V roce 2019 jsem viděl
na plátnech kin pouhých 49 filmů. Stálo mě to 5 676 Kč, což znamená
průměrné vstupné skoro 116 Kč za projekci. Většinou mi průměrnou cenu srážely
dolů filmové festivaly, ale v Karlových Varech jsem tento rok nebyl, a ta
desítka filmů z Febiofestu to sama nezachrání. Rok jsem sice
v místním biografu Český ráj zahájil dvojicí makedonských filmů, ale jinak
se tu hrají převážně komerční ptákoviny. A když už dorazí něco zajímavějšího,
bývám zrovna v práci. Takže jsem si udělal i několik výletů do dalších
klubových kin – královéhradeckého Centrálu (Climax) a pražských sálů Světozor
(Beautiful Boy, Tři blízcí neznámí), Pilotů (Žena na válečné stezce), Lucerna
(Budiž světlo) a Edison Filmhub (Narušitel systému).
 |
| Plakáty 49 filmů |
Desítka nejlepších:
1. Free Solo
Pro mne poslední
z desítky projekcí na Febiofestu mě natolik dostala, že jsem reálně
uvažoval, že na film půjdu ještě jednou doma v Jičíně. Nakonec to sice
nedopadlo, ale bylo to spíš z nedostatku času. Já vím, že tato pozice je
nepochopitelná hlavně s přihlédnutím k tomu, které filmy mám na
seznamu dál, ale s tím už nic nenadělám. Manželská horolezecká a filmařská
dvojice Elizabeth Chai Vasarhelyiová a Jimmy Chin přitom jenom zachytila, jak
se horolezec Alex Honnold rozhodl jako první na světě zdolat 900 metrů vysokou
skalní stěnu El Capitan sólo výstupem bez jištění. Možná je to tím, že ta
projekce byla zadarmo, možná tím, že mi jedna vyhlášená horolezecká lokalita
leží asi 7 km od baráku, nevím…
2. Ucho
Nadčasový filmový skvost
Karla Kachyni jsem také viděl na Febiofestu. Paní Jiřina Bohdalová dostala od
festivalu cenu za přínos kinematografii a logicky si vybrala projekci filmu, na
který může být nejvíc hrdá. Výborný scénář Jana Procházky, herci Radoslav
Brzobohatý a Jiřina Bohdalová v jedněch ze svých nejlepších rolí,
interiéry zámku v Kroměříži a jedné pražské vily. Přitom všechno vznikalo
pod značným časovým tlakem, jelikož tvůrci věděli, že jim natáčení mohou
soudruzi každou chvíli zatrhnout. Kupodivu je to tehdy nechali dotočit, ale do
kin se film stejně dostal až o dvacet let později. Pozdě, ale přece.
Další, ještě o pět let
starší, nadčasová klasika, jejíž restaurovanou verzi poslal Národní filmový archiv znovu do kin. Miloš Forman měl výborný pozorovací talent a byl skvělým
vypravěčem. Romantická komedie s mladými herci Hanou Brejchovou a
Vladimírem Pucholtem v hlavních rolích vrcholí opravdu nezapomenutelnou
postelovou scénou.
Když přišel film v roce
1994 do našich kin, nebyl jsem na něm (nemám zdání proč), a viděl jsem ho až
později z videokazety. Takže po čtvrtstoletí jsem tento rest smazal, když byla
uvedena nově restaurovaná verze. Steven Spielberg tohle historické drama podle
skutečných událostí realizoval prakticky dokonale, takže rozhodně neztratilo
nic ze své působivosti. To, že je u mne až za dvěma domácími vykopávkami, není
ani tak znakem mé národní hrdosti, ale spíš toho, že Kachyňův film trvá 91
minut, Formanův dokonce pouhých 77 minut, zato Spielberg se rozmáchl na
značných 195 minut.
Další více než tři hodiny
dlouhou historickou fresku rozprostřenou přes tři desetiletí natočil velmi
volně podle skutečných postav německý scenárista a režisér Florian Henckel von
Donnersmarck. Mnozí sice kritizují rozdíly proti skutečnosti, ale já o
německých malířích nic nevím, navíc jsou ve filmu přejmenovaní, takže mě to
nijak netrápí. Výborný je scénář, režie i herci, produkčně se na ničem
nešetřilo, a tak mi tenhle 188 minut dlouhý film překvapivě docela utekl.
Výborný herecký výkon předvádí hlavně Tom Schilling v roli malíře Kurta
Barnerta (jehož reálným předobrazem byl Gerhard Richter).
6. Slunovrat
Když mi při loňském
bilancování skončil na osmém místě horor scenáristy a režiséra Ariho Astera
Děsivé dědictví, považoval jsem to za překvapení. Po roce je další horor téhož
filmaře o dva stupně výš, takže evidentně něco dělá dobře. A to film tentokrát
situoval na sever Švédska, čímž se prakticky vzdal pro žánr typické tmy. Přestože
většinu úspěchu opět mohu připsat režisérovi, je třeba zmínit herečku Florence
Pughovou, která předvádí, že i v hororu je prostor pro psychologické
herectví. Jeden z nejoriginálnějších hororů posledních let dokonce využívá
i švédské herce a zazní v něm trocha švédštiny (ale natáčení probíhalo
ve zřejmě levnějším Maďarsku).
