neděle 12. ledna 2020

Rok 2019 (nejen) na plátnech kin


V roce 2019 jsem viděl na plátnech kin pouhých 49 filmů. Stálo mě to 5 676 Kč, což znamená průměrné vstupné skoro 116 Kč za projekci. Většinou mi průměrnou cenu srážely dolů filmové festivaly, ale v Karlových Varech jsem tento rok nebyl, a ta desítka filmů z Febiofestu to sama nezachrání. Rok jsem sice v místním biografu Český ráj zahájil dvojicí makedonských filmů, ale jinak se tu hrají převážně komerční ptákoviny. A když už dorazí něco zajímavějšího, bývám zrovna v práci. Takže jsem si udělal i několik výletů do dalších klubových kin – královéhradeckého Centrálu (Climax) a pražských sálů Světozor (Beautiful Boy, Tři blízcí neznámí), Pilotů (Žena na válečné stezce), Lucerna (Budiž světlo) a Edison Filmhub (Narušitel systému).

Plakáty 49 filmů

Desítka nejlepších:

Pro mne poslední z desítky projekcí na Febiofestu mě natolik dostala, že jsem reálně uvažoval, že na film půjdu ještě jednou doma v Jičíně. Nakonec to sice nedopadlo, ale bylo to spíš z nedostatku času. Já vím, že tato pozice je nepochopitelná hlavně s přihlédnutím k tomu, které filmy mám na seznamu dál, ale s tím už nic nenadělám. Manželská horolezecká a filmařská dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin přitom jenom zachytila, jak se horolezec Alex Honnold rozhodl jako první na světě zdolat 900 metrů vysokou skalní stěnu El Capitan sólo výstupem bez jištění. Možná je to tím, že ta projekce byla zadarmo, možná tím, že mi jedna vyhlášená horolezecká lokalita leží asi 7 km od baráku, nevím…

2. Ucho
Nadčasový filmový skvost Karla Kachyni jsem také viděl na Febiofestu. Paní Jiřina Bohdalová dostala od festivalu cenu za přínos kinematografii a logicky si vybrala projekci filmu, na který může být nejvíc hrdá. Výborný scénář Jana Procházky, herci Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová v jedněch ze svých nejlepších rolí, interiéry zámku v Kroměříži a jedné pražské vily. Přitom všechno vznikalo pod značným časovým tlakem, jelikož tvůrci věděli, že jim natáčení mohou soudruzi každou chvíli zatrhnout. Kupodivu je to tehdy nechali dotočit, ale do kin se film stejně dostal až o dvacet let později. Pozdě, ale přece.

Další, ještě o pět let starší, nadčasová klasika, jejíž restaurovanou verzi poslal Národní filmový archiv znovu do kin. Miloš Forman měl výborný pozorovací talent a byl skvělým vypravěčem. Romantická komedie s mladými herci Hanou Brejchovou a Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích vrcholí opravdu nezapomenutelnou postelovou scénou.



Když přišel film v roce 1994 do našich kin, nebyl jsem na něm (nemám zdání proč), a viděl jsem ho až později z videokazety. Takže po čtvrtstoletí jsem tento rest smazal, když byla uvedena nově restaurovaná verze. Steven Spielberg tohle historické drama podle skutečných událostí realizoval prakticky dokonale, takže rozhodně neztratilo nic ze své působivosti. To, že je u mne až za dvěma domácími vykopávkami, není ani tak znakem mé národní hrdosti, ale spíš toho, že Kachyňův film trvá 91 minut, Formanův dokonce pouhých 77 minut, zato Spielberg se rozmáchl na značných 195 minut.


Další více než tři hodiny dlouhou historickou fresku rozprostřenou přes tři desetiletí natočil velmi volně podle skutečných postav německý scenárista a režisér Florian Henckel von Donnersmarck. Mnozí sice kritizují rozdíly proti skutečnosti, ale já o německých malířích nic nevím, navíc jsou ve filmu přejmenovaní, takže mě to nijak netrápí. Výborný je scénář, režie i herci, produkčně se na ničem nešetřilo, a tak mi tenhle 188 minut dlouhý film překvapivě docela utekl. Výborný herecký výkon předvádí hlavně Tom Schilling v roli malíře Kurta Barnerta (jehož reálným předobrazem byl Gerhard Richter).


Když mi při loňském bilancování skončil na osmém místě horor scenáristy a režiséra Ariho Astera Děsivé dědictví, považoval jsem to za překvapení. Po roce je další horor téhož filmaře o dva stupně výš, takže evidentně něco dělá dobře. A to film tentokrát situoval na sever Švédska, čímž se prakticky vzdal pro žánr typické tmy. Přestože většinu úspěchu opět mohu připsat režisérovi, je třeba zmínit herečku Florence Pughovou, která předvádí, že i v hororu je prostor pro psychologické herectví. Jeden z nejoriginálnějších hororů posledních let dokonce využívá i švédské herce a zazní v něm trocha švédštiny (ale natáčení probíhalo ve zřejmě levnějším Maďarsku).


