Knihy 2020

Jestli bylo na něco v roce 2020 obecně dost času, tak to bylo čtení, a tedy i knihy. Ale museli jste jich mít doma vlastní zásobu. Vládní opatření totiž na jaře uzavřela všechna knihkupectví. Ta proto přestala posílat peníze vydavatelům, protože je potřebovala na pokrytí vlastních nákladů. Během pár týdnů se celý knižní trh zhroutil jako domek z karet. Velká vydavatelství měla aspoň své e-shopy, malá je zkoušela spouštět, pokud tedy měla co prodávat. Mnohé knihy prostě fyzicky ležely v těch zavřených knihkupectvích. A prodeje e-knih vydavatele nezachrání, rozhodně z něj nejsou dostatečné příjmy pro nákup práv, platy redaktorů a překladatelů…

 

Podobné problémy řešily časopisy, kterým náhle ubyla inzerce. Některé prostě přestaly vycházet (Auto 7, Cykloturistika, Fakker, Počítač pro každého), jiným se změnila periodicita (nejviditelnější to bylo na jaře u časopisu Týden). Literární časopis XB–1 na inzerci nikdy nestál, ostatně až na ojedinělé výjimky se tam vyskytovala pouze na 2., 3. a 4. straně obálky. Jenže ve stavu, kdy polovina inzerentů zmizela a druhá přestala platit, se na hraně existence ocitl také. A jak dopadla „pomoc“ státu? Po velkém papírování se redakci dostalo vysvětlení, že na podporu nemá nárok, protože o ni nežádala v předchozím roce… Naštěstí se scifisté tak snadno nevzdávají, takže časopis stále vychází.

 

Jelikož ještě není jasné, jakou paseku tahle vládní omezení způsobí, přejdu k tomu, co jsem stihl přečíst já. Bylo to jen 15 knih, takže kvantitativně se u mě žádná změna neprojevila. Rok jsem příhodně zahájil románem Kate Mosseové Hrobka, který se mi válel v knihovně už tak deset let. Je to totiž bichle velká, tlustá a těžká. Roky se mi s ní nechtělo tahat. Tak jsem se těmi 568 stranami zbytečně silného papíru konečně proklestil. Rád bych věděl, proč jsem si ji kdysi pořídil (jen kvůli názvu snad ne). Byla to nuda, a nic horšího jsem naštěstí po zbytek roku nečetl.

 

Když pak v březnu vláda udeřila, hned jsem věděl, kam sáhnout. První přišel na řadu román Harukiho Murakamiho 1Q84. Ten vyšel rozdělený do dvou svazků, první označený jako Kniha 1 + Kniha 2 (768 stran) a druhý jako Kniha 3 (464 stran). Pak jsem vytáhl pár let odkládaného Stephena Kinga a jeho román Pod kupolí (944 stran). Nato jsem se vydal do světa Star Treku a přečetl si trilogii Zkouška ohněm, kterou napsal David R. George III. Ta je nezvyklá i tím, o kolik má každý další díl kratší rozsah, než ten předcházející. První kniha McCoy – Odkud přicházejí stíny (672 stran), druhá kniha Spock – Oheň a růže (384 stran) a třetí kniha Kirk – Hvězda všem zbloudilým (272 stran). Běžnější je spíš stav, kdy série s každým dalším dílem bobtnají. Trilogie vyšla v USA během šesti měsíců na přelomu let 2006 a 2007 ke čtyřicátému výročí Star Treku. Česká vydání nesou copyright z let 2008, 2014 a 2019. (Ano, už jsem ten třetí díl v podstatě nečekal. Je mi jasné, že kdyby nevyšel o rok dříve, tak v roce 2020 už by si vydavatel poslat ztrátovou knihu na trh nedovolil.) Shodou náhod by se první tři knihy, které jsem přečetl během jarního covidového částečného lockdownu (tedy 1Q84, Pod kopulí a Zkouška ohněm: McCoy – Odkud přicházejí stíny) daly popsat jako příběhy lidí snažících se uniknout ze světa, ve kterém se shodou různých okolností ocitli.

 

Star Trek: Zkouška ohněm

Pár vybraných přečtených knih, které mi stojí za zmínku:

 

Haruki Murakami: 1Q84

Dílo japonského prozaika je u nás populární už někdy od začátku století, ale já se mu dosud vyhýbal. 1Q84 je tedy mým prvním setkáním s tímto fenoménem. A rovnou na ploše celkových 1232 stran (naštěstí mám knihu v elektronické podobě, takže se moc nepronesla). Děj začíná v Tokiu roku 1984. Ve dvou paralelních liniích sledujeme příběh třicetileté masérky Aomame, která si přivydělává i jako vražedkyně zabíjející muže, kteří ubližují ženám. Učitel matematiky a neúspěšný spisovatel Tengo zatím přijímá zakázku přepsat jako ghostwriter fantasy román Kukly ze vzduchu sedmnáctileté vítězky literární soutěže Fukaeri, která má fantazii, ale díky dyslexii také problémy s japonštinou. Aomame postupně zjišťuje, že okolní svět se změnil, a nikdo si toho nevšiml. Přitom na obloze svítí dva měsíce. Přemýšlí, jak tento svět označit, a napadá ji 1Q84, kde Q = question mark (= otazník). Dva měsíce na nebi svítí i v ději románu Kukly ze vzduchu, a když je na obloze spatří i Tengo, dojde mu, že přepisovaný román není až takové fantasy, jak si myslel. A je-li pravdivý i zbytek, je to svět dost nebezpečný. Ve třetí knize překvapivě přibývá třetí linie přinášející vyprávění soukromého očka Ušikawy, který jde po stopě Aomame. Aomame i Tengo se znali ze základní školy, a je jasné, že ve finále se jejich linie nějak propojí. Obdivuji, že autor vyprávění na celé ploše pojal stylem, že jsem vždy na konci kapitoly měl dojem, že právě opouštím tu zajímavější část příběhu. A kupodivu nepřišel ani pocit, že by román potřeboval zkrátit.

 

1Q84

Stephen King: Outsider

Poté co byl v městském parku brutálně zavražděn jedenáctiletý chlapec, všechny stopy včetně řady věrohodných svědků vedou k populárnímu trenérovi místního školního baseballového týmu Terrymu Maitlandovi. Detektiv Ralph Anderson dává příkaz dotyčného veřejně zatknout, což je provedeno přímo během baseballového utkání. Jenže poměrně záhy se ukazuje, že Terry Maitland má stejně dokonale neprůstřelné alibi na to, že byl v době zločinu v jiném, dosti vzdáleném městě. Tak se rozjíždí další hororová detektivka Stephena Kinga. A to jsem ještě netušil, že v polovině knihy do vyprávění vstoupí další osoba známá ze tří předchozích autorových knih, spád děje přeřadí ještě na vyšší stupeň a já skoro přestanu knihu odkládat. Mimochodem, zápletku si autor vypůjčil z mexické legendy. Pro mne nejlepší King za poslední roky. Kdybych tu představoval jako obvykle top 5, tak by na třetím místě byl Kingův špalek Pod kupolí a na čtvrtém pro změnu Kingova jednohubka Povznesení. To je buď novela nebo dlouhá povídka a její přečtení zabere tak půl dne. Objektivně vzato to neznamená, že by Stephen King byl tak skvělý spisovatel, ale spíš je to důsledek toho, že jeho styl sedí mému vkusu.

 

K. J. Pleskač: Život na Měsíci

Náchodský učitel Karel Josef Pleskač vydal svoji románovou prvotinu v roce 1881. Tou dobou mu bylo 23 let. Dokonale zapomenutý román byl kritikou zcela ignorován už v době vydání. Druhé vydání měla na svědomí Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v roce 2019. První český románový výlet na Měsíc (pan Brouček Svatopluka Čecha tamtéž cestoval až o pět let později) si zkrátka zaslouží připomenout. Děj je jednoduchý, cesta na Měsíc zcela nevědecká (samotný vypravěč se za to v ději stydí a Měsíčňanům radši cituje kus Vernovy Cesty kolem Měsíce), příliš mnoho náhod, neobratně do textu zařazené naučné pasáže, a zastaralá čeština také čtivosti nepřidává. A to je ještě na třinácti stranách závěrečné ediční zprávy podrobně vypsáno, co všechno bylo z archaického originálu upraveno k obrazu současného českého jazyka. Sedmnáct stran vysvětlivek sice na jednu stranu vysvětluje i samozřejmé věci, ale často bych bez nich něco nepochopil. Učitel chtěl čtenáře nadchnout pro vědu a poučit, takže se jako vypravěč na Měsíci setkal se zdejšími vědci z rozličných oborů, ať už šlo o matematiku, astronomii, chemii, teologii či spiritismus. Ten jsem si schválně nechal na konec, protože mě ani nenapadlo, že byl někdy v minulosti považován za vědu. Ohledně teologie je to jasné, Bůh stvořil svět, takže i na Měsíci jsou logicky křesťané. (Něco málo z dobové češtiny: lučba = chemie, síla pudná = hnací síla, parokruh = zemská atmosféra, myriametr = 10 000 metrů.) Součástí publikace je i šestnáct stran o českém literárním lunatismu od Václava Vaňka. (Nejstarší literární dílo o cestě na Měsíc a jeho obyvatelích bylo zřejmě napsáno v Čechách. Vytvořil ho roku 1608 astronom Johannes Kepler.)

 

Rodrigo Blanco Calderón: Kniha noci

Kdy jste naposledy četli knihu od venezuelského spisovatele? Nebo dokonce současného venezuelského spisovatele? Já také nikdy. Ale jestli si někdo pamatuje zprávy z doby před covidem, byla to země dost exponovaná (kdo je vlastně prezident, Maduro nebo Guaidó?). Pokusy se socialismem mají sice všude stejné průvodní znaky (nedostatek toaletního papíru se kupodivu dostaví snad všude), ale tady to dotáhli hodně daleko. Inflace 63%, potraviny na příděl, přerušované dodávky elektřiny, nárůst kriminality spojené zejména s drogami. První místo na světě v počtech loupeží a vražd. Dost apokalyptické prostředí. Do hlavního města Caracasu v roce 2010, kdy byl ještě u moci Hugo Chávez, nás zavádí zmiňovaný román. Calderón líčí Caracas jako město těsně před apokalypsou, ale nevypráví jeden příběh, sleduje jich několik. Z textu jsem brzy pochopil, že si autor rád hraje se slovy – anagramy, palindromy, holorýmy. A podobně netradiční (hravou?) strukturu má i děj. Není zřejmé, co je hlavní příběh a co odbočka. Děj se stěhuje kromě Latinské Ameriky i po Evropě (Paříž, Praha, Varšava, Atény). Za rohem čeká srovnání životních příběhů Marka Sandmana a Jamese Ellroye, které je následně zužitkováno kapitolou nazvanou podle ikonické písně skupiny Metallica. A skončíme u vzniku hry Tetris. Nemá cenu kreslit si pavouka se vztahy postav, lepší je nechat se unášet textem a jít po emocích. Kniha se i ve španělském originále jmenovala The Night, stejně jako román, který psala jedna z postav knihy podle stejnojmenné písně skupiny Morphine. Rozhodně pozoruhodné dílo. Na závěr ještě poklona překladateli, který s těmi všemi jazykovými hrátkami určitě měl dost práce. Překladatel Vít Kazmar je ostatně i autorem doslovu, na jehož začátku je výčet všech venezuelských knih vydaných v češtině (a jedné ve slovenštině), který není moc dlouhý.