalifornská banda Nails existuje od roku 2007 a
hraje první ligu v žánrech s rozličnými pojmenováními jako grindcore,
powerviolence, crust punk či hardcore punk. V roce 2024 vydali čtvrté
album Every Bridge Burning (Všechny mosty hoří). Je na něm deset písní a
celková délka alba se blíží osmnácti minutám. Tak jsem si řekl, že to zkusím.
Moje obavy se potvrdily, a usoudil jsem, že mi to úplně stačilo. Prostě přijdu
později, tenhle kravál mi nic neříká.
V 19:10 nastupuje
thrashmetalová kapela Exodus. Také z Kalifornie, založena
v roce 1979, s historií natolik zašmodrchanou, že by vydala na román.
Jediným z otců zakladatelů, který je ještě v kapele, je bubeník Tom
Hunting. Ale za opravdový start mnozí stejně považují až příchod kytaristy
Garyho Holta (1981) a zpěváka Paula Baloffa (1982). V roce 1983 odešel
zakládající kytarista Kirk Hammett do Metallicy a jeho místo zaujal Rick
Hunolt. Když pár desetiletí přeskočím, tak Paul Baloff zemřel v roce 2002
a od té doby se u mikrofonu střídají Steve „Zetro“ Souza a Rob Dukes. Na začátku
roku 2025 zase odešel Zetro a zase se vrátil Dukes. Kromě výše zmíněné dvojice
Holt + Hunting v kapele od roku 1997 hraje na baskytaru Jack Gibson a od
roku 2005 kytarista Lee Altus. Třinácté album Goliath (Goliáš) vyšlo 20.
března 2026. Exodus s Dukesem u mikrofonu jsem viděl v prosinci 2010
v KD Vltavská, kde tehdy hráli před kapelou Kreator. Když má takováto
kapela jen 45 minut, je to už trochu na palici (začínám chápat fanoušky
Madball). Začali novinkovou písní 3111, aby hned navázali titulní písní
ze čtyřicet let starého debutu Bonded by Blood. A celkově debut vyhrál
nad novinkou 3:2. Gary Holt patří mezi thrashové mistry kytaristy a Rob Dukes
není žádný náhradník, ale výborný frontman. Jen jsem nebyl úplně spokojený se
zvukem, který jako by nejel na plné koule. Tohle není KD Vltavská, Forum se dá
nazvučit lépe.
Exodus v Praze
Ve 20:15 opět přitvrdíme,
přichází deathmetalová kapela Carcass. Založená v roce 1985
v anglickém Liverpoolu. Stálými členy jsou kytarista a příležitostný
zpěvák Bill Steer a basák + zpěvák Jeff Walker. Bubeník Daniel Wilding je
v kapele od roku 2012, druhý kytarista James Blackford nehrál ještě ani na
posledním řadovém albu (sedmém celkově) Torn Arteries (Roztržené
arterie) z roku 2021. Death metal moc nemusím. Leda by byl melodický nebo
technický. A to druhé jmenované se v kapele objevuje někdy od začátku 90.
let. A jelikož byl setlist jejich třičtvrtěhodiny do značné míry postavený na
albech Necroticism – Descanting the Insalubrious (1991) a Heartwork
(1993), tak to platilo. Z posledního alba zazněla jen píseň s úžasným
názvem Dance of Ixtab (Psychopomp & Circumstance March No. 1 in B).
Už to naštěstí není tak chorá hudba, ke které ovšem lépe seděl název kapely
(mršina / zdechlina).
Publikum ve Foru Karlín (na té fotce jsem :-))
Po půlhodinové pauze je
pódium nachystáno pro hlavní chod, takže ve 21:30 přichází thrashmetalový Kreator
z německého Essenu. Kapelu založili v roce 1982 zpěvák a kytarista
Mille Petrozza a bubeník Ventor. Mezinárodní sestavu dotvářejí finský kytarista
Sami Yli-Sirniö (od roku 2001) a francouzský basák Frédéric Leclercq (od roku
2019). Šestnácté studiové album Krushers of the World (Drtiči celého
světa) vyšlo 16. ledna 2026. Morbidně vyzdobená scéna oslavovala samotné Zlo.
Poznávacím znamením kapely sice je Milleho štěkavý vokál, ale kapela postupem
času do své hudby přimíchala i porci heavy metalu, což ji spolu se snadno
zapamatovatelnými refrény dělá přístupnou i pro metalisty, kteří thrash metal
moc neposlouchají. Z novinky zaznělo hned pět písní (Seven Serpents,
Satanic Anarchy, Krushers of the World, Loyal to the Grave
a Tränenpalast). Posledně jmenovanou píseň si na pódium přiběhla
s Millem zazpívat Britta Görtz, což jen dokládá velikost kapely. Kdo si
dnes může dovolit vzít na celé turné zpěvačku kvůli jediné písni? Jinak
samozřejmě nechyběly hity, na které publikum slyší, jako Hail to the Hordes,
Enemy of God, Hate Über Alles či Satan Is Real. A nemohlo
se to samozřejmě obejít bez hudebních výletů na samotný začátek jejich cesty,
tedy písní Endless Pain a Pleasure to Kill. Posledně jmenovaný
song si ostatně pošetřili na samotný závěr. I tento koncert končil ve 23 hodin.