7. Joker
Psychologické drama
inspirované ikonickou komiksovou postavou si u Warnerů vydupal scenárista a
režisér Todd Phillips. Přitom jeho záměrem nebylo nic, co by připomínalo běžný
komiksový film. Jde o opravdu temné drama o prohlubujících se psychických
problémech hlavní postavy v prakticky dokonalé herecké kreaci až
strašidelně vyhublého Joaquina Phoenixe. Žádné superschopnosti (možná jedině
nebýt ani trochu zábavný), žádné akční scény (dobře, je tam jedna honička se
dvěma policisty) a prakticky žádný humor (což je u postavy snažící se stát se
komediantem docela husarský kousek). A přitom té vždycky záhadné postavě
vlastně pořád zbylo dost tajemství. A to jsem se ještě nedostal k Robertu De
Nirovi, jehož účast dává znamení, že přirovnání k raným filmům Martina
Scorseseho nejsou mimo mísu. De Niro na své tehdejší role u něj tedy rozhodně
navazuje. To nejlepší z Hollywoodu.
Německé drama natočila
scenáristka a režisérka Nora Fingscheidtová. S dokumentární přesvědčivostí
nám ukazuje život devítileté problémové dívky Benni. Chvílemi je to smutná malá
holčička, kterou nikdo nechce, ale většinou je to malý blonďatý skřet s
nezvladatelnými výbuchy vzteku a agrese. Vlastní matka se jí bojí, a ještě více
se bojí, že by její chování začali kopírovat její mladší sourozenci. Sociální
pracovníci a zaměstnanci různých ústavů nevědí, co si s ní počít. Rozhodně
je to více než ilustrace faktu, že s některými problémy si nikdo neví rady. Ani
tento film rozumně žádné řešení nepřináší. Klobouk dolů před mladičkou Helenou
Zengelovou, která to podle všeho opravdu hrála. Kdyby se tam v rámci
vyšponování některých scén až do oblasti thrilleru nechovali někteří dospělí až
zbytečně moc jako pitomci, bylo by to vlastně dokonalé. (Pro mne jediná prosincová projekce.)
Scenárista a režisér Quentin
Tarantino opět nezklamal! Jeho pocta Hollywoodu, jaký nikdy nebyl (tady je
dobrou nápovědou pohádkovost obsažená v původním názvu), sice postrádá
jeho obvyklé hrátky s časem či členění na kapitoly, ale o to je
přehlednější. Vyprávění se tentokrát neopírá o příběh (ten je ostatně dost
řídký), ale o výbornou hereckou dvojici Leonardo DiCaprio a Brad Pitt. Ti
tenhle 161 minut dlouhý film v pohodě utáhnou, aniž by absence děje začala
vadit. A závěr s další autorovou zábavnou „nápravou historie“ je vyloženě
lahůdkový.
10. Staříci
Celovečerní debut dvojice
scenáristů a režisérů Martina Duška a Ondřeje Provazníka se pro mne stal českým
filmem roku. Je to něco mezi road movie, hořkou komedií a psychologickým
dramatem. Obzvlášť v tomhle žebříčku se mi filmy dobře seřadily, protože
tenhle film má vlastně dost společného s některými filmy Quentina
Tarantina, závěrečné napravování historie nevyjímaje. Herecká dvojice Jiří Schmitzer
a Ladislav Mrkvička sice aspiruje na titul nejpomalejších filmových mstitelů
vůbec, ale ostatně o tom, že pro ně jsou tvrdým zápasem i běžné každodenní
úkony, ten film také je. Kdyby si tvůrci více ujasnili, co za film vlastně
chtěli natočit, klidně mohli být na mém seznamu ještě výše.
Pozitivní je, že jediným
slabším kouskem z těch 49 projekcí byly Prázdniny, kterými jsem neslavně
zahájil Febiofest. Zatímco řadu filmů jsem mohl vidět nesčetněkrát, ale rozhodl
jsem se je vynechat (Ženy v běhu, Trabantem tam a zase zpátky, Spider-Man: Daleko od domova, Nabarvené ptáče, Star Wars: Vzestup Skywalkera), k jiným
jsem se bohužel nedostal. Jedná se přitom i o filmy domácí, ať už hrané (Karel, já a ty) či dokumentární (Jiří Trnka: Nalezený přítel). Samostatnou kategorií
je pak poslední dokument Karla Vachka s délkou 335 minut, do jehož
promítání se kupodivu kinaři nijak nehrnou. ;-) Vyjmenovávat tady všechny potenciálně
zajímavé zahraniční artové filmy se mi ani nechce…
 |
| Ztracený obzor |
Moje sbírka filmů na nosičích
Blu-ray se zase rozrostla o celou řadu filmových klasik (Černý Petr, Vykoupení z věznice Shawshank, Ztracený obzor, Shane, Jako zabít ptáčka, Osvícení,
Motýlek, Střihoruký Edward), z nichž jedna má opět trochu cizokrajný obal.
Z toho, co jsem viděl v televizi, bych vyzdvihl další klasiku, a sice
Truffautovu Americkou noc, z novějších filmů britské drama Rozbitý svět a
do třetice česko-francouzský dokument Forman vs. Forman.
Rok 2020 hned přinesl první
změnu, kterou se stalo čtrnáctidenní vydávání programu jičínského biografu.
Vzhledem k tomu, jak krátce dnes vydrží filmy v programu kin, to asi
bude znamenat více výletů za kulturou. No, uvidím…
Žádné komentáře:
Okomentovat