7. Joker
Psychologické drama inspirované ikonickou komiksovou postavou si u Warnerů vydupal scenárista a režisér Todd Phillips. Přitom jeho záměrem nebylo nic, co by připomínalo běžný komiksový film. Jde o opravdu temné drama o prohlubujících se psychických problémech hlavní postavy v prakticky dokonalé herecké kreaci až strašidelně vyhublého Joaquina Phoenixe. Žádné superschopnosti (možná jedině nebýt ani trochu zábavný), žádné akční scény (dobře, je tam jedna honička se dvěma policisty) a prakticky žádný humor (což je u postavy snažící se stát se komediantem docela husarský kousek). A přitom té vždycky záhadné postavě vlastně pořád zbylo dost tajemství. A to jsem se ještě nedostal k Robertu De Nirovi, jehož účast dává znamení, že přirovnání k raným filmům Martina Scorseseho nejsou mimo mísu. De Niro na své tehdejší role u něj tedy rozhodně navazuje. To nejlepší z Hollywoodu.

Německé drama natočila scenáristka a režisérka Nora Fingscheidtová. S dokumentární přesvědčivostí nám ukazuje život devítileté problémové dívky Benni. Chvílemi je to smutná malá holčička, kterou nikdo nechce, ale většinou je to malý blonďatý skřet s nezvladatelnými výbuchy vzteku a agrese. Vlastní matka se jí bojí, a ještě více se bojí, že by její chování začali kopírovat její mladší sourozenci. Sociální pracovníci a zaměstnanci různých ústavů nevědí, co si s ní počít. Rozhodně je to více než ilustrace faktu, že s některými problémy si nikdo neví rady. Ani tento film rozumně žádné řešení nepřináší. Klobouk dolů před mladičkou Helenou Zengelovou, která to podle všeho opravdu hrála. Kdyby se tam v rámci vyšponování některých scén až do oblasti thrilleru nechovali někteří dospělí až zbytečně moc jako pitomci, bylo by to vlastně dokonalé. (Pro mne jediná prosincová projekce.)

Scenárista a režisér Quentin Tarantino opět nezklamal! Jeho pocta Hollywoodu, jaký nikdy nebyl (tady je dobrou nápovědou pohádkovost obsažená v původním názvu), sice postrádá jeho obvyklé hrátky s časem či členění na kapitoly, ale o to je přehlednější. Vyprávění se tentokrát neopírá o příběh (ten je ostatně dost řídký), ale o výbornou hereckou dvojici Leonardo DiCaprio a Brad Pitt. Ti tenhle 161 minut dlouhý film v pohodě utáhnou, aniž by absence děje začala vadit. A závěr s další autorovou zábavnou „nápravou historie“ je vyloženě lahůdkový.

Celovečerní debut dvojice scenáristů a režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka se pro mne stal českým filmem roku. Je to něco mezi road movie, hořkou komedií a psychologickým dramatem. Obzvlášť v tomhle žebříčku se mi filmy dobře seřadily, protože tenhle film má vlastně dost společného s některými filmy Quentina Tarantina, závěrečné napravování historie nevyjímaje. Herecká dvojice Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička sice aspiruje na titul nejpomalejších filmových mstitelů vůbec, ale ostatně o tom, že pro ně jsou tvrdým zápasem i běžné každodenní úkony, ten film také je. Kdyby si tvůrci více ujasnili, co za film vlastně chtěli natočit, klidně mohli být na mém seznamu ještě výše.

Pozitivní je, že jediným slabším kouskem z těch 49 projekcí byly Prázdniny, kterými jsem neslavně zahájil Febiofest. Zatímco řadu filmů jsem mohl vidět nesčetněkrát, ale rozhodl jsem se je vynechat (Ženy v běhu, Trabantem tam a zase zpátky, Spider-Man: Daleko od domova, Nabarvené ptáče, Star Wars: Vzestup Skywalkera), k jiným jsem se bohužel nedostal. Jedná se přitom i o filmy domácí, ať už hrané (Karel, já a ty) či dokumentární (Jiří Trnka: Nalezený přítel). Samostatnou kategorií je pak poslední dokument Karla Vachka s délkou 335 minut, do jehož promítání se kupodivu kinaři nijak nehrnou. ;-) Vyjmenovávat tady všechny potenciálně zajímavé zahraniční artové filmy se mi ani nechce…

Ztracený obzor
Moje sbírka filmů na nosičích Blu-ray se zase rozrostla o celou řadu filmových klasik (Černý Petr, Vykoupení z věznice Shawshank, Ztracený obzor, Shane, Jako zabít ptáčka, Osvícení, Motýlek, Střihoruký Edward), z nichž jedna má opět trochu cizokrajný obal. Z toho, co jsem viděl v televizi, bych vyzdvihl další klasiku, a sice Truffautovu Americkou noc, z novějších filmů britské drama Rozbitý svět a do třetice česko-francouzský dokument Forman vs. Forman.

Rok 2020 hned přinesl první změnu, kterou se stalo čtrnáctidenní vydávání programu jičínského biografu. Vzhledem k tomu, jak krátce dnes vydrží filmy v programu kin, to asi bude znamenat více výletů za kulturou. No, uvidím…

Žádné komentáře:

Okomentovat