Těžko z něj odcházeli nějací nespokojení fanoušci.
Kreator v Praze
________________________________________________________________
Když vyrazila pražská kapela
Stellvris na turné po německých klubech s tamními Disillusion, říkal jsem
si, že by taky mohli zahrát u nás. Mé přání se vyplnilo v pátek 17. dubna
v Klubu FAMU, ve sklepním prostoru na pražském Smetanově nábřeží. Vstupné
299 Kč (na místě 350). V klubu se běžně čepuje jedenáctka Otakar
z pivovaru Polička, ale ta zrovna nebyla, takže jediným točeným pivem byl
zelený velikonoční speciál stejné síly. Kupodivu o dvě koruny levnější než
klasický Otakar. Koncert zahajovala v 19:00 brněnská deathmetalová kapela Vanguard.
Jejich poslední album III: Pyrrhic Sequence (III: Pyrrhův sled) je
z roku 2023. Pětice zapojuje do svého mixu prvky melodické i technické
odnože žánru, takže jejich 40 minut death metalu se zpěvem v angličtině
bylo přístupných i pro mé uši. Začátek dobrý.
Od 20:10 byli na řadě mí
oblíbenci Disillusion ze saského Lipska. Naposledy jsem na nich byl před
necelými dvěma lety. Od té doby se u nich nic nezměnilo. Na rozdíl od minule
dorazili ve čtveřici, tedy bez klávesisty. Fajn, aspoň to bude víc metal.
Dlouho jsem se neradoval. Frontman Andy Schmidt sice zpíval do mikrofonu, ale
v sále slyšet nebyl. Zvukař tam chvíli chodil s tabletem, a pak
raději někam zmizel. Instrumentálně na jedničku, ale když vidím pár metrů před
sebou zpěváka a z jeho výkonu slyším (píp), je to zážitek, o jaký jsem
nestál. Ano, Andyho jsme občas slyšeli mezi písněmi, ale to dojem nezachránilo.
To mám za to, že jsem kafral na zvuk Exodus, karma mě dohnala…
Ve 21:20 nastupují místní Stellvris.
Kapela hrající „moderní metal“, tedy nejspíše melodický metalcore, existovala
od roku 2019 pod názvem STELL/\RIS (tenhle vtip funguje jen velkými písmeny).
Pak je napadlo ta dvě lomítka otočit, každopádně se to pořád vyslovuje
„stelaris“. V čele je nepřehlédnutelná řvounka Nicol Hofman. Pochopil-li
jsem to dobře, jejich kytarista je z Ukrajiny, což do publika přitáhlo
skupinu lidí hovořících touto řečí. Kapela se chvíli snažila vylepšit zvuk, ale
pak s konstatováním, že jim v tom trochu píská, spustila. (Parádní
koncert, zvukově zatím asi nejlépe dopadají Vanguard. ☹)
V listopadu 2025 vydali pětipísňové EP Shatter & Bloom
(Roztříštit se a rozkvést), ale ani to jsem si neposlechl předem. Není to
špatné, ale také to není pro mě (zřejmě jsem metalista nemoderní).
Ukrajinci odešli, koncert
pokračuje dál. Ve 22:30 nastupuje pražská kapela Noisebleed. Hrají od
roku 2010 v žánrech metalcore / djent (neptejte se mě, co to znamená,
nemám ponětí). V čele řve frontmanka Dahlien (Daniela Neumanová), ale ti
čtyři muzikanti za ní nejsou do počtu. Naopak, drtí velmi složité riffy a
rytmy. Kapela v posledních letech úzce soustřeďuje svoji tvorbu do
osamělých singlů. Tempem tak jeden singl ročně (2024: Icarus, 2025: Utopia,
2026: Nexus). Nejvíc pozornosti samozřejmě strhávala frontmanka. Tato
vokální performance je viditelně velký fyzický výkon, protože z Dahlien
stříkal pot, třebaže se každou chvíli otírala. Nicol je ostatně její žačka, a
stále má co dohánět. Nic, co bych si pouštěl doma, ale naživo tleskám.
Noisebleed v klubu FAMU
________________________________________________________________
V sobotu 18. dubna jsem
na Černém Mostě nastoupil do autobusu a vyrazil na další koncert, tentokrát do
Liberce. V tamním Domě kultury se od 19:00 konal první koncert turné Pink
Floyd Symphony Show, na které letos vyrazilo uskupení Floyds CZ/SK a
orchestr Mladí brněnští symfonikové. Kapely, které hrají jen cizí písně,
sice nepodporuji, ale Pink Floyd už nepřijedou, a tahle dohromady
sedmdesátičlenná sestava slibovala ojedinělý hudební zážitek. Místa byla
samozřejmě jen k sezení. Můj lupen do 5. řady stál 1.590 Kč. Kapelu Floyds
CZ/SK tvoří zpěvák a kytarista Petr Kahánek, kytarista (a zpěvák) Michal
Mlynarič, klávesák Petr Palacký, basák Aleš Žídek, bubeník Peter Kertvel,
saxofonista Milan Kubica a tři krásné vokalistky Jana Pospíšilová, Katka
Pospíšilová a Dominika Brůnová. Orchestr pod vedením dirigentky Gabriely
Tardonové tvoří spousta hudebníků (nepočítal jsem je). Vzhledem
k přítomnosti orchestru mi tam připadal ten jeden saxofonista na pódiu
trochu navíc, ale chápu, že pokud ho má kapela v sestavě, tak ho nevyhodí.
A když už je v názvu show, tak zahrnuje třeba laserovou projekci.
První asi půlhodina patřila
písním z alba Wish You Were Here, které zhruba před půlrokem
oslavilo padesátiny. Klasika kapely na zahřátí. Pak se poskočilo v čase o
skoro dvacet let a došlo na pár písní z alba The Division Bell. Pak
dvě písně ze slavného koncepčního dvojalba The Wall, a první hodina byla
za námi. Petr Kahánek nás upozornil, že pauza netrvá asi, ale přesně 20 minut,
pročež na plátně poběží odpočet zbývajícího času (párkrát přerušený čerstvými
záběry NASA z odvrácené strany Měsíce). Pak se všichni vrátí a přehrají
nám kompletně album The Dark Side of the Moon (Temná strana Měsíce –
1973), tedy patrně nejikoničtější nahrávku Pink Floyd vůbec. Židle nebyly moc
pohodlné, takže přestávka určitě bodla. Po nejprodávanějším albu Pink Floyd se
vešlo ještě pár písní z The Wall, včetně jednoho přídavku. Kapela
výborná. Sboristky jsem nejdřív bral, že tam jsou spíš na ozdobu, ale jejich
čas přišel zejména ve druhé půli, kde se ukázalo, že tu všechny mají své místo
a prostor. Orchestr hrál bez mikrofonů, takže v rockovějších pasážích byl
méně slyšet, ale rozhodně díky němu hudba rozkošatěla. Projekce k tomu
seděla. Celkově výborné zakončení mého hudebně pestrého víkendu.
Pink Floyd Symphony Show v Liberci
Květen
Květnový koncert se mi
naplánoval sám v polovině loňského října, kdy byl koncert Beth Hart
přeložen z 10. listopadu 2025 na čtvrtek 28. května 2026.
Čtyřiapadesátiletá americká bluesrocková zpěvačka má na hudební scéně větší
jméno než metalové kapely, na které obvykle jezdím. Takže lístek do 21. řady
v pražském Kongresovém centru stál 2.990 Kč. Beth Hart začala vystupovat
v patnácti letech a na hudební scéně prorazila svým druhým albem roku
1999. Známá je její spolupráce s hvězdným kytaristou Joem Bonamassou.
Přiznávám, že mě zaujala až roku 2022 albem A Tribute to Led Zeppelin,
na němž přezpívala tucet písní z repertoáru anglické hardrockové kapely. A
to se do přímého srovnání s výkonem jejího zpěváka Roberta Planta moc
zpěváků dobrovolně nepouští. Beth Hart na aktuálním turné podporovala své
jedenácté album You Still Got Me (Pořád mě máš), které vyšlo
v říjnu 2024.
Koncert začínal ve 20:00. Na
místě jsem zjistil, že sedím téměř u zvukového pultu, takže bych měl slyšet to
samé co zvukař a mít tedy referenční zvuk. Pořadatel před koncertem oznámil, že
příští český koncert Beth Hart se odehraje na stejném místě 2. března 2027. Bosá
Beth na pódium překvapivě přišla seshora uličkou mezi sedadly v hledišti a
cestou se stihla objímat s fanoušky. Doprovodnou sestavu tvořili
kytarista, basák a bubeník. Beth strávila většinu koncertu vsedě za klavírem. Koncertní
setlist překvapivě neobsahoval ani nejlepší písně z posledního alba, ani
v dubnu zveřejněnou novou píseň Mean Ole Man Of Mine. Mezi převážně
smutnými a temnými písněmi sice zaznělo i něco na odlehčení (Stinky Feet),
ale nejvýraznějšími písněmi byly nejspíš War in My Mind, St. Theresa
či závěrečná Don't Call the Police. Jako přídavek zazněla píseň I’d
Rather Go Blind z repertoáru Etty James, což byla jediná převzatá věc
večera (všichni, kdo přišli v tričkách Led Zeppelin, měli smůlu), a úplně
poslední There in Your Heart. Závěr odzpívala sedící vpředu na hraně
pódia. Pak už zbývalo jen zatleskat a vyrazit domů koupit co nejlepší lístky na
ohlášený příští koncert. Pořadatel to má dobře promyšlené a nejdražší lístky v prvních
řadách nejspíš vyprodal hned první týden.
Beth Hart v Praze
Červen
V úterý 30. června jsem
zamířil k plzeňské Logspeed Aréně, kde se měl konat koncert rockového
veterána, který si říká Alice Cooper. Až ve frontě před arénou jsem se dozvěděl
pár nových skutečností. Jednak nás dovnitř začnou pouštět o hodinu později, než
jsem předpokládal. ☹ Za druhé nejdříve bude hrát předkapela, o které jsem
neměl ani ponětí. Prý se to objevilo před pár dny na webu pořadatele. Myslel
jsem si, že Live Nation je zkušená pořadatelská firma, ale chovají se jako
diletanti. Nejspíš jsem za 1.690 Kč vstupného čekal lepší servis. V zimní
aréně asi nemají klimatizaci, takže tu rozhodně nebyl chládek, ale vedro ještě
před koncertem. Předražené plzeňské pivo za 80 Kč skoro nemá cenu komentovat,
ale vždyť je ten pivovar jen 1,7 km daleko! Šipkami značená cesta na WC byla
obtížně průchodná, protože v ní překážel stánek s merchem. Úvodní
dojmy nic moc. Čtveřice Florian Grey z Hamburku hraje gotický rock
či dark rock. Florian Grey si říká zpěvák, který svůj sólo projekt roku 2016
přeměnil na stejnojmennou kapelu. V roce 2025 vydali čtvrté album Beautiful
Nightmares (Krásné noční můry). Zaujalo mě, že se jejich basák jmenuje
Dominik Dopita, což mi dvakrát německy nezní. Jestli o pět dní dříve okouzlili
někoho z pořádající agentury na festivalu Basinfirefest ve Spáleném
Poříčí, tak na mě se to moc nepřeneslo. Celkem nevýrazná předkapela.
Florian Grey a zaplněná aréna v Plzni
Alice Cooper je rockový pojem, ostatně je mu 78 let a hudební kariéru zahájil v arizonském Phoenixu v roce 1964. A když už jsem u těch čísel, se svou manželkou Sheryl, která je coby herečka / tanečnice součástí jeho show, letos v březnu oslavil zlatou svatbu, tedy 50 společných let. Alice Cooper v červenci 2025 vydal třicáté album The Revenge of Alice Cooper (Msta Alice Coopera) překvapivě se sestavou své původní kapely, se kterou hrál do roku 1974. To sice pořádající agenturu vyprovokovalo k pozvánce „Alice Cooper po více než 50 letech znovu spojil síly se svou původní kapelou a vyráží na turné s novým albem The Revenge of Alice Cooper“, ale všem muselo být jasné, že z tohoto alba nezazní vůbec nic. A také na turné nazvané Alice's Attic vyrazil se svojí stabilní koncertní sestavou. Jen kytaristku Nitu Strauss, toho času na mateřské dovolené, nahradila Anna Cara, další mladá krásná blondýna se šikovnými prsty. Pódiová show mi přišla skromnější, ale hudebně jsem dostal přesně to, co jsem čekal. Hit střídal hit, ani mi nepřijde nutné je tu všechny vypisovat. Snad jen, že mezi ně patří i píseň I'm Eighteen (je mi osmnáct), a v Alicově podání to pořád působí přirozeně. I když mi přijde trochu škoda, že z posledních dvaceti let nezaznělo vůbec nic. Nesmím zapomenout zmínit výborný zvuk. Anna Cara si stihla střihnout sólo, v závěru kupodivu došlo na Smells Like Teen Spirit od Nirvany a pak už jen finální Under My Wheels. Alice Cooper zkrátka předvedl svoji tradiční hororovou show plnou výborných písní. Jako tradičně vynechal proslovy mezi písněmi, protože něco takového kazí spád koncertu. Už jsem jeho show párkrát viděl, ale co když věk není jen číslo, a taky se se svojí družinou přestane trmácet po světě?
 |
| Alice Cooper v Plzni |
