Knihy 2023

Opět jen krátký výběr tří knih, které jsem přečetl v roce 2023.

 

Všechny tři knihy vedle sebe

Tomáš Macek: Příběhy biatlonového šílenství

 

Dva roky mi ležela doma, protože jsem se s tou bichlí nechtěl tahat. Nakonec jsem ji zhltl za tři dny. Pomohlo tomu i velkém množství fotografií. Možná by oficiální fotograf českého týmu Petr Slavík měl být uváděn jako spoluautor. Podtitul knihy sice zní Kronika zlatého věku 2012 – 2020, ale vyprávění začíná rokem 2004. A končí smutnou atmosférou covidových závodů bez publika. V závěru knihy je ještě kompletní přehled vítězů světového poháru a v období vymezeném podtitulem knihy i první desítky světového poháru, výsledky českých závodníků, vítězové malých glóbů, pořadí poháru národů, výsledky ZOH a Mistrovství světa. Vyprávění je čtivé. Jelikož mne také před lety pobláznil biatlon, tak jsem to slupnul jako malinu.

 

Stephen King: Pohádka

 

Stephen King napsal knihu pro dospívající čtenáře plus mínus ve věku hlavního hrdiny (17 let). Už od začátku připomíná, že pohádky dříve bývaly o dost temnější, takže pro děti to vyloženě není. Dokonce se tentokrát krotil i rozsahem (pouhých 728 stran), protože tohle mohlo být klidně mnohem delší. Děj čtenáři ledacos připomíná, ale nepůvodnost tu není zástěrkou pro nedostatek fantazie či autorskou lenost, ale konceptem, na němž je celý příběh postaven. Inspirační zdroje jsou ostatně v textu opakovaně jmenovány. A jelikož se v závěru dostane i na hrůzy z temné studny děsů Howarda Phillipse Lovecrafta, přijde si na své i dospělý čtenář. Výborným zpestřením jsou také ilustrace na začátku každé kapitoly (Gabriel Rodriguez na začátku lichých kapitol a Nicolas Delort sudých). Název se ke knize perfektně hodí, i když si nejsem úplně jistý, jestli bych v cca 17 letech chtěl být viděn s knihou s názvem Pohádka. 😉

 

Fialoví ďábli

 

Antologie hororu cca 20. a 30. let 20. století z Ostravy a okolí sestavená editorem Martinem Jirouškem. Meziválečné krváky a horory mají své kouzlo, avšak nejstarší kousek je ještě z doby Rakouska-Uherska. Čtenářsky méně vděčný fakt je, že jde převážně o sbírku ukázek z románů, které vycházely v sešitech na pokračování. Žánrový rozptyl je veliký – od dvoustránkové atmosférické povídky přes atrakci v podobě povídky napsané v půlhodině až po katastrofické drama tří lidí čelících přírodní katastrofě. Někteří grafomani zaplavovali trh hned pod několika pseudonymy. Editor Martin Jiroušek nám v tom zkouší dělat trochu jasno, ale jeho úvody k jednotlivým textům obsahují i časově a geograficky zcestná přirovnání např. k filmům italského žánru giallo (a lze v nich zakopnout i o spoilery). Vizuální doprovod je působivý, byť se samotnými texty nijak nesouvisí. Citace veršů jsem nedocenil. Za pozornost stojí i medailonky autorů (a pseudonymů) a barevná obrazová příloha v závěru knihy. Ostraváci to možná ocení víc než já, který v tomto městě byl asi dvakrát za život.

Knihy 2022

Opět jen krátký výběr tří nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2022.

 

Milan Kundera: Nevědění

 

Předposlední román Milana Kundery byl sice napsán ve francouzštině, ale poprvé vyšel v roce 2000 ve Španělsku. Francouzský originál se vydání dočkal po řadě dalších překladů v roce 2003, čeština si musela počkat až do roku 2021. Příběh emigrantky Ireny, která se po sametové revoluci vrací z Paříže do Prahy, je nejen románem o emigraci a nemožnosti návratu z ní, ale i o paměti a o tom, co si nepamatujeme. Její příběh se prolíná s příběhem Josefa, dalšího emigranta, který přijel do Čech na otočku z Dánska, kde žije. Dvě postavy putující krajinou svého mládí stačí. Autor vyprávění vybrousil do tvaru diamantu, takže mu stačilo zhruba 126 stran. Pak v knize následují poznámka překladatelky (Anna Kareninová) a doslov (Sylvie Richterová). I celkových 152 stránek znamená jen tenkou knížečku. Méně je někdy více.

 

Edward St Aubyn: Patrick Melrose II

 

Anglický spisovatel Edward St Aubyn vydal v letech 1992 až 1994 silně autobiograficky zaměřenou trilogii, ve které své alter ego pojmenoval Patrick Melrose. Další dva díly vyšly v letech 2005 a 2012. V roce 2018 měla premiéru pětidílná minisérie, ve které platilo pravidlo, že co román, to jeden díl. Titulní roli ztvárnil Benedict Cumberbatch. Seriál jsem viděl. Dalším z jeho následků bylo vydání předloh v českém překladu. Tady chválím přístup českého vydavatele, který s přihlédnutím k rozsahu jednotlivých románů celou pentalogii vydal ve dvou svazcích. Původní trilogii v prvním a novější dvojici ve druhém. Ostatně autora i jeho postavu proslavil až román Mateřské mléko z roku 2005, který je podle všeho vrcholem celé ságy. A dalo by se napsat, že když už si v původní trilogii vyřídil účty se svým otcem, pokračuje se svou matkou. Závěrečný román Konečně pak této laťky nedosahuje, protože v něm ubylo dialogů a tvoří ho převážně dlouhé sondy do niter postav. Knihu doplňoval doslov od překladatele Ladislava Nagyho.

 

Stephen King: Billy Summers

 

Titulním hrdinou dalšího románu Stephena Kinga je špičkový nájemný vrah. Což je profese, která má svá specifika, takže si hlavní hrdina v různých pasážích vyprávění říká jinak (David Lockridge, Dalton Smith, Benjy Compson). A má pravidlo, že zabíjí jen špatné lidi. Tahle zakázka je ovšem jiná. Znamená čekat na cíl nenápadně dlouhé měsíce a hrát na sousedy divadlo. Ale pohádkový honorář mu umožní odejít do předčasného důchodu a pověsit pušku na hřebík. Ale takovéto kšefty se v knihách ani filmech většinou nevyvíjejí podle plánu. Nezapadl Billy mezi nové sousedy až moc? A co všechno neví o tom, kdo a proč ho vlastně najal? V knize je sice pár víceméně zbytečných odkazů na autorův slavný román Osvícení, ale jinak si tentokrát vystačí zcela bez nadpřirozených motivů. Takže žádný horor, tentokrát spíš kriminální thriller, ale špičkových parametrů. Od Kinga jsem loni přečetl ještě samostatně vydanou novelu Později, která není tak bezradná jako její název, ale na dlouho mi v paměti také neuvízne.

Knihy 2021

V roce 2020 jsem přečetl rekordně málo knih, takže i seznam těch nejlepších bude patřičně kratší.

 

Stephen King: Ústav

 

Jistou dobu jsem smutně sledoval, že King stárne, a ty knihy už tak nějak nejsou ono. Jenže pak se něco změnilo, a rozhodně to nemohu říci o jeho posledních knihách. Ústav sice začal vyprávěním o něčem úplně jiném, než co slibovala obálka, ale to mě nemohlo rozhodit. Po zhruba třiceti stránkách prologu jsme přeskočili k vyprávění o dvanáctiletém nadaném chlapci Lukovi, který je brutálně vytržen ze svého života. Jednu noc je unesen a následující den se probudí v pokoji, který vypadá přesně jako ten jeho, jen nemá žádná okna. A zjišťuje, že to není jediné, co má s ostatními obyvateli tajemného ústavu společného. Do dramatického vyprávění prostě bylo snadné se začíst, a o to těžší se od něj odtrhnout. Nakonec se samozřejmě Lukova linie protne s příběhem muže, kterého jsme poznali na začátku knihy. Od Stephena Kinga jsem loni přečetl ještě knihu Když teče krev, což je sbírka čtyř nijak nesouvisejících textů, titulní novely (která je volným pokračováním jeho románu Outsider) a tří povídek.

 

Dvě kingovky

Jarosław Grzędowicz: Vycpávač zvířat

 

Sbírka třinácti povídek polského autora obsahuje sedm krátkých a šest delších textů. Dobře tak vynikne, že jsou to vlastně dvě odlišné disciplíny. Krátké povídky založené na nosném nápadu a úderné pointě jsou možná čtenářsky vděčnější (ostatně se sbírka jmenuje podle jedné z nich). Ale větší potenciál uvíznout v paměti pro mne mají delší texty, které autor původně napsal jako příspěvky do různých antologií. Sbírka je pestrá, což také nahrává čtivosti. Je tu cestování v čase, alternativní realita, vánoční povídka, horor i severská mytologie. Za mne byly nejlepší Buran vane z druhé strany, Vlčí vánice a Víkend ve Spezeku. Z krátkých povídek hned ta první – Koníček tety Konstancie. Vznik všech povídek autor vysvětlil v doslovu.

 

Hilary Mantelová: Za temnotou

 

Žánrové knihy ve své čisté podobě dnes doplňují všelijaké mixy. Tohle není žádná duchařina ani okultní román. Tohle je moderní společenský román, který sleduje a vypráví všední život svých hrdinek po dobu zhruba sedmi let na přelomu 20. a 21. století. Tedy je to román, který vlastně postrádá tradiční příběh, který by se dal odvyprávět. Prostě jen popisuje obyčejné scény ze života ne právě obyčejné postavy. Hlavní hrdinka Alison je totiž profesionální vědma a médium, pro kterou je komunikace s mrtvými stejně samozřejmou součástí života jako komunikace s živými. Jak se v podobných případech dá čekat, titulní temnota pochází zejména z našeho světa. Napětí přichází až v poslední kapitole, kde autorka pronikne za temnotu v hrdinčině paměti a vypoví příběh, který malá Alison zcela vytěsnila z hlavy. Pozoruhodné, netriviální čtivo.

Knihy 2020

Jestli bylo na něco v roce 2020 obecně dost času, tak to bylo čtení, a tedy i knihy. Ale museli jste jich mít doma vlastní zásobu. Vládní opatření totiž na jaře uzavřela všechna knihkupectví. Ta proto přestala posílat peníze vydavatelům, protože je potřebovala na pokrytí vlastních nákladů. Během pár týdnů se celý knižní trh zhroutil jako domek z karet. Velká vydavatelství měla aspoň své e-shopy, malá je zkoušela spouštět, pokud tedy měla co prodávat. Mnohé knihy prostě fyzicky ležely v těch zavřených knihkupectvích. A prodeje e-knih vydavatele nezachrání, rozhodně z něj nejsou dostatečné příjmy pro nákup práv, platy redaktorů a překladatelů…

 

Podobné problémy řešily časopisy, kterým náhle ubyla inzerce. Některé prostě přestaly vycházet (Auto 7, Cykloturistika, Fakker, Počítač pro každého), jiným se změnila periodicita (nejviditelnější to bylo na jaře u časopisu Týden). Literární časopis XB–1 na inzerci nikdy nestál, ostatně až na ojedinělé výjimky se tam vyskytovala pouze na 2., 3. a 4. straně obálky. Jenže ve stavu, kdy polovina inzerentů zmizela a druhá přestala platit, se na hraně existence ocitl také. A jak dopadla „pomoc“ státu? Po velkém papírování se redakci dostalo vysvětlení, že na podporu nemá nárok, protože o ni nežádala v předchozím roce… Naštěstí se scifisté tak snadno nevzdávají, takže časopis stále vychází.

 

Jelikož ještě není jasné, jakou paseku tahle vládní omezení způsobí, přejdu k tomu, co jsem stihl přečíst já. Bylo to jen 15 knih, takže kvantitativně se u mě žádná změna neprojevila. Rok jsem příhodně zahájil románem Kate Mosseové Hrobka, který se mi válel v knihovně už tak deset let. Je to totiž bichle velká, tlustá a těžká. Roky se mi s ní nechtělo tahat. Tak jsem se těmi 568 stranami zbytečně silného papíru konečně proklestil. Rád bych věděl, proč jsem si ji kdysi pořídil (jen kvůli názvu snad ne). Byla to nuda, a nic horšího jsem naštěstí po zbytek roku nečetl.

 

Když pak v březnu vláda udeřila, hned jsem věděl, kam sáhnout. První přišel na řadu román Harukiho Murakamiho 1Q84. Ten vyšel rozdělený do dvou svazků, první označený jako Kniha 1 + Kniha 2 (768 stran) a druhý jako Kniha 3 (464 stran). Pak jsem vytáhl pár let odkládaného Stephena Kinga a jeho román Pod kupolí (944 stran). Nato jsem se vydal do světa Star Treku a přečetl si trilogii Zkouška ohněm, kterou napsal David R. George III. Ta je nezvyklá i tím, o kolik má každý další díl kratší rozsah, než ten předcházející. První kniha McCoy – Odkud přicházejí stíny (672 stran), druhá kniha Spock – Oheň a růže (384 stran) a třetí kniha Kirk – Hvězda všem zbloudilým (272 stran). Běžnější je spíš stav, kdy série s každým dalším dílem bobtnají. Trilogie vyšla v USA během šesti měsíců na přelomu let 2006 a 2007 ke čtyřicátému výročí Star Treku. Česká vydání nesou copyright z let 2008, 2014 a 2019. (Ano, už jsem ten třetí díl v podstatě nečekal. Je mi jasné, že kdyby nevyšel o rok dříve, tak v roce 2020 už by si vydavatel poslat ztrátovou knihu na trh nedovolil.) Shodou náhod by se první tři knihy, které jsem přečetl během jarního covidového částečného lockdownu (tedy 1Q84, Pod kopulí a Zkouška ohněm: McCoy – Odkud přicházejí stíny) daly popsat jako příběhy lidí snažících se uniknout ze světa, ve kterém se shodou různých okolností ocitli.

 

Star Trek: Zkouška ohněm

Pár vybraných přečtených knih, které mi stojí za zmínku:

 

Haruki Murakami: 1Q84

Dílo japonského prozaika je u nás populární už někdy od začátku století, ale já se mu dosud vyhýbal. 1Q84 je tedy mým prvním setkáním s tímto fenoménem. A rovnou na ploše celkových 1232 stran (naštěstí mám knihu v elektronické podobě, takže se moc nepronesla). Děj začíná v Tokiu roku 1984. Ve dvou paralelních liniích sledujeme příběh třicetileté masérky Aomame, která si přivydělává i jako vražedkyně zabíjející muže, kteří ubližují ženám. Učitel matematiky a neúspěšný spisovatel Tengo zatím přijímá zakázku přepsat jako ghostwriter fantasy román Kukly ze vzduchu sedmnáctileté vítězky literární soutěže Fukaeri, která má fantazii, ale díky dyslexii také problémy s japonštinou. Aomame postupně zjišťuje, že okolní svět se změnil, a nikdo si toho nevšiml. Přitom na obloze svítí dva měsíce. Přemýšlí, jak tento svět označit, a napadá ji 1Q84, kde Q = question mark (= otazník). Dva měsíce na nebi svítí i v ději románu Kukly ze vzduchu, a když je na obloze spatří i Tengo, dojde mu, že přepisovaný román není až takové fantasy, jak si myslel. A je-li pravdivý i zbytek, je to svět dost nebezpečný. Ve třetí knize překvapivě přibývá třetí linie přinášející vyprávění soukromého očka Ušikawy, který jde po stopě Aomame. Aomame i Tengo se znali ze základní školy, a je jasné, že ve finále se jejich linie nějak propojí. Obdivuji, že autor vyprávění na celé ploše pojal stylem, že jsem vždy na konci kapitoly měl dojem, že právě opouštím tu zajímavější část příběhu. A kupodivu nepřišel ani pocit, že by román potřeboval zkrátit.

 

1Q84

Stephen King: Outsider

Poté co byl v městském parku brutálně zavražděn jedenáctiletý chlapec, všechny stopy včetně řady věrohodných svědků vedou k populárnímu trenérovi místního školního baseballového týmu Terrymu Maitlandovi. Detektiv Ralph Anderson dává příkaz dotyčného veřejně zatknout, což je provedeno přímo během baseballového utkání. Jenže poměrně záhy se ukazuje, že Terry Maitland má stejně dokonale neprůstřelné alibi na to, že byl v době zločinu v jiném, dosti vzdáleném městě. Tak se rozjíždí další hororová detektivka Stephena Kinga. A to jsem ještě netušil, že v polovině knihy do vyprávění vstoupí další osoba známá ze tří předchozích autorových knih, spád děje přeřadí ještě na vyšší stupeň a já skoro přestanu knihu odkládat. Mimochodem, zápletku si autor vypůjčil z mexické legendy. Pro mne nejlepší King za poslední roky. Kdybych tu představoval jako obvykle top 5, tak by na třetím místě byl Kingův špalek Pod kupolí a na čtvrtém pro změnu Kingova jednohubka Povznesení. To je buď novela nebo dlouhá povídka a její přečtení zabere tak půl dne. Objektivně vzato to neznamená, že by Stephen King byl tak skvělý spisovatel, ale spíš je to důsledek toho, že jeho styl sedí mému vkusu.

 

K. J. Pleskač: Život na Měsíci

Náchodský učitel Karel Josef Pleskač vydal svoji románovou prvotinu v roce 1881. Tou dobou mu bylo 23 let. Dokonale zapomenutý román byl kritikou zcela ignorován už v době vydání. Druhé vydání měla na svědomí Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v roce 2019. První český románový výlet na Měsíc (pan Brouček Svatopluka Čecha tamtéž cestoval až o pět let později) si zkrátka zaslouží připomenout. Děj je jednoduchý, cesta na Měsíc zcela nevědecká (samotný vypravěč se za to v ději stydí a Měsíčňanům radši cituje kus Vernovy Cesty kolem Měsíce), příliš mnoho náhod, neobratně do textu zařazené naučné pasáže, a zastaralá čeština také čtivosti nepřidává. A to je ještě na třinácti stranách závěrečné ediční zprávy podrobně vypsáno, co všechno bylo z archaického originálu upraveno k obrazu současného českého jazyka. Sedmnáct stran vysvětlivek sice na jednu stranu vysvětluje i samozřejmé věci, ale často bych bez nich něco nepochopil. Učitel chtěl čtenáře nadchnout pro vědu a poučit, takže se jako vypravěč na Měsíci setkal se zdejšími vědci z rozličných oborů, ať už šlo o matematiku, astronomii, chemii, teologii či spiritismus. Ten jsem si schválně nechal na konec, protože mě ani nenapadlo, že byl někdy v minulosti považován za vědu. Ohledně teologie je to jasné, Bůh stvořil svět, takže i na Měsíci jsou logicky křesťané. (Něco málo z dobové češtiny: lučba = chemie, síla pudná = hnací síla, parokruh = zemská atmosféra, myriametr = 10 000 metrů.) Součástí publikace je i šestnáct stran o českém literárním lunatismu od Václava Vaňka. (Nejstarší literární dílo o cestě na Měsíc a jeho obyvatelích bylo zřejmě napsáno v Čechách. Vytvořil ho roku 1608 astronom Johannes Kepler.)

 

Rodrigo Blanco Calderón: Kniha noci

Kdy jste naposledy četli knihu od venezuelského spisovatele? Nebo dokonce současného venezuelského spisovatele? Já také nikdy. Ale jestli si někdo pamatuje zprávy z doby před covidem, byla to země dost exponovaná (kdo je vlastně prezident, Maduro nebo Guaidó?). Pokusy se socialismem mají sice všude stejné průvodní znaky (nedostatek toaletního papíru se kupodivu dostaví snad všude), ale tady to dotáhli hodně daleko. Inflace 63%, potraviny na příděl, přerušované dodávky elektřiny, nárůst kriminality spojené zejména s drogami. První místo na světě v počtech loupeží a vražd. Dost apokalyptické prostředí. Do hlavního města Caracasu v roce 2010, kdy byl ještě u moci Hugo Chávez, nás zavádí zmiňovaný román. Calderón líčí Caracas jako město těsně před apokalypsou, ale nevypráví jeden příběh, sleduje jich několik. Z textu jsem brzy pochopil, že si autor rád hraje se slovy – anagramy, palindromy, holorýmy. A podobně netradiční (hravou?) strukturu má i děj. Není zřejmé, co je hlavní příběh a co odbočka. Děj se stěhuje kromě Latinské Ameriky i po Evropě (Paříž, Praha, Varšava, Atény). Za rohem čeká srovnání životních příběhů Marka Sandmana a Jamese Ellroye, které je následně zužitkováno kapitolou nazvanou podle ikonické písně skupiny Metallica. A skončíme u vzniku hry Tetris. Nemá cenu kreslit si pavouka se vztahy postav, lepší je nechat se unášet textem a jít po emocích. Kniha se i ve španělském originále jmenovala The Night, stejně jako román, který psala jedna z postav knihy podle stejnojmenné písně skupiny Morphine. Rozhodně pozoruhodné dílo. Na závěr ještě poklona překladateli, který s těmi všemi jazykovými hrátkami určitě měl dost práce. Překladatel Vít Kazmar je ostatně i autorem doslovu, na jehož začátku je výčet všech venezuelských knih vydaných v češtině (a jedné ve slovenštině), který není moc dlouhý.

Knihy 2019

Pět nejzajímavějších knih, které jsem přečetl v roce 2019 bez ohledu na kategorie.

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění

Tuhle knihu napsal Milan Kundera kolem roku 1975, tedy v době, kdy opouštěl Čechy a se svou ženou se stěhoval do Francie. Označuje ji za román, ale já nejsem literární teoretik, takže pro mne výrazy jako „nový román“ či „román ve variacích“ jsou španělskou vesnicí. Takže jsem to bral jako takových šest a půl příběhů, u kterých jsem si ani nebyl jistý, zda záleží na jejich pořadí v knize. Šest z nich mi přišlo výborných, jen Taminina smrt jakoby byla o třídu slabší. Kunderu jsem každopádně četl někdy v první polovině 90. let, takže na něj nejsem žádný odborník. Celkově převládala spokojenost, i těch zapamatování hodných myšlenek tu bylo dost. Kniha obsahuje doslov Sylvie Richterové.

Václav Macek: Ján Kadár

Biografie režiséra Ján Kadára je s 360 stranami nejdelší knihou, kterou jsem četl v cizojazyčném originále. ;-) Autor probral jeho život od mládí na jižním Slovensku, přes válečný pracovní tábor v severním Maďarsku, poválečné filmové začátky na Slovensku, celou jeho českou filmografii, spolupráci s Elmarem Klosem až po emigrantské kapitoly z USA a Kanady. Zdůvodňuje tu svůj závěr, že ze všech pohledů, podle kterých chápeme práci režiséra, byl jediným režisérem všech filmů, u kterých v titulkách čteme „režie: Ján Kadár, Elmar Klos“, pouze Kadár. Ostatně o jeho tvorbě v emigraci se u nás na rozdíl od Formana či Passera také prakticky nic neví. Kadár byl tedy držitelem Oscara pro nejlepší zahraniční film za český snímek Obchod na korze a Zlatého glóbu pro nejlepší zahraniční film za kanadský snímek Co mi táta nalhal. A v roce 1970 mu producenti nabízeli režii Kmotra – odmítl, protože o mafii nic nevěděl. Profesionálně odvedená kniha samozřejmě obsahuje bohatý poznámkový aparát, ocenění, filmografii, vybranou bibliografii a jmenný i názvový rejstřík.

Shirley Jacksonová: Dům na kopci

Strašidelný román z roku 1959 patří k jednomu z hlavních pilířů celého hororového podžánru. Strašidelný dům, jehož název je tu ponecháván v originální podobě Hill House, přijíždí prozkoumat čtveřice pátračů, kteří mají přijít na kloub strašidelným jevům, kterými je stavení proslulé. Výborné budování atmosféry, propracovaná psychologie postav, ale pak vtrhla na scénu příšerná paní Montagueová (manželka jednoho z pátračů) a horor se překlopil v komedii. Nějak jsem tento autorčin krok nepochopil. Román končící pasáží citovanou ze svého prvního odstavce se dočkal řady filmových adaptací od nejklasičtější z roku 1963 až po nejaktuálnější seriálovou verzi z podzimu 2018. Kniha obsahuje doslov Laury Millerové.

Christoph Ribbat: V restauraci aneb Příběhy z břicha moderny

Čtivá kniha o tom, co se dělo i děje v restauracích. Příběhy kuchařů, číšníků, gastrokritiků i sociologů zaměřených na kulturní prostor restaurace. Běžní hosté tu téměř zastoupeni nejsou. Výjimkou jsou slavní literáti či malíři – ostatně na obálce je reprodukce obrazu Edwarda Hoppera New York Restaurant z roku 1922. Po třech převážně chronologicky odvyprávěných částech od začátků v Paříži okolo roku 1760 po současnost následuje kapitola Interpretace, kde nám autor osvětlí leckteré nejasnosti. Konečně dojde i na definice restaurace či popis vlastní metody montáže. Na konci je 36 stran poznámkového aparátu pro sociology a další badatele, osm stran rejstříku a tři stránky kulinářského slovníčku. Překladatelka i redaktorka odvedly dobrou práci.

Milan Pohl: Střepy v prachu

Hlavní hrdina Pavel se nemůže smířit s náhlou smrtí svého kamaráda, třicetiletého řidiče autobusu Jirky. Několik let poté se rozhodne o Jirkovi a jejich přátelství napsat knihu. Jenže začíná narážet na limity vlastní paměti. Možná by mu mohla pomoci nově nabízená paměťová kúra… Novela tak akorát na jedno deštivé odpoledne sice tematizuje blednoucí a nejasné vzpomínky na zemřelého blízkého přítele, ale rozhodně to není depresivní čtivo. Autor zjevně literárně přepracoval vlastní zážitky, proto působí veškeré interakce mezi postavami velmi životně. Žádné jednorozměrné figurky charakterizované pár základními vlastnostmi. Fantastická nadstavba základního příběhu je použita pro zesílení zamyšlení o fungování lidské paměti a nijak neruší ani čtenáře vyhýbajícího se sci-fi. Jsou tu dobře napsané dramatické situace i trocha humoru, takže tuhle jednohubku mohu klidně doporučit. Mimochodem, je to jedna z těch knih, které ve verzi vytištěné na papíru vůbec nevyšly.

Danse macabre

Na vydání Kingovy teoretické knihy o hororu už jsem opravdu nevěřil, ale spisovatel už zřejmě nevydává novinky jako na běžícím pásu, tak po ní nakonec jeho obvyklý český vydavatel sáhl nejspíš ze zoufalství. Pozdě, ale přece. Pokud někdo potřebuje vysvětlení názvu, může to zkusit na tomto odkazu.

Kniha začíná třemi předmluvami k vydáním z let 2010, 1981 a 1983. V té nejnovější se autor snaží postihnout, jak moc se probíraný žánr změnil za třicet let od doby, kdy knihu napsal. Těch dvacet stránek je ovšem pouze o filmech. Vypíchnuty jsou hlavně tři konkrétní filmy. Nejprve je to Záhada Blair Witch, jejíž vliv na celý proud dalších filmů je neoddiskutovatelný. Druhý je remake Úsvitu mrtvých z roku 2004, kterému se povedl zřídka vídaný kousek, když je lepší než výborný originál. Pak už se dostaneme k Poslednímu domu nalevo z roku 2009, podle Kinga nejlepšímu filmovému hororu nového století. Další filmy, které Kingovi stály za zmínku, už mají jen po odstavci prostoru. Kupodivu jsou mezi nimi i Aronofského Pí a Hanekeho Funny Games. Pro mne první příznaky, že autor definuje horor jinak než já. U Darabontovy Mlhy je napsáno, že mohl natočit film s vyšším rozpočtem, kdyby k němu dodal optimistický, chlácholivý závěr, ale to on odmítl. Ano, tenhle problém, na který jsem narazil už v knize Terryho Gilliama, se vyskytuje i v žánru hororu, kde už vůbec nedává smysl. Jediným zmíněným filmem, o jehož existenci jsem ani nevěděl, byl francouzský Feux rouges.

V nejstarší předmluvě píše o tom, jak se dostal k tomu, aby knihu vůbec napsal. Dále proč nabídku navzdory zrazování mnoha lidí neodmítl. A také proč se rozhodl omezit záběr na posledních zhruba třicet let (jinak by se takové dílo zřejmě táhlo po desetiletí a zabralo čtyři svazky). V předmluvě pro paperbackové vydání z roku 1983 zmiňuje hororového fanouška Dennise Etchisona, kterému King poslal hromadu dopisů od čtenářů prvního vydání s úkolem, aby vymýtil všechny chyby.

4. října 1957 šel čerstvě desetiletý Stephen do kina na film UFO útočí! Promítání bylo ovšem přerušeno a rozechvělý vedoucí kina divákům oznámil, že Rusové vynesli na oběžnou dráhu Země družici, které říkají Sputnik. Autobiografické prvky se do knihy vkrádají častěji, ale tohle je dobrý začátek. Také vede k jedné z častých otázek: „Proč si chcete vymýšlet příšernosti, když je ve světě tolik skutečných hrůz?“ A odpovídá na ni, že si hrůzy vymýšlíme proto, abychom se pak snáze vypořádali s hrůzami reality. Tou historkou se nám ostatně autor jen snažil ukázat spojitost mezi světem fantazie a tím, co označujeme jako „aktuální události“.

Definování hororu se ovšem mistr zcela vyhnul. Místo toho udělal krok do historie a rozhodl se přiblížit čtenářům tři základní archetypy hororového monstra. Vynechal Ducha, kde by psal o Utažení šroubu Henryho Jamese. Ten se svou elegantní salonní prózou a úzkostlivě utkanou logikou má ovšem pramalý vliv na hororový mainstream. Za druhé se archetyp Ducha rozpíná v příliš širokém prostoru, aby se dal omezit na jediný román, bez ohledu na to, jak skvělý.

Prvním archetypem tak je Příšera beze jména. Román Mary Shelleyové Frankenstein se příliš nečte, a nejspíš nebýt filmů, nezůstalo by to jméno tak známé. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že Viktor Frankenstein je zde stvořitelem umělé Věci, a slovo Frankenstein podle nich označuje samotné monstrum. Skromný gotický příběh sepsaný v červnu 1816 na břehu Ženevského jezera měl pouhých sto stran, než autorčin manžel Percy Mary přesvědčil, aby ho přifoukla.

Druhým archetypem je Upír, takže musíme k ryšavému Irovi jménem Bram Stoker a jeho románu Dracula. V Anglii roku 1897 vydaný román rozhodně nebyl prvním upírským příběhem, ale byl o tolik výraznější, že ty starší došly zapomnění. Nehledě na silné sexuální podtóny, které jsou ostatně důvodem, proč s Upírem kinematografie navázala dlouhodobý milostný poměr.

Archetyp Vlkodlaka nám autor kupodivu představuje na postavě jménem Edward Hyde. Robert Louis Stevenson napsal Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda jako komerční drasťák pro snadno vydělané peníze. Jeho manželku ovšem natolik vyděsil, že Stevenson první verzi spálil, příběh přepsal a vetknul do něj drobné mravní poselství. To všechno v rozsahu novely (zhruba sedmdesát stran hustě psaného textu). Literárně je ze všech tří knih nejstylovější, a koneckonců pro autora to byla jen jedna položka úspěšné literární dráhy. Od Shelleyové a Stokera běžný čtenář žádná další díla nezná. Vlkodlak je tedy pojem pro člověka proměňujícího se v něco jiného (a nemusí to být nutně vlk). Ostatně jako jeden z nejlepších filmů s Vlkodlakem je tu zmíněno Hitchcockovo Psycho s Vlkodlakem Normanem Batesem, který místo aby porostl srstí, si obleče kalhotky, kombiné a šaty své mrtvé matky – a hosty nekouše, ale seká.

Dále následuje „protivná autobiografická vsuvka“. Stephen King se stal autorem hororů z jediného prostého důvodu: má na to talent. Vypilování talentu už je pak jen otázkou cvičení. Don King měl dva syny: starší David se narodil v roce 1945 a mladší Stephen v roce 1947. V roce 1949 se po otci slehla zem… Vypařil se a nejspíš skončil někde na moři. Matka od té doby vykonávala celou řadu bídně placených prací, aby své děti uživila. Stephen píše, že ji následujících devět let téměř neviděli. Vyrůstali v Durhamu ve státu Maine, kde jednoho podzimního dne roku 1959 nebo 1960 v podkroví nad garáží matčiny sestry Ethelyn a strýce Orena narazil na krabici s tátovými knihami. Mezi spoustou brakových knížek si pamatuje na jednu sbírku H. P. Lovecrafta, a za nedlouho už byl unesen ponurou a mrazivou hrůzou Barvy z kosmu. A od Lovecraftova dlouhého a vyzáblého stínu už sám objevoval další: Roberta Blocha, Clarka Ashtona Smithe, Franka Belknapa Longa, Fritze Leibera, Raye Bradburyho… I když jeho nejspíš úplně prvním setkáním s hororem už předtím byl film Netvor z Černé laguny, stejně je přesvědčený, že za nasměrování svého vnitřního kompasu vděčí otci, na kterého si vůbec nepamatuje.

Kapitola věnovaná rozhlasu mě celkem překvapila. Zlatý věk rozhlasového dramatu totiž skončil kolem roku 1950, kdy malý Stephen ještě chodil na nočník, takže mohl jako dítě maximálně stát u jeho smrtelné postele, ale ne všechny pořady zanikly hned, navíc se řada jejich nejlepších dílů reprízovala ještě v následujícím desetiletí. Zmiňovány jsou zejména programy Mystery Theater, Inner Sanctum, Dimension X, I Love a Mystery, Suspense a Lights Out. Je tu popsána adaptace povídky Raye Bradburyho Třetí expedice či epizody nejvýznamnějšího hororového dramatika Arche Obolera Kuřecí srdce, které spořádalo svět a Den u zubaře. A některé pořady byly dokonce vydány i na gramofonových deskách.

Moderní americký filmový horor tvoří těžiště knihy. Přitom je nutné si neustále opakovat, že to co je v knize označováno jako „moderní“ jsou dnes všechno „filmy pro pamětníky“. King nám ukazuje, že nejlepší hororové filmy útočí na tlakové body, které už ve společnosti jsou. Takže vysvětluje, jak Horor v Amityville využívá strach ohledně finančních záležitostí, Věc politické strachy, The Horror of Party Beach technologický strach, Stepfordské paničky uvádí jako společenský filmový horor a skončí u široké tůně mystického „pohádkového“ hororu, kde vypočítá rovnou dvacítku nejlepších příkladů. A zde je i spousta filmů, ve kterých se neděje nic fantastického, takže mne je nikdy chápat jako horory ani nenapadlo (Čekej do tmy, Půlnoční expres), ale i „jeden z nejzajímavějších a nejneobvyklejších filmových hororů“ Muž s röntgenovýma očima.

Jenže hororový fanoušek je schopný se bavit i sledováním špatných filmů, takže si King všímá i titulů jako jsou třeba The Blob, Invasion of the Saucer Men, Proroctví, I Married a Monster from Outer Space, Rituals, Past na turisty a v neposlední řadě Rocky Horror Picture Show. Na druhou stranu se vymezuje proti nejhoršímu filmovému hororu – Plánu 9. „Lugosi zemřel nedlouho po uvedení tohoto otřesného, bezohledného a šmejdovského škváru a já v hloubi duše přemýšlím, jestli chudák starý Bela vedle všech těch mnoha nemocí neumřel i hanbou. Byl to smutný a hnusný dovětek za ohromnou kariérou.“

Kapitolu věnovanou televizi moc nadšení neprovází. Kvalitních televizních hororů bylo jmenováno jen pár (Duel, Someone's Watching Me!, The Aliens Are Coming). A z tehdejších seriálů byl nejlepší Thriller, který následovaly The Outer Limits a The Twilight Zone. A i tady se King dostane až k jednomu kouzelně příšernému seriálu, kterým byl Kolchak: The Night Stalker. Ale většina televizních seriálů se pohybovala na škále od naprosto směšných po naprosto nejapné.

Kapitolu věnovanou knihám otevírá rozbor románu Petera Strauba Ghost Story. Hlavním důvodem je to, že Kingovi zbývalo představit čtvrtý ze základních hororových archetypů: Ducha. Od duchů vede přímá cesta k místu jejich přirozeného výskytu: strašidelnému domu. V této kategorii dosáhly nejpůsobivějších výsledků ženy, takže prostor dostaly hned dva romány: Sousední dům Anne Rivers Siddonové a Dům na kopci Shirley Jacksonové. Velkoměstské paranoie využívá Ira Levin v románu Rosemary má děťátko, maloměstské Jack Finney v Lupičích těl. Jakékoli snadné kategorizaci či analýze se vzpírá román Tudy přijde něco zlého Raye Bradburyho. Román Richarda Mathesona Zmenšující se muž byl sice prodáván jako sci-fi, ale už vzhledem k zápletce je to samozřejmě naprosto mylná kategorizace. Do Británie se autor přesune kvůli dvojici spisovatelů. U Ramseyho Campbella rozebere román Parazit, u Jamese Herberta Mlhu. Posledním velkým jménem na seznamu je Harlan Ellison. Ten je jediný, u kterého dal King přednost sbírce povídek (i když i u výše uvedeného Bradburyho napsal, že je to jeho silnější parketa), konkrétně Zvláštnímu vínu.

Závěrečná kapitola je o vztahu hororu a morálky, či hororu a magie. Po doslovu následují přílohy, což jsou autorem doporučené seznamy filmů a knih, a nakonec rejstřík. Zatímco dosud byla míra chyb či překlepů velmi nízká (ale proč je systematicky název románu Dům na kopci v celé knize ve tvaru Dům Na Kopci?), přílohy i rejstřík určitě odpovědná redaktorka neodpovědně vynechala. Jména jako George R. Romero, Darie Argento či Jerry Kozinski mluví za vše. A i po přečtení celé knihy mě řada doporučených hororových knih překvapila (Bradburyho Pampeliškové víno, Kosińského Nabarvené ptáče, Rothovo Ňadro). Pro žánrového fanouška rozhodně podnětná četba, jen je škoda, že u nás vyšla tak pozdě.

Stephen King: Danse Macabre, 1981
České vydání Beta, 2017
464 stran

Poznámka: Knihy, u kterých není odkaz, česky nikdy nevyšly. Ale i jejich názvy jsem se rozhodl uvádět v češtině.

Gilliameska

Když jsem někdy koncem roku 2015 narazil na nadšenou recenzi memoárů Terryho Gilliama, povzdechl jsem si, že bych si knihu musel objednat zřejmě přes Amazon a naučit se kvůli ní anglicky. Proto mě velmi překvapilo, když se kniha v roce 2017 objevila na pultech v českém překladu. Memoáry slavných sice jako čtenář zásadně vynechávám, ale skoro každé pravidlo má nějakou výjimku…

Kniha s vytištěnou maloobchodní cenou 598 Kč sice vypadá drahá, jenže je to prostě celobarevná publikace, ve které text doplňuje obrovské množství nejrůznějších obrázků, skic, náčrtů a fotografií. Pokud jsem dobře pochopil Varování, tedy osobitě pojmenovanou předmluvu, tak kniha vznikla tak, že ji Terry namluvil na magnetofon, jeho dcera Holly vyprávění přepsala, načež je autor ještě doplnil hojnými poznámkami, kterými zaplnil mezery, na které při svém vzpomínání zapomněl.

Vzal to od dětství (narodil se v listopadu 1940), které má spojené s vyrůstáním v minnesotském Medicine Lake. Když bylo Terrymu jedenáct, jeho otec se rozhodl prodat dům a přestěhovat se s rodinou za prací do Kalifornie. Což v tomto případě znamenalo Panorama City v L. A. Jako většina tehdejších dětí vyrůstal na komiksech, což ho už v minnesotské části dětství přitáhlo ke kreslení.

V pubertě na něho měl největší vliv komiksový časopis Mad, který dokázal být velmi inteligentní a neuvěřitelně praštěný zároveň, což ho vlastně spojuje i s Terryho budoucí rolí člena Monty Python. Z komiksů scenáristy Harveyho Kurtzmana se naučil, jak dělat přiblížené a pohyblivé záběry, záběry zblízka – zkrátka celou filmovou gramatiku. Kreslíři Jack Davis a Willy Elder mu pak byli největšími učiteli po stránce grafické. Také začal zřejmě pod vlivem filmů Lona Chaneyho experimentovat s vyráběním vlastních složitých masek a jeho halloweenské kostýmy (třeba v sedmnácti jako Fantom opery) byly prý nezapomenutelné a spoustu lidí opravdu vyděsily. Na sportovním poli tehdy Terry zvolil méně obvyklou cestu, a stal se roztleskávačem.

Prestižní univerzitu Occidental College mohl studovat díky stipendiu presbyteriánské církve. Píše, že „nastoupil jako vysoce motivovaný, úspěšný osmnáctiletý mladík, a odešel o čtyři roky později jako budižkničemu bez cíle s fantasticky průměrnými studijními výsledky“. Nejdříve si jako hlavní obor zvolil fyziku, ale rychle ho to přešlo a přesedlal na výtvarné umění. Ani to mu ovšem nevydrželo dlouho a díky trpělivosti vedení školy skončil jako student politických věd. Tam měl jen čtyři povinné předměty a zbytek si mohl navolit podle libosti, třeba i divadlo a ruštinu (pro případ, že by se komunisti skutečně dostali k moci, se s nimi chtěl umět aspoň domluvit). Také se dostal do vedení školního časopisu Fang (Tesák), kde začal napodobováním Harveyho Kurtzmana. Další oblíbenou náplní časopisu byly „fumetti“, tedy fotokomiksy, což vlastně byly filmy bez zvuku a kamery, a jejich výroba Terryho tak bavila, že díky nim málem neodpromoval. Díky pestré spleti prázdninových brigád byl po dobu studia finančně soběstačný.

Po škole šel ještě v létě dělat vedoucího na letním táboře v Sierra Nevadě, kde přečetl autobiografii divadelního prominenta Mosse Harta Act One (První jednání). Na jejím základě vypracoval akční plán, jak získat práci svých snů. A tak se vypravil do New Yorku, kde se mu skutečně povedlo stát se asistentem Harveyho Kurtzmana, toho času vedoucího komiksový časopis Help! Jako jeho asistent byl jeho pravou rukou na zemi a prakticky dohlížel na každodenní provoz redakce. Přivítal v New Yorku později veleslavného komiksového kreslíře Roberta Crumba a sám vytvářel mnohá fumetti s lidmi ochotnými pracovat za patnáct dolarů na den (mj. Woody Allen či John Cleese). Další důležitou zmíněnou knihou byl The Film Sense (český název jsem nikde nenalezl) od Sergeje Ejzenštejna, pravděpodobně jediná odborná kniha o filmu, kterou Terry kdy četl.

Na jaře 1964 Terry udělal všechno proto, aby se nestal vojákem ve Vietnamu. Jako nejlepší volba mu připadala Národní garda. To znamenalo šestiměsíční základní výcvik následovaný shromážděními jednou za měsíc a deseti každoročními pobyty ve výcvikovém táboře, aby zůstal ve formě. Základní výcvik absolvoval ve Fort Dix v New Jersey. Tam se naučil i činnosti, pro něj do té doby zcela neznámé: ulejvání. Tak se rozhodl využít absurdní logiku ozbrojených sil ve vlastní prospěch a napsal Národní gardě, že ho vydavatel posílá pracovat do Evropy. Není problém, budete cvičit u kontrolní skupiny v Německu. A tak převážně stopem Evropou cestující Terry na čas zakotvil na řeckém ostrově Rhodos, a Národní garda po dopisech s razítkem z Rhodu uznala, že je to odtud do Německa daleko. Což vedlo k Terryho báječnému korespondenčnímu vztahu s armádou. Dopisy od Národní gardy z Ameriky putovaly na Rhodos k Terryho příteli Daveovi, který je adresátovi vracel zpět do Ameriky. Odpovědi přes Rhodos putovaly ke kontrolní skupině v Německu a všichni byli spokojení. Terry tomu říkal obrácená Hlava XXII.

Na konci roku 1966 se rozhodl přestěhovat zpět do L. A. Tam si vyzkoušel práci v reklamní agentuře a seznámil se s anglickou novinářkou s titulem z Cambridge, která se jmenovala Glenys Robertsová. V té době už měl Terry dlouhé vlasy, absolvoval první velký rockový festival v Monterey a stal se svědkem policejního zásahu v Century City v červenci 1967. Policajti na harleyích najeli rovnou do davu demonstrantů a razili cestu pěšákům s pendreky, kteří to brali hlava nehlava. A to tam toho dne nedemonstrovali žádné sjeté máničky, ale převážně úctyhodní občané (právníci, lékaři, učitelé). Když vidíte policisty mlátit invalidu na vozíku, rychle pochopíte, že je něco špatně. Navíc se Glenys začalo stýskat po domově, takže nastal čas z Ameriky zmizet. Na letiště do New Yorku to navíc vzali autem a zažili několik situací jako z pozdějších filmů Vykoupení a Bezstarostná jízda, kdy je ve Wyomingu či Montaně chtěli jako máničky lynčovat. Což bylo potvrzení správnosti rozhodnutí ze země vypadnout.

Od srpna 1967 tedy Terry žije v Londýně. Glenys byla povýšena na šéfredaktorku týdeníku The Londoner a Terrymu dala práci výtvarného redaktora. Kolega seriózní novinář z Newsweeku John Cleese dal Terrymu kontakt na producenta Humphreyho Barclayho, kterého Terry pronásledoval několik měsíců, až koupil pár jeho skečů pro dětský televizní pořad Omluvte poruchu, v němž vystupovali mladí komici Michael Palin, Terry Jones a Eric Idle. Producent rozjel i další pořad Víme, jak vás rozesmát. Když v jeho redakci přemýšleli, co udělat s nehotovým pospojovaným materiálem, Terry se nabídl, že by z něj udělal animovaný film. Nikdo nehnul ani brvou, zřejmě předpokládali, že s tím má zkušenosti. Určitě netušili, že se do něčeho takového pouští poprvé v životě. Dostal na to dva týdny a čtyři sta liber. Měl zřejmě i trochu štěstí začátečníka, každopádně hned po odvysílání pořadu měl dost dalších pracovních nabídek (první od Erica Idleho). V dubnu 1968 se mu po právní bitvě přes Atlantik povedlo dosáhnout svého propuštění z Národní gardy (Vietnam pořád hrozil), takže rozletu už konečně nic nebránilo.

Na jaře 1968 se také dala dohromady skupina mladých komiků, kteří se zakrátko proslaví jako Monty Python. A těm se hodil do rámce jejich televizních skečů i importovaný Američan, jehož model přínosu skupině na začátku stanovil Terry Jones. Je zbavil nadvlády tradiční pointy a Terry Gilliam dostal přesně stanovený úvodní a závěrečný vtip animace a všechno mezi tím bylo na něm. První natáčení Létajícího cirkusu Montyho Pythona na konci srpna 1969 ve studiu BBC zavánělo všeobecnou nejistotou, protože nikdo netušil, jak to bude všechno fungovat. Ale první série si své publikum rychle našla. Terry celé noci pracoval sám a pak přišel do studia a viděl, jak se ostatní baví, takže zakrátko si začal navlékat kostýmy, které nikdo nechtěl, a začal hrát vesnické hlupáky, rytíře či gumové kuře. Rozchod s Glenys přišel v pravý čas, protože byl volný, když se seznámil s Maggie Westonovou, maskérkou Monty Pythonů. S ní se o pět let později oženil a žijí spolu dodnes.

Po konci druhé řady Pythona už byli natolik populární, že nastal čas na vydávání pythonovských knih, nahrávání alb a pořádání divadelních představení. Jejich první film byla v podstatě kompilace znovu natočených skečů z prvních dvou řad (a minimálně dva členové skupiny byli přesvědčeni, že by ho sami dokázali natočit lépe). Americké studio Columbia po nich chtělo odstranění jedné scény, protože ji za Atlantikem nikdo nepochopí. Pythoni odmítli, a film v Americe propadl. Ale ve Spojeném království si vedl dobře, takže začaly přípravy filmu Monty Python a Svatý Grál. Film, který režírovali Terry Jones a Terry Gilliam, sestavu Pythonů značně rozklížil. Nejprve se proti režisérům stavěli ostatní neTerryové, na konci se vracel Terry G. v noci do střižny a znovu scény stříhal, aniž by o tom Terry J. věděl. Proto už Gilliam nikdy nechtěl režírovat film s někým ve dvojici a radši přišel s vlastním filmem Žvahlav, ve kterém dal z Pythonů roli jen Michaelu Palinovi (a ano, Terryho Jonese nechal sežrat příšerou ještě před úvodními titulky).

V roce 1976 ovšem Pythoni zjistili, že americká ABC sestříhala jejich show do dvou hodinových speciálů a 24 minut „nevhodného materiálu“ vyřadila, aby uvolnila místo reklamám. Naštvalo to všech šest členů skupiny, ale nakonec soudní žalobu podali Terry Gilliam (protože byl Američan) a Michael Palin (protože dokáže být velmi přesvědčivý). První rozsudek byl v jejich neprospěch, ale po dalších žalobách a odvoláních se až při posledním odvolání dostala na přetřes původní smlouva s BBC, do které se Terrymu Jonesovi podařilo dostat klauzuli, která zaručovala odvysílání pořadu přesně v té podobě, jak bude natočen. Právníci se shodli, že BBC neměla právo prodat vysílací práva bez této klauzule, načež následovalo mimosoudní vyrovnání dvou televizních Goliášů se šesti komickými Davidy. BBC jim nakonec přenechala vysílací práva Létajícího cirkusu Montyho Pythona všude s výjimkou Spojeného království. V případě Gilliama to tedy znamenalo, že se už nikdy nemusel pouštět do podřadných kinematografických výtvorů a mohl točit jen to, co vážně dělat chce.

Nabízenou spolurežii Života Briana Gilliam odmítl a po chvíli dohadů se stal výtvarníkem filmu. Pak se sám pustil do filmu Zloději času se Seanem Connerym v hlavní roli. Ten realizoval, aby producentům prodal nápad na Brazil, ale přes velký úspěch filmu v Americe to nebylo nijak jednoduché. Takže dříve vznikl poslední pythonovský film Smysl života. Gilliamův segment z tohoto filmu začal jako nápad na animaci, ale skončil jako hraný krátkometrážní film. Byla to také jeho první zkušenost s překročením rozpočtu. Film byl ovšem natolik odlišný od zbytku Smyslu života, že jeho původně plánované zařazení doprostřed nedávalo smysl, takže nakonec putoval do kin jako jeho předfilm. Nakonec se přece jen podařilo Brazil zafinancovat, a dokonce o roli v něm projevil zájem Robert De Niro, velký fanoušek Monty Pythonů.

Fox v Evropě uvedl Brazil bez problémů, ale Universalu se nelíbilo depresivní vyznění filmu a chtěl k němu happy end. Jako příklad Terrymu předhazoval Blade Runnera Ridleyho Scotta, který byl také výrazně upraven podle přání studia. Terry chápe logiku komerčně smýšlejícího režiséra, který chce dostat další práci, ale rozčílilo ho, když po letech Scott uvedl do kin svůj „režisérský sestřih“. Stejně jako ho rozčílil Spielberg, když nechal odstranit pistole z rukou policistů ve filmu E. T. – Mimozemšťan. Přirovnává ho ke Stalinovi odstraňujícímu Trockého ze sovětských revolučních fotografií. Robert De Niro se kvůli filmu poprvé v životě zúčastnil televizní talk show, kritici z LA Times začali pořádat tajná promítání a nakonec někdo z Asociace kritiků v Los Angeles zjistil, že nemají ve stanovách nic o distribuci filmu v amerických kinech, a losangeleští kritici udělili Brazilu ceny pro nejlepší film, nejlepší režii a nejlepší scénář. Universal nakonec hodil ručník do ringu a film v Americe uvedl bez výraznějších úprav.

Následující Dobrodružství Barona Prášila přineslo Terrymu nálepku problémového režiséra. Producent podepsal se studiem 20th Century Fox smlouvu, o níž se Terrymu ani nezmínil. Problémy začaly, když byli na třiceti miliónech liber z původního třiadvacetimiliónového rozpočtu. Producent-spekulant byl vyhozen a nastoupil německý producent se zkušenostmi ze Jména růže, do toho tahanice s pojišťovací společností, garanční společností, fiktivní rozpočty, zkrátka jeden velký problém. Film se sice dočkal čtyř nominací na Oscara (a Terry se jich zúčastnil jako doprovod své nominované manželky), ale v Americe byl uveden pouze v omezené distribuci, což finanční prokletí filmu rozptýlit nedokázalo.

Agent Terrymu stále posílal scénáře od filmových studií. V jednom z balíků narazil na Krále rybáře od začínajícího scenáristy Richarda LaGraveneseho, který ho natolik zaujal, že se poprvé rozhodl natočit cizí scénář. Bylo mu jedno, že pro studio byl jen návnadou na Robina Williamse, který hrál v Baronu Prášilovi a stal se Gilliamovým přítelem. Při obhlídkách nádraží Grand Central Satation, kde se odehrává jedna ze scén, Terryho napadlo, že by se tu dala zinscenovat působivá taneční scéna. Tak s tím nápadem šel za scenáristou, který se pro tu myšlenku nadchl, a společně scénu přepsali. To je jediný Terryho zásah do filmu, jinak se ho snažil jen co nejlépe natočit tak, jak byl napsán ve scénáři.

Druhým americkým filmem podle cizího scénáře se stalo temné sci-fi 12 opic, při jehož natáčení pořídili dva absolventi filmových studií Louis Pepe a Keith Fulton celovečerní dokument Křeččí faktor. Tam jsou tvůrci filmu zachyceni i při studené sprše, když se probírají výsledky anketních lístků po testovací projekci. Úžasné na 12 opicích ovšem bylo, že se tvůrci rozhodli všechny výtky ignorovat, a film měl v kinech jako zázrakem úspěch. I paličatost může občas zvítězit.

Zfilmovat Strach a hnus v Las Vegas od Huntera S. Thompsona Terry opakovaně odmítal. Názor změnil, když byli do hlavních rolí obsazeni Johnny Depp a Benicio Del Toro, se kterými naopak pracovat chtěl. Hunter S. Thompson předchozího uvažovaného režiséra Alexe Coxe fyzicky vyhodil z domu, čímž dotyčný o tu práci přišel. Terry napsal scénář s Tonym Grisonim za osm dní (s přepisováním za deset) podle hesla „prostě to udělejme přesně podle knihy“. Johnny Depp chvíli bydlel u Huntera v suterénu, aby ho vstřebal, a ve filmu nosil jeho košile a dokonce si vypůjčil i Hunterovo auto. Podle Stanislavského metod ovšem hrál i Benicio Del Toro, což znamenalo, že se občas ztrácel, bloudil kolem a vyžadoval více pozornosti, než mu režisér měl čas poskytnout. Při premiéře v amerických kinech ovšem film rozdupala Godzilla, takže Strach a hnus v Americe utržil pouze deset miliónů dolarů.

Poté už následovalo katastrofální natáčení filmu Muž, který zabil Dona Quijota s Johnnym Deppem a Jeanem Rochefortem v hlavních rolích. Jeho tehdy jediným výstupem byl „dokument o nenatočení filmu“ Ztracen v La Mancha od osvědčené režijní dvojice Pepe a Fulton. Legrační prý bylo, že když začalo jít opravdu do tuhého, tito dokumentaristé chtěli zbaběle utéct domů. Terry na ně prý řval: „Do prdele, jen hezky dál točte, vy kreténi!“ Ve chvíli, kdy začne zuřit bouře a všechno smete povodeň, se dokumentaristé stejně schovávali v autě a jediné použitelné záběry jim vlastní kamerou natočil filmový kaskadér.

Dalším Terryho filmem po této katastrofě byla v Praze natáčená Kletba bratří Grimmů. Bohužel rozjetá látka nakonec skončila v rukou producentů nevalné pověsti – bratrů Weinsteinů. Nejdříve byla obětována skvělá Samantha Mortonová, místo které se objevila producenty vybraná Lena Headeyová. Pak byl odejit Terryho kameraman, a režisér začal mít oprávněný pocit, že už nemá film pod kontrolou. V Kanadě natočená Krajina přílivu se stala protikladem. Režisér měl sice naprostou svobodu, ale film neměl žádnou propagaci, skoro nikdo ho neviděl a dosud ho skoro nikde nedávají. Oba filmy spojuje Terryho přesvědčení, že pro děti je dobré, aby je pohádky šokovaly a vystrašily. V roce 2006 se také Terry Gilliam úředně zřekl amerického občanství, protože kdyby zemřel, musela by jeho manželka prodat jejich dům v Londýně, aby za něj byla schopná zaplatit americkou dědickou daň.

Imaginárium dr. Parnasse se smutně proslavilo tím, že uprostřed natáčení zemřel představitel hlavní role Heath Ledger. Nebyl čas přetočit celý film, herců dostatečně dobrých bylo minimum, a sotva by z nich měl někdo čas právě teď. Východiskem z nouze se stalo Terryho rozhodnutí nahradit Heatha třemi jinými herci, což zkrátí jejich natáčení jen na několik dní, a navíc to vzhledem ke scénáři (hlavní postava projde třikrát kouzelným zrcadlem) dávalo smysl. O novější filmové tvorbě už toho v knize moc není. O obou režisérových krátkých filmech není ani zmínka a u nás neuvedený Nulový teorém je odbyt třemi odstavečky a dvěma fotografiemi.

V roce 2011 režíroval v Anglické národní opeře Faustovo prokletí Hectora Berlioze. Pak strávil téměř dva roky přemýšlením, jak nastudovat Benvenuta Celliniho. Stejně jako Faust to byla zřídka uváděná opera. Dokonce samotný Berlioz se o to třikrát pokusil neúspěšně. Až do premiéry v červnu 2014 pochyboval, že to může dokázat. Výsledek popsaný slovy autora: „Pětihvězdičkové recenze, vyprodané sály, a jen osm představení. Opera nedává smysl!“ Pak jsou zmíněna už jen živá vystoupení Pythonů v roce 2014.

V knize jsou ještě Závěrečné titulky, což je vlastně čtyřstránkové poděkování (včetně několika českých jmen, např. Miloš Forman a Karel Zeman). Pak je tam překlad obrázků, neboť ty jsou všechny přetištěny v originále. Je to praktická pomůcka, protože zejména ručně naškrabané poznámky u autorových náčrtků pro mne často zůstaly nerozluštitelnými i po přečtení českého překladu. Na konci ještě nechybí rejstřík.

Terry Gilliam: Gilliamesque, 2015

České vydání Jota, 2017

304 stran

Rok 2017 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2017 s krátkým komentářem:

Robert Jackson Bennett: Město schodů

Bulikov je hlavní město ležící uprostřed Kontinentu. Jeho jednotlivé kraje byly po generace rozdělené podle bohů, kteří jim vládli, a vedli válku s ostatními. Až se jednou rozhodli války ukončit a na důkaz míru postavit uprostřed město zázraků. Jenže tu je ještě ostrov Saypur, kde nikdy neměli žádné bohy, takže jeho obyvatelé byli vždy pro obyvatele Kontinentu pouze otroky. Až se na Saypuru našel velký rek Kaj, který dokázal vyrobit zbraň schopnou zabít bohy. Nečekaný útok vedený Kajem byl drtivý, protože se smrtí boha přestaly fungovat i jím vytvořené zázraky. Dobitý Kontinent je teď ovládaný Saypuřany, kteří zakázali všechna náboženství i s jejich symboly, relikviemi, knihami, uměním… Město zázraků se stalo městem trosek, kde zmizely celé bloky domů, mnohá schodiště náhle končí, aniž by někam vedla, ale některé zázraky kupodivu stále fungují. Všechny náboženské předměty, včetně funkčních či nefunkčních zázraků byly uloženy ve střeženém skladu v horách, kam nemá nikdo přístup. Až o nějakou generaci později začne tyto předměty zkoumat saypurský historik Efrem Pangyui. A stane se tak mužem, kterého by chtěl zabít snad každý obyvatel Kontinentu. Tahle „omáčka“ je v knize odhalována postupně, jelikož vraždou výše zmíněného Pangyuie kniha začíná. Vyšetřit ji přijela hlavní hrdinka, agentka Shara, která se skrývá pod smyšlenou identitou. Kdyby se totiž provalilo, že je přímým potomkem přemožitele Kaje, tak by ji chtěl zabít asi každý obyvatel Kontinentu…

Pátý román mladého (narozen 1984) amerického spisovatele, zároveň první přeložený do češtiny, je prvním dílem volné trilogie Božská města. Bennett si vymyslel svět s komplikovanou náboženskou, geopolitickou i historickou situací, což je jedna z hlavních deviz knihy. Vyprávění sice odstartuje vražda a začne její vyšetřování, ale kniha není detektivkou, to je spíš takový spouštěč mnoha dalších akcí. Kniha má spád, je dobrodružná, akční i válečná, a má hlavní postavy, kterým není problém fandit, ale pro mne stejně byl nejdůležitější ten komplikovaný svět, ve kterém jsou postavy nuceny úplně přehodnotit celý svůj světonázor.

Tereza Boučková: Život je nádherný

Tereza Boučková (narozena 1957) je spisovatelka a scenáristka, dcera spisovatele Pavla Kohouta. Otec žije ve Francii, bratr v Rakousku, sestra ve Švýcarsku. Sama po maturitě podepsala Chartu 77, čímž její oficiální vzdělávání skončilo. Její umělecká kariéra začala v samizdatových osmdesátých letech, oficiálně mohla začít publikovat až v roce 1990. Žije s manželem v malé osadě u Berouna. Nejdříve spolu adoptovali dva romské syny, pak se jim narodil syn vlastní (*1991). To se stalo východiskem k autobiograficky laděnému scénáři k filmu Smradi (2002). Jenže život šel dál, a tak v roce 2008 vyšel román Rok kohouta o tom, jaké to je, když se z obou adoptovaných synů stanou feťáci. Další silně autobiografické pokračování vlastních osudů vyšlo v roce 2016, ale zabývá se událostmi v životě autorky od Vánoc roku 2010 do Vánoc 2011. Snad ještě dodám, že zatímco své jméno a jména osobností naší kultury autorka zachovala, svého manžela i syny v knihách přejmenovala, čímž utvořila ze skutečných lidí literární postavy. Rok kohouta jsem nečetl, což je nepochybně moje mínus. S postavami jsem se tedy seznamoval za běhu. Rok života od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 je tu zachycen autobiografickým, deníkovým způsobem, i když mi i díky spoustě drobných odboček připomínal spíš tištěnou verzi blogu. Ostatně proč ne, napsané je to dobře, a čtenář se do autorčiných problémů snadno vcítí (ve které současné rodině nejsou problémy, že?).

Stephen King: Bazar zlých snů

I psavec dlouhých forem Kingova ražení mívá nápady, které nemá smysl roztahovat na román. A jednou za pár let je hromadně vypustí do světa. A ne všechno to jsou horory, což už by většinu jeho čtenářů nemělo překvapovat. V této sbírce je jich zařazena rovná dvacítka. Pořád mi přijde, že lepší jsou ty delší texty (Míle 81, Ur, Nekrology), u kratších je nejlepší dobrá pointa (Duna). Užitečnost úvodních textů před povídkami je diskutabilní, někdy jsou spíše na škodu (Herman Wouk stále žije by určitě byla lepší povídka, kdybych netušil, k čemu směřuje, což autor právě práskl předem). A pak je tam samozřejmě povídka o baseballu (Blokáda Billy), která pro mne byla na hranici čitelnosti, jelikož jsem se tuto americkou kratochvíli nikdy nesnažil ani trochu pochopit.

Stephen King: Dallas 63

Dne 23. listopadu 1963 otřásly Dallasem tři výstřely. Prezident Kennedy zemřel a svět se změnil. Kdybyste měli možnost změnit dějiny, udělali byste to? Stály by ty důsledky za to? Na dané téma už bylo napsáno ledacos, takže co na to můj starý známý „král hrůzy“? Přišel se strojem času, který vede do stále stejného dne 9. září 1958. Pokud chcete změnit svět, musíte v něm nejdříve těch pět let žít. Pokud se vám něco nepovede, můžete se vrátit domů a dát si restart: vydat se znovu do dne 9. září 1958 a začít nanovo. Román by tedy teoreticky mohl být nekonečný, naštěstí si autor tuto možnost časem uzavírá. Pokud má kniha 730 stran a vrcholí někde kolem strany 190, považuji to za ne zrovna ideální stav. Dlouhé desítky stran o sledování L. H. Oswalda vyloženě nudí a kniha se znovu rozjede až v poslední čtvrtině. Bohužel ne nadlouho, protože jde o látku natolik komplikovanou, že v závěru nutně přijde celá řada konců. King sice nastudoval spoustu archivních materiálů, ale jakoby mu to nakonec svazovalo ruce. Kniha je tedy nejlepší v čistě fiktivních pasážích, a čím víc se mu do děje míchá historická realita, tím snáze se kniha odkládá. Naštěstí je to převážně fikční příběh.

Stephen King: Colorado Kid

Původně jsem sem ani nechtěl dávat jednohubku přečetnou za dopoledne, ale podíval jsem se na zbytek seznamu a usoudil, že o žádné z druhé půlky knih se mi vůbec psát nechce. Kniha zaznamenává rozhovor tří postav, z nichž jedna je dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky Stephanie a druzí dva jsou kmeti z redakce týdeníku Ostrovan, vycházejícího na jednom z ostrovů poblíž pobřeží státu Maine. Celý ho spustil novinář bostonského Globu pátrající po lokálních záhadách. Staříci mu nic nenabídli, ale své mladé stážistce příběh odvyprávějí. Vracejí se o 25 let zpátky, do osmdesátých let, kdy mladý pár atletů při ranním běhu do školy našel na pláži mrtvolu neznámého muže. Klíčem ke knize je, že se navzdory jménu autora nejedná o horor a navzdory zavádějící obálce se nejedná o detektivku. Je to prostě „vyprávění o záhadě“, pokud na tohle nepřistoupíte, nemá smysl to ani zkoušet. Čtivostí by to patřilo o příčku výš, ale jen jako součást nějaké sbírky povídek (či novel). Za doporučených 199 Kč mi to jako dobrá nabídka nepřipadá. :-/

5 nejlepších knih roku 2016

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2016 s komentářem. Tentokrát bez pořadí, protože se mi nechce rozházet tu jednu trilogii a pomyslný žebříček zakončit jejím prostředním dílem.

Stephen King: Pan Mercedes

Vše začíná v noci z 9. na 10. dubna 2009, kdy se před Městským centrem táhne dlouhá fronta, protože ráno má otevřít burza práce, která slibuje tisíc pracovních míst. Před pátou hodinou ráno se sem přiřítí ukradený Mercedes SL500, projede největší tlačenicí a zmizí. Za ním zůstane ležet osm mrtvých a množství těžce zraněných. Auto se za pár hodin najde, po pachateli ani stopa.

Po roce dostane Bill Hodges, který případ vyšetřoval, dopis podepsaný „Mercedesovým vrahem“. Teď už je ovšem detektivem ve výslužbě, přesto se rozhodne nepředat důkaz policii a pustit se po stopě na vlastní triko. Mezitím Brady Hartsfield začíná plánovat velký útok v hale Mingo, kde má vystoupit populární chlapecká kapela ’Round Here. Ideální příležitost poslat na onen svět desítky, možná dokonce stovky, pištících puberťaček. Závod detektiva ve výslužbě s časem začíná.

Stephen King nám předložil výborně napsaný kriminální thriller s dobře vymyšlenými postavami. Magor Brady je sice možná až zbytečně moc velký úchyl, ale to k žánru tak nějak patří. Rozhodně není problém se do toho začíst a ke konci už je těžké se od čtení odtrhnout.

Stephen King: Právo nálezce

V roce 1978 byl zavražděn spisovatel John Rothstein a z jeho domu zmizela veškerá hotovost i rukopisy. Na začátku roku 2010 najde třináctiletý školák Pete Saubers kufr zakopaný v parku. Uvnitř jsou naskládané obálky s hotovostí a jakési zápisníky plné rukopisů. Peníze by se určitě hodily, zvlášť teď, když je jeho otec, loni zraněný Mercedesovým vrahem, bez práce…

Roky běží, rodině Saubersových se náhle daří lépe, z Petea je středoškolák a nalezená hotovost dochází. V roce 2014 je z vězení propuštěn Morris Bellamy, který sice neseděl za vraždu slavného spisovatele a obou svých tehdejších parťáků, ale přece jen přišel o 35 let života na svobodě. Ještěže ví, kde má zakopané peníze a hlavně rukopisy Johna Rothsteina včetně minimálně jednoho nikdy nevydaného románu. A rozhodně nemá rád nepříjemná překvapení. Pete Saubers bude zanedlouho v úzkých a nezbude než do akce trochu kostrbatě dostat detektiva ve výslužbě Billa Hodgese.

Román sice laťku nastavenou prvním dílem nevyrovnal, ale za přečtení opět určitě stojí.

Stephen King: Konec hlídky

V lednu 2016 se objeví podivný příběh sebevraždy ženy těžce zraněné kdysi před Městským centrem Mercedesovým vrahem. Bývalý parťák o tom dá pro jistotu vědět i Billu Hodgesovi, kterému na případu něco nehraje. A začne vlastní vyšetřování dost včas, aby byl připraven na nemožné. Příběh navazuje na román Pan Mercedes natolik těsně, že k jeho ději už nemohu nic ani naznačit, aniž bych musel vyzradit konec první knihy. Ale velmi brzy opouští oblast reality a vydává se vstříc žánru, který autora proslavil. Včetně typického finále na opuštěné chatě uprostřed sněhové vánice.

Neznám jinou trilogii, kde by třetí díl navazoval na první těsněji než ten prostřední. Stejně tak neznám jinou trilogii, kde by po dvou kriminálních thrillerech následoval horor. Tentokrát autor nepotřeboval skoro žádný úvod, protože skoro všechny postavy známe už z Pana Mercedesa, takže se to rozjede docela brzy a pak už jen děj nabírá otáčky. A z prostředního dílu zpětně dělá jen na odpověď na otázku, co dělaly postavy XY během uplynulých šesti let.

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Tenhle román sice vypadá na „vysokou literaturu“, což se pozná třeba podle hnusné obálky, ale vlastně nemá tak daleko k tomu, co běžně čtu. Ukrajinský básník a prozaik zasadil svůj druhý román do Moskvy. Pokud z této kombinace čekáte něco výbušného, tak upozorňuji, že knihu napsal na začátku roku 1992. To ještě samostatné Ukrajině nebyl ani rok. A paralely k rozpadu Sovětského svazu se tu dají také vysledovat. Hlavní hrdina své vyprávění ovšem adresuje jedinému příjemci – ukrajinskému králi Olelku Druhému. Což říká mnohé o vztahu děje k realitě. Příběh jedné deštivé květnové soboty na začátku 90. let v životě ukrajinského básníka jménem Otto von F. nás ovšem zavádí do značně apokalyptické verze Moskvy. Sestup hrdiny probíhá na všech úrovních. Takže se probouzí v sedmém patře ubytovny, odkud s kumpány přesídlí do horního podlaží vyhlášené moskevské hospody (ovšem s sebou si musejí vzít vlastní půllitry, protože v hroutícím se impériu momentálně panuje jejich nedostatek), pokračuje do přízemního bufetu a pak zamíří do obchodu Dětský svět (kde se ovšem zrovna dají koupit pouze papíroví holubi), kde začne jeho sestup do podsvětí. Bloudění podzemními chodbami ho vyplivne přímo na trasu metra, a to nejen ledajakého, ale na tajnou vládní linku. A i odsud se dá pokračovat ještě hlouběji, až na tajný sněm neživých ruských politiků, kteří chtějí znovu ovládnout svět. V karnevalovém finále zkrátka čekají větší hrůzy než zmutované krysy moskevského metra. Jeden den plný alkoholu a sexu jsme sice zahájili v reálně vypadajících lokacích, ale dlouhá cesta našeho „hrdiny“ přes říši městských legend pokročila do ještě znepokojivějších oblastí. Takže podtitul Strašidelný román není tak úplně od věci.

Martin Sichinger: Meyrovo sklo

A nejlepší na konec. I když je to v této pětici jediná kniha bez fantastických či thrillerových prvků. Začíná v srpnu roku 1968 ve vimperské sklárně. Kde se vzala, tu se vzala, na návštěvu sem dorazila delegace zástupců „osvoboditelské“ armády. A jednomu ze sklářských specialistů, kteří jsou tu se stigmatem „neodsunutých Němců“ před režimem napůl skrýváni, dojde cíl této návštěvy. Jenže vzorky skla, které se posílalo carevně Kateřině Veliké, nesmějí skončit v prackách ruských důstojníků, to už by je nikdy nikdo neviděl! Před nacisty stihli sklo ukrýt včas, ale teď jsou Rusové už ve sklárně a u brány nechali stráž. Takže je třeba riskovat a improvizovat.

Následuje prudký skok do května 2013. Vimperské sklárny jsou minulostí. Přežily všechny režimy, ale proti privatizaci neměly šanci. A nám se tu začnou splétat příběhy několika postav z Vimperku, nedaleké Lenory či přes kus lesa vzdáleného Bavorska. Právě odsud přichází jedna z postav. Český sklář přijel do Vimperku jen vyřídit pozůstalost po náhle zemřelém bratrovi, načež plánuje definitivně se vrátit do Německa, protože k tomuto depresivnímu kraji bez budoucnosti už necítí žádný vztah. Jenže naráží na nečekané záhady a zjišťuje, že o svém sourozenci spoustu věcí nevěděl. Pátrání po vzácném skle se tu opravdu ocitá na vedlejší koleji vedle mnohem osobnější „detektivky“. A nakonec přináší i to, co nejspíš žádná z postav nečekala, tedy naději.

Autorovým záměrem nejspíš bylo čtivou a svižnou formou představit čtenářům historii šumavského sklářství, což se mu rozhodně povedlo. Svižný je možná až moc, protože se to čte skoro samo, takže jsem na konci byl vlastně dříve, než jsem nejspíš chtěl.