Rok 2020, kdy šlo všechno do kopru...

Rok 2020 byl rokem změny. Rokem, ve kterém jsme přišli o skoro všechny osobní svobody, a jako náhradu za ně dostali iluzi bezpečí. Zatímco před sto lety řádila španělská chřipka, dnes máme díky globální připosranosti místo čínské chřipky covid-19. Ten se rozšířil z čínského Wu-chanu do celého světa. V Evropě začalo přituhovat od února, u nás se v reálnou hrozbu změnil v březnu. Od té doby žijeme v nijak neřízeném chaosu. A světlo na konci tunelu stále žádné…

 

Co jsem tedy stihl na začátku roku? Během šesti cest do Prahy jsem viděl šest filmů v tamních kinosálech, dva koncerty a jednu výstavu audiovizuální techniky. Filmy a hudbu si nechám zvlášť, takže začnu 29. únorem, kdy se v pražském hotelu Don Giovanni už pošesté konala Audio Video Show. Za 150 Kč jsem si v pěti hotelových patrech mohl projít více než stovku expozic domácích i světových značek od cenově dostupných až po sestavy s osmicifernou cenovkou v korunách. Rozhodně to za podívání i poslech stálo, kdo ví, kdy bude další možnost.

 

Největší akcí konanou přímo v Jičíně bylo hned v neděli 12. ledna mistrovství ČR v cyklokrosu. Počasí vyšlo dokonale (v podstatě lepší reklamu na cyklokros si mistrovství ani nemohlo přát), trať byla vymyšlená i připravená na Čeřovce výborně a návštěvníků přišly tisíce. Pro první tisícovku platících návštěvníků byly na vstupence i kupóny na pivečko a párek v rohlíku. Ale u obou stánků byly takové fronty, že jsem ani nepřemýšlel, jestli si tam půjdu stoupnout. Za to mi malé pivo nestálo. Elita ženského i mužského domácího cyklokrosu se postarala o dramatickou zábavu, takže to byla hodně vydařená neděle.

Moje vstupenka

 

Všechno se pak začalo hroutit od druhého březnového týdne. V pondělí 9. března jsem byl v tomto roce naposledy na spinningu, v úterý 10. března nadlouho naposledy v kině a v pátek třináctého večer vláda zakázala skoro všechno. Já byl tou dobou v práci na noční, a když jsem v sobotu dopoledne vyrazil do města, nechápal jsem, proč je skoro všechno zavřené. Ještěže jsem potkal jednoho známého, který mi to vysvětlil. Na další týden jsem byl objednaný na masáž a už jsem potřeboval k holiči, ale všechno bylo náhle nelegální. Za chvíli už jsme směli jen do práce a na nákup. Otec přes měsíc a půl ani nevytáhl paty z baráku, takže všechny nákupy byly na mně.

 

Během na pohled zcela náhodně přijímaných vládních nařízení, docházelo k různým rozvolněním či přitvrzením. Vláda vždycky oznámila pravidla, pak výjimky, poté přicházely změny pravidel a výjimek, takže nakonec už si nikdo nebyl jistý tím, co právě platí, a všem to začalo být jedno. Počty nakažených a zemřelých přestaly stačit, tak stylově v pátek třináctého listopadu vláda představila systém zvaný PES. Prostudoval jsem první tabulku a pochopil, že tohle nebude žádný přítel člověka. A o moc se to nezlepšilo ani tím, že díky různě přijímaným výjimkám vlastně zřejmě ještě neplatil ani jeden den. Ale od té doby naše životy řídí jiná nic neříkající čísla.

 

Přitvrzení opatření se provádělo nejdřív podle Prahy. Jičínsko na tom dlouho bylo nadprůměrně dobře, takže o to víc jsem skřípal zuby, když jsem zase skoro nic nesměl, protože Praha byla červená. Pak oznámili zpřísnění opatření pro Prahu, které bude platit od příštího týdne. O pár dní později přišlo obdobné nařízení pro zbytek republiky, s platností ze dne na den. Občas jsem si připadal, že se opravdu shora snaží rozhádat lidi na co nejvíce úrovních.

 

11. září bylo Jičínsko bílé

Postiženým podnikatelům vláda nabídla účinné kompenzace a ve velkohubých prohlášeních se oháněla ciframi, které na ně vyčlenila. Realita se opět lišila, takže místo účinných kompenzací přišla pokročilá byrokracie. S tou měli problémy zejména podnikatelé, kteří po státu nikdy nic nechtěli, protože byli zvyklí si na sebe vydělat sami. Zato firmy nasáté na různé dotační programy byly ve svém živlu, takže i tady se nůžky opět rozevřely.

 

8. října bylo Jičínsko nejsvětlejší z celé republiky

Hradní pán po nás chtěl, abychom byli vděční Číňanům. Za covid-19!?!?!? Nebo za to, že nám za státní milióny prodali roušky, které už sami přestávali potřebovat!? Premiér celou dobu naslouchal hlasu lidu. Pokud se opatření ministerstva zdravotnictví lidem nelíbila, hned se objevil, aby je změnil. Pokud Češi pokládají dovolenou u moře za své základní lidské právo, tak strávil skoro celé léto přesvědčováním cizích vlád, že je u nás epidemie pod kontrolou, a Čechy ke svým mořím mohou bez komplikací pustit. Když pak v září začal ze dne na den apelovat na lidi, že je situace vážná, mnozí to nechápali. Netvrdil snad celé měsíce přesný opak? Domácí politika byla prostě opět na poblití. V krajských volbách jsem volil Trikolóru, takže mě výsledky opět nezklamaly.

 

Výsledky krajských voleb 2020 v královéhradeckém kraji

Rok jsem tedy skoro celý strávil v práci, nejdelší výpravou se pro mne v létě stala ojedinělá cesta do Hradce Králové. 24. září jsem zašel do jičínského hotelu reStart na přednášku Jana Pirka. Přední český kardiochirurg, sportovec a cestovatel rozhodně má co říci, a i v covidovém mediálním prostoru zaujímal čím dál víc umlčovaný hlas rozumu.

 

V neděli 22. listopadu se v Jičíně na Čeřovce jel zřejmě naposledy cyklokros. Mezinárodní sestava cyklistek i cyklistů ovšem jela závod bez diváků a díky švihlým opatřením hlavní hygieničky i trať mohli stavět pouze lidé s negativním testem na covid-19, takže jich vážně přijel do Jičína autobus, aby podle pokynů pořadatele Petra Kordíka připravili trať. Tak jsem na to lehce otráveně kouknul v televizi (kde přenášeli pouze závod mužů). Letos se má na Čeřovce začít připravovat infrastruktura pro plánované stavební parcely.

 

Nakonec nám 18. prosince odešel do věčných pastvin náš králík. Byl to sice jen domácí škůdce, kterého nám tu zanechal můj nepovedený bratr, ale vydržel u nás přes jedenáct let, takže jsem si na něj celkem zvykl. (A 22. prosince mi dorazila nová uniforma, která se mi také nelíbí, ale nic s tím nenadělám.) To se pak těžko dostává do vánoční nálady. Silvestrovská oslava proběhla dle platných pravidel (maximálně dvě osoby) a s ohledem na to, že 1. ledna ráno musím být střízlivý v práci.

 

Lepší fotku našeho chlupáče jsem v počítači nenašel

Snad bude letošek lepší, i když optimismus už mi nějak došel…☹

Mezi pozitiva bych mohl možná zařadit meziroční nárůst průměrného čistého příjmu o 4.200 Kč. Bohužel za to ze značné části může těch 250 odpracovaných hodin přesčasů. Ale abych zaměstnavateli nekřivdil, občas nám na výplatnicích naskakovaly i různé odměny (třeba jednou 3.600 Kč označených jako „příspěvek na dopravu